63 C 75/2023

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 264 789,55 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 264 789,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 264 789,55 Kč od 18. 2. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 95 229,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 264 789,55 Kč s příslušenstvím. Žalobní tvrzení 2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela s žalobcem jakožto úvěrovaným dne 31. 3. 2014 Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] („ Úvěrová smlouva“), jejíž součástí byla i Smluvní ujednání („ Smluvní ujednání“). Téhož dne uzavřel žalobce s žalovanou i rozhodčí smlouvu, v níž bylo sjednáno, že veškeré spory z Úvěrové smlouvy budou řešeny před rozhodcem vybraným žalovanou.

3. Na základě Úvěrové smlouvy žalovaná poskytla žalobci částku ve výši 65 000 Kč za poplatek ve výši 89 764 Kč, tedy celková částka splatná žalobcem činila 154 764 Kč, a to v 36 měsících, když výpůjční úroková sazba činila 94,96 % p. a. a RPSN činilo 89,34 %.

4. Úvěrová smlouva byla dále zajištěna celou řadou smluvních sankcí, uvedených zejména v článku 12. Smluvních ujednání. Žalobce poukazuje především na čl. 12 5. Smluvních ujednání, dle kterého žalované vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky, která byla splatná v den následujícím po vzniku této smluvní pokuty. Dle čl. 12 7. pak žalované mimo jiné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny.

5. Jelikož nebylo v možnostech žalobce poskytnuté plnění splácet, došlo následně k prodlení, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči žalobci rozhodčí řízení, které mělo skončit vydáním rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 4. 2. 2015, č. j. [číslo jednací] („ Rozhodčí nález“), na jehož základě byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované nejen částku, která mu byla v rámci úvěru reálně poskytnuta, ale rovněž excesivní úrok a řadu nepřiměřených smluvních pokut, jakož i náklady rozhodčího řízení.

6. Jelikož nebylo v možnostech žalobce plnění, které bylo Rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči žalobci na základě exekučního titulu, vydaného Rozhodčího nálezu, exekuční řízení, které bylo vedeno Mgr. [jméno] [příjmení], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [okres] pod sp. zn. [spisová značka] („ Exekuční řízení“).

7. Žalobce však v průběhu Exekučního řízení seznal, že toto bylo vůči němu patrně vedeno neoprávněně, na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Žalobce proto podal dne 30. 4. 2021 prostřednictvím soudního exekutora návrh na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („ o. s. ř.“).

8. Exekuční řízení bylo vůči žalobci zastaveno usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 4. 2022, č. j. [číslo jednací], a to z důvodu absolutní neplatnosti Úvěrové smlouvy a na ni navazují rozhodčí smlouvy, zejména s ohledem na excesivně vysokou úrokovou sazbu a nepřiměřenost smluvních sankcí. Tedy Úvěrová smlouva a na ni navázaná rozhodčí smlouva zakládající pravomoc rozhodce k rozhodování sporů z Úvěrové smlouvy byly shledány pro rozpor s dobrými mravy a rozpor se zákonem absolutně neplatnými, v důsledku čehož rozhodce neměl pravomoc Rozhodčí nález vydat, a tento tak nikdy nemohl být způsobilým exekučním titulem v Exekučním řízení. Usnesení o zastavení Exekučního řízení nabylo právní moci dne 6. 5. 2022.

9. V průběhu Exekučního řízení však soudní exekutor vymohl na žalobci částku v celkové výši 388 227 Kč, která byla krom původní jistiny úvěru ve výši 65 000 Kč tvořena především nemalými částkami připadající na zmiňované excesivní nemravné úroky, smluvní sankce a náklady předchozího (rozhodčího) řízení. Z vymožené sumy částku v celkové výši 316 096,60 Kč soudní exekutor v průběhu Exekučního řízení vyplatil žalované jakožto oprávněné v Exekučním řízení.

10. Žalobce navíc ještě před zahájením Exekučního řízení uhradil žalované částku ve výši 55 897 Kč, jak vyplývá i z přiložené Karty klienta, která je rovněž součástí exekučního spisu. Jinak řečeno, žalobce uhradil žalované před zahájením Exekučního řízení a následně v jeho průběhu částku v celkové výši 371 993,60 Kč („ Vyplacené plnění”), když reálně obdržel od žalované částku 65 000 Kč. Na vrácení této částky měla tak žalovaná vůči žalobci nepochybně nárok. Společně s vrácením této částky pak vznikl žalované i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení z této částky, a to za dobu ode dne následujícího po dni, kdy byla původní částka 65 000 Kč žalobci vyplacena (15. 4. 2014), až do dne právní moci usnesení o zastavení Exekučního řízení (6. 5. 2022). Tento úrok ve výši 8,05 % p. a. za uvedené období činí 42 204,05 Kč. Celkově je tak žalovaná oprávněna si z Vyplaceného plnění ponechat částku 107 204,05 Kč.

11. Zbývající část Vyplaceného plnění v celkové výši 264 789,55 Kč je však tvořena penězi připadajícími na nemravně vysoký úrok za půjčení jistiny úvěru, na smluvní úrok z prodlení a smluvní pokuty - tedy na nároky žalované vyplývající z Úvěrové smlouvy a adhezních smluvních podmínek. Jelikož však v rámci řízení o návrhu na zastavení Exekučního řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že Úvěrová smlouva je v celém rozsahu absolutně neplatná, jakož i související rozhodčí smlouva je absolutně neplatná, zaniká tím nárok žalované na zaplacení zjevně nemravného smluvního úroku, sankcí uvedených v Úvěrové smlouvě i nákladů předchozího (rozhodčího) řízení.

12. Jinými slovy žalovaná se dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění („o. z.“), bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, neboť v důsledku pravomocného zastavení Exekučního řízení odpadl právní důvod, pro který si žalovaná mohla ponechat finanční prostředky, které obdržela od žalobce jakožto Vyplacené plnění (před zahájením a v průběhu Exekučního řízení).

13. Žalobce proto prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou k plnění ve smyslu ustanovení § 142a o. s. ř. ze dne 3. 2. 2023. Žalovaná však na tuto předžalobní výzvu zareagovala toliko sdělením, že nárok žalobce je promlčen a v rámci smírného řešení nabídla žalobci vrátit pouze částku ve výši 69 494,10 Kč. Tu však žalobce shledal jako neúměrně nízkou, a proto daný návrh žalované neakceptoval.

14. Jelikož se žalovaná ocitla v prodlení s vydáním žalované jistiny na základě předžalobní výzvy, domáhá se žalobce vůči žalované zaplacení dlužné částky i s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 264 789,55 Kč od 18. 2. 2023 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované v rámci předžalobní výzvy) do zaplacení. Vyjádření žalované 15. Žalovaná k žalobě uvedla, že s ní nesouhlasí. Nárok uplatněný v žalobě neuznala, a to ani z části.

16. Ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z Úvěrové smlouvy. Je nesporné, že na smlouvu nebylo řádně hrazeno tak, jak bylo dohodnuto a že úvěr byl zesplatněn a byly uplatněny smluvní pokuty. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením.

17. Pokud byla exekuce zastavena, tak přezkoumáván byl exekuční titul, nikoliv dluh samotný; dluh stále existuje. Exekuční soud o dluhu ani rozhodovat nemohl. Zejména pak stále existuje Rozhodčí nález, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Účinek dle § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů („ z. r. ř.“), není možné chápat omezeně (jen pokud jde o vznik vykonatelného titulu), nýbrž jde všeobecně o účinky dle § 159a o. s. ř., neboť § 28 odst. 2 z. r. ř. výslovně hovoří o tom, že jde o účinky totožné s účinky pravomocného soudního rozhodnutí. Právní mocí Rozhodčího nálezu tak vzniká právě i překážka věci rozsouzené.

18. Žalobce obdržel Rozhodčí nález, na němž byla vyznačena právní moc k 9. 2. 2015. Nic mu nebránilo, aby podal ve lhůtě dle § 32 odst. 1 z r. ř. žalobu na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 z. r. ř. Tam mohl tvrdit, že Rozhodčí nález je neplatný a soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je příslušný se tímto zabývat. Judikatura se vyvinula tak, že nějakým způsobem toto mohou zkoumat i exekuční soudy; zde ale nejde o exekuční řízení. Pokud žalobce zůstal i po vydání Rozhodčího nálezu pasivní, když mohl podat jak žádost o přezkum rozhodčího nálezu – odvolání, tak žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a navíc byl i v odůvodnění Rozhodčího nálezu na tyto možnosti upozorněn, a promeškal veškeré lhůty, tak není možné nyní v nalézacím řízení Rozhodčí nález přehlížet. To by zásadně narušilo právní jistotu a legitimní očekávání.

19. Rozhodně pak nelze ze zastavení exekuce vyvozovat, že by zanikl hmotněprávní závazek, navíc přiznaný stále platným Rozhodčím nálezem. Ostatně exekuční soud ani není oprávněn věcně přezkoumávat Úvěrovou smlouvu, když konstantní judikatura, která nebyla nikdy zpochybněna, zapovídá věcný přezkum exekučního titulu (viz též rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 nebo sp. zn. 30 Cdo 3712/2012). Rovněž je třeba poukázat na rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2008, podle kterého,„ nevztahuje-li se důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky“.

20. Zároveň žalovaná uplatnila námitku promlčení s odkazem na právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Zastavení exekuce na návrh povinného není předpokladem proto, aby povinný mohl podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce minimálně v průběhu exekuce, která je z roku 2018, věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že se obohatil žalovaný. Žaloba tedy byla podána až po uplynutí promlčecí lhůty. Z hlediska počátku jejího běhu je důležitá znalost konkrétních skutkových okolností, z nichž lze bezdůvodné obohacení dovodit, nikoliv obeznámení s právní kvalifikací. Tedy významné je, že oprávněný k vydání bezdůvodného obohacení má k dispozici údaje a informace, které mu umožňují podat žalobu na zaplacení u soudu. Moment zjištění ale nelze spojovat s okamžikem vyslovení právních závěrů soudem ani jinou práva znalou osobou k tomu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.05.2020, sp. zn. 28 Cdo 3796/2019). Vzhledem k tomu, že žalobce dovozoval neplatnost Úvěrové smlouvy (a z toho nezpůsobilost exekučního titulu, jak pak uzavřel i exekuční soud) z výše úroků a smluvních pokut, tak je zřejmé, že skutkově o všem věděl již v průběhu Exekučního řízení. Skutkový stav 21. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], soud zjistil z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 31. 3. 2014, z oznámení o schválení úvěru k č. [anonymizováno] [číslo] ze dne 15.4.2014 a ze splátkového kalendáře ze dne 15. 4. 2014, že žalobce podepsal formulářový návrh žalované na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, kterým požádal o spotřebitelský úvěr ve výši 65 000 Kč, který měl splatit formou 36 měsíčních splátek po 4 299 Kč Celkem měl žalobce uhradit 154 764 Kč. Výpůjční úroková sazba byla uvedena ve výši 94,96 % ročně.

22. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], soud zjistil z karty klienta a splátkového kalendáře, že žalobci bylo žalovanou na základě Úvěrové smlouvy poskytnuto celkem 65 000 Kč (učiněno nesporným na ú. j. 9. 11. 2023).

23. Z nesporných tvrzení účastníků (viz protokol o ú. j. 9. 11. 2023) soud zjistil, že žalobce žalované dobrovolně vrátil celkem 55 897 Kč (vyplývá též z karty klienta ze dne 14. 5. 2018) a dále na něm bylo v rámci exekuce pro žalovanou vymoženo a žalované vyplaceno 316 096,60 Kč (vyplývá též z exekučního spisu [spisová značka], sdělení ze dne 24. 5. 2022, č. j. [číslo jednací]).

24. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], bylo dále zjištěno ze Smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností [právnická osoba] [anonymizováno], že ve formulářových podmínkách bylo ujednání o smluvní pokutě pro případ nehrazení úvěru. V případě prodlení se splácením o více než patnáct dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky s tím, že třicet dnů po termínu splatnosti vzniká povinnost zaplatit nad rámec výše uvedené smluvní pokuty smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky. V případě, že nebudou uhrazeny dvě splátky řádně a včas, nebo v případě, že se dlužníci ocitnou v prodlení s úhradou splátky nebo její části o délce šedesát dnů je žalovaná oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků (povinností) a automaticky dojde k zesplatnění úvěru, a to jak jistina úvěru, tak běžný úrok z úvěru. V případě, že se dlužníci ocitnou v prodlení s úhradou jiného peněžitého dluhu než uvedeného v předchozí větě, nebo v případě, že poruší některé ustanovení Úvěrové smlouvy, nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení dlužníků uvedené v ní je nebo se stane nepravdivé, nastávají stejné následky, avšak k zesplatnění úvěru dojde až k výzvě žalované. V případě, že dojde k zesplatnění úvěru, stávají se veškeré v tom okamžiku nezaplacené původní splátky úvěru (zahrnující jak jistinu úvěru, tak běžný úrok úvěru) součástí nové jistiny úvěru. V případě, že dlužníci po zesplatnění úvěru nezaplatí částku odpovídající nové jistině úvěru ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k tomuto zesplatnění úvěru došlo, vzniká dlužníkům povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 25 % z této dlužné částky. Při výpočtu této smluvní pokuty se vychází z aktuální výše nové jistiny úvěru ke dni vzniku povinnosti dlužníků zaplatit tuto smluvní pokutu. Posledně uvedené smluvní pokuta je splatná v den následujícím po dni vzniku povinnosti dlužníků ji zaplatit. V případě, že nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následujícím po dni, kdy k zesplatnění došlo, vzniká dlužníkům povinnost zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení.

25. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], bylo dále zjištěno z rozhodčí smlouvy ze dne 31. 3. 2014, že ještě před uzavřením Úvěrové smlouvy uzavřel žalobce s žalovanou písemnou rozhodčí smlouvu, že veškeré spory z návrhu na uzavření Úvěrové smlouvy či v souvislosti s ním, nebo z případně uzavřené Úvěrové smlouvy v souvislosti či návaznosti na ní se účastníci zavázali řešit v souladu se zákonem o rozhodčím řízení, v rozhodčím řízení. [příjmení] měly být v prvním stupni rozhodovány samostatně kterýmkoli z rozhodců, kterému navrhovatel doručí žalobu, s tím, že rozhodci jsou -) JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka -) Mgr. [jméno] [příjmení], advokát -) JUDr. [jméno] [příjmení], advokát -) JUDr. [jméno] [příjmení], advokát -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) JUDr. Ing. [jméno] [jméno] -) JUDr. [jméno] [příjmení] -) Mgr. [jméno] [příjmení] -) JUDr. [jméno] [příjmení] přičemž je uvedeno, že rozhodčí řízení rozhodované JUDr. [jméno] [příjmení], JUDr. [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení], Mgr. [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení] se bude konat v sídle [právnická osoba] společnosti [právnická osoba], veškerá podání budou účastníci rozhodčího řízení zasílat rozhodci na adresu sídla této společnosti a paušální náhradu nákladů řízení rozhodce a zvláštní náklady vznikající rozhodci budou v těchto případech hrazeny na účet uvedený ve výzvě rozhodce.

26. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], vyplývá z návrhu na zahájení rozhodčího řízení, že žalovaná v žalobě označila rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení].

27. Z připojeného rozhodčího spisu sp.zn. [spisová značka], založeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že obsahuje předmětný rozhodčí nález ze dne 4. 2. 2015, č.j. [číslo jednací], podepsaný JUDr. [jméno] [příjmení] jakožto rozhodcem, kterým byla uložena postupiteli povinnost zaplatit žalované částku 178 578 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 12. 2014 a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 141 867 Kč ode dne 4. 11. 2014 do zaplacení do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 21 815 Kč. Z odůvodnění nálezu vyplývá, že rozhodce dospěl k závěru, že žalovaná a žalobce uzavřeli Úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovaná žalobci celkem částku 65 000 Kč. Žalobce se zavázal úvěr uhradit v 36 splátkách po 4 299 Kč měsíčně. Z důvodu prodlení s úhradou splátek č. 1 až 7 žalovaná zesplatnila úvěr podle čl. 12 písm. b) smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru a uplatnila smluvní pokuty podle čl. 12, čl. 12 a čl.

12. Rozhodčím nálezem bylo žalobě zcela vyhověno, když byl žalovanou uplatněný nárok považován za uznaný žalobcem, který nevznesl žádné námitky, a oprávněné byl přiznán výše uvedený nárok.

28. Z usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 4. 2022, č. j. [číslo jednací], vyplývá, že exekuce vedená Mgr. [jméno] [příjmení], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [okres] pod jeho sp. zn. [spisová značka] na základě pověření Okresního soudu [obec] dne 19. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], byla zastavena dne 6. 5. 2022, kdy prvně zmíněné usnesení nabylo právní moci.

29. Z kopie předžalobní výzvy ze dne 3. 2. 2023 a doručenky datové zprávy ID [číslo] soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení předžalobní výzvou ze dne 3. 2. 2023, která jí byla doručena téhož dne, s termínem úhrady do 17. 2. 2023.

30. Soud neprováděl další navržené důkazy, a to s ohledem na nadbytečnost takových důkazů, neboť měl výše zjištěný skutkový stav za zcela prokázaný, když veškeré uvedené listiny a jejich obsah považoval za věrohodné a má za to, že shora uvedená skutková zjištění jsou dostatečná pro právní posouzení věci. Ostatně uvedená skutková zjištění účastníci řízení ani v jeho průběhu nerozporovali (ačkoliv je výslovně ve svých podáních a přednesech na soudním jednání neuvedli, aby je soud mohl vzít za svá jako shodná tvrzení účastníků řízení), když sporu mezi nimi bylo především v právním posouzení věci. Relevantní právní úprava 31. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

32. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

33. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Vlastní posouzení 34. Okresní soudu v Břeclavi ve svém usnesení ze dne 11. 4. 2022, č. j. [číslo jednací], k Úvěrové smlouvě uvádí: „ 9, Smlouva o úvěru uzavřená mezi povinnou a [právnická osoba] [anonymizováno] a.s. je smlouvou spotřebitelskou. Proto musí být na tuto smlouvu nahlíženo v souladu s § 1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Úvěrová smlouva a všechny listiny ke vztahu oprávněného a povinné náležejících (úvěrová smlouva – 4 normostrany, rozhodčí smlouva – 5 normostran, Smluvní ujednání – 4 normostrany) jsou o velkém rozsahu psány hustým písmem spíše menší velikosti. Jedná se o formulářové smlouvy připravené věřitelem, bez možnosti úpravy – změny či dopisu textu. Pro běžného klienta je takové množství informací naprosto nesrozumitelné. Klient se v takovém množství informací nedokáže orientovat, natož chápat obsah všech těchto ujednání a rozlišit, která jsou pro něho ta především podstatná. Jedná se přitom o smlouvu úvěru na částku 65 000 Kč. Takového rozsahu listin nedosahují ani hypoteční úvěry bank na částku několika milionů. I takový přístup může být považovat za nepoctivý přístup a takovému jednání nelze přiznat dle ust. § 547 občanského zákoníku právní ochranu. 10, Soud má za to, že předmětná smlouva o úvěru v základních rysech naplňuje kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 199/11. Tj., je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skrývají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Exekuční soud má za to, že pokud je klientům vnuceno smluvní ujednání o smluvních pokutách v nepřiměřené výši, kde i samotné úročení pohledávky je stopadesátiprocentní, je nutno toto považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Nelze přijmout, aby klient po osmi měsících od uzavření závazku, jehož předmětem bylo 65 000 Kč, a i když v mezidobí uhradil cca 13 tis., měl ještě vracet žalobci částku dvojnásobnou, než je částka původně poskytnutá, ale také platit smluvní pokutu 0,25 % denně – tj. 91,25 % ročně nejen z dlužné jistiny, ale i ze smluvní odměny za poskytnutí úvěru.“.

35. S tímto hodnocením se zdejší soud plně ztotožňuje a lze tak bez dalšího uzavřít, že je Úvěrová smlouva absolutně neplatná dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 téhož předpisu.

36. Soud se dále zabýval platností sjednané rozhodčí smlouvy a účinky na základě ní vydaného Rozhodčího nálezu. I touto problematikou se již zabýval Okresní soudu v Břeclavi ve svém usnesení ze dne 11. 4. 2022, č. j. [číslo jednací]. V tomto usnesení bylo postaveno najisto, že rozhodčí smlouva je neplatná, a to v návaznosti na neplatnost Úvěrové smlouvy. Vzhledem k této skutečnosti ani později na základě ní vydaný Rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem k zahájení, nařízení a vedení exekuce, jelikož rozhodce neměl k vydání předmětného rozhodčího nálezu pravomoc. Soud v řízení nenabyl o správnosti těchto závěrů žádných pochybností, proto se s nimi zcela ztotožnil a plně na ně odkazuje. K jednotlivým námitkám žalované soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění citovaného usnesení a rovněž se s nimi nad rámec toho vypořádává v následujících odstavcích tohoto rozsudku.

37. K žalovanou namítané nemožnosti přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší soud ČR a rovněž i Ústavní soud – srov. v této souvislosti například již. cit. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, kde Ústavní soud uvedl následující:„ Ústavní soud ve své judikatuře vychází ze zásady, že„ námitky vůči vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně nelze přenášet do řízení exekučního“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15 ze dne 8. 8. 2017 (N 138/86 SbNU 333; 338/2017 Sb.), bod 24). Platí totiž, že„ (e) xekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným“ (nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 15/64 SbNU 155)). Avšak„ z této zásady existují obecně přijímané výjimky, podle nichž je v exekučním řízení možné hodnotit i zásadní vady exekučního titulu“ (viz již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 9/15, bod 24).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uvedl, že taková výjimka je dána jednak„ v případech, v nichž rozhodčí doložka neobsahovala dostatečně transparentní pravidla pro výběr rozhodce, a nesplňovala tedy veškeré náležitosti, jak byly konkretizovány v judikatuře.“, ale rovněž také v případech, pokud je s dlužníkem – spotřebitelem uzavřena úvěrová smlouva za zjevně nepřiměřených, nemravných a zjevně nespravedlivých podmínek. Ústavní soud konkrétně uvedl, že by„ ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 199/11; obdobně obiter dictum v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 562/12). Tato východiska Ústavní soud aplikoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 ze dne 11. 12. 2014 (N 226/75 SbNU 527), který se opět týká exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu. Rozhodčí doložka byla v daném případě sjednána v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč. Úvěrová smlouva„ deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %“ a součástí„ formulářově předtištěných“ všeobecných obchodních podmínek byla ujednání o zajištění prostřednictvím dvou biankosměnek a o souboru sankcí (smluvních pokut) dopadajících na dlužníka (úvěrovaného; podrobněji k obsahu smlouvy viz bod 21 nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11, a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout (body 22-25), i když rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (bod 26).“ Ústavní soud v cit. nálezu poté uzavřel (bod 17), že v každé v tomto nálezu uvedené věci, ve které byla dovozena výjimka z jinak obecného pravidla zapovězení věcného přezkumu rozhodčího nálezu v exekučním řízení, Ústavní soud hodnotil, zda„ byla uzavřena platná rozhodčí doložka a zda tedy měl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout - jinak vyjádřeno, zda účastníci řízení nebyli zbaveni práva projednat svou věc před soudem, aniž by se tohoto práva v dané věci řádně (ústavně konformním způsobem) vzdali, což by znamenalo porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I v případě, že Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné nespravedlnosti hmotněprávní smlouvy jako celku (nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, blíže popsaný v bodě 15) nebo o jejím možném rozporu s dobrými mravy (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18, blíže popsaný v bodě 16), vyvodil z toho nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a tedy nutnost zastavit exekuci.“.

38. V podrobnostech soud odkazuje i na další pasáže citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, se kterými se soud ztotožňuje a vycházel z těchto ústavně-právních hledisek i při posouzení předmětné věci. V každém případě již z výše uvedeného je patrné, že judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu je již ustálena v závěru, že rozhodčí nález je možné přezkoumávat i v exekučním řízení, a to v případě jeho zásadních vad – zejm. pokud je vydaný rozhodcem, který neměl pravomoc ve věci rozhodnout. Tuto pravomoc přitom nemá nejenom v těch případech, pokud rozhodčí pravomoc nebyla vůbec sjednána (např. jedna ze stran neprojevila řádně svou vůli pravomoc rozhodce založit tím, že by rozhodčí smlouvu řádně podepsala), ale rovněž v případě, že soud dospěje po zjištění skutkového stavu věci k závěru, že uzavřená úvěrová smlouva (se spotřebitelem) je pro spotřebitele zjevně nespravedlivá nebo je v rozporu s dobrými mravy. V takových případech je dovozen rovněž nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absence pravomoci rozhodce, a je tedy nutné následně (i bez návrhu) zastavit exekuci.

39. Soud v návaznosti na výše uvedené musí zcela odmítnout argumentaci žalované, že Rozhodčí nález sám o sobě představuje právní titul pro přijetí částek vymožených v exekučním řízení, když tento rozhodčí nález v souladu s výše uvedeným neměl od počátku (ex tunc) žádných právních účinků (lze rovněž říct, že je nicotný), jelikož rozhodoval rozhodce, který k tomu neměl pravomoc – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 1707/17, ve kterém soudy posuzovaly skutkově obdobnou věc a dovodili, že v těchto případech nedochází při zastavení exekuce exekučním soudem ke zrušení vykonatelného exekučního titulu, nýbrž jde„ o situaci, ve které vydaný rozhodčí nález nikdy nebyl způsobilým exekučním titulem, a v předmětné věci neměla být exekuce vůbec nařízena. Stěžovatelka tedy od počátku neměla z titulu předmětného rozhodčího nálezu žádnou povinnost.“ Soud tak v poměrech projednávané věci uzavírá, že Rozhodčím nálezem nemohla být žalobci stanovena jakákoliv povinnost vymáhaná v Exekučním řízení a rovněž na základě něho nebylo možné Exekuční řízení vůbec vést, jelikož tento Rozhodčí nález neměl od počátku žádných právních účinků.

40. Soud si je také vědom rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 196/2021-107, podle něhož není bezdůvodným obohacením plnění, které žalovaná přijala na základě pravomocného rozhodčího nálezu, byť byl exekučním soudem označen jako právně neúčinný a exekuce na základě něho nařízená byla z tohoto důvodu zastavena, neboť takový nález nebyl nikdy dle zákona o rozhodčím řízení zrušen. Zde však soud odkazuje na širší závaznost soudních rozhodnutí, kdy v případě, že v exekučním řízení byla konstatována neúčinnost (nicotnost) rozhodčího nálezu, je nepředvídatelné a nespravedlivé, aby následně v nalézacím řízení byla účastníkovi cesta k vydání bezdůvodného obohacení upřena s odkazem na nezrušení takového titulu formou dalšího soudního rozhodnutí, když v době, kdy neúčinnost titulu byla soudem závazně konstatována, by účastníkovi dávno uplynuly všechny zákonné lhůty k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Dle názoru soudu takové pojetí nekoresponduje s výše uvedeným rozhodnutí Ústavního soudu, podle něhož žalobce od počátku neměl z titulu předmětného Rozhodčího nálezu žádnou povinnost. V podstatě by totiž jinak platilo, že ten, kdo na základě uvedeného právně neúčinného rozhodčího nálezu v exekučním řízení řádně plnil, na tom bude hůře než ten, kdo neplnil nic. Soud se tak přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 50/2020, které konstatovalo, že u rozhodčího nálezu, který je nicotný (bez právních účinků), je nerozhodné, zda byl dle z. r. ř. zrušen či nikoliv.

41. K námitce žalované a jejím odkazu na závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167 soud uvádí, že přijaté závěry v tomto usnesení vzal soud při svém rozhodování v posuzované věci v úvahu, nicméně soud se s jeho závěry, jak jej interpretuje žalovaná, neztotožňuje, a to i v návaznosti na ústavně-právní rozměr celé věci a odlišné nahlížení na tuto právní otázku v jiných rozhodnutích jak Nejvyššího soudu ČR, tak rovněž i Ústavního soudu (srov. v této souvislosti například nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 31 Cdo 798/2022). Pro úplnost soud rovněž dodává, že odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR v jiné věci není pro zdejší soud rozhodující skutkově odlišnou věc právně zavazující, soud však považuje za vhodné se s ním vypořádat a vysvětlit, proč z něho v dané věci nevycházel.

42. Soud se v kontextu výše předestřených závěrů v neposlední řadě zabýval tím, zda žalovaná měla nárok vůči žalobci podle hmotného práva, tedy zda postupitel plněním v exekuci plnil žalované závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost v době plnění měl, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

43. Na základě výše uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že z poskytnutí finančních prostředků žalobci (v souvislosti s uzavřením neplatné Úvěrové smlouvu) žalované vzniklo právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků v celkové výši 65 000 Kč (viz bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku). Pokud žalobkyně k uvedené částce připočítává zákonný úrok z prodlení od 15. 4. 2014, tj. ode dne bezprostředně následujícímu po poskytnutí úvěru (65 000 Kč), nemá soud potřebu toto jakkoli zpochybňovat. Jedná se bezpochyby o přístup zjednodušující, ale zároveň pro žalovanou nejpříznivější možný, neboť úrok z prodlení k pohledávce žalované dříve z podstaty věci nemůže začít přirůstat. Ta jej ostatně nijak nezpochybňuje. Je v konečném důsledku na žalobkyni, aby jakožto pán sporu vymezila jeho předmět. Pokud tak v důsledku výše uvedeného činí zjednodušujícím a pro ni restriktivním způsobem, není soud povolán na tom ničeho měnit. Soud proto při dalších úvahách vycházel z předpokladu, že žalovaná byla oprávněna si celkem ponechat částku 107 204,05 Kč zahrnující kromě žalovanou poskytnuté jistiny též úrok z prodlení v celkové výši 42 204,05 Kč (viz bod 10 odůvodnění tohoto rozsudku).

44. Žalobce však ke dni pravomocného zastavení Exekučního řízení, k němuž je výše uvedená částka kalkulována neuhradil (dobrovolně či cestou exekuce) pouze 107 204,05 Kč, ale celkem 371 993,60 Kč (viz bod 23 odůvodnění tohoto rozsudku). Rozdíl těchto dvou částek 264 789,55 Kč odpovídající žalované jistině tak představuje bezdůvodné obohacení žalované.

45. Soud se dále zabýval žalovanou vznesenou námitkou promlčení. Neshledal ji však důvodnou. Soud v této souvislosti předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Při výkladu relevantních ustanovení zákona je však nutné přihlížet zejména k jejich smyslu a účelu, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález ÚS z 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10). Soudy by neměly upřednostňovat přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti (srov. např. nález ÚS ze 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

46. Těmto přístupům odpovídají i již Nejvyšším soudem judikovaná řešení některých sporných výkladových otázek ve vztahu k věřitelům, když například v rozsudku ze dne 1. června 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že ke stavení běhu promlčecí doby (v daném případě podle ustanovení § 403 obch. z., ale závěry jde obdobně vztáhnout i na projednávanou věc) dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, nebo například v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 41/2014 ze dne 30. 6. 2016 bylo dovozeno, že„ dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Obdobně lze v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017, kde bylo uzavřeno, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce„ nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem„ rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno„ v materiálním slova smyslu.“ 47. Veden těmito úvahami k tomu soud pro poměry této věci uvádí, že v témže duchu má (musí) být posuzován počátek běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě Rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za Rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce. Jinými slovy promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení počíná běžet nejdříve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení určí (tj, uvede alespoň v důvodech svého rozhodnutí), že Rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, a toto rozhodnutí doručí žalobci (nebo okamžikem, kdy se o něm tento prokazatelně dozví jiným způsobem).

48. Výše uvedené závěry podporuje rovněž logická úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný Rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se jí jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v z. r. ř., když lze říct, že se jedná svou povahou o„ závažnější“ vadu rozhodčího nálezu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

49. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad, podle kterého objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, který odpadl, u soudu, počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/2021; 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V projednávaném případě bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky odklizeno rozhodnutí o nařízení exekuce, na základě něhož žalobce plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze přitom v této souvislosti připodobnit ke„ zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce a mělo by mí obdobné právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3512/2020, kde bylo dovozeno, že„ pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným“.

50. V poměrech projednávané věci je v návaznosti na výše uvedené právní závěry nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce nedošlo. V řízení bylo totiž zjištěno, že závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu, resp. o neplatnosti sjednané úvěrové a rozhodčí smlouvy, byl poprvé vysloven teprve usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 4. 2022, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 6. 5. 2022 (viz bod 28 odůvodnění tohoto rozsudku). Žaloba byla v projednávané věci podána dne 21. 3. 2023, tj. necelý rok poté.

51. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je co do žalované jistiny důvodná. Dále je namístě přiznat i žalované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, neboť žalobce řádně vyzval žalovanou k úhradě předmětné jistiny dne 3. 2. 2023 s termínem úhrady do 17. 2. 2023 (viz bod 29 odůvodnění tohoto rozsudku). Od 18. 2. 2023 k ní tedy dané úroky začaly přirůstat. Soud proto žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku v plném rozsahu vyhověl.

52. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 95 229,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 13 240 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 264 789,55 Kč sestávající z částky 9 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 380 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 9 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 3. 2023, z částky 9 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 28. 6. 2023, z částky 9 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 26. 10. 2023, z částky 9 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 11. 2023 a z částky 9 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 11. 12. 2023 včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 67 760 Kč ve výši 14 229,60 Kč.

Poučení