64 Ad 4/2025– 79

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobce: R. F. proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2025, č. j. MPSV–2025/17036–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2025, č. j. MPSV–2025/17036–913 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 92 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích („Úřad práce“) rozhodnutím ze dne 13. 11. 2024, č. j. 164483/24/PI, nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2024, neboť žalobcem užívaná místnost v objektu na adrese č. e. X (dále jen „užívaná místnost“ či „užívaný prostor“), nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální podpoře („zákon o státní sociální podpoře“). Důvodem bylo chybějící hygienické zázemí spjaté přímo s touto užívanou místností.

2. Odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 21. 3. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, ve které namítá nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí.

4. Žalobce uvádí, že prostor, který obývá, byl na základě souhlasu stavebního úřadu ze dne 10. 5. 2021 změněn z dosavadního účelu užívání „klubovna“ na „místnost pro bydlení“, a že tento akt, vydaný na základě projektové dokumentace ze dne 27. 3. 2021 a navazujících souhlasných stanovisek Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ze dne 8. 9. 2020, Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje („KHS“) ze dne 26. 8. 2020 a Městského úřadu Milevsko, odboru životního prostředí, ze dne 3. 9. 2020, měl být rozhodujícím podkladem pro posouzení věci. Podle žalobce správní orgány tento souhlas opomněly nebo bagatelizovaly, a naopak převzaly pozdější sdělení stavebního úřadu ze dne 14. 3. 2022, 20. 11. 2023, 19. 9. 2024 a ze dne 27. 11. 2024, která podle něj nemají povahu správního aktu, a navíc jsou obsahově rozporná. Poukazuje zejména na to, že stavební úřad v různých dokumentech tentýž prostor jednou označuje za místnost pro bydlení, jindy tvrdí, že nesplňuje podmínky pro trvalé bydlení.

5. Dále žalobce namítá, že se správní orgány nevypořádaly s tím, že předmětná jednotka je zapsána v katastru nemovitostí jako bytová jednotka č. X, a to právě na základě souhlasu se změnou v užívání stavby ze dne 10. 5. 2021. Podle žalobce ani tato skutečnost nebyla správními orgány náležitě zohledněna. Současně tvrdí, že místnost svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a že není pravdou, že by musela být zkolaudována jako byt v užším smyslu, postačí, že je podle stavebních předpisů určena a užívána k bydlení.

6. Za zásadní žalobce označuje rozporuplný postup stavebního úřadu při hodnocení hygienického zázemí. Tvrdí, že správní orgány založily svá rozhodnutí na závěru, podle něhož místnost nesplňuje podmínky pro trvalé bydlení z důvodu chybějícího hygienického zázemí přímo spjatého s touto místností. Tento závěr však podle žalobce neodpovídá skutečnosti. Odkazuje na místní šetření uskutečněné dne 6. 8. 2024 za účasti stavebního úřadu a Úřadu práce, při němž bylo zaznamenáno, jaké hygienické zázemí žalobce užívá. Následně stavební úřad dne 30. 8. 2024 vyžádal součinnost KHS, přičemž původní vyjádření MUDr. B. N. ze dne 5. 9. 2024 mělo podle žalobce obsahovat nepravdivé informace o tom, že dotčené hygienické prostory slouží pouze personálu stravovacího zařízení. Na toto vyjádření podle žalobce navázalo sdělení stavebního úřadu pro Úřad práce ze dne 19. 9. 2024, z něhož správní orgány dále vycházely.

7. Žalobce dále tvrdí, že po zjištění obsahu uvedeného vyjádření kontaktoval vlastník objektu ředitelství KHS dopisem ze dne 26. 9. 2024 a požádal o provedení samostatného místního šetření. To se uskutečnilo dne 10. 10. 2024. Následně byl vyhotoven záznam datovaný dnem 14. 10. 2024 a po další výzvě vlastníka ze dne 16. 10. 2024 též aktualizovaná zpráva KHS ze dne 30. 10. 2024. Z těchto podkladů má podle žalobce vyplývat, že hygienické zázemí personálu stravovacího provozu se nachází jinde a že sporné hygienické prostory nelze považovat za zázemí vyhrazené výlučně tomuto provozu. Tím měl být podle žalobce vyvrácen hlavní důvod, pro který správní orgány uzavřely, že podmínky pro trvalé bydlení splněny nejsou. Žalobce namítá, že tuto aktualizovanou zprávu KHS správní orgány nevzaly v úvahu, přestože ji měl žalobce k dispozici a předložil ji Úřadu práce, mimo jiné ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2024.

8. Žalobce rovněž namítá, že správní orgány jednostranně přebíraly jen ty podklady, které svědčily v jeho neprospěch, zatímco důkazy předložené žalobcem opomíjely nebo bez věcného odůvodnění odmítaly. Tvrdí, že Úřad práce se od podání první žádosti v roce 2022 po dobu delší než dva a půl roku spoléhal výlučně na sdělení stavebního úřadu, aniž by sám skutkový stav řádně ověřoval, a že místní šetření provedl až dne 6. 8. 2024. Za pochybení považuje i to, že správní orgány nevysvětlily rozpory mezi jednotlivými vyjádřeními stavebního úřadu, zejména mezi sdělením ze dne 25. 4. 2024, v němž stavební úřad podle žalobce připustil splnění podmínek obytné místnosti dle vyhlášky č. 268/2009 Sb., a jeho dalšími sděleními ze dne 19. 9. 2024 a ze dne 27. 11. 2024.

9. Konečně žalobce brojí i proti tomu, že stavební úřad ve svém sdělení ze dne 27. 11. 2024 vycházel z vyhlášky č. 146/2024 Sb., účinné až od 1. 7. 2024, a aplikoval ji na stav posuzovaný podle dřívější právní úpravy, za níž byl dne 10. 5. 2021 vydán souhlas se změnou v užívání stavby. Takový postup považuje žalobce za nepřípustný. Podle jeho názoru nelze zpětně poměřovat podmínky bydlení novou právní úpravou, když od vydání souhlasu se změnou v užívání nedošlo ke změně stavebního stavu ani způsobu užívání.

10. Žalobce dále uvádí, že proti předchozím zamítavým rozsudkům krajského soudu podal kasační stížnosti, neboť soud tehdy podle jeho názoru neměl k dispozici později získané podklady KHS, zejména záznam z místního šetření z října 2024 a aktualizovanou zprávu ze dne 30. 10. 2024. Současně zmiňuje, že spolu s vlastníkem objektu podal k nadřízenému správnímu orgánu také žádost o určení právního vztahu místnosti pro bydlení a žádost o převzetí věci jiným stavebním úřadem.

11. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil. V petitu žaloby se současně domáhá, aby mu soud přiznal příspěvek na bydlení za období červenec až září 2024.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že důvodem zamítavého odvolacího rozhodnutí bylo, že prostor užívaný žalobcem na adrese X podle správních orgánů nesplňuje zákonnou definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

13. Uvedený závěr žalovaný učinil na podkladu sdělení stavebního úřadu Milevsko ze dne 19. 9. 2024, podle něhož se v objektu nenachází žádná zkolaudovaná bytová jednotka. Stavební úřad dále uvedl, že místnost užívaná žalobcem sice byla označena jako „místnost pro bydlení“, avšak nesplňuje požadavky na trvalé bydlení, zejména z důvodu chybějícího hygienického zázemí přímo spojeného s touto místností. Úřad práce si platnost tohoto sdělení dne 11. 10. 2024 telefonicky ověřil. Stavební úřad následně dne 27. 11. 2024 potvrdil, že jeho sdělení zůstává v platnosti.

14. Žalovaný zdůraznil, že posouzení technických parametrů stavby a účelu jejího užívání je výlučnou pravomocí stavebního úřadu. Podle jeho vyjádření tedy správní orgány sociální podpory nemohou samy hodnotit, zda prostor splňuje požadavky na trvalé bydlení — musí vycházet z odborného stanoviska stavebního úřadu.

15. Dále žalovaný uvádí, že pro splnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nestačí, že je místnost fakticky užívána k bydlení. Zákon podle něj vyžaduje i splnění formální podmínky, tedy že prostor musí být podle stavebního zákona určen k trvalému bydlení nebo zkolaudován jako byt. Odkazuje přitom na judikaturu NSS, která tuto interpretaci podporuje.

16. K námitkám žalobce týkajícím se zprávy KHS ze dne 30. 10. 2024 žalovaný uvedl, že tato zpráva nemění závěry stavebního úřadu, z nichž správní orgány vycházely.

17. Správní orgány dle žalovaného postupovaly v souladu se zákonem, skutkový stav byl dostatečně zjištěn a žalobce nesplňuje podmínku nájmu či vlastnictví bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Navrhuje proto zamítnutí žaloby.

IV. Podstatný obsah spisu

18. Žalobce podal dne 30. 9. 2024 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 7. 2024 k užívanému prostoru v objektu č. e. X. K tomu měl doložit nájemní smlouvu a náklady na bydlení za rozhodné období (žádost o příspěvek ani její přílohy nejsou součástí žalovaným předložené spisové dokumentace).

19. Obsahem spisové dokumentace je nájemní smlouva ze dne 31. 3. 2024, týkající se nájmu žalobcem užívané místnosti. Z té plyne, že nájemci je daný prostor pronajímán za účelem trvalého bydlení a že k tomuto prostoru přináleží (je výhradní součástí) sociální zařízení nacházející se v místnosti označené č. 1.09 (hygienické zázemí čítající toaletu, 2krát umyvadlo a sprchový kout), které je určeno výhradně nájemci místnosti pro bydlení a není tedy součástí potravinářského provozu.

20. Obsahem spisu je dále výpis z katastru nemovitostí vyhotovený ke dni 9. 7. 2024, ze kterého plyne, že užívaná místnost (č. X) je zapsána jako byt.

21. Dne 6. 8. 2024 proběhlo v řešeném objektu místní šetření Úřadu práce. Z protokolu o tomto místním šetření plyne, že byla provedena kontrola místností 1.08 (chodba) a 1.09 (hygienické zázemí), které dle slov majitele nemovitosti přísluší k užívané místnosti. Možnost užívat hygienické zázemí je na základě prohlášení vlastníka o rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám, které je uloženo v katastru nemovitostí. Hygienické zázemí obsahuje sprchový kout a samostatné WC. Kontrolované prostory jsou v souladu s ověřenou dokumentací – souhlasem se změnou užívaní.

22. Stavební úřad následně požádal KHS o součinnost, zda je možné, aby užívaná místnost měla společné hygienické zázemí se stávající provozovnou stravovacích služeb. Ze zprávy KHS ze dne 5. 9. 2024 se podává, že je pro potravinářský provoz nutný dostatečný počet záchodů dle nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin. Pracoviště stravovacího zařízení musí mít šatnu, umyvárnu, WC s předsíní a umyvadlem s tekoucí teplou vodou. KHS konstatovala, že místnosti 1.08 a 1.09 by měly být využívány personálem provozovny stravovacích služeb.

23. Stavební úřad vydal dne 19. 9. 2024 sdělení, ze kterého vyplývá, že v objektu č. e. X se nachází „místnost pro bydlení, která však nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře a § 33a odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších přepisů, kvůli chybějícímu hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místností.“ Současně ze sdělení plyne, že se v předmětném objektu nenachází žádná zkolaudovaná bytová jednotka.

24. Dne 14. 10. 2024 bylo k žádosti žádosti spol. FourPlusAgency s. r. o. provedeno KHS další místní šetření. Ze záznamu o tomto šetření plyne, že stravovací zařízení je tvořeno odbytovým prostorem s barem se 3 stoly k sezení, z odbytového prostoru vede po levé straně chodba k sociálnímu zázemí pro personál i zákazníky: WC ženy (1 x WC ženy, 1 x WC s označením „personál“) + předsíň s umyvadlem na ruce, WC muži (1 x WC muži, 1 X WC s označením „personál“, 2 x pisoár, 1 x předsíň s umyvadlem na ruce). Naproti sociálnímu zařízení se nachází užívaná místnost. Z odbytové místnosti je vstup do privátní chodby (možnost přístupu i z venku), kde je v jedné místnosti umístěna sprcha s umyvadlem a ve druhé místnosti umístěno WC s umyvadlem na ruce. Tento prostor je uzamykatelný. Z protokolu dále plyne, že dle sdělení majitele nemovitosti náleží uvedené prostory k užívané místnosti a využívají jej jednatelé společnosti. Z protokolu dále plyne, že potravinářský provoz svým uspořádáním a vybavením splňuje hygienické požadavky dle Evropského nařízení (ES) č. 852/2004, o hygieně potravin.

25. Součástí spisu je dále protokol o ústním jednání ze dne 22. 10. 2024, ze kterého plyne, že žalobce doložil své vyjádření, dále aktualizovanou nájemní smlouvu, protokol stavebního úřadu sepsaný při místním šetření ze dne 6. 8. 2024, informace KHS k žádosti o součinnost ze dne 5. 9. 2024, záznam o místním šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 a dopis společnosti FourPlusAgency s. r. o. (ve které žalobce vystupuje jako jednatel) ze dne 26. 9. 2024.

26. Prvostupňovým rozhodnutím nebyl žalobci přiznán příspěvek na bydlení, neboť užívaná místnost nesplňuje požadavky na trvalé bydlení ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, a to kvůli chybějícímu hygienickému zázemí spjatému přímo s touto místností. Úřad práce uvedl, že vycházel ze sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, telefonicky potvrzeného stavebním úřadem dne 11. 10. 2024. Úřad práce uvedl, že hygienické zázemí se nachází mimo užívanou privátní místnost a je k němu přístup pouze přes chodbu a veřejný prostor pro návštěvníky rekreačního zařízení nebo z venku. Užívaná místnost rovněž nemá privátní prostor pro vaření a přípravu jídla, v místnosti není žádné nádobí ani žádné jiné běžné vybavení. Z žalobcem doložených dokladů neplyne, že by se v objektu nacházel byt, ale pouze to, že potravinářský provoz splňuje hygienické požadavky.

27. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Namítl, že obývá bytovou jednotku č. X zapsanou v katastru jako byt a že obytná místnost i hygienické zázemí splňují požadavky stavebních předpisů. Tvrdil, že hygienické zázemí (místnost 1.09) je určeno výhradně k bytu a že původní sdělení KHS Písek ze dne 5. 9. 2024 o jeho využívání personálem bylo nepravdivé, protože vzniklo bez místního šetření. Toto tvrzení podle něj vyvrátilo následné místní šetření nadřízeného orgánu KHS ze dne 14. 10. 2024, vedené MUDr. S., a následná revizní zpráva KHS ze dne 30. 10. 2024, které potvrdily skutečné rozdělení hygienických zařízení i bezproblémový přístup k nim.

28. Úřad práce rozhodl pouze na základě sdělení stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, jehož platnost si telefonicky ověřoval dne 11. 10. 2024, a ignoroval nově doložené důkazy, zejména revizní zprávu KHS ze dne 30. 10. 2024 a Záznam z místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024. Kritizuje také, že Úřad práce odmítl vyžádat nové stanovisko stavebního úřadu, přestože původní závěr byl postaven na již překonané zprávě KHS. Argumenty Úřadu práce (např. chybějící nádobí či přístup přes veřejné prostory) jsou bez opory v zákoně. Byt splňuje definici § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a jediný důvod zamítnutí – údajně chybějící hygienické zázemí spjaté s místností – byl novými důkazy vyvrácen.

29. Uvedené odvolání žalobce bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto. Žalovaný uvedl, že posouzení technických parametrů stavby je výlučnou pravomocí stavebního úřadu a že příspěvek na bydlení lze přiznat jen tehdy, pokud je splněna i formální podmínka účelového určení stavby k bydlení. Závěry KHS ze dne 14. 10. 2024 a ze dne 30. 10. 2024 podle žalovaného nemění právní posouzení, protože hygienické šetření nenahrazuje stanovisko stavebního úřadu. Námitky žalobce neobsahují žádné nové skutečnosti, které by měly na posouzení nároku na dávku na příspěvek na bydlení vliv.

V. Právní hodnocení krajského soudu

30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Žaloba je v převážné části důvodná.

31. Předně je třeba připomenout, že požadavek řádného odůvodnění správního rozhodnutí představuje základní podmínku jeho přezkoumatelnosti. Z odůvodnění musí být zřejmé, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jak tyto podklady hodnotil a jak se vypořádal s podstatnými námitkami účastníka řízení. Odvolací správní orgán je povinen vypořádat všechny odvolací námitky, které směřují proti nosným důvodům prvostupňového rozhodnutí. Pokud tak neučiní, zatěžuje své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 10. 4. 2014, č. j. 9 Afs 82/2013–27, podle něhož je odvolací orgán povinen zabývat se všemi důvody, které odvolatel namítal, a pokud některý z nich opomene přezkoumat, je jeho rozhodnutí v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Obdobně rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005–44, zdůrazňuje, že z odůvodnění musí být patrno, proč správní orgán nepovažoval právní argumentaci účastníka za důvodnou a v čem konkrétně spočívá její nesprávnost.

32. V projednávané věci krajský soud shledal, že žalovaný se s podstatnou částí odvolacích námitek žalobce nevypořádal přezkoumatelným způsobem.

33. Žalobce ve správním řízení nevznesl jen obecný nesouhlas se zamítavým rozhodnutím Úřadu práce, nýbrž předložil konkrétní skutkovou a právní argumentaci. Z obsahu prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že žalobce v rámci svého vyjádření k podkladům rozhodnutí předložil mimo jiné novou smlouvu o pronájmu prostor k bydlení, protokol z místního šetření, informace KHS ze dne 5. 9. 2024, záznam z místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024, sdělení KHS zaslané stavebnímu úřadu ze dne 30. 10. 2024, vyjádření jednatele spol. FourPlus Agency s. r. o. (vlastníka objektu) a oznámení změny v užívání stavby z roku 2021. Již z toho plyne, že žalobce uplatnil vůči správním orgánům konkrétní námitky proti závěru o absenci individuálního hygienického zázemí a proti použitelnosti podkladů stavebního úřadu. Žalovaný byl proto povinen se s těmito námitkami v odvolacím řízení věcně a přezkoumatelně vypořádat.

34. Především žalobce namítal, že závěr o chybějícím hygienickém zázemí spjatém přímo s místností pro bydlení neodpovídá novějším podkladům KHS. Podle jeho tvrzení původní podklad, z něhož stavební úřad vycházel, neodpovídal skutečnému stavu, zatímco pozdější místní šetření KHS a navazující aktualizovaná zpráva z října 2024 měly postavit najisto, že hygienické zázemí personálu stravovacího provozu se nachází jinde a že předmětné zázemí nelze bez dalšího považovat za součást tohoto provozu. Tato argumentace přímo mířila proti stěžejnímu skutkovému závěru zjištěnému správními orgány. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, jak tyto nové podklady hodnotil, zda je pokládal za relevantní, zda měly podle jeho názoru korigovat dřívější podklady, a proč i přes ně setrval na závěru o absenci hygienického zázemí spjatého s místností pro bydlení. V napadeném rozhodnutí pouze stroze uvedl, že záznam z místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 na posouzení věci nic nemění a že námitky žalobce neobsahují žádné nové skutečnosti mající na předmětný nárok vliv. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není patrné, zda se žalovaný s novějšími podklady KHS vůbec seznámil a jaký smysl jim přikládal.

35. Bez významu v této souvilosti není ani žalobcem ve správním řízení předložené smluvní ujednání o nájmu ze dne 31. 3. 2024, podle něhož je uživatel bytu oprávněn užívat předmětné WC výhradně pro sebe. Krajský soud považuje za podstatné zdůraznit, že toto ujednání nemusí samo o sobě bez dalšího určovat stavebněprávní charakter posuzovaného prostoru. To však neznamená, že pro věc není relevantní. Správní orgány založily zamítavé rozhodnutí právě na tvrzení, že hygienické zázemí spjaté s místností pro bydlení chybí. Za této situace nemohly bez náležitého odůvodnění pominout listinný podklad, jímž žalobce dokládal, že určité hygienické zázemí je mu smluvně vyhrazeno k výlučnému užívání. Prvoinstanční správní orgán se s tímto podkladem vypořádal toliko konstatováním, že změna má „pouze informační charakter“. Takové vyjádření však nevysvětluje, proč správní orgán smluvní ujednání pokládá za skutkově či právně bezvýznamné. Žalovaný tuto nedostatečnost nijak nenapravil. Ani z jeho rozhodnutí není zřejmé, proč nepokládá nové smluvní ujednání za významné pro posouzení otázky, zda hygienické zázemí náleží k žalobcem užívané místnosti alespoň z hlediska faktického a uživatelského. I v tomto směru tedy napadené rozhodnutí postrádá řádné důvody.

36. Žalobce dále namítal rozpornost a nezákonnost podkladů stavebního úřadu. Poukazoval na to, že stavební úřad vydal dne 10. 5. 2021 souhlas se změnou užívání části stavby na místnost pro bydlení, že později vydal vyjádření ze dne 25. 4. 2024, z něhož mělo vyplývat, že podmínky příslušné stavební vyhlášky jsou splněny, a že teprve následná sdělení tohoto úřadu opět setrvala na opačném závěru. Tato námitka zjevně nebyly okrajová. Směřovala totiž přímo proti použitelnosti podkladu, na němž správní orgány vystavěly svůj závěr o nesplnění podmínek § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

37. Napadené rozhodnutí však neobsahuje žádnou srozumitelnou úvahu o tom, proč žalovaný přikládá rozhodující význam právě sdělením stavebního úřadu ze dne 19. 9. 2024, resp. ze dne 27. 11. 2024 (které není součástí předložené spisové dokumentace), jak posuzuje jejich vztah k dřívějšímu souhlasu se změnou užívání stavby ze dne 10. 5. 2021 a především k závěrům místního šetření KHS ze dne 14. 10. 2024 a revizní zprávy KHS ze dne 30. 10. 2024. Žalovaný tak ve skutečnosti převzal závěry stavebního úřadu, aniž by se přezkoumatelně vypořádal s námitkami žalobce směřujícími proti jejich zákonnosti a vypovídací hodnotě.

38. Krajský soud dodává, že i v situaci, kdy rozhodující správní orgán vychází z odborného či podkladového stanoviska jiného správního orgánu, nese odpovědnost za to, že odvolací námitky proti takovému podkladu budou řádně posouzeny a vypořádány. Nelze se omezit na pouhý odkaz na existenci podkladového stanoviska či sdělení (zde sdělení stavebního úřadu, které bylo nota bene vystavěno právě na v minulosti vyžádaném stanovisku KHS). V obecné rovině lze v této souvislosti odkázat např. na rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 168/2018–107, č. 4201/2021 Sb. NSS, podle něhož musí být námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska přezkoumatelně vypořádány, a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 55 A 34/2019–91, č. 4142/2021 Sb. NSS, který zdůrazňuje povinnost přezkumu závazného stanoviska v odvolacím řízení, pokud proti němu směřuje odvolací námitka. Ačkoli v nynější věci nejde o závazné stanovisko, tento princip se přiměřeně uplatní i zde – správní orgán nemůže bez vlastní přezkoumatelné úvahy přebrat podkladový závěr jiného orgánu, proti němuž účastník konkrétně brojí.

39. Krajský soud tedy uzavírá, že žalovaný se nevypořádal s podstatnou částí odvolacích námitek žalobce. Nevyložil, proč nepřisvědčil argumentaci opřené o nové podklady KHS, nevyjádřil se k významu nového smluvního ujednání o výlučném užívání WC a nevypořádal ani námitky směřující proti zákonnosti, rozpornosti a použitelnosti podkladů stavebního úřadu. Za této situace nelze soudně přezkoumat, z jakých konkrétních skutkových a právních úvah žalovaný při zamítnutí odvolání vycházel a proč odvolací argumentaci žalobce nepřisvědčil. Takovou vadu nemůže soud nahrazovat vlastními úvahami ani ji nelze zhojit vyjádřením žalovaného v soudním řízení.

40. Krajský soud pro úplnost doplňuje, že se nemohl zabývat ani námitkou nesprávné aplikace právní úpravy stavebním úřadem v rámci jeho sdělení ze dne 27. 11. 2024, na něž žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, neboť toto sdělení stavebního úřadu není součástí správního spisu, jak krajský soud poukázal již v bodě 39 tohoto rozsudku.

41. Pokud se žalobce domáhal, aby mu soud přiznal dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení, soud uvádí, že takovému petitu vyhovět nemohl. Ve správním soudnictví soud není oprávněn nahrazovat správní uvážení či vlastní rozhodovací činnost správního orgánu ve věci dávky a sám dávku přiznat, může toliko přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí a v případě důvodnosti žaloby je zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.). Proto soud žalobě vyhověl jen potud, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému, zatímco v části, v níž se žalobce domáhal přímého přiznání dávky soudem, nebylo možno jeho návrhu vyhovět (výrok II tohoto rozsudku).

VI. Závěr a náklady řízení

42. Pro shora uvedené vady krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Napříště bude povinen shora specifikované odvolací námitky žalobce přezkoumatelným způsobem vypořádat a do spisu přehledným způsobem založí veškeré dokumenty, které byly podkladem napadeného rozhodnutí.

43. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným účastníkem byl v projednávané věci žalobce. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že soud nemohl vyhovět části žalobního návrhu, v níž se žalobce domáhal přímého přiznání dávky soudem. Žalobce byl úspěšný se stěžejní žalobní argumentací, na jejímž základě bylo napadené rozhodnutí zrušeno, a je jej proto třeba považovat za plně úspěšného účastníka řízení. Žalobcovy náklady tvoří poštovné spojené s podáním žaloby ve výši 92 Kč. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení uvedenou částku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Podstatný obsah spisu V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení