63 Az 9/2015 - 52

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. B., státní příslušnost Ukrajina, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, zastoupeného Mgr. Petrem Křížákem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Purkyňova 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11.12.2015 č.j. OAM-168/LE-VL18-P17-2015, o udělení mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaného žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce v zákonné lhůtě dne 22.12.2015 žalobu, kterou doplnil podáním doručeným soudu dne 28.1.2016. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce namítal, že žalovaný vydal rozhodnutí na základě nedostatečných a především neaktuálních podkladů. Poznamenal, že žádost o mezinárodní ochranu podal 4.11.2015. Veškeré podkladové materiály byly vydány dříve, než bylo zahájeno samotné řízení o udělení mezinárodní ochrany. K datu vydání rozhodnutí, to je 11.12.2015, pak byla jejich neaktuálnost zcela očividná. Žalovaný si za celou dobu řízení neopatřil žádný aktuální podkladový materiál, který by se zabýval situací na Ukrajině po zahájení samotného řízení. Namítal, že žalovaný nepřihlédl k žádným materiálům, které by zohledňovaly vývoj na Ukrajině v době samotného řízení. Uvedl, že zcela namátkou tak lze poukázat na prohlubující se hospodářskou krizi na Ukrajině, reálné nebezpečí státního bankrotu a kolabující stát, což jsou hlediska, která byla v době rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu relevantní, a jež by hrála jistou roli především v rozhodování o eventuálním humanitárním azylu či doplňkové ochraně. Vzhledem k tomu, že žalovaný se fakticky vůbec nezabýval aktuálním hrozícím nebezpečím, kterým by byl žalobce při návratu na Ukrajinu vystaven, je jeho rozhodnutí rovněž nepřezkoumatelné. Zvlášť v případě nestabilní faktické občanské války kombinované s neoficiální ruskou intervencí je očividné, že situace relevantní pro eventuální přiznání mezinárodní ochrany může procházet bouřlivým vývojem. Žalobce dále namítal, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že odmítá nastoupit do vojenské služby, protože má za to, že válka na Ukrajině je válkou politiků a ne národnostní, a že se tam točí velké peníze. Jako primární důvod odmítnutí nastoupení vojenské služby, což by mu zcela reálně hrozilo v případě, že by byl vyhoštěn na Ukrajinu, tedy uvedl neochotu nastoupit do armády pro své politické přesvědčení, tedy z toho důvodu, že válku na Ukrajině považuje za politický konflikt, který nemá nic společného s obranou státu nebo národa, a tudíž po něm nemůže být spravedlivě vyžadováno, aby se ho účastnil. Jeho postoj k odmítnutí vojenské služby je tedy politický, není motivován např. strachem z újmy, která by mu mohla být přivozena v bojových situacích. Žalobce dále citoval bod 169 Příručky UNHCR a dále bod 170 téže Příručky, dle něhož „jsou však i případy, kdy nutnost výkonu vojenské služby může být třeba i jediným důvodem pro nárok na právní postavení uprchlíka, to je, když člověk může prokázat, že výkon vojenské služby by si vyžadoval jeho účast ve vojenských akcích, které jsou v rozporu s jeho skutečným politickým, náboženským nebo morálním přesvědčením nebo s oprávněnými pohnutkami jeho svědomí“. Jelikož tedy projevil jasný politický nesouhlas s účastí ve vojenských akcích na Ukrajině, bylo povinností žalovaného zabývat se tím, zda tento nesouhlas obstojí v testu bodu 171 Příručky UNHCR, tedy s charakterem akcí, do nichž by mohl být zapojen či případně dokonce s eventualitami, pomocí nichž by mohl absolvovat např. náhradní, civilní službu. Jelikož však žalovaný předmětný test neprovedl, vůbec se nezabýval politickými důvody odmítání účasti žalobce na vojenské kampani na Ukrajině a žalobcův nesouhlas podřadil pod pouhou obavu z nebezpečí plynoucího z bojových akcí, zatížil své rozhodnutí zásadní vadou nepřezkoumatelnosti, díky níž rozhodnutí nemůže obstát. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil dále, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že žalobce byl dne 27.10.2015 zadržen policejními orgány ČR, neboť na území ČR pobýval bez platného povolení k pobytu či víza, čímž opakovaně vědomě porušoval zákon o pobytu cizinců a mařil tak výkon úředního rozhodnutí. V minulosti žalobce na území ČR pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností do 4.11.2012. Dne 20.10.2012 podal žádost o prodloužení tohoto pobytu, ale toto řízení bylo zastaveno a nabylo právní moci 21.2.2013. Dne 6.6.2013 žalobce podal opětovnou žádost o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu, ale i toto řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 24.6.2013. Následně byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť od 22.2.2013 do 8.7.2013 pobýval na území ČR neoprávněně. V protokolu o podání vysvětlení účastníka správního řízení sepsaného dne 8.7.2013 žalobce mimo jiné uvedl, že do ČR přicestoval dne 3.9.2012 ze Slovenska a cílem jeho cesty byla snaha získat zde nějakou práci. O skutečnosti, že mu bylo dne 21.1.2013 vydáno rozhodnutí o zastavení řízení ve věci jeho žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, údajně nevěděl. Také nebyl informován, že i jeho další řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu bylo zastaveno, proto v době platnosti k povolení pobytu nevycestoval. Je si tedy plně vědom, že mu skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu i možných následků. Z výše uvedeného plyne zřejmá účelovost podání žádosti o mezinárodní ochranu, a to až v okamžiku, kdy byl žalobce zadržen a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců ve Vyšních Lhotách a bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění. Žalobce nepožádal o azyl bezprostředně po příjezdu do České republiky z důvodu obav z válečné situace či politického přesvědčení, které mu údajně brání vykonat vojenskou službu na Ukrajině, učinil tak až následně ve snaze vyhnout se vyhoštění a ve snaze o legalizaci pobytu v ČR. Legalizaci pobytu však ve shodě s ustálenou judikaturou soudu nelze zahrnout pod důvody k udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný k jednotlivým námitkám dále uvedl, že se řádně případem žalobce zabýval, posoudil jeho případ individuálně a výpovědi žalobce porovnal s dostatečným množstvím aktuálních informací o zemi původu, které popisují jak obecnou situaci v zemi původu, tak konkrétní situaci a možnosti faktické ochrany v návaznosti na případ žalobce. Kromě jiného žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí s obsahem těchto zpráv seznámit, vyjádřit se k nim a navrhnout doplnění. Žalobce se nechtěl k podkladům vyjádřit, nevyslovil proti podkladům žádné námitky a neuvedl žádné nové skutečnosti nebo informace. Rozhodnutí žalovaného vychází z řádně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce v zemi původu žádným způsobem neuplatňoval politická práva a nebyl ani z tohoto důvodu nijak postihován. V průběhu správního řízení jednoznačně sdělil, že neměl potíže se státními orgány. Co se týče obav žalobce z nástupu na vojenskou službu, žalovaný zopakoval, že žalobce již absolvoval základní vojenskou službu v letech 2003-2005. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že v době jeho nepřítomnosti rodiče navštívili vojáci, a že mu přinesli povolávací rozkaz, který však rodiče žalobce za něho nepřevzali. Vyslovil domněnku, že mu hrozí trest 2 – 5 let za nenastoupení na vojnu. K tomu žalovaný dodal, že z dostupných informací o zemi původu vyplývá, že vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu na Ukrajině není kvalifikováno jako trestný čin a ve většině případů službu povolaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská prokuratura se tudíž tím nezabývá. Odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Az 31/2014 žalovaný uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří ke zcela legitimním státoobčanským povinnostem. Existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu žadatele nemůže být důvodem pro udělení azylu. K námitce žalobce, že se jedná o válku politiků a ne národnostní, a že se tam točí velké peníze, což uvedl i v pohovoru před správním orgánem, což zástupce žalobce toto tvrzení postavil do roviny odmítání vojenské služby z politických důvodů, žalovaný citoval z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 583/93, který judikoval, že „není rozhodující, že situaci ve své vlasti považuje žalobce pro sebe i svou rodinu za tíživou, že se cítí ohrožen možným ozbrojeným konfliktem ve své vlasti s jiným státem, nebo že má výhrady proti vnitřní nebo vnější politice domovského státu. Žádný z těchto skutečností jakkoli vyvolává jeho subjektivní obavy, ještě neznamená jeho strach z pronásledování z některého ze zákonných důvodů“. K bezpečností situaci v zemi žalovaný odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 7 As 265/2014-17, z něhož citoval s tím, že na závěry uvedené v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud následně odkázal v pozdější judikatuře např. v usnesení č.j. 9 Azs 211/2015-23 ze dne 15.10.2015. Žalovaný zdůraznil, že posoudil individuální situaci žalobce, který žil a naposledy byl přihlášen k trvalému pobytu v obci Veliky Bereznyj v Zakarpatské oblasti na západě Ukrajiny, kde není bezpečnostní situace negativně ovlivněna událostmi v Doněcké a Luhanské oblasti na východě země. Poukázal na to, že v dané obci žijí rodiče žalobce, o jejichž pomoc se může v případě návratu opřít, přičemž se jedná o místo, které se nachází pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády, která proklamuje vládu demokracie a práva. Žalovaný dále uvedl, že na žalobce nelze vztáhnout udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Poznamenal, že žalobce sice zmínil, že na území ČR žije jeho družka, občanka Ukrajiny E. S., s níž má syna D. S., ovšem upozornil, že existence rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě, jak jednoznačně opakovaně vyložil Nejvyšší správní soud v rozhodnutích např. sp. zn. 2 Azs 66/2008, 9 Azs 3/2010, 6 Azs 5/2010 nebo 1 Azs 5/2011. Rodinné vazby žalobce v České republice nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Jak opakovaně vyložil Nejvyšší správní soud v případě, že žadatel hodlá realizovat své právo na rodinný život na území ČR, nezbavuje jej to povinností dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců na území České republiky. V případě žalobce rozhodně nelze dovodit, že by právě Česká republika byla jedinou zemí, v níž by mohl společně se svou družkou a dítětem naplňovat svůj soukromý, potažmo rodinný život, neboť družka a syn jsou stejně jako on státními občany Ukrajiny. Žalobce tak může rodinný život realizovat v zemi jejich státní příslušnosti, příp. může k úpravě svého dalšího pobytu na území ČR využít institutu stejného zákona jako jeho přítelkyně a syn, tedy zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR, v platném znění. U jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění, v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.). Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že v žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze dne 4.11.2015 žalobce uvedl, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti. K pobytu byl hlášen ve vesnici Veliky Bereznyj v Zakarpatské oblasti, kde žil s rodiči. Ze své vlasti vycestoval v září r. 2012. Z Ukrajiny odjel za prací, měl pracovní a živnostenské vízum. Dále vypověděl, že je svobodný, v České republice má syna a přítelkyni, kteří jsou státními občany Ukrajiny. Syn a družka mají v ČR trvalý pobyt. V rodném listě dosud není zapsán jako otec dítěte. V r. 2013 s žalobcem bylo vedeno řízení o správním vyhoštění. Dříve pobýval v České republice již od r. 2006 a přijel zde za prací. O azyl v minulosti nikdy nežádal. V zemi původu proti němu nikdy nebylo vedeno trestní stíhání. Jeho zdravotní stav je dobrý. Na dotaz, čeho se obává v případě návratu do vlasti, uvedl, že má obavy z momentální situace na Ukrajině, je tam válka. Rodiče jej informovali o tom, že už 3x jej povolali. Protože žije v České republice, povolávací rozkaz nepřevzal. V příloze k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že hlavním důvodem, proč potřebuje mezinárodní ochranu, je to, že na území ČR žije jeho rodina, a to jeho nastávající manželka, s níž má dítě. Nemohou se rozejít, protože on živí rodinu. Sloužil v armádě, ale měl již 3 povolávací rozkazy. Nebojí se odpovědnosti za službu, ale obává se o svůj život, protože přijde-li o život, není nikdo, kdo by se postaral o jeho rodinu. Při pohovoru k žádosti dne 11.11.2015 dále uvedl, že od r. 2006 začal jezdit do ČR za prací a vracel se na Ukrajinu někdy 1x za rok, jindy 2x. To činil až do r. 2012, kdy se již na Ukrajinu nevrátil. Důvodem opuštění vlasti v r. 2012 byla skutečnost, že v ČR měl práci a přítelkyni E. S. S pracovníky vojenské správy se on osobně nikdy nesetkal. Na Ukrajině absolvoval základní vojenskou službu v letech 2003 – 2005. Myslí si, že válka na Ukrajině je válkou politiků a ne národnostní, že se tam točí veliké peníze, nechce zabíjet lidi, vlastní národ. Proto odmítá nastoupit vojenskou službu. Odmítl-li by výkon branné povinnosti, byl by uvězněn na 2 – 5 let. Se státními orgány na Ukrajině neměl žádné problémy. Ani při vycestování z Ukrajiny neměl potíže. O mezinárodní ochranu na území ČR žádá z toho důvodu, že zde má rodinu, syna. Nechce se vrátit na Ukrajinu, protože by byl povolán do armády. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel z Informace MZV ČR č.j. 115045/2015-LPTP ze dne 9.10.2015, Informace MZV ČR č.j. 98848/2015-LPTP ze dne 21.5.2015, zprávy Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině (za období od 16.2.2015 do 15.5.2015) ze dne 1.6.2015, Informace Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze září 2015 – posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině – aktualizace č. 3, Výroční zprávy Human Rights Watch 2015-Ukrajina ze dne 29.1.2015, zprávy Freedom House, Ukrajina, leden 2015 a Výroční zprávy Amnesty International 2014/2015 – Ukrajina ze dne 25.2.2015. Z protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí mezinárodní ochrany plyne, že žalobce byl se všemi podklady seznámen dne 11.11.2015. K jejich obsahu se nechtěl vyjádřit, doplnění podkladů nenavrhl, ke zdrojům informací a způsobu jejich využití se nevyjádřil, neuvedl žádné další skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti. Krajský soud především dospěl k závěru, že žalovaný zjistil skutkový stav v potřebném rozsahu, obstaral si dostatek informací potřebných k vydání rozhodnutí. Shromážděné informace ohledně politické a bezpečností situace na Ukrajině soud považuje za zcela dostatečné a přiměřeně aktuální k datu vydání napadeného rozhodnutí. Namítanou vadou nepřezkoumatelnosti žalobou napadené rozhodnutí postiženo není. Ohledně námitek žalobce týkajících se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině soud uvádí, že bezpečnostní situací na Ukrajině se v současnosti zabýval i Nejvyšší správní soud opakovaně, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (viz např. usnesení č.j. 7 Azs 265/2014-17). Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž vyplývá, že správní orgán se má při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu především zabývat místem, kde žadatel žil před odchodem ze země původu nebo, kde se dlouhodobě zdržoval. Postup žalovaného, který akcentoval tu skutečnost, že před svým odjezdem z vlasti žalobce žil v západní části Ukrajiny, konkrétně v Zakarpatské oblasti v obci Veliky Bereznyj, tedy v místě nacházejícího se pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády, která proklamuje vládu demokracie a práva, je v souladu s touto judikaturou. Podle ust. § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, ve znění pozdějších předpisů, azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. K námitce žalobce, že důvodem jeho odmítnutí nastoupit vojenskou službu je jeho politické přesvědčení, neboť válku na Ukrajině považuje za politický konflikt, který nemá nic společného s obranou státu nebo národa, a že tudíž po něm nemůže být spravedlivě vyžadováno, aby se ho účastnil, a že se žalovaný vůbec nezabýval politickými důvody odmítání účasti na vojenské kampani na Ukrajině, krajský soud předně předesílá, že žalobce za řízení před správním orgánem toliko obecně prohlásil, že „odmítá nastoupit vojenskou službu, protože má za to, že válka na Ukrajině je válkou politiků a ne národnostní, a že se tam točí velké peníze“. Nic konkrétního ohledně v žalobě tvrzeného politického nesouhlasu s účastí ve vojenských akcích na Ukrajině neuvedl. Krajský soud sdílí názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v rozhodnutí č.j. 6 A 509/94-27 ze dne 19.8.1994, podle něhož azylově relevantní by bylo odmítání podílet se na bojových akcích z hlediska přirozenoprávních, mezinárodním společenstvím obecně odmítaných důvodů, jako jsou např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu apod., a že není rozhodující, že situaci ve své vlasti považuje žalobce pro sebe za tíživou, že se cítí ohrožen možným ozbrojeným konfliktem ve své vlasti s jinými státy, nebo že má výhrady proti vnitřní nebo vnější politice domovského státu. Žádná z těchto skutečností, jakkoliv vyvolává jeho subjektivní obavy, ještě neznamená jeho strach z pronásledování z některého ze zákonných důvodů, konec citace. V daných souvislostech nelze pominout také tu skutečnost, že žalobce v zemi původu žádným způsobem neuplatňoval politická práva a nebyl ani z tohoto důvodu nijak postihován. Žalovaný zcela přiléhavě zdůraznil také tu skutečnost, že branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností, což uznává nejen úmluva o právním postavení uprchlíků z r. 1951, podle níž není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že samotná povinnost každého občana Ukrajiny, tedy i žalobce, účastnit se případného dalšího vojenského výcviku či dokonce bojových operací, pokud je zaměřena na veškeré boje schopné muže bez ohledu na jejich rasu, národnost či náboženství, politické přesvědčení, nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany ukrajinských státních orgánů, a to ani v případě následného nasazení vojáků do konfliktních situací a žalobcem sdělené obavy nelze shledat azylově relevantními ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. K argumentaci žalobce body 169 a 170 Příručky UNHCR krajský soud uvádí, že z dostupných informací o zemi původu, konkrétně z Informace MZV ČR č.j. 115045- LPTP ze dne 9.10.2015 plyne, že vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská generální prokuratura se tím nezabývá. Krajský soud dospěl k závěru, že vypořádání se s tvrzením žalovaného, že „odmítá nastoupit do vojenské služby, protože válka na Ukrajině je válkou politiků a ne národnostní, a že se tam točí velké peníze“, bylo v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečné a odpovídalo této obecné ničím blíže nekonkretizované formulaci. Jinými slovy řečeno, čím obecnější je tvrzení žadatele o azyl, tím obecněji k němu může správní orgán přistoupit a posuzovat jej. Nebylo povinností žalovaného, aby spekulativně domýšlel další argumenty. Nelze proto souhlasit s námitkou žalobce, že žalovaný neprovedl test tvrzeného politického nesouhlasu žalobce s účastí ve vojenských akcích na Ukrajině dle bodu 171 Příručky UNHCR, tedy s charakterem akcí, do nichž by mohl být zapojen či případně s eventualitami, pomocí nichž by mohl absolvovat např. náhradní, civilní službu. Není proto důvodná námitka žalobce, že podřadil-li žalovaný žalobcův nesouhlas pod pouhou obavou z nebezpečí plynoucího z bojových akcí, že zatížil rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Krajský soud rovněž zcela sdílí právní názory žalovaného, které vyústily v jeho závěr, že v případě žalobce nebyly zjištěny žádné zřetele hodné důvody pro udělení azylu podle § 14 zákona o azylu, tedy z humanitárního důvodu, a že nebyly naplněny ani důvody k udělení doplňkové ochrany podle odst.

2. V tomto rozsahu krajský soud vzhledem k tomu, že nedospěl k jiným závěrům než žalovaný, zcela odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí (viz k tomu ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu rozsudek č.j. 2 Azs 147/2015-52, č.j. 5 As 68/2013-29). Soud uzavírá, že neshledal vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav věci, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s. Podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce úspěch neměl a žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

Poučení