64 A 4/2026– 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: O. V. zastoupen advokátkou Mgr. Evou Novotnou sídlem Kmentova 89/II, 377 01 Jindřichův Hradec proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. KUJCK 139235/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V projednávané věci je spornou otázkou trestní odpovědnost žalobce za přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích („zákon o přestupcích“). Toho se podle rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 22. 10. 2025, č. j. OKS/6647/2024, měl žalobce dopustit tím, že úmyslně dne 13. 10. 2024 v přesně nezjištěném čase od 18:01 do 18:06 hodin, na parkovišti benzinové čerpací stanice MOL na adrese Rezkova 1157, 377 01 Jindřichův Hradec, na místě veřejnosti přístupném, po předchozí slovní rozepři s J. D. a R. T., která trvala nejméně 10 minut, bez jakéhokoliv důvodu, aniž by byl ohrožen na životě a zdraví, vytáhl z pouzdra krátkou střelnou zbraň Rock Island Armory, vzor M1911 A 1, kterou namířil do oblasti trupu R. T., poté zbraň nabil a bezdůvodně ho touto ohrožoval.

2. Za uvedené jednání byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 3 000 Kč a správní trest propadnutí věci – zbraně Rock Island Armory, vzor M1911 A 1, včetně zásobníku a 8 ks nábojů. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou.

3. Prvostupňové rozhodnutí žalovaný k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím částečně změnil, a to v části výroku I., v němž nahradil slovní spojení „poté zbraň nabil“ spojením „poté se minimálně pokusil zbraň nabít“. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti rozhodnutí žalovaného brojí žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 13. 2. 2026, kterou se domáhá, aby soud obě rozhodnutí správních orgánů zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

5. Žaloba rekapituluje průběh správního řízení a provedené dokazování a namítá, že skutkové a právní závěry správních orgánů neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Tvrdí, že od počátku podával konzistentní a věrohodnou verzi průběhu události: po předchozí slovní potyčce měl být svědek R. T. v podnapilém stavu, chovat se agresivně a přejít k fyzické agresi tím, že do žalobce strčil; žalobce zdůrazňuje, že T. se měl k odstrčení přiznat a uvést, že do něj strčil „vší silou“. V kontextu přítomnosti dalších osob na straně T. (početní převaha) žalobce uvádí, že se obával pokračování fyzického napadání a z tohoto důvodu incident ukončil vytažením legálně držené zbraně (měl ji mít u sebe, neboť se vracel ze střelnice). Žalobce popírá, že by zbraní na T. mířil či že by ji nabil, a uvádí, že po vytažení zbraně již nikoho neohrožoval, nebránil nikomu v odchodu a vyčkal v klidu příjezdu Policie ČR.

6. Klíčovým žalobním bodem je námitka existence okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně nutné obrany dle § 25 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich („zákon o odpovědnosti za přestupky“). Žalobce tvrdí, že jeho jednání bylo reakcí na přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem (zdraví, osobní integrita), přičemž správní orgány podle něj nesprávně uzavřely, že pouhé odstrčení nelze považovat za relevantní ohrožení a že v okamžiku vytažení zbraně již útok netrval. Žalobce namítá, že takový závěr je v rozporu s provedenými důkazy, neboť ze svědeckých výpovědí má vyplývat, že fyzický kontakt (odstrčení) představoval počátek eskalace do fyzického napadání a žalobce reagoval bezprostředně. Současně žalobce dovozuje, že bez vytažení zbraně bylo reálně očekávatelné pokračování útoku. Z toho vyvozuje, že jeho jednání mělo charakter obranného odvracení útoku, a tudíž čin jinak trestný jako přestupek neměl být kvalifikován jako přestupek.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. V plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se dle jeho názoru řádně a dostatečně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce. Napadené rozhodnutí považuje žalovaný za přezkoumatelné. Zdůraznil, že se správní orgány podrobně zabývaly jednotlivými svědeckými výpověďmi, hodnotily je jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a rovněž řádně odůvodnily, proč žalobcovo tvrzení o nutné obraně nepovažují za důvodné. Na základě provedených důkazů a jejich hodnocení žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce skutku dopustil, přičemž v odvolacím řízení byla provedena jen drobná korekce skutkového výroku týkající se nabití zbraně.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci samé krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný výslovně uvedl, že souhlasí s tím, aby ve věci krajský soud rozhodl bez nařízení jednání. Právní zástupkyně žalobce se k výzvě soudu nevyjádřila.

9. Žaloba není důvodná.

10. Krajský soud se v prvé řadě zabýval s námitkou žalobce, dle které žalovaný učinil skutkový závěr v rozporu s provedenými důkazy. Nepovažuje za prokázané, že se měl pokusit zbraň nabít, ani že měl na R. T. zbraň namířit.

11. Skutková zjištění ohledně skutečnosti, zda žalobce zbraň nabil, resp. zda se o to pokusil, žalovaný předestřel na straně 6 napadeného rozhodnutí. Zde uvedl, že přistoupil k částečné změně výroku prvostupňového rozhodnutí, neboť nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda žalobce zbraň skutečně nabil. Bez důvodných pochybností však bylo zjištěno, že se o nabití zbraně minimálně pokusil. Uvedené dovodil jak ze svědeckých výpovědí, tak i z výpovědi samotného žalobce. Ten měl uvést, že se zbraň pokusil nabít, ale nepodařilo se mu to. Krajský soud ze spisového materiálu ověřil, že žalobce při své výpovědi v rámci ústního jednání konaného dne 15. 5. 2025 uvedl mj. následující: „Na otázku správního orgánu, zda jsem na místě uvedl zbraň do pohotovostní polohy, nabil ji sděluji, že se ji pokusil nabít, ovšem se mi to nepodařilo. Od muže jsem stál ve vzdálenosti na krok, tedy jednoho metru.“ Byť ze svědeckých výpovědí (svědků Š., S., T. a D.) vyplývá, že svou zbraň nabil, žalovaný v pochybnostech učinil skutkový závěr ve prospěch žalobce o tom, že se zbraň minimálně pokusil nabít, jak to sám při své výpovědi uvedl. Uvedený závěr žalovaného má proto krajský soud za prokázaný, byť nepovažuje za pravděpodobné, že žalobce, který se nota bene v danou dobu vracel ze střelnice, nebyl schopen zbraň nabít.

12. Stejně tak skutečnost, že žalobce zbraň namířil na R. T., má krajský soud za bezpečně prokázanou. Tuto okolnost shodně vypověděli svědci M. Š., K. S., R. T. i J. D. Naproti tomu stojí osamocená výpověď žalobce, který uvedl, že měl zbraň po vytažení z pouzdra držet podél těla a po celou dobu s ní mířit na zem. Výpověď Z. V., manželky žalobce, nevyhodnotil krajský soud v tomto ohledu jako věrohodnou, neboť se s ostatními výpověďmi rozchází již v tom, zda měl žalobce zbraň v ruce, či nikoliv. Stejně tak výpovědi A. K. krajský soud neuvěřil, neboť ten v rozporu s ostatními výpověďmi uvedl, že po zahájení verbálního konfliktu si žalobce po nějaké době došel do auta pro zbraň a teprve poté se se zbraní v ruce vrátil ke svědkům později ztotožněným jako J. D. a R. T. Svědek R. D. pak sice vypověděl, že žalobce mířil zbraní na zem, nevypověděl však, že vytažení zbraně předcházelo odstrčení žalobce R. T. Za příčinu vytažení zbraně považoval přistoupení R. T. k žalobci, nikoliv jeho odstrčení. Z jeho výpovědi plyne, že s aktéry konfliktu neměl nic společného, stál opodál a konflikt nesledoval po celou dobu. Nelze tak učinit závěr, že sledoval chování žalobce bezprostředně po odstrčení, kdy právě dle shodné výpovědi shora uvedených svědků měl na R. T. zbraň namířit. Ani tito svědci přitom nepopírají, že po určité době žalobce zbraň sklonil k zemi. Je proto zřejmé, že krátkodobé namíření zbraně na R. T. svědek pouze nemusel zaznamenat.

13. Na základě shora uvedeného má krajský soud ve shodě s žalovaným za prokázané, že minimálně po určitý krátký časový úsek žalobce na R. T. zbraň namířil. Tento závěr podporuje též skutečnost, že se žalobce i dle svého vyjádření pokusil zbraň nabít. Pokud by měl v úmyslu zbraň pouze vytáhnout z pouzdra a mít ji po celou dobu při těle namířenou k zemi (pouze tedy demonstrovat, že zbraň má při sobě), neměl by důvod zbraň nabíjet.

14. Dále se již krajský soud zabýval stěžejní otázkou projednávané věci, a to tím, zda byly naplněny okolnosti nutné obrany. Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně aplikoval ustanovení o nutné obraně, když jeho jednání vyhodnotil jako protiprávní, nikoliv jako akt nutné obrany, což je okolnost vylučující protiprávnost. Za rozporný s provedeným dokazováním považuje závěr správních orgánů o tom, že pouhé odstrčení nemohlo být v dané situaci považováno za ohrožení jeho zdraví či života, resp. za útok proti němu. Nesouhlasí také s tím, že v době, kdy měl zbraň vytáhnout, již napadení skončilo a R. T. v útoku nepokračoval. Domnívá se, že pokud by nevytáhl zbraň, dalo se předpokládat, že R. T. bude ve fyzickém napadání jeho osoby pokračovat, neboť se celá situace vyhrocovala. Ze slovní agrese již R. T. přecházel do agrese fyzické, a to navíc za situace, kdy byl pod vlivem alkoholu a ostatní svědci, cestující spolu s ním ve vozidle, měli početní převahu. Vytažení zbraně proto považuje za adekvátní a dané situaci přiměřené.

15. Podmínky nutné obrany v řízení o přestupku vymezuje § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle odst. 1 uvedeného ustanovení platí, že čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Dle odstavce 2. pak platí, že nejde o nutnou obranu, byla–li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podmínky nutné obrany by tak dle citovaných ustanovení byly v projednávané věci naplněny, pokud by žalobce odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem a jeho obrana by zároveň nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

16. Aby bylo možné určit, zda žalobce v posuzované věci skutečně odvracel protiprávní útok na zájem chráněný zákonem, je předně třeba zabývat se tím, za jakých okolností k jeho napadení došlo a rovněž co tomuto napadení předcházelo. V projednávané věci lze za nesporné označit, že po dopravním incidentu na kruhovém objezdu se žalobce setkal na přilehlé čerpací stanici s osádkou automobilu, které mu dle jeho názoru nedalo přednost v jízdě. S částí osádky, tj. svědky J. D. a R. T., začal verbálně situaci řešit, kdy tato výměna názorů mohla trvat v řádu několika minut. R. T. šel v jejím průběhu vyhodit plechovku od piva do přilehlého odpadkového koše, kdy mezi tím vznikl mezi žalobcem a J. D. slovní konflikt. Oba aktéři se k sobě přiblížili na vzdálenost zhruba jednoho metru. R. T. posléze k žalobci přistoupil a od J. D. jej odstrčil. Žalobce bezprostředně na to udělal úkrok zpět, vytáhl svou legálně drženou zbraň, kterou měl v té době při sobě, a pokusil se ji nabít. Tím celý konflikt skončil, žalobce a svědci se rozešli, načež jeden za svědků zavolal policii.

17. Z dikce shora citovaných ustanovení vyplývá, že pro splnění podmínek nutné obrany je podstatné, zda jednání R. T. vykazovalo znaky útoku, resp. pokračování v útoku, proti kterému by se žalobce musel bránit. Útokem se rozumí jednání člověka, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost.

18. Judikatura správních soudů vychází z toho, že se musí „jednat o reálné ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž toto ohrožení bylo vyvoláno protiprávním jednáním fyzické osoby a je určitou měrou nebezpečné pro společnost. Útok musí skutečně existovat reálně, nikoliv pouze ve fantazii obránce, pokud takový reálný útok chybí a existuje pouze v představě obránce, jedná se o domnělou (putativní) nutnou obranu. Útok musí být protiprávní, protože jen takové jednání ospravedlňuje obranu proti útočníkovi. (...) Jednání v nutné obraně musí být přímo zaměřeno na odvrácení uvedeného útoku, tj. mezi tímto jednáním a útokem musí existovat nejen bezprostřední souvislost, ale musí se jednat o takovou obranu, aby byla vůbec způsobilá útok odvrátit“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 5. 2015, č. j. 52 Ad 10/2014–77, obdobně též např. rozsudky NSS ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008–172, či ze dne 14. 4. 2022, č. j. 9 As 170/2020–37).

19. Žalovaný dospěl ve shodě se správním orgánem prvního stupně k závěru, že podmínky nutné obrany v případě žalobce nebyly naplněny, neboť v době jeho jednání zde nebyl přímo hrozící nebo trvající útok. Vyšel z toho, že R. T. poté, co strčil do žalobce, v žádném dalším útoku nepokračoval. Dané odstrčení navíc nemohlo být nijak silné, když žalobce neupadl na zem, pouze trochu couvl, resp. odkročil. Žalobce naopak tvrdí, že pokud by nevytáhl zbraň, dalo se předpokládat, že fyzické napadání jeho osoby bude pokračovat, neboť se celá situace vyhrocovala. Svědek T. přecházel do fyzické agrese, navíc za situace, kdy byl pod vlivem alkoholu a s ostatními svědky byl v početní převaze. Mohl se proto po právu cítit ohrožen na svém zdraví.

20. Dle názoru krajského soudu nelze izolovaně posuzovat, zda odstrčení žalobce představovalo útok v intenzitě vyžadované ustanoveními o nutné obraně, jak to činí žalovaný. Je nutné se zabývat tím, jak jednání R. T. v daný okamžik vnímal či vyhodnotil žalobce. Na základě provedeného dokazování nelze předvídat, zda R. T. zamýšlel žalobce po jeho odstrčení dále jakkoli fyzicky napadat. V situaci, kdy verbální konflikt po odstrčení přerostl v konflikt fyzický, navíc v návaznosti na slova R. T., že věc vyřídí „jako chlapi“, kdy tento se žalobci jevil pod vlivem alkoholu, a při početní převaze svědků cestujících spolu s R. T. jedním vozidlem, si žalobce minimálně mohl připadat ohrožen na svém zdraví, pokud by R. T. v útoku pokračoval. Obranné jednání žalobce přitom bylo přímo zaměřeno na odvrácení útoku R. T., když následovalo bezprostředně poté, co jej T. odstrčil. Zároveň zjevně bylo způsobilé daný útok odvrátit. Krajský soud se proto neztotožnil se závěrem žalovaného, že pouhé odstrčení nemohlo představovat útok na osobu žalobce, které vyvolalo nutnost obrany. Nebylo zřejmé, zda R. T. k dalšímu fyzickému útoku na žalobce přistoupí, či nikoliv. Žalobce tak nemohl v dané chvíli jednoznačně předvídat, zda situace nepřeroste v další fyzický konflikt či jeho újmu na zdraví, proto byl oprávněn se bránit.

21. Rozhodující pro posouzení toho, zda je dána odpovědnost žalobce za přestupek, který je mu kladen za vinu, je tedy otázka přiměřenosti obrany ve vztahu ke způsobu jednání R. T.

22. Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že o nutnou obranu nejde pouze tehdy, pokud byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V této souvislosti je důležité zmínit rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007–135, č. 1338/2007 Sb. NSS, podle něhož se při posuzování trestnosti správních deliktů aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů, a lze tedy vycházet i ze související judikatury trestních soudů.

23. Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, č. R 20/2008 tr.). Přiměřenost obrany se přitom posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí. Trestní zákoník (stejně jako zákon o odpovědnosti za přestupky) nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany. Je proto třeba posoudit všechny rozhodné skutečnosti, zejména intenzitu útoku a obrany, i všechny další okolnosti případu s přihlédnutím též k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 7 Tdo 853/2014–31).

24. Výkladem pojmu obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku se v nedávné době zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 525/2023. Uvedl, že posuzování přiměřenosti obrany je „nutno zvážit všechny objektivní okolnosti i subjektivní rozpoložení, v němž obviněný (vzhledem k těmto okolnostem) jednal. Výrazem „zcela zjevně“ je přitom podtrženo právě subjektivní hledisko. Obecně platí, že pokud útočník svým jednostranným jednáním vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany, mělo by se ustanovení § 29 uplatňovat ve prospěch obránce co nejšířeji (samozřejmě v souladu se zákonem), aby se posilovala vůle lidí odvracet přímo hrozící nebo trvající útoky na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality. Ve „způsobu útoku“ je pak vyjádřen nejen způsob samotného provedení útoku, ale i osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, pokud je lze zahrnout pod pojem způsob útoku a byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není–li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též tehdy, je–li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu.“ 25. V návaznosti na shora uvedené závěry krajský soud vyhodnotil, že obrana žalobce byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku R. T., resp. útoku, který mu z jeho strany mohl hrozit. Byť je vždy velice obtížné dovozovat subjektivní pocity a psychické rozpoložení, v jakém se určitá osoba v danou chvíli nachází, krajský soud má na základě provedených důkazů za to, že existuje hned několik skutečností, které musely být žalobci nepochybně zřejmé již v době, kdy útok vůči němu započal. V prvé řadě verbální konflikt ohledně dopravního incidentu na kruhovém objezdu inicioval a dobrovolně v něm pokračoval. Sám popsal, že se s J. D. dohadoval ohledně přednosti na kruhovém objezdu. Na D. dotaz, zda má nějaký problém, odvětil, že problém má, a to ten, že nedostal přednost. Ani poté, co do slovního konfliktu vstoupil R. T. se slovy „ty máš problém, tak pojď“ či „tak si to pojď vyřídit jako chlapi, ale se mnou“, žalobce neustoupil a situaci na kruhovém objezdu dále řešil. Po celou tuto dobu si byl přitom vědom toho, že má při sobě střelnou zbraň. Minimálně po těchto stupňovaných slovních výzvách R. T. si žalobce musel být vědom, že pokračování v hádce je v rozporu přinejmenším se zásadami rozumného a uvážlivého chování, a že je pravděpodobné, že na straně svědků vyvolá konfliktní reakci. Svým postojem však naopak celou situaci ještě vyostřil a k samotnému útoku tak nepochybně sám přispěl.

26. Nelze tedy vyjít z toho, že by R. T. vůči žalobci zakročil zcela bezdůvodně, bez jakéhokoli přičinění žalobce, byť svědkovo jednání vykazovalo známky agrese a nebylo adekvátní. Žalobce obdobnou reakci však mohl a měl předvídat. Stejně tak nelze přistoupit na to, že by žalobcova obava z případných následků útoku měla být násobena tím, že se na místě v danou chvíli vedle svědka T. nacházely i další osoby, které s ním jely ve vozidle. Této skutečnosti si byl žalobce od počátku vědom, a přesto ve verbálním konfliktu pokračoval. Ze skutečnosti, že ke konfliktu došlo v prostorách čerpací stanice, tedy na veřejně přístupném a kamerami monitorovaném místě, pak muselo být žalobci zřejmé, že R. T. nemá v úmyslu jej zranit či mu jakkoliv vážněji ublížit na zdraví. Byť se následně provedenou dechovou zkouškou prokázalo, že R. T. byl pod vlivem alkoholu, nemohlo být toto ovlivnění alkoholem natolik významné, když posléze přivolaný policista uvedl, že se mu žádný z aktérů konfliktu pod vlivem alkoholu nejevil.

27. Pokud jde o způsob útoku, kterému se žalobce bránil, R. T. sice v rámci verbálního konfliktu přistoupil k jeho odstrčení, z ničeho však neplyne, že by mu přímo vyhrožoval konkrétní újmou na zdraví, případně že by mu vážná újma na zdraví ze strany svědka hrozila. Svědek rovněž nebyl žádným způsobem ozbrojen. Intenzita odstrčení pak nemohla být vysoká, když žalobce zvládl bezprostředně poté vytáhnout z pouzdra zbraň a pokusit se ji nabít.

28. Naopak o tom, že žalobcovo jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené, vypovídá již samotná reakce svědků. Ti se vytažené střelné zbraně ihned přirozeně zalekli a začali od žalobce ustupovat. Sám R. T. vypověděl, že měl po vytažení zbraně neskutečný strach, nevěděl v tu dobu, zda je nabitá, či nikoliv a zda ji žalobce skutečně použije či nikoli. Bezprostředně po skončení konfliktu také jeden ze svědků zavolal policii. Žalobce si musel být vědom, jakou reakci vytažení střelné zbraně a pokus o její nabití vyvolá. Chtěl–li daný konflikt ukončit, mohl z místa následně po jeho odstrčení odejít, případně mohl upozornit, že má u sebe střelnou zbraň. Namísto toho zbraň vytáhl z pouzdra, pokusil se jí nabít a krátce jí namířil na svědka T.

29. Při posouzení přiměřenosti obrany je třeba porovnat následek, který žalobci reálně hrozil, s následkem, který svou obranou vyvolal. Byť obrana nemusí být zcela proporcionální ve vztahu k možnému následku útoku, nemůže na druhou stranu být zjevně možnému následku nepřiměřená. R. T. nedisponoval žádnou zbraní a nepřistoupil k bezprostřednímu napadení žalobce například pěstmi, kopy či obdobným intenzivním způsobem. Pouze jej odstrčil, přičemž výslovně žádnou vážnou újmou na zdraví nehrozil. Žalobce naopak vytažením střelné zbraně a pokusem o její nabití v takto vypjaté situaci riskoval, že některé z přítomných osob způsobí vážnou újmu na zdraví, případně i smrt, čehož si musel být vědom. Bez významu není v této souvislosti ani skutečnost, že sám žalobce je legálním držitelem zbraně, muselo mu tedy být již z tohoto důvodu zřejmé, jaké následky by její eventuální použití či neadekvátní zacházení s ní mohlo mít.

30. Jeho obranné jednání tak bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, když očividně a nepochybně neodpovídalo dané situaci, resp. újmě, která žalobci v dané chvíli mohla hrozit. Krajský soud je přitom toho názoru, že shora popsané jednání žalobce je natolik společensky škodlivé, že svou povahou mohlo naplnit znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečeného vyhrožování podle § 353 trestního zákoníku či výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2022, č. j. 7 Tdo 547/2022–202), pro který ostatně byly původně zahájeny úkony trestního řízení a je s podivem, že věc byla nakonec vyhodnocena jako přestupek.

31. Ve světle všech zmíněných skutečností tak dle názoru krajského soudu není možné dospět k jinému závěru než k tomu, že obrana ze strany žalobce byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku vedenému R. T., pročež takové jednání nelze posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky, tedy jako okolnost, která by vylučovala protiprávnost jednání žalobce. Ten tudíž zmíněným jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona o přestupcích a za tento přestupek byl napadeným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uznán vinným zcela po právu.

V. Závěr a náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení