63 Az 14/2011 - 26

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Bohuslavou Drahošovou v právní věci žalobkyně: J. O., státní příslušnost Nigerijská federativní republika, bytem t.č. Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5, Havířov-Dolní Suchá, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. OAM-45/ZA-06-ZA09-2009, ve věci mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví rozsudku uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobkyně v žalobě uvedla, že správní orgán v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 68 odst. 3 správního řádu, § 14a zákona o azylu, když nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl azylové řízení tak, aby posílil její důvěru ve správnost rozhodování. Napadené rozhodnutí nepovažuje za přesvědčivé. Vytýkala, že správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nepřihlédl ke všemu, co v řízení uvedla v pohovoru. Odůvodnění rozhodnutí ji nepřesvědčilo o jeho správnosti a postupu správního orgánu a žalovaný se v něm nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Uvedla dále, že správní orgán si neopatřil řádné podklady pro rozhodnutí a odůvodnění, neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně její situace v případě nuceného návratu do Nigérie. Pod bodem IV. žaloby uvedla mimo jiné, že postup správního orgánu, který o její žádosti rozhodoval v první instanci, a který jí mezinárodní ochranu neudělil, nebyl v souladu se zákonem. Správní orgán se její žádostí o udělení mezinárodní ochrany zabýval nedostatečně a bez porozumění všech souvislostí. Nesouhlasila se závěrem žalovaného, že nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany a dovozovala, že důvody, které v řízení uvedla v žádosti a v pohovoru, jsou svou relevancí dostatečné k udělení minimálně doplňkové ochrany. Uvedla, že je přesvědčena, že po návratu do Nigérie by jí hrozilo vážné ohrožení života od osob, které pronásledují jejího přítele. Z Nigérie byla nucena odejít kvůli důvodným obavám o svůj život. Osoby z „hnutí mladých“ stále terorizují krajinu. Namítala, že žalovaný se dostatečně nezabýval dostupností ochrany státu v Nigérii. Citovala úryvky z článků, které pojednávají o situaci v Nigérii. Poukázala na Směrnici Rady 2004/83/ES a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 48/2008-57 ze dne 16.9.2008 a 2 Azs 66/2006-52, článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, článek 10 Ústavy ČR, Úmluvu o právním postavení uprchlíků. Pokud se jedná o skutkové důvody, odkázala na svou žádost o udělení mezinárodní ochrany a protokol o pohovoru, který byl s ní proveden a ostatní spisový materiál, který se vztahuje k její žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Navrhovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě ze dne 7.11.2011 popřel žalovaný oprávněnost námitek uvedených žalobkyní a současně s nimi nesouhlasil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení azylu, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně a na vydané rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako správního orgánu, který postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem, dbal na ochranu všech práv garantovaných žalobkyni právním řádem České republiky. Žalovaný sdělil, že se řádně případem žalobkyně zabýval, vyšel ze spolehlivě zjištěného stavu skutečností, za jehož účelem byl veden pohovor. V rozhodnutí zohlednil všechny důvody, které žalobkyně sdělila a přihlédl pečlivě a svědomitě ke všemu, co navrhovatelka uvedla. Porovnal výpovědi žalobkyně s informacemi o zemi původu, které s pečlivostí zvážil a v rozhodnutí citoval. Kromě jiného žalobkyně měla možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim. Žalovaný dodal, že v rozhodnutí uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Odkázal na závěry vydaného rozhodnutí. Opakoval, že se případem žalobkyně zabýval individuálně, posoudil subjektivní složku jejich obav na podkladě objektivních skutečností a nedošel k závěru, že by navrhovatelka byla pronásledována ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Po posouzení výpovědi žalobkyně a porovnání s informacemi o zemi původu nedospěl k závěru, že by u žalobkyně existovaly důvodné obavy z pronásledování či hrozby vážné újmy a rovněž nebylo zjištěno, že byla podrobena pronásledování a mučení či jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení za podpory státu či ze strany státních institucí v zemi původů. Dále žalovaný uvedl, že shledal ve výpovědích žalobkyně značné rozpory, ale i přes zjištěnou nevěrohodnost žadatelčiných výpovědí se zabýval naznačovaným ohrožením dotyčné ze strany soukromých osob. Žalobkyně se měla obávat únosu a následného usmrcení, přitom však nedokázala upřesnit, jak a od koho se o výhrůžkách dozvěděla ani čeho konkrétně se měly vyhrůžky týkat. Sama usoudila, že by jí mohli „mladíci“ ublížit. Neměla ve vlasti potíže, a to ani poté, co se její přítel měl začít skrývat a ona měla ještě asi týden žít sama v domě. Žalobkyně nevyhledala žádnou pomoc, pokud měla obavy. Státní či nestátní organizace nekontaktovala, ačkoliv měla tuto možnost. Jako jedinou možnost řešení svých hypotetických potíží zvolila vycestování z Nigérie. Žalovaný dospěl k závěru, že žadatelka se v Nigérii nesetkala s žádným jednáním vůči své osobě, které by bylo možno podřadit pod ustanovení § 12 zákona o azylu a ani v případě návratu nelze dojít k závěru, že by jí hrozila vážná újma. Žalovaný rovněž uvedl, že posoudil její návrat do vlasti ve smyslu non- refoulement dle ustanovení § 14a zákona o azylu. Žalobkyně vylíčenými skutečnostmi neprokázala, že jí hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy a nemůže nebo není ochotna z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem. K úryvkům zpráv, které citovala v žalobě, uvedl, že tyto nemají konkrétní souvislost s dotyčnou a skutečnost, že v zemi původu žalobkyně bylo zabito několik osob křesťanského vyznání, ještě samo o sobě nedokládá skutečnost, že se tak děje plošně a za podpory nigerijského státu či že toto přímo žalobkyni hrozí. Navrhoval zamítnutí žaloby. II. Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. OAM-45/ZA-06-ZA09-2009, jakož i připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při řízení o žalobě přitom krajský soud vycházel z ustanovení § 65 a násl. soudního řádu správního, jakož i ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného správního orgánu (ust. § 75 soudního řádu správního). Ze správního spisu krajský soud zjistil, že : 1) Rozhodnutím žalovaného ze dne 29.9.2011, č.j. OAM-45/ZA-06-ZA09-2009, které žalobkyně napadla žalobou ze dne 25.10.2011, žalobkyni nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o azylu). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že v průběhu správního řízení jmenovaná tvrdila, že jediným důvodem jejího odjezdu z Nigérie a podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava, že by mohla být ve vlasti unesena a možná i zabita, neboť příslušníci tzv. „mladíků“ ve městě Warri jí měli v tomto smyslu nepřímo vyhrožovat. Správní orgán rozhodující ve věci hodnotil, zda skutečnosti uváděné žadatelkou v průběhu řízení, je možno posoudit jako důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. a), b) zákona o azylu, v platném znění. Žádost posuzoval na pozadí informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Nigerijské federativní republice. Vycházel při tom ze zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010 ze dne 8. 4. 2011, z Informací MZV ČR č.j. 306986/2006-KO/5 ze dne 27. 11. 2006, z informace ZÚ Abuja č.j. 1269/2008-ABUJA ze dne 20. 6. 2008 - Konflikt v deltě Nigeru, ze zprávy BBC ze dne 25. 10. 2009 - Nigerijští ozbrojenci obnovili příměří a z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 14.4. 2009-Směrnice pro posuzování žádostí o azyl. Žalovaný uvedl, že rovněž přihlédl k aktuálním informacím uvedeným v Infobance ČTK "Země světa, Nigérie". Žadatelce ve dnech 7. 6. 2010 a 13. 7. 2011 byla dána možnost se s těmito informacemi seznámit a vyjádřit se k nim, čehož využila. Jmenovaná byla rovněž seznámena se Zprávou International Crisis Group (ICG)-Bažiny povstání: Nepokoje v deltě Nigeru ze dne 8.8.2006 a s Informací OAMP, říjen 2006-Hnutí za osvobození delty Nigeru-MEND a se zprávami Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009 a za rok 2009 ze dne 11. 3. 2010. Tyto informace správní orgán při posuzování žádosti nevyužil, neboť byly nahrazeny aktuálnějšími informacemi. Žalovaný konstatoval, že žadatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela v zemi své státní příslušnosti činnost směřující k uplatňování politických práva svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění. Vzhledem k uvedenému nedospěl k závěru, že žadatelka byla ve své vlasti pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, v platném znění. Po provedeném správním řízení rovněž nedospěl správní orgán k závěru, že žadatelka mohla ve své vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů taxativně vymezených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu své rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě jejího návratu do vlasti. Správní orgán konstatoval, že žadatelčina výpověď postrádá znaky, které by pravdivá a úplná výpověď měla rozhodně mít. Její výpovědi obsahují řadu nelogičností, nesrovnalostí a v zásadních věcech odporují informacím, které správní orgán v řízení shromáždil. V žádosti uvedla, že její potíže začaly v září 2009, když tzv. "mladíci" chytili jejího přítele. Někdo neznámý ji měl vyhledat, informovat ji o chycení přítele a poradit jí, aby utekla. V pohovoru naopak uvedla, že přítel ještě před příchodem "mladíků" stačil utéct a nikdy nebyl chycen. Když byla konfrontována s výpovědí, kterou učinila v žádosti, dotyčná ji rezolutně popřela. Zpochybnila překlad svých slov a doplnila, že se příteli podařilo na základě varování utéct dřív, než si pro něho "mladíci" přišli. Sdělila také, že "mladíci" řekli jejím sousedům, že "pokud nechytí přítele, půjdou po ní". Závěrem pohovoru své výroky opravila, když řekla, že ji nevarovali sousedé, ale známí, které ale nedokáže blíže upřesnit. Z žadatelčiných výpovědí je však zřejmé, že po údajném útěku přítele žila několik dní v jejich domě a neměla zde žádné potíže. Žalovaný též uvedl, že žadatelka svoji identitu doložila nejprve čestným prohlášením s tím, že nevlastní žádný platný doklad totožnosti, později v průběhu správního řízení však doložila nigerijský řidičský průkaz, který jí dle údajů na něm vytištěných byl vydán dne 17. 9. 2009, tedy krátce před odjezdem z vlasti. Jelikož nigerijští žadatelé o mezinárodní ochranu v ČR často svoji totožnost dokládají řidičským průkazem a v případě žadatelky měl správní orgán i jiné pochybnosti o její celkové věrohodnosti, vznesl správní orgán v této věci dotaz na zastupitelský úřad ČR v Abuji. Odpověď je obsažena v Informaci MZV ČR, č.j. 98318/2010-LPTP ze dne 16. března 2010, kde je k tomuto dotazu uvedeno: "K vydání řidičského průkazu Nigerijské federativní republiky není zapotřebí předložit žádné doklady osobní identifikace. Stačí pouze vyplnit formulář. Ověřením na něm uvedených údajů se nikdo nezabývá, zfalšování identity je tedy velmi snadné." Jelikož žadatelka v průběhu správního řízení opakovaně uváděla nevěrohodné a vzájemně si odporující informace, nepovažoval správní orgán ani její prohlášení o totožnosti, které spojovala s údajnou absencí jakýchkoliv dokladů za důvěryhodné. Co se týče dokladů potřebných k vycestování ze země původu, tvrdila, že jí její pomocník ve vycestování sám cestovní doklad a vízum ke vstupu na území ČR zařídil. Informace MZV ČR č.j. 306986/2006-KO/5 hovoří o bezpodmínečné osobní účasti a osobním pohovoru při žádosti o české vízum. Žalovaný po posouzení žadatelčiných výpovědí a citovaných informačních materiálů hodnotil její žádost o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou s odůvodněním, že je přesvědčen, že ji k tomuto kroku vedly jiné důvody, než jí tvrzené. Na podporu tohoto závěru upozornil mimo jiné i na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5A 745/2000 ze dne 29. 1. 2002. Správní orgán dále uvedl, že se i přes zjištěnou nevěrohodnost žadatelčiných výpovědí zabýval naznačovaným ohrožením dotyčné ze strany tzv. "mladíků". Žadatelka se měla obávat únosu a následného usmrcení, přitom však nedokázala upřesnit, jak a od koho se o výhrůžkách dozvěděla ani čeho konkrétně se měly výhrůžky týkat. Sama usoudila, že by jí mohli "mladíci" ublížit. Neměla však ve vlasti jakékoliv potíže, a to ani poté, co se měl začít skrývat její přítel a ona měla ještě asi týden žít sama v domě. Začátek svých "potíží" situovala do září 2009, tedy do doby, kdy se situace v oblasti delty Nigeru již několik měsíců zklidňovala. Žadatelčiny obavy o život a možné ohrožení považoval správní orgán za naprosto nelogické. Žalovaný zdůraznil, že o azylově relevantním pronásledování je možno hovořit pouze v případě, jestliže se závažné porušení základních lidských práv spojuje se selháním státní ochrany, která je klíčovým odlišujícím znakem od běžné kriminality, jež také mnohdy tato práva porušuje. Žalovaný na základě žadatelčiných výpovědí nedospěl k závěru, že by tato ve své vlasti měla jakékoliv potíže, natož potíže takového rázu, aby byla nucena vyhledat mezinárodní pomoc. Uvedl, že pokud se obávala možného ohrožení své osoby, dotyčná podle svých prohlášení o žádnou formu pomoci státní orgány své vlasti nepožádala. Neuvedla nic, co by dokládalo její ohrožení. Správní orgán dospěl k závěru, že se žadatelka v Nigérii nesetkala s žádným jednáním vůči své osobě, které by bylo možno podřadit pod ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, v platném znění. Shledal, že žadatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu, v platném znění, a mezinárodní ochranu, tedy neudělil. Žalovaný při posuzování otázky, zda by žadatelce v případě návratu do Nigérie hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle § 14a odst. 2 zákona o azylu, vycházel z výpovědí žadatelky a dále pak z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Nigérii. Uvedl, že se seznámil se zprávou Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010 ze dne 8. 4. 2011, z Informací MZV ČR č.j. 98318- 2010-LPTP ze dne 16. 3. 2010. Přihlédl k aktuálním informacím uvedeným v Infobance ČTK "Země světa, Nigérie". Žadatelce v průběhu správního řízení byla poskytnuta možnost se s těmito informacemi seznámit a vyjádřit se k nim, a to dne 7. 6. 2010 a dne 17. 5. 2011, čehož dotyčná využila. Žadatelka neuvedla a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by jí mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný uvedl, že se dále zabýval otázkou, zda dotyčné hrozí v případě návratu do Nigérie nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Po pečlivém posouzení výpovědi jmenované nedospěl k závěru, že by jí v případě návratu do vlasti jakékoliv špatné zacházení ze strany státních orgánů mohlo hrozit. Žadatelka hovořila pouze o možném ohrožení ze strany členů militantních skupin, kteří měli ohrožovat nejdříve jejího přítele a později měli zprostředkovaně vyhrožovat i jí samotné. Správní orgán zdůraznil, že dotyčnou prezentované potíže hodnotil jako účelové a na základě jejích rozporných výpovědí nedospěl ani k závěru, že by mohla být ve vlasti nějak ohrožena. Nad rámec uvedeného podotkl, že v roce 2009 byla v oblasti delty Nigeru realizována rozsáhlá amnestie, kterou nigerijský prezident vyhlásil v červnu. Povstalcům přislíbil beztrestnost a nabídl rozvojové programy v případě, že odevzdají ve stanovené lhůtě šedesáti dnů zbraně. Tato lhůta byla poté ještě několikrát prodloužena. Celkový počet bojovníků, kteří amnestie využili, se odhaduje na patnáct tisíc. O průběhu vyjednávání mezi vládou a povstalci hovoří informace obsažené v Infobance ČTK "Země světa - Nigérie" a zpráva BBC ze dne 25. října 2009. Obavy o život a možné ohrožení ze strany tzv. "mladíků", o kterých žadatelka v průběhu správního řízení v případě návratu do vlasti hovořila, považoval správní orgán v současné době za naprosto nelogické. Žalovaný se ve svém rozhodnutí rovněž zabýval situací navrátivších se neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu. Poukázal na Zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2011 ze dne 8. 4. 2011 a Informaci MZV ČR č.j. 98318/2010-LPTP ze dne 16. března 2010, dle kterých. neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí ze strany státních orgánů Nigérie žádný zákonný postih. Po zhodnocení žadatelčiny výpovědí o okolnostech jejího pobytu v Nigérii před odchodem ze země, posouzení jejích hlavních motivů k odchodu z vlasti a citovaných aktuálních informačních pramenů, dospěl správní orgán rozhodující ve věci k závěru, že v současnosti nehrozí žadatelce v případě návratu do vlasti žádné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení azylového zákona. Správní orgán konstatoval, že se Nigerijská federativní republika nenachází ve válečném stavu, ani na jejím území v současnosti neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by mohl být v žadatelčině případě pokládán za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Uvedl, že případné vycestování žadatelky po posouzení skutečností jí sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky, jimiž je ČR na poli mezinárodního práva vázána. Po zhodnocení výpovědi žadatelky o jejím životě v Nigérii, posouzení jejích hlavních motivů k odchodu z vlasti, citovaných aktuálních informačních pramenů a rovněž s přihlédnutím k pochybnostem o pravdivosti příběhu žadatelky, nedospěl správní orgán k závěru, že by jí v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Shledal, že žadatelka nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, a doplňkovou ochranu neudělil. Dále dospěl k závěru, že žadatelka o udělení mezinárodní ochrany nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14b zákona o azylu. 2) V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 24. 11. 2009, kterou žalobkyně psala vlastní rukou, žalobkyně uvedla, že opustila Nigérii v obavě o svůj život. Nechce, aby jí zabili. 3) V žádosti o udělení mezinárodní ochrany sepsané odborem azylové a migrační politiky, pracoviště Zastávka u Brna dne 24. 11. 2009 žalobkyně uvedla, že vlast opustila 15. 11. 2009, když se obávala o svůj život. Její přítel je lídrem hnutí mladých lidí v Delta státu. Jeho nepřátelé ho chtějí zabít. Chytili ho a chtěli ublížit jeho rodině i jí, jako jeho přítelkyni. Jejího přítele chytila skupina – gang mladých lidí – zločinecká banda. Někdo se o tom dozvěděl, že ho chytili, přišel za ní, řekl jí to a řekl, aby utekla. Potíže začaly v září 2009. Od té doby utekla, schovávala se a za pomocí církve přišla do ČR. Osobně o potížích přítele nic neví. Neví, proč ho chytili. Do ČR přijela, aby si zachránila život. Nikdy proti ní nebylo ani v současnosti není vedeno trestní stíhání. 4) Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 6. 2010 upřesnila žalobkyně, že v Nigérii se narodila ve státě Delta, ve městě Warri. Nemá sourozence, žila s matkou. Bylo jí 14 let, když přestala chodit do školy. Začala pracovat v obchodě. Má dítě, žila u přítele. Od matky se odstěhovala. Její syn se narodil 16. 11. 2006 a v současné době žije s její matkou. Má nigerijskou státní příslušnost, kterou může doložit řidičským průkazem, což je jediný doklad, který má u sebe. Pas měla osoba, se kterou přiletěla, pas si sama nevyřizovala. Řidičský průkaz si vyřizovala dva měsíce před odjezdem z vlasti. Pas jí byl ukraden společně s batohem v ČR v místě, kde přespávala. Člověk, který ji do ČR přivezl, se jí ztratil. Její přítel byl lídrem mladíků ve státě Delta. Se svou činností se jí nesvěřoval. Neví, co znamená pojem „mladíci“. Někdo hledal jejího přítele, chtěl ho zabít, přítel utekl a jí hrozilo, že by ji také zadrželi, aby se k příteli dostali. Proto utekla. To se stalo v září 2009. Jejího přítele hledali příslušníci „mladíků“, a to kvůli sporům uvnitř skupiny. Od známých, které nedokáže blíže specifikovat, se dověděla, že někteří lidé hledali jejího přítele. Mladíci řekli, že pokud nenajdou přítele, půjdou po ní. Pravděpodobně by ji unesli a zabili. Neví, co se stalo s jejím přítelem. Od té doby o něm neslyšela. Jejího přítele nechytili osobně, ale chytili nějaké jeho přátelé. Její přítel se jmenuje P. K. Utekla do katolického kostela ve Warri, svěřila se jednomu členu církve. Ten muž jí nabídl, aby vycestovala z Nigérie a slíbil, že všechno zařídí. Vyřídil jí cestovní doklad a víza pro vstup do ČR. Nepamatuje se, kde se kostel nachází. Pomoc u policie nehledala, když se domnívala, že tím, že by šla na policii, upozornila by na sebe „mladíky“. Člověk v kostele jí řekl, aby na policii nechodila. Dům, ve kterém žila se svým přítelem, opustila asi týden po tom, co tam „mladíci“ hledali jejího přítele. Syna zavezla ke své matce. Na jiné místo v Nigérii se nepřestěhovala, protože na žádném jiném místě nebo ve městě v Nigérii nikoho nezná. Muž, který jí pomáhal, naplánoval její cestu do ČR. Osobně na ambasádě v ČR v Abuji vízum nevyřizovala. Po příletu do Prahy, ani při odletu z Nigérie žádné problémy neměla. Svému průvodci dala všechny peníze, které měla. Sama si ČR nevybrala, nevěděla, kam jede. Mezi dobou, co odešla z domu, do odjezdu žila ve Warri, v domě člena církve. Žádné problémy neměla. V domě své matky nemohla zůstat, když se domnívala, že by ji tam hledali a našli. Od někoho se dověděla, že po Warri kolovala zvěst, že ji „mladíci“ stále hledají. Neví, kolik má Warri obyvatel. Po jejím odjezdu ani syn ani její matka žádné problémy neměli. O prezidentské iniciativě pro oblast Delty od června 2009 do října 2009, kdy byla vyhlášena amnestie pro „mladíky“, kteří ji postupně využili a složili zbraně, nic neví. Jména jako A. T., F. D. nebo T. neslyšela, nic jí neříkají. Se státními orgány ve vlasti potíže neměla. O mezinárodní ochranu v ČR žádá proto, aby si tu legalizovala svůj pobyt. O mezinárodní ochraně se dověděla v ČR, když nocovala venku, potkala jiné černochy a ti jí řekli, že může žádat o mezinárodní ochranu. V PoS Havířov se nezdržuje, žije v Praze, u člověka z křesťanské organizace, u něhož může zůstat. Ona vyrábí v Praze africké účesy. O příteli žádné informace nemá, má pouze informace o svém dítěti a ví, že je v pořádku. S matkou je v kontaktu. Pokud by se vrátila do vlasti, bála by se, že by byla zajatá od „mladíků“. 5) Dne 7. 6. 2010 žalobkyně byla seznámena Odborem azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště Zastávka s podklady pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany. S podklady se seznámila. Uvedla, že nechce nic doplnit. 6) Dne 13.7.2011 žalobkyně byla seznámena Odborem azylové a migrační politiky MV ČR, pracoviště Havířov se Zprávou MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2010 ze dne 8.4.2011. S podklady se seznámila. Uvedla, že nechce nic doplnit. 7) Soud provedl důkaz zprávami a informace nacházejícími se ve správním spise žalovaného, zejména zprávami Infobanky ČTK – země světa Nigérie, BBC z 25.10.2009, týkající se Nigérie (Nigerijští ozbrojenci obnovili příměří), Informaci MZV ČR ze dne 27.11.2006, Zprávou MZ USA z 8.4.2011 o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010, Informací MV Velké Británie ze dne 14.4.2009. Z těchto zpráv a informací zjistil, že Nigérie je federální stát, který se skládá ze 36 republik a územní jednotky federálního hlavního města a ve kterém žije přibližně 150 mil. obyvatel. Nigerijský policejní sbor je řízen policejním generálním inspektorem, který je jmenován prezidentem a nese odpovědnost za policejní činnost. Každé republikové jednotce velel náměstek generálního inspektora. Ústava zakazuje republikovým vládám a samosprávám zakládat své vlastní policejní sbory, protože policie nebyla schopna potlačit společenské násilí, vláda nadále v některých případech využívala armádu. Početné domácí a mezinárodní organizace na obranu lidských práv zpravidla fungovaly, aniž by byly vládou omezovány. Vyšetřovaly případy porušování lidských práv a svá zjištění zveřejňovaly. Vládní činitelé někdy spolupracovali a kladně reagovali na jejich připomínky. 26.7.2009 na severu země začaly srážky mezi policií a členy radikální islámské sekty Boko Haram, která se staví proti západnímu způsobu vzdělávání a požaduje rozšíření islámského práva; násilnosti se ze státu Bauchi rozšířily i do států Yoko, Kana a Borno; do 2.8. zahynulo přes 800 lidí. 4.10.2009 poslední významný povstalecký vůdce v ropné oblasti delty Nigeru, kde se nacházejí bohatá naleziště ropy a zemního plynu, složil zbraně výměnou za vládní amnestii. Již 3.10. složili zbraně dva významní předáci Povstaleckého hnutí Nigerské Delty (MEND), jehož komanda stála za řadou útoků na ropný průmysl v západní části Delty; MEND ale 15.10. oznámilo, že příměří zrušilo a pohrozilo dalšími útoky. 17.1.2010 propukly boje mezi muslimy a křesťany ve městě Joz, v centrální Nigérii, do 21.1. zabilo přes 320 lidí a na 1000 zraněno. 26.4.2011 proběhly volby guvernérů států, přičemž vyhrály vládnoucí lidové demokratické strany (PDP). Nigérie je demokratická federální republika s pluralitním politickým systémem, která je tvořena 36 státy a územím hlavního města. Základní lidská práva a svobody jsou zakotveny v ústavě. Činnost vlády v oblasti ochrany lidských práv je chabá. Od ukončení vojenského režimu v r. 1999 více než 12000 Nigerijců přišlo o život během etnicky náboženských a politických konfliktů. Ústava zakotvuje právo na pohyb v rámci země a federální vláda toto právo v praxi obvykle respektovala. Někteří žadatelé mohou požádat o azyl nebo uplatnit nárok v souvislosti se svými lidskými právy na základě špatného zacházení odpovídajícího svým charakterem, persekucí ze strany „Bakassi Boys“ či jiných obdobných domobraneckých skupin. Silně ozbrojené gangy jejich členů údajně hlídkují na ulicích, zatýkají podezřelé a na místě rozhodují o vině a vykonávají trest, což může být např. bití, pokutování nebo zabití oběti. Ústava zakotvuje právo na pohyb v rámci země, přičemž federální vláda toto právo obvykle respektovala. Přesídlení do jiné části Nigérie mimo obsah delty Nigeru by představovalo možnost, jak se účinně vyhnout riziku špatného zacházení. Hlavní nigerijská ozbrojená skupina v regionu Delty Nigeru s bohatými nalezišti ropy oznámila nové časově neohraničené příměří. Základní podmínkou při podávání žádosti o vízum v Nigérii je osobní přítomnost žadatele ZU. Další podmínkou, kterou ZU důsledně dodržuje, je předložení dokladů o cestovním zdravotním pojištění. Převážná většina žádostí o vízum bývá udělována na základě pozvání právnické nebo fyzické osoby, vystaveného a ověřeného příslušným oddělením cizinecké policie ČR. V případě, že žadatel cestuje bez ověřeného pozvání, musí předložit doklad o vlastnictví peněžních prostředků k pobytu v ČR, doklad o zajištění ubytování, případně další dokumenty apod. III. Podle § 28 odst.1 z.č. 325/1999 Sb. mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Výčet důvodů pro poskytnutí mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu je taxativně vymezen, a jiné než tam uvedené důvody nezakládají důvod pro udělení azylu. Podle výše citovaného ustanovení se mezinárodní ochrana udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Za pronásledování se podle § 2 odst. 8 zákona o azylu, pro účely tohoto zákona, považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu. Podle § 13 odst. 1 z.č. 325/1999 Sb. rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Podle odst.2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst.

11. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi (odst. 3). Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Podle § 14a odst.1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst.2 téhož ustanovení za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Podle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst.

11. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželů osoby požívající doplňkové ochrany podle odst. 3 je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle článku 6 kvalifikační směrnice patří mezi původce pronásledování nebo vážné újmy a) stát; b) strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu; c) nestátní původci, lze-li prokázat, že původci uvedení v písmenech a) a b), včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, které jsou uvedeny v článku 7. Podle článku 7 odst. 1 směrnice mohou ochranu poskytovat a) stát nebo b) strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, které ovládají stát nebo podstatnou část území státu. Podle druhého odstavce citovaného článku se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže subjekty uvedené v odstavci 1 učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. IV. Ze všech procesních úkonů učiněných žalobkyní v tomto řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice (žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokoly o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany) soud zjistil, že žalobkyně neopustila zemi původu z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod, ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo zastávání politických názorů. Žalobkyně tvrdila, že opustila zemi původu proto, že měla obavu, že by mohla být ve vlasti unesena a možná i zabita, neboť příslušníci tzv. „Mladíků“ ve městě Warri jí měli v tomto smyslu nepřímo vyhrožovat, přitom však nedokázala upřesnit, jak a od koho se o výhrůžkách dozvěděla ani čeho konkrétně se měly vyhrůžky týkat. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou v ustanovení § 12 zákona o azylu taxativně vymezeny. Jiné, než vymezené důvody, nelze tomuto ustanovení podřadit. Žalobkyně neprokázala, že byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod. Neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod. Žalobkyně uvedla v průběhu správního řízení, že nebyla nikdy členkou žádné politické strany ani organizace. Žalobkyně uvedla, že její potíže začaly v září roku 2009, kdy tzv. „mladíci“ chytili jejího přítele. Někdo neznámý ji pak informoval o této skutečnosti a poradil jí, aby utekla. Později žalobkyně uvedla, že její přítel ještě před příchodem „mladíků“ stačil utéci a nikdy nebyl chycen. Sdělila, že „Mladíci „řekli jejím sousedům, že pokud nechytí jejího přítele, půjdou po ní. Posléze sdělila, že jí nevarovali sousedé, ale známí. Žalobkyně tvrdila, že po odchodu svého přítele žila ještě několik dnů v jejich domě, přičemž neměla žádné potíže. Podmínkou pro udělení mezinárodní ochrany cizince je skutečnost, že bylo přiměřeným způsobem prokázáno, že je pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod nebo se opodstatněně obává pronásledování pro některý z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. V případě žalobkyně však nebylo prokázáno, že by měla mít odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo na základě zastávání politických názorů ve státě, jehož občanství má. Za pronásledování ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí, nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim. Pojem „odůvodněný strach z pronásledování“ je neurčitý právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto zjištěného stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. V případě žalobkyně dospěl soud k závěru, že správní orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a na základě takto zjištěného stavu věci kvalifikovaně rozhodl. Obecné tvrzení žalobkyně o obavách z pronásledování či nebezpečí, které jí hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se žalobkyně v zemi původu neobrátila se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Skutečnosti uváděné žalobkyní nebylo možno podřadit důvodům pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je poskytnutí mezinárodní ochrany zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, kdy je žadatel ve své zemi původu pronásledován (srovnej rozhodnutí NSS sp.zn. 9 Azs 3/2012) za uplatňování politických práv a svobod, či má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu možného porušení práv. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8.2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72). Za pronásledování nebo odůvodněný strach z něho, jako důvod pro poskytnutí mezinárodní ochrany, lze podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu považovat jen takovou situaci, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k systematickému odmítání poskytnutí ochrany jednotlivcům před výhrůžkami či činy soukromých osob (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb. NSS). Pronásledováním ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu by v takovém případě byl pouze stav, kdy by ohrožení života či svobody bylo přičitatelné státní moci, která by byla jeho původcem či jej podporovala nebo tolerovala, případně by nebyla schopna proti němu zakročit (srov. rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54). Krajský soud se ztotožňuje s názorem žalovaného, že k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany žadatelku vedly jiné kroky, než žadatelkou tvrzené. Žalobkyně neměla ve své vlasti žádné potíže, a to ani poté, co její přítel se začal skrývat. Ve správním spise se nacházejí informace, týkající se politické a sociální situace v Nigérii, z nichž neplyne, že by státní moc byla k řešení těchto problémů apatická a nesnažila se podnikat opatření s cílem stabilizovat bezpečnostní situaci v Deltě Nigeru a zakročit proti skupinám osob, kterými se cítí být žalobkyně ohrožena. Navíc obavy žalobkyně, z nichž dovozuje oprávněnost své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, se nezakládají na žádném konkrétním jednání. Žalobkyně se neobrátila s žádostí o pomoc na státní či nestátní organizace. Své případné problémy neřešila ani přestěhováním na jiné místo v Nigérii, přičemž Nigérie je země s obrovskou rozlohou. Krajský soud se neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že žalovaný si neopatřil řádné podklady pro rozhodnutí a odůvodnění neobsahuje objektivní hodnotící úvahu ohledně její situace v případě nuceného návratu do Nigérie. Žalovaný shromáždil celou řadu listinných důkazů týkajících se předmětné situace. Žalobkyně dle názoru krajského soudu nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. a), b) zákona o azylu. Žalobkyně ani nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 13 zákona o azylu, když se nejedná o manžela azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodiče azylanta mladšího 18 let ani o zletilou osobu odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu. Nejde ani o sloučení rodiny manžela azylanta, jehož manželství trvalo před udělením azylu azylantovi. Pokud jde o udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu, to je vázáno na důvody zvláštního zřetele hodné pro případ, že nejsou podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 cit. zákona. Je věcí správního uvážení rozhodujícího orgánu. Na udělení této formy mezinárodní ochrany nemá žalobkyně subjektivní právo. Soud při přezkoumávání takového rozhodnutí nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda rozhodnutí logicky plyne z provedených důkazů a zda k němu správní orgán dospěl řádným procesním postupem, tedy z hlediska dodržení práv na spravedlivý proces. Na udělení mezinárodní ochrany z humanitárních důvodů není právní nárok. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu a nesplňuje ani podmínky doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 z.č. 325/1999 Sb., neboť nebylo zjištěno, že v jejím případě nejsou důvodné obavy, že pokud by byla vrácena do státu, jehož je státní občanem, hrozilo by jí skutečné nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu). Jak vážná újma, tak pronásledování může hrozit jak ze strany státu, resp. organizace, která ovládá stát, tak i ze strany nestátních původců, tedy soukromých osob. Má se za to, že ochrana je poskytována tehdy, jestliže stát, strany nebo organizace, které ovládají stát, učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážně újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážně újmy, a žadatel má k této ochraně přístup. V daném případě bylo prokázáno, že stát je schopen i ochoten poskytnout před pronásledováním či vážnou újmou ochranu, když činí přiměřené kroky k zabránění pronásledování či způsobení vážně újmy. Soud zde odkazuje na shora citovanou Zprávou Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2010, Informaci MZV ČR ze dne 16.3.2010 a aktuální informaci ČTK. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by jí mohla po návratu do vlasti hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalobkyně nesplňuje podmínky doplňkové ochrany podle ust. § 14b z.č. 325/1999 Sb. Ústava a zákony v Nigérii zaručují svobodu pohybu, cestování do zahraničí, emigraci a repatriaci. Dle názoru krajského soudu žalobkyni v případě návratu do vlasti žádné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a nehrozí. Nigerijská federativní republika se nenachází ve válečném stavu, ani na jejím území v současnosti neprobíhá takový ozbrojený konflikt, který by mohl být v případě žalobkyně pokládán za vážnou újmu podle § 14a zákona o azylu. Případné vycestování žalobkyně není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout cizinci ochranu před takovými negativními jevy v zemi jeho původu, které lze podřadit některému z důvodů pro udělení azylu podle § 12 a násl. zákona o azylu, nebo některému z důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a téhož zákona (viz rozsudky NSS č.j. 6 Azs 12/2003-49 z 6.11.2009 a č.j. 9Azs 45/2009-94 z 18.3.2010). Institut mezinárodní ochrany nelze chápat jako jeden z prostředků k legalizaci pobytu cizince na území České republiky a nelze jej využívat jako „náhradní řešení“ v případech, kdy cizinec nesplňuje podmínky pro získání trvalého pobytu podle zákona č. 326/1999 Sb. Snaha o legalizaci pobytu na území České republiky je sice důvodem pochopitelným, nikoliv natolik závažným a naléhavým, aby bez přistoupení dalších okolností zvláštního zřetele hodných, mohl být vnímán jako výjimečný, tedy zvláštního zřetele hodný ve smyslu ust. § 14 z.č. 325/1999 Sb. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného, když žalovaný při posuzování žádosti žalobkyně postupoval v souladu s příslušnými právními normami a procesně správným způsobem. Dbal na zachování všech práv žalobkyně garantovaných jí právním řádem České republiky. Jak bylo zjištěno z pohovoru s žalobkyní, žalobkyně měla možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění, čehož využila. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (včetně listin, které předložila žalobkyně v průběhu správního řízení), takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Pokud žalobkyně v žalobě namítala, že správní orgán zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikoval, s tímto jejím názorem se krajský soud neztotožňuje. Pokud žalobkyně v žalobě na podporu svých tvrzení citovala úryvky z novinových článků, pak soud uvádí, že tyto nemají konkrétní souvislost s žalobkyní a skutečnost, že v zemi původu žalobkyně bylo zabito několik osob křesťanského vyznání, ještě samo o sobě nedokládá skutečnost, že se tak děje plošně a za podpory nigerijského státu či že toto přímo žalobkyni hrozí. Soud ze všech shora uvedených skutečností došel k názoru, že žalovaný nepochybil, když žalobkyni podle shora cit. ustanovení § 12 zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti. K řešení otázek, týkajících se pobytu cizinců na území České republiky, slouží zákon o pobytu cizinců č. 326/1999 Sb. a žalobkyně může k úpravě svého budoucího pobytu na území ČR využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, kde tyto instituty nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl žalobu jako nedůvodnou, přičemž rozhodoval v souladu s ust. § 51 soudního řádu správního bez nařízení jednání. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalovaný náklady řízení nežádal. Žalobkyně je podle ust. § 11 odst.2 písm. ch) zák.č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, osvobozena od soudních poplatků.

Poučení