63 C 85/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Štamberkem, Ph.D., ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobce] oba zastoupeni advokátkou JUDr. Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: na náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, ve které se žalobce a) domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536 770 Kč od 18. 2. 2021 do 23. 4. 2021, zamítá.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně b) domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536 770 Kč od 18. 2. 2021 do 23. 4. 2021, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 536 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536 770 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 536 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 536 770 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení v částce 29 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení v částce 29 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobců.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 536 770 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci dne 27. 10. 1992 uplatnili v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění („ zákon o půdě“), u pozemkového úřadu nárok na vydání podílu každého z žalobců ve výši id. 1/8 na následujících nemovitostech: -) budova [adresa], objekt k bydlení; na pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, -) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1 040 m2, obec Praha, [katastrální uzemí] („ Nemovitosti“). Ohledně takto uplatněného nároku rozhodl Státní pozemkový úřad - Krajský pozemkový úřad pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] až rozhodnutím ze dne 12. 8. 2020, č.j.: PÚ [číslo], kterým byli žalobci na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě označeni za oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a vlastníky předmětných podílů na Nemovitostech („ Restituční řízení“).

2. Restituční řízení trvalo bezmála 28 let. Tato doba je vzhledem k okolnostem a průběhu řízení zcela nepřiměřená. Mezi jednotlivými podstatnými kroky v rámci řízení docházelo k neodůvodněným časovým prodlevám v řádu několika let. Žalobci byli nuceni opakovaně urgovat další postup. Poprvé tak učinili po sedmi letech, kdy navzdory několika telefonickým urgencím bylo rozhodnuto pouze o zlomku žalobci uplatněných nároků. Ke druhé urgenci došlo po dalších více než 10 letech od podání první urgence, tj. po více než 17 letech od uplatnění restitučních nároků. Na to pozemkový úřad zaslal žalobcům situační zprávu ze dne 8. 10. 2010. V ní sám pozemkový úřad konstatoval, že jeho postup není„ ideální“. Vysvětlovat to tím, že došlo ke změně již jednou zjištěných údajů a ty je nutno doplňovat, resp. zjišťovat opakovaně znovu. Zcela přitom opomenul, že potřeba nového zjišťování aktuálního stavu vyvstala pouze v důsledku jeho laxního přístupu v Restitučním řízení. Třetí urgenci žalobci učinili po dalších třech letech, během kterých nebylo rozhodnuto o žádném z uplatňovaných nároků žalobců. Až na základě třetí urgence, tj. po více než 20 letech, pozemkový úřad učinil žádosti na příslušné archivy za účelem zajištění podkladů pro rozhodnutí o dalších nárocích žalobců. Po obdržení odpovědí, které byly v souhrnu negativní a nic nového v daném Restitučním řízení nepřinesly, se dne 10. 12. 2013 uskutečnilo jednání. Jeho předmětem byla nečinnost státního pozemkového úřadu v Restitučním řízení. Čtvrtou urgenci učinili žalobci dne 5. 5. 2014 poté, co se v Restitučním řízení dále nic zásadního nedělo.

3. Po dalších více než 6 letech byl dne 15. 7. 2020 soudním znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] vypracován znalecký posudek [číslo] 2020. Jeho účelem bylo posouzení změn stavebně-technického charakteru, ke kterým na Nemovitostech došlo mezi lety 1950 a 1991. Tento znalecký posudek byl nakonec směrodatný pro konečné rozhodnutí o nároku žalobců ohledně vydání či nevydání jejich podílů na Nemovitostech. Až dne 12. 8. 2020 bylo rozhodnuto o samotném nároku žalobců na vydání jejich podílů na Nemovitostech.

4. Restituční nároky žalobců byly projednávány pouze v rámci jediné instance. Věc nebyla nijak složitá ani po meritorní stránce. Argument žalované o složitosti věci je zcela bezpředmětný. Evropský soud pro lidská práva („ ESLP“) neshledal jako složitou věc ani restituční případ Schmidtová proti České republice. V daném případě šlo o řízení týkající se téměř 500 nemovitostí ve 12 různých katastrech a zahrnující určitý počet účastníků, včetně nejednoznačnosti a nejasnosti dobových podkladů atd. Postup pozemkového úřadu vykazuje znaky bezdůvodné nečinnosti, svévole a neschopnosti vedoucí ke zbytečným prodlevám v řízení. Mezi jednotlivými podstatnými kroky pozemkového úřadu jsou dány neodůvodněné časové prodlevy v řádu několika let.

5. I z tabulkového přehledu poskytnutého žalovanou vyplývají nedůvodné průtahy. Znalecký posudek nebyl zadán a vyhotoven po dobu deseti let. K zadání došlo v březnu 2020. Vyhotoven byl následně téhož roku v červenci. Znalci trvalo pouhých čtrnáct dnů, aby si opatřil potřebné podklady z archivů. Pokud žalovaná argumentuje rozhodovací činností pozemkového úřadu v roce 2005, je třeba upozornit, že těmito rozhodnutími pozemkový úřad v rámci autoremedury toliko napravoval svá předchozí pochybení. Až do roku 2002 byla totiž jeho rozhodovací činnost prakticky nezákonná. V některých případech nebylo pochybení v rámci autoremedury včas napraveno a žalobcům tím vznikla již nevratná škoda.

6. Pokud se jedná o rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2015, v daném případě již předchozí pochybení nebylo možné napravit. Pozemkový úřad byl už totiž vázán svým rozhodnutím, kterým dříve vydal předmětné nemovitosti jiným osobám. Ty nicméně nebylo možné považovat za oprávněné osoby. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II ÚS 3516/20, kdy Ústavní soud konstatoval pochybení na straně pozemkového úřadu. Přesto nemohlo být již rozhodnutí z roku 2015 zrušeno, ani změněno, a to právě s ohledem na to, že zde bylo předchozí chybné rozhodnutí, kterým byl pozemkový úřad vázán.

7. S ohledem na výše uvedené žalobci uplatnili dne 23. 1. 2020 nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou Restitučního řízení. Vzhledem k neúměrné délce řízení a nejistotě, ve které tím byli žalobci po celou dobu trvání Restitučního řízení udržováni, by výše přiměřeného zadostiučinění měla být na horní hranici rozmezí uvedeného ve Stanovisku NS ČR, tedy ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, resp. 1 667 Kč za jeden měsíc řízení (pro první 2 roky ve výši 10 000 Kč za jeden rok). Zadostiučinění za nemajetkovou újmu by tedy mělo činit 536 770 Kč pro každého z žalobců.

8. Ministerstvo zemědělství České republiky ve svém stanovisku ze dne 2. 2. 2021, [číslo jednací], k nároku žalobců uvedlo, že tyto jsou neoprávněné a odmítlo žalobcům kompenzaci přiznat.

9. Žalobci uplatnili restituční nároky na řadu nemovitostí včetně budov. Každý takovýto jednotlivý nárok na konkrétní nemovitost je třeba posuzovat zvlášť. Jedná se o samostatná řízení, a to bez ohledu na to, že byla vedena pod jednou spisovou značkou. Účelem restitučních zákonů je napravení majetkových křivd minulosti. Není proto namístě, aby zde byl dán prostor pro vznik křivd dalších v podobě nepřiměřené délky restitučních řízení. Byl to sám stát, kdo restituční zákony vydal a sám si zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v tehdy platném znění, stanovil lhůty pro vyřizování uplatněných nároků. Odpovědnost za vzniklé průtahy leží tedy zcela na státu.

10. Průtahy v Restitučním řízení měly i další nepříznivé následky pro žalobce. Zejména byly po desítky let v nejistotě, zda a kdy jim bude nakonec majetek vydán. V případě, že by jim majetek vydán nebyl, byli odkázáni na náhrady ve výši stanovené ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě podle oceňovací vyhlášky. To platilo až do změny, kterou v tomto ohledu přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č.j. 28 Cdo 3772/2018-161. Ten určil pro výpočet náhrad za nevydané nemovitosti 6ti násobek náhrady určené podle oceňovací vyhlášky. I to je ovšem pouze nepatrný zlomek aktuální tržní ceny. Další újma žalobců spočívá v tom, že po dobu průtahů v Restitučním řízení nemohli předmětné nemovitosti užívat a požívat.

11. Je zřejmé, že -) je dán právní základ nároků (učiněno nesporným na jednání), -) délka řízení je extrémní (nelze tedy nároky žalobců snižovat, naopak by měl soud přistoupit k jejich zvýšení), -) nejednalo se o věc takové složitosti, která by tuto délku jakkoli, byť i částečně odůvodňovala, -) žalobci nijak k délce řízení nepřispěli (naopak nečinnost se snažili odstraňovat, věc urgovali), -) za pochybení v řízení žalovaná plně odpovídá, pochybení uznává, -) žalovaná nezpochybňuje význam předmětu řízení pro žalobce (viz protokol z jednání dne 14. 4. 2022)

12. Z uvedeného je zřejmé, že právní základ nároků obou žalobců je založen a nepřipadá v úvahu jakékoli jeho snížení. Naopak vzhledem k extrémní délce restitučního řízení a plné odpovědnosti státu za průtahy a prokázaná pochybení je namístě přistoupit k navýšení o 50 %. Nárok na náhradu nemajetkové újmy mají oba žalobci jednotlivě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, („ Stanovisko“)).

13. Žalovaná k žalobě uvedla: Lze konstatovat, že předmětné restituční řízení bylo i s přihlédnutím k jeho složitosti a dalším okolnostem nepřiměřeně dlouhé a žalovaná se žalobcům za jeho nepřiměřenou délku omluvila. Restituční nárok byl žalobci uplatněn dne 27. 10. 1992. Zahrnoval 48,50 ha převážně zemědělských pozemků v katastrálním území Horní Počernice, včetně zemědělské usedlosti sestávající z budov [adresa], [adresa] a [adresa]. Kromě žalobců uplatnili v roce 1996 restituční nárok na stejný majetek další tři žadatelé, a to na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 29/ 1996 Sb. a zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

14. O vydání části požadovaného majetku žalobcům bylo rozhodnuto dne 28. 12. 1995, kdy byla schválena dohoda o vydání věci uzavřená mezi žalobci a povinnou osobou - Svazem českých a moravských výrobních družstev. V letech 2000 a 2001 bylo pozemkovým úřadem postupem dle § 9 odst. 4 zákona o půdě vydáno celkem 7 rozhodnutí, kterými byly vyřešeny více jak žalobci požadovaného majetku.

15. U zbývajícího majetku bylo třeba posoudit možnost jeho vydání nebo nevydání z hlediska zastavěnosti, a to k datu účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991). To vyžadovalo rozsáhlé šetření ve stavební dokumentaci a místní šetření. V případě zjištěné zastavěnosti bylo zkoumáno, zda povaha staveb brání vydání pozemku. Poté pozemkový úřad případně objednával geometrického oddělení zastavěné a nezastavěné části pozemku na základě geometrického plánu. Do konce roku 2005 bylo takto pozemkovým úřadem rozhodnuto o 96 % plochy předmětných pozemků. Nebylo rozhodnuto pouze o pozemcích s objekty původní zemědělské usedlosti včetně těchto objektů a pozemku, na kterém se částečně nacházelo těleso dálnice D 11. O posledně uvedeném pozemku bylo rozhodnuto v roce 2014.

16. V roce 2015 pak došlo k vydání pozemku s hospodářskými budovami původní usedlosti. Před jeho vydáním bylo zapotřebí jednoznačně určit povinnou osobu. Tou byl podle pozemkového úřadu [anonymizována tři slova] [obec]„ v likvidaci“. Ten se však proti tomuto závěru pozemkového úřadu bránil žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vedenou pod sp. zn.. [spisová značka]. Soud se nakonec přiklonil k závěru pozemkového úřadu.

17. Vzniklá nejasnost ohledně určení povinné osoby byla příčinou, proč pozemkový úřad nemohl vydat rozhodnutí o zbývající části usedlosti sestávající z budov [adresa] a [adresa]. Další důvodem byla skutečnost, že u těchto budov byly po jejich zabrání státem provedeny stavební úpravy. Bylo tedy třeba, aby rozsah stavebních změn posoudil soudní znalec. Stanovisko znalce se z důvodu nedostatku stavební dokumentace a potřeby opakovaného šetření v archivu Městské části Horní Počernice podařilo zajistit až v průběhu roku 2020.

18. Správní orgán nebyl nečinným po celou dobu řízení. Prodlevy byly dle názoru žalované zapříčiněny především mimořádnou složitostí daného případu, která je dána již jen značným rozsahem nárokovaného majetku. Složitost řízení byla dána též tím, že na základě novely zákona o půdě v roce 1996 vstoupili do řízení tři další žadatelé. Jeden z nich nesprávně uvedl, že neměl trvalý pobyt na území ČR. V důsledku toho pozemkový úřad rozhodl nesprávně, když nezjistil, že daný účastník nestihl původní lhůtu dle zákona o půdě. Když toto následně vyšlo najevo, snažil se pozemkový úřad své pochybení napravit v rámci autoremedury. Toto se však povedlo jen částečně.

19. Pokud se jedná o posuzování jednotlivých dílčích rozhodnutí o nárocích žalobců jakožto samostatných řízení, nelze s touto argumentací žalobců souhlasit (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2020, sp. zn. 54 Co 385/2019).

20. Při stanovení adekvátní finanční kompenzace předmětné nemajetkové újmy se vychází ze Stanoviska. V daném případě se celková délka již blíží 28 letům. S ohledem na dosavadní judikaturu se jeví jako odpovídající částka 19 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok trvání řízení. Je zjevné, že předmětné řízení bylo mimořádně složité. Je proto třeba základní částku ponížit z důvodu složitosti o 40 %. Základní částku je rovněž třeba ponížit o 20 % z důvodů počtu stupňů řízení a o 20 % s ohledem na to, že se jedná o sdílenou újmu. Žalovaná si je však vědoma, že v souladu s uvedeným sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ČR a rovněž tak metodikou pro odškodňování Ministerstva spravedlnosti se snižuje základní částka zpravidla nejvýše o 50 %, což odpovídá ustálené rozhodovací praxi zdejšího soudu. Odpovídající částka by tak měla činit nejvýše 270 000 Kč.

21. Byl zjištěn následující skutkový stav: Předmětné restituční řízení vedené u Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] pod sp. zn. PÚ [číslo] žalobci zahájili dne 27. 10. 1992 uplatněním nároku. Základní údaje o délce řízení, jeho předmětu a průběhu vyplývají z následujícího tabulkového přehledu: Rozhodnutí č.j.; Datum vydání; Vydáno m2; Nevydáno m2; Neuznáno m2; Řešený majetek %; Majetek celkem % PU [číslo]; 28.12.1995; 10 123;;; 2,09; 2,09 PU [číslo]; 7.2.2000; 112 365; 6 443;; 24,50; 26,59 PU [číslo]; 9.8.2000; 26 838;;; 5,53; 32,12 PU [číslo]; 19.9.2000; 14 192;; 2,93; 35,05 PU [číslo]; 16.10.2000; 60 170; 2 860;; 13,00; 48,05 PU [číslo]; 10.4.2001; 61 650; 12,71; 60,76 PU [číslo]; 11.5.2001; 24 073;;; 4,96; 65,72 PU [číslo]; 1.6.2001; 50 479; 3 327;; 11,09; 76,81 PU [číslo]; 13.12.2002; 2 636; 4 833;; 1,54; 77,35 PU [číslo]; 25.1.2005; 56 660; 84;; 11,70; 89,05 PU [číslo]; 21.5.2005; 2 413;;; 0,50; 89,55 PU [číslo]; 30.5.2005; 12 117;;; 2,50; 92,05 PU [číslo]; 17.6.2005; 21 381; 429;; 3,50; 95,55 PU 2025; 14.7.2005; 746; 732;; 0,30; 95,85 PU [číslo]; 1.9.2014; 30 146; 641;; 3,33; 99,18 PU [číslo]; 1.9.2014; 669; 0,13; 99,31 PU [číslo]; 25.2.2015; 2 371;;; 0,46; 99,77 PU [číslo]; 12.8.2020; 1 040;;; 0,20; 99,97 PU [číslo]; 12.8.2020; 178;; 0,03; 100,00 (viz nesporná tvrzení účastníků řízení (viz protokol o ú. j. ze dne 14. 4. 2022), jakož i spisová dokumentace Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] ve věci sp. zn. PÚ [číslo])

22. Celkový restituční nárok zahrnoval 48,50 ha pozemků v k. ú. [část obce], včetně zemědělské usedlosti sestávající z budov [adresa], [adresa] a [adresa]. Mimo výše uvedených oprávněných osob uplatnili v roce 1996 restituční nárok na stejný majetek další tři žadatelé ([jméno] [anonymizováno], [rodné číslo], Ing. [jméno] [příjmení], [rodné číslo], [anonymizována dvě slova] [příjmení] [jméno], [datum narození]), a to na základě nálezu č. 29/ 1996 Sb., Ústavního soudu České republiky ze dne 13. prosince 1995 ve věci návrhu na zrušení některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 42/1992 Sb., zákona č. 93/1992 Sb. a zákona České národní rady č. 39/1993 Sb., a zákona České národní rady č. 243/ a zákona č. 30/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž bylo zapotřebí vypořádat se s nároky vznášenými Dr. [jméno] [příjmení], [rodné číslo], na základě posledně uvedených předpisů. Ten byl takto nejprve pozemkovým úřadem mylně považován za oprávněnou osobu, ačkoli měl trvalý pobyt na území České republiky již před přijetím zákona č. 30/1996 Sb. a nároky již uplatnil v původně stanovené lhůtě dle zákona o půdě. Důsledky tohoto svého přístupu následně pozemkový úřad musel odstraňovat prostřednictvím autoremedury (viz rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2005). (viz nesporná tvrzení účastníků řízení (viz protokol o ú. j. ze dne 14. 4. 2022), jakož i spisová dokumentace Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována dvě slova]. [anonymizováno] ve věci sp. zn. PÚ [číslo])

23. První rozhodnutí o vydání majetku žalobcům bylo vydáno dne 28. 12. 1995, kdy byla schválena dohoda o vydání věci uzavřená mezi žalobci a povinnou osobou - Svazem českých a moravských výrobních družstev. V následujících letech bylo postupem podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkovým úřadem vydáno celkem 18 rozhodnutí (viz první sloupec tabulky pod bodem 21 odůvodnění tohoto rozsudku). Postupně se tak snižovalo množství majetku, které zůstávalo předmětem řízení (viz poslední sloupec tabulky pod bodem 21 odůvodnění tohoto rozsudku). (viz nesporná tvrzení účastníků řízení (viz protokol o ú. j. ze dne 14. 4. 2022), jakož i spisová dokumentace Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] ve věci sp. zn. PÚ [číslo])

24. V rámci restitučního řízení bylo nezbytné posoudit možnost vydání jednotlivých nemovitostí z hlediska zastavěnosti, a to k datu účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991). Byl rovněž zkoumáno, zda charakter jednotlivých staveb brání vydání konkrétního pozemku, a to na základě znaleckého zkoumání (znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] 2020 ze dne 15. 7. 2020, rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2020). Také bylo nezbytné vypořádat se se skutečností, že část pozemku PK parc. [číslo] tvořenou pozemkem KN parc. [číslo] části pozemků KN parc. [číslo] nebylo možné vydat, neboť tyto jsou součástí nadjezdu nad dálnicí D 11 v ulici Bořetická (viz rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 9. 2014, [číslo jednací]). (viz nesporná tvrzení účastníků řízení (viz protokol o ú. j. ze dne 14. 4. 2022), jakož i spisová dokumentace Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] ve věci sp. zn. PÚ [číslo])

25. V restitučním řízení se rovněž vyskytl problém s určením povinné osoby. Tou byl v rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 25. 2. 2015, [číslo jednací], určen Státní statek [anonymizováno] [obec]„ v likvidaci“. Posledně uvedený tento závěr zpochybňoval, neboť se v rozporu s názorem pozemkového úřadu nepovažoval za právního nástupce dřívějšího Jednotného zemědělského družstva v [část obce]. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 25. 2. 2015, [číslo jednací], proto napadl dne 5. 5. 2015 žalobu podle částí paté zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, v tehdy platném znění („ o. s. ř.“). Dané řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka]. Posledně uvedený soud v něm meritorně rozhodl částečným rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č.j. [číslo jednací], který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018, č.j. [číslo jednací]. Uvedené řízení bylo ve zbylém rozsahu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 12. 2018, č.j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 8. 1. 2019 (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. [spisová značka])

26. Žalobci opakovaně urgovali postup pozemkového úřadu ve věci, a to dne 20. 1. 1999, následně po dalších 10 letech, dále dne 27. 8. 2013 a 5. 5. 2014 (viz nesporná tvrzení účastníků řízení na ú. j. dne 14. 4. 2022), jakož i spisová dokumentace Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro [územní celek] a [anonymizována tři slova] ve věci sp. zn. PÚ [číslo])

27. Nárok, jenž je předmětem tohoto řízení, byl žalobci uplatněn u žalované písemně, a to dne 23. 10. 2020. Žalovaná K takto uplatněnému nároku zaujala negativní stanovisko, o čemž vyrozuměla žalobce dopisem ze dne 2. 2. 2021 (viz kopie uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou újmu ze dne 23. 10. 2020 a kopie stanoviska k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 2. 2. 2021)

28. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

29. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, („ z. o. š.“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

30. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

31. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

32. Dle § 15 z. o. š. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

33. Dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („ Úmluva“), má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

34. Dle § 6 zákona č. 500/2004 Sb., Správní řád, v platném znění, správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).

35. Dle § 9 odst. 1 a 2 zákona o půdě uplatní nárok oprávněná osoba u pozemkového úřadu a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitosti. Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení.

36. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami: V prvé řadě bylo třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. jím zakotvené právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. V případě restitučního řízení bylo nejvyššími soudními instancemi ČR, jakož i ESLP opakovaně judikováno, že tomu tak je (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010, rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99). Mezi účastníky řízení tato otázka není sporná. Učinili základ nároku žalobců nesporným a přeli se toliko o kompenzaci předmětné nemajetkové újmy. Zdejší soud proto nepovažuje za potřebné se touto otázkou blíže zaobírat a odkazuje v tomto na výše uvedenou judikaturu.

37. Naopak je namístě věnovat se blíže vymezení skutku (řízení), jež je předmětem tohoto řízení. Účastníci se v tomto ohledu ve svých názorech diametrálně liší. Žalobci uplatnili restituční nároky ohledně celého souboru nemovitostí, ohledně nichž pak pozemkový úřad rozhodoval postupně v jednotlivých rozhodnutích. Zatímco žalovaná je toho názoru, že daný celek tvoří z hlediska náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem – nepřiměřenou délkou řízení, jeden skutek (jedno řízení), žalobci zastávají názor opačný. Každý restituční nárok, resp. každé rozhodnutí pozemkového úřad, je třeba podle nich posuzovat zvlášť. Soud pro posledně uvedený přístup nevidí legitimní důvod. Není namístě vymezovat řízení na základě procesní aktivity (meritorního rozhodování) pozemkového úřadu na samém konci řízení. Pokud ten volil cestu vícera rozhodnutí, činil tak toliko z důvodu procesní vhodnosti. Byli to naopak žalobci, kdo vymezil předmět řízení na jeho počátku uplatněním nároku na vydání majetku. Uvedený závěr reflektuje i ustálená judikatura ESLP a Nejvyššího soudu citovaná ve Stanovisku. Ta nevychází z premisy, že by každá jednotlivá nemovitost, resp. rozhodnutí o ní, vymezovala samostatné řízení. Naopak je v tomto jednoznačně postavena na premise jednoty restitučního řízení a hledisko mnohosti vydávaných nemovitostí je pak reflektováno v rámci posuzování složitosti řízení (viz bod 40 odůvodnění tohoto rozsudku). Je tak namístě dát v tomto ohledu za pravdu žalované. Ta vychází z judikatury odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2020, sp. zn. 54 Co 385/2019), s níž se zdejší soud plně ztotožňuje. Správnost takovéhoto závěru navíc výslovně potvrdil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1762/2021.

38. Dále se soud zabýval otázkou, nakolik byla celková délka takto vymezeného řízení přiměřená. Jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

39. Restituční nárok žalobci uplatnili dne 27. 10. 1992 a nárok na kompenzaci nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou uplatňují za období od jeho začátku do dne 12. 8. 2020 Celkem se tedy jedná o období dlouhé 27 let, 9 měsíců a 16 dnů.

40. Pokud jde o kritérium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) z. o. š.), je dle ustálené judikatury citované ve Stanovisku podstatné mimo jiné to, že šlo o požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť (viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 64), zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku - viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, § 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů - viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25). Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení.

41. V projednávané věci bylo třeba vypořádat restituční nárok, který zahrnoval rozsáhlý soubor nemovitostí, zejména pozemků, ale i budov (viz body 21 a 22 odůvodnění tohoto rozsudku). Posouzení opodstatněnosti uplatněných nároků žalobců navíc vyžadovalo zkoumání historické dokumentace vážící se k vlastnictví daného nemovitého majetku právními předchůdci žalobců. Ve věci nerozhodoval toliko pozemkový úřad, ale bylo též vedeno soudní řízení podle části páté o. s. ř., a to ve dvou instancích (viz bod 25 odůvodnění tohoto rozsudku). Rovněž bylo zapotřebí zpracování znaleckého posudku (viz bod 24 odůvodnění tohoto rozsudku), přičemž sami žalobci připouští, že tento byl zásadní pro rozhodnutí ve věci (viz bod 3 odůvodnění tohoto rozsudku).

42. Lze tak shrnout, že v projednávané věci bylo dáno hned několik podstatných okolností, kvůli kterým je namístě považovat dané řízení za velmi složité. Ostatně restituční řízení je typově považováno za složité i odbornou literaturou (viz např. KMEC, Jiří. Kapitola XVI (Právo na spravedlivý proces (čl. 6 EÚLP)). In: KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Michal. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 704–705), a to s odkazem na judikaturu ESLP. Pokud tak žalobci rozporují daný závěr s odkazem na rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99, (viz bod 4 odůvodnění tohoto rozsudku), jde toto proti logice dané judikatury.

43. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobců, nevyplývá z tvrzení účastníků ani z provedeného dokazování, že by tito jakkoli přispěli k délce předmětného řízení. Naopak to byl pozemkový úřad, kdo měl po uplatnění restitučního nároku povinnost postupovat ve věci tak, aby nedocházelo k průtahům a tato byla vyřešena v přiměřené době. Pokud žalobci opakovaně urgovali postup pozemkového úřadu (viz bod 26 odůvodnění tohoto rozsudku), jednali nad rámec svých procesních povinností.

44. Oproti tomu postup pozemkového úřadu nebyl zdaleka plynulý a prostý průtahů. Žalovaná sice obecně argumentuje snahou pozemkového úřadu a různými komplikacemi, které tento musel při vedení řízení překonávat (viz body 13 až 17 odůvodnění tohoto rozsudku). Sama ale jedním dechem připouští, že jeho postup ve věci nebyl plynulý (viz bod 18 odůvodnění tohoto rozsudku). K tomuto soud dodává, že ani z tvrzení účastníků ani z provedeného dokazování, zejména spisovou dokumentací pozemkového úřadu, nevyplývá žádná relevantní aktivita pozemkového úřad v několikaletých obdobích, kdy řízení probíhalo.

45. Bylo tomu tak od uplatnění restitučního nároku dne 27. 10. 1992 do roku 1995. Teprve tehdy byla dne 28. 12. 1995 schválena dohoda o vydání věci uzavřená mezi žalobci a povinnou osobou - Svazem českých a moravských výrobních družstev. Přitom dle § 9 odst. 1 zákona o půdě má být uvedená dohoda uzavřena do 60 dnů od uplatnění restitučního nároku. Nedojde-li k tomu, má ve věci rozhodnout z moci úřední pozemkový úřad (§ 9 odst. 4 zákona o půdě). Další nečinnost pozemkového úřadu následovala v obdobích od roku 1995 do roku 2000, od roku 2002 do roku 2005 (tehdy navíc pozemkový úřad zejména v rámci autoremedury napravoval svá dřívější nesprávná rozhodnutí (viz bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku)), od roku 2005 do roku 2014 a od roku 2015 do roku 2020.

46. Takovýto postup pozemkového úřadu nebyl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení a šel proti smyslu zákona o půdě (výslovně vyjádřeném v záhlaví daného předpisu), jenž byl přijat ve snaze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989.

47. Pokud se jedná o význam předmětu daného řízení pro žalobce, nemá soud s ohledem na rozsah vydávaného majetku a účel restitučního řízení (náprava historický křiv páchaných totalitní mocí) důvod pochybovat, že tento byl značný. Specifičnost restitučních řízení v tomto ohledu ostatně respektuje i Nejvyšší soud, který připouští, že s ohledem na svůj význam působí jejich nepřiměřená délka nemajetkovou újmu nejenom samotným účastníkům řízení, ale i jejich rodinným příslušníkům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4251/2010). Soud tento závěr činí i při vědomí, že jednotliví žalobci nevystupovali v řízení sami. Věc se týkala celkem pěti restituentů (viz bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku). Ti se jednak museli podělit o předmětné majetkové hodnoty a navíc sdíleli újmu plynoucí z délky daného řízení.

48. S ohledem na výše uvedené, zejména pak na celkovou délku řízení, jež byla extrémní (27 let, 9 měsíců a 16 dnů), a vadnost postupu pozemkového úřadu ve věci, hodnotil soud řízení jako nepřiměřeně dlouhé. Za daných okolností rovněž nepřicházela v úvahu jiná forma kompenzace způsobené nemajetkové újmy než kompenzace finanční. To ostatně připouští sama žalovaná (viz bod 20 odůvodnění tohoto rozsudku). Nepřiznat zadostiučinění v penězích lze v zásadě jen ve zcela výjimečných případech, kdy například délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, či pokud význam předmětu řízení pro poškozeného byl pouze nepatrný (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

49. Vzhledem k extrémní délce předmětného řízení soud v souladu se Stanoviskem vyšel ze základní částky 20 000 Kč za každý rok, kdy řízení trvalo. Bylo však třeba zohlednit, že každé řízení musí určitou dobu trvat. Za první dva roky proto soud vycházel pouze z poloviční částky 10 000 Kč. Za dobu 27 let, 9 měsíců a 16 dnů se tak jedná o základní částku 535 876 Kč (=2*10 000+25*20 000+9*1 667+16*55).

50. Tuto je třeba dále modifikovat zohledněním faktorů dle § 31a odst. 3 z. o. š. Pokud jde o složitost řízení, vzhledem k již zmíněnému vysokému stupni obtížnosti (body 40 až 42 odůvodnění tohoto rozsudku), je namístě základní částku odškodnění ponížit o 20 %. Pokud jde o kritérium postupu žalobců ve věci, není namístě na základě něj přistupovat k modifikaci základní částky. Je tomu tak s ohledem na to, že tito nijak zásadně nepřispěli k celkové délce řízení. Naopak pokud jde o postup pozemkového úřadu, je namístě základní částku navýšit o dalších 25 %, neboť pozemkový úřad měl v řízení několikaleté prodlevy (viz body 44 a 45 odůvodnění tohoto rozsudku), a to navzdory skutečnosti, že žalobci jeho postup opakovaně urgovali (viz bod 26 odůvodnění tohoto rozsudku). Pokud soud na základě tohoto kritéria přistoupil k navýšení toliko o 25 %, činí tak s vědomím, že se dané nedostatky v postupu pozemkového úřadu promítly do celkové délky řízení, a byly tak do značné míry zohledněny již při stanovování základní částky kompenzace. Další navýšení by konečně bylo namístě s ohledem na význam předmětu řízení pro poškozené (viz bod 47 odůvodnění tohoto rozsudku). Soud k němu nicméně nepřistoupil s ohledem na skutečnost, že újma byla v tomto případě sdílena celkem pěti restituenty. Souhrnné navýšení základní částky po zohlednění výše uvedených kritérií tedy činí 5 % a výsledná kompenzace pro každého z žalobců je 562 669,8 Kč.

51. Žalobci nicméně požadovali každý toliko částku 536 770 Kč s příslušenstvím a soud je tímto vymezením předmětu řízení vázán. Vedle posledně uvedené částky žalobcům náleží i požadovaný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců (§ 15 odst. 1 z. o. š.) poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem dle § 14 z. o. š. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010). Za den uplatnění nároku u žalované je třeba považovat den 23. 10. 2020 (viz bod 27 odůvodnění tohoto rozsudku). Posledním dnem lhůty dle § 15 odst. 1 z. o. š. tak byl den 23. 4. 2021 a zákonný úrok z prodlení začal k žalované jistině přirůstat dnem následujícím.

52. S ohledem na výše uvedené soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I. až IV. tohoto rozsudku.

53. O náhradě nákladů řízení žalobce a), jenž byl v řízení zcela úspěšný, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že mu ve výroku III. tohoto rozsudku přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 29 800 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, („a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 2. 2021, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 1. 7. 2021, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 24. 2. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 3. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 5. 2021, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 2. 2022, z částky 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 14. 4. 2022 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 30. 5. 2022 snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 a. t. včetně deseti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Pro úplnost soud uvádí, že s ohledem na 31 odst. 4 z. o. š. nebylo možné přiznat náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném uplatnění nároku u žalované.

54. O náhradě nákladů řízení žalobkyně b), jež byla v řízení zcela úspěšná, rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jí ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v částce 29 800 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 2. 2021, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 1. 7. 2021, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 24. 2. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 21. 3. 2022, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 11. 5. 2021, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 3. 2. 2022, z částky 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 14. 4. 2022 a z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 30. 5. 2022 snížená o 20 % dle § 12 odst. 4 a. t. včetně deseti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Pro úplnost soud uvádí, že s ohledem na 31 odst. 4 z. o. š. nebylo možné přiznat náhradu nákladů právního zastoupení při předběžném uplatnění nároku u žalované.

Poučení