64 Ad 7/2022–53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: J. M., narozen dne bytem zastoupen advokátem Mgr. Vítězslavem Dohnalem sídlem Klokotská 103/13, 390 01 Tábor proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2022, č. j. MPSV–2022/65777–913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Vítězslavu Dohnalovi, advokátovi, se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve výši celkem 6 195 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobce podal dne 29. 12. 2021 u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích, Kontaktní pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2022, č. j. 8425/2022/TAB (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl o žádosti žalobce tak, že žalobci příspěvek na živobytí nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že je podaná žádost žalobce neúplná, žalobce nevyplnil řádně prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech a nepřipojil potřebné přílohy, přičemž žalobce i přes opakované výzvy správního orgánu k odstranění nedostatků žádosti dle § 45 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), požadované údaje a přílohy v souladu s § 49 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), ve stanovené lhůtě nedoplnil.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 15. 3. 2022 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 4. 2022, č. j. MPSV–2022/65777–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobce podal dne 13. 6. 2022 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, kterou se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce nesouhlasí se závěrem správních orgánů o tom, že neposkytl informace, týkající se jeho majetku, čímž neumožnil posouzení jeho konkrétní socioekonomické situace, neboť od roku 2017 setrvale správnímu orgánu prvního stupně vysvětluje, že jeho syn brání přístupu žalobce k jím vlastněným nemovitostem, a proto je žalobce nucen přespávat u různých osob. Žalobce opakovaně udělil správnímu orgánu prvního stupně souhlas k vyžádání kopií jeho podání od jiných institucí. Žalobce konstatoval, že se opakovaně snaží ke svému majetku přístup zajistit a z uvedeného důvodu navrhoval i v této věci provedení šetření v místě, kam mu jeho syn znemožňuje přístup. Příslušné informace jsou dle žalobce dostupné i na internetu. Žalobce též poukázal mj. na jím podané žaloby na vyklizení nemovitostí, kterým bylo ze strany obecných soudů částečně vyhověno, avšak pravomocný rozsudek syn D. M. ignoruje.

4. Žalobce dále uvedl, že jeho dostavení se ke správnímu orgánu prvního stupně na základě jeho výzvy, za účelem odstranění vad podání, bránil zhoršený zdravotní stav. Žalobce poukázal na to, že v průběhu správního řízení nabízel, že údaje týkající se jeho finanční situace ukáže na svém mobilním telefonu, neboť jinak by musel za tyto podklady platit, což jeho současné majetkové poměry neumožňují. Současně žalobce odkázal na insolvenční řízení týkající se jeho osoby, přičemž podotkl, že soud i insolvenční správce mají přístup k jeho bankovnímu účtu a mohou tak ověřovat jeho tvrzení, že na bankovním účtu nedochází k žádným pohybům. Žalobce závěrem odkázal na nové skutečnosti, přičemž popsal průběh místního šetření provedeného v souvislosti s řízením o povolení studny na jím vlastněné nemovitosti, kterou užívá jeho syn D. M., a zmínil některá řízení vedená u Okresního soudu v Táboře.

5. Žalobce součástí žaloby učinil rovněž návrh na ustanovení zástupce dle § 35 odst. 10 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Této žádosti krajský soud usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 64 Ad 8/2022–17, vyhověl a ustanovil žalobci zástupce Mgr. Vítězslava Dohnala, advokáta.

II. Doplnění žaloby ustanoveným právním zástupcem

6. Žalobce následně dne 13. 8. 2022 prostřednictvím ustanoveného zástupce doplnil svou žalobu. V doplnění žaloby bylo zrekapitulováno, že žalobce byl v roce 2017 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž bezprostředně po propuštění požádal u správního orgánu prvního stupně o dávku hmotné nouze, která mu byla v dané době poskytnuta. Žalobce též uvedl, že je vlastníkem pozemků parc. č. XA, XB, XC, XD, XE a především pak pozemku parc. č. XF (jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. x, N.), vše v katastrálním území X (zapsáno na LV č. X). Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody žalobce zamýšlel vrátit se do svého rodinného domu a ucházet se v okolí Tábora o zaměstnání. Jeho rodinný dům však užívá jeho syn. Do doby, než by si uspořádal své záležitosti, chtěl žalobce získat státní podporu ve formě dávek pomoci v hmotné nouzi. Žalobce se přitom od roku 2017 neúspěšně snaží dosáhnout vyklizení posledně uvedené nemovitosti. V dané souvislosti žalobce podotkl, že jeho žalobě na vyklizení daných nemovitostí včetně uvedeného rodinného domu Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 10 C 180/2018–281, vyhověl a synovi žalobce byla mj. stanovena povinnost předmětný pozemek, jehož součástí je stavba rodinného domu, vyklidit. Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 11. 2019, č. j. 8 Co 1468/2019 – 324, však bylo dané rozhodnutí změněno tak, že v rozsahu vyklizení pozemku, jehož součástí je stavba rodinného domu, byla žaloba zamítnuta. Dle žalobce byla důvodem změna právního posouzení ohledně uzavřené nájemní smlouvy, o jejíž platnosti a rozsahu byl spor veden. Při zohlednění závěrů rozsudku krajského soudu žalobce zaslal svému synovi dne 18. 6. 2021 výpověď z předmětné nájemní smlouvy. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 4. 2022 č. j. 9 C 202/2021–67, byla zamítnuta žaloba na vyslovení neplatnosti výpovědi z nájmu. Předmětná soudní rozhodnutí byla krajskému soudu žalobcem současně s doplněním žaloby doložena.

7. Žalobce konstatoval, že v rodinném domě má veškeré své osobní doklady, které jsou jeho synem neoprávněně zadržovány. Skutečnost, že vztahy s jeho synem nejsou dobré, žalobce doložil rozhodnutím Městského úřadu Tábor ze dne 17. 7. 2019, č. j. P 695/2019, kterým byl D. M. shledán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 16. 2. 2019 kolem 10:00 hodin u oplocení nemovitosti č. p. x v N. u T. úmyslně urážel žalobce, za což mu byla uložena pokuta 500 Kč. K odvolání D. M. Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 4. 9. 2019, č. j. KUJCK 97616/2019, dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil rozhodnutí Městského úřadu Tábor tak, že do výroku prvostupňového rozhodnutí uvedl slova, kterými byl žalobce urážen („Ty starej sráči, co tady děláš, ty jsi ještě nechcípl?“) a ve zbytku toto rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil.

8. Žalobce uvedl, že postrádá stabilní sociální zázemí, své osobní doklady a rovněž dostatečné finanční prostředky nezbytné pro uspokojivý život, přičemž jeho pokročilý věk, záznam v trestním rejstříku a složité sociální poměry mu ztěžují získání zaměstnání (žalobce je od 26. 9. 2021 veden na Úřadu práce ČR – krajské pobočce v Českých Budějovicích v evidenci uchazečů o zaměstnání, což doložil potvrzením uvedené instituce ze dne 1. 3. 2022). Žalobce brojí proti skutečnosti, že mu správními orgány byla žádost zamítnuta z důvodu, že nedoložil doklady prokazující místo skutečného pobytu. Žalobce se totiž v hmotné nouzi ocitl právě s ohledem na skutečnost, že nemůže užívat svůj rodinný dům, ve kterém má své osobní doklady. Žalobce má zájem v předmětném rodinném domě bydlet a získat zde sociální zázemí pro svůj další rozvoj, zejména v souvislosti se svou snahou o získání zaměstnání, aby nemusel přespávat u svých příbuzných či přátel. Žalobce navrhl provedení šetření v daném rodinném domě, aby prokázal skutečnost, že je mu bráněno v tomto domě bydlet. Žalobce připouští, že za běžných okolností by byly požadavky správních orgánů opodstatněné, avšak v projednávaném případě dochází ke zcela výjimečné situaci vyžadující zvláštní přístup. S ohledem na uvedené skutečnosti je provedení šetření v předmětné nemovitosti dle žalobce velmi relevantní.

9. Dle žalobce proto správní orgány zatížily svůj postup vadami, když zamítly jeho návrh na provedení šetření v místě jeho nemovitosti a současně trvaly na doložení dokladů prokazujících místo skutečného pobytu.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na § 63 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, dle něhož je úřad práce oprávněn provádět šetření v místě, kde se žadatel zdržuje, a to pro účely vyhodnocení podmínek nároku na dávku. Cílem šetření v místě je ověření rozhodných skutečností uvedených žadatelem v podané žádosti o dávku. Úřad práce se proto dle žalovaného zaměřuje především na sociální a majetkové poměry žadatele a stanovení okruhu společně posuzovaných osob. Pakliže žadatel o dávku, její příjemce nebo osoba společně posuzovaná neudělí souhlas se vstupem do obydlí či znemožní sociální šetření (či popřípadě šetření v místě) k ověření rozhodných skutečností, může jim být žádost o dávku zamítnuta. Žalovaný rovněž uvedl, že dle § 49 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi je žadatel o dávku povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, včetně majetkových poměrů, a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání–li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav. Neosvědčí–li žadatel požadované skutečnosti v poskytnuté lhůtě, může být žádost o dávku zamítnuta. Žalovaný uvedl, že žalobce v této věci požadované skutečnosti nesdělil či nedoložil, i přestože byl o následcích nesplnění výzev poučen. Žádost tak nebylo možné řádně posoudit a byly proto splněny podmínky pro její zamítnutí.

11. K žalobcem navrženému šetření v místě v nemovitosti, ve které se žalobce nezdržuje, žalovaný konstatoval, že šetření v takovém místě postrádá účel, kterým je ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku a stanovení společně posuzovaných osob. Pro posouzení těchto skutečností je podstatné, kde se žalobce skutečně zdržuje, což je ostatně zcela standardní postup mající oporu v zákoně o pomoci v hmotné nouzi. Spory žalobce s jeho synem dle žalovaného nejsou z tohoto hlediska validní. Žalovaný nesouhlasí s žalobcem, dle něhož ověření majetkových poměrů ve vztahu k bankovnímu účtu postačuje v rovině tvrzení. Dle žalovaného je třeba svá tvrzení osvědčit přičemž odkázal na § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j 6 Ads 219/2015–30. K tvrzení žalobce, že ze zdravotních důvodů nemohl doplnit či doložit požadované skutečnosti, žalovaný uvedl, že v průběhu celého správního řízení žalobce se správními orgány komunikoval a není patrné, že by mu v komunikaci či v doložení požadovaných skutečností bránily zdravotní důvody. Žalovaný rovněž podotkl, že žalobce odkazuje na své onemocnění z února a května 2022, přičemž vyzýván k doložení potřebných skutečností byl již v lednu 2022.

12. Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Průběh jednání před soudem

13. Dne 14. 11. 2022 proběhlo v této věci před krajským soudem ústní jednání. Zástupce žalovaného se z účasti na ústním jednání omluvil svým přípisem ze dne 31. 10. 2022, s tím, že souhlasí, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. V rámci ústního jednání právní zástupce žalobce předně odkázal na žalobu a její doplnění. Nově pak právní zástupce žalobce uvedl, že v den podání žádosti žalobce o příspěvek na živobytí s ním byla u prvostupňového orgánu přítomna též Ing. J. H., která je jednou z osob, u nichž žalobce přespává. Skutečnost, že u Ing. J. H. žalobce přespává, správnímu orgánu v den podání žádosti žalobce spolu s navrhovanou svědkyní tvrdili a žalobce správnímu orgánu navrhl důkaz její svědeckou výpovědí. To jim však nebylo umožněno. Pokud je právnímu zástupci známo, tak ve správním spisu žádná zmínka o tomto důkazním návrhu žalobce není, neboť správní orgán tento návrh nereflektoval. K tomuto tvrzení právní zástupce žalobce navrhl provedení důkazu výslechem Ing. J. H.. Dále byl právním zástupcem žalobce navržen důkaz ve formě nahlédnutí do mobilní aplikace, kterým lze prokázat výši finančních prostředků na bankovním účtu žalobce, kterou správním orgánům opakovaně tvrdil. Krajský soud uvedené důkazní návrhy žalobce zamítl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

15. Žaloba není důvodná.

16. Předmětem projednávaného případu je otázka, zda bylo v této věci namístě žalobci dávku o příspěvek na živobytí nepřiznat pro nevyhovění výzvy k odstranění nedostatků žádosti, resp. zda lze reakce žalobce považovat za nevyhovění daným výzvám. S uvedenou otázkou je třeba současně nutné provést posouzení otázky, zda lze konat šetření v místě v nemovitosti, ve které se žadatel o dávku nezdržuje, avšak na kterou má žadatel právní nárok a v přístupu do které je mu bráněno jinou osobou.

17. Příspěvek na živobytí představuje jednu z dávek pomoci v hmotné nouzi [viz § 4 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Krajský soud předně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 Ads 376/2020 – 45, bod 18 odůvodnění, dle něhož „dávky pomoci v hmotné nouzi jsou přísně majetkově testovány, neboť tvoří jakousi poslední záchrannou síť pro osoby, které nejsou schopny vlastními silami či za pomoci osob blízkých zajistit základní životní potřeby, a je tudíž na místě, aby správní orgán ověřoval, zda se žadatel o dávku v takové životní situaci skutečně nachází“. Uvedené rozhodnutí demonstruje, že dávky pomoci v hmotné nouzi představují dobrodiní státu, jejichž přiznání oprávněným osobám je podmíněno splněním zákonem stanovených předpokladů, přičemž žadatelé (popř. společně posuzované osoby) musí v takovém případě nezbytně poskytovat orgánům pomoci v hmotné nouzi nezbytnou součinnost při ověřování splnění daných předpokladů.

18. Dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby povinni osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi, nebrání–li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav.

19. Dle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který podmínky nároku na příspěvek na živobytí zakotvuje, má daný nárok osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a) téhož zákona, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.

20. Dle § 2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi (není–li stanoveno jinak), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob: a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení nedosahuje částky živobytí, nebo b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení a služeb s bydlením bezprostředně spojených, přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních podmínek je tak vážně ohroženo.

21. Pojem hmotná nouze je užíván i v ústavním pořádku České republiky, neboť článek 30 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

22. Dle § 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely posuzování stavu hmotné nouze příjmy a sociální a majetkové poměry osoby, která žádá o dávku, posuzují společně s příjmy a sociálními a majetkovými poměry dalších osob. Okruh těchto společně posuzovaných osob se posuzuje podle zákona o životním a existenčním minimu, pokud tento zákon nestanoví jinak.

23. Dle § 4 písm. d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“), se společně pro účely tohoto zákona, není–li stanoveno jinak, posuzují (jiné) osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokáží, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby.

24. Krajský soud rekapituluje, že žalobce požádal u orgánu pomoci v hmotné nouzi o příspěvek na živobytí, přičemž podmínky pro přiznání tohoto nároku zakotvuje § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi tak, že příjem dané osoby a příjem společně posuzovaných osob nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob. Skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, na její výši nebo výplatu, jsou dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi povinni osvědčit žadatel o dávku, příjemce i společně posuzované osoby. Bylo proto povinností žalobce svou žádost o příspěvek na živobytí řádně vyplnit a osvědčit skutečnosti v ní uváděné, jakož i doložit svá tvrzení, která by prokazovala splnění požadavků stanovených pro tuto dávku pomoci v hmotné nouzi. Dle téhož ustanovení je žadatel o dávku rovněž povinen se na výzvu osobně dostavit k příslušnému orgánu pomoci v hmotné nouzi.

25. Správní orgán prvního stupně zaslal žalobci dne 6. 1. 2022 (pod č. j. 950/2022/TAB) výzvu, kterou byl žalobce vyzván k doplnění a doložení stanovených údajů, neboť jím podaná žádost byla neúplná a nemohlo tak dojít k jejímu zpracování. Správní orgán žádal doložit velký technický průkaz (osvědčení o registraci vozidla část II.) k osobnímu automobilu, výpisy z bankovních účtů za poslední 3 měsíce, doklady k prokázání toho, že žalobci je bráněno v užívání jeho movitého a nemovitého majetku, doklad prokazující přerušení živnostenského podnikání a konečně doklady prokazující místo skutečného pobytu žalobce a údaje o osobách, které dané místo společně s žalobcem obývají. Žalobci byla v dané výzvě poskytnuta lhůta 8 dnů ode dne oznámení výzvy. Žalobce byl vyzván k tomu, aby se ke správnímu orgánu prvního stupně dostavil v době úředních hodin k osobnímu jednání k doplnění dané žádosti.

26. K výzvě správního orgánu prvního stupně však žalobce dne 16. 1. 2022 doložil toliko potvrzení o přerušení živnosti. Dále žalobce v návaznosti na výzvu sdělil, že navrhuje provést požadované šetření v místě svého trvalého bydliště, kde se chce zdržovat, přičemž osoby, u kterých přespává, si nepřejí, aby u nich bylo šetření provedeno. Správnímu orgánu žalobce sdělil, že má jeden bankovní účet, kde je 11 Kč.

27. Jelikož nebyly doplněny a doloženy požadované údaje, správní orgán prvního stupně vydal dne 24. 1. 2022 (pod č. j. 4162/2022/TAB) další výzvu k doplnění a doložení údajů. Ve výzvě správní orgán prvního stupně konstatoval, že z žalobcem podaných informací je zřejmé, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržuje. Žalobce byl proto požádán, nechť doloží doklady prokazující místo svého skutečného pobytu. Ve výzvě bylo upřesněno, že nebyl správně vyplněn formulář žádosti o příspěvek na živobytí ani prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech. Žalobce byl proto znovu vyzván k tomu, aby se dostavil ke správnímu orgánu prvního stupně k doplnění požadovaných informací. Žalobci byla opětovně poskytnuta lhůta 8 dnů ode dne oznámení výzvy.

28. V reakci na výzvu žalobce správnímu orgánu prvního stupně svým podáním ze dne 28. 1. 2022 opětovně navrhl provedení šetření v nemovitosti na adrese svého trvalého bydliště a sdělil, že na jediném bankovním účtu má 11,52 Kč, o čemž doklad nedoložil, neboť jak uvedl, „historie nelze z mobilu přefotit“, navrhl proto, že je ukáže osobně.

29. Dle § 63 odst. 1 věty první současného znění zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné nouzi na základě souhlasu žadatele o dávku, příjemce dávky a osob společně posuzovaných oprávněni v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona vstupovat do obydlí, v němž tyto osoby žijí, a to s cílem provádět sociální šetření, popřípadě šetření v místě za účelem vyhodnocení podmínek nároku na dávky (důraz doplněn). Zdůraznění místa, kde dotčená osoba bydlí, jakož i potřeby znalosti poměrů, v nichž osoba žije, lze nalézt rovněž v důvodové zprávě k samotnému zákonu o pomoci v hmotné nouzi (viz důvodová zpráva ze dne 20. 7. 2005, tisk PS PČR č. 1063/0, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz, s. 66 [k § 63]). K uvedenému lze doplnit, že původní znění zákona o pomoci v hmotné nouzi zmiňovalo toliko sociální šetření, přičemž možnost provádění šetření v místě byla do daného ustanovení zakotvena až v důsledku přijetí novely č. 252/2014 Sb., a to z toho důvodu, aby šetření mohli provádět též zaměstnanci orgánu pomoci v hmotné nouzi, kteří nejsou kvalifikováni jako sociální pracovníci (viz důvodová zpráva ze dne 2. 7. 2014, tisk PS PČR č. 256/0, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz, s. 41 [k bodům 27 a 28]). Rovněž na šetření v místě se uplatní pravidlo, že lze v jeho rámci vstupovat toliko do obydlí, v němž posuzované osoby žijí.

30. Ze shora uvedeného je dle krajského soudu zřejmé, že zákon i důvodová zpráva akcentují provádění sociálního šetření, jakož i šetření v místě, právě v obydlí, kde posuzované osoby žijí, přičemž důvodem je potřeba, aby pracovníci orgánu pomoci v hmotné nouzi mohli posoudit poměry, v nichž se konkrétní osoba zdržuje, resp. kde žije. Účelem, pro který je možnost provádění sociálního šetření a šetření v místě zaměstnancům daných orgánů zákonem dána, je nutnost vyhodnocení splnění podmínek nároku na dávky, jež je v zákoně stanovena expressis verbis. Vzhledem k uvedeným důvodům má krajský soud za jednoznačné, že provedení sociálního šetření, popř. šetření v místě, lze v souladu se zněním zákona provádět právě v obydlí, ve kterém posuzované osoby žijí. Šetření v místě se především zaměřuje na sociální a majetkové poměry těchto osob, nicméně nelze opomenout ani potřebu stanovení okruhu společně posuzovaných osob (shodně např. BECK, Petr. Zákon o pomoci v hmotné nouzi; Zákon o životním a existenčním minimu. Praha: Wolters Kluwer, 2016. Praktický komentář. ISBN 978–80–7478–977–9. Komentář k § 63). Provedení šetření mimo místo, kde žadatel o dávku žije, by tak nemohlo vést nejen ke zjištění aktuálních majetkových a sociálních poměrů žadatele, ale ani ke zjištění společně posuzovaných osob ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu.

31. Navrhoval–li proto žalobce, aby bylo šetření v místě provedeno v jím vlastněné nemovitosti, ve které se však dle svých vlastních slov nezdržuje, nebylo ze strany správních orgánů správně k šetření na takovém místě přikročeno. Skutečnost, že žalobce vlastní určitou nemovitost, ve které má trvalé bydliště, jakož ani skutečnost, kde se žalobce chce zdržovat, není pro otázku určení místa šetření podstatná, neboť by takovým šetřením nebylo možné dospět k poznatkům rozhodným pro posouzení nároku na předmětnou dávku dle § 21 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Krajský soud proto shledal požadavek na doložení místa skutečného pobytu za zcela oprávněný, neboť je pro provedení zákonem předpokládaného šetření nutné takové místo zjistit.

32. V souvislosti s povinností žadatele o dávku určit místo, kde žije za účelem ověření splnění podmínek pro přiznání dávky v hmotné nouzi, právní zástupce žalobce během ústního jednání nově namítl, že v den podání žádosti o dávku byla u správního orgánu spolu s žalobcem přítomna též Ing. J. H., žalobce přitom měl správnímu orgánu výslovně navrhnout, aby Ing. H. vyslechl a ověřil tak, že se žalobce zdržuje právě u ní. V souvislosti s touto námitkou bylo žalobou navrženo provést před soudem důkaz výslechem Ing. H. právě za účelem ověření její přítomnosti u správního orgánu. Tvrzení žalobce o účasti Ing. J. H. při podání žádosti u správního orgánu prvního stupně považuje krajský soud za účelové. Tato skutečnost nebyla žalobcem tvrzena v žalobě ani jejím doplnění. Dané tvrzení pak nezaznělo ani v průběhu celého správního řízení a neplyne se ani z žádného podání žalobce. Ten přitom měl dostatečný prostor k tomu, aby tuto skutečnost uvedl. Naopak žalobce v podání ze dne 16. 1. 2022 výslovně sdělil, že osoby, u kterých přespává, si nepřejí, aby u nich bylo šetření provedeno. Uvedená nová námitka jakož i žalobou navrhovaný důkaz v podobě výslechu Ing. H., který se k této námitce bezprostředně váže, byly u krajského soudu uplatněny až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Vzhledem k zásadě koncentrace řízení dle § 71 odst. 2 s. ř. s. nelze k takové skutečnosti přihlížet. Lhůta pro podání žaloby uplynula dne 15. 8. 2022 (napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 17. 4. 2022, žaloba společně s návrhem na ustanovení zástupce byla krajskému soudu doručena dne 13. 6. 2022, přičemž daným okamžikem byl běh dané dvouměsíční lhůty [§ 72 odst. 1 s. ř. s.] zastaven [§ 35 odst. 10 s. ř. s.] a následně počal znovu běžet dne 10. 8. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení krajského soudu ze dne 4. 8. 2022, č. j. 64 Ad 7/2022 – 17, kterým byl žalobci ustaven právního zástupce; jelikož by poslední den lhůty připadal na víkend, lhůta uplynula dne 15. 8. 2022 [§ 40 odst. 3 s. ř. s.]). Žalobce však tuto novou skutečnost krajskému soudu sdělil až při ústním jednání dne 14. 11. 2022. Krajský soud důkazní návrh v podobě výslechu Ing. H. zamítl. Účelem správního soudnictví totiž není suplovat řízení před správními orgán. Nelze přitom doplňovat dokazování (dle § 77 odst. 2 s. ř. s.) za situace, kdy současný důkazní stav zavinil žalobce svou pasivitou v rámci správního řízení, neboť opakovaným výzvám správního orgánu nevyhověl.

33. Obdobně jako požadavek správního orgánu na sdělení místa, kde žadatel o dávku žije, shledal krajský soud zcela oprávněným i požadavek na předložení výpisů z bankovních účtů žalobce. O uvedeném závěru svědčí též závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 6 Ads 219/2015 – 30, dle něhož „[p]rostředky uložené na bankovním účtu jsou ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi majetkem ve finanční podobě, se kterým může žadatel nakládat okamžitě“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uzavřel, že „[k] tomuto majetku se tedy přihlíží při posuzování nároku na příspěvek na živobytí, a proto bylo vyžadování výpisů z účtů v souladu se zákonem“. Správní orgán je tudíž oprávněn požadovat ověření stavu bankovního účtu žadatele právě prostřednictvím výpisů z bankovních účtů a nemusí se tak spokojit s pouhým tvrzením tohoto stavu. Uvedený rozsudek byl přitom přiléhavě citován i v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

34. K požadavku na doložení výpisů z bankovních účtů krajský soud doplňuje, že žalobce sice ve své reakci na výzvu správního orgánu sdělil, že může doklady o bankovním účtu ukázat osobně na mobilním telefonu, současně však nevyhověl opakovaným výzvám správního orgánu, dle nichž se žalobce měl dostavit ke správnímu orgánu prvního stupně právě za účelem doplnění požadovaných informací. Uvedenou bezdůvodnou pasivitu žalobce pak nelze zhojovat až v průběhu řízení před soudem. I v tomto případě krajský soud opětovně uvádí, že účelem správního soudnictví není suplovat řízení před správními orgány. Nelze přitom doplňovat dokazování (dle § 77 odst. 2 s. ř. s.) za situace, kdy současný důkazní stav zavinil žalobce svou pasivitou v rámci správního řízení, neboť opakovaným výzvám správního orgánu nevyhověl. Žalobce měl v průběhu celého správního řízení prostor daný důkazní prostředek správním orgánům poskytnout, obě výzvy správního orgánu k účasti na jednání však žalobce oslyšel a k jednání se nedostavil, potřebnou součinnost správnímu orgánu tak neposkytl. V daném případě se tak nemohlo jednat o jakoukoli vadu správního řízení.

35. Uvedl–li žalobce v žalobě, že v době od 20. 2. 2022 prodělal v souvislosti s onemocněním COVID–19 zánět plic a nemohl se tak dostavit dne 25. 2. 2022 ke správnímu orgánu prvního stupně, ač to původně plánoval, lze upozornit, že žalobce svá tvrzení nedokládá žádnými důkazy (např. lékařskou zprávou). I pokud by se tvrzení žalobce zakládalo na pravdě, nemohlo by to mít vliv na posouzení této věci, neboť výzvy správního orgánu prvního stupně byly žalobci doručeny již v lednu 2022 – jak plyne z doručenek obsažených ve správním spisu, první výzva byla žalobci doručena prostřednictvím datové schránky dne 9. 1. 2022, druhá pak dne 24. 1. 2022 (a osmidenní lhůta poskytnutá žalobci ve druhé výzvě tedy marně uplynula již dne 1. 2. 2022). Žalobce přitom ani netvrdí, že by nastaly jakékoli těžko překonatelné překážky [ve smyslu § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi] před jím zmiňovaným datem 20. 2. 2022, které by mu bránily vyhovět výzvě správního orgánu. Krajský soud nad rámec shora řečeného uvádí, že obsluhuje–li žalobce svou datovou schránku, není zřejmé, proč není z jeho strany možné opatřit si výpisy z bankovního účtu prostřednictvím internetového bankovnictví, neboť v daných případech krajský soud neshledává zásadní rozdíl v požadavcích na schopnost práce s výpočetní technikou.

36. Krajský soud uzavírá, že žalobce i přes dvě oprávněné (resp. v souladu se zákonem uplatněné) výzvy správního orgánu prvního stupně požadované údaje nedoplnil, ani se nedostavil k osobnímu jednání, kde by mohly být vady jím podané žádosti odstraněny. Žalobce ve správním řízení nedoložil místo svého skutečného pobytu, výpisy z bankovních účtů, ale např. ani doklady o tom, že nemá přístup do předmětné nemovitosti, kdy relevantní dokumenty předložil až nyní v rámci soudního řízení. Žalobce správním orgánům současně dle obsahu správního spisu ani neposkytl konkrétní informace o řízeních vedených jinými orgány (např. spisové značky či čísla jednací), na které v žalobě odkazoval. Krajský soud pak ve shodě s žalovaným uvádí, že tvrzení obsažená v žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi je třeba doložit, přičemž důkazní břemeno tíží právě žadatele o dávku, který je současně povinen poskytnout správním orgánům v řízení dostatečnou součinnost.

VI. Závěr a náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě krajský soud v otázce náhrady nákladů řízení vyšel z § 60 odst. 2 s. ř. s. Jedná se o věc pomoci v hmotné nouzi, v níž správní orgán dle citovaného ustanovení nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, v němž byl úspěšný. Právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému účastníkovi nepřísluší ani státu, neboť žalobce je osvobozen od soudních poplatků [§ 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].

39. Odměna zástupci žalobce Mgr. Vítězslavu Dohnalovi, advokátovi, který byl žalobci k jeho žádosti ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 4. 8. 2022, č. j. 64 Ad 8/2022–17, byla stanovena za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení, doplnění žaloby ze dne 13. 8. 2022 a účast na ústním jednání před soudem podle § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Tarifní hodnota ve věcech nároků fyzických osob v oblasti sociálního zabezpečení je podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu částka 5 000 Kč, odměna za tyto úkony tudíž činí podle § 7 bodu 3 advokátního tarifu 3 x 1 000 Kč. Dále zástupci žalobce náleží náhrada hotových výdajů – 3 x režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna ustaveného zástupce a náhrada jeho hotových výdajů tedy činí 3 900 Kč. Cestovné ustaveného zástupce činí dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, ve znění pozdějších předpisů, částku 4,70 Kč za 4 km jízdy, tj. celkem 620 Kč za celkovou délku jízdy 132 km. Náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 3 advokátního tarifu činí částku 600 Kč (ztráta času za 6 započatých půlhodin na cestě Tábor – České Budějovice a zpět). Jelikož je ustavený zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování ve výši 5 120 Kč o tuto daň ve výši 21%, tedy o 1 075 Kč (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Zástupci žalobce tak bude vyplacena částka v celkové výši 6 195 Kč, a to z účtu krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.