63 Az 12/2016 - 116

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: I. O., st. příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Pobytovém a integračním středisku Havířov, Havířov – Dolní Suchá, Na Kopci 5, zastoupeného Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Nádražní 38/8, Český Těšín, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9.5.2016, č. j. OAM-1020/ZA-ZA02-P16-2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, kterou doplnil podáním doručeným soudu dne 31.8.2016 a u jednání dne 20.9.2016. Žalobce namítal, že v jeho případě je naplněn azylový důvod uvedený v § 12 písm. a) zákona o azylu, podle kterého se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Vedle toho nelze vyloučit také naplnění azylového důvodu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, kterým je skutečnost, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Žalobce uvedl, že z jeho žádosti a provedeného pohovoru plyne, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je strach z pronásledování jeho a jeho rodiny ze strany státních orgánů Ukrajiny. Uvedl, že správnímu orgánu popsal své politické aktivity v hnutí Antimajdan a skutečnosti, pro které se po událostech z 2.5.2014 přestal cítit na Ukrajině bezpečně, výhrůžky, kterým čelila jeho manželka a dcera. To vše u něho vyvolává obavy o jeho život v případě, že by se na Ukrajinu vrátil. Žalobce namítal, že nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný zhodnotil relevantní skutečnosti, tedy s tím, jaké závěry dovodil jednak z jeho výpovědi a jednak ze shromážděných informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyl ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledován. Uvedl, že jeho žádost a výpověď před správním orgánem obsahuje dostatek skutečností, prokazujících pronásledování, jemuž byl on sám a jeho rodina vystaveni a jeho tvrzení nebyla ze strany správního orgánu vyvrácena. K hnutí Antimajdan, ve kterém byl aktivní, uvedl, že jej tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče. Obavy z trestního postihu tak lze vztáhnout i na osoby jako je žalobce, což ostatně podporuje důkaz jím předložený v průběhu soudního řízení o provedené domovní prohlídce. Žalobce dále namítal, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v podstatě zkresluje vyznění např. zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zprávu o stavu lidských práv na Ukrajině za období od 16.5. do 15.8.2015. Ta dle žalobce obsahuje poznatky o četných případech porušování lidských práv ze strany státních orgánů. Žalobce konkrétně odkázal na článek 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118, 121. Co se týče Informace UNHCR ze září 2015, pak žalovaný sice uvedl, že z této zprávy vycházel, nicméně nereagoval např. na závěr obsažený v článku 52 této zprávy, podle kterého nelze Ukrajinu považovat za bezpečnou zemi původu. Dále odkázal na Informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 21.5.2015, konkrétně na odpověď na dotaz č. 1, v níž se uvádí, že v situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti se v současné době předpokládá trestní stíhání představitelů režimu Janukovyče. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že při hodnocení žádosti žalobce vycházel především z jeho vlastních tvrzení sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je strach z pronásledování jeho a jeho rodiny státními orgány Ukrajiny kvůli tomu, že podporoval hnutí Antimajdan. Žalobce uvedl, že byl aktivní člen Antimajdanu, účastnil se dění na Kulikovém Poli, kde bylo stanové městečko Antimajdanu, a kde 2.5.2014 došlo ke střetům, které měly za následek smrt 47 lidí. Žalobce sdělil, že po této události bylo jemu a jeho rodině vyhrožováno a obával se toho, že půjde do vězení nebo ho „zlikvidují“. Žalovaný uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem, uvedl, že se řádně případem žalobce zabýval, jeho případ posoudil individuálně a jeho výpověď zhodnotil a porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují, jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci v návaznosti na případ žalobce. Ze všech dostatečných podkladů je zřejmé, že závěry, které žalovaný učinil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou správné a rozhodnutí žalovaného vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. K doplňujícím tvrzením u jednání dne 20.9.2016 pověřenkyně žalovaného uvedla, že žalobce v průběhu správního řízení do protokolu o pohovoru, který podepsal a jeho správnost stvrdil svým podpisem uvedl, že žádné potíže se státními orgány na Ukrajině neměl. O domovní prohlídce se nezmínil a ani žádný materiál, jímž by domovní prohlídku doložil, nepředložil. Zdůraznila, že v průběhu řízení žalobce uváděl, že má strach z jednání nějakých osob, avšak nikdy se nikde o pomoc neobrátil. Uváděl také, že dostal nějaké obsílky, aby se dostavil na milici, ovšem když tam nepřišel, nic se nestalo. Nebyl žádným způsobem trestně stíhán a ani nebyl omezován ve vycestování z vlasti. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobce ze dne 27.11.2015. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru k této žádosti žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti, křesťanského náboženského vyznání pravoslavné církve a že nikdy proti němu nebylo vedeno trestní stíhání. V O. na adrese Z. 17 žil 28 let asi do října 2011. Od té doby pak bydlel v obci V. D. Před odchodem z vlasti bydlel s bývalou manželkou v obci V. D. a poslední dobou s nimi žila i jejich dcera. V roce 2002 se jeho manželka účastnila politického hnutí Žinky za Majbutne, kandidovala na poslanecký mandát. Když byla jeho manželka členkou strany, tak ji podporoval, pomáhali dětským domovům, domovům důchodců. Od března roku 2014 podporoval hnutí Antimajdan, které požadovalo, aby bylo vyhlášeno referendum, aby ruština byla druhý státní jazyk a aby více peněz zůstalo městu Oděsa a nebylo odvedeno do Kyjeva. V centru města na Kulikově Poli bylo stanové městečko, tam se konala prohlášení a vydávaly se požadavky. Potom, co počátkem května 2014 byli upáleni lidé na Kulikově Poli, začali být ostatní státními orgány sledováni. Od té doby se na Kulikově Poli lidé z hnutí Antimajdan nescházeli, přesto byli ve vzájemném kontaktu. V prosinci 2014 žalobce dostal předvolání z milice. Na policii nešel. Druhé předvolání obdržel v únoru roku 2015, opět tam nešel. V dubnu 2015 odjel na Krym ke své tetě, která byla nemocná. Od manželky se dozvěděl, že v té době, tedy v květnu roku 2015 přišli k nim domů lidé, kteří se na něho ptali, na dotaz jeho manželky, proč ho potřebují, jí začali vyhrožovat s tím, že se žalobce musí dostavit na policii a pokud to neudělá, provedou něco jemu a jeho rodině. Následující den šla jeho manželka podat na policii oznámení a požádat o ochranu. Když tam zjistili, že toto oznámení má spojitost s 2.5.2014, přestali ji poslouchat a vystrčili ji z místnosti. Manželka v důsledku toho upadla ze schodů a narazila si žebro a nos. Na konci května pak bylo vyhrožováno jeho dceři. Z Krymu se žalobce vrátil počátkem července roku 2014. Po návratu z Krymu se žalobce schovával, s manželkou bydlel u sestřenice, měnili místo bydliště, aby je nemohli najít. V listopadu 2014 prodali své hospodářství, dostali vízum a odjeli. Konkrétní problémy neměli. K předvolání na policii v prosinci 2014 žalobce uvedl, že toliko předpokládá důvod, kvůli kterému se měl na policii dostavit, žalobce dovozuje, že vše má spojitost s jeho činností v hnutí Antimajdan. K této své činnosti uvedl, že docházel do stanoveného tábora na Kulikově Poli, nosil tam jídlo apod. Nebyl lídrem té strany, byl jen jejím aktivním členem. S povolením prováděli mítinky. On sám 2.5.2014 na Kulikově Poli nebyl. Na policii odmítl jít proto, že se bál, že půjde do vězení, byl si tím jist. Nebylo proti němu vzneseno konkrétní obvinění. Na jednání policie vůči jeho manželce stížnost kontrolním orgánům policie nepodávali, není, komu by si stěžovali, protože na Ukrajině se rychle všechno mění. Dle jeho názoru na Ukrajině neexistují orgány, které by mohl o ochranu požádat. Žalobce dále uvedl, že 29.7.2015 a 26.8.2015 vycestoval do Moldavska. Během odjezdu a návratu na Ukrajinu byl kontrolován ukrajinskými pohraničníky a během kontrol neměl žádné potíže. Při odletu do České republiky nebyl ukrajinskými pohraničníky kontrolován. Na otázku, proč si myslí, že by měl bezprostředně po návratu na Ukrajinu nastoupit do vězení, žalobce uvedl, že neví přesně, co by bylo v případě jeho návratu do vlasti, ale minimálně by mu hrozilo vězení, uvedl, že „oni likvidují vše, co bylo spojené s Kulikovým Polem“. Poznamenal, že když tam stálo stanové městečko, dělali se seznamy lidí, kteří byli pro vyhlášení referenda. V těchto seznamech bylo i jeho jméno a možná by jej zlikvidovali na základě této skutečnosti nebo z jiného důvodu, neví. Zlikvidovat člověka znamená, aby zmizel, aby se nemohl aktivně účastnit událostí, aby byl poslán někam, odkud nemůže organizovat žádnou činnost. Na žádost žalobce byl pohovor s ním veden v jazyce ruském, za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka. Ve správním spise jsou založeny informace o zemi původu, ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, konkrétně Zpráva úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze září 2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, Zpráva Freedom House, svoboda ve světě 2015 – Ukrajina ze dne 28. ledna 2015, Informace MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015 a Informace MZV ČR č. j. 117822/2015-LPTP ze dne 15. října 2015. Dne 5.1.2016 byl žalobce seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce žádné další podklady pro rozhodnutí nenavrhl a proti uvedeným zdrojům informací nic nenamítal. Doplnil, že správní orgán nemá všechny informace o dění na Ukrajině a že před několika dny jej navštívili známí z Oděsy, kteří jej informovali o tom, že pronásledování na Ukrajině pokračuje a že se nemá vracet. Soud zopakoval důkaz Informací MZV ČR č. j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015, z níž bylo zjištěno, že na dotaz, jaká je situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, ministerstvo odpovědělo, že v současné době se předpokládá, pokud budou vydáni do vlasti, trestní stíhání představitelů režimu Janukovyče. Co se týče ekonomických žadatelů, jejich situace se po návratu do vlasti zásadně nemění. Na otázku, zda těmto osobám hrozí nějaký postih ze strany státních orgánů nebo nějaké nebezpečí ze strany soukromých osob, ministerstvo odpovědělo, že ukrajinská legislativa postih neúspěšných žadatelů ze strany státních orgánů neumožňuje. Složky Ministerstva vnitra v tomto roce procházejí zásadní reformou a jejich počínání je monitorováno. Nejsou známy ani případy postihu navrátivších se uprchlíků z RF. Lze předpokládat, že pokud budou vydáni na ukrajinskou žádost, trestní stíhání představitelů režimu Viktora Janukovyče. Soukromé osoby mohou být původci vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem na mezinárodní ochranu, takovou skutečnost je ale třeba dokázat, stejně jako je třeba dokázat, že Ukrajina není schopna poskytnout ochranu. Účinná ochrana svědků trestných činů je problematická ve všech státech. Zastupitelský úřad nedisponuje informacemi, které by nasvědčovaly tomu, že by ukrajinské státní orgány trestně stíhaným v tomto napomáhaly. Na dotaz, zda jsou tyto osoby po návratu do vlasti vystaveny znevýhodňování nebo diskriminaci ze strany státních orgánů, ministerstvo odpovědělo, že informacemi o znevýhodňování nebo diskriminaci ze strany státních orgánů zastupitelský úřad v Kyjevě nedisponuje. Obecně je situace po návratu do vlasti po dlouhém pobytu v zahraničí velmi individuální. Po návratu do vlasti ale občané nečelí větším problémům, než ostatní občané Ukrajiny. Z Informace MZV ČR č. j. 117822/2015-LPTP ze dne 15.10.2015, kterýžto důkaz soud rovněž zopakoval bylo zjištěno, že k aktuální bezpečnostní situaci v Oděse se ministerstvo vyjádřilo tak, že ta se nevymyká bezpečnostní situaci v jiných částech Ukrajiny. Občané, kteří jsou rozděleni ve svých sympatiích zhruba na třetiny na příznivce RF, příznivce Ukrajiny a lhostejné, od incidentu ze dne 2.5.2014 nevyjadřují své sympatie (antipatie) veřejně a organizovaně. Oslovení bezpečnostní experti na místě se shodují, že Oděsa zmiňovaným pouličním střetem z května 2014 dostála jakési očkování proti protestům, které by mohly být provokatéry zneužity k obnovení pouličního násilí. Také policie, která při veřejně známé tragédii selhala, lépe vyhodnocuje možná nebezpečí a aktivněji řeší prevenci. Podstatné jsou politické nálady obyvatel města, které se neočekávaně – s ohledem na staletou proruskou tradici – přetváří od Revoluce důstojenství (2013-2014) na proukrajinské město, což přispívá ke společenské konsolidaci. Proruští obyvatelé jsou ze své povahy zcela pasivní a bez masivního podněcování se do žádných organizovaných separatistických či protestních akcí pouštět nebudou. Od 2.5.2014 nedošlo k tak závažným incidentům, jako byl nečinností policie povzbuzený pouliční střet. Charakter incidentu je ojedinělý a zaměřený na nejviditelnější a otevřeně působící patriotistické organizace – kanceláře politických stran Svoboda, Pravý sektor apod. Na otázku, jaká je situace v Oděse z hlediska možnosti návratu občanů Ukrajiny po delším pobytu v zahraničí, ministerstvo odpovědělo, že standardní jako v celé Ukrajině. Nikomu se v návratu do Oděsy nebrání, ani po krátkém, ani po dlouhém pobytu v zahraničí. Soud zopakoval důkaz Informací Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Ukrajina září 2015, a to článkem 52, v níž se konstatuje, že za současných okolností se UNHCR nedomnívá, že je patřičné označit Ukrajinu za „bezpečnou zemi původu“. UNHCR v této souvislosti vyzývá vlády, aby žádosti o mezinárodní ochranu podané ukrajinskými státními příslušníky nebo jedinci, kteří mají faktické trvalé bydliště na Ukrajině, nevyřizovaly v rámci zrychlených řízení se sníženou mírou uplatnění procesních pojistných mechanismů a aby nevystavovaly tyto osoby jiným přijímacím podmínkám, než jiné žadatele o mezinárodní ochranu. Soud dále zopakoval důkaz Zprávou Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, konkrétně články 8, 9, 49, 54, 55, 71, 78, 79, 80, 118 a 121, z nichž bylo zjištěno, že Mise OSN pro sledování lidských práv na Ukrajině (HRMMU) nadále pozorovala přetrvávající systematické svévolné věznění a věznění v samovazbě, kterého se dopouštěli příslušníci ukrajinských orgánů činných v trestním řízení a příslušníci vojenských a polovojenských útvarů, nadále bylo usilováno o to, aby byli pohnáni k odpovědnosti pachatelé případů zabití a jiných případů porušení lidských práv spáchaných během majdanských protestů v Kyjevě a pachatelé, kteří mají na svědomí úmrtí, k nimž došlo dne 2.5.2014 v Oděse. Pokud jde o Majdan, dne 6.7.2015 byl zahájen soudní proces za účasti poroty týkající se případu dvou příslušníků Berkutu, kteří byli obviněni ze zabití 39 demonstrantů v Kyjevě dne 20.2.2014 během majdanských protestů. Vyšetřování účasti dalších identifikovaných příslušníků Berkutu a bývalých vysoce postavených vládních činitelů na zabití demonstrantů se protahovalo, byl zaznamenán jen omezený pokrok v pohnání k odpovědnosti viníků, kteří mají na svědomí násilí, jež se odehrálo 2.5.2014 v Oděse. V článcích 54 až 55 se popisují případy osob, které informovaly HRMMU, že byli zatčeni speciálním útvarem Alfa, který spadá pod ukrajinskou bezpečnostní službu za použití nepřiměřené síly, ve vazbě s nimi bylo špatně zacházeno, byli biti, vystaveni slovním nadávkám, výhrůžkám, nebyla jim poskytnuta právní moc během prvního dne zadržování, jedna osoba měla být přinucena podepsat doznání. Popisován je i případ ženy trvale žijící v Doněcké oblasti, která je pod kontrolou vlády a která měla být odvezena neidentifikovanými ozbrojenými lidmi do města Kramatorsk, tam měla být držena ve sklepě, mělo jí být vyhrožováno a měla být přinucena podepsat doznání. Následně byla převezena do prostor SBU v Charkově, kde strávila téměř dva měsíce, nechodila ven, nemohla kontaktovat žádné příbuzné a nikdy proti ní nebyla vznesena žádná oficiální obvinění a nikdy nebyla předvedena k soudu. V únoru 2015 byla propuštěna v rámci „výměny“. V článku 71 je popisován případ novináře obviněného z velezrady za to, že uveřejnil video namířené proti mobilizaci, soud schválil prodloužení jeho vazby. Během sledovaného období se konala čtyři soudní přelíčení, ve dvou dnech se jich zúčastnili aktivisté ze strany Pravý sektor, kteří mávali transparenty s nápisy „Separatismus musí být potrestán“, „K. do vězení“ (K. je jméno dotyčného novináře). To vše může představovat vyvíjení nátlaku na soudce. V článcích 78 až 80 se popisuje, že pokojná manifestace uspořádaná nevládní organizací požadovala, aby odstoupil státní zástupce pro Záporožskou oblast, toto shromáždění bylo násilně rozehnáno skupinou mužů, z nichž někteří měli na sobě maskovací obleky a kukly přes hlavu, policie nezasáhla a státní zástupce pak následně uvedl, že útočníci byli „vlastenci“. V Oděse bylo příznivcům „federalismu“ nadále bráněno v tom, aby pořádali své každotýdenní manifestace poblíž Budovy odborů. Manifestace se tudíž konaly na jiném místě. Policie proti útoku příznivce „Jednoty“ nezasáhla, proti aktivistovi podporujícího „federalismus“, který použil slzný plyn, po útoků příznivců „Jednoty“, byl policií zadržen. Popisovány jsou střety v Charkově. Tam přibližně 100 osob požadovalo, aby místní orgány zaregistrovaly místní pobočku politické strany Opoziční blok, jejíž členové jsou spojováni s režimem bývalého prezidenta, pro komunální volby. Aktivisté podporující „Jednotu“ včetně členů strany Pravý sektor na tuto demonstraci zaútočili. Policie nezasáhla. Když se někteří demonstranti schovali v sídle strany Opoziční blok, útočníci házeli do sídla kameny a kouřové granáty. Policie poté obklopila budovu kordonem a zajistila bezpečný odchod lidí z prostor budovy. V článcích 118 a 121 je uvedeno, že když není podáno oficiální trestní oznámení, pracovníci orgánů činných v trestných řízeních se zdráhají zahájit vyšetřování. HRMMU je znepokojena pomalým pokrokem ve vyšetřování mučení, kterého se údajně měli dopustit příslušníci ukrajinské armády, a následného úmrtí jednoho muže ve městě Izium v Charkovské oblasti, k němuž došlo v listopadu 2014. Vojenský státní zástupce pro Charkovskou vojenskou posádku informoval HRMMU, že dva identifikovaní podezřelí budou vyslechnuti, jakmile budou nalezeni, neboť v současné době slouží v prostoru bezpečnostní operace. Mezitím byla oznámení o podezření zaslána jejich velitelům. Výše uvedené důkazy soud zopakoval na návrh žalobce. Soud dále na návrh žalobce provedl důkaz fotografiemi z průvodu z 10.4.2014, k němuž žalobce uvedl, že se konal v Oděse, jednalo se o mírový pochod k 70. výročí osvobození města Oděsy. Z fotografií je patrné, že se tohoto průvodu zúčastnil i žalobce. Soud neprovedl důkaz videozáznamem z tohoto průvodu, neboť fotografie, jimiž soud provedl důkaz, byly pořízeny z tohoto videozáznamu a důkaz videozáznamem proto soud považoval již za nadbytečný. Soud neprovedl důkaz článkem 19 Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN, navržený žalovaným, neboť za řízení před správním orgánem tento důkaz proveden nebyl a žalovaný z uvedené listiny jako podkladu pro své rozhodnutí nevycházel. Soud rovněž neprovedl důkaz výslechem žalobce jako účastníka řízení k důvodům, pro které žádá o mezinárodní ochranu, neboť soudní řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu není další instancí správního řízení a veškeré rozhodné skutečnosti měl žalobce tvrdit v průběhu správního řízení. V průběhu soudního řízení žalobce navrhl důkaz listinami, a to předvoláním ze dne 19.4.2016 a protokolem o domovní prohlídce ze dne 4.5.2016 k tvrzení, že jeho strach z pronásledování je odůvodněný a že původci pronásledování jsou představitelé státních orgánů. Soud důkaz uvedenými listinami provedl, ovšem žádná skutková zjištění z nich nečiní, neboť se jednalo o důkazy ke skutkovým novotám, které neexistovaly v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Soud neshledal důvod pro prolomení zásady dané § 75 odst. 1 s.ř.s., podle něhož je soud povinen přezkoumat rozhodnutí podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. V daných souvislostech soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 200/2014-27, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila možnost prolomení pravidla zakotveného v § 75 odst. 1 s.ř.s. v některých výjimečných případech. Specificky pro oblast mezinárodní ochrany Nejvyšší správní soud obecně uvedl, že soud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s.ř.s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem z důvodu možného porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení, konec citace. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále připomenul, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je krajský soud „povinen se odchýlit od § 75 odst. 1 s.ř.s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska respektování zásady non – refoulement, a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně. Dostatečné záruky pro respektování zásady non – refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu a že tato nová žádost bude přípustná“. Soud v projednávané věci dospěl k závěru, že žalobce může uvést nové skutečnosti, k nimž došlo po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj., že po datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl předvolán v označené trestní věci a byla u něho provedena domovní prohlídka, v nové žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž soud současně shledal dostatečné záruky k tomu, že tyto nové skutečnosti budou v novém správním řízení žalovaným z hlediska respektování zásady non – refoulement řádně posouzeny a že žalobce bude mít možnost, v případě, že podá novou žádost o mezinárodní ochranu, dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Ve vztahu k žalobním námitkám soud uvádí následující. V projednávané věci žalobce namítal, že v jeho případě jsou naplněny azylové důvody uvedené v § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu a uvedl, že důvodem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany je strach z pronásledování jeho a jeho rodiny státními orgány Ukrajiny kvůli tomu, že podporoval hnutí Antimajdan, byl jeho aktivním členem, účastnil se dění na Kulikovém Poli, kde 2.5.2014 došlo ke střetům, které měly za následek smrt 47 lidí a že po této události bylo jemu a jeho rodině vyhrožováno a obával se toho, že půjde do vězení nebo ho „zlikvidují“. Žalobce namítal, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že ve své vlasti za svou politickou činnost nebyl prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledován a že po něm nebylo lze bez dalšího spravedlivě požadovat, aby vyhledal pomoc státních orgánů Ukrajiny. Podle ust. § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Námitka žalobce je založena na tom, že žalovanému předložil dostatek skutkových tvrzení, na základě kterých bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu zákona o azylu a vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že nebyl ve své vlasti za svou politickou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledován. Krajský soud souhlasí s názorem žalobce, že ve své vlasti vyvíjel politické aktivity v hnutí Antimajdan, tedy činnost směřující k uplatňování politických práv. Za tohoto stavu bylo potřebné dále zkoumat, zda tato aktivita přímo či nepřímo vedla k perzekuci žalobce ze strany veřejné moci, resp. i soukromých osob, které jsou podporovány nebo alespoň tolerovány vládním režimem, nebo proti kterým státní orgány žalobci neposkytly ochranu. Projev politických práv a svobod je tedy primární podmínkou poskytnutí mezinárodní ochrany podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, nikoli však samotným důvodem. Žalovaný učinil závěr, že i když žalobce určitým ač minimálním způsobem vyjadřoval své politické názory ve své vlasti, nemá za prokázané, že by ve své vlasti byl za tuto svou činnost prokazatelně a azylově relevantním způsobem pronásledován. Z odůvodnění žalovaného je tedy patrno, že žalobcovu aktivitu v hnutí Antimajdan vnímal jako projev politických práv a svobod, když se následně zabýval možným pronásledováním a konstatoval, že z výpovědi žalobce rozhodně nevyplynulo, že by kvůli svým tvrzeným politickým aktivitám čelil v zemi původu jakýmkoli závažným problémům, tím méně pak azylově relevantnímu pronásledování, tj. závažnému porušení základních lidských práv. Žalovaný poukázal na skutečnost, že aby bylo možné hovořit o pronásledování ve smyslu azylového zákona, musí být v souladu s ust. § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát, nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem, a že původcem pronásledování sice může být i soukromá osoba, to však jen za předpokladu, že lze prokázat, že stát, či jiná veřejná moc kontrolující stát není schopna nebo ochotna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Žalovaný dále dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by skutečnosti ve smyslu výše uvedeného naznačovaly. Žalovaný uvedl, že žalobce ve svých výpovědích během popisování údajných incidentů pronásledování (jeho a členů rodiny), označoval původce tvrzeného pronásledování výrazem „lidé“ a „muži“, během celého řízení pak ani jedenkrát neuvedl jakoukoliv skutečnost či znak, který by vypovídal o tom, že původci tvrzeného pronásledování byli představitelé oficiální ukrajinské státní moci. Žalovaný dospěl k závěru, že původce tvrzeného pronásledování jeho a jeho rodiny rozhodně bez dalšího nelze považovat za představitele oficiálních ukrajinských státních struktur. Žalovaný poukázal dále na to, že jak sdělil sám žalobce, o pomoc se na orgány státní ukrajinské moci neobrátil. Tvrzení žalobce, že není, komu by si stěžovali, protože se na Ukrajině všechno rychle mění, orgány, kterým by si mohli stěžovat, se rychle mění a že na Ukrajině neexistují orgány, které by mohl požádat o ochranu, žalovaný nepovažoval za dostatečně relevantní. Odkázal přitom na Zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva za období 16.5. až 15.8.2015, ze dne 15.8.2015, z níž citoval na str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí, vycházel i z dalších výše citovaných podkladů a dle názoru soudu se žalovaný zabýval situací na Ukrajině dostatečně, shromáždil dostatek podkladů o možnostech ochrany tamními úřady a soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje a uzavírá, že za řízení před správním orgánem bylo zjištěno, že na Ukrajině je dostatek reálných možností, jak se bránit proti postupu policie, přičemž žalobce žádný z těchto postupů nevyužil. Žalobce ovšem zcela rezignoval na jakoukoli snahu vyvstalou situaci řešit s místními orgány s pouhým odkazem na ztrátu důvěry v orgány moci veřejné. Je třeba současně konstatovat, že z důkazů, které soud zopakoval v průběhu soudního řízení a které byly podkladem pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí, vyplývá, že dochází i k porušování lidských práv příslušníky ukrajinských státních orgánů, což ovšem nelze v žádném případě paušalizovat, žádný z případů popisovaných ve Zprávě Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva - Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině, neměly žádnou souvislost s žalobcem či jeho rodinou. V předmětné věci bylo naopak spolehlivě zjištěno, že v zemi původu žalobce jsou dostupné prostředky ochrany k hájení práv, žalobce se je ani nepokusil využít, přičemž neexistuje žádný relevantní důvod, který by mohl vést k závěru, že žalobce patří do skupiny osob, které by byly terčem diskriminace nebo pronásledování ze strany úřadů a policie. Žalovaný také přiléhavě poznamenal, že žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že na Ukrajině neměl žádné potíže se státními orgány své země, vypověděl, že v dubnu 2015 odjel na Krym a vrátil se začátkem července, 29.7.2015 a 26.8.2015 vycestoval do Moldavska a sdělil, že během odjezdu a návratu na Ukrajinu byl kontrolován ukrajinskými pohraničníky a neměl během kontrol žádné potíže, ty neměl ani s vycestováním ze své vlasti do České republiky. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by státní orgány Ukrajiny měly jakýkoliv zájem o osobu žalobce. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žalobce nebyl ve své vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl se neuděluje. Soud rovněž sdílí názor žalovaného, že nelze dospět k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalovaný akcentoval, že žalobce neuvedl ve vztahu ke své osobě žádné problémy s ukrajinskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by souvisely s jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým přesvědčením a pro které by se obával návratu do vlasti a žádal o mezinárodní ochranu v České republice, sám sdělil, že proti němu ve vlasti nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Soud souhlasí s žalovaným, že stran jediného tvrzeného důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kdy žalobce uvedl obavu o bezpečnost jeho a jeho rodiny, protože jemu a jeho rodině bylo vyhrožováno kvůli tomu, že byl aktivním členem Antimajdanu, žalovaný odkázal na své závěry o neudělení azylu z důvodu uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a doplnil, že žalobce v průběhu pohovoru dne 27.11.2015 uvedl, že žádné další potíže na Ukrajině neměl. Žalovaný zcela přiléhavě zdůraznil, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, a jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoliv negativními jevy v zemi původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně a mezinárodní ochranu dle zákona o azylu lze v souladu s příslušnými ustanoveními zákona udělit pouze osobě, která byla v zemi své státní příslušnosti pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, rasu, národnost, pohlaví, náboženství či příslušnost k určité sociální skupině nebo se takového pronásledování obává v případě svého návratu do země státní příslušnosti. Soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že takovéto skutečnosti v případě žalobce shledány nebyly a závěr žalovaného, že v případě žalobce neshledal odůvodněný strach z pronásledování z důvodů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu a azyl se neuděluje, je správný. Žalovaný se zcela dostatečně a přezkoumatelně vypořádal i s možnosti udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště (§ 14a odst. 1 zákona o azylu). Za vážnou újmu se považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Dle názoru soudu správní orgán posoudil individuálně situaci žalobce na základě jeho tvrzení, které konfrontoval s informacemi získanými z různých zdrojů, které jsou součástí správního spisu, a soud se ztotožňuje s jeho závěry. K tvrzení žalobce, že hnutí Antimajdan, ve kterém byl aktivní, tvoří v podstatě lidé podporující bývalého prezidenta Janukovyče, soud uvádí, že z této okolnosti nelze dovozovat, že by na žalobce bylo možno pohlížet jako na představitele režimu Viktora Janukovyče, a že by mu tedy z tohoto důvodu hrozilo trestní stíhání. Žalovaný zdůraznil, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl a žádným způsobem neprokázal, že by na Ukrajině působil a vykonával přímou a významnou činnost pro režim Viktora Janukovyče, pro kterou by mohl nyní ve své vlasti čelit trestnímu stíhání. Žalobce ani neuvedl, že by proti němu bylo v jeho vlasti vedeno trestní stíhání. S těmito závěry žalovaného se soud ztotožňuje. Soud sdílí názor žalovaného, že v průběhu správního řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo, že by žalobce byl na Ukrajině vystaven skutečně hrozícímu nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný se v daných souvislostech zabýval i bezpečností situací v zemi původu, zdůraznil, že žalobce trvale žil se svou rodinou v Oděské oblasti, které se zhoršená bezpečnostní situace na Východě země netýká a poukázal také na to, že žalobce se v průběhu celého řízení nezmínil o žádných problémech, které by měl mít z důvodu bezpečnostní situace na Ukrajině. Závěr žalovaného, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu je správný. Z výše uvedených důvodů soud po provedeném řízení žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce ve věci úspěch neměl a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.