64 Az 1/2023– 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, ve věci žalobce: N. V. M., narozený dne státní příslušnost: pobytem zastoupen advokátem Mgr. Markem Eichlerem sídlem Stanislava Kostky Neumanna 2052, 407 47 Varnsdorf proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, IČO 00007064, sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2023, č. j. OAM–875/ZA–ZA11–HA13–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 26. 9. 2022 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 3. 10. 2022 následně žalobce poskytl údaje k podané žádosti, přičemž konkrétně sdělil, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky (dále též „Vietnam“), národnosti kinh. Hovoří vietnamsky. Nemá žádné náboženské vyznání a politické přesvědčení. Nikdy nebyl členem žádné politické strany ani nebyl politicky aktivní. Je svobodný a bezdětný. Z Vietnamu vycestoval dne 18. 3. 2016 letecky přes Moskvu do ČR, kam vstoupil dne 19. 3. 2016. Žalobce uvedl, že cestovní pas ztratil asi před dvěma měsíci a jeho ztrátu oznámil na policii v Zastávce. S výjimkou ČR, kde měl od roku 2016 uděleno vízum za účelem podnikání, neměl v jiných státech udělena žádná víza ani povolení k pobytu. V minulosti nežádal o udělení mezinárodní ochrany v ČR ani jiných státech. Nyní o mezinárodní ochranu žádá, neboť chce v ČR i nadále pobývat a pracovat, aby mohl ve Vietnamu splatit svůj dluh, který mu vznikl v souvislosti s jeho cestou do ČR v roce 2016. V případě návratu do vlasti se obává, že tento dluh nebude moci splatit. Jiné důvody žádosti o mezinárodní ochranu nemá. Jelikož nebyly žalobcem předloženy žádné doklady osvědčující jeho totožnost a státní příslušnost, bylo správním orgánem vycházeno z čestného prohlášení žalobce ze dne 3. 10. 2022.

2. Při pohovoru konaném dne 3. 10. 2022 žalobce uvedl, že opustit svou vlast se rozhodl v roce 2015. V ČR má žalobce vzdálené příbuzné, rozhodl se přicestovat kvůli vyššímu výdělku. Jako důvod ukončení pobytového povolení za účelem podnikání žalobce uvedl, že po svém příjezdu nakonec v dohodnuté společnosti nepracoval a pak už žádnou oficiální práci neměl, pracoval jako pomocná síla v restauraci. Při kontrole v roce 2017 policie zjistila, že zde pracuje bez platného povolení a udělila mu správní vyhoštění. Věc předal právníkovi, který proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, ale vše bylo zamítnuto. Začátkem roku 2022 si žalobce chtěl pobytové povolení obnovit, ale opět mu byl udělen výjezdní příkaz, a proto na radu právníka požádal o mezinárodní ochranu. Uvedl, že v roce 2015 si v nebankovním sektoru půjčil v přepočtu asi 400 000 Kč a splatil asi 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že ve Vietnamu je špatná ekonomická situace a výdělky nízké, se obává, že by si tam nenašel takovou práci, aby byl schopen svůj dluh splatit. V případě nesplacení dluhu na něj a jeho rodinu bude věřitel vyvíjet nátlak, aby své peníze dostal zpět. Dosud takovýto nátlak nebyl věřitelem vyvíjen, neboť se žalobce snažil vždy něco splatit. Žalobce se obává, že by jim mohl věřitel nějak ublížit. I pakliže by se obrátil na vietnamskou policii, ta jej nebude chránit 24 hodin denně. Rodiče žalobce žijí ve Vietnamu, jeho sestra na Taiwanu. Rodina mu však dle jeho slov nemůže pomoci s jeho finanční situací, neboť rodiče jsou staří a sestra má svou rodinu. K dotazu žalovaného, proč o svých obavách nehovořil v policejním protokolu ze dne 1. 2. 2022, žalobce sdělil, že v té době si svou situaci nějak neuvědomil. Žalobce ve své vlasti nebyl trestně stíhán, před odjezdem neměl žádné problémy se státními orgány či policií. Žádné potíže neměl ani kvůli své rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení. V ČR chce opět pracovat, aby mohl splatit své závazky ve Vietnamu. Je si vědom, že jako žadatel o mezinárodní ochranu nemůže v ČR šest měsíců pracovat. Žádné další skutečnosti, které by měl správní orgán ve svém rozhodnutí zohlednit, žalobce uvést nechtěl. Na podporu svých tvrzení nedoložil žádné písemnosti.

3. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že se mezinárodní ochrana neuděluje, neboť žalobce nesplňuje podmínky pro její udělení.

II. Shrnutí žaloby

4. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 9. 2. 2023 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

5. Žalobce namítá nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Žalovaný dle žalobce postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy, když nedostatečně zjistil skutkový stav věci, resp. tento zjištěný skutkový stav věci vykládá v rozporu se skutečností. Nesprávné posouzení situace se dle žalobce nejvíce projevuje ve vztahu k neudělení humanitárního azylu dle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalobce odkázal na judikaturu správních soudů týkající se správního uvážení a konstatoval, že žalovaný nereflektoval závěry Nejvyššího správního soudu, neboť z napadeného rozhodnutí nelze dobře vysledovat úvahy a hodnocení týkající se důvodů zvláštního zřetele hodných pro udělení humanitárního azylu. Ohledně smyslu daného institutu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55, uvedl, že k závěrům tohoto rozsudku je třeba přihlédnout i v nyní posuzovaném případě, a proto je nutné, aby se žalovaný v dalším řízení náležitě s § 14 zákona o azylu vypořádal, přičemž otázka, zda důvody k jeho udělení budou či nebudou dány, pak bude předmětem jeho úvahy a odůvodnění. Žalobce se tedy domnívá, že napadené rozhodnutí je ve vztahu k § 14 zákona o azylu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Dle názoru žalobce je zcela jednoznačně naplněn důvod pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

6. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. Napadené rozhodnutí bylo dle žalovaného vydáno v souladu se zákonem. V rámci řízení bylo provedeno dostatečné dokazování. Z žalobcem poskytnutých informací a provedeného dokazování nelze dovodit, že by žalobce splňoval podmínky pro jakoukoli formu mezinárodní ochrany. Žalobci přitom byl dán dostatečný prostor pro to, aby předmětné důvody správnímu orgánu vyložil. Žalovaný si opatřil rovněž dostatečně aktuální informace o zemi původu žalobce, přičemž odkázal na předložený spisový materiál. Nesplnění žádné z forem ochrany dle zákona o azylu bylo v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněno. Závěrem žalovaný poukázal na výjimečnost institutu mezinárodní ochrany, pro kterou jej nelze zaměňovat či jím nahrazovat jiné formy pobytu upravené v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Potřeba legalizovat si na území České republiky svůj další pobyt (z důvodů žalobcem předložených) nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť řízení o udělení mezinárodní ochrany nesupluje pobytové řízení u cizinců.

IV. Průběh jednání před krajským soudem

7. Dne 5. 4. 2023 proběhlo ve věci ústní jednání, z něhož se právní zástupce žalobce téhož dne omluvil. Žalovaný v průběhu řízení setrval na svých závěrech o nedůvodnosti projednávané žaloby.

V. Právní hodnocení krajského soudu

8. Krajský soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 32 odst. 1 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházel přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.)

9. Soud předesílá, že soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou, a proto rozsah přezkumné činnosti soudu je v konkrétní věci vždy vymezen žalobcem předloženými žalobními body a jejich kvalitou. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobce, neboť takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008–78, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011–95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014–20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009–99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007–46, či nejnověji např. rozsudek ze dne 2. 3. 2023, č. j. 7 As 13/2023 – 26). Proto přezkumná činnost soudu ve správním soudnictví probíhá především na půdorysu vznesené žalobní argumentace. Ta je v projednávané věci velmi obecně zaměřena na nesprávnost závěrů napadeného rozhodnutí, kterou žalobce dovozuje ve vztahu neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu a ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žaloba v tomto směru povšechně namítá nedostatečné posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany.

10. Krajský soud se předně zabýval žalobcem namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve vztahu k § 14 zákona o azylu. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006–74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017–38). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012–45, či ze dne 6. 5. 2021, č. j. 7 Azs 350/2020–22). Takové nedostatky napadeného rozhodnutí však krajský soud v případě odůvodnění týkajícího se humanitárního azylu neshledal.

11. V nyní projednávané věci se žalovaný otázkou (ne)naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu zabýval na straně 6 napadeného rozhodnutí. Žalovaný zde specifikoval kritéria, která v dané souvislosti u žalobce posuzoval. Dále připomněl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok, přičemž tento lze udělit toliko za výjimečných okolností, když nejsou splněny podmínky udělení azylu dle § 12 zákona o azylu a bylo by zcela nehumánní azyl neudělit. Případ žalobce však žalovaný posoudil jako zcela běžný, přičemž odkázal na bod 11 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2015, č. j. 1 Azs 178/2015–25.

12. Ačkoli je odůvodnění napadeného rozhodnutí ve vztahu k humanitárnímu azylu obsaženo v jediném odstavci, je třeba jej vzhledem k shora nastíněnému azylovému příběhu žalobce považovat za zcela dostatečné a námitku nepřezkoumatelnosti hodnotit jako nedůvodnou. Z napadeného rozhodnutí se podává, z jakých důvodů nebyly podmínky pro přiznání humanitárního azylu shledány, není proto pravdou, že by v tomto směru nebylo možné vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani v žalobě citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se správního uvážení, ze kterých žalobce cituje převážně obecné postuláty a neupřesňuje, jak konkrétně měly být žalovaným porušeny. Žalobce stejně tak nijak nekonkretizoval, z jakých důvodů by jeho případ měl představovat případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu.

13. Pokud jde o samotné důvody zvláštního zřetele hodné judikatura Nejvyššího správního soudu se již opakovaně těmito zabývala. Jak bylo konstatováno např. v rozsudku ze dne 3. 5. 2018, č. j. 2 Azs 114/2018–30, „[m]ezi obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře řadí například poskytnutí ochrany osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory (viz např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). Jedná se tedy o situace absence či nedostatku ochrany ze strany země původu, např. z důvodu nedostatečné lékařské péče či humanitární katastrofy, nikoli však z důvodů taxativně vymezených v ostatních ustanoveních zákona o azylu (srov. bod 29 odůvodnění). Z citovaného rozhodnutí se rovněž podává, že na udělení humanitárního azylu nemá žadatel právní nárok ani subjektivní právo.

14. S ohledem na popsanou zvláštní povahu důvodů pro udělení humanitárního azylu je krajský soud přesvědčen, že skutečnosti uváděné žalobcem v této věci se popisovanému charakteru požadovaných důvodů zvláštního zřetele hodných ani nepřibližují. Žalobcem uváděné obavy z věřitelů jsou pouhými spekulacemi, jejichž důvodnost žalobce v průběhu celého správního řízení nijak neprokázal. Proto lze souhlasit s postupem žalovaného, který rovněž žalobcem předestřené skutečnosti za důvody hodné zvláštního zřetele nepovažoval.

15. Jde–li o otázku posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany, ani v této souvislosti krajský soud neshledal vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Otázkou doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu se žalovaný zabýval na stranách 7 – 9 napadeného rozhodnutí. Žalovaný se zevrubně zabýval výkladem pojmu „mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání“ ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, přičemž přiléhavě poznamenal, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „úmluva“). Žalovaný dodal, že pro to, aby bylo možné pokládat zacházení či trest za "ponižující" a aplikovat na ně článek 3 úmluvy, musí jej provázející pokoření dosáhnout mimořádné úrovně. Žalovaný se přitom zabýval současnou situací ve Vietnamu, kdy poukázal na problémovou politickou situaci v zemi. Uvedené skutečnosti však odlišil od případu žalobce, který v průběhu řízení uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení, nikdy nebyl členem žádné politické strany a nebyl politicky aktivní. Žalobce dle svých slov ani nikdy neměl potíže se státními orgány či bezpečnostními složkami. Vzhledem k tomu se žalovaný nedomnívá, že by o žalobce měly státní složky začít jevit zájem po jeho návratu do vlasti. Žalovaný poukázal na to, že žalobce se mezinárodní ochrany domáhal s odkazem na obavy před svým věřitelem, které však nebyly důvodné, neboť dosud nenastaly žádné okolnosti, které by svědčily o důvodnosti této obavy a pakliže by nastaly, má žalobce možnost obrátit se na domovské státní orgány.

16. Na straně 9 napadeného rozhodnutí žalovaný předestřel ustanovení § 14b zákona o azylu a dále osvětlil, že z výpovědi žalobce, evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v ČR ani z dalších zjištění žalovaného učiněných v průběhu správního řízení nevyplývá, že by v ČR byla jakémukoli rodinnému příslušníku žalobce udělena doplňková ochrana. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany.

17. Popsané srozumitelné a logické odůvodnění jednoznačně vede k závěru, že se žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí dostatečně zabýval též otázkou splnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a § 14b zákona o azylu. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak není důvodná ani ve vztahu k doplňkové ochraně.

18. Odůvodnění neudělení doplňkové ochrany považuje krajský soud nejen za dostatečně přesvědčivé a odpovídající zásadě řádného odůvodnění, ale rovněž za souladné se zákonem a judikaturou, jak bude níže demonstrováno. Lze poukázat na skutečnost, že azylový příběh předestřený žalobcem v řízení před správním orgánem, tj. že se domáhá mezinárodní ochrany z toho důvodu, že chce v ČR i nadále pobývat a pracovat a dále, že se obává věřitele v jeho domovském státě, je de facto totožný s azylovým příběhem v případě žalovaným odkazovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2015, č. j. 1 Azs 178/2015–25. Azylový příběh byl představen v bodu 10 odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí, přičemž „[p]rvním důvodem, který stěžovatele vedl k podání žádosti o mezinárodní ochranu, byla legalizace jeho pobytu v ČR“ a „[d]ruhým důvodem byly obavy z věřitelů, kterým v zemi původu nesplatil dluh“. Za uvedené situace Nejvyšší správní soud (v bodu 11 odůvodnění) konstatoval následující: „Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se žalovaným, že humanitární azyl nebyl koncipován k poskytnutí ochrany v situacích obdobných situaci stěžovatele. Nejde o institut, který by měl být „záchrannou brzdou“, pokud jednotlivec vlastním přičiněním pozbude příslušné pobytové oprávnění. Stěžovatelova žádost se spíše zdá být účelovou snahou o zabránění správnímu vyhoštění […]. Jednání, ze kterých má obavu v případě jeho návratu do vlasti, nedosahují potřebné intenzity, aby spadaly pod § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.“ 19. Ostatně, žalobcem namítané obavy z věřitele judikatura Nejvyššího správního soudu již konstantně nepovažuje za důvod subsumovatelný pod kategorii důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu zmiňovaného zákonného ustanovení. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2005, č. j. 5 Azs 325/2004–40, ve kterém šlo o situaci, kdy „stěžovatelka žádost o udělení azylu odůvodnila ekonomickou a sociální situací ve své vlasti a obavami z jednání soukromých osob, aniž by jakkoli zmiňovala své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občankou“, přičemž soud dovodil, že „[o]bavy z jednání věřitele nejsou z tohoto hlediska relevantní a nezakládají statut uprchlíka ve smyslu mezinárodního práva ani české právní úpravy“.

20. Rovněž v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003–60, Nejvyšší správní soud uvedl, že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatele […] je zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatel skutečně domáhal poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout“. Též lze zmínit závěry, ve kterých Nejvyšší správní soud dovodil, že „[o]becné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, (…) nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla–li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co (…) na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti“ (srov. rozsudek ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005–54, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2015, č. j. 1 Azs 178/2015–25, bod 10 odůvodnění.

21. Krajský soud se s náhledem žalovaného a Nejvyššího správního soudu ztotožňuje. Žalobcem uvedené okolnosti nemohou být považovány za důvody pro získání jakékoli formy mezinárodní ochrany. Z žalobcem uvedených skutečností je zřejmé, že v jeho případě nelze shledat opodstatněné obavy z pronásledování v jeho zemi, které zákon o azylu vyžaduje. Jeho obava se týká toliko soukromých subjektů, je nepodložená, a žalobce se v takové situaci navíc může domáhat ochrany u příslušných domovských orgánů. K uvedenému pak krajský soud doplňuje, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až v době, kdy mu byl udělen výjezdní příkaz, pročež se jeví spíše jako účelová a i z tohoto důvodu jí vyhovět nelze.

22. Žalobce dále paušálně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, aniž by však specifikoval, v čem byl žalovaným zjištěný skutkový stav nedostatečný, resp. jakou okolnost žalovaný nezohlednil. Současně žalobce uváděl, že skutkový stav zjištěný v rámci řízení byl žalovaným vyložen naprosto nesprávně a v rozporu se skutečností.

23. Po prostudování správního spisu krajský soud uvádí, že skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel odpovídá okolnostem, jak vyplývají z žádosti žalobce a pohovoru s ním provedeného dne 3. 10. 2022. Žalovaný se též dostatečně zabýval otázkou situace ve Vietnamu. Zároveň krajský soud neshledal, že by okolnosti zjištěné v rámci správního řízení byly žalovaným vyloženy nesprávně, ostatně sám žalobce neuvedl, z čeho nesprávné vyložení zjištěného skutkového stavu dovozuje. Námitka nedostatečného zjištění a nesprávného vyložení skutkového stavu věci proto rovněž není důvodná.

VI. Závěr a náklady řízení

24. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žádná z žalobních námitek v projednávané věci neobstojí. Žaloba proto není důvodná a jako takovou ji krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.