63 Az 10/2016 - 68

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobců: a) A. T., b) H. T., c) nezl. A. T., všichni státní příslušnost Ukrajina, t. č. v Pobytovém středisku Havířov, Na kopci 5, zastoupených Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 907/10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 11.4.2016, č. j. OAM-731/ZA-ZA05-P17-2015 a ze dne 11.4.2016, č. j. OAM-729/ZA-ZA05-P17-2015, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobcům nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce ad a) A. T. proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.4.2016, č. j. OAM- 731/ZA-ZA05-P17-2015 podal v zákonné lhůtě dne 10.5.2016 žalobu. Řízení je vedeno pod sp. zn. 63Az 10/2016. Žalobci ad b) H. T. a ad c) nezl. A. T. podali proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-729/ZA-ZA05-P17-2015 v zákonné lhůtě u zdejšího soudu dne 11.4.2016 žalobu. Věc byla vedena pod sp. zn. 63Az 9/2016. Usnesením ze dne 18.7.2016, č. j. 63Az 10/2016-42 soud spojil obě věci ke společnému řízení s tím, že jako věc hlavní je vedena věc sp. zn. 63Az 10/2016. Žalobci v žalobě a jejím doplnění namítali, že správní orgán nevyhodnotil nebezpečí vážné újmy z důvodu jejich příslušnosti k ruskojazyčné části obyvatelstva Ukrajiny. Tuto obavu z hrozícího nebezpečí vážné újmy při návratu na Ukrajinu žalobce a) podložil vlastními negativními zážitky s nezákonným chováním vojensky činných jednotek, proti nimž není očividně nijak zasahováno ze strany ukrajinské policie. Žalovaný se těmito tvrzeními vůbec nijak nezabýval, a ani náznakem nevyhodnotil eventuální relevanci takového důvodu. Je nepochybné, že příslušnost k části populace odlišující se od zbytku svým jazykem, může být důvodem pro hrozící vážnou újmu, zvlášť pokud je taková část populace soustavně ohrožována nebo dokonce pronásledována. Žalovaný ovšem ani náznakem nevyhodnotil relevanci tvrzení žalobců a) a b) a již vůbec se nezabýval situací ruskojazyčné části ukrajinské populace ať již na Ukrajině jako takové nebo v oblasti Ukrajiny, kde žalobci žijí a která bezprostředně sousedí s územími ovládanými Ukrajině nepřátelskými ruskojazyčnými povstalci. Žalovaný se tedy nevyjádřil k tomu, zda taková újma ruskojazyčným obyvatelům předmětné části Ukrajiny hrozí či nikoliv, či jaké míry taková hrozba vůbec dosahuje. Žalobci dále namítali nesprávné vyhodnocení možnosti ochrany proti útisku ze strany Pravého sektoru a Ukrajinské povstalecké armády. Zdůraznili, že v případě Pravého sektoru nelze hovořit o tom, že by se jednalo o typickou soukromou sílu, proti níž by bylo možné dosáhnout účinné ochrany prostřednictvím vnitrostátních prostředků ochrany. Uvedli, že Pravý sektor je skupina, která se výrazně podílela na bojích na východní Ukrajině, z čistě utilitárních důvodů se jí tedy dostalo značné tolerance a respektu i organizované ukrajinské armády, tím spíše policie. Oficiální ukrajinské úřady proti Pravému sektoru zasahují pouze v případě, že se dostane do otevřeného střetu se státní mocí, či v případě, že činnost Pravého sektoru dosáhne jednoznačně kriminálního charakteru a již ji není možné ani v nejmenším označit za činnost zaměřenou na ochranu vlasti či ukrajinského národa, tedy jak tomu bylo v červenci 2015 v Mukačevu. V případě, kdy Pravý sektor provádí činnosti, které se dají chápat jakožto „protipovstalecké“ a protiruské, státní moc je toleruje a proti jeho nezákonné činnosti se tak nelze dovolat účinné ochrany. Zdůraznili, že již samotná skutečnost toho, že předmětný násilný incident nevyvolal ani nejmenší reakci ukrajinských úřadů, ačkoliv se nejednalo o incident ojedinělý a jeho obětí se stala řada osob, svědčí o tom, že je zcela iluzorní a kontraproduktivní dovolávat se jakékoliv ochrany ze strany ukrajinské policie vůči nezákonnému a terorizujícímu jednání Pravého sektoru, pokud se nejedná o exces, který vybočuje z jeho obvyklé protiruské aktivity. Tvrzení žalovaného, že se žalobce a) měl obrátit na vnitrostátní orgány a tam si stěžovat na zcela pravidelnou a typickou činnost Pravého sektoru, je tedy zcela nemístné a absurdní. Naopak takovým protestem by se žalobce vystavil zcela zřejmému nebezpečí msty ze strany Pravého sektoru a ve skutečnosti je tak nejen pochopitelné, ale i rozumné, že žalobce se s takovým předem marným požadavkem na ukrajinské orgány neobracel. Žalobce a) dále namítal, že rovněž nesouhlasí s tím, že by snad předmětným jednáním nebyl ohrožen na životě a že by se snad jednalo o chování, které nepředstavuje vážnou újmu pro jeho osobu. Pouze to, že se přizpůsobil ponižujícímu vydírání příslušníků Pravého sektoru a vzíval k zabíjení Rusů a velebil B., vedlo k tomu, že byl následně relativně brzy propuštěn. V případě, že by svobodně projevil své politické přesvědčení, odmítl nenávist vůči Rusům a vyjádřil svůj názor na Ukrajinskou povstaleckou armádu a osobu B., nepochybně by byl takovým jednáním zásadně a skutečně ohrožen na životě. Žalovaný tak nejen nesprávně podmínil to, že se bude zabývat nebezpečím újmy ze strany Pravého sektoru žádostí žalobce o ochranu vnitrostátními orgány, nýbrž i bagatelizoval nebezpečí, které žalobci hrozí. Názor žalovaného, že takovému nebezpečí lze předejít tím, že ruskojazyční obyvatelé příslušné části Ukrajiny budou poslušně provolávat xenofobní a nenávistná hesla a velebit minimálně problematické historické osobnosti, ačkoliv jsou zcela jiného politického názoru, je absolutně nepřijatelný a nehodný svobodné a demokratické společnosti. Žalobkyně b) a c) namítaly nedostatečné vyhodnocení vážné újmy spočívající v nemožnosti dostatečné zdravotní péče o nezletilou žalobkyni. Namítaly, že jako zásadní důvod své žádosti o mezinárodní ochranu uvedly nemožnost získání adekvátní lékařské péče na Ukrajině, a to potřebného druhu inzulínu pro nezletilou žalobkyni. Inzulín především v letních měsících není možné získat ani zasláním poštou ze vzdálenějších částí Ukrajiny. Žalobkyně citovaly, jak se s touto skutečností žalovaný vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že konstatoval, že dle informace sítě místních lékařů ze dne 14.8.2015, o dostupnosti léčby diabetu typu I. včetně dostupných léků, je na Ukrajině adekvátní lékařská péče pro pacienty trpící daným typem cukrovky, včetně dostupnosti léků a podotkl, že případná léčebná zařízení se nacházejí ve velké míře v hlavním městě Kyjevě, k čemuž se vyjádřila rovněž žalobkyně b) v průběhu seznámení s podklady. Dále žalovaný uvedl, že dle informace se v mnoha místech nachází síť laboratoří „Synevo“, spolu s prodejnami léčiv „Vaše zdraví“ a „Medtechnika“ a že žalobkyně mohly využít vnitřního přesídlení a zajistit tak nezletilé žalobkyni c) adekvátní léčbu, která je v zemi jejich původu k dispozici. Místo toho však spolu s žalobcem a) odjely do ČR a požádaly zde o udělení mezinárodní ochrany. Uvedenou argumentaci považují žalobkyně za nedostatečnou s tím, že žalobkyně b) na otázku správního orgánu, proč nevyřešila situaci přestěhováním v rámci Ukrajiny, odpověděla, že jsou nyní rozděleni na rusky a ukrajinsky mluvící, na východní a západní a moc si nerozumějí. V jiné části Ukrajiny nemá příbuzné, k nimž by se v případě potřeby mohla uchýlit. Žalobkyně b) zdůraznila, že se tedy poměrně jasně vyjádřila k eventuální možnosti vnitřního přesídlení, a to tak, že tuto možnost odmítla s poukazem na nevraživost ukrajinsky mluvící části populace vůči východní, rusky mluvící. Ačkoliv pak žalovaný argumentoval právě možností vnitřního přesídlení, svoji úvahu vůbec nijak nerozvedl, což je nepřijatelné zvlášť s ohledem na to, že žalobkyně b) jasně odmítla možnost vnitřního přesídlení s konkrétní argumentací. Žalobkyně odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 40/2009-74 namítaly, že žalovaný se nezabýval realizovatelností a možností takového vnitřního přesídlení a s argumentací žalobkyň, že v jejich případě je vnitřní přesídlení nemožné, a to i s ohledem na napětí mezi ukrajinsky a rusky hovořícími obyvateli Ukrajiny. Závěr žalovaného o možnosti vnitřního přesídlení žalobkyň je tedy nedostatečně odůvodněný, a proto nepřezkoumatelný. Žalovaný v písemných vyjádřeních k žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí a navrhl, aby žaloby byly zamítnuty. Uvedl, že se případem žalobců řádně zabýval, posoudil jejich případ individuálně, vycházel z výpovědí žadatelů, což porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu a své rozhodnutí řádně odůvodnil. K žalobcem a) tvrzeným obavám z bezpečnostní situace na Ukrajině a případného rozšíření zločinnosti i do oblasti jeho bydliště, žalovaný konstatoval, že výčet důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) je taxativní a současnou nestabilní a zhoršenou bezpečnostní situaci nelze podřadit k důvodům relevantním pro udělení mezinárodní ochrany. Z informací o zemi původu vyplývá, že na Ukrajině neprobíhá ozbrojený konflikt, který by mohl představovat ohrožení žalobce. Ve dvou z celkem 24 oblastí Ukrajiny, konkrétně v Doněcké oblasti a Luhanské oblasti při ruské hranici sice skutečně dochází ke střetům mezi ukrajinskými bezpečnostními složkami a protivládními ozbrojenci, ty se však omezují jen na malé části území těchto dvou oblastí. Situace v ostatních oblastech je však klidná, občané Ukrajiny své případné aktuální potíže řeší prostým přestěhováním se v rámci země. Žalovaný poukázal na to, že žalobce před svým odjezdem z vlasti žil se svou rodinou ve městě Melitopol (Záporožská oblast), tedy v místech, kde žije výhradně rusky mluvící obyvatelstvo, jak je obecně známo z veřejně dostupných informací, a kde k bezprostředním ozbrojeným střetům mezi ukrajinskými ozbrojenými silami a proruskými separatisty nedochází. Žalobce sice uvedl, že ve městě se pohybují příslušníci ozbrojených sil, je přítomna vojenská technika a dochází zde k nezákonnostem ze strany některých vojáků, v průběhu správního řízení však nepředložil žádný důkaz, který by dokládal bezprostřední ohrožení i jeho samotného, relevantní z hlediska ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Skutečnost, že nějaké skupiny provolávaly hesla jako Rusové na šibenici, ještě samo o sobě neznamená konkrétní pronásledování žalobce. Žalobce ani sám toto ve své výpovědi netvrdil. Žalovaný k tomu dodal, že azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo i celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrné úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv, jak jsou v různých listinách a chartách tato práva uznávána. K námitce žalobce, který zmínil své obavy z Ukrajinské povstalecké armády a Pravého sektoru, s jejichž členy se dostal do incidentu v červnu 2015, kdy byl kontrolován na jednom z kontrolních stanovišť, kde byl dlouhodobě zadržen, donucen se svléknout do půli těla, skákat a zpívat hymnu, žalovaný uvedl, že žalobce sám správnímu orgánu sdělil, že se po daném incidentu na policii či jiné oficiální orgány své vlasti neobracel s tvrzením, že to je dle jeho názoru beze smyslu, neboť podobné jednotky na Ukrajině spadají přímo pod Ministerstvo vnitra. Tuto argumentaci žalobce však nemůže správní orgán považovat za dostatečnou, neboť se jedná čistě jen o spekulaci žalobce, kterou vůbec nijak nepodložil, žádné důkazy k tomuto tvrzení nepředložil. Žalovaný připomenul, že členové Pravého sektoru ani Ukrajinské povstalecké armády, nejsou představiteli oficiálních státních struktur či bezpečnostních složek Ukrajiny a jejich jednání tak nelze přičítat státu Ukrajina a považovat za azylově relevantní pronásledování z důvodu původce případného nezákonného jednání. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 8/2003. Neobrátil- li se žalobce s žádostí o pomoc ohledně řešení svých údajných problémů na žádný z kompetentních orgánů, pak se dobrovolně vzdal svých práv k ochraně své osoby. V jeho případě tak nelze dojít k závěru, že by byla příslušnými ukrajinskými orgány odmítnuta ochrana jeho osoby, či že by jemu poskytnutá ochrana byla nedostatečná. Žalovaný rovněž zdůraznil, že ač žalobce hovořil v souvislosti s bezpečnostní situací v místě jeho bydliště o jejím vážném stavu, konkrétně zmínil pouze tento jediný incident, který se bezesporu bezprostředně dotknul jeho osoby, aniž by ovšem závažným způsobem porušil jeho základní lidská práva či dokonce ohrozil jeho život samotný. Ani co do intenzity, četnosti a míry negativního jednání představitelů Pravého sektoru či Ukrajinské povstalecké armády tak nelze konstatovat pronásledování žalobce ve smyslu zákona o azylu, které by odůvodňovalo udělení azylu. Ze zjištění žalovaného vyplynulo, že na území Ukrajiny není vyloučena možnost se domáhat ochrany svých základních práv a svobod u mocenských orgánů tohoto státu a že by na Ukrajině existovalo úplné a naprosté provazování kriminálních struktur s mocenskými orgány tohoto státu. Poznamenal, že Nejvyšším správním soudem již bylo vícekrát judikováno, že vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodování správního orgánu, vyplývá, že politický systém daného státu dává možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. Co se týče bezpečnostní situace na Ukrajině, žalovaný nepominul sdělení žalobce, byl nicméně nucen konstatovat, že popisované události je nezbytné hodnotit v souvislosti s konkrétním případem žalobců. Odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu žalovaný citoval, že na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Žalovaný uvedl, že posoudil individuální situaci žalobce, který žil a byl hlášen k pobytu ve městě Melitopol v Záporožské oblasti, která není v současnosti střety ukrajinských vládních vojsk a povstalců ze stran separatistů zasažena. V Záporožské oblasti ani předešlé události nedosáhly takových rozměrů, aby mohla být ohrožena bezpečnost žalobců v případě návratu. V zemi původu žalobce neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Ve vztahu k žalobkyním b) a c) žalovaný zdůraznil, že žalobkyně b) neuvedla žádný problém s použitím ruského jazyka vůči ní a necitovala žádný problém vůči své osobě či dítěti ve vztahu s averzí ukrajinsky mluvícího obyvatelstva a rusky mluvícího obyvatelstva. Zdůraznil, že žalovaný na žádném místě v napadeném rozhodnutí neodůvodnil zamítnutí žádosti pouze na tvrzení, že se žalobkyně b) může přestěhovat do jiné oblasti Ukrajiny, respektive na vnitřní přesídlení. Žalobní námitka se zcela snaží rozhodnutí žalovaného postavit do jiného světla, toliko na jedné položené otázce v pohovoru, kdy žalobkyně b) uvedla, že nyní jsou rozděleni na rusky a ukrajinsky mluvící a v jiné části nemá příbuzné, ke kterým by se mohla uchýlit. Podstatou celého příběhu žalobkyně b) však bylo, zda může získat pro svou dceru inzulín a žalobkyně b) uvedla, že ano, ale musela by jet do Kyjeva. Nic jiného neakcentovala a navíc zprávy o zemi původu potvrdily, že je na Ukrajině adekvátní lékařská péče pro pacienty trpící daným typem cukrovky včetně dostupnosti léků, byť v jiné oblasti než žila žalobkyně b) a do které beze sporu by mohla cestovat a opatřit nezletilé žalobkyni c) léky. Krajský soud přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správních spisů bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostmi žalobců ze dne 28.8.2015, přičemž žalobkyně b) požádala o mezinárodní ochranu pro sebe a nezletilou žalobkyni c) A. T. Žalobce a) v žádosti uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ruské národnosti, pravoslavného náboženského vyznání. On sám, ani nikdo z rodiny není a nebyl členem žádné politické strany ani organizace. Nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. Ohledně svých pobytů v posledních 10 letech uvedl, že v letech 2004 až 2006 žil v Záporožské oblasti v obci Vozněsenka, v letech 2006 až do 24.8.2015 pobýval ve stejné oblasti ve městě Melitopol. Od 25.8.2015 se nachází v České republice, kam přiletěl z Kyjeva do Prahy s platným pasem a českým turistickým vízem. Z města Melitopol, kde žalobci žili, jeli vlakem do Kyjeva a poté letecky do Prahy. Důvodem opuštění vlasti byla ta skutečnost, že na Ukrajině je nyní válka, v jejich městě žádné otevřené boje neprobíhají, nachází se tam vojenské letiště, kam neustále přivážejí náklady, probíhají tam vojenská cvičení, ve městě je překladová základna pro vojenskou techniku, je tam umístěno několik vojenských jednotek a těžko rozpoznat, pod koho tyto jednotky spadají. V jednom případě se žalobci a) stalo, že cestou linkovým autobusem z Melitopolu do Záporoží, byl na kontrolním bodě Grigorijevka autobus zastaven pracovníky Pravého sektoru. Bylo to někdy koncem června roku 2015. Všichni muži v autobuse byli kontrolováni, zda se účastnili vojenských operací, hledali zejména lidi z Doněcké oblasti, sebrali jim telefony. Zadrželi je asi na jeden a půl hodiny. Přitom je chtěli naučit patriotismu a jak mají milovat vlast. Museli se svléknout do půli těla, skákat a zpívat hymnu. Žalobce a) neví, co to bylo za lidi. Drželi samopal a na uniformě měli tito muži černorudé vlajky, což je vlajka Ukrajinské povstalecké armády a také odznaky Pravého sektoru. Zadržení také museli skákat a křičet, že Rus patří na šibenici a přijde B. a udělá pořádek. Tomuto se všichni podrobili. V souvislosti s touto událostí se žalobce a) neobracel na policii či jiná oficiální místa, protože by to dle jeho názoru bylo beze smyslu. Vysvětlil, že podobné jednotky na Ukrajině spadají přímo pod ministerstvo vnitra. Jiné problémy podobného charakteru žalobce a) neměl. Při odletu z Ukrajiny přes mezinárodní letiště žádné problémy neměl. Manželku a dceru pustili bez potíží, jeho pas kontrolovali dlouho. Cestovní doklad si vyřizoval v Melitopolu prostřednictvím cestovní kanceláře, s vydáním dokladu neměl žádné potíže. Víza si vyřizoval sám v Dněpropetrovsku. Žalobce a) neměl potíže se státními orgány své země. Žalobce a) dále uvedl, že nezletilá žalobkyně c) je závislá na inzulínové terapii, ne vždy dostali typ inzulínu, který dcera potřebuje. Inzulín kupovali od lidí, kteří měli vlastní zásoby, po jedné nebo dvou stříkačkách. Kdyby se přestěhoval jinam, situaci by nevyřešil. Dále sdělil, že dokud se situace v jeho vlasti neuklidní, nechce se vrátit. V případě návratu mu hrozí za vyhýbání se vojenské službě od 5 do 8 let vězení, předvolání do armády si osobně nepřevzal, poslední předvolání mu přišlo v létě roku 2015, zdravotní stav žalobce a) je výborný. Žalobkyně b) v žádosti o mezinárodní ochranu a při pohovoru k této žádosti, který byl shodně jako v případě žalobce a) na jejich žádost proveden v ruském jazyce, uvedla, že je státní příslušnicí Ukrajiny, ruské národnosti a vyznává pravoslavné křesťanství, až do 25.8.2015 žila ve městě Melitopol na různých adresách. K důvodům odchodu z vlasti sdělila, že na Ukrajině je válka, jejich městem – Melitopolem – projíždí vojenská technika. Dále uvedla, že mají problémy s nákupem inzulínu pro nezletilou žalobkyni c). Inzulín musí kupovat každého půlroku sami a někdy není ten, který potřebují. Nezletilá prodělala v minulosti dvě operace kýly, jinak je víceméně v pořádku. S vystavením cestovního dokladu neměla žádné problémy, česká víza si obstarala přes turistickou agenturu, neměla potíže ani se samotným vycestováním. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně b) dále uvedla, že inzulín pro nezletilou sháněla v různých lékárnách, v Melitopolu ale nebyl druh inzulínu, který nezletilá potřebovala, v zimě objednávala inzulín přes internet v Dněpropetrovsku a udělala si jeho zásobu, v létě to nešlo, protože v horku se bílkovina obsažená v inzulínu srazí. Kromě inzulínu nezletilá žalobkyně c) žádné jiné léky neužívá, v době pohovoru byla žalobkyně b) gravidní, žádné zdravotní problémy neměla. Ve správních spisech jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, konkrétně Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015, Informace sítě místních lékařů č. j. BMA 7098 ze dne 14.8.2015 – dostupnost léčby diabetu typu 1 včetně dostupných léků, Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16.5.2015 do 15.8.2015 ze dne 15.8.2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015 – posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. III, výroční zpráva Human Rights Watch 2015 – Ukrajina ze dne 29.1.2015, zpráva Freedom House, Ukrajina, leden 2015, Výroční zpráva Amnesty International 2014/2015 – Ukrajina ze dne 25.2.2015. Dne 28.1.2016 byli žalobci a) a b) seznámeni s podklady pro vydání rozhodnutí, žalobce a) se nechtěl vyjádřit ke zdrojům informací a způsobu jejich využití, na otázku, zda chce navrhnout doplnění pokladů pro rozhodnutí odpověděl záporně. Následně pak přednesl, že v současnosti v jeho městě Melitopol probíhají fašistické pochody (BATALION AZOV a Pravý sektor). Žalobce správnímu orgánu promítl videa na svém notebooku, která zobrazují pochody ze dne 23.1.2016. K tomu uvedl, že jsou to ozbrojená hnutí, lidé provolávají hesla Rusové na šibenici. Tyto pochody probíhají za podpory vlády a policie. Toto pro něho a pro jeho rodinu znamená nebezpečí už jen z důvodu, že je rusky hovořící. Nepodporuje myšlenky Majdanu od samého počátku. Žalobkyně b) k podkladům pro vydání rozhodnutí uvedla, že informace k léčbě diabetu se váže pouze na Kyjev a navíc soukromé kliniky. Rodina žalobkyně v Kyjevě nebydlela. Žalobkyně se dále blíže nevyjádřila ke zdrojům informací a způsobu jejich využití, nežádala doplnění podkladů pro vydání rozhodnutí a neuváděla žádné další skutečnosti nad rámec shora uvedeného. Podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. První žalobní námitka žalobců a) a b) je založena na tvrzeném pronásledování pro jejich příslušnost k určité sociální skupině, konkrétně k rusky hovořícím občanům Ukrajiny. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by žalobci a) a b) byli pronásledováni z národnostních důvodů či příslušnosti k sociální skupině Ukrajinců hovořících rusky. Krajský soud konstatuje, že na Ukrajině vzhledem k mezinárodní politice Ruska nepochybně panuje napětí. Nelze pominout, že žalobci a) a b) po celou dobu svého pobytu na Ukrajině žádné potíže z důvodu ruštiny, resp. příslušnosti k sociální skupině neměli. Žalovaný se zabýval situací na Ukrajině, přičemž shromáždil dostatek podkladů o možnostech ochrany tamními úřady. V případě žalobců nejde o pronásledování azylově relevantní, jelikož nesplňuje podmínky § 9 odst. 2 zákona o azylu. Co se týče žalobní námitky žalobce a) stran tvrzeného útisku ze strany Pravého sektoru a Ukrajinské povstalecké armády, krajský soud ve shodě s žalovaným nesdílí názor žalobce, že státní orgány Ukrajiny nejsou schopny v zemi původu zajistit pořádek a útoky ze strany Pravého sektoru či Ukrajinské povstalecké armády neřeší. Dle shora uvedené informace Ministerstva zahraničních věcí, která byla podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného, existuje na Ukrajině v případě poškození trestnou činností možnost vyhledat pomoc u policejních složek a u prokuratury, případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Žalovaný shromáždil dostatečné množství podkladů o situaci na Ukrajině, z nichž vyplývá, že ke dni rozhodnutí žalovaného bylo možné obracet se na ochranu u příslušných státních orgánů. Co se týče Pravého sektoru, je z internetových stránek zřejmé, že se jedná o ukrajinskou nacionalistickou stranu založenou 22.3.2014, která usiluje o samostatnost Ukrajiny a její osvobození od vlivu Kremlu a oligarchů. Co se týče ojedinělého kontaktu žalobce a) s osobami, které označil jako členy Pravého sektoru a Ukrajinské povstalecké armády, pak z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by se žalobce a) s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu obrátil. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu viz např. rozsudky sp. zn. 1 Azs 64/2005, 6 Azs 14/2010, 8 Azs 9/2012, 2 Azs 52/2015, plyne, že na Ukrajině sice dochází k pronásledování osob, které má zpravidla formu vydírání nebo výhružek, nejedná se však o situaci, která by nebyla s pomocí státních orgánů řešitelná. V rozhodnutí č. j. 1 Azs 9/2013-36 ze dne 7.8.2013 Nejvyšší správní soud uvedl, že v případě Ukrajiny se nejedná o zemi, ve které příslušné orgány vůbec nejsou schopny či ochotny poskytnout účinnou ochranu před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty. Z podkladů pro rozhodnutí neplyne, že by se žalobce a) nemohl dovolat ochrany příslušných státních orgánů. Popisované jednání osob žalobcem považovaných za členy Pravého sektoru a Ukrajinské povstalecké armády bylo jednáním soukromých osob a jak výše uvedeno politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů. Tyto skutečnosti v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebyly vyvráceny, námitka žalobce a jeho tvrzení, že jím popisovaný incident není na Ukrajině ojedinělý a že by bylo zcela iluzorní a kontraproduktivní dovolávat se jakékoli ochrany ze strany ukrajinské policie vůči nezákonnému a terorizujícímu jednání Pravého sektoru, pokud se nejedná o exces, který vybočuje z jeho obvyklé protiruské aktivity, je čirou spekulací za situace, kdy se ochrany svých práv u státních orgánů vůbec nedomáhal. Krajský soud nesouhlasí s žalobní námitkou žalobkyň b) a c), že žalovaný nedostatečně vyhodnotil vážnou újmu spočívající v nemožnosti dostatečné zdravotní péče o nezletilou žalobkyni c) a námitku, že závěry žalovaného jsou v tomto směru nepřezkoumatelné. Krajský soud dospěl k názoru, že žalovaný shromáždil dostatečné množství podkladů o dostupnosti lékařské péče a inzulínu při onemocnění cukrovkou. Skutkový stav byl žalovaným zjištěn v potřebném rozsahu. Rozhodnutí žalovaného je rovněž dostatečně odůvodněno na straně 6 napadeného rozhodnutí. Soud především souhlasí se závěrem žalovaného, že z podkladů pro rozhodnutí a z výpovědi žalobkyně b) nebylo zjištěno, že by nezletilé žalobkyni c) v případě návratu do země původu hrozilo z důvodu její rasy, pohlaví, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, jakékoli nepřiměřené jednání či zacházení ze strany státních orgánů země s ohledem na její zdravotní stav, konkrétně, že by jí z těchto zákonem vyjmenovaných důvodů nebyl umožněn přístup k adekvátní zdravotní péči dostupné pro ostatní občany Ukrajiny. Žalovaný správně akcentoval, že při zajišťování inzulínu v zemi původu pro nezletilou žalobkyni c) nebyly problémy s tím spojené důsledkem politiky státu. Z podkladů bylo zjištěno, že v mnoha městech se nachází síť laboratoří spolu s prodejnami léčiv. Žalobkyně zmínila, že v zimě objednávala inzulín pro nezletilou v Dněpropetrovsku, ovšem v létě nebylo možno inzulín takto zajišťovat z důvodu znehodnocení vyššími teplotami. Obtíže tohoto charakteru jak přiléhavě poznamenal žalovaný, jsou řešitelné adekvátním způsobem přepravy v letních měsících, a nelze proto konstatovat, že by tato léčba nebyla v zemi původu nezletilé poskytována, byla jí odpírána, či jí nebyla z ekonomických či jiných důvodů vůbec dostupná. Vytýká-li žalobkyně c) správnímu orgánu, že argumenty týkající se nemožnosti zajištění adekvátní lékařské péče v bydlišti žalobkyň žalovaný odmítl možností vnitřního přesídlení, s tím, že se nezabýval realizovatelností a možností takového vnitřního přesídlení, pak k tomu krajský soud uvádí, že souhlasí s názorem žalovaného, že na žádném místě v napadeném rozhodnutí neodůvodnil zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu pouze závěrem, že se žalobkyně mohou přestěhovat do jiné oblasti Ukrajiny, resp. na vnitřním přesídlení. Žalovaný možnost vnitřního přesídlení zmínil ve svých závěrech, které se týkaly posouzení dostupnosti léčby pro pacienty trpící typem cukrovky, jako je tomu v případě žalobkyně c) a dostupnosti léků. Jak výše uvedeno, žalovaný poukázal na to, že na Ukrajině je adekvátní lékařská péče pro pacienty trpící daným typem cukrovky, že na mnoha místech se nachází síť laboratoří spolu s prodejnami léčiv a že veškeré občasné problémy s nedostupností přesného typu inzulínu, který nezletilá potřebuje a který souvisel s jeho dostupností především v letních měsících, a to pouze s ohledem na zajištění adekvátních podmínek jeho přepravy, je možné vyřešit pouhou změnou způsobu přepravy inzulínu v daném období, či případným přestěhováním se v rámci Ukrajiny, kde by byl přístup k daným lékům po celý rok konstantní. Těmto závěrům žalovaného nelze nic vytknout. Závěry žalovaného, které jsou formulovány dostatečně konkrétně a úplně, vycházejí ze skutkového stavu, který byl žalovaným zjištěn v potřebném rozsahu a soud uvedené závěry považuje za zcela dostatečné. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, podle něhož jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Udělení humanitárního azylu je na volné úvaze správního orgánu, přičemž tuto volnou úvahu, tedy zda byl dán důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení, resp. z hlediska případné libovůle ze strany správního orgánu. K humanitárnímu azylu se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud, např. v rozhodnutí sp. zn. 2 Azs 8/2004 ze dne 11.3.2004, v němž konstatoval, že smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ust. § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu, ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu, konec citace. Soud má za to, že žalovaný měl dostatek podkladů včetně informací od samotných žalobců a) a b), pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu § 14 zákona o azylu, s těmito podklady se v rámci svých úvah náležitě vypořádal, když otázku udělení humanitárního azylu hodnotil komplexně s přihlédnutím k rodinné, sociální a ekonomické situaci žalobců a nezletilé žalobkyně c) a v rámci správního uvážení nevybočil z mezí stanovených zákonem. Jeho rozhodnutí je v souladu i s dosavadní ustálenou judikaturou. Žalovaný přezkoumatelným způsobem ve svém rozhodnutí odůvodnil i své úvahy o nesplnění podmínek o udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Podklady, z nichž žalovaný vycházel, jsou objektivní a aktuální. V postupu žalovaného krajský soud neshledal žádné pochybení a na závěry žalovaného krajský soud v tomto rozsahu zcela odkazuje. Po provedeném řízení soud žaloby žalobců jako nedůvodné zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobci ve věci úspěch neměli a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení