63 C 24/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 12 000 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 12 000 000 Kč od 18. 1. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12 000 000 Kč s příslušenstvím.

2. Žaloba byla odůvodněna tím, že dle rozhodnutí Obvodního báňského úřadu [obec], čj. [číslo] pořadové [číslo] ze dne 22. 5. 2000, byla právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s.r.o., [IČO], sídlem [adresa], podle § 5 odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb., České národní rady o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v platném znění, oprávněnou organizací k provádění hornické činnosti. Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 19. 6. 1992, čj. [číslo] [ústavní nález], byl dobývací prostor [obec] – [anonymizováno] stanoven chráněným ložiskovým územím. Rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v [obec] ze dne 5. 10. 1992, zn. [číslo] 1992, a předcházejícím rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky ze dne 7. 4. 1992, pod [číslo] poř. [číslo] byl stanoven prostor [obec] – [anonymizováno] dobývacím prostorem – výhradním ložiskem pro dobývání vyhrazeného nerostu bentonit. Dle osvědčení o zaevidování dobývacího prostoru, vydaného Obvodním báňským úřadem v [obec] ze dne 31. 12. 1998, čj. [číslo], měla [právnická osoba] s.r.o. výhradní právo k výkonu hornické činnosti v dobývacím prostoru [obec] – [anonymizováno], evidenční [číslo] v [katastrální uzemí] – okres [okres] pro dobývání bentonitu.

3. Stanovením dobývacího prostoru - výhradního ložiska pro dobývání vyhrazeného nerostu bentonit a stanovením dobývacího prostoru [obec] – [anonymizováno] chráněným ložiskovým územím v souladu se zákonem č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), v tehdy platném znění, v roce 1992 ve spojení s rozhodnutím o zaevidování dobývacího prostoru [obec] – [anonymizováno], vydaným Obvodním báňským úřadem v [obec], čj. [číslo] ze dne 31. 12. 1998, vzniklo [právnická osoba] s.r.o. výhradní právo k výkonu hornické činnosti v dobývacím prostoru [obec] – [anonymizováno], evidenční [číslo] v [katastrální uzemí] – okres [okres] pro dobývání bentonitu.

4. Na nabytí a trvání tohoto práva ničeho nezměnila ani novela horního zákona provedená zákonem č. 498/2012 Sb., která nabyla účinnosti od 15. 1. 2013 a kterou byl zrušeno ustanovení § 31 odst. 4 písm. b) a § 33 odst. 4 horního zákona. Stejně tak nadále trvala povinnost [právnická osoba] s.r.o. k hospodárnému využívání předmětného stanoveného výhradního ložiska jeho dobýváním, úpravou a zušlechťováním vydobytých nerostů stanovená v § 30 odst. 1 horního zákona podle zásad uvedených v § 30, odst. 3 horního zákona a § 31 odst. 1 téhož předpisu. 5. [právnická osoba] veškeré povinnosti, které pro ni vyplývaly ze shora uvedených právních předpisů, plnila včetně povinnosti ochrany stanoveného ložiska, platebních povinností vůči státu (úhrady z dobývacího prostor - ložiska vyhrazeného nerostu dle § 32a horního zákona) [právnická osoba] plnila i povinnosti vyřešit a odstranit střet zájmů s vlastníkem pozemků, na kterých je dobývací prostor [obec] [anonymizováno], ev. [číslo] k. ú. [obec], okres [okres], („ dobývací prostor [obec] [anonymizováno]“) stanoven.

6. V důsledku toho, že [územní celek] odmítlo vyřešit střet zájmů uzavřením dohody (nájemní smlouvy), [právnická osoba] s.r.o. řádně zahájila již dne 6. 6. 2001 návrhem na vydání rozhodnutí ve smyslu § 108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, o zřízení práva užívání k nemovitostem tvořícím dobývací prostor [obec] [anonymizováno].

7. Od 6. 6. 2001 do současné doby bylo předmětné řízení vedeno před různými příslušnými orgány státní správy, následně před správním soudem – Krajský soud v Brně a následně před Krajským soudem v Brně jako soudem civilním a dále Vrchním soudem v Olomouci, Nejvyšším soudem ČR a Ústavním soudem ČR, nakonec s negativním výsledkem pro [právnická osoba] s.r.o. – a to v důsledku: -) postupu orgánů státní moci popsaného v bodech 8 až 34 odůvodnění tohoto rozsudku a -) novely horního zákona provedené zákonem č. 498/2012 Sb.

8. Došlo k nesprávnému úřednímu postupu správních orgánů [stát. instituce] - Odbor regionálního rozvoje v řízení vedeném pod sp. zn. [příjmení] - [číslo] [anonymizováno] a Krajského úřadu Jihomoravského kraje Odbor územního plánování a stavebního řádu v řízení vedeném pod sp. zn. JMK [číslo].

9. Předmětné správní řízení bylo zahájeno dne 6. 6. 2001, kdy [právnická osoba] s.r.o. doručila [stát. instituce] návrh na vydání rozhodnutí o zřízení práva užívání dle § 31 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 33 odst. 4 horního zákona.

10. Na podkladě výzvy [stát. instituce] ze dne 18. 6. 2001, čj [číslo], [právnická osoba] s.r.o. doložila podáním ze dne 3. 10. 2001 a následně podáním ze dne 14. 11. 2001 -) přípis [územní celek] ze dne 11. 10. 2001, kterým bylo oznámeno [právnická osoba] s.r.o., že [územní celek] nehodlá na výzvu ze dne 3. 10. 2001 dle § 46 odst. 1, písm. f) vyhlášky č. 132/1998 Sb., Ministerstva pro místní rozvoj, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, v tehdy platném znění, uzavřít smlouvu o pronájmu pozemků tvořících dobývací prostor [obec] [anonymizováno] k hornické činnosti, ani o této otázce rozhodovat s potvrzením o doručení výzvy ze dne 3. 10. 2001 městu [obec], -) informaci o parcelách [číslo] vše v k. ú. [příjmení] [jméno], a výpis z LV vydaný KÚ [okres], kterými se osvědčuje vlastnické právo [územní celek] k pozemkům, na nichž se nalézá dobývací prostor [obec] [anonymizováno], -) geometrický plán vyhotovený Geodézií Brno č. zak. [číslo] dne 30. 11. 1992, pro účely oddělení a identifikace pozemků, na nichž se nalézá dobývací prostor [obec] [anonymizováno].

11. V předmětném správním řízení tak byly dnem 15. 11. 2001 správnímu orgánu I. stupně k dispozici veškeré podklady stanovené dle horního zákona (§ 31 odst. 4, § 33 odst. 4), stavebního zákona a jeho prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb. a zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v tehdy platném znění, potřebné a umožňující vydat správnímu orgánu I. stupně rozhodnutí ve věci samé.

12. Bylo zákonnou povinností správního orgánu I. stupně dle § 113 odst. 1, 3 stavebního zákona k projednání předmětného návrhu [právnická osoba] s.r.o. nařídit ústní jednání s tím, že námitky proti podanému návrhu musí účastníci řízení uplatnit nejpozději při ústním jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Při ústním jednání konaném dne 13. 6. 2002 účastník řízení město Ivančice žádné věcné námitky proti podanému návrhu neuplatnilo.

13. Za této procesní situace bylo dle § 3 odst. 3 správního řádu, v tehdy platném znění, zákonnou povinností správního orgánu I. stupně, vyřídit věc včas bez zbytečných průtahů a rozhodnout o návrhu [právnická osoba] s.r.o. ve věci samé s přihlédnutím k zásadě koncentrace řízení stanovené v § 113 odst. 1, 3 stavebního zákona, v intencích lhůt stanovených dle § 49 správního řádu vydáním kladného rozhodnutí o zřízení práva užívání dle § 31 odst. 4 písm. b) a § 33 odst. 4 horního zákona k pozemkům tvořícím dobývací prostor [obec] [anonymizováno] pro [právnická osoba] s.r.o. jako oprávněnou organizaci dle § 5 odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb. pro dobývání vyhrazeného nerostu bentonit dle podaného návrhu.

14. Takto mělo a mohlo být z hlediska dodržení správného úředního postupu stanoveného § 3 odst. 3, § 49 správního řádu a § 113 odst. 1, 3 stavebního zákona správním orgánem I. stupně, s přihlédnutím ke stavu předmětného správního spisu rozhodnuto ve věci samé nejpozději ve lhůtě jednoho měsíce od provedení ústního jednání ve věci dle § 113 stavebního zákona dne 13. 6. 2002 správním orgánem I. stupně, tedy nejpozději do 14. 7. 2002. Pokud by byl tento správný úřední postup správním orgánem I. stupně dodržen, nedošlo by na straně [právnická osoba] s.r.o. ke vzniku škody.

15. Správní orgán I. stupně však byl ve věci nečinný až do 22. 1. 2002, kdy vydal rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 22. 1. 2002, čj. [číslo]. K odvolání [právnická osoba] s.r.o. bylo toto rozhodnutí pro jeho nezákonnost zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu [okres] [anonymizováno] ze dne 10. 4. 2002, čj. [spisová značka].

16. Okresní úřad [okres] v tomto zrušovacím rozhodnutí vyslovil právní názor, že v předmětné věci jsou dány předpoklady k rozhodnutí ve věci samé a dal správnímu orgánu I. stupně závazný pokyn, aby nařídil a provedl ve věci ústní jednání dle § 113 odst. 1, 3 stavebního zákona a rozhod ve věci samé.

17. Správní orgán I. stupně po vydání shora uvedeného zrušovacího rozhodnutí odvolacího správního orgánu zůstal dále nečinný. [právnická osoba] byla proto nucena přípisem ze dne 5. 5. 2002 urgovat pokračování řízení a rozhodnutí ve věci samé.

18. Na tuto urgenci správní orgán I. stupně nařídil na den 13. 6. 2002 ústní jednání. V oznámení o nařízení jednání ze dne 20. 5. 2002 výslovně poučil účastníky řízení o tom, že námitky proti vyvlastnění mohou účastníci uplatnit nejpozději při ústním jednání, když k námitkám uplatněným později se nepřihlíží (§ 113 odst. 3 stavebního zákona).

19. Při ústním jednání konaném dne 13. 6. 2002 účastník řízení město Ivančice žádné věcně námitky nevzneslo.

20. Dne 21. 6. 2002 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ze dne 21. 6. 2002, čj. SÚ- [číslo] /PÚ, kterým přerušil předmětné řízení a vyzval [právnická osoba] s.r.o., aby do 30. 9. 2002 návrh doplnila důkazem o tom, že pokus o získání práva k pozemku dohodou byl bezvýsledný ve smyslu § 46 vyhlášky č. 132/1998 Sb.

21. K návrhu [právnická osoba] s.r.o. ze dne 29. 8. 2002 na přezkoumání tohoto rozhodnutí bylo toto pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím Okresního úřadu [okres] ze dne 29. 11. 2002, čj. [anonymizováno] [číslo]. Správní orgán I. stupně poté zůstal opět nečinný. [právnická osoba] proto přípisem ze dne 25. 2. 2003 urgovala pokračování v řízení a vydání rozhodnutí ve věci samé.

22. Následně vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí ze dne 22. 5. 2003, čj. [anonymizováno] [číslo] PÚ, kterým předmětný návrh na vyvlastnění zamítl. K odvolání [právnická osoba] s.r.o. ze dne 10. 6. 2003 bylo toto rozhodnutí pro svoji nezákonnost zrušeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, ze dne 28. 10. 2003, čj. [anonymizováno] [číslo].

23. Správní orgán I. stupně po vydání shora uvedeného zrušovacího rozhodnutí odvolacího správního orgánu zůstal dále nečinný. [právnická osoba] proto podala dne 9. 12. 2003 ke Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, žádost o realizaci opatření proti nečinnosti dle § 50 správního řádu a vydání rozhodnutí ve věci samé správním orgánem II. stupně. Ten však zůstal zcela nečinný a ve věci nerozhodl ani jinak procesně nekonal.

24. Nečinnost správního orgánu I. stupně trvala až do 19. 2. 2004, kdy [stát. instituce], odbor regionálního rozvoje, vydal rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, čj. [příjmení] [číslo], kterým návrhu [právnická osoba] s.r.o. vyhověl. Správní orgán II. stupně však nezákonně toto rozhodnutí zrušil. Vyšel přitom z námitek účastníka řízení [územní celek] proti zřízení užívacího práva uplatněných posledně uvedeným teprve po ústním jednání před [stát. instituce], odbor regionálního rozvoje, dne 13. 6. 2002.

25. Správní orgán II. stupně tak nerespektoval zásadu koncentrace řízení dle § 113 odst. 1, 3 stavebního zákona. Navíc námitky [územní celek] byly zcela nedůvodné a nepodložené. Nezákonnost rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, spočívala i v tom, že bylo založeno na nesprávném zjištění skutkového stavu a nesprávném právním hodnocení věci.

26. Předmětné správní řízení bylo zakončeno po čtyřech letech od zahájení (6. 6. 2001) rozhodnutím [stát. instituce], odbor regionálního rozvoje, ze dne 22. 8. 2005, čj. [příjmení] [číslo], kterým byl návrh [právnická osoba] s.r.o. zamítnut, a rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, ze dne 2. 1. 2006, čj. [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno], kterým bylo zamítnuto odvolání proti posledně uvedenému rozhodnutí [stát. instituce]. 27. [právnická osoba] podala dne 19. 2. 2006 proti oběma rozhodnutím správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten ji usnesením ze dne 3. 9. 2007, čj. [číslo jednací], odmítl a odkázal [právnická osoba] s.r.o. řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v tehdy platném znění („ o. s. ř.“).

28. Ta byla ke Krajskému soudu v Brně podána [právnická osoba] s.r.o. dne 9. 10. 2007 Krajský soud v Brně na to dne 2. 11. 2007 inicioval kompetenční spor před zvláštním senátem dle § 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v tehdy platném znění, („ Zvláštní senát“). Unesením Zvláštního senátu ze dne 13. 8. 2008, čj. [anonymizováno] [číslo], bylo rozhodnuto, že věc má být posouzena v řízení podle části páté o. s. ř. Na to Krajský soud v Brně podal dne 8. 9. 2008 návrh podle čl. 95 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v tehdy platném znění, na zrušení některých ustanovení zákona č. 184/2006 Sb. S odkazem na to usnesením ze dne 10. 11. 2008, čj. [číslo jednací], řízení o předmětné žalobě [právnická osoba] s.r.o. přerušil do rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Ten usnesením ze dne 7. 4. 2009, Pl. ÚS 26/08, návrh zamítl.

29. Poté zůstal Krajský soud v Brně nečinný po dobu téměř dalších dvou let. Teprve dne 1. 2. 2011 nařídil jednání ve věci na 11. 3. 2001. Na něm (dle žalobkyně nedůvodně) [právnická osoba] s.r.o. vyzval dle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby v podobě zajištění srovnávací identifikace parcel a úpravy žalobního petitu. Po odstranění vad žaloby Krajský soud v Brně nařídil ve věci jednání na den 25. 5. 2011. Při něm provedl dokazování.

30. Učinil tak ovšem neúplně a v nedostatečném rozsahu pro správné rozhodnutí ve věci.

31. Provedení podstatné části důkazů navrhovaných [právnická osoba] s.r.o. soud zamítl. Na podkladě takto (dle žalobkyně neúplného a vadného dokazování) soud na daném jednání rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, čj. [číslo jednací], kterým podanou předmětnou žalobu zamítl.

32. Ten Vrchní soudu v Olomouci na základě odvolání [právnická osoba] s.r.o. usnesením ze dne 14. 12. 2011, čj. [číslo jednací], zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

33. Přestože měl Krajský soud [okres] rozhodnutí odvolacího soudu k dispozici nejpozději v lednu 2012, zůstal kromě nápravy procesních chyb vytknutých odvolacím soudem po dobu minimálně dalšího jednoho roku nečinný. Tento stav přetrval až do 15. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č.498/2012 Sb., kterým došlo ke změně horního zákona. Bez náhrady tak byly zrušeny § 31 odst. 4 písm. b) a § 33 odst. 4 horního zákona, o která [právnická osoba] s.r.o. opírala předmětnou žalobu. Zanikla tak možnost vyvlastnění v podobě zřízení užívacího práva k pozemkům tvořícím dobývací prostor [obec] [anonymizováno].

34. V důsledku toho Krajský soud v Brně předmětnou žalobu bez dalšího zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, čj. [číslo jednací]. Ten byl následně v návaznosti na odvolání podané [právnická osoba] s.r.o. potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 9. 2015, čj. [číslo jednací] Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. 5. 2016, čj. [číslo jednací], podané dovolání [právnická osoba] s.r.o. odmítl. Toto rozhodnutí založil na právním posouzení shodném s názorem, na kterém založil rozhodnutí o zamítnutí žaloby Krajský soud v Brně Ústavní stížnost [právnická osoba] s.r.o. následně Ústavní soud ČR v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2439/16 odmítl.

35. Tím, že výše popsané řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, přišla [právnická osoba] s.r.o. o jedinou možnost nabytí práv k dotčeným nemovitostem. Nemohla realizovat svou podnikatelskou činnost, čímž jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Ten odpovídá celkové hodnotě předmětného ložiska, tj. 12 000 000 Kč. 36. [právnická osoba] uplatnila svůj nárok dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění („ z. o. š.“), žádostí na Ministerstvo spravedlnosti ČR, jež byla dodána datovou zprávou dne 17. 7. 2018.

37. Na základě projektu rozdělení odštěpením sloučením ze dne 20. 5. 2019 se [právnická osoba] s.r.o. rozdělila odštěpením sloučením („ Projekt“). Vyčleněná část jejího jmění přešla na žalobkyni jakožto nástupnickou společnost. Přeměna dle Projektu byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 7. 2019, a stala se tak účinnou. Dle čl. 4 odst. 4.3., [číslo]. Projektu byla odštěpovaná část jmění tvořena mimo jiné také veškerými právy a povinnostmi, které jsou předmětem tohoto soudního řízení. S ohledem na to [právnická osoba] s.r.o. jakožto původní žalobkyně v projednávané věci navrhla v podání ze dne 18. 7. 2019, aby na její místo postupem dle § 107a o. s. ř. vstoupila do řízení současná žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 2, který v té době věc projednával jakožto soud I. stupně, toto připustil usnesením ze dne 24. 10. 2019, čj. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 16. 11. 2019.

38. Ve věci bylo původně za žalovanou jednáno s Ministerstvem spravedlnosti ČR jakožto příslušnou organizační složkou státu dle § 6 z. o. š. Žalovaná (již jednající prostřednictvím Ministerstva financí ČR) pak na veškerá vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR ve věci odkázala ve svém podání ze dne 19. 5. 2021 (č. l. 229). Žalovaná tak k žalobě uvedla, že žaloba je nedůvodná, a proto nárok neuznává co do důvodu i výše.

39. Vzhledem k tvrzení žalobkyně, že jí škoda ve formě ušlého zisku vznikla nabytím účinnosti novely horního zákona vyhlášené pod č. 498/2012 Sb., tedy dne 15. 1. 2013, je uvedený nárok již promlčen (žaloba podána dne 21. 1. 2019). Promlčecí lhůtu je nutno odvíjet nikoli od konce řízení dne 16. 1. 2018, nýbrž již od zmíněného 15. 1. 2013, neboť po tomto datu již žalobkyni muselo být nutně zřejmé, že již neexistuje zákonný podklad pro jí požadované zřízení užívacího práva, a že tedy v probíhajícím řízení nemůže být se svým nárokem úspěšná. Za nejzazší okamžik, k němuž mohla žalobkyni tvrzená škoda vzniknout, je nutno pokládat usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 26/13, kterým Ústavní soud odmítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona č. 498/2012 Sb., ale i v takovémto případě by již (obecná tříletá) promlčecí lhůta uplynula.

40. Nelze přijmout tvrzení žalobkyně o vzniku (a výši) škody. Žalobkyně žádným způsobem neprokazuje, že by [právnická osoba] s.r.o. bylo vyhověno. Ani před uvedenou změnou horního zákona nebylo zřízení práva užívání (tedy fakticky vyvlastnění) automatickým nárokem. [právnická osoba] před správními soudy domáhala zřízení práva užívat pozemky [územní celek], na nichž se nachází dobývací prostor [obec] [anonymizováno], po dobu 6 let. Nelze prokázat, že by žalobkyně za jí tvrzenou dobu (ani za dobu delší) těžbou bentonitu v dané lokalitě mohla realizovat zisk v žalované výši.

41. Co se týká žalobkynina odkazu na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2011, čj. [číslo jednací], a jeho odůvodnění, jedná se o jeho zcela účelovou dezinterpretaci. Z odůvodnění rozhodnutí totiž plyne pouze zavázání soudu I. stupně k provedené dalšího rozsáhlého dokazování o historii vztahu účastníků řízení a o skutečnostech, které se váží k předmětnému ložisku bentonitu. Z usnesení v žádném případě nelze učinit závěr, že by v budoucnu prováděné dokazování mělo svědčit ve prospěch [právnická osoba] s.r.o. Naopak Vrchní soud v Olomouci považoval za rozhodující pro posouzení předmětné žaloby rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o návrhu na odpis zásob nerostu. Dle jeho názoru se jevilo vhodným přerušení řízení, aby byla zajištěna součinnost [právnická osoba] s.r.o. v řízení u Ministerstva průmyslu a obchodu, v němž posledně uvedená odmítla poskytovat součinnost, zřejmě z obavy o svůj neúspěch. Žalobkyně tedy nijak neprokázala, že by [právnická osoba] s.r.o. mělo svědčit právo dobývat ložisko nerostu, že by jí mohl ujít jakýkoli zisk.

42. Absurdní je též závěr, že soudní řízení mohlo bez údajně nesprávného úředního postupu správních orgánů, resp. i soudů, skončit již v roce 2011. Již z počtu meritorních rozhodnutí a faktu, že bylo rozhodování na všech stupních soudní soustavy, je zjevné, že toto nebylo reálné. Řízení nemohlo zjevně skončit ani do nabytí účinnosti předmětné novely horního zákona, tj. k 15. 1. 2013 (nabytí účinnosti zákona č. 498/2012 Sb.).

43. Byl zjištěn následující skutkový stav:

44. Účastníci na jednání soudu dne 2. 5. 2022 učinili nespornými vzájemná skutková tvrzení, pokud jde o průběh předmětných správních a soudních řízení. Soud proto v tomto ohledu, co do skutkových zjištění, z nichž vycházel, odkazuje na body 2, 3, 9, 10, 15 až 24, 26 až 29 a 31 až 34 odůvodnění tohoto rozsudku. Uvedené skutečnosti navíc vyplývají i ze spisové dokumentace, která byla v tomto ohledu provedena k důkazu. 45. [právnická osoba] uplatnila předmětný nárok u Ministerstva spravedlnosti ČR podáním doručeným posledně uvedené dne 17. 7. 2018 (prokázáno kopií žádosti o poskytnutí náhrady škody ze dne 17. 7. 2018 na č. l. 26 a kopií detailu zprávy datové schránky na č. l. 34) Ministerstvo spravedlnosti uplatněný nárok odmítlo uspokojit, o čemž [právnická osoba] s.r.o. spravilo ve svém stanovisku ze dne 6. 6. 2019 (prokázáno kopií stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 6. 2019, č. l. 81)

46. Na základě Projektu se [právnická osoba] s.r.o. rozdělila odštěpením sloučením. Vyčleněná část jejího jmění přešla na žalobkyni jakožto nástupnickou společnost. Přeměna dle Projektu byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 7. 2019, a stala se tak účinnou. Dle čl. 4 odst. 4.3., 4.3.

6. Projektu byla odštěpovaná část jmění tvořena mimo jiné také veškerými právy a povinnostmi, které jsou předmětem tohoto soudního řízení. (prokázáno kopií Projektu rozdělení odštěpením sloučením na č. l. 94, kopií notářského zápisu sepsaného Mgr. [jméno] [příjmení] [spisová značka] [spisová značka] na č. l. 102, kopií Projektu rozdělení odštěpením sloučením jakožto přílohy NZ [číslo] na č. l. 108, kopií úplného výpisu z obchodního rejstříku pro společnost [právnická osoba] na č. l. 117, kopií úplného výpisu z obchodního rejstříku pro společnost [právnická osoba] na č. l. 119, kopií notářského zápisu sepsaného Mgr. [jméno] [příjmení] [spisová značka] [spisová značka] na č. l. 123 a kopií Projektu rozdělení odštěpením sloučením příloha k NZ [číslo] na č. l. 129)

47. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

48. Podle § 31 odst. 4 písm. b) horního zákona je organizace oprávněna pro účely dobývání výhradního ložiska nabývat pro plnění úkolů stanovených tímto zákonem nemovitostí nebo práv k nemovitostem rozhodnutím o vyvlastnění, popřípadě zřízením užívacího práva; o vyvlastňovacím řízení platí zvláštní předpisy.

49. Dle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

50. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

51. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami:

52. V prvé řadě je třeba uvést, že předmětná novela horního zákona neuzavírala zcela možnost řešit vzniklou situaci tak, aby následně bylo možné v dobývacím prostoru [obec] [anonymizováno] bentonit těžit. Stále totiž existovala možnost dohody mezi [právnická osoba] s.r.o. jakožto těžební organizací a [územní celek] jakožto vlastníkem dotčených nemovitostí. Soud sice chápe, že žalobkyni, resp. [právnická osoba] s.r.o., se tato možnost může jevit jako dlouhodobě nerealistická. Přesto však nelze de iure ani de facto vyloučit, že by v průběhu času došlo ke změně postoje [územní celek]. Za daných okolností ovšem z podstaty věci nelze hovořit o ušlém zisku, neboť tento na základě skutečností tvrzených žalobkyní neušel. Jeho dosažení se pouze stalo méně snadným a pravděpodobným, byť třeba i podstatně. Přiznání jakékoli finanční kompenzace takovéhoto„ ušlého zisku“ by potom bylo v rozporu se zákazem obohacení poškozeného. Ostatně sama žalobkyně na jednání soudu dne 2. 5. 2022 připustila, že těžební práva týkající se dobývacího prostoru [obec] [anonymizováno] následně prodala městu [obec], a to přibližně za 1 000 000 Kč. Je tak zřejmé, že přinejmenším v dané době podnikatelský záměr žalobkyně nebylo možné považovat za zmařený.

53. Žalobkyně detailně popsala jí tvrzená pochybení soudních a správních orgánů, jež měla vést ke vzniku tvrzené škody v její majetkové sféře. Je však zřejmé, že tento důsledek byl ve své podstatě vázán na změnu relevantní legislativy novelou horního zákona provedenou zákonem č. 498/2012 Sb. Na základě ní byl bez náhrady zrušen § 31 odst. 4 písm. b) horního zákona, na němž [právnická osoba] s.r.o. stavěla svou argumentaci v rámci vyvlastňovacího řízení.

54. Lze tak konstatovat, že byť by postup správních a soudních orgánů byl nesprávný a tyto by se dostaly do prodlení s vydáním pro [právnická osoba] s.r.o. kladného rozhodnutí, toto by samo o sobě nemohlo vést k nepříznivému důsledku (žalobkyní tvrzené nemožnosti vyvlastnění) s níž tato spojuje vznik předmětné škody. Tento důsledek by naopak dle tvrzení žalobkyně nastal primárně v důsledku výše uvedených změn platného práva. Dle ustálené judikatury ovšem nelze legislativní činnost považovat za úřední postup, na základě nějž by bylo možné dovozovat odpovědnost státu dle z. o. š. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). I na základě tohoto lze (nad rámec výše uvedeného zjištění o neexistenci škody ve formě ušlého zisku) konstatovat, že předmětné žalobě nelze vyhovět, byť by se žalobkyni podařilo prokázat všechna žalobní tvrzení.

55. Pro úplnost soud dodává, že dle ustálené judikatury není možné odpovědnost státu za majetkovou újmu dovozovat na základě obecně nepřiměřené délky řízení jako celku, ale toliko na základě konkrétně specifikovaného průtahu v něm. Každý takový průtah je přitom samostatným skutkem a je tedy třeba tvrdit a dokazovat škodu konkrétně k němu, nikoli k řízení jako takovému (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016). Tvrzení žalobkyně byla nedostatečná i v tomto ohledu. Soud ji proto poučil dle § 118a odst. 2 o. s. ř. a vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2022, č. j. [číslo jednací], a znovu pak na jednání dne 16. 2. 2023. Žalobkyně sice v návaznosti na to žalobu doplnila obsáhlými písemnými podáními ze dne 16. 7. 2022 a podáním učiněným krátkou cestou do spisu při jednání dne 16. 2. 2023. V nich byly obecně zmiňovány průtahy správního orgánu I. stupně a správního orgánu II. stupně s vydáním pro [právnická osoba] s.r.o. kladného meritorního rozhodnutí. Uvedená tvrzení však zůstala do značné míry vágní, neboť žalobkyně nekonkretizovala období, v nichž k jednotlivým průtahům mělo dojít. V tomto ohledu setrvala pouze na tom, že kladné meritorní rozhodnutí nebylo v předmětné věci vydáno doposud.

56. Žalobkyně pak zcela rezignovala na rozdělení celkové částky požadované finanční kompenzace tak, aby bylo zřejmé, jaká část z ní připadá na ten který průtah. Prostřednictvím svého právního zástupce na jednání soudu dne 16. 2. 2023 naopak potvrdila, že toto z povahy věci není možné. S tímto hodnocením se zdejší soud ztotožňuje a uvedené jen dále dokládá, že předmětná„ škoda“ ze své podstaty není v příčinné souvislosti s průtahy v předmětných řízeních (viz bod 54 odůvodnění tohoto rozsudku).

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 500 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 500 Kč představující 300 Kč za každý z pěti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky, jak byly vyúčtovány žalovanou při přednesu závěrečného návrhu na jednání dne 16. 2. 2023 (vyjádření ze dne 19. 5. 2021, příprava na jednání dne 2. 5. 2022 a účast na něm, příprava na jednání dne 16. 2. 2023 a účast na něm).

Poučení