63 Az 2/2018 - 34

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: V.H.N., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.12.2017 č. j. OAM-827/ZA-ZA11-HA10- 2017, o udělení mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.

2. Žalobce namítal nedostatečnou konkrétnost a určitost výrokové části napadeného rozhodnutí, nesprávné datum vydání rozhodnutí – v rozhodnutí je uvedeno datum 18.12.2018 a zřejmě jde o rok 2017 (rozhodnutí bylo doručeno žalobci 29.1.2018). V rozhodnutí není řádně označen účastník řízení dle § 18 odst. 2 správního řádu, v rozhodnutí absentuje uvedení relevantních právních ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno. Po věcné stránce žalobce uvedl, že namítá zcela nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a neodůvodnění závěru správního orgánu, které nerespektuje požadavky § 68 odst. 3 správního řádu. Dle názoru žalobce správní orgán prakticky vůbec nezohledňuje jím samotným shromážděné podklady a tyto neváže k aktuální situaci žalobce.

3. Žalobce uvedl, že zejména při pohovorech s ním jako s žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, opakovaně poukazoval na složitou životní situaci, kdy se obává návratu do vlasti s ohledem na jeho rodinnou vazbu na území České republiky. Na území ČR má kromě manželky i syna, o kterého se stará a finančně mu přispívá. I kdyby nebyly zjištěny informace, pokud jde o azylové důvody dle § 12, zcela jistě je namístě poukázat na prokazatelnou existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které je namístě udělit azyl dle § 14a zákona o azylu. Z podkladů plyne, že vláda Vietnamu podporuje migraci, a tedy co největší odliv občanů z Vietnamu, po návratu z ciziny tito nemají prakticky možnost se bez pomoci rodiny, kterou žalobce na území domovského státu nemá, ve Vietnamu usadit, neboť nezískají zaměstnání a s ohledem na chybějící sociální systém, nemůže ani překlenout dobu po návratu do vlasti. Na území ČR žalobce žije se svým otcem, s jinými členy rodiny není v pravidelném kontaktu.

4. Ve vztahu k důvodům udělení azylu dle § 14, tedy tzv. humanitárního azylu žalobce zdůraznil, že manželka a nezletilý syn se zdržují na území České republiky a žijí s ním ve společné domácnosti. Manželka a nezletilý syn mají na území ČR povolení k trvalému pobytu. Vycestováním do domovského státu by se tyto vztahy narušily, což je pro žalobce vážná újma v jeho soukromém a rodinném životě. Žalobce namítal, že žalovaný tato zjištění nijak ve svém rozhodnutí neposuzuje, ačkoliv jsou detailně zmíněny na několika stránkách napadeného rozhodnutí při shrnutí obsahu daného pohovoru. Žalovaný vůbec neprovedl posouzení těchto okolností ve vztahu k důvodům pro udělení humanitárního azylu.

5. Dle žalobce si žalovaný měl obstarat takové informace, které by mu umožnily objektivně rozhodnout, zda skutečnosti tvrzené žalobcem mohou či nemohou zakládat důvodné obavy z pronásledování či hrozby závažné újmy. Správní orgán při posuzování jeho žádosti nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, nehodnotil shromážděné důkazy ve svém souhrnu, ty podstatné pro posouzení žádosti zcela ignoroval nebo dokonce uvedl zavádějící informace, rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, což v komplexu činí rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, tedy nezákonným.

6. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K výtkám žalobce o údajné nedostatečně konkrétní a určité výrokové části napadeného rozhodnutí, žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 14/2017-30, sp. zn. 7 Azs 166/2015 a zdůraznil, že žalobce je v napadeném rozhodnutí dostatečně identifikován, a to uvedením jména, příjmení, datem narození a státní příslušností. Nedošlo tak k záměně žalobce s osobou jinou. Žalovaný rovněž citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Azs 166/2015. K námitce žalobce, že v rozhodnutí je chybně uvedeno datum vydání rozhodnutí, a to 18.12.2018, žalovaný uvedl, že rozhodnutí založené ve spise a podepsané vedoucí oddělení mezinárodní ochrany nese správné datum 18.12.2017. Rozhodnutí, které žalobce obdržel, je totožné s písemným vyhotovením založeným ve správním spise a má náležitosti, které stanoví zákon pro písemné vyhotovení rozhodnutí. Skutečnost, že datum bylo zapsáno ve tvaru 18.12.2018, tedy s chybně uvedeným rokem, nemá vliv na správnost rozhodnutí a jedná se pouze o chybu v psaní.

7. Žalovaný vyslovil nesouhlas s žalobními námitkami ohledně skutkového stavu věci. Poznamenal, že při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem a přihlédl ke konkrétnímu případu žalobce, shromáždil adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu a své závěry postavil na aktuálních, transparentních a dohledatelných informacích. Shromážděné důkazy hodnotil ve svém souhrnu a vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný zdůraznil, že v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu byla dne 7.12.2017 žalobci dána možnost se v rámci seznámení s podklady rozhodnutí s výše uvedenými informacemi seznámit, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání. Žalobce této možnosti nevyučil, nenavrhl žádné další podklady pro rozhodnutí, a ani proti uvedeným zdrojům informací a způsobu jejich získání nevyslovil žádné námitky.

8. Žalovaný rovněž poukázal na to, že žalobce o mezinárodní ochranu formou azylu požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území České republiky. Hlavním důvodem podání žádosti byla tedy legalizace jeho dalšího pobytu na území ČR, jelikož v důsledku vlastního zavinění pozbyl dříve mu povolené pobytové oprávnění. Žalovaný konstatoval, že důvody pro udělení azylu na základě § 12 písm. b) zákona o azylu jsou jednoznačně vymezeny. Důvodem zahájení správního řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobce je jeho snaha o setrvání na území České republiky a legalizace jeho pobytu v ČR, jelikož chce zůstat v České republice se svým nezletilým synem. Žalovaný poznamenal, že žalobci bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem zaměstnání a poté za účelem podnikání, o které přišel, jelikož nepožádal v zákonné lhůtě o prodloužení. Skutečnost, že si správním řízením ve věci udělení mezinárodní ochrany hodlá na území ČR legalizovat svůj další pobyt, nezakládá relevantní důvod udělení azylu dle tohoto ustanovení. V daných souvislostech žalovaný citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 37/2003.

9. Žalovaný konstatoval, že se zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Žalovaný podotkl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a žalobce se jeho udělení ani nijak výslovně nedomáhal. Žalovaný připomenul rovněž, že humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12, a kdy by bylo zcela „nehumánní“ azyl neudělit. Okolnost, že žalobce na území ČR má nezletilého syna, či že se zde žalobce snaží o legální pobyt, nelze podřadit pod důvody zvláštního zřetele hodné. Co se týče rodinného života, žalovaný zopakoval, že žalobce tvrdil, že v České republice pobývá jeho nezletilý syn, o kterého chce pečovat i po rozvodu manželství. Žalobce neprokázal, že by neudělením mu doplňkové ochrany, porušila České republika své mezinárodní závazky z oblasti ochrany rodiny a práva na rodinný život. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že zvažuje rozvod manželství. Žalovaný z dostupných policejních evidencí zjistil, že k rozvodu manželství dosud nedošlo. Samotné právo na společný život žalobce s jeho manželkou a nezletilým synem není neudělením mu mezinárodní ochrany rozhodně popřeno, neboť i oni jsou státními příslušníky Vietnamu a mohou společně pobývat v místě, kde budou mít možnost legálního pobytu, což nepochybně nemusí být výhradně území České republiky. Vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi může žalobce plnit i z území domovského státu, neboť jak žalobce sám uvedl, ve Vietnamu žijí jeho rodiče a bratr, kteří mu v případě jeho návratu do vlasti mohou poskytnout materiální pomoc i v této záležitosti nebo si může legalizovat své pobytové povolení na území ČR dle jiného platného zákona. Žalovaný konstatoval, že existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě, jak také opakovaně vyložil Nejvyšší správní soud v rozhodnutích ve věci sp. zn. 2 Azs 66/2008, sp. zn. 9 Azs 3/2010, sp. zn. 6 Azs 5/2010. Žalovaný uzavřel, že jeho rozhodnutí je ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s., zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, rozhodl o žalobě bez nařízení jednání, neboť na výzvu soudu k postupu dle § 51 odst. 1 s.ř.s., se účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili a nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání přes poučení nesdělili.

11. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 11.10.2017 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. 16.10.2017 poskytl údaje k této žádosti s tím, že o mezinárodní ochranu v České republice žádá poprvé, neboť zde nemá legální pobyt. Z vlasti přicestoval do České republiky 3.11.2007, a to za účelem zaměstnání. Do roku 2009 byl v České republice zaměstnán, poté začal podnikat. V České republice disponoval povolením k pobytu. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je také skutečnost, že v České republice na základě povolení k trvalému pobytu žije jeho dítě, o které se chce starat. Žalobce sdělil, že jeho zdravotní stav je dobrý. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany zopakoval žalobce výše uvedené údaje a dále doplnil, že za svého pobytu ve Vietnamu neměl žádné problémy. Do České republiky odjel proto, aby zde mohl pracovat a podnikat a také kvůli možnosti vyšších příjmů. Pokud by se měl vrátit do Vietnamu, negativně by to ovlivnilo jeho syna, protože ten by musel žít bez svého otce. V České republice byl nejprve zaměstnán, následně začal podnikat. V roce 2010 se zde oženil s nynější manželkou. Podal žádost o rozvod, syn je v péči jeho manželky. Řízení o rozvod neprobíhá, protože nemá v České republice povolení k pobytu. Ve Vietnamu byl v roce 2014 na 15-ti denní dovolené. Při návratu do České republiky neměl žádné problémy s vietnamskou státní mocí. Protože si nepožádal o prodloužení pobytu v České republice v zákonné lhůtě, o legální pobyt přišel. Z České republiky měl dle výjezdního příkazu vycestovat do 15.7.2017. Žalobce potvrdil, že se snaží prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu zlegalizovat svůj pobyt v České republice. Jiné důvody, které by ho vedly k odchodu z vlasti, či k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobce nesdělil. Rovněž nepřednesl ani žádné další skutečnosti, které by měl správní orgán ve svém rozhodnutí zohlednit. Správnímu orgánu rovněž kromě dokladu o zajištění ubytování, žádné další písemnosti nepředložil. Protokol o pohovoru s ním byl veden ve vietnamském jazyce za přítomnosti tlumočnice. Na dotaz správního orgánu, zda by závěrem pohovoru chtěl uvést ještě další skutečnosti, které by měl správní orgán vzít v potaz při posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobce odpověděl záporně.

12. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu, žalovaný konkrétně vycházel z informace z Cizineckého informačního systému (CIS), z Informace MZV ČR č. j. 98851/2015-LPTP ze dne 26.5.2015, Výroční zprávy Amnesty International 2016/2017 – Stav lidských práv ve světě – Vietnam ze dne 22.2.2017, Zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Údaje o zemi Vietnam, květen 2016, Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 – Vietnam ze dne 12.1.2017 a Zprávy Freedom House leden 2017 – Svoboda ve světě v roce 2017 – Vietnam.

13. Z protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany plyne, že dne 7.12.2017 byla žalobci dána možnost seznámit se s obsahem výše uvedených podkladů pro vydání rozhodnutí a zpráv o situaci ve Vietnamu a vyjádřit se k nim, což žalobce odmítl. Na otázky, zda chce navrhnout doplnění podkladů pro rozhodnutí, vyjádřit se ke zdrojům informací a způsobu jejich využití a zda chce uvést ještě nějaké nové skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, odpověděl záporně. Na dotaz správního orgánu sdělil, že jeho manželka se jmenuje T. T. H. Y., nar. X a bydlí na adrese R. n. M., 9. k.

63. Na otázku, kdo z jeho příbuzných žije ve Vietnamu v současné době a zda je s nimi v kontaktu, žalobce uvedl, že ve Vietnamu žije otec s matkou a mladší bratr, bydlí ve vlastním domku a on je s nimi v telefonickém kontaktu.

14. K námitkám procesního charakteru krajský soud uvádí, že identifikace osoby žalobce v záhlaví rozhodnutí žalovaného je dostatečná. Žalobce je řádně označen jménem, příjmením, datem narození a uvedením státní příslušnosti. Absence údaje o bydlišti žalobce nemá za následek nedostatečné označení účastníka správního řízení. Absence kompetenčního ustanovení a ustanovení, na základě kterých bylo rozhodováno, soud ve shodě s žalovaným odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 14/2017- 30, podle něhož není zákonně stanovená povinnost tyto uvádět ve výrokové části rozhodnutí.

15. Soud rovněž zastává názor, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Žalobce netvrdil žádný azylově relevantní důvod ve smyslu § 12 písm. a) z. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Naopak potvrdil, že se v průběhu svého života neúčastnil ve vlasti jakýchkoli aktivit politického charakteru, nijak se neangažoval a neměl ve vlasti rovněž žádné problémy s vietnamskými státními orgány. Závěr žalovaného, že žalobce nebyl ve vlasti pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu a azyl se mu z tohoto důvodu neuděluje, je správný. Žalobce neuváděl ani žádný azylově relevantní důvod ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, podle něhož se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Předně žalobce žádné potíže z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů neuvedl. Ze své vlasti vycestoval, protože chtěl v České republice pracovat a následně podnikat, vlast opustil i z důvodu vidiny možných vyšších příjmů v České republice. Žalovaný správně zdůraznil, že žalobce pro legální pobyt v České republice disponoval povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání a poté za účelem podnikání. O toto pobytové oprávnění přišel vlastním zaviněním, protože nepožádal v zákonné lhůtě o jeho prodloužení. Žalovaný rovněž zcela přiléhavě poukázal na to, že žalobce o mezinárodní ochranu formou azylu požádal až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování z území České republiky. Jeho závěr, že hlavním důvodem podání žádosti o mezinárodní ochranu je tedy legalizace jeho dalšího pobytu na území České republiky, je správný. Snaha o legalizaci pobytu, stejně tak i okolnost, že žalobce návrat do Vietnamu odmítá proto, že chce zůstat v České republice se svým nezletilým synem, nejsou důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud sdílí názor žalovaného, že pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany formou azylu, který v ust. § 12 taxativně vyjmenovává důvody pro udělení azylu a snaha o legalizaci pobytu mezi ně rozhodně nepatří. Soud v podrobnostech odkazuje na závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí. Stejně tak soud odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozhodnutí žalovaného na straně 5 k tvrzení žalobce, že z České republiky odmítá vycestovat kvůli nezletilému synovi. Žalovaný zcela přiléhavě citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.11.2008 v rozsudku sp. zn. 5 Azs 46/2008, podle něhož rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového cizince na území České republiky, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Soud sdílí názor žalovaného, že rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt na území České republiky.

16. Soud ve shodě s žalovaným dále činí závěr, že žalobce neuvedl relevantní tvrzení ve smyslu § 14a zákona o azylu. Soud zastává názor, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť zde nejsou důvody, pro které by mu v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR a nevztahují se na něj ani důvody podle § 14b zákona o azylu. Soud se zcela ztotožňuje s právními názory žalovaného, a proto odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které se vztahuje k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu.

17. Co se týče podmínek udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu, pak ten lze udělit jen v případě hodném zvláštního zřetele. Soud v daných souvislostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.3.2004 č. j. 2 Azs 8/2004-55. Nejvyšší správní soud uvedl, že smysl humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné i v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit např. udělování humanitárního azylu osobám zvlášť těžce postiženým či zvlášť těžce nemocným, konec citace. V rozsudku č. j. 4 Azs 161/2005-83 Nejvyšší správní soud k podmínkám udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu uvedl, že udělení azylu z humanitárních důvodů není subjektivním právem žadatele. Rozhodnutí o udělení je určeno volnou úvahou správního orgánu; i ona sice podléhá přezkoumání ve správním soudnictví, jestliže však správní orgán vzal v úvahu všechny skutkové okolnosti případu a zdůvodnil, jak je hodnotil, pak za situace, kdy tento postup byl bezchybný, není důvod takové rozhodnutí při soudním přezkoumání zrušit. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný v rámci svého správního uvážení při rozhodování o udělení humanitárního azylu zohlednil skutečnosti žalobcem uváděné včetně jeho osobních, sociálních a rodinných poměrů, přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný k udělení azylu z humanitárních důvodů, který je udělován ve zcela výjimečných případech. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Důvody pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu žalovaný hodnotil v mezích svého správního uvážení, žalovaný měl dostatek podkladů včetně informací od samotného žalobce pro případné rozhodnutí o důvodnosti postupu ve smyslu § 14 o azylu. S těmito podklady se v rámci svých úvah náležitě vypořádal.

18. K námitkám žalobce ohledně důvodu udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu a tvrzení, že v České republice pobývá jeho nezletilý syn, o kterého chce pečovat i případně po rozvodu jeho manželství, žalovaný zjistil, že manželka a nezletilý syn jsou rovněž státními příslušníky Vietnamu. Soud sdílí názor žalovaného, že samotné právo na společný život žalobce s jeho manželkou a nezletilým synem není neudělením mezinárodní ochrany popřeno, neboť všichni jsou státními příslušníky Vietnamu a mohou společně pobývat v místě, kde budou mít možnost legálního pobytu, což nemusí být výhradně na území České republiky. Udělené povolení k trvalému pobytu v České republice manželce žalobce a jeho synovi nezavazuje označené osoby realizovat tento pobyt na území České republiky, pouze je jim dána možnost legálně v České republice pobývat. Existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Soud souhlasí se závěry žalovaného, že nebyly shledány důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14b za účelem sloučení rodiny, neboť z výpovědi žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v České republice, ani ze zjištění správního orgánu učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu tohoto zákonného ustanovení.

19. Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. Nesrovnalost v údaji o datu vydání napadeného rozhodnutí, kdy ve správním spise je vyhotovení rozhodnutí s podpisem vedoucí oddělení mezinárodní ochrany s datem vydání rozhodnutí 18.12.2017 a současně je ve spise i vyhotovení rozhodnutí shodného obsahu bez podpisu vedoucí oddělení mezinárodní ochrany s vyznačenou doložkou právní moci 29.1.2018 obsahující datum vydání rozhodnutí 18.12.2018 a s datem 18.12.2018 žalobce předložil soudu rozhodnutí žalovaného, je zřejmé, že se jedná o zcela zjevnou písařskou chybu, kterou je možno opravit postupem dle § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se o skutečnost, která by zakládala nezákonnost napadeného rozhodnutí.

20. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce úspěch ve věci neměl a žalovanému prokazatelně v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Poučení