63 Ad 3/2024– 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobce: J. K. zastoupený advokátem JUDr. Josefem Kopřivou se sídlem Václavské náměstí 819/43, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje sídlem Pražská tř. 2666/52b, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2024, č. j. HSCB–1911–28/2023 KŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Spornou otázkou v této věci je, zda došlo k zániku nároku příslušníka hasičského záchranného sboru na náhradu za ztrátu na služebním příjmu v souvislosti se služebním úrazem, v důsledku později vzniklého obecného onemocnění, které zapříčinilo úplnou ztrátu pracovní způsobilosti tohoto příslušníka.

2. Ředitel Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ( „služební funkcionář“) rozhodnutím ze dne 27. 6. 2024, č. j. HSCB–1911–20/2023 KŘ, rozhodl na základě § 103 a § 181 odst. 7 věta za středníkem zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů („zákon o služebním poměru“), o zániku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě, jenž byl přiznán v souvislosti se služebním úrazem dne 16. 5. 2005, kdy výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění nastala úplná ztráta pracovní způsobilosti žalobce. Zánik nároku byl stanoven ke dni 24. 4. 2023.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím dle § 190 odst. 8 zákona o služebním poměru zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 5. 12. 2024 u Krajského soudu v Českých Budějovicích správní žalobu, kterou se domáhá, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Žaloba v prvé řadě uvádí, že rozhodnutí o zániku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě („nárok“) služební funkcionář vydal v návaznosti na potvrzení o zdravotním stavu žalobce ze dne 24. 4. 2023, vystavené registrujícím lékařem MUDr. Z. H. V potvrzení lékař konstatuje, že žalobce onemocněl chronickou obecnou chorobou, a to zhoubným nádorovým onemocněním, které nemá souvislost se služebním úrazem. Dále lékař potvrdil, že by žalobce toto onemocnění vyřadilo z výkonu jeho původního služebního zařazení, nehledě na služební úraz. Služební funkcionář dne 19. 10. 2023 za účelem posouzení, zda úplná ztráta pracovní způsobilosti žalobce nastala výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění, požádal o zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání. Požadovaný znalecký posudek vypracovala dne 3. 3. 2024 MUDr. V. M. Znalkyně dospěla mimo jiné k závěru, že obecné onemocnění je hlavní a podstatnou příčinou ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k práci.

6. Žalobce v prvé řadě vyjádřil nesouhlas se závěrem žalovaného, že výplata jednotlivých částek náhrady zanikla v měsíci dubnu 2023 v návaznosti na potvrzení o zdravotním stavu ze dne 24. 4. 2023, vystavené MUDr. Z. H. Nesouhlasí též s názorem žalovaného, že rozhodnutí o zániku nároku je deklaratorní povahy, tedy že pouze prohlašuje, že příslušník má nárok na náhradu, nebo že tento nárok zanikl.

7. Dle žalobce prvostupňové rozhodnutí mělo být vydáno s účinky pro futuro po nabytí právní moci rozhodnutí o zániku nároku, nikoliv se zpětnou účinností ke dni 24. 4. 2023. Uvedl, že pro vznik i zánik nároku je nutno posoudit celou řadu podmínek, za nichž nárok vzniká, zejména otázku příčinné souvislosti mezi úrazem a vznikem škody na zdraví. Není proto možné pouze deklarovat vznik nároku. Napadené rozhodnutí proto dle žalobce bylo „konstitutivním projevem zákonných požadavků“. V této souvislosti žalobce uvedl, že správní soudy označují za konstitutivní mnohem méně komplikovaná rozhodnutí, jako například rozhodnutí o přiznání stabilizačního příplatku, stanovení složek služebního příjmu, nebo propuštění na žádost příslušníka. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022, č. j. 8 Ad 2/2019–33, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 Ads 10/2013–21, a ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 As 295/2016–29.

8. Žalobce dodal, že služební funkcionář si ostatně nebyl po vydání potvrzení o zdravotním stavu ze dne 24. 4. 2023 jist, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení zániku nároku, proto požádal o zpracování znaleckého posudku. Závěr znaleckého posudku MUDr. V. M., byl služebnímu funkcionáři doručen až dne 5. 3. 2024. Teprve tehdy měl služební funkcionář dostatek důvodů vydat rozhodnutí o zániku nároku.

9. Dále žalobce namítl, že služební funkcionář neměl rozhodnout o ztrátě nároku, a to s ohledem na odpověď soudní znalkyně na otázku, jaké práce může žalobce v současné době vykonávat se všemi zdravotními omezeními s přihlédnutím k jeho kvalifikaci. Znalkyně konstatovala, že výběr prací je omezený, ale léčení nádoru není ukončeno. Z uvedeného dle žalobce plyne, že mělo být vydáno rozhodnutí o zastavení výplaty náhrady, nikoliv zániku nároku. Teoreticky je totiž možné, že po případném vyléčení se obnoví důvod pro poskytování náhrady.

10. Přílohou žaloby je posudek o invaliditě ze dne 30. 9. 2024, vypracovaný znalcem MUDr. J. F. za IPZS (Institut posuzování zdravotního stavu – pozn. krajského soudu). Dle žalobce znalec v rámci posudku ke znaleckému posudku MUDr. V. M. konstatoval, že jako funkčně nejvýznamnější hodnotí i nadále chronické postižení páteře, jehož příčina má původ právě ve služebním úrazu ze dne 5. 6. 2005. Tento posudek proto dle žalobce neguje závěry posudku znalkyně. Dále je v něm uvedeno, že ze zdravotnické dokumentace nevyplývá ukončení onkoterapie a zároveň z ní nevyplývá, že by mělo onemocnění „nedobrou prognózu“. V této souvislosti žalobce uvedl, že služební úraz je i nadále dle IPZS funkčně nejvýznamnějším postižením, a tedy i nadále platí, že by měl dostávat náhradu za ztrátu na služebním příjmu, která vznikla v souvislosti se služebním úrazem 11. Argumentaci žalovaného, že žalobce od dubna 2023 přestal řádně dokládat mzdové účtárně potvrzení o dosaženém výdělku pro účely poskytování náhrady, považuje žalobce za částečně nepravdivou. V této souvislosti předložil emailovou komunikaci a jednotlivá potvrzení za měsíce květen a červen 2023, která byla hasičskému záchrannému sboru zasílána, a to i po dobu pracovní neschopnosti. Současně uvedl, že v dalších měsících podklady nezasílal, neboť bylo dle žalobce zřejmé, že hasičský záchranný sbor peníze již zasílat nebude.

12. Dne 16. 1. 2025 žalobce do soudního spisu doplnil posudek o invaliditě ze dne 2. 1. 2025, vypracovaný za IPZS znalcem MUDr. M. V. V rámci tohoto posudku lékař dle žalobce konstatuje zásadní nedostatky znaleckého posudku vypracovaného MUDr. V. M. V návaznosti na závěry předloženého posudku žalobce i nadále trvá na tom, že funkčně nejvýznamnějším postižením jsou následky služebního úrazu.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

13. V rámci vyjádření k žalobě žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Zároveň se obsáhle vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce.

14. Žalovaný uvedl, že hasičský záchranný sbor vedl v souladu s § 181 odst. 7 zákona o služebním poměru řízení o přezkumu, zda nárok žalobce trvá anebo již zanikl. Je přitom vázán zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a není možné, aby legálně vedl řízení a rozhodl ve věcech služebního poměru o zastavení výplaty náhrady, jak navrhuje žalobce. Nevyplacení náhrady nelze podmiňovat pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, neboť tím by mohlo docházet ke zvýhodňování osoby neposkytující součinnost při ověřování splnění podmínek nároku.

15. K pozastavení výplaty náhrad žalovaný uvedl, že toto nastalo s účinností k měsíci květnu 2023, kdy u žalobce nastala jednak změna poměrů v návaznosti na potvrzení o zdravotním stavu ze dne 24. 4. 2023, jednak žalobce přestal řádně dokládat mzdové účtárně hasičského záchranného sboru potvrzení o dosaženém výdělku na Ministerstvem vnitra vydaném tiskopisu. V měsíci dubnu 2023 byla žalobci naposledy vyplacena náhrada formou zálohy.

16. Žalovaný vysvětlil, že řádně vyplněné potvrzení o dosaženém výdělku bylo nutným podkladem pro výpočet měsíční náhrady mzdovou účtárnou hasičského záchranného sboru. Tato potvrzení dle žalovaného žalobce dokládal neochotně, nepravidelně a mnohdy se zpožděním. Žalobce naposledy doložil potvrzení o dosaženém výdělku za leden 2023. Za měsíce únor, březen a duben 2023 byla žalobci vyplacena náhrada zálohou na základě získaných výplatních pásek. Následně byl žalobce mzdovou účtárnou vyzván k doložení potvrzení o dosaženém výdělku za uvedené měsíce z důvodu nutnosti vyúčtování záloh. Vyplněné potvrzení žalobce doručil dne 15. 6. 2023, kdy toto dle žalovaného obsahovalo nesprávné údaje. K výzvě mzdové účtárny žalobce potvrzení s opravenými údaji již nedoložil a od toho okamžiku přestal komunikovat. Mzdová účtárna proto neměla podklady k výpočtu výše náhrad a výplatu náhrad pozastavila. Tvrdí–li žalobce, že prostřednictvím svého zaměstnavatele doložil ještě výplatní pásky za měsíce květen a červen 2023, nebylo to nic platné, neboť bez řádně vyplněného potvrzení o dosaženém výdělku nezbývalo než výplatu jednotlivých náhrad pozastavit. K vyjádření žalovaný přiložil kopii chybně vyplněného potvrzení a emailové komunikace s žalobcem.

17. Zjištění obecného onemocnění žalobce pak dle žalovaného vedlo k zahájení řízení ve věcech služebního poměru o přezkumu, zda nárok žalobce na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě zanikl úplnou ztrátou pracovní způsobilosti výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění. Nutnost tohoto přezkumu dle žalovaného plyne z čl. 82 písm. e) Metodického návodu ředitelky ekonomického odboru Ministerstva vnitra ze dne 23. 9. 2022, kterým se upravuje postup při řešení škodních událostí. Nutnost pozastavení výplaty jednotlivých náhrad hasičský záchranný sbor konzultoval s Ekonomickým odborem Ministerstva vnitra, oddělením finanční metodiky. Metodický orgán pozastavení výplaty náhrad odsouhlasil a potvrdil takový postup jako jediný správný.

18. Pozastavení výplaty náhrad bez proběhnuvšího řízení ve věcech služebního poměru dle žalovaného představuje nutný úkon v případě, kdy bývalý příslušník bezpečnostního sboru neposkytuje potřebnou součinnost, anebo kdy nastaly skutečnosti vedoucí k zahájení řízení o přezkumu nároku žalobce. Tento postup považuje žalovaný za souladný s § 14 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, dle kterého je hasičský záchranný sbor povinen postupovat hospodárně.

19. V dubnu 2023 ještě nedošlo ke ztrátě nároku žalobce, nýbrž k pozastavení výplaty náhrad. Nárok žalobce byl až následně předmětem řízení ve věcech služebního poměru, v rámci kterého vyplynulo, že nejpozději dne 24. 4. 2023 žalobce pozbyl nárok z důvodu utrpění obecného onemocnění. Požadavek žalobce se dle žalovaného zakládá na mylné domněnce, že rozhodnutí o vzniku či zániku nároku je konstitutivní povahy. Dle žalovaného se jedná o rozhodnutí deklaratorní. Náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě je druhem náhrady škody, jež odškodňuje ztrátu na služebním příjmu, k níž dochází v důsledku změny či ztráty zdravotní způsobilosti vykonávat službu jako následek služebního úrazu.

20. Základním předpokladem pro vznik nároku je dle žalovaného existence příčinné souvislosti mezi poklesem nebo ztrátou služebního příjmu po skončení neschopnosti ke službě a služebním úrazem. Trvání příčinné souvislosti musí bezpečností sbor průběžně sledovat a poškozený aktivně prokazovat, k čemuž slouží potvrzení o zdravotním stavu vystavované pravidelně registrujícím lékařem. Příčinná souvislost je vyloučena, jestliže pracovní uplatnění poškozeného omezuje či vylučuje samo o sobě obecné onemocnění. Vznik a zánik nároku na náhradu nastává ze zákona a váže se na okamžik vzniku škody, resp. změny poměrů, kterou je úplná ztráta pracovní způsobilosti výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění. Protože obvykle nelze přesně určit okamžik, odkdy nastala uvedená změna poměrů, považuje se za rozhodný den vystavení potvrzení o zdravotním stavu registrujícím lékařem. Jelikož má rozhodnutí o zániku nároku deklaratorní povahu, hodnotí existenci hmotněprávních skutečností do okamžiku vydání rozhodnutí nejistých, ale existujících již v době před zahájením řízení ve věcech služebního poměru. Působí od samého počátku „ex tunc“, tedy vyvolává právní účinky zániku nároku na náhradu v projednávaném případě s účinností od 24. 4. 2023.

21. Dále žalovaný uvedl, že deklaratorním rozhodnutím se autoritativně zjišťují a potvrzují existující vztahy správního práva. V řízení ve věcech služebního poměru jsou to typicky oblasti odpovědnosti sboru za škodu při služebním úrazu nebo nemoci z povolání. Nároky na některou z náhrad vyjmenovává zákon o služebním poměru. Nároky dle žalovaného nevznikají a nezanikají na základě „zákonných požadavků“ které oprávněný služební funkcionář „konstituuje“, jak uvádí žalobce, nýbrž samotnou změnou či ztrátou zdravotní způsobilosti. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2015, č. j. 10 A 91/2024, kde soud konstatoval, že „nárok na služební příjem za výkon služby přesčas vznikl samotným výkonem služby přesčas, nikoliv až deklaratorním rozhodnutím žalované.“. Dále odkázal na závěry rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 16 Ad 2/2020–51. Judikaturu předestřenou žalobcem považuje žalovaný za nepřiléhavou.

22. Žalovaný nerozporoval, že po případném vyléčení obecného onemocnění žalobce by mohlo dojít k obnovení důvodu pro poskytování náhrady. V takovém případě by dle žalovaného mohl být dán důvod k zahájení řízení ve věcech služebního poměru se záměrem přezkoumat, zda žalobci znovu vznikl nárok na náhradu za ztrátu na služebním příjmu. K tomu opětovně žalovaný odkázal na § 181 odst. 7 zákona o služebním poměru.

23. K žalobcem předloženému znaleckému posudku MUDr. J. F. žalovaný uvedl, že v průběhu řízení ve věcech služebního poměru služební funkcionář vycházel ze znaleckého posudku MUDr. V. M. V průběhu řízení neexistovala potřeba nechávat zpracovat ještě jiný znalecký posudek. Žalovaný dodal, že nemá dostatek odborných znalostí potřebných k tomu, aby se v rámci správní žaloby dokázal validně vyjádřit ohledně závěrů jednotlivých znaleckých posudků.

24. V této souvislosti žalovaný připomněl, že žalobce byl v průběhu řízení ve věcech služebního poměru seznámen s podklady pro rozhodnutí ve věci, kde byl upozorněn na možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Žalobce byl sdělením výslovně upozorněn, že dne 3. 3. 2024 byl vyhotoven posudek znalkyně. Žalobce na sdělení nijak nereagoval, k podkladům se v poskytnuté lhůtě 10 dnů nevyjádřil, nijak nenapadl obsah znaleckého posudku a nerealizoval tak svá procesní práva. Ani v jednom z obou řízení znalecký posudek znalkyně nezpochybňoval.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci samé krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 věty první s. ř. s., když oba účastníci řízení s takovým postupem vyjádřili souhlas. Krajský soud nepřistoupil k provedení žalobcem navrhovaných důkazů, důvody tohoto postupu jsou blíže rozvedeny pod bodem 47 a násl. tohoto rozsudku.

26. Žaloba není důvodná.

27. Krajský soud se v prvé řadě zabýval tím, zda byl dán důvod k rozhodnutí o zániku nároku žalobce. Poté krajský soud posoudil, zda mohl žalovaný, respektive služební funkcionář, vydat napadené rozhodnutí se zpětnou účinností. Závěrem krajský soud zhodnotil, od kdy byl dán důvod k zániku nároku na výplatu jednotlivých plateb náhrady žalobci. IV.A Oprávněnost rozhodnutí o zániku nároku 28. Žalobce v žalobě namítl, že služební funkcionář neměl rozhodnout o zániku nároku, nýbrž o zastavení výplaty náhrady. Dle žalobce je totiž možné, že po případném vyléčení jeho obecného onemocnění se obnoví důvod pro poskytování náhrady.

29. Tato námitka není důvodná.

30. Podle § 103 odst. 1 zákona o služebním poměru platí, že „[n]áhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě se poskytuje po dobu trvání služebního poměru nebo v případě, že služební poměr skončil podle § 42 odst. 1 písm. h) v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání. Po skončení služebního poměru však náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě nenáleží, jestliže příslušník není výdělečně činný ani nepobírá invalidní důchod nebo není evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání.“ 31. Podle § 181 odst. 7 zákona o služebním poměru platí, že „[o] konkrétním právu či povinnosti účastníka není možno rozhodnout opakovaně bez změny skutkového stavu, nejde–li o přezkoumání rozhodnutí; to neplatí v případě rozhodnutí o náhradě škody, jestliže po rozhodnutí dojde k podstatné změně podmínek, za nichž bylo o škodě rozhodnuto.“ 32. Ze správního spisu postoupeného žalovaným krajský soud zjistil, že krajský ředitel Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 6. 6. 2006, č. j. HSCB–972/PAM–2006, přiznal žalobci náhradu za ztrátu na služebním přijmu po skončení služebního poměru za služební úraz, který žalobce utrpěl dne 16. 5. 2005, a za který Hasičský záchranný sbor Jihočeského kraje („hasičský záchranný sbor“) odpovídá v rozsahu 100 %. Důvodem vydání rozhodnutí bylo, že na základě posudku lékařské komise zdravotnického ústavu Policie České republiky, Správy Jihočeského kraje České Budějovice ze dne 25. 4. 2006, č. j. PJC–12–5/Z–2006, byla žalobci podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 324/2001 Sb., stanovena zdravotní klasifikace „D“ – neschopen výkonu služby v HZS České republiky. Ke dni 5. 6. 2006 byl žalobce ze zdravotních důvodů propuštěn ze služebního poměru.

33. Dne 24. 4. 2023 vydal lékař MUDr. Z. H. potvrzení o zdravotním stavu žalobce, v němž konstatoval, že žalobce onemocněl chronickým obecným onemocněním v podobě zhoubného nádorového onemocnění, které nemá souvislost se služebním úrazem. Dne 7. 7. 2023 bylo zahájeno řízení ve věcech služebního poměru za účelem posouzení trvání nároku žalobce. Za účelem posouzení, zda výlučně v důsledku tohoto později vzniklého onemocnění nastala úplná ztráta způsobilosti žalobce ke službě, zadal služební funkcionář vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání. Znalecký posudek vypracovala dne 3. 3. 2024 znalkyně MUDr. V. M. Znalkyně v posudku konstatovala, že pracovní potenciál žalobce byl dle přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb. kapitoly II, položky 1 e) od doby zjištění nádorového onemocnění mozku se ztrátou 70–80 %. Dle vyhlášky 226/2019 Sb. by pro nádorové onemocnění byla stanovena zdravotní klasifikace „D“, popřípadě „C–D“. Hlavním onemocněním v době vyhotovení posudku znalkyně určila nádorové onemocnění mozku, které je hlavní a podstatnou příčinou ztráty zdravotní způsobilosti k práci. Dále dospěla k závěru, že pokud by žalobce neprodělal pracovní úraz a měl prokázané předmětné onemocnění mozku, nemohl by vykonávat práci inspektora požární ochrany. Práci skladníka by mohl vykonávat ve výrazně zkráceném pracovním úvazku a pouze tehdy, byla–li by mu umožněna volba pracovního tempa a práce by byla vykonávána pod kontrolou další osoby. V případě, že by žalobce měl prokázáno pouze nádorové onemocnění mozku a neprodělal v minulosti pracovní úraz, nemohl by s odkazem na vyhlášku 226/2019 Sb. vykonávat práci u HZS. Mohl by vykonávat práci ve volném pracovním tempu dle vlastní potřeby, kde by nebyly nároku na fyzickou zátěž, pod dohledem druhé osoby. Na otázku, jaké práce by mohl žalobce se všemi zdravotními omezeními vykonávat s přihlédnutím k jeho kvalifikaci znalkyně uvedla, že výběr prací je omezený především špatnou tolerancí fyzické zátěže, zhoršeným viděním, velkou unavitelností. Léčení není dosud ukončeno, prognóza onemocnění není dobrá. Na základě těchto závěrů znaleckého posudku a potvrzení o zdravotním stavu ze dne 24. 4. 2023 vydal služební funkcionář dne 27. 6. 2024 prvostupňové rozhodnutí, jehož účinky stanovil ke dni 24. 4. 2023.

34. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že při úvahách o zahájení řízení ve věcech služebního poměru bylo nutno vycházet z čl. 82 písm. e) Metodického návodu ředitelky ekonomického odboru Ministerstva vnitra ze dne 23. 9. 2022, kterým se upravuje postup při řešení škodních událostí. Součástí správního spisu byl výňatek z uvedeného metodického návodu. Z čl. 82 písm. e) metodického návodu plyne, že „[n]árok příslušníka bezpečnostního sboru na náhradu zaniká úplnou ztrátou pracovní způsobilosti výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění (bez přímé souvislosti se služebním úrazem nebo nemocí z povolání), anebo v důsledku jiného úrazu. Tato skutečnost je zpravidla určena přiznáním invalidního důchodu třetího stupně z obecných příčin.“ 35. Právní úprava nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě je zakotvena v § 103 zákona o služebním poměru, v části s názvem „Odpovědnost za škodu při služebním úrazu nebo nemoci z povolání“. Okolnosti zániku nároku zákon o služebním poměru, vyjma § 103 odst. 10 uvedeného zákona, kde je stanovena věková hranice pro poskytování náhrady, blíže neupravuje. Jedná se však o odškodňovací právo, které, byť má svůj základ ve veřejnoprávním předpisu, vychází z obdobného, tradičně občanského práva na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 271b zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zákoník práce“).

36. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 1 As 322/2019–37, v mírně odlišné věci stran náhrady za ztrátu služebního platu dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání („zákon o vojácích z povolání“), vyjádřil tak, že „[t]o, že právo (nárok) stěžovatele nyní hodnotíme jako veřejnoprávní, vyplývá pouze z charakteristiky služebního poměru vojáka z povolání, která postihuje zvláštní povahu zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné moci, potřebu pevného začlenění vojáka do organismu veřejné moci a účast na jejím výkonu (cit. z výše uváděného usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 51/2004–4). Toto organizační hledisko přitom nijak neovlivňuje výše uvedenou souvislost s obdobnou občanskoprávní náhradou za ztrátu na výdělku. Obsah práva samotného se tedy bude řídit stejnými zásadami, pokud samozřejmě příslušná zvláštní hmotněprávní úprava nestanoví výjimky. Lze proto také využít předchozí judikaturu soudů, vydanou v občanském soudním řízení, která se týkala nároků na obdobnou náhradu podle zákoníku práce, pokud není překonána odlišnostmi vyvolanými veřejnoprávním charakterem odpovědnostního vztahu. Takto ostatně postupoval Nejvyšší správní soud i v minulosti (z mnoha viz např. odůvodnění rozsudků č. j. 4 Ads 72/2011–81, nebo 1 As 346/2018–33, oba dostupné na www.nssoud.cz).“ (důraz doplněn) Z uvedeného plyne, že není–li možné ve věci služebního poměru posoudit okolnosti zániku nároku na základě příslušného veřejnoprávního předpisu a judikatury soudů rozhodujících ve správním soudnictví, je třeba čerpat analogicky z právní úpravy obsažené v právu občanském a související judikatury civilních soudů.

37. Krajský soud naznal, že prvostupňové správní soudy ani Nejvyšší správní soud se otázkou zániku nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě z důvodu později vzniklého obecného onemocnění, v důsledku kterého nastala úplná ztráta způsobilosti příslušníka ke službě, dosud nezabýval. V rozsudku ze dne 1. 6. 2016, č. j. 3 As 132/2015, Nejvyšší správní soud posuzoval otázku zániku uvedeného nároku v souvislosti s tím, že příslušník bezpečnostního sboru požádal o propuštění [srov. § 42 odst. 1 písm. m) zákona o služebním poměru]. Jedná se tedy o skutkově odlišný případ. Závěry uvedené v tomto rozhodnutí nejsou ve vztahu k nyní posuzované věci přiléhavé. Pro správné posouzení sporné otázky tak krajský soud podpůrně využil judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se náhradou za ztrátu výdělku, což je obdoba ztráty na služebním poměru.

38. S ohledem na výše uvedené krajský soud považuje za vhodné shrnout základní zásady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu ve smyslu zákoníku práce. Tento typ odpovědnosti je konstruován jakožto objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kterou zaměstnanec utrpěl v důsledku poškození zdraví za stanovených podmínek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je zásadně majetkovou újmou, která kompenzuje snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Zákonnými podmínkami odpovědnosti zaměstnavatele za škodu jsou existence pracovního úrazu, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Všechny tyto tři předpoklady musí být splněny současně, přičemž o vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a pracovním úrazem se jedná tehdy, došlo–li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku právě následkem pracovního úrazu.

39. Stran zániku povinnosti zaměstnavatele platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 2. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 2015/2016 tak, že „[u]stálená judikatura dovolacího soudu v tomto směru vychází z názoru, na který upozorňuje i žalovaný v dovolání, že onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost, znamenají podstatnou změnu poměrů poškozeného (ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce), v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení své povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980). Změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení § 390 odst. 1 zák. práce se může zaměstnavatel úspěšně domáhat i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. V obou situacích je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně – i kdyby neutrpěl pracovní úraz – nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47). Je totiž vyloučeno, aby zaměstnavatel odpovídal za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla (z důvodu jakéhokoli zhoršení zdravotního stavu poškozeného „z tzv. obecných příčin“), i kdyby následků pracovního úrazu nebylo.“ (důraz doplněn)

40. Dle náhledu krajského soudu lze shora uvedené závěry vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Obecné onemocnění žalobce, jež není v příčinné souvislosti s utrpěným služebním úrazem a jež samo o sobě vylučuje způsobilost příslušníka ke službě, znamená podstatnou změnu podmínek, za nichž bylo o škodě rozhodnuto (srov. § 181 odst. 7 zákona o služebním poměru). Je zřejmé, že poměry žalobce, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ke službě, se změnily. Žalobce by stejně, i pokud by neutrpěl služební úraz, nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před služebním úrazem.

41. Ve vztahu k podmínkám odpovědnosti za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě lze dále vyjít z právní věty rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2077/2012, vydaného v pracovněprávní věci „[v]ztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a pracovním úrazem je vyloučen, jestliže zaměstnanec je od doby poklesu výdělku (i kdyby zde nebylo následků pracovního úrazu) neschopen soustavné výdělečné činnosti (příp. omezen v jejím výkonu), protože jeho pracovní uplatnění vylučuje (omezuje) samo o sobě obecné onemocnění, jímž (rovněž) trpí.“ (důraz doplněn) Podobně lze vyjít ze závěrů uvedených například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 564/2008, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 437/2015.

42. V posuzované věci jsou podstatné zejména závěry znalkyně MUDr. V. M., dle nichž by podle vyhlášky č. 226/2019 Sb., byla pro nádorové onemocnění zdravotní klasifikace žalobce „D“, popřípadě „C–D“. Nádorové onemocnění mozku je hlavní a podstatnou příčinou ztráty zdravotní způsobilosti žalobce k práci. Žalobce by z důvodu prokázaného onemocnění mozku nemohl vykonávat práci inspektora požární ochrany. Práci skladníka by mohl vykonávat v omezeném rozsahu pod dohledem jiné osoby.

43. Později vzniklé obecné onemocnění žalobce, které jej dle závěrů znalkyně vylučuje z výkonu jeho původního služebního zařazení, a které nemá souvislost s jeho služebním úrazem, je skutečností, která vylučuje příčinnou souvislost mezi služebním úrazem a ztrátou žalobce na služebním příjmu. Není přitom podstatné, zda lze z funkčního hlediska jako závažnější hodnotit následky služebního úrazu či později vzniklého obecného onemocnění. Rozhodné je, zda obecné onemocnění žalobce plně vylučuje z jeho předchozího služebního zařazení. Je tedy vyloučeno, aby hasičský záchranný sbor odpovídal za ztrátu na služebním příjmu žalobce, neboť ta by byla vznikla, i kdyby následků služebního úrazu nebylo.

44. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že služební funkcionář na základě potvrzení o zdravotním stavu žalobce ze dne 24. 4. 2023 a závěrů znaleckého posudku MUDr. V. M. dospěl k závěru, že výlučně v důsledku později vzniklého obecného onemocnění nastala ke dni 24. 4. 2023 úplná ztráta pracovní způsobilosti žalobce. Proto rozhodl o zániku nároku žalobce. Takové rozhodnutí považuje krajské soud za souladné se zákonem. S názorem žalobce, že žalovaný, resp. služební funkcionář, měl rozhodnout o zastavení výplaty jednotlivých náhrad, nikoliv o zániku nároku, se krajský soud neztotožňuje.

45. Žalobci náležela náhrada vypočtená za celé období od vzniku nároku (zde ode dne 6. 6. 2006) až do dne 24. 4. 2023. Po tomto dni odpovědnost hasičského záchranného sboru za škodu vzniklou žalobci zanikla, neboť není splněna jedna z podmínek odpovědnosti, a to příčinná souvislost mezi služebním úrazem a ztrátou na služebním příjmu. Krajský soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebylo úkolem služebního funkcionáře předvídat vývoj obecného onemocnění žalobce, neboť ke dni zjištění obecného onemocnění žalobce došlo k zániku odpovědnosti hasičského záchranného sboru za škodu vzniklou žalobci a zároveň k zániku nároku žalobce na náhradu této škody. Pro závěr služebního funkcionáře o zániku nároku tak bylo rozhodné, že dle podkladů rozhodnutí trpěl žalobce ke dni 24. 4. 2023 obecným onemocněním, jehož důsledky byly důvodem k zániku nároku.

46. Nejedná se přitom o případ, kdy nárok na náhradu oprávněnému nenáleží (srov. § 103 odst. 1 věta druhá zákona o služebním poměru). V případech, kdy náhrada dle zákona o služebním poměru nenáleží, totiž odpovědnost hasičského záchranného sboru trvá. Jsou splněny všechny tři podmínky odpovědnosti (služební úraz, ztráta na služebním příjmu a příčinná souvislost mezi nimi), není však splněna další, zákonem stanovená podmínka podmiňující nárok na náhradu. V tomto ustanovení vyjmenovaných případech je proto vhodné přistoupit k pozastavení výplaty náhrady po dobu, po kterou není tato zákonem stanovená podmínka splněna. O takový případ se však ve věci žalobce nejedná.

47. Uvedené nemění nic na tom, že dojde–li k obnovení odpovědnosti hasičského záchranného sboru za ztrátu na služebním příjmu žalobce, zde tedy k vyléčení obecného onemocnění žalobce, které ode dne 24. 4. 2024 vylučuje jeho způsobilost ke službě, nehledě ke služebnímu úrazu, vznikne žalobci nárok na náhradu této ztráty. V této souvislosti je vhodné zmínit, že dle § 208 odst. 3 zákona o služebním poměru se právo na náhradu za ztrátu na služebním příjmu z důvodu služebního úrazu nepromlčuje, promlčují se však nároky na jednotlivá plnění.

48. Pokud jde o žalobcem předložené znalecké posudky, tyto krajský soud jako důkaz v řízení před soudem neprovedl.

49. Správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a důkazních návrhů aktivní. Cílem správního soudnictví není nahrazovat řízení před správním orgánem, neboť soudní přezkum správních rozhodnutí nelze obecně vnímat jako třetí instanci správního řízení. V takovém případě by byla totiž popřena samotná koncepce správního soudnictví založená na následném přezkumu zákonnosti pravomocných správních rozhodnutí. Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to aktivně pokusily. Krajský soud by měl zvažovat rozsah doplnění dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů má totiž přes svá specifika stále především kasační charakter. Znamená to tedy, že krajský soud není povinen provést každý účastníky navržený důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 10 As 124/2023–34, či ze dne 30. 4. 2019, č. j. 2 As 194/2018–64, a zde citovanou soudní judikaturu).

50. Nejvyšší správní soud k novým skutečnostem uplatňovaným účastníky až v řízení před správním soudem v rozhodnutí ze dne 21. 1. 2021, č. j. 10 As 103/2019–76, uvedl: „[P]ro všechna správní řízení v těchto zbylých věcech platí koncentrační zásada upravená v § 82 odst. 4 správního řádu (K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde–li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve). Tato zásada omezuje okruh nových skutečností a nových důkazních návrhů, které mohou účastníci uplatnit v odvolacím řízení, na takové novoty, které nemohly být (z objektivních důvodů) uplatněny již v řízení na prvním stupni. […] Zprostředkovaně se pak zásada promítne i do navazujícího řízení před správním soudem: ani ten se nebude zabývat takovými tvrzeními a důkazními návrhy, které žalobce mohl uplatnit už ve správním řízení na prvním stupni, ale neudělal to. V řízení o žalobě bude zásada působit o to důsledněji, že řízení před správním soudem má ve vztahu ke správnímu řízení podpůrnou (subsidiární) povahu. Zejména v klasickém řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu by tak soud neměl jako první zkoumat skutková tvrzení či důkazní návrhy, k nimž se správní orgán (v řízení ovládaném koncentrační zásadou) neměl možnost ani důvod vyjádřit, protože mu k tomu žalobce nedal žádný konkrétní a včasný podnět.“ (důraz doplněn)

51. V této souvislosti krajský soud ze správního spisu zjistil, že oznámením o zahájení řízení ve věcech služebního poměru ze dne 30. 6. 2023, byl žalobce vyrozuměn o tom, že bylo zahájeno řízení za účelem posouzení jeho nároku. V rámci oznámení byl žalobce seznámen s tím, že řízení bylo zahájeno v návaznosti na potvrzení o zdravotním stavu žalobce vydané dne 24. 4. 2023 a zároveň, že bude proveden přezkum zdravotního stavu žalobce prostřednictvím znaleckého posudku. Dne 3. 3. 2024 znalkyně MUDr. V. M. vyhotovila shora specifikovaný znalecký posudek, který byl hasičskému záchrannému sboru doručen dne 5. 3. 2024. Sdělením ze dne 10. 6. 2024 služební funkcionář vyrozuměl žalobce, že shromáždil dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci, včetně uvedeného znaleckého posudku. Současně žalobce vyzval k seznámení se spisovým materiálem a k realizaci práv dle § 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, a to do 10 dnů ode dne doručení sdělení. Žalobce setrval pasivní, svých procesních práv nevyužil. Dne 27. 6. 2024 vydal služební funkcionář prvostupňové rozhodnutí. V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 12. 7. 2024 žalobce prostřednictvím právního zástupce v souhrnu namítl to, že prvostupňové rozhodnutí nemělo být vydáno se zpětnou účinností ke dni 24. 4. 2023, výplata náhrady nesměla být zastavena bez proběhnuvšího a pravomocně skončeného řízení ve věcech služebního poměru a že zadržovaná náhrada je bezdůvodným obohacením na straně bezpečnostního sboru. Dne 8. 10. 2024 žalovaný vydal napadené rozhodnutí.

52. K žalobě podané dne 5. 12. 2024 žalobce připojil znalecký posudek MUDr. J. F. ze dne 30. 9. 2024. Součástí znaleckého posudku je potvrzení o tom, že tento žalobce převzal dne 30. 9. 2024. Dne 16. 1. 2025 pak žalobce do soudního spisu doplnil posudek MUDr. M. V. ze dne 2. 1. 2025.

53. Žalobce v rámci řízení ve věcech služebního poměru nenamítal nedostatky znaleckého posudku MUDr. V. M., ani nerozporoval zánik své zdravotní způsobilosti k výkonu služby v důsledku později vzniklého obecného onemocnění. Stran tvrzení a důkazních návrhů v tomto ohledu setrval po celou dobu řízení ve věcech služebního poměru pasivní. Teprve v řízení před soudem žalobce s odkazem na předložené znalecké posudky namítl, že oba znalci jako funkčně nejvýznamnější hodnotí chronické postižení páteře, resp. následek služebního úrazu, či že negují některé závěry znalkyně MUDr. V. M.

54. Krajský soud s ohledem na uvedené uzavírá, že zvážil doplnění dokazování o žalobcem předložené znalecké posudky. Dospěl k závěru, že provedením těchto důkazů by v rozporu s kasačním charakterem soudního přezkumu nahrazoval činnost správního orgánu. Žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim, případně mohl své námitky uplatnit v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Tohoto práva nevyužil, ačkoli ještě před vydáním napadeného rozhodnutí disponoval znaleckým posudkem MUDr. F. V řízení ve věcech služebního poměru služební funkcionář a posléze žalovaný rozhodli na základě podkladů, které měli v době vydání rozhodnutí k dispozici. Z těchto podkladů neplynuly důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci. Teprve po právní moci napadeného rozhodnutí v řízení před soudem žalobce namítl nesprávnost závěrů znaleckého MUDr. V. M., kterou hodlal prokázat jím předloženými posudky, což však z důvodů shora uvedených není přípustné. IV.B Charakter rozhodnutí o zániku nároku a pozastavení výplaty náhrady 55. Žalobce zároveň rozporoval závěr žalovaného, že rozhodnutí o zániku nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě má deklaratorní charakter. Dle žalobce se jedná o rozhodnutí konstitutivní povahy. Služební funkcionář tedy dle žalobce nemohl rozhodnout o zániku nároku se zpětnou účinností ke dni 24. 4. 2023, nýbrž až s účinky po nabytí právní moci rozhodnutí. Zároveň nemohl rozhodnout o pozastavení výplaty náhrady poskytované žalobci bez pravomocně skončeného řízení ve věcech služebního poměru.

56. Tato námitka není důvodná.

57. V předchozí části odůvodnění krajský soud vyložil, že účelem nároku je náhrada škody vzniklé příslušníkovi bezpečnostního sboru, který utrpěl služební úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, a to po skončení neschopnosti ke službě, pokud je v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání jeho příjem nižší než před touto škodní událostí. Nárok na náhradu příslušníkovi bezpečnostního sboru vzniká ze zákona v souvislosti s utrpěním služebního úrazu či nemoci z povolání. Zákon rovněž stanoví výši, ve které tato náhrada musí být poskytnuta. Předpokladem existence nároku je zachování příčinné souvislosti mezi ztrátou na služebním příjmu a služebním úrazem. Byla–li na straně žalobce zjištěna okolnost vylučující tuto příčinnou souvislost, nárok zaniká, neboť zanikla odpovědnost záchranného sboru za ztrátu na služebním příjmu v souvislosti se služebním úrazem. Touto okolností bylo zjištěné obecné onemocnění, které by žalobce vyřadilo z výkonu jeho původního služebního zařazení, a to i v případě, kdy by ke služebnímu úrazu nedošlo.

58. Nelze přijmout názor žalobce, že prvostupňové rozhodnutí bylo pouze „konstitutivním projevem zákonných požadavků“. Služební funkcionář není nadán pravomocí založit právo žalobce v podobě nároku na náhradu svým rozhodnutí. Naopak, v případě, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky vzniku nároku, vzniká žalobci tento nárok ze zákona a služební funkcionář svým rozhodnutím autoritativně určuje, zda příslušník bezpečnostního sboru nárok má anebo nemá. Deklaratorní rozhodnutí ze své povahy působí do minulosti a má účinky ex tunc. Jak krajský soud ozřejmil výše, na náhradu má žalobce nárok pouze v případě, že existuje příčinná souvislost mezi služebním úrazem a ztrátou na služebním příjmu. Je–li tato příčinná souvislost vyloučena, nárok žalobce ze zákona zaniká a zánik nároku příslušný správní orgán deklaruje svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že není možné určit přesné datum vzniku obecného onemocnění žalobce, vycházel služební funkcionář z potvrzení o zdravotním stavu žalobce ze dne 24. 4. 2023, v němž lékař utrpění obecného onemocnění konstatoval. Takový postup považuje krajský soud za správný.

59. Skutečnost, že o zániku nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu dle § 103 zákona o služebním poměru služební funkcionář rozhoduje se zpětnou účinností, implicitně přijal Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, č. j. 3 As 132/2015–36, v němž posuzoval zánik nároku příslušníka bezpečnostního sboru, jehož služební poměr skončil propuštěním. V tomto případě nárok žalobce zanikl následkem skončení služebního poměru propuštěním (zde ke dni 30. 11. 2010), o čemž žalovaný správní orgán pravomocně rozhodl až po proběhlém řízení ve věcech služebního poměru (dne 7. 12. 2012).

60. Není přitom podstatné, že pro vznik a zánik nároku je nutné posoudit celou řadu podmínek, za nichž nárok podle právního předpisu vzniká, zejména otázku příčinné souvislosti mezi úrazem a vznikem škody na zdraví (v tomto případě spíše ztrátou na služebním příjmu), jak v žalobě dovozuje žalobce. Náročnost řízení či posuzované otázky nemají na povahu rozhodnutí žádný vliv. Skutečnost, zda je vydáváno konstitutivní či deklaratorní rozhodnutí se obecně odvíjí zejména od toho, zda je služební funkcionář nadán pravomocí založit, změnit nebo zrušit práva příslušníka bezpečnostního sboru, či zda pouze autoritativně prohlašuje, že takový příslušník určitá práva a povinnosti má (srov. § 181 odst. 1 zákona o služebním poměru).

61. Pokud jde o žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 Ads 10/2013–21, v této věci se soud zabýval povahou platového výměru ve věcech služebního poměru vojáků z povolání dle zákona o vojácích, který považuje za rozhodnutí konstitutivní. Jak Nejvyšší správní soud vyložil, konstitutivní povaha platového výměru se odvíjí od toho, že se jím jeho adresátovi přiznává plat v konkrétní výši. Právě skutečností, že platovým výměrem je na základě zákonem daného zmocnění založeno právo příjemce na služební plat v určité výši, která nevyplývá ze zákona a je teprve platovým výměrem určena, se toto rozhodnutí liší od případu žalobce. Platový výměr ze své povahy má účinky do budoucna, od vydání platového výměru má voják právo pobírat služební plat ve stanovené výši. Závěry uvedeného rozsudku tak nejsou na případ žalobce přiléhavé.

62. Stejně tak není přiléhavý ani žalobcem předestřený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 3 As 295/2016–29, ve kterém se soud zabýval rozhodnutím o propuštění ze služebního poměru, které shledal rozhodnutím konstitutivním. Krajský soud k tomu uvádí, že tímto rozhodnutím služební funkcionář neprohlašuje, zda a případně kdy služební poměr zanikl, nýbrž sám na základě své pravomoci rozhoduje, že služební poměr zaniká a stanoví k tomu příslušnou lhůtu. Oproti případu žalobce se tak jedná o rozhodnutí, které své účinky, resp. právní následky, vyvolává až do budoucna.

63. Krajský soud uzavírá, že rozhodnutí o zániku nároku na náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě je rozhodnutím deklaratorním, neboť tímto rozhodnutím služební funkcionář konstatuje, že nárok zanikl a k jakému dni. Samotný nárok zanikl ze zákona ke dni, kdy nastala okolnost vylučující odpovědnost hasičského záchranného sboru za ztrátu na služebním příjmu vzniklou v souvislosti se služebním úrazem. Z tohoto důvodu lze účinky rozhodnutí stanovit ke dni, kdy byla tato okolnost zjištěna.

64. Konečně, pokud jde o pozastavení výplaty jednotlivých částek náhrady od měsíce května 2023, mezi stranami není sporné, že žalobce doložil hasičskému záchrannému sboru své výplatní pásky též za měsíce květen a červen 2023, jak uvádí v žalobě. Ustanovení § 103 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví, na základě jakých skutečností se vypočítává výše náhrady. Při zjišťování těchto skutečností byl žalobce povinen poskytovat hasičskému záchrannému sboru součinnost. Již rozhodnutím ze dne 6. 6. 2006, č. j. HSCB–972/PAM–2006, bylo stanoveno, že „[n]áhrada za ztrátu na měsíčním služebním příjmu po skončení služebního poměru bude příslušníkovi poskytována po předložení čistého výdělku (služebního příjmu) a s případnou přiznanou částkou invalidního nebo částečně invalidního důchodu.“ Ze samotných výplatních pásek neplynou všechny rozhodné údaje nutné k výpočtu přesné výše náhrady. Za účelem zjištění potřebných údajů byl Ministerstvem vnitra vydán tiskopis potvrzení o dosaženém výdělku, který žalobce hasičskému záchrannému sboru pravidelně vyplněný poskytoval. Ze správního spisu plyne, že žalobce tento tiskopis účtárně hasičského záchranného sboru předložil ještě za měsíce únor, březen a duben 2023, za další měsíce již nikoliv. Následně byl žalobce hasičským záchranným sborem vyzván k opravě údajů uvedených v potvrzení za měsíce únor, březen a duben 2023, z důvodu zjevných nepřesností, když tuto opravu již neučinil. Za další měsíce žalobce potvrzení nedoložil.

65. Z uvedeného plyne, že žalobce neposkytoval hasičskému záchrannému sboru potřebnou součinnost za účelem výpočtu výše náhrady. Hasičskému záchrannému sboru tak nezbylo než výplatu náhrady pozastavit do doby získání údajů nutných k výpočtu přesné výše náhrady. Zároveň v měsíci dubnu 2023 bylo vydáno potvrzení o zdravotním stavu žalobce, na základě kterého vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda odpovědnost hasičského záchranného sboru za ztrátu na služebním příjmu žalobce stále trvá. Za tímto účelem bylo zahájeno řízení ve věcech služebního poměru, jehož účelem byl přezkum trvání nároku žalobce. Krajský soud uzavírá, že neshledal pochybení v tom, že hasičský záchranný sbor za uvedeného stavu pozastavil výplatu náhrady do doby získání údajů potřebných pro výpočet přesné výše náhrady a zároveň do doby skončení předmětného řízení ve věcech služebního poměru.

V. Závěr a náklady řízení

66. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

68. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.