64 A 5/2023–54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: J. M., narozen dne bytem zastoupen advokátem JUDr. Bc. Norbertem Naxerou sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2023, č. j. KUJCK 38894/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2023, č. j. SO/17465/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání tří přestupků, a to konkrétně: – přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 8. 8. 2022 v 8:55 hodin na silnici I/3, v k. ú. Boršov nad Vltavou, směrem k obci Kamenný Újezd, řídil motorové vozidlo tovární značky Mercedes, registrační značky X, kdy danému vozidlu byla (na úrovni objektu Na Planýrce č. p. 170, Boršov nad Vltavou) rychloměrem LaserCam4 obsluhovaným proškoleným policistou naměřena rychlost 140 km/h, přičemž mu po zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % byla prokázána rychlost jízdy 135 km/h v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 45 km/h; – přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením povinnosti dle § 6 odst. 8 téhož zákona, v návaznosti na § 6 odst. 7 písm. a) a písm. b) zákona o silničním provozu, kterého se dopustil tím, že při následné silniční kontrole na sjezdu k obci Kamenný Újezd na výzvu policisty nepředložil řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla; – přestupku dle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, porušením § 17 odst. 1 téhož zákona, kterého se dopustil tím, že při uvedené kontrole na výzvu policisty nepředložil zelenou kartu.

2. Za uvedená přestupková jednání byl žalobci prvostupňovým orgánem uložen správní trest pokuty ve výši 4 500 Kč a současně byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2023, č. j. KUJCK 38894/2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že podle § 90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve které se správní orgán prvního stupně zabýval otázkou duševní schopnosti obviněného k řízení motorových vozidel. Žalovaný tak učinil, neboť šlo o ničím nepodloženou spekulaci ohledně zdraví odvolatele, která správnímu orgánu prvního stupně nepřísluší. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 5. 2023 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) správní žalobu, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného.

5. Součástí žaloby, kterou žalobce brojí proti napadenému rozhodnutí, byla žádost o přiznání odkladného účinku žalobě. Krajský soud o návrhu žalobce rozhodl usnesením ze dne 29. 5. 2023, č. j. 64 A 5/2023–44, tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal.

6. Žalobce prvním žalobním bodem polemizoval se způsobem ověření identity řidiče při spáchání přestupku, které dle jeho názoru bylo provedeno spekulativním a nespolehlivým způsobem, v důsledku čehož nebylo dostatečně prokázáno, že by vozidlo skutečně řídil žalobce. Žalobce nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, dle něhož žádným způsobem neprokázal, že rozhodného dne nebyl na místě přestupku, nýbrž byl v práci v Praze. Obviněný nemusí prokazovat svou nevinu, naopak vinu obviněného musí v trestním právu prokazovat orgány činné v trestním řízení a v přestupkovém řízení pak analogicky tuto úlohu přebírají správní orgány. Žalobce současně upozornil, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí není nikde zmiňován záznam telefonického hovoru, přestože má za to, že hovory služebních čísel příslušníků Policie ČR jsou nahrávány. Současně není v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeno, se kterou sekretářkou policisté měli údajně hovořit. Vzhledem k tomu má žalobce za to, že si příslušník policie tuto skutečnost vymyslel. S danou námitkou se přitom žalovaný nezabýval a patrně si záznam hovoru vůbec nevyžádal.

7. Druhým žalobním bodem žalobce namítá, že přestože je povinností správních orgánů umožnit účastníkům řízení dostatečným způsobem uplatnit jejich práva, správní orgán prvního stupně s žalobcem vůbec nekomunikoval a nereagoval na jeho podání. Konkrétně nebylo reagováno na jeho argumentaci, dle které žalobce vozidlo neřídil a na místě se nenacházel. Daný postup přitom ani není dostatečně odůvodněn ve správních rozhodnutích. V dané souvislosti žalobce odkázal na zásadu, dle které je veřejná správa službou veřejnosti a každý, kdo plní úkoly plynoucí z působnosti správního orgánu je povinen se k adresátům veřejnosprávního působení chovat zdvořile a dle možností jim vycházet vstříc. Žalobce dovozuje, že vzhledem k této zásadě, vyjádřené v § 4 odst. 1 správního řádu, je i toto popsané zdánlivě méně závažné pochybení správního orgánu nezákonné.

8. Námitkami soustředěnými pod třetím žalobním bodem žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s argumentací žalobce uvedenou v odvolání, jakož ani s žalobcem navrženými důkazy. Konstatování žalovaného, kterým aproboval zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu prvního stupně, není dle žalobce dostatečné. K jednotlivým argumentům žalobce žalovaný konstatoval toliko to, že nejsou správné, aniž by je však hodnověrným způsobem vyvrátil. Dle žalobce na některé argumenty není reagováno vůbec, na některé toliko velmi obecně. Žalobce konkrétně zmínil některé námitky, ke kterým se dle jeho názoru žalovaný nevyjádřil, přičemž mělo jít o několik dílčích námitek týkajících se nesprávného měření rychlosti. Současně se dle názoru žalobce žalovaný nevypořádal s žalobcem odkazovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2018, č. j. 17 A 4/2015–98, který zaujal k měření rychlosti v zatáčce opačný názor než žalovaný. Žalobce uvedl, že ani po vydání napadeného rozhodnutí neví, zda existuje nahrávka telefonního hovoru policisty do společnosti JMJ Reha&Spa s.r.o., zda policejní hlídka měřila rychlost přes sklo či se při měření nacházela mimo vozidlo, jaká byla délka měřeného úseku, jakož ani to, zda hlídka při měření rychlosti neměla výhled zakrytý stromy či keři, které se podle leteckých snímků v daném místě nachází.

9. Žalovaný současně v napadeném rozhodnutí neodůvodnil, proč nepoužil žalobcem navrhované důkazy. Žalobce upozornil, že není přípustné, aby si správní orgán vybíral, které důkazy vyhodnotí a které ne, popř. které použije a které opomene. Správní orgán se dle něho musí zabývat všemi důkazy, má pouze možnost některé neprovést, což však musí následně vysvětlit v odůvodnění. V této souvislosti žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), týkající se dokazování v trestním řízení. Nelze a priori říci, že ve správním řízení jsou méně přísné požadavky na zjišťování skutkového stavu a dokazování. V řízení o dopravních přestupcích hrozí dle žalobce závažné následky, zvláště pokud je obviněný podnikatel, který potřebuje vozidlo k výkonu svého povolání, jako tomu bylo v tomto případě. Žalovaný též nerespektoval zásadu presumpce neviny a skutkový stav, který ani nebyl spolehlivě zjištěn, posuzoval v neprospěch žalobce, nikoliv v jeho prospěch.

10. Čtvrtým žalobním bodem žalobce konečně dovozuje podjatost pracovníka správního orgánu prvního stupně. Uvedené žalobce činí s odkazem na žalovaným vypuštěný odstavec odůvodnění obsahující neodůvodněné spekulace o psychickém stavu žalobce. Na jedné straně žalovaný sice posoudil danou pasáž odůvodnění jako spekulace, avšak na straně druhé dospěl k závěru, že daný pracovník není podjatý. Žalobce trvá na tom, že zmíněný pracovník správního orgánu prvního stupně podjatý byl, a to i přesto že jej osobně nezná, avšak jinak by se dle žalobce nedopouštěl podobných spekulací. Žalobce usuzuje, že pokud daná oprávněný úřední osoba považovala žalobce za psychicky nemocného člověka, nemohla se vážně zabývat jeho argumenty.

11. Z uvedených důvodů žalobce dovozuje porušení práva na spravedlivý proces a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k prvnímu žalobnímu bodu konstatoval, že ze strany policistů byla při silniční kontrole jednoznačně prokázána totožnost žalobce. Přestože jim žalobce své doklady nepředložil, policisté totožnost žalobce ověřili v dostupných evidencích, a to na základě žalobcem sdělených osobních údajů, což je doloženo i připojeným videozáznamem a fotodokumentací. Policisté pak totožnost žalobce ověřili i na základě fotografie obsažené v daných evidencích. Telefonický rozhovor mezi policisty a spolupracovníkem žalobce dokládá toliko snahu zasahujících policistů ověřit totožnost žalobce, který po určitou dobu odmítal spolupracovat. Žalovaný připustil, že daný telefonát neměl pro ověření totožnosti žádný význam a byl učiněn pouze pro dokreslení situace.

13. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že s žalobcem bylo po celou dobu řízení před správním orgánem prvního stupně průběžně komunikováno, neboť žalobce byl vyrozuměn o zahájení správního řízení, o nařízení ústního jednání, ke kterému byl řádně předvolán. Sám žalobce sdělil, že se ústního jednání nezúčastní a na své přítomnosti netrvá. Žalobci tak byl poskytnut dostatečný prostor pro vyjádření ve věci, ať již na ústním jednání či písemně. Žalovaný proto na postupu správního orgánu prvního stupně neshledal žádného pochybení.

14. Jde–li o třetí žalobní bod, dle žalovaného byly vznesené námitky žalobce týkající se správnosti provedeného měření rychlosti vypořádány. Žalovaný trvá na tom, že měření bylo provedeno řádně. Dané námitky jsou dle žalovaného zcela účelové a nepodložené. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém byla předmětná námitka dostatečně vypořádána již v rámci odvolacího řízení.

IV. Průběh ústního jednání

15. Dne 27. 7. 2023 se ve věci konalo ústní jednání. V rámci tohoto jednání obě strany sporu setrvaly na svých tvrzeních a závěrech vymezených v žalobě a ve vyjádření k ní. Právní zástupce žalobce opakovaně uvedl, že se žalobce dotčeného přestupku nedopustil, negativní tvrzení přitom není povinen prokazovat. Žalobce občanský průkaz nepředložil, a proto nebylo prokázáno, že vozidlo řídil právě on. Poukázáno bylo též na nestandardní okolnosti měření rychlosti, které proběhlo v zatáčce a přes sklo policejního vozu, šlo tedy o nesprávný postup ze strany policistů. Dle právního zástupce žalobce pak je zcela standardní, že pokud jsou v jednom směru dva jízdní pruhy, jede se v jednom z nich rychleji. Žalobce nebyl seznámen s podklady správního rozhodnutí a ústní jednání ve věci navíc probíhalo v době jeho narozenin. Závěrem byl právním zástupcem žalobce vyjádřen nesouhlas se závěry správních orgánů o nepodjatosti úředních osob v dané věci. Žalovaný v reakci na žalobní přednes poukázal na skutečnost, že nejvyšší povolená rychlost platí v každém jízdním pruhu. Správnost měření v dané věci potvrzuje jednoznačnost výstupu z tohoto měření.

V. Právní hodnocení krajského soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“]).

17. Žaloba není důvodná.

18. Žalobce prvním žalobním bodem předně namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že by v době spáchání přestupku vozidlo skutečně řídil, když nedošlo k jeho ztotožnění prostřednictvím občanského či řidičského průkazu. V den spáchání přestupku žalobce žádné doklady totožnosti nikomu nepředkládal, byl v práci v Praze.

19. Krajský soud v otázce ztotožnění osob Policií ČR považuje za nutné nejprve přiblížit relevantní právní úpravu. Dle § 63 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se prokázáním totožnosti rozumí prokázání jména (popřípadě jmen), příjmení a data narození, popřípadě dalších údajů. Rozsah a způsob zjišťování osobních údajů musí být přiměřené účelu zjišťování totožnosti. Dle § 63 odst. 2 písm. a) téhož zákona je současně policista oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu podezřelou ze spáchání trestného činu nebo přestupku.

20. Ačkoli žalobce již v průběhu správního řízení (v přípisu ze dne 2. 1. 2023) upozorňoval na to, že řidič policejní hlídce nepředložil žádné doklady, nemá tato okolnost vliv na soulad prokázání totožnosti řidiče s právními předpisy. Jak plyne ze shora rekapitulované právní úpravy, totožnost lze ověřit i bez předložení dokladu totožnosti. Dle stávající právní úpravy ani není stanovena povinnost mít doklad totožnosti při sobě, a to na rozdíl od již zrušeného nařízení vlády č. 61/1953 Sb., o občanských průkazech, které ve svém ustanovení § 6 písm. a) zakotvovalo povinnost neustále nosit občanský průkaz při sobě a prokazovat se jím na vyzvání orgánů k tomu zmocněných. Dle současného zákona č. 269/2021 Sb., o občanských průkazech (ani dle předchozího zákona č. 328/1999 Sb.), již takováto povinnost neexistuje. Předložení občanského průkazu tak není podmínkou ztotožnění osoby. Tento závěr ostatně koresponduje i s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10 As 236/2015–36, bod 33 odůvodnění, kdy soud po rekapitulaci, že „[ž]alobkyně byla po odmítnutí prokázání své totožnosti předložením občanského průkazu policisty poučena, že postačí, pokud jim sdělí své jméno, příjmení a datum narození“, dovodil, že „[p]olicisté tedy žalobkyni umožnili alternativní, nejméně zatěžující, způsob ověření totožnosti, který by umožňoval pokojný průběh splnění její povinnosti i bez fyzického předložení úředního dokladu totožnosti“. Stejně tak je tomu i v případě řidičského průkazu, který rovněž není pro účely ztotožnění osoby vyžadován. Ostatně, daný doklad primárně osvědčuje řidičské oprávnění držitele a jeho rozsah. Lze proto učinit dílčí závěr, že nepředložení dokladů není překážkou ztotožnění osoby ze strany policie.

21. Z provedeného důkazu videozáznamem je jednoznačně patrné, že řidič vozidla na místě spáchání přestupku uvedl policejní hlídce své osobní údaje – konkrétně jméno, příjmení a datum narození. Na základě těchto údajů policisté (konkrétně nstržm. P.) prostřednictvím Mobilní bezpečné platformy Policie ČR (dále jen „mobilní platforma“) žalobce jako řidiče ztotožnili, a to mj. i na základě fotografie, což se podává i ze svědeckých výpovědí zasahujících policistů, které byly provedeny v rámci ústního jednání před správním orgánem prvního stupně dne 12. 10. 2022. Ve správním spise je založen výpis z evidenční karty řidiče, který obsahuje též fotografii žalobce, a proto nelze mít pochyb o způsobu ztotožnění řidiče – žalobce. Předmětná žalobní námitka tak nemá žádné opodstatnění.

22. Namítal–li žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nezmiňuje záznam telefonického hovoru policisty do společnosti JMJ Reha&Spa s.r.o., jakož i to, že žalobce dosud neví, zda nahrávka daného hovoru existuje, nutno konstatovat, že vyžádání předmětného záznamu nebylo pro účely řízení o přestupku potřeba. Jak bylo již vyloženo shora, totožnost žalobce byla ověřena na základě žalobcem sdělených údajů prostřednictvím mobilní platformy. Přestože došlo i k telefonátu do zmiňované společnosti, daný telefonát nutno hodnotit toliko jako snahu policistů zjistit totožnost žalobce, který v dané chvíli odmítal s policisty spolupracovat. Teprve následně došlo ze strany samotného žalobce ke sdělení údajů potřebných ke zjištění totožnosti. Žalobce předmětné osobní údaje uvedl až po poučení, že bude předveden pro účely ztotožnění na policejní služebnu. Telefonní hovor tak v konečném důsledku pouze dokresloval dostatečně ověřenou identitu žalobce a neměl vliv na samotné ztotožnění řidiče. Podstatné je, že stěžejním důkazem pro ztotožnění žalobce byly jím sdělené údaje o jeho jménu, příjmení a datu narození, jak se ostatně podává i z odůvodnění správních rozhodnutí. Vzhledem k tomu by bylo bezpředmětné zajišťovat záznam daného telefonického hovoru, jakož i identitu osoby, s níž bylo telefonicky komunikováno.

23. Pod druhým žalobním bodem žalobce namítl porušení svých procesních práv, neboť mu ze strany správních orgánů nebylo umožněno dostatečným způsobem uplatnit jeho práva a správní orgán nijak nereagoval na jeho podání a jím navržené důkazy. Krajský soud přezkoumal správní spis a konstatuje, že ani tato námitka není opodstatněná. Přestože žalobce v žalobě neuvedl, na které jeho konkrétní podání nebylo reagováno, krajský soud dovodil, že žalobce má patrně na mysli přípis ze dne 3. 10. 2022, ve kterém požádal, aby mu správní orgán prvního stupně obratem prokázal a doložil, že žalobce v době spáchání přestupku předmětné vozidlo řídil. Uvedené chtěl žalobce doložit dříve, než předá věc právnímu zástupci a osloví svědky.

24. K uvedené námitce krajský soud uvádí, že absence bezprostřední písemné reakce správního orgánu na žádost účastníka řízení nezakládá vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku. Správní orgán není povinen účastníkům v průběhu správního řízení sdělovat eventuální důvody konečného rozhodnutí. Za tímto účelem mají účastníci řízení na základě § 36 odst. 3 správního řádu právo seznámit se s obsahem spisového materiálu a k tomuto se vyjádřit. Žalobci byla opakovaně dána možnost zúčastnit se ústních jednání konaných ve dnech 12. 10. 2022 a 4. 1. 2023. Na tato ústní jednání byl žalobce řádně předvolán, avšak ani jednoho se nezúčastnil. Spolu s předvoláními byl žalobce vždy rovněž poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a k těmto se vyjádřit. Žalobci tak byl dán dostatečný prostor pro to, aby se mohl s podklady rozhodnutí, na jejichž základě byla konstatována jeho totožnost s osobou přestupce, seznámit a uplatnit tak svá procesní práva. Na daném závěru ničeho nemění ani odkaz žalobce na zásadu veřejné správy jako služby vyjádřenou v § 4 odst. 1 správního řádu. Současně nutno poznamenat, že pro účely soudního přezkumu rozhodnutí o přestupku je podstatné, zda žalobci byla dána možnost seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním a k těmto se vyjádřit, zda důkazní materiál obsažený ve správním spisu byl dostatečným podkladem pro shledání přestupkové odpovědnosti žalobce a zda se s argumentací obviněného vypořádá správní orgán v rozhodnutí o přestupku. Krajský soud přitom považuje shromážděné důkazy za dostatečné.

25. Pokud žalobce v souvislosti se svým ztotožněním v době a místě spáchání daného přestupku v průběhu správního řízení navrhoval důkaz výslechem svých kolegů z práce, pak je nutno konstatovat, že předmětným návrhem se správní orgány zabývaly, lze odkázat na stranu 2 prvostupňového rozhodnutí, kde správní orgán prvního stupně osvětlil, že provedení daného důkazu by bylo nadbytečné, neboť (vzhledem k bezpečnému ověření totožnosti řidiče) považuje za jednoznačně prokázané, že policisty byl kontrolován daného dne právě žalobce. Takové odůvodnění v tomto případě jednoznačně obstojí. Rovněž žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí uvedl, že považuje provedené dokazování za dostačující pro vydání rozhodnutí o přestupku, čímž se s názorem správního orgánu prvního stupně ztotožnil. Vzhledem k popsanému je zřejmé, že se správní orgány uvedeným důkazním návrhem zabývaly a vyhodnotily jej jako nadbytečný, s čímž se krajský soud plně ztotožňuje.

26. Závěru o neúčelnosti provedení takového důkazu odpovídá též judikatura Ústavního soudu, dle které je konstatování o nadbytečnosti důkazu možno aplikovat za použití argumentu, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Uvedené se podává i ze žalobcem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. I. ÚS 118/09, přičemž krajský soud neshledal jakýkoli rozpor postupu správních orgánů s daným nálezem, neboť jak plyne ze shora uvedeného, správní orgány se s důkazním návrhem žalobce dostatečně vypořádaly a uvedly důvody, pro které k němu nebylo přistoupeno. Tvrzení žalobce o tom, že byl v době spáchání přestupku v práci, není s ohledem na spolehlivé ověření jeho totožnosti na místě spáchání přestupku (viz shora) pravdivé.

27. Třetím žalobním bodem žalobce dovozoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s odvolací argumentací, když na některé argumenty není reagováno vůbec a na některé toliko velmi obecně. Krajský soud předesílá, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22). Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 38).

28. Jde–li o žalobu samotnou, žalobce uvádí mezi argumenty, ke kterým se žalovaný dle jeho názoru nevyjádřil, především námitky týkající se nesprávného měření rychlosti. Konkrétně žalobce uvádí argumentaci týkající se správnosti měření rychlosti v zatáčce, dále možnou sníženou viditelnost mezi měřícím zařízením a měřeným vozidlem způsobenou stromy či keři a konečně to, že nebylo uvedeno, zda bylo měřeno uvnitř vozidla (přes sklo) či mimo vozidlo.

29. Pokud jde o problematiku měření v zatáčce, žalovaný se k dané argumentaci vyjádřil na stranách 9 – 10 napadeného rozhodnutí. Zde žalovaný konstatoval, že laserové měřiče rychlosti nejsou, na rozdíl od radarových měřičů rychlosti, omezeny na měření pouze na přímých úsecích. Žalovaný na daném místě rovněž podrobně vysvětlil, že laserový paprsek v případě měření v zatáčce svírá s dráhou vozidla určitý úhel, avšak že tato skutečnost žádným způsobem nemůže zapříčinit zkrácení na právech řidiče, neboť takový způsob měření může pouze vyvolat tzv. cosinus efekt, který má za následek, že výsledně zaznamenaná rychlost vozidla je vždy o něco nižší než skutečná rychlost jízdy měřeného vozidla.

30. Uvedený závěr žalovaného koresponduje s judikaturou správních soudů – lze odkázat např. na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, č. j. 33 A 102/2016–66, či ze dne 26. 6. 2017, č. j. 33 A 76/2015–39, dle nichž „při cosinus efektu (zvětšení úhlu měření), dochází ve prospěch žalobce k naměření nižší než skutečné rychlosti vozidla“. Přestože v daném případě byl daný jev popisován v souvislosti s rychloměrem MicroDigiCam, vzhledem k tomu, že jde rovněž o laserový měřič, považuje krajský soud dané závěry za přenositelné i na věc nyní projednávanou. Na základě popsaných skutečností lze uzavřít, že žalobce nemohl být v tomto případě měřením rychlosti na ne zcela rovné komunikaci zkrácen na svých právech. Vzhledem k uvedenému obstojí odůvodnění napadeného rozhodnutí týkající se měření v zatáčce.

31. Jde–li o odkaz žalobce na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2018, č. j. 17 A 4/2015–98, je pravdou, že žalovaný se k němu v rámci napadeného rozhodnutí výslovně nevyjadřuje, avšak vzhledem ke skutečnosti, že v tamější věci byla rychlost jízdy vozidla změřena radarovým rychloměrem AD 9C, zatímco v nyní projednávaném případě byla rychlost měřena rychloměrem LaserCam4, který je měřičem laserovým, nejsou závěry z důvodu žalovaným popsaného rozdílu mezi oběma měřidly pro projednávanou věc relevantní, a proto nevypořádání se se závěry uvedenými v daném rozhodnutí nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

32. Pokud jde o další námitky týkající se údajně nesprávného měření, krajský soud se ztotožnil s žalovaným, dle něhož jde o námitky účelové, které nejsou nijak podloženy, stejně jako i některé další dílčí námitky, které žalobce k otázce správnosti měření v odvolání vznesl (např. námitka, dle které „přístroj mohl spadnout na zem a rozštelovat se“). Nutno zdůraznit, že povinnost posoudit odvolací námitky neznamená, že by žalovaný byl povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet, neboť jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem odvolací argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013–19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130).

33. V případě ryze spekulativních námitek, mezi které krajský soud řadí i tvrzení žalobce, že pravděpodobně nebyla dobrá viditelnost kvůli stromům a keřům, není třeba námitky obsáhle vyvracet. Žalobce ani neuvedl, jak mělo dojít k tomu, že by „vozidlo bylo v dohledu přerušovaně, nikoliv souvisle“. Naopak, z fotografií založených ve správním spisu se podává, že viditelnost mezi měřícím zařízením a měřeným vozidlem byla zcela ideální a k žádnému přerušovanému kontaktu nedošlo. Výstupy z rychloměru jsou zcela zřetelné, pokud by tomu tak nebylo a laserový paprsek záměrného kurzoru by dopadl na nepohybující se cíl (např. strom či keř), zobrazila by se nulová rychlost, což se v projednávaném případě nestalo.

34. Stejně tak spekulativní je i další závěr žaloby, dle něhož v rozhodnutí není uvedeno, zda měření bylo realizováno ve voze či mimo něj a zda je vůbec možné měřit přes sklo. Žalobce toto tvrzení ani nepropojuje s konkrétními důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí, když pouze poukazuje na absenci těchto závěrů v rozhodnutí. Absence takovýchto úvah nezakládá nezákonnost či dokonce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť výstupy měření jsou zcela zřetelné a osvědčují, že měření bylo provedeno správně bez ohledu na to, zda bylo realizováno uvnitř policejního vozidla či mimo něj. Silniční laserové rychloměry LaserCam navíc lze použít jak staticky vně vozu, tak i zevnitř vozidla.

35. Čtvrtým žalobním bodem žalobce dovozoval podjatost pracovníka správního orgánu prvního stupně, a to s odkazem na žalovaným vypuštěný odstavec odůvodnění prvostupňového rozhodnutí obsahující neodůvodněné spekulace o psychickém stavu žalobce.

36. Vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci upravuje správní řád tak, že dle § 14 odst. 1 tohoto zákona platí, že každá úřední osoba, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

37. V projednávané věci žalobce spatřuje podjatost úřední osoby v tom, že v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byly uvedeny spekulace týkající se jeho zdravotního stavu. Není–li úřední osoba přesvědčena o dobré psychické kondici žalobce, nemohla se dle něho vážně zabývat jeho argumenty. Žalovaný považoval danou část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí za nepodloženou spekulaci týkající se zdravotního stavu, která správnímu orgánu nepřísluší, a proto danou část odůvodnění zrušil. Současně však žalovaný dovodil, že uvedení dané (vypuštěné) pasáže bez dalšího nezakládá důvodné pochybnosti o podjatosti úředních osob, přičemž oprávněná úřední osoba toto uvedla pouze nad rámec předmětu řízení.

38. S daným vypořádáním námitky podjatosti úřední osoby se krajský soud ztotožňuje. Žalobce sám uvedl, že se s úřední osobou nezná, přičemž krajský soud ani na základě obsahu spisového materiálu neshledal jakýkoli poměr úřední osoby k věci či k účastníkům řízení. Není zde tedy dána žádná skutečnost, jež by zakládala důvodné pochybnosti o podjatosti rozhodující úřední osoby, tedy nebyl zjištěn jakýkoli poměr této osoby k věci či k účastníkům řízení a nebyl shledán ani žádný zájem takové osoby na výsledku řízení.

39. Lze však souhlasit s tím, že dané vyjádření v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo spekulativní a nevhodné, avšak uvedené pochybení napravil žalovaný tím, že předmětnou pasáž zrušil. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se nijak nepodává, že by správní orgán argumentaci žalobce nebral vážně nebo že by k ní přistupoval s jakýmikoli předsudky. Naopak, správní orgán se pozorně zabýval projednávanou věcí, přičemž řádně vypořádal žalobcem uplatněné námitky. Žalobcem tvrzené pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby proto soud neshledal za opodstatněné. Ani tato žalobní námitka tak není důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.