63 C 294/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 141 088,77 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 000 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 138 088,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 138 088,77 Kč od 13. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 59 504,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 141 088,77 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce uzavřel se žalovanou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru [číslo] ze dne 8. 11. 2018 („ Smlouva I.“). Na základě této úvěrové smlouvy poskytla žalovaná žalobci hypoteční úvěr ve výši 8 264 000 Kč, a žalobce se zavázal splatit celý úvěr včetně příslušenství 360 měsíčními anuitními splátkami vždy k 25. dni kalendářního měsíce. Součástí splátky úvěru pak byla mj. dohodnutá úroková sazba ve výši 2,19 % p.a.

2. V průběhu uvedeného úvěrového vztahu žalobce pojal záměr úvěr předčasně splatit. Požádal proto žalovaného o vyčíslení mimořádné splátky celého úvěru. Žalobce vysloveně žádal o to, aby v případě, že žalovaná bude nárokovat účelně vynaložené náklady, byly nárokovány jen účelně vynaložené náklady vyčíslené v souladu s § 117 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v tehdy platném znění, („zákon o spotřebitelském úvěru“) a specifikované tak, aby zjištění jejich výše bylo nezpochybnitelné a objektivně přezkoumatelné. Na uvedenou žádost žalovaná vydala dne 2. 2. 2021 potvrzení o výši zůstatku úvěru a souhlas s předčasným splacením úvěru („ Potvrzení I:“). Z něj vyplývá, že k požadovanému datu splacení 19. 2. 2021, žalovaná vyčíslila nesplacenou část jistiny, nezaplacené úroky a dále požadovala částku 53 995,76 Kč z titulu účelně vynaložených nákladů.

3. Na zaslání Potvrzení I. reagoval žalobce vyjádřením svého nesouhlasu s částkou požadovanou z titulu účelně vynaložených nákladů. Upozorňoval na to, že se nemůže jednat o náklady, které vznikly již v souvislosti se samotným poskytnutím úvěru, i když se mohly stát v důsledku předčasného splacení marně vynakládanými, tedy nenesoucími zisk. Nemůže jít o ušlý zisk, neboť ušlý zisk není (účelně vynaloženým) nákladem. Taktéž požadoval jasně doložit výpočet těchto nákladů a k tomu předložit příslušné listiny, pakliže na ně žalovaná odkazuje. Žalovaná však přes výše uvedenou námitku žalobce ze svého požadavku neustoupila, pouze žalobci sdělila, že částka ve výši 53 995,76 Kč, vyčíslená jako účelně vynaložené náklady, představuje rozdíl mezi úroky, které by žalovaná byla získala z hypotečního úvěru žalobce při splacení po celou dobu fixace, a mezi úroky, které by žalovaná získala dalším půjčením předčasně splacené částky do konce doby fixace. Jinými slovy řečeno, žalovaná na místo účelně vynaložených nákladů vyčísluje jakousi hypotetickou míru toho, co by se dalo s disponibilními prostředky žalobce dosáhnout, tedy jakýsi ušlý zisk. Za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru obecně limituje banky ve vyčíslení nákladů spojených s předčasným splacením hypotečního úvěru, kdy zcela jednoznačně vymezuje tento nárok, a to jako účelně vynaložené náklady, považuje žalobce požadavek na zaplacení ušlého zisku, který není v souladu se spravedlností ani právem.

4. Žalobce měl v úmyslu předčasně splatit úvěr a dosáhnout mimo jiné odbřemenění svých nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem žalované. Byl proto nucen splatit úvěr i včetně výše uvedených nároků žalované. Žalobce tedy ke dni 19. 2. 2021 zaplatil na účet žalované mimo jiné částku 53 995,76 Kč, o které je však přesvědčen, že žalované na její zaplacení nevznikl nárok.

5. S ohledem na uvedené žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku, v níž byla žalovaná vyzvána, aby do 14 dnů od jejího doručení vrátila žalobci uvedenou částku z titulu bezdůvodného obohacení, a to spolu s částkou 1 200 Kč v souladu s článkem 6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011 EU a § 513 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, v platném znění („o. z.“). Tuto předžalobní upomínku žalovaná obdržela dne 29. 3. 2021, žalovanou částku ani náklady spojené s uplatněním pohledávky ve lhůtě do 12. 4. 2021 nezaplatila.

6. Žalobce dále uzavřel se žalovanou smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 2019 [číslo] ze dne 22. 7. 2019 („ Smlouva II.“). Na základě této úvěrové smlouvy poskytla žalovaná žalobci hypoteční úvěr ve výši 3 700 000 Kč a žalobce se zavázal splatit celý úvěr včetně příslušenství 360 měsíčními anuitními splátkami vždy k 25. dni kalendářního měsíce. Součástí splátky úvěru byla mj. dohodnutá úroková sazba ve výši 2,42 % p.a. V průběhu uvedeného úvěrového vztahu žalobce pojal záměr uvedený úvěr předčasně splatit a proto požádal žalovanou o vyčíslení mimořádné splátky uvedeného úvěru, jímž by byl celý úvěr předčasně splacen. Žalobce tak učinil obdobným způsobem a se stejnými požadavky na žalovanou jako v případě Smlouvy I. Na uvedenou žádost žalovaná dne 2. 2. 2021 vydala Potvrzení o výši zůstatku úvěru a souhlas s předčasným splacením úvěru („ Potvrzení II:“), z něhož vyplývá, že k požadovanému datu splacení tj. k datu 19. 2. 2021 žalovaná vyčíslila nesplacenou část jistiny, nezaplacené úroky a dále žalovaná požaduje k úhradě částku 87 093,01 Kč z titulu účelně vynaložených nákladů.

7. Na zaslání tohoto Potvrzení II. reagoval žalobce vyjádřením svého nesouhlasu s požadovanou částkou účelně vynaložených nákladů. Argumentoval přitom obdobným způsobem jako v případě Potvrzení I. I následný postoj žalované však byl v případě Potvrzení II. obdobný jako v případě Potvrzení I. Žalobce tak musel uvedenou částku uhradit, aby dosáhl odbřemenění svých nemovitostí, které byly zatíženy zástavním právem žalované. Tato představuje bezdůvodné obohacení posledně uvedené.

8. Žalobce zaslal žalované předžalobní upomínku, v níž ji vyzval, aby do 14 dnů od jejího doručení toto bezdůvodné obohacení vrátila. Předžalobní upomínku žalovaná obdržela dne 29. 3. 2021. Žalovanou částku ani náklady spojené s jejím uplatněním však ve lhůtě do 12. 4. 2021 nezaplatila.

9. Dle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru má žalovaná v případě předčasného splacení úvěru nárok na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které jí vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením úvěru. Stanovisko [obec] národní banky ze dne 7. 3. 2019 k tomu dodává, že„ (n) ákladem vzniklým v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení není ani snížení úrokových výnosů poskytovatele po předčasném splacení spotřebitelského úvěru na bydlení, ani jeho úrokové náklady z dluhů. V prvním případě se nejedná o náklad, nýbrž o ušlý zisk. Ve druhém případě nejde o náklad vzniklý v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení, nýbrž o náklady na dluhy poskytovatele, například z přijatých úvěrů, vkladů nebo emitovaných dluhových cenných papírů“.

10. Podmínky účelného vynaložení a souvislosti s předčasným splacením splňují zejména administrativní náklady žalované na realizaci předčasného splacení (to jsou náklady související přímo se zpracováním a realizací žádosti spotřebitele (žalobce) o předčasné splacení či jeho oznámením o provedení mimořádné splátky úvěru. Typicky tedy půjde o poměrné náklady na zaměstnance – plat zaměstnance, který zpracovává žádost o předčasné splacení, poplatky za katastr nemovitostí, poštovné, tisk a kopírování dokumentů, telefonní poplatky či spotřebované kancelářské potřeby. Žalovaná jakožto banka může prokázat splnění podmínek účelného vynaložení a souvislosti s předčasným splacením i v případě jiných nákladů vynaložených v souvislosti s předčasným splacením konkrétního úvěru. Musí být však schopna prokázat, že byly skutečně vynaloženy v dané výši, že by bez předčasného splacení daného úvěru vůbec nevznikly a že budou vynaloženy účelně.

11. Žalovaná je v pozici silnější smluvní strany. Jako profesionál se musí chovat s péčí řádného hospodáře a jako taková musí předjímat i toto chování spotřebitele. Musí tedy počítat s tím, že spotřebitel může svého práva na předčasné splacení úvěru využít. Jelikož žalobce předčasným splacením úvěru neporušil smluvní podmínky, není na místě požadovat jakoukoli náhradu škody. Škodu lze způsobit jen protiprávním jednáním, nikoli výkonem práva přiznaného zákonem. Pokud by žalobce měl platit v případě výkonu svého práva na předčasné splacení stejnou sumu, jako kdyby toto právo neměl, a hradil by celou způsobenou„ škodu“, nemělo by vůbec smysl, aby mu zákon toto právo přiznával.

12. I v případě, kdy by se soud přiklonil k výkladu žalované, musela by žalovaná mimo příčinnou souvislost též doložit, že je jedná o náklady nutné a jejich výše je odůvodněná. Žalovaná doposud nepředložila jediný důkaz o tom, za jakou částku nakoupil peníze, které následně formou hypotečního úvěru poskytl žalobci, zda vůbec bylo potřeba tyto konkrétní peníze nakupovat, kdy se tak stalo, od koho žalovaná peníze nakupuje, za jakou cenu je nakupuje, a současně pak žalovaná ani nedoložila, jakým způsobem bylo s předčasně splacenými finančními prostředky dále naloženo. V tomto směru žalovaná nabídla pouze vzorec pro výpočet finančních nároků. Tyto jednotlivé veličiny dosazené do vzorce však nebyly doloženy žádným důkazem, nelze tak výpočet požadovaných finančních nákladů objektivně přezkoumat.

13. Žalovaná k žalobě uvedla: Žalobce působí jako ředitel ve společnosti [právnická osoba] Uvedená společnost je předním poskytovatelem finančního poradenství a zprostředkovatelem finančních produktů včetně hypotečních úvěrů (např. v roce 2019 zprostředkovala hypoteční úvěry v objemu cca 18,7 miliardy Kč). Aktuálně uvedená společnost spouští projekt vlastního bankovního domu. Žalovaný je pak přední bankou na českém trhu. Obě strany jsou tedy profesionály v oblasti finančních služeb a v dané problematice se velmi dobře orientují. Pokud žalobce tvrdí, že předmětné smlouvy uzavíral jakožto spotřebitel, je třeba, aby tvrdil a doložil relevantní skutečnosti, z nichž toto bude vyplývat. Skutečnost, že uvedené smlouvy obsahují ujednání, v němž se uvádí, že daný úvěr má povahu spotřebitelského úvěru, je dána pouze dohodou stran, která nemůže nic změnit na faktickém stavu věci. Pro konečné právní posouzení spotřebitelské povahy věci je rozhodující právě až skutečný stav, tedy zda prostředky byly skutečně použity na financování bydlení žalobce.

14. Účastníci řízení uzavřeli dne 8. 11. 2018 Smlouvu I., na jejímž základě žalovaný poskytl žalobci hypoteční úvěr ve výši 8 264 000 Kč s fixní úrokovou sazbou ve výši 2,19 % p.a. na dobu deseti let. Jedná se tedy o úvěr s pevnou zápůjční úrokovou sazbou. Dále účastníci řízení uzavřeli dne 22. 7. 2019 Smlouvu II., na jejímž základě žalovaný poskytl žalobci hypoteční úvěr ve výši 3 700 000 Kč s fixní úrokovou sazbou ve výši 2,42 % p.a. na dobu deseti let. Jedná se tedy o úvěr s pevnou zápůjční úrokovou sazbou.

15. Strany v čl. VI. odst. 5 obou smluv v zásadě ujednaly, že žalobce může úvěry kdykoli předčasně splatit. Pro takový případ bylo dále ujednáno, že žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením (nejde-li o některou ze stanovených výjimek). Podle daných ujednání pak tyto náklady představují stručně řečeno a) rozdíl úrokového výnosu z úrokové sazby příslušného úvěru a úrokového výnosu při novém umístění předčasně splacené jistiny úvěru na finančním trhu do nového úvěru třetí osobě za aktuálních tržních podmínek, b) administrativní náklady žalovaného vynaložené na zpracování předčasného splacení.

16. Za trvání smluv žalobce požádal žalovanou o vyčíslení zůstatku obou úvěrů pro účely jejich předčasného splacení. Žalovaný dne 2. 2. 2021 vydal žalobci potvrzení o výši zůstatku každého z úvěrů a souhlasil s jejich předčasným splacením. Podle těchto potvrzení činily účelně vynaložené náklady za předčasné splacení úvěru dle Smlouvy I. částku 53 995,76 Kč a za předčasné splacení úvěru dle Smlouvy II. částku 87 093,01 Kč Tyto náklady žalovaná vyčíslila podle čl. VI. odst. 5 obou smluv s tím, že v dané době bylo možné umístit předčasně splacené jistiny úvěrů na finančním trhu do nového úvěru třetí osobě se sazbou ve výši 2,09 % p.a. Nejde o sazbu určenou specificky pro účely určení nákladů předčasného splacení úvěru žalobce, ale o sazbu, kterou žalovaná poskytovala pro hypoteční úvěry se stejnou dobu fixace všem svým klientům. Žalobce žalované uhradil zbylou nesplacenou část úvěrů včetně takto vyčíslených nákladů.

17. Náklady, které dala žalovaná žalobci k úhradě, nepředstavují ušlý zisk, nýbrž náklad, který žalovaná musí dále hradit i po předčasném splacení úvěrů žalobcem. Náklady představují náklady obstarání zdrojů pro financování úvěrů poskytnutých žalovanou žalobci a náklady na zajištění souvisejících rizik; tyto náklady se staly marně vynakládanými v důsledku předčasného splacení úvěrů. O ušlý zisk by se jednalo, pokud by žalovaná po žalobci požadovala zaplacení úroků ve výši, jako kdyby byly žalobcem ve splátkách placeny až do konce trvání smlouvy Nic takového však žalovaná po žalobci nepožadovala.

18. Skutečnost, že se žalobce rozhodnul úvěry předčasně splatit, nemění nic na tom, že žalovaná musí nadále platit cenu za zdroje (peníze), kterými úvěry poskytnuté žalobci financuje, a vynakládat náklady na zajištění souvisejících rizik, a to až do konce doby fixace úrokových sazeb sjednaných ve smlouvách. Úvěrový vztah se žalobcem přitom v důsledku předčasného splacení skončil, a negeneruje proto žalované žádné prostředky na splácení těchto nákladů. Žalovaná pochopitelně může (a také tak zpravidla činí) peníze z předčasně splacených úvěrů dále půjčit jako nový hypoteční úvěr za aktuální úrokovou sazbu. V době splacení úvěrů žalobce však činila sazba hypotečních úvěrů žalované 2,09 % p.a. Žalovaná tedy neměla možnost peníze z předčasně splacených úvěrů dále půjčit na jiné hypoteční úvěry za alespoň stejných podmínek. Proto žalované v souvislosti s předčasným splacením úvěrů vznikly nekryté finanční náklady odpovídající rozdílu (i) výnosů původních úrokových sazeb podle smluv a (ii) tehdy aktuální úrokové sazby nových úvěrů. Nejedná se tedy o žádný ušlý zisk, třebaže se tak může bez bližší znalosti věci mylně zdát.

19. Důvodová zpráva k § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru výslovně uvádí:„ Věřitel má současně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přímo spojených s předčasným splacením úvěru (odškodnění). Toto odškodnění by mělo zahrnovat i náklady vynaložené v souvislosti s obstaráním peněz na poskytnutí spotřebitelského úvěru.“. V § 117 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru je stanoven strop náhrady nákladů předčasného splacení úvěru na bydlení. Výši tohoto stropu by nemohl racionální zákonodárce stanovit na 50 000 Kč, pokud by jeho úmyslem bylo poskytovateli přiznávat pouze administrativní náklady. Taková výše by byla řádově nedosažitelná a zcela nelogická. Z této zákonem stanovené výše vyplývá, že zákonodárce cílil na náklady spojené s obstaráním peněz a zajištěním úrokového rizika (tedy finanční náklady), nikoli pouhé administrativní náklady.

20. Ani z unijního práva ani ze zákona o spotřebitelském úvěru nevyplývá, že by záměrem zákonodárce bylo přenášet náklady spojené s předčasným splacením na poskytovatele. Naopak, čl. 25 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014 o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008 /48/ a 2013 /36/ a nařízení (EU) č. 1093/2010 EHS („ směrnice MCD“) pro případy odškodnění poskytovatele za náklady spojené s předčasným splacením úvěru vyžaduje, aby takové odškodnění bylo„ spravedlivé“ (fair). Náklady na obstarání zdrojů a zajištění souvisejících (zejm. úrokových) rizik proto musejí být nevyhnutelně kompenzovány. K okamžiku předčasného splacení úvěru musí být pro jakoukoli bankovní instituci„ obchod“ neutrální v tom smyslu, že z něj nebude nikterak profitovat a současně jí nevznikne žádná ztráta.

21. Pokud by žalovaná (či jiná bankovní instituce) měla po předčasném splacení hradit předmětné náklady z vlastních prostředků, vedlo by to k paradoxním důsledkům. Žalovaná (a všechny ostatní banky) by musela tyto náklady kompenzovat jiným způsobem. To by se nevyhnutelně negativně odrazilo na cenách finančních produktů včetně úvěrů a úroků z nich. Konečným efektem by tak bylo znevýhodnění těch spotřebitelů, kteří své úvěry předčasně splatit nehodlají či ani nemohou.

22. Byl zjištěn následující skutkový stav: Účastníci řízení mezi sebou uzavřeli Smlouvu I. a Smlouvu II., na základě čehož žalovaná poskytla žalobci hypoteční úvěry ve výši 8 264 000 Kč s fixní úrokovou sazbou ve výši 2,19 % p.a. na dobu deseti let, resp. ve výši 3 700 000 Kč s fixní úrokovou sazbou ve výši 2,42 % p.a. na dobu deseti let. (nesporná tvrzení účastníků, viz kopie Smlouvy I. a Smlouvy II.) Uvedené smlouvy obsahují v záhlaví označení žalobce: [celé jméno žalobce] rodné číslo: [číslo] trvalý pobyt na adrese: [adresa], Česká republika tel.: [číslo] Dále z článku II. ve spojení s čl. VII odst. 1 písm. a) obou smluv vyplývá, že se poskytnuté úvěry týkaly následujících nemovitostí a) pozemek St. [číslo], jehož součástí je budova rozestav, v [katastrální uzemí], zapsáno v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], b) pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsáno v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], c) pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsáno v katastru nemovitostí u [stát. instituce], Katastrální pracoviště Znojmo. Obě smlouvy též obsahují ujednání, dle nějž žalovaná poučuje žalobce, že úvěr poskytnutý na základě dané smlouvy je podle platné právní úpravy považován za spotřebitelský úvěr na bydlení (čl. XI. odst. 5 Smlouvy I. a čl. X. odst. 5 Smlouvy II.) (viz kopie Smlouvy I. a Smlouvy II.)

23. Nemovitosti uvedené v odstavci 22 odůvodnění tohoto rozsudku pod body a) a b) tvoří funkční celek rodinného domu se zahradou a nemovitosti uvedené v odstavci 22 odůvodnění tohoto rozsudku pod bodem c) tvoří přístupovou cestu ve spoluvlastnictví vlastníků okolních nemovitostí. Žalobce je v oddíle E listů vlastnictví týkajících se posledně uvedených nemovitostí identifikovány, nikoli prostřednictvím IČO, ale prostřednictvím svého rodného čísla. (viz údaje v katastru nemovitostí pro nemovitostí vedené na listech vlastnictví [číslo] a [číslo], k. ú. [část obce] (okres [okres]); [číslo]) Žalobce je v nemovitosti uvedené v odstavci 22 odůvodnění tohoto rozsudku pod bodem a) hlášen k trvalému pobytu (viz údaje evidence obyvatel na č. l. 52 získané soudem prostřednictvím ISZR)

24. Žalobce se oba tyto úvěry rozhodl předčasně splatit a pro tyto účely požádal žalovanou mimo jiné o vyčíslení nákladů s tím spojených. (nesporná tvrzení účastníků, viz kopie potvrzení o výši zůstatku úvěru a souhlas s předčasným splacením úvěru č. úvěrové smlouvy 2019 CZ [číslo] ze dne 2.2. 2021 a přehledů pro předčasné splacení obou úvěrů ze dne 2. 2. 2021) Žalovaná tyto náklady vyčíslila na částku 53 995,76 Kč v případě Smlouvy I. a na částku 87 093,01 Kč v případě Smlouvy II. (nesporná tvrzení účastníků, viz též přehledy pro předčasné splacení obou úvěrů ze dne 2. 2. 2021) Konkrétně náklady v případě Smlouvy I. byly specifikovány jako úrokové náklady ve výši 52 495,76 Kč a administrativní náklady ve výši 1 500,00 Kč. V případě Smlouvy II. se jednalo o úrokové náklady ve výši 85 593,01 Kč a administrativní náklady ve výši 1 500,00 Kč. Úrokové náklady byly v případě Smlouvy I. specifikovány následovně: „ Váš úvěr měl být do konce doby fixace (do [číslo], [číslo]) úročen úrokovou sazbou ve výši 2,19% p.a. Banka by při řádném spláceni Vašeho hypotečního úvěru podle dohodnutého splátkového kalendáře získala na úrocích celkem 1 203 354,75 Kč. Pokud k 19.2.2021 předčasně splatíte z Vašeho úvěru částku 7 916 338,38 Kč, může Banka tuto částku půjčit jako jiný hypoteční úvěr do konce doby Vaší fixace (do 25.11.2028 tedy na cca 7 let) za úrokovou sazbu pouze ve výši 2,09 % p.a. (to je sazba, kterou Banka v době zpracováni Vaší žádosti o předčasné splaceni obvykle a prokazatelně nabízí pro hypoteční úvěry s dobou fixace 7 let). Za takovou dobu by Banka získala na úrocích celkem 1 149 053,02 Kč. částka 54 301,73 Kč je pak rozdíl mezi úroky, které by Banka byla získala z Vašeho hypotečního úvěru při splácení po celou dobu Vaší fixace, a mezi úroky, které by Banka získala dalším půjčením Vaši předčasně splacené částky do konce doby Vaší fixace. Tato částka je tak finančním nákladem Banky, na jehož náhradu má banka podle zákona o spotřebitelském úvěru právo. Po zohledněni časové hodnoty peněz pak tento rozdíl činí 52 495,76 Kč“ V případě Smlouvy II. byly specifikovány takto: „ Váš úvěr měl být do konce doby fixace (do 25.7.2029) úročen úrokovou sazbou ve výši 2. 42% p.a. Banka by při řádném spláceni Vašeho hypotečního úvěru podle dohodnutého splátkového kalendáře získala na úrocích celkem 652 768,62 Kč. Pokud k 19.2.2021 předčasně splatíte z Vašeho úvěru částku 3 593 423,57 Kč, může Banka tuto částku půjčit jako jiný hypoteční úvěr do konce doby Vaši fixace (do 25.7.2029, tedy na cca 8 let) za úrokovou sazbu pouze ve výši 2,09% (to je sazba, kterou Banka v době zpracování Vaši žádosti o předčasné splacení obvykle a prokazatelně nabízí pro hypoteční úvěry s dobou fixace 7 let). Za takovou dobu by Banka získala na úrocích celkem 563 841,71 Kč. Částka 88 926,91 Kč je pak rozdíl mezi úroky, které by Banka byla získala z Vašeho hypotečního úvěru při splácení po celou dobu Vaší fixace, a mezí úroky, které by Banka získala dalším půjčením Vaší předčasně splacené částky do konce doby Vaší fixace. Tato částka je tak finančním nákladem Banky, na jehož náhradu má banka podle zákona o spotřebitelském úvěru právo. Po zohlednění časové hodnoty peněz pak tento rozdíl činí 85 593,01 Kč“ Administrativní náklady byly v případě obou smluv odůvodněny takto: „ administrativní náklady jsou: Komunikace s klientem ohledně předčasného splacení Zpracováni žádosti v bankovním systému Komunikace ostatními útvary ohledně předčasného splacení Výpočet účelně vynaložených nákladů Archivace dokumentace“ (viz přehledy pro předčasné splacení obou úvěrů ze dne 2. 2. 2021)

25. Žalobce výše uvedené náklady žalované v plném rozsahu uhradil. (nesporná tvrzení účastníků, viz též kopie potvrzení zániku zástavního práva k nemovitostem – kvitance ze dne 22. 2. 2021, č.j. [spisová značka], a kopie potvrzení zániku zástavního práva k nemovitostem - kvitance ze dne 22. 2. 2021, č.j. [spisová značka]) Následně však požadoval vrácení takto vyplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou, jež byla žalované doručena dne 29. 3. 2021. Argumentoval přitom obdobným způsobem jako v nyní projednávané věci a poskytl žalované lhůtu k plnění do 14 dnů od doručení výzvy. (viz kopie předžalobní upomínky ze dne 23. 3. 2021 včetně kopie dodejky)

26. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

27. Dle čl. 16 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS („ směrnice CCD“) v případě předčasného splacení úvěru má věřitel nárok na spravedlivé a objektivně odůvodněné odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, pokud předčasné splacení spadá do období, pro které je stanovena pevná výpůjční úroková sazba. Výše odškodnění nesmí přesáhnout 1 % předčasně splacené výše úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem úvěrové smlouvy jeden rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše odškodnění přesáhnout 0,5 % předčasně splacené výše úvěru.

28. Dle čl. 25 odst. 3 směrnice MCD členské státy mohou stanovit, že věřitel má v odůvodněných případech nárok na spravedlivé a objektivní odškodnění za případné náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru, avšak nesmí uložit spotřebiteli sankci. Odškodnění v této souvislosti nesmí převýšit finanční ztrátu věřitele. S výhradou uvedených podmínek mohou členské státy stanovit, že odškodnění nesmí přesáhnout určitou výši nebo že je povoleno pouze po určitou dobu.

29. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

30. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

31. Dle § 117 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel oprávněn spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru. V takovém případě má spotřebitel právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru. Pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru má věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením. Věřitel nesmí požadovat náhradu nákladů za předčasné splacení podle odstavce 2, pokud předčasné splacení bylo provedeno v rámci plnění z pojištění určeného k zajištění splacení spotřebitelského úvěru, u spotřebitelského úvěru poskytnutého formou možnosti přečerpání, v období, pro které není stanovena pevná zápůjční úroková sazba, u spotřebitelského úvěru na bydlení do 3 měsíců poté, co poskytovatel spotřebiteli sdělil novou výši zápůjční úrokové sazby podle § 102 odst. 3, u spotřebitelského úvěru na bydlení v důsledku úmrtí, dlouhodobé nemoci nebo invalidity spotřebitele v postavení dlužníka ze smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení, nebo jeho manžela nebo partnera, pokud tato skutečnost vede k výraznému snížení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr na bydlení, nebo u spotřebitelského úvěru na bydlení do 25 % celkové výše spotřebitelského úvěru během 1 měsíce přede dnem výročí uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení. Výše náhrady nákladů podle odstavce 2 nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebitelského úvěru 1 rok. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru. Ustanovení předchozích vět se nevztahují na náklady, které je věřitel oprávněn požadovat v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru na bydlení; s výjimkou předčasného splacení spotřebitelského úvěru na bydlení v souvislosti s prodejem nemovité věci, jejíž nabytí, výstavba nebo zachování práv k této nemovité věci bylo financováno tímto úvěrem, nebo kterou byl tento spotřebitelský úvěr zajištěn, kdy spotřebitel je oprávněn úvěr na bydlení zcela předčasně splatit za podmínky, že doba trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru na bydlení je delší než 24 měsíců, přičemž věřiteli vzniká právo požadovat náhradu nákladů podle odstavce 2, která ale nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené výše spotřebitelského úvěru, maximálně však částku 50 000 Kč. Výše náhrady nákladů nesmí dále přesáhnout částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil za dobu od předčasného splacení do skončení spotřebitelského úvěru, a v případě spotřebitelského úvěru na bydlení za dobu od předčasného splacení do konce období, pro které je stanovena pevná zápůjční úroková sazba. Spotřebiteli, který sdělí poskytovateli svůj úmysl spotřebitelský úvěr na bydlení předčasně splatit, poskytovatel bez zbytečného odkladu poskytne za účelem zvážení důsledků předčasného splacení vyčíslení dlužné částky, kterou bude muset spotřebitel v případě předčasného splacení zaplatit, s rozdělením na jistinu, úrok a další náklady spojené s předčasným splacením, údaje o výši náhrady nákladů poskytovatele podle odstavce 2 s uvedením veškerých předpokladů pro její výpočet a informaci o dalších důsledcích předčasného splacení pro spotřebitele, včetně informace o tom, za jakých podmínek nesmí věřitel požadovat náhradu nákladů za předčasné splacení podle odstavce 3.

32. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: Jak sami účastníci potvrdili na jednání, spor mezi nimi není veden v rovině skutkové, které je mezi nimi prakticky v plném rozsahu nesporná. Jediná podstatná výjimka v tomto ohledu spočívá v tom, že žalovaná neučinila nesporným tvrzení žalobce, že byl v době uzavírání a plnění předmětných smluv v postavení spotřebitele. Žalovaná však netvrdila relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval opak. Z obecného tvrzení, že žalobce působí jako ředitel ve společnosti [právnická osoba], nelze dovozovat, že v projednávané věci nevystupoval jako spotřebitel. Přesto se žalovaná snažila soud přesvědčit, že břemeno důkazní spočívá v tomto ohledu na žalobci. Tuto argumentaci soud nepovažuje za případnou. Definice spotřebitele, jak vyplývá z § 419 o. z., je ve své podstatě negativní. Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Pokud tedy žalobce tvrdí, že spotřebitelem byl, znamená to de facto, že v daném případě nevystupoval jako ani podnikatel ani v rámci výkonu závislé pracovní činnosti (zaměstnanec). Uvedené negativní skutečnosti přitom není třeba dle tzv. negativní teorie důkazní prokazovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014). Bylo by tedy naopak na žalované, pokud by tvrdila, že žalobce v dané věci vystupoval jako profesionál, což však nečiní, aby prokázala relevantní okolnosti v tomto ohledu.

33. Pro úplnost je navíc třeba dodat, že na základě provedeného dokazování (viz skutečnosti zjištěné dle bodů 22 a 23 odůvodnění tohoto rozsudku) nemá soud pochybnosti, že žalobce byl při uzavírání obou úvěrových smluv a jejich následného plnění v postavení spotřebitele. Je též třeba upozornit, že z čl. XI. odst. 5 Smlouvy I. a čl. X. odst. 5 Smlouvy II. vyplývá, že se sama žalovaná uvedenou otázkou před uzavřením uvedených smluv zabývala a dospěla v tomto k jednoznačnému závěru o postavení žalobce jakožto spotřebitele, o čemž ho též poučila. Žalovaná přitom měla zákonem uloženou povinnost postupovat s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru). Pokud tedy nyní žalovaná staví svou argumentaci na zpochybňování postavení žalobce jakožto spotřebitele, vnímá soud tento postup jako účelový.

34. Ve zbylém rozsahu se spor vede víceméně pouze v rovině právní. Rozhodující je přitom výklad § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, zejména pak jeho odstavce 2. Ten upravuje pro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru právo věřitele na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v souvislosti s tím vzniknou. Žalobce vychází z užšího výkladu tohoto ustanovení. V jeho pojetí toto právo zahrnuje toliko náklady věřitele přímo související s realizací předčasného splacení, zejména pak ty administrativní. Naopak žalovaná zastává extenzivní výklad, který pod dané právo zahrnuje nejen administrativní náklady, ale i (a to především) úrokové náklady věřitele (viz bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku).

35. Žalovaná se na podporu svého přístupu dovolává mimo jiné i relevantní evropské právní úpravy. K tomuto je nicméně třeba uvést, že tzv. eurokonformní výklad § 117 zákona o spotřebitelském úvěru svědčí naopak ve prospěch užšího pojetí práva žalované. Je třeba v tomto ohledu odkázat zejména na čl. 16 odst. 2 směrnice CCD a čl. 25 odst. 3 směrnice MCD, které shodně operují s pojmem„ náklady přímo spojené s předčasným splacením úvěru“. Je tedy zřejmé, že evropský normotvůrce neměl v daném případě na mysli veškeré náklady, které věřiteli vznikly nebo mají vzniknout v souvislosti s předčasně spláceným úvěrem jako takovým. Jedná se pouze o náklady, které přímo souvisejí s jeho předčasným splacením.

36. Komentářová literatura k § 117 zákona o spotřebitelském úvěru k tomuto uvádí:„ Chce-li tedy poskytovatel požadovat náhradu nákladů na předčasné splacení spotřebitelského úvěru, musejí tyto náklady projít trojdílným testem. Musí se tedy jednat o náklady objektivně odůvodněné (nikoli tedy náklady, které jdou nad rámec objektivní odůvodněnosti – například žádost o předčasné splacení by měl vyřizovat běžný pracovník back office, nikoli externí advokát, náklady na externího advokáta tedy objektivně odůvodněné nejsou), současně nutné (nesmí tedy jít o náklady, které se poskytovatel sám rozhodl nést – například nutné je žádost spotřebitele zaevidovat a vyčíslit dlužnou částku, naopak osobní návštěva spotřebitele za účelem jeho přesvědčování, že má od předčasné splátky ustoupit, jistě nutným nákladem není, byť z pohledu poskytovatele může být účelně vynaložen, protože mu dává šanci incidenci předčasných splátek úvěrů snížit, a tedy zvýšit vlastní výnosy), a konečně musí poskytovateli vzniknout v přímé souvislosti s předčasným splacením úvěru (nejedná se tedy o náklad, který vznikl v jiné souvislosti a pouze se v souvislosti s předčasným splacením úvěru manifestoval, nebo se dokonce jen v souvislosti s předčasným splacením stal pro poskytovatele více citelným). Z praktického hlediska je vhodné tento tříprvkový test začínat právě testem přímé souvislosti. Pokud totiž přímá souvislost není dána, nemá smysl zkoumat otázku nutnosti a objektivní odůvodněnosti.“ (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 117 (Předčasné splacení spotřebitelského úvěru). In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 578–579, marg. č. 11)

37. Uvedená komentářová literatura se dále vypořádává i s kvalitou důvodové zprávy k § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, když tato podle autorů komentáře„ otázku výkladu tohoto testu spíše zamlžuje“. Komentář se sice v tomto ohledu blíže nevěnuje úrokovým nákladům věřitele, problematiku nicméně blíže osvětluje na příkladu provize vyplacené finančnímu zprostředkovateli: „ Pokud je provize vyplácena za úkony, které zprostředkovatel provádí v souvislosti s předčasným splacením (§ 162 výslovně upravuje vybírání splátek dluhu některými kategoriemi zprostředkovatelů, což se nepochybně vztahuje i na vybírání splátek předčasných), nepochybně je souvislost s předčasným splacením dána a je třeba přikročit k dalším prvkům testu, tedy k posouzení odůvodněnosti (účelnosti) vynaloženého nákladu (nepřiměřeně vysoká odměna zprostředkovatele samozřejmě objektivně odůvodněným nákladem nebude) a nutnosti (zda úkony prováděné zprostředkovatelem jsou nutné). Běžně jsou však provize zprostředkovateli vypláceny za zprostředkování úvěru, což sice může být náklad vynaložený účelně, ovšem naprosto nesouvisí (ani přímo, ani nepřímo) s předčasným splacením úvěru – nárok na provizi vzniká obvykle okamžikem uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru a předčasné splacení ovlivňuje pouze to, zda byl z retrospektivního pohledu vynaložen účelně, či nikoli.“ (SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. § 117 (Předčasné splacení spotřebitelského úvěru). In: SLANINA, Jan, JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel, WACHTLOVÁ, Lucie, FLÍDR, Jan. Zákon o spotřebitelském úvěru. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 578–579, marg. č. 13)

38. Základní logika uvedeného příkladu je bez dalšího aplikovatelná i na úrokové náklady žalované. Povinnost jejich hrazení žalované nevznikla v souvislosti s předčasným splacením úvěru, ale naopak již při jeho poskytování, resp. obstarávání prostředků pro jeho poskytnutí. Uvedené náklady tedy nijak nesouvisí s ukončením daného úvěrového vztahu, ale naopak s jeho počátkem. Okolnosti jeho ukončení nejsou nijak relevantní z hlediska jejich vzniku, ale pouze z hlediska účelnosti jejich vynaložení.

39. Není ani pravdou, že by náklady na obstarání zdrojů a zajištění souvisejících (zejm. úrokových) rizik musely být při předčasném splacení úvěru nevyhnutelně kompenzovány, jak se snaží dovozovat žalovaná (viz bod 20 odůvodnění tohoto rozsudku). Žalovaná argumentuje tím, že„ obchod“ musí být pro jakoukoli bankovní instituci neutrální v tom smyslu, že z něj nebude nikterak profitovat a současně jí nevznikne žádná ztráta. Tato úvaha ovšem neodpovídá čl. 25 odst. 3 směrnice MCD, který pro případ předčasného splacení úvěru výslovně uvádí, že„ (o) dškodnění (věřitele) v této souvislosti nesmí převýšit (jeho) finanční ztrátu“. Je tak zřejmé, že evropský normotvůrce zakotvuje tuto„ neutralitu“ pouze jednostranně ve prospěch spotřebitele, nikoli však ve prospěch věřitele. Ztrátovost„ obchodu“ pro věřitele je v takovýchto případech přípustná. Ostatně pokud se žalovaná dovolává systematického výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upozornit, že právě odstavec 3 tohoto ustanovení upravuje případy předčasného splácení, které jsou pro věřitele ze své podstaty ztrátové. Finanční neutralita„ obchodu“ pro věřitele tedy není axiom, z nějž lze vycházet při výkladu § 117 zákona o spotřebitelském úvěru.

40. Jako nepřípadnou vnímá soud i argumentaci žalobkyně limitací výše nákladů věřitele dle § 117 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru (50 000 Kč). Uvedený strop je stanoven na ochranu spotřebitele. Pokud se pomocí něj žalovaná snaží dovozovat opodstatněnost svých nákladů, která nevyplývá z § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, činí tak v přímém rozporu s účelem § 117 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru.

41. Výše uvedené potvrzují i orgány státu, které sice nejsou soudy v pravém slova smyslu, nicméně plní vůči žalované roli regulátora (Česká národní banka) nebo fungují jako (kvazisoudní) orgán mimosoudního řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu (Finanční arbitr). Jejich níže uváděné právní názory jsou proto plně relevantní a soud se s nimi ztotožňuje.

42. V této souvislosti je namístě citovat rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. FA/SR/SU /760 2019, v němž se mimo jiné uvádí:„ Instituce mylně dovozuje, že je hranice stanovená finančním arbitrem za všech okolností výrazně přísnější než hranice stanovená zákonem o spotřebitelském úvěru 2016, když opomíjí, že podle § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru 2016 platí, že„ (p) ro případ předčasného splacení spotřebitelského úvěru má věřitel právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vzniknou v souvislosti s předčasným splacením“. Finanční arbitr z jazykového a teleologického výkladu účelně vynaložených nákladů dovozuje, že věřitel může požadovat pouze náhradu svých nákladů, které zahrnují zejména nutné náklady související přímo se zpracováním a realizací oznámení spotřebitele o záměru úvěr předčasně splatit (náklady na tisk a kopírování dokumentů, poštovné apod.) a odměnu zaměstnance poskytovatele za zpracování tohoto oznámení a vyčíslení částky k předčasnému splacení. Pokud pak jde o maximální výši náhrady nákladů určenou v § 117 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru 2016, finanční arbitr odkazuje, že se nejedná o jediné kritérium a nárok na takovou částku by vznikl pouze za předpokladu, že by současně odpovídala účelně vynaloženým nákladům ve smyslu § 117 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru 2016“ 43. V obdobné duchu se vyjadřuje i Česká národní banka (viz bod 9 odůvodnění tohoto rozsudku).

44. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že úrokové náklady nebyly požadovány žalovanou po právu a tato se v daném rozsahu na žalobci bezdůvodně obohatila. Tyto náklady celkem činí 138 088,77 Kč (52 495,76 Kč v případě Smlouvy I. a 85 593,01 Kč v případě Smlouvy II.). V uvedeném rozsahu je tedy žaloba opodstatněná. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila uvedenou částku do rozhodnutí soudu, octla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobci přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Vyšel přitom z doby splatnosti uvedené pohledávky, jak byla uplatňována žalobcem, neboť to odpovídá skutkovým zjištěním soudu (viz bod 25 odůvodnění tohoto rozsudku).

45. S ohledem na výše uvedené rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

46. Jiná je však situace v případě administrativních nákladů účtovaných žalovanou. Sám žalobce připouští, že uvedené náklady, jsou-li věřitelem účelně vynaloženy v souvislosti s předčasným splacením úvěru, spadají pod § 117 odst. zákona o spotřebitelském úvěru (viz bod 10 odůvodnění tohoto rozsudku). Právě takové náklady ovšem žalovaná vyúčtovala v souvislosti s předčasným splacením obou úvěrů, a to v paušální výši 1 500 Kč za každý z nich (celkem 3 000 Kč, viz bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku). Soud uvedenou částku považuje za zcela přirozenou s ohledem na povahu dané transakce a vzhledem k výši obou úvěrů. Za daných okolností nezbylo než v uvedeném rozsahu žalobu zamítnout, a to včetně příslušenství dané částky ve formě zákonných úroků z prodlení.

47. Stejně tak soud shledal neopodstatněným nárok žalobce na náklady spojené s uplatněním pohledávky v paušální výši 1 200 Kč dle článku 6 směrnice 2011 EU, jehož se dovolává žalobce (viz bod 5 odůvodnění tohoto rozsudku) a § 3nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence údajů o skutečných majitelích, v platném znění. Uvedená ustanovení na projednávanou věc nedopadají, neboť žalobce v ní nevystupuje ani jako podnikatel ani jako veřejný zadavatel.

48. S ohledem na výše uvedené rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 59 504,21 Kč, přičemž tato částka představuje 95,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 97,87 % a úspěchu žalované v rozsahu 2,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 644 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 141 088,77 Kč sestávající z částky 6 780 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 6 780 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 23. 3. 2021, z částky 6 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 5. 2021, z částky 6 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 27. 1. 2022, z částky 6 780 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 21. 4. 2022 a z částky 6 780 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 3. 6. 2022 včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 4. 2022 náhrada 4 220,73 Kč za 418 ujetých km v částce 3 220,73 Kč (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 8,1 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 46 700,73 Kč ve výši 9 807,15 Kč.