64 C 135/2016 - 226

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Zbyňkem Řezáčem, LL.M., ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1. [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] 2. [Anonymizováno], IČO [IČO advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení regresní úhrady ve výši 6 367 709,72 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 900 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 1), zaplacení částky 1 283 854,86 Kč.

III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 900 000 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované 2) zaplacení částky 1 283 854,86 Kč.

V. Žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny, každá ve výši jedné poloviny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 696,96 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 10. 11. 2016 u Obvodního soudu pro [adresa], ve znění jejich doplnění a rozšíření domáhala po žalovaných zaplacení částky 6 367 709,72 Kč, z titulu regresního nároku k náhradě škody, jež byla způsobena nezákonným rozhodnutím žalované 1) a kterou žalobkyně na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 11. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. [spisová značka] a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j. [spisová značka], hradila poškozeným [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a [jméno FO] (oba dále jako „primární poškození“). K nárokované částce žalobkyně uvedla, že tato je složena ze samotné způsobené škody nezákonným rozhodnutím ve výši 3 800 000 Kč (částka 2 533 333,33 Kč ve prospěch [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a částka 1 266 666,67 Kč ve prospěch [jméno FO]), úroků z prodlení z této částky v celkové výši 1 749 244,10 Kč a náhrady nákladů soudního řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 818 465,62 Kč. K tomuto žalobkyně uvedla, že nejprve na základě rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2014, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. [spisová značka], uhradila primárním poškozeným dne 9. 11. 2015 souhrnnou částku ve výši 4 638 837,60 Kč, kterou primární poškození žalobkyni po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. [spisová značka], vrátili, neboť došlo ke zrušení podkladových rozsudků a vrácení věci k dalšímu řízení. Následně na základě rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 11. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. [spisová značka], uhradila žalobkyně dne 2. 5. 2023 primárním poškozeným částku 6 328 457,32 Kč. V návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j. [spisová značka], pak žalobkyně uhradila primárním poškozeným částku 39 252,40 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení a učinila předmětem řízení nárok na náhradu škody v celkové výši 6 367 709,72 Kč.

2. K důvodnosti žalobního žádání žalobkyně uvedla, že na základě výsledků odškodňovacího řízení k nárokům primárních poškozených vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo u žalobkyně ke vzniku škody, když tato byla povinována nahradit primárním poškozeným škodu s příslušenstvím, jež jim byla způsobena nezákonným rozhodnutím žalované 1) ze dne 11. 1. 2006, č. j. [Anonymizováno], jímž bylo uděleno stavební povolení pro stavbu [Anonymizováno] k. ú. [adresa] na pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], spočívající ve stavebních úpravách za účelem zřízení půdní vestavby [Anonymizováno] bytů a ateliérů, v provedení rekonstrukce stávajícího výtahu a ve stavebních úpravách krovové konstrukce s výměnou střešní krytiny“ (dále jen „Rozhodnutí žalované 1)“), ve spojení s rozhodnutím žalované 2) ze dne 26. 7. 2007, č. j. [č. účtu] (dále jen „Rozhodnutí žalované 2). Žalobkyně na základě vyplacení předmětné náhrady škody primárním poškozených shledala, že na její straně došlo ke vzniku škody, jíž mají žalovaná 1) a žalovaná 2) žalobkyni nahradit v rámci regresní úhrady, neboť to byly žalované 1) a žalovaná 2), kdo svým nesprávním úředním postupem a vydaným nezákonným rozhodnutím zapříčinily vznik škody. Žalobkyně vyzvala dopisy ze dne 28. 7. 2016 žalovanou 1) i žalovanou 2) k regresní náhradě škody, avšak žalované tomuto požadavku nevyhověly a současně nepřistoupily ani následně k požadované náhradě škody. Žalobkyně se proto svého práva domáhala žalobou. K výši škody, jíž žalobkyně požadovala po žalovaných 1) a 2) nahradit, uvedla že v případě částky 3 800 000 Kč se jedná o objektivně vzniklou škodu primárním poškozeným v důsledku snížení hodnot součinitele denní osvětlenosti v bytovém domě primárních poškozených, jímž došlo k reálnému snížení hodnoty nemovitých věcí. V případě dílčích nároků na náhradu škody za úroky z prodlení, které žalobkyně hradila primárním poškozeným a na náhradě nákladů soudních řízení před soudy všech stupňů rovněž žalobkyně odkázala na to, že se jedná o reálně vynaložené částky hrazené na základě jednotlivých pravomocných soudních rozhodnutí.

3. Dále žalobkyně uvedla, že základ uplatňovaného nároku je shledáván na podkladě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. [spisová značka], jimiž byla konstatována nezákonnost Rozhodnutí žalované 1) a Rozhodnutí žalované 2) a tato byla pro nezákonnost zrušena. Současně žalobkyně poukázala na odůvodnění soudních rozhodnutí, ve kterých bylo Rozhodnutí žalované 2) shledáno vadným z důvodu nepřezkoumatelnosti pro absentující úvahu o tom, z jakých důvodů nemohou být primární poškození dotčeni povolovanou stavbou a z jakých důvodů jim nebylo přiznáno formální postavení účastníků řízení. Obě žalované se na vzniku škody podílely podle žalobkyně stejnou měrou a lze na straně obou žalovaných shledat jednoznačné zavinění za vznik škody minimálně v nedbalostní formě. Žalovaná 1) zapříčinila vznik škody tím, že vadně určila okruh účastníků stavebního řízení a nejednala s primárními poškozenými jako s účastníky řízení, ačkoliv byli vlastníky dotčených nemovitých věcí. Žalovaná 2) pak přispěla ke vzniku škody jednak tím, že v odvolacím řízení nenapravila k výslovným výtkám primárních poškozených zásadní pochybení žalované 1) a odvolání zamítla pro nepřípustnost, jednak tím, že ačkoliv již dne 11. 1. 2006 vydala rozhodnutí o zahájení ex officio přezkumného řízení ve vztahu k vydanému stavebnímu povolení žalované 1) ze dne 11. 1. 2006. k zamezení vzniku škody primárním poškozeným ze strany žalované 2) nedošlo. Žalobkyně nejprve požadovala vydání rozhodnutí, kterým bude žalované 1) a žalované 2) uloženo, aby žalobkyni nahradily žalovanou částku na náhradě škody rukou společnou a nerozdílnou, následně žalobkyně k výzvě soudu upřesnila, že se domáhá po každé z žalovaných úhrady žalované částky.

4. Žalovaná 1) žalobou uplatněný nárok neuznala ani co do základu. Jakkoliv nesporovala vydání nezákonného rozhodnutí, z důvodu zásadních pochybení na straně žalobkyně při projednávání nároku s primárními poškozenými, neshledala naplnění podmínek pro přiznání nároku na náhradu škody. Žalovaná 1) odkazovala v prvé řadě na fakt, že žalobkyně nestanovila podíl míry odpovědnosti každé ze žalovaných na shledávané škody. Dále žalovaná 1) neshledávala existující příčinnou souvislosti mezi jejím jednáním a dovozovanou škodou, stejně jako neshledávala existující nezákonné rozhodnutí, jež by mohlo být podkladem pro nárok na náhradu škody. V neposlední řadě pak žalovaná 1) vytýkala žalobkyni, že v odškodňovacím řízení k nárokům primárních poškozených neuplatnila všechny možnosti procesní obrany, přičemž z pohledu žalované 1) nebyl nárok primárních poškozených dán, neboť na jejich straně nedošlo ke vzniku reálné škody. Žalovaná zpochybňovala správnost znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota], jenž byl vypracován v řízení o nárocích primárních poškozených, neboť tento vycházel z nesprávné normy při vyhodnocení denního osvětlení prostor. Žalobkyně tak měla vznášet námitky proti správnosti znaleckého posudku, který byl podkladem pro posouzení důvodnosti nároků primárních poškozených vůči žalobkyni. Žalovaná 1) v rámci své procesní obrany dále předložila argument, že primární poškození se nedomáhali žádným opravným prostředkem změny finálního rozhodnutí v řízení stavebním povolení ze dne 22. 6. 2012. Žalovaná rovněž odkázala na chování žalované 2), která sice zahájila přezkumné řízení, avšak toto nejprve zastavila dne 1. 7. 2010 a následně zastavila dne 25. 7. 2016 a která současně nevyhověla odvolání primárních poškozených v rozhodnutí ze dne 26. 7. 2007, v důsledku čeho neshledala žalovaná 1) na své straně odpovědnostní titul. V neposlední řadě žalovaná 1) podotkla, že v předmětné době ani nemohla de lege lata zahájit ex officio řízení o odstranění stavby, když jí toto umožňovala právní úprava účinná až od 1. 1. 2013. Žalovaná 1) proto neshledala svou odpovědnost za tvrzenou škodu, případně shledala svou míru odpovědnosti za tvrzenou škodu výrazně nižší, než-li tomu bylo na straně žalované [právnická osoba] ohledem na dvojinstančnost správního řízení proto žalovaná 1) neshledala svou odpovědnost za tvrzenou škodu a žalobu shledala nedůvodnou.

5. Žalovaná 2) rovněž žalobou uplatněný nárok neuznala ani co do základu. Absenci své odpovědnosti za tvrzenou škodu založila žalovaná 2) na obranné argumentaci, že jí byl spisový materiál žalované 1), v němž bylo vydáno Rozhodnutí žalované 1), předložen poprvé dne 29. 12. 2006 a toho dne se tak žalovaná 2) měla reálnou možnost poprvé dozvědět o existenci vedení správního řízení, jež vyústilo ve vznik předmětné škody. Přitom stavba byla stavebníkem dokončena a zkolaudována dne 22. 1. 2007 a proto žalovaná 2) neměla faktickou možnost, jak způsobit či zabránit vzniku škody. Žalovaná 2) dále vznesla námitku promlčení, neboť ze strany žalobkyně došlo k náhradě škody primárním poškozeným dne 9. 11. 2015, přičemž žaloba byla žalobkyní podána doručením soudu až dne 10. 11. 2016, tj. po marném uplynutí lhůty podle § 34 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Zákon“). Žalovaná 2) dále sporovala své zavinění, když svým jednáním nemohla způsobit škodu, jejíž náhrada je žalobkyní požadována, neboť fakticky nerozhodovala v době, kdy došlo ke vzniku škody primárním poškozeným. Žalovaná 2) se v rámci své procesní obraně současně vymezovala proti solidární odpovědnosti žalovaných za škodu, jež byla dovozovaná žalobkyní a dále poukazovala na nedostatečnou obranu žalobkyně v řízení o nárocích primárních poškozených. Žalovaná 2) rovněž postavila svou obranu na tvrzení, že soudní rozhodnutí v řízení o nárocích primárních poškozených vůči žalobkyni nejsou závazné pro účastníky regresního řízení, k čemuž odkázala na konstantní judikaturu. Žalovaná 2) shledala, že pokud je dáno zavinění za žalobkyní tvrzenou škodu, pak toto je toliko na straně žalované 1), která vydala nezákonné rozhodnutí a po jeho zrušení měla přistoupit k zastavení stavebního řízení a k vedení řízení o odstranění stavby, případě řízení o dodatečném povolení stavby, když tato uvedeným způsobem nekonala, přičemž dané postupy byly způsobilé odstranit škodu, jež byla způsobena primárním poškozeným. Následně žalovaná 2) doplnila, že přestože žalovaná 1) dne 30. 5. 2024 zahájila řízení o odstranění stavby, nedošlo tím k odstranění škody způsobené primárním poškozeným, přičemž dané chování žalované 1) je zjevným zanedbáním prevenční povinnosti.

6. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 1. 2025, č. j. 64 C 135/2016-176, připustil změny žaloby učiněné žalobkyní v průběhu řízení tak, že předmět řízení tvořil k okamžiku vydání rozhsudku nárok na zaplacení částky 6 367 709,72 Kč.

7. Mezi stranami nebylo sporné samotné vedení správních řízení před žalovanou 1) a žalovanou 2) k žádosti o vydání stavebního povolení, jako i vydání Rozhodnutí žalované 1), Rozhodnutí žalované 2) a uplatnění nároků žalobkyně vůči žalovaným. Sporným zůstala otázka existence nároku žalobkyně na náhradu škody, zavinění na straně žalovaných, jako i odpovědnost za škodu a povinnost regresní náhrady škody, včetně její výše.

8. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění:

9. Žalovaná 1) vedla k žádosti Bytového [právnická osoba] 72, sídlem [adresa] ze dne 20. 10. 2005 řízení o vydání rozhodnutí o povolení [právnická osoba] celého střešního pláště, rekonstrukce osobního výtahu, stavební úpravy za účelem zřízení půdní vestavby [Anonymizováno] bytů a [Anonymizováno]. Dne 11. 1. 2006 vydala žalovaná [právnická osoba] povolení č. j. [Anonymizováno], jímž byla povolena stavba, a to na základě podkladů, jimiž byly zejména projektová dokumentace a stanoviska odborů žalované 1) a odborů žalované 2), jako i Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy a Hygienické stanice hl. m. Prahy. Stavební povolení bylo doručováno účastníkům správního řízení, jimiž byli společnosti [právnická osoba]. jako stavebník a [právnická osoba] 72, a dotčeným orgánům. Primární poškození nebyli účastníky řízení a stavební povolení jim nebylo doručováno. Žalovaná 1) vyznačila na rozhodnutí doložku právní moci ke dni 3. 2. 2006. K žádosti ze dne 24. 11. 2006 bylo žalovanou 1) dne 7. 12. 2006 zahájeno řízení o povolení stavby a o vydání kolaudačního rozhodnutí. Rozhodnutím žalované 1) ze dne 22. 1. 2007 bylo vydáno rozhodnutí o povolení změny stavby, kolaudační rozhodnutí o povolení užívání stavby a povolení změny užívání z půdy na [Anonymizováno] bytů a [Anonymizováno]. Primární poškození nebyli účastníky řízení kolaudační rozhodnutí a toto jim nebylo doručováno. (shodná tvrzení účastníků; obsah spisového materiálu žalované 1) sp. zn. [č. účtu], zejména: Žádost o vydání rozhodnutí o povolení stavby ze dne 20. 10. 2005, Stavební povolení ze dne 11. 1. 2006, č. j. [Anonymizováno], návrh na kolaudaci ze dne 24. 11. 2006, Rozhodnutí žalované 1) ze dne 22. 1. 2007, č. j. [Anonymizováno])

10. Žalovaná 1) dne 28. 6. 2006 zamítla žádost [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] o obnovu řízení vedeného pod sp. zn. [č. účtu], neboť byla podána osobou, která nebyla účastníkem původního řízení. K odvolání [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] žalovaná 2) rozhodnutím ze dne 5. 9. 2006, č. j. [č. účtu], zamítla odvolání, neboť nebyly dány důvody pro obnovu řízení. Usnesením žalované 2) ze dne 5. 9. 2006, č. j. [č. účtu], bylo z moci úřední zahájeno přezkumné řízení k rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006 o stavebním povolení, a to na podkladě odvolání [tituly před jménem] Arch [jméno FO] proti rozhodnutí ze dne 28. 6. 2006. Toto rozhodnutí bylo doručováno původním účastníkům řízení a dále [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Rozhodnutím žalobkyně ze dne 22. 5. 2006 bylo zamítnuto odvolání stavebníka proti usnesení žalované č. 2) ze dne 5. 9. 2006, jímž bylo zahájeno přezkumné řízení. Žalovaná 2) přistoupila dne 25. 7. 2007 k zastavení přezkumného řízení, neboť přestože bylo zjištěno vydání stavebního povolení v rozporu s právními předpisy, újma, která by jeho zrušením vznikla stavebníkovi a vlastníkovi stavby, kteří jsou v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla primárním poškozeným nezahrnutím jich do seznamu účastníků řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2006 odmítl žalobu [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a [jméno FO] proti Rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006 a věc postoupil žalované 2) jako odvolání žalobců. Usnesení Městského soudu v Praze bylo žalované 2) doručeno dne 19. 12. 2006. Rozhodnutím žalované 2) ze dne 26. 7. 2007, bylo zamítnuto odvolání primárních poškozených proti rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006 pro nepřípustnost. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, bylo rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007 zrušeno a věc byla žalované 2) vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010 byla kasační stížnost žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 zamítnuta. Rozhodnutím žalované 2) ze dne 1. 9. 2010 bylo zrušeno Rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006 a věc byla vrácena žalované 1) k dalšímu řízení. Usnesením ze dne 22. 6. 2012 žalovaná 1) zastavila řízení o stavebním povolení z důvodu, že žádost se stala zjevně bezpředmětnou, neboť na základě dříve stavebního povolení byla realizována stavba a následně bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. (shodná tvrzení účastníků; obsah spisového materiálu žalované 1) sp. zn. [Anonymizováno], zejména rozhodnutí žalované 1) ze dne 28. 6. 2006, č. j. [Anonymizováno], usnesení žalované 2) ze dne 5. 9. 2006, č. j. S[č. účtu], usnesení žalované 2) ze dne 5. 9. 2006, č. j. [č. účtu], rozhodnutí žalobkyně ze dne 22. 5. 2006, č. j. [č. účtu], sdělení žalované 2) ze dne 25. 7. 2007, č. j. S[č. účtu], usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, č. j. [spisová značka], rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007, č. j. [č. účtu], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. [spisová značka], rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. [spisová značka], rozhodnutí žalované 2) ze dne 1. 9. 2010, č. j. [č. účtu], usnesení žalované 1) ze dne 22. 6. 2012, č. j. [Anonymizováno])

11. Dne 21. 2. 2011 žalobkyně neshledala důvod pro provedení přezkumného řízení v jiném správním řízení vedeném žalovanou 1), ve kterém bylo vydáno stavební povolení, následně bylo vydáno kolaudační rozhodnutí a poté k rozsudku soudu byla věc vrácena správním orgánům k dalšímu řízení o stavebním povolení, přičemž správní řízení bylo následně pro bezpředmětnost zastaveno a nebylo vyhověno žádosti o učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu a žalobkyně v tomto postupu neshledala důvod pro zahájení přezkumného řízení. (rozhodnutí žalované 2) ze dne 1. 7. 2010, č. j. [RČ]; usnesení žalované 2) ze dne 10. 9. 2010, č. j. [č. účtu]; Sdělení žalobkyně ze dne 21. 2. 2011, č. j. [č. účtu] 12. [jméno FO] byla podílovou spoluvlastnicí domu č. p. [Anonymizováno] a pozemku par. Č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] od roku 1998, a to v rozsahu [Anonymizováno], [tituly před jménem] [jméno FO] pak byl podílovým spoluvlastníkem těchto nemovitých věcí v rozsahu [Anonymizováno], a to do 20. 7. 2011. Následně vložil [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] svůj spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti [právnická osoba], IČO [IČO]. (výpis z katastru nemovitostí ze dne 13. 5. 2011; prohlášení o nepeněžitém vkladu do základního kapitálu společnosti [právnická osoba])

13. Žalobkyně na základě pravomocných rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], Městského soudu v Praze nejprve uhradila primárním poškozeným částku v celkové výši 4 638 837,60 Kč, a to bezhotovostními platbami provedenými dne 9. 11. 2015. Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 primární poškození vrátili žalobkyni dříve obdržené částky v celkové výši 4 638 837,60 Kč. Následně žalobkyně dne 2. 5. 2023 na základě pravomocných rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], Městského soudu v Praze uhradila primárním poškozeným částku v celkové výši 6 328 457,32 Kč, a to bezhotovostními platbami provedenými dne 2. 5. 2023. Na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 žalobkyně uhradila primárním poškozeným částku v celkové výši 39 252,40 Kč. Celkem tedy žalobkyně uhradila primárním poškozeným částku v celkové výši 6 367 709,72 Kč. Tato částka byla složena z náhrady škody za snížení hodnoty nemovitých věcí v celkové výši 3 800 000 Kč, úroků z prodlení v zákonné výši za jednotlivá období v celkové výši 1 749 244,10 Kč a náhrady nákladů soudního řízení před soudy všech stupňů v celkové výši 818 465,62 Kč. Ke snížení hodnoty nemovitých věcí došlo v důsledku snížení denního osvětlení a proslunění zapříčiněném půdní vestavbou realizovanou na základě Rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006. Žalovaná 1) a žalovaná 2) nevstoupily do soudního řízení o nárocích primárních poškozených. (nesporná tvrzení účastníků; rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 17. 12. 2014, č. j. [spisová značka]; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. [spisová značka]; rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 11. 2019, č. j. [spisová značka]; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. [spisová značka]; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j. [spisová značka]- 513; bankovní výpisy žalobkyně ze dne 22. 7. 2016, ze dne 2. 5. 2023, ze dne 22. 12. 2023 a ze dne 27. 12. 2023; výzva ze dne 28. 7. 2016 adresovaná žalované 1); výzva ze dne 28. 7. 2016 adresovaná žalované 2); znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 5. 2011 č. [Anonymizováno]; znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 8. 2013 č. [Anonymizováno]; studie denního osvětlení a proslunění [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 29. 11. 2010 č. [Anonymizováno])

14. Ke snížení hodnoty nemovité věci byl vypracován znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], soudním znalcem v oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Znalec se v rámci svého znaleckého úkolu zabýval vyhodnocení obvyklé ceny nemovité věci bez realizované nástavby na základě Rozhodnutí žalované 1) a vyhodnocení obvyklé ceny nemovité věc s provedenou nástavbou na základě Rozhodnutí žalované 1). Znalec se v rámci svého úkolu věnoval vyčíslení výnosové i porovnávací hodnoty nemovité věci. V rámci výnosové metody znalec vycházel z existujících nájemních smluv k jednotlivým jednotkám v rámci nemovité věci, posoudil jejich technický stav, a tedy i adekvátnost nájemného a na základě svého odborného odhadu určil i míru ovlivnění jednotlivých jednotek v rámci nemovité věci v důsledku realizace nástavby na základě Rozhodnutí žalované 1). Znalec v daném případě nezkoumal, zda došlo v důsledku realizace nástavby ke snížení minimální normové hodnoty součinitele denního osvětlení Dw pod úroveň stanovenou v době vydání Rozhodnutí žalované 1) účinnou technickou normou či nikoliv, ale toliko v jakém rozsahu došlo k reálnému dopadu na možný výnos z pronájmu jednotlivých jednotek. Znalec dospěl k závěru, že u vybraných jednotek skutečně došlo k negativním dopadům do možného výnosu z jejich pronájmu, když u nich došlo k výrazné ztrátě intimity pro vizuální kontakt s prostory nástavby, poklesu součinitele denní osvětlenosti Dw a u jedné (podkrovní) jednotky došlo k zásadní ztrátě výhledu na okolí. Následně znalec provedl v dodatku ke znaleckému posudku ocenění k okamžiku kolaudace nástavby a dospěl k závěru, že hodnota nemovité věci se v důsledku realizace nástavby snížila o částku 4 000 000 Kč. Samotní primární poškození si nechali v roce 2010 vypracovat studii denního osvětlení a proslunění [tituly před jménem] [jméno FO], ve které tento určil stav denní osvětlenosti jednotlivých jednotek v nemovité věci před realizací nástavby a po její realizaci. Současně učinil závěr, že ve vybraných jednotkách došlo k poklesu hodnoty činitele denní osvětlenosti Dw pod hodnotu požadovanou jím identifikovanou technickou normou. Společnost [právnická osoba], jež je zapsána jako znalecká kancelář, se vymezila proti správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], když dle jejího názoru srážky nájemného neodpovídají reálnému poklesu činitele Dw. Dále společnost zpochybnila správnost stanovení obvyklé ceny, když v důsledku značné disproporce mezi výnosovou a porovnávací metodou zjištěnou hodnotou nemovité věci nebylo na místě na základě daných metod užít k určení hodnoty nemovité věci. Z pohledu zpracovatele vyjádření ke znaleckému posudku nebylo adekvátně podloženo stanovení srážek z nájemného, byla nesprávně stanovena obvyklá cena nemovité věci a vyjádření výše škody nebylo správné. (znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 8. 2013 č. [Anonymizováno]; studie denního osvětlení a proslunění [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 29. 11. 2010 č. 1/2011; rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 22. 11. 2019, č. j. [spisová značka]; vyjádření [právnická osoba] ze dne 27. 2. 2017 ke znaleckému posudku č. [hodnota])

15. Soud provedl výše uvedené účastníky navržené důkazy. Soud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh žalované 1) výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], neboť tento důkazní byl učiněn k případnému doplnění odborného vyjádření společnosti [právnická osoba] ze dne 27. 2. 2017, jenž byl proveden k důkazu a u kterého neshledal soud potřebu jej jakkoliv upřesňovat, či doplňovat závěry zde uvedené. Z tohoto důvodu neshledal soud důkazní návrh žalované 1) nezbytným pro učinění skutkových zjištění a pro nadbytečnost jej zamítl.

16. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že tyto plně prokazují níže uvedený zjištěný skutkový stav souzené věci. V souladu s § 120 odst. 3 o. s. ř. vzal soud za svá skutková zjištění nesporná tvrzení účastníků řízení. Svá skutková zjištění soud opřel dále o shora uvedené listinné důkazy. U veškerých provedených důkazů soud neshledal důvodu pro zpochybnění jejich pravosti. Důkazy současně nebyly z pohledu soudu vzájemně si odporující, a proto soud při učinění níže učiněného skutkového závěru vycházel ze všech provedených důkazů provedených důkazů uvedených výše. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by považoval za relevantní pro rozhodnutí ve věci.

17. O skutkovém stavu věci byl s ohledem na výše uvedené učiněn tento závěr:

18. Žalovaná 1) vydala ve správním řízení dne 11. 1. 2006 stavební povolení, přičemž v řízení nesprávně určila okruh účastníků řízení a nezahrnula mezi účastníky vlastníky sousedních nemovitých věcí, kteří mohli být rozhodnutím ve správním řízení dotčeni. Realizací stavebního povolení a následně vydaným kolaudačním rozhodnutím žalované 1) došlo ke snížení hodnoty majetku primární poškozených [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a [jméno FO], jakožto vlastníků nemovitých věcí sousedících s nemovitou věcí, jíž se týkalo vydané stavební povolení. Žalovaná 2) rozhodla dne 26. 7. 2007 o zamítnutí odvolání těchto poškozených. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, bylo zrušeno rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007 pro nezákonnost.

19. Žalobkyně k žádosti a následné žalobě primárních poškozených těmto uhradila na podkladě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu na náhradě škody spočívající ve snížení hodnoty nemovitých věcí částku 3 800 000 Kč, a to spolu s částkou 1 749 244,10 Kč na úrocích z prodlení s náhradou škody ve výši 3 800 000 Kč a spolu s částkou 818 465,62 Kč na náhradě nákladů soudních řízení. Žalovaná 1) a žalovaná 2) nejméně od 29. 11. 2016 (okamžik doručení zdejší žaloby k vyjádření) věděly o probíhajícím řízení o nárocích primárních poškozených u soudů a neučinily podnět ke svému vstupu do daného řízení. K opravným prostředkům podaným zdejší žalobkyní opakovaně rozhodovaly v řízení o nárocích primárních poškozených Městský soud v Praze a Nejvyšší soud.

20. Žalobkyně marně uplatnila u žalované 1) a žalované 2) regresní nárok, když tyto sporují základ nároku z důvodu absence odpovědnostního titulu, neshledávají na své straně zavinění a současně vyčítají žalobkyni nedostatečnou obranu v původním řízení o nárocích primárních poškozených.

21. Na základě zjištěného skutkového stavu soud věc právně posoudil následovně:

22. Projednávanou věc soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdškZ“) a dále podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SŘ“).

23. Podle § 2894 odst. 1 o. z. zahrnuje povinnost nahradit jinému újmu vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

24. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

25. Podle § 2911 o. z. způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, má se za to, že škodu zavinil z nedbalosti.

26. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

27. Podle § 3 odst. 1 písm. c) OdškZ odpovídá stát za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.

28. Podle § 5 OdškZ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

29. Podle § 6 odst. 1 OdškZ ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

30. Podle § 7 OdškZ mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

31. Podle § 8 odst. 1 OdškZ lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

32. Podle § 8 odst. 2 OdškZ byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

33. Podle § 16 OdškZ nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily. Bylo-li rozhodnutí územního samosprávného celku přezkoumáno příslušným orgánem a následně byla rozhodnutí tohoto orgánu a územního samosprávného celku zrušena pro nezákonnost, může stát požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na územním samosprávném celku. Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno proto, že se ten, kdo je vydal, řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí, nemá stát právo na regresní úhradu. Stát může požadovat regresní úhradu pouze ve výši odpovídající účasti územního celku v samostatné působnosti, územního celku v přenesené působnosti či úřední osoby na způsobení vzniklé škody.

34. Podle § 18 odst. 1 – 3 OdškZ právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti více osob, jsou povinny zaplatit regresní úhradu podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně.

35. Podle § 34 OdškZ se nárok státu podle § 16 a § 17 odst. 1 a nárok územního celku v samostatné působnosti podle § 23 a 24 na regresní úhradu promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena náhrada škody.

36. Podle § 26 OdškZ pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

37. Podle § 2 odst. 1 věty prvé SŘ postupuje správní orgán v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

38. Podle § 4 odst. 3, odst. 4 SŘ správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu. Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

39. Podle § 7 odst. 1 SŘ mají dotčené osoby při uplatňování svých procesních práv rovné postavení. Správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně a vyžaduje od všech dotčených osob plnění jejich procesních povinností rovnou měrou.

40. Soud se prioritně věnoval posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené ze strany žalované 2). Důvodnost této námitky žalovaná 2) spatřovala v tvrzení, že žalobkyně uhradila primárním poškozeným škodu dne 9. 11. 2015 a žaloba proti zdejším žalovaným byla u soudu podána až dne 10. 11. 2016. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 9. 11. 2015 provedla jednotlivé platby na vrub primárních poškozených. Touto optikou by byla námitka žalované 2) vznesena důvodně, neboť již okamžikem provedení bezhotovostních plateb došlo reálně na straně žalobkyně ke vzniku škody, s níž je spojeno právo na regresní náhradu. Pokud žalobkyně doručila žalobu Obvodnímu soudu pro [adresa] prostřednictvím poštovních doručovatele až dne 10. 11. 2016, byla žaloba podána po marném uplynutí zákonné promlčecí lhůty v délce 1 roku ode dne zaplacení škody. Soud je ovšem, ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. vázán stavem ke dni vyhlášení rozsudku, a proto musel při posouzení důvodnosti námitky žalované 2) přihlédnout i k dalším skutečnostem, jež měly podstatný vliv na případný běh promlčecí lhůty u regresního nároku žalobkyně. Jak vyplynulo z dokazování, primární poškození vrátili žalobkyni částku 4 638 837,60 Kč, jakožto původně hrazenou náhradu škody včetně příslušenství, a to na podkladě zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalobkyně následně přistoupila k vyplacení primárním poškozeným náhrady škody a jejího příslušenství, včetně náhrady nákladů řízení nejprve dne 2. 5. 2023 v částce 6 328 457,32 Kč a následně dne 22. 12. 2023 v částce 39 252,40 Kč. Obě tyto platby tak byly reálně učiněny po podání žaloby, jíž byl žalobkyní uplatněn regresní nárok vůči žalovaným, a proto soud uzavírá, že žaloba nebyla podána po marném uplynutí promlčecí lhůty a námitka žalované 2) je tedy nedůvodná.

41. Dále se soud zabýval posouzení, zda jsou splněny podmínky pro regresní nárok. Pro úspěšné uplatnění regresního nároku jsou stanoveny podmínky, jež spočívají v tom, že stát nahradil škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, tato škoda byla způsobena orgány územních samosprávných celků v rámci výkonu přenesené působnosti a současně byla škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti, přičemž odpovídá-li více subjektů, jsou povinni zaplatit regresní náhradu podle své účasti na způsobení škody.

42. Z rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, která byla vydána v řízení o žalobě primárních poškozených byl učiněn jednoznačný závěr o splnění všech 3 zákonných předpokladů vedoucích k povinnosti státu nahradit primárním poškozeným škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. V daném řízení bylo uzavřeno, že v rámci stavebního řízení vedeného u žalované 1) jako správního orgánu prvního stupně pod sp. zn. [č. účtu], došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007 zrušeno pro shledanou nezákonnost. Primárním poškozeným vznikla škoda na majetku, jež se projevila snížením minimální normové hodnoty součinitele denního osvětlení v důsledku realizace stavebního povolení. Zjištěná výše škody na majetku primárním poškozeným činila 4 000 000 Kč. V neposlední řadě pak byla soudy zjištěna i příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a způsobenou škodou. Jelikož se primární poškození domáhali náhrady škody toliko ve výši 3 800 000 Kč, byla zdejší žalobkyně zavázána k zaplacení dané částky na náhradě škody. Současně byla zdejší žalobkyně zavázána k placení úroků z prodlení a k náhradě nákladů řízení. Žalobkyně respektujíc povinnosti uložené jí pravomocnými rozhodnutími soudy příslušné částky primárním poškozeným uhradila, a to v konečné výši 6 367 709,72 Kč.

43. Soud se i k obranným námitkám žalovaných, jež jsou podrobně rozebrány níže, zabýval naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu vůči primárním poškozeným. Jakkoliv v dané věci již bylo pravomocně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 a následně Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, soud s ohledem na ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. podrobil v řízení o regresním nároku žalobkyně přezkoumání důvodnosti nároků primárních poškozených na náhradu škody. Tento postup je souladný i se závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jenž opakovaně judikoval, že v případě regresních nároků se jedná o samostatné nároky, u nichž není výrok pravomocného rozsudku vydaného v odškodňovacím sporu mezi poškozeným a státem závazný pro účastníky regresního řízení (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech vedených pod sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, 30 Cdo 2793/2018).

44. Základním předpokladem pro odpovědnost státu za způsobenou škodu podle OdškZ je existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. V daném případě primární poškození označili jako odpovědnostní titul existenci nezákonného rozhodnutí, jež mělo být vydáno v řízení o stavebním povolení, které bylo u žalované 1) vedeno pod sp. zn. [č. účtu]. Konkrétně pak nezákonným rozhodnutím mělo být rozhodnutí žalované 2) o odvolání primárních poškozených, jež bylo vydáno dne 26. 7. 2007. Předpokladem pro existenci nezákonného rozhodnutí jako podmínky pro úspěšné domáhání se náhrady škody po státu je, aby se jednalo buďto o pravomocné rozhodnutí, nebo o rozhodnutí, jež sice nebylo pravomocné, avšak bylo vykonatelné a takové rozhodnutí následně bylo zrušeno nebo změněno pro svou nezákonnost. Rozhodnutím o zrušení či změně takového nezákonného rozhodnutí je pak orgán rozhodující o náhradě škody vázán. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č. j. [spisová značka], bylo zrušeno rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007, č. j. [č. účtu], zrušeno pro nezákonnost. Městský soud v Praze konstatoval ve svém rozhodnutí, že rozhodnutí žalované 2) je nepřezkoumatelné, neboť v něm absentuje úvaha o tom, z jakých důvodů nemohli být primární poškození povolovanou stavbou dotčeni a z jakých důvodů tedy nebyly účastníky řízení. Rozhodnutí žalované 2) ze dne 26. 7. 2007 tedy plně odpovídá zákonné definici nezákonného rozhodnutí, neboť se jednalo o pravomocné rozhodnutí (proti tomuto rozhodnutí nebylo možné podat řádný opravný prostředek ve smyslu § 91 odst. 1 SŘ), které bylo pro svou nezákonnost zrušeno. K tomuto soud uvádí, že podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsudcích ve věcech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, 28 Cdo 1110/2010 a 30 Cdo 443/2013). Soud dále podotýká, že Městským soudem v Praze vytýkaná nezákonnost rozhodnutí žalované 2) má fakticky základ nejen v nesprávném postupu žalované 1) při stanovení okruhu účastníků, ale současně i v nesprávném rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006, když se tato ve správním řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o udělení stavebního povolení nezabývala vyhodnocením vlivu povolované přístavby na okolní nemovité věci a světelných podmínek v nich. Dále soud připomíná, že rozhodnutí žalované 1) ze dne 11. 1. 2006 bylo považováno za pravomocné a žalovaná 1) na něm dokonce vyznačila doložku právní moci ke dni 3. 2. 2006, jejíž vyznačení se ovšem následně neukázalo být správným, neboť žalovaná 1) nejednala se všemi subjekty, kteří měli být účastníky řízení, a to včetně primárních poškozených.

45. Dalším základním předpokladem pro odpovědnost státu za škodu podle OdškZ je existence reálné škody. Primární poškození své nároky na náhradu škody odvozovaly od toho, že v důsledku vydaného stavebního povolení bylo toto stavebníkem realizováno, a dokonce došlo i ze strany žalované 1) ke zkolaudování této nástavby. Realizací stavebního povolení došlo k překročení minimálních hodnot osvětlení bytů v bytovém domě primárních poškozených a současně ke ztrátě soukromí, čímž došlo objektivně ke snížení hodnoty této nemovité věci a tím i k ponížení hodnoty majetku primárních poškozených. V rámci řízení o nároku primárních poškozených byla existence škoda zjišťována primárně ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], jakožto soudního znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, č. [hodnota], ve znění jeho doplňujícího posudku č. [hodnota] a výslechu tohoto znalce. Ve zdejším řízení žalobkyně k důkazu označila znalecký posudek č. [hodnota], jehož správnost sporovala žalovaná 1) na základě jí předloženého vyjádření společnosti [právnická osoba]. Soud shledává odborné závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] logickými. S ohledem na místní poměry došlo v předmětné nemovité věci k jejich změně u jednotlivých jednotek v důsledku realizované nástavby. Jak soud zjistil z obsahu správních spisů a v něm založených fotografií, realizovanou nástavbou došlo k faktickému navýšení stavby a současně nahrazením původního půdního prostoru obytnými prostory (bytové jednotky a ateliér). V důsledku toho muselo logicky dojít ke změně světelných podmínek zejména v jednotkách nacházejících se v nemovité věci ve spodních patrech. Současně muselo dojít i ke změně míry soukromí v jednotlivých jednotkách, když de facto přibyli další „vizuálně dosažitelní sousedé“. V případě samotného výpočtu snížení hodnoty nemovité věci soud neshledal, i přes výtky činěné ze strany společnosti [právnická osoba], důvodu, pro které by znalecký posudek byl nezpůsobilým podkladem pro určení výše škody. Z pohledu soudu tak byla primárním poškozeným způsobena reálná škoda, spočívající v ponížení hodnoty jejich majetku nejméně v rozsahu 3 800 000 Kč. Žalobkyně nejprve dne 9. 11. 2015 a následně dne 2. 5. 2023 nahradila primárním poškozeným tuto škodu.

46. Třetím základním předpokladem pro odpovědnost státu za škodu podle OdškZ je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. V daném případě soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost je zde dána, neboť v důsledku vydaného nezákonného rozhodnutí bylo ze strany stavebníka ve správním řízení vedenému žalované 1) pod sp. zn. [č. účtu], přistoupeno k realizaci plánovaných stavebních úprav dotčené nemovité věci včetně uskutečnění nástavby, v níž došlo k nahrazení půdních prostor obývanými prostory a navýšení celkové výše budovy. Samotné nezákonné rozhodnutí, spolu s Rozhodnutím žalované 1) umožnilo realizaci stavebních úprav a následně vedlo k vydání kolaudačního rozhodnutí. Jakkoliv po zásahu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu došlo fakticky k odpravení nezákonného rozhodnutí, tento akt sám o sobě již nevedl k odstranění negativních následků vyvolaných původními rozhodnutími. Nadto jak plyne z výše uvedeného, obě žalované následně ani neučinily kroky, které by fakticky vedly k obnovení stavu nemovité věci, k níž bylo správní řízení vedeno, před vydáním Rozhodnutí žalované 1) a Rozhodnutí žalované 2). Ke dni vydání tohoto rozsudku tak nadále trvá reálný zásah do práv primárních poškozených, když nástavba byla realizována a ze strany správních orgánů nebylo nařízeno její odstranění.

47. První podmínka pro úspěšné uplatnění regresního nároku je tak z pohledu soudu splněna, neboť žalobkyně nahradila škodu, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím.

48. Soud má za splněnou i druhou podmínku pro úspěšné uplatnění regresního nároku v podobě způsobení škody orgány územních samosprávných celků při výkonu přenesené působnosti. Jak je patrné z výše uvedeného, žalovaná 1) a následně žalovaná 2) v předmětném správním řízení o stavebním povolení rozhodovaly jako příslušné správní orgány ve stavebním řízení, které byly pověřeny výkonem státní správy. Při vedení správních řízení a rozhodování o stavebním povolení, stejně jako následně při kolaudačním řízení a při řízeních o dodatečném povolení stavby a odstranění stavby vystupovaly obě žalované jménem České republiky a jako územní samosprávné celky vykonávaly v přenesené působnosti státní správu v oblasti stavebního řízení.

49. K otázce zavinění soud dospěl k závěru, že u obou žalovaných bylo prokázáno zaviněné porušení právních povinností, jež fakticky vedla ke vzniku škody sanované žalobkyní, která vyústila v regresní nárok žalobkyně. V případě žalované 1) spatřuje soud zásadní pochybení, spočívající v porušení § 27 odst. 2, odst. 3 SŘ, ve spojení s § 109 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2006. Žalovaná 1) porušením těchto zákonných ustanovení řádně nevymezila okruh účastníků řízení o stavebním povolení a fakticky znemožnila primárním poškozeným uplatnit ve stavebním řízení svá práva. Toto porušení pak našlo odraz v samotném Rozhodnutí žalované 1), které bylo vydáno na základě nedostatečných podkladů. Toto své pochybení dokonce nenapravila ani k návrhu primárních poškozených na obnovu řízení, když žalovaná 1) svým rozhodnutím ze dne 28. 6. 2006 (tj. v době před dokončením realizace nástavby a před vydáním kolaudačního rozhodnutí) zamítla žádost o obnovu řízení [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] s argumentem, že tato byla podána neoprávněnou osobou. Žalované 1) přitom v době rozhodování o dané obnově nic nebránilo v tom, aby právě daným řízením fakticky napravila své zásadní a zjevné porušení právních povinností při stanovení okruhu účastníků řízení. Primární poškození přitom žalované 1) poskytli dostatek informací, na jejichž podkladě nic nebránilo žalované 1) v učinění správného závěru o tom, že primární poškození byli opomenutými účastníky původního správního řízení. Nadto je třeba žalované 1) přičíst k tíži, že ani k následným snahám primárních poškozených nepřistoupila k činění kroků, jež byly způsobilé odstranit závadový stav vyvolaný Rozhodnutím žalované 1). Jakkoliv je pravdou, že příslušná právní úprava ve znění účinném do 31. 12. 2012 žalované 1) neumožňovala zahájit ex officio řízení o odstranění stavby, po tomto datu již žalovaná 1) k zahájení takového řízení mohla bez dalšího přistoupit. Žalovaná 1) však zůstala nepřípustně liknavá v dané činnosti a teprve 30. 5. 2024 fakticky přistoupila k zahájení příslušného správního řízení. K tíži žalované 1) je v této souvislosti třeba přičíst i výsledek daného řízení, když ani toto řízení reálně nevedlo k odstranění stavby a zásah do práv primárních poškozených je tedy trvající. Pokud jde o zaviněné porušení právních povinnosti v případě žalované 2), i zde soud toto shledal přítomným. Vedle shodného pochybení, jako v případě žalované 1), tj. porušení § 27 odst. 2, odst. 3 SŘ, ve spojení s § 109 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., pak soud zohlednil i tu skutečnost, že žalovaná 2) jednak dne 5. 9. 2006 zamítla odvolání primárních poškozených proti zamítnutí žádosti o obnovu řízení a jednak dne 5. 9. 2006 ex officio zahájila přezkumné řízení právě pro zjištěné pochybení žalované 1) při stanovení okruhu účastníků, jež však dne 25. 7. 2007 zastavila. Vedle toho to pak byla právě žalovaná 2), která vydala rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno a bylo odpovědnostním titulem k nároku primárních poškozených.

50. V neposlední řadě se pak soud věnoval vyhodnocení poměrů účasti obou žalovaných na způsobení škody. Z pohledu soudu nelze v případě žalované 1) a žalované 2) jednoznačně kvantifikovat poměr, ve kterém se tyto zapříčinily na způsobení škody. Soud proto přistoupil k užití volné úvahy a na základě níže rozebraných úvah dospěl k závěru, že v daném případě je spravedlivé, aby se každá ze žalovaných podílela na odčinění negativních následků způsobených nezákonným rozhodnutím stejnou měrou.

51. Žalovaná 1) vydala podkladové rozhodnutí, jež bylo předmětem přezkumu vedoucím k vydání nezákonného rozhodnutí žalované 2). Ani k návrhu na obnovu řízení nepřistoupila k napravení svého pochybení. Žalovaná 1) nesprávně vyznačila doložku právní moci na svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006, přičemž na základě této skutečnosti stavebník nejen započal s realizací stavby, ale dokonce i získal od žalované 1) kolaudační rozhodnutí. Žalovaná 1) se dále nepřiměřeně spoléhala na dvojinstančnost správního řízení, a i svou obranu v rámci regresního nároku fakticky stavěla na pokusu o vyvinění se s argumentací, že to byla fakticky žalovaná 2), kdo vydal konečné nezákonné rozhodnutí a bagatelizovala svůj podíl na celé situaci. Rovněž soud přikládá k tíži žalované 1) i vydané rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012, jímž bylo zastaveno řízení o vydání stavebního povolení. S tím souvisí i další chování žalované 1), které nebylo z pohledu soudu správné, když, ač nejméně od 1. 1. 2013 mohla sama přistoupit k zahájení řízení o odstranění stavby, u níž již v dané době věděla, že byla realizovaná na základě zrušeného stavebního povolení, přistoupila k zahájení takového řízení až po dalších více než 11 letech. Přestože tedy žalobkyně hradila škodu, jejíž náhradu nyní uplatňuje v regresním nároku na základě Rozhodnutí žalované 2), škodlivé následky pochybení žalované 1) jako správního orgánu I. stupně, jež zapříčinily vznik škody, byly fakticky způsobeny právě chováním žalované 1).

52. Žalovaná 2) nese primární odpovědnost za způsobenou škodu již ze samotného faktu, že to byla ona, kdo vydal nezákonné rozhodnutí. K tíži žalované 2) soud přičetl i ten fakt, že ačkoliv sama ex officio zahájila přezkumné řízení v době, kdy ještě nebyla stavba zrealizována a zkolaudována, a to navíc pro podezření ze zásadního pochybení žalované 1) jako správního orgánu I. stupně při vydání Rozhodnutí žalované 1), toto následně zastavila. Současně žalovaná 2) zamítla odvolání primárních poškozených proti zamítavému rozhodnutí žalované 1) o návrhu na obnovu řízení, přičemž i toto rozhodnutí žalované 2) bylo učiněno v době, kdy bylo možné ještě reálně zamezit vzniku škody na majetku primárních poškozených. Žalovaná 2) nesprávně v rámci rozhodování o odvolání primárních poškozených proti Rozhodnutí žalované 1) právně vyložila otázku vymezení účastenství ve stavebním řízení a založila tím odpovědnostní titul primárním poškozeným.

53. V rámci řízení o regresním nároku má žalovaný právo uplatnit všechny námitky, které mohl uplatnit subjekt vůči poškozenému v řízení o náhradě škody. Soud se proto při rozhodování věci zabýval jednotlivými námitkami vznesenými žalovanou 1) a žalovanou 2).

54. Žalovaná 1) postavila svou procesní obranu na 8 obranných argumentech.

55. V prvé řadě žalovaná 1) neshledávala existujícím odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Jakkoliv je pravdou, že Rozhodnutí žalované 1) nelze apriori označit jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdškZ, v řízení, jež žalovaná 1) vedla k žádosti o vydání stavebního povolení následně došlo na základě podaného opravného prostředku k vydání Rozhodnutí žalované 2), jež již plně naplňuje dikci zákonného termínu nezákonné rozhodnutí. Formálně tak došlo v řízení, které jako správní orgán prvního stupně vedla žalovaná 1), přičemž výsledek tohoto správního řízení přímo vyústil ve vznik škody, jenž byl žalobkyní odškodněn a má odraz v regresním nároku. Vedle toho soud připomíná, že přestože Rozhodnutí žalované 1) materiálně nenabylo právní moci, sama žalovaná 1) na základě svého nezákonného postupu při určení okruhu účastníků řízení přistoupila k vyznačení doložky právní moci na tomto rozhodnutí, čímž fakticky umožnila stavebníkovi realizovat stavební záměr a následně nadto žalovaná 1) přistoupila i k vydání kolaudačního rozhodnutí. Za takového stavu by bylo lze aplikovat ustanovení § 8 odst. 2 OdškZ, neboť formálním přiznáním účinků právní moci tomuto rozhodnutí ze strany žalované 1) došlo k jeho vykonatelnosti a stavebník v souladu s ním postupoval a stavbu zrealizoval. Již jen ve světle tohoto neshledal soud obrannou argumentaci žalované 1) důvodnou.

56. Žalovaná 1) dále neshledávala existující příčinnou souvislost mezi jejím rozhodnutím a škodou, která měla být způsobena primárním poškozeným. Ani tomuto obrannému argumentu soud nepřisvědčil. Jak je rozebráno již výše, právě rozhodnutí žalované 1) o stavebním povolení, ve kterém se odrazilo její porušení právních povinností v oblasti řádného vymezení okruhu účastníků řízení a umožnění jim uplatnění všech jejich práv ve správním řízení, fakticky vedlo k realizaci nástavby. Právě v důsledku realizace nástavby došlo ke snížení hodnoty majetku primárních poškozených, přičemž nebýt toho, že žalovaná 1) svým postupem a rozhodnutími umožnila nejen samotnou realizaci stavebního záměru, ale i následné užívání díky vydanému kolaudačnímu rozhodnutí, ke vzniku škody na majetku primárních poškozených by nemohlo dojít.

57. Žalovaná 1) vyčítala žalobkyni, že v odškodňovacím řízení neuplatnila všechny možnosti procesní obrany a tím fakticky zapříčinila negativní výsledek daného řízení. Zde žalovaná 1) uváděla, že v prvé řadě žalobkyně měla využít vůči [jméno FO], že tato fakticky nepodávala opravný prostředek v řízení o vydání stavebního povolení a současně že ani následně nevyužila práva podat odvolání proti rozhodnutí žalované 1) ze dne 22. 6. 2012 o zastavení řízení o vydání stavebního povolení. K tomuto soud uvádí, že jak plyne z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, č. j. [spisová značka], podala paní [jméno FO] proti Rozhodnutí žalované 1) spolu s [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] žalobu, která byla odmítnuta a jako odvolání proti Rozhodnutí žalované 1) byla postoupena žalované 2). Ve světle daného hodnotí soud první část obranné argumentace žalované 1) neopodstatněnou. Pokud jde o namítané nepodání odvolání proti finálnímu skončení řízení o vydání stavebního povolení, pak k tomuto soud uvádí, že z jeho pohledu by podání odvolání nebylo způsobilým prostředkem, jímž by se primární poškození mohli bránit proti nesprávnému postupu žalované 1). Jak plyne ze samotného rozhodnutí žalované 1) ze dne 22. 6. 2012, bylo k zastavení řízení o vydání stavebního povolení přistoupeno z důvodu jeho obsolentnosti, neboť v mezičase byla stavba již fakticky realizována a dokonce zkolaudována a proto odpadl důvod vedení takového řízení. I pokud by primární poškození uplatnili své procesní právo podat proti rozhodnutí odvolání, fakticky nemohli dosáhnout pro ně příznivějšího výsledku v tomto řízení o vydání stavebního povolení. Jak si je žalovaná 1) jistě dobře vědoma, každé správní řízení je individuální a pokud nedojde k vydání rozhodnutí správního orgánu podle § 140 SŘ, tak jsou jednotlivá řízení vedena separátně a v žádném případě by nebylo možné v řízení o vydání stavebního povolení dosáhnout vydání případného rozhodnutí o odstranění stavby. Z pohledu soudu bylo za stavu, kdy stavba byla již realizována, totiž jediné rozhodnutí o odstranění stavby způsobilým prostředkem nápravy. Za takového stavu nelze klást k tíži primárním poškozeným, že nepodali odvolání proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012 a rovněž by nebylo lze klást k tíži žalobkyně, že by se tímto způsobem nebránila. K tomuto však soud připomíná, že jak plyne z průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], žalobkyně obrannou námitku stran nepodání odvolání proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2012 v řízení vznesla, avšak tato obrana proti nárokům primárních poškozených nebyla shledána důvodnou. Žalovaná 1) dále vytýkala žalobkyni, že v odškodňovacím řízení nevznesla obrannou námitku, že [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] neměl být aktivně legitimován k podání žaloby, když svůj vlastnický podíl na nemovitých věcech vložil jako základní kapitál do obchodní korporace. Z pohledu soudu nebylo relevantní, že [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] poté, co došlo nejen k vydání Rozhodnutí žalované 1) a Rozhodnutí žalované 2), ale i co došlo k faktické realizaci stavebního záměru vyjádřeného v žádosti stavebníka o stavební povolení a k vydání kolaudačního rozhodnutí, tento svůj majetek do obchodní korporace. Z pohledu nároku primárních poškozených a rovněž z pohledu regresního nároku je zásadní, zda byl tento vlastníkem spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech v době vydání Rozhodnutí žalované 1), Rozhodnutí žalované 2) a v době faktické realizace nástavby a jejího zkolaudování žalovanou 1). Právě dokončením stavby a jejím zkolaudováním dospěl prokazatelně nárok primárních poškozených na náhradu škody, neboť tímto okamžikem došlo objektivně k snížení hodnoty majetku primárních poškozených. Z pohledu soudu by obranná argumentace, jejíž nevznesení žalobkyní v odškodňovacím řízení žalovaná 1) vyčítala, nemohla zvrátit výsledek odškodňovacího řízení, protože nebyla způsobilou ke zpochybnění základu nároku primárních poškozených.

58. Žalovaná 1) dále zpochybňovala vznik reálné škody na majetku primárních poškozených. S tím souvisela i další obrana žalované 1) spočívající ve zpochybnění správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Jak soud vysvětlil již výše, má za to, že existence reálné škody na straně primárních poškozených je dána, a to nejméně v rozsahu 3 800 000 Kč. Pokud se jedná o zpochybnění správnosti znaleckého posudku, a to zejména z důvodu užití podkladu, jež vycházel z nesprávné technické normy, pak k tomuto soud uvádí, že podle jeho interpretace znaleckého posudku tak, jak byl podán, znalec při určení hodnoty nemovité věci bez a s realizovanou nástavbou vycházel z objektivně naměřených a přezkoumatelných hodnot, dále z výsledků svého místního šetření na místě a z dalších podkladů, které jsou ve znaleckém posudku uvedeny a v jejichž světle má soud znalecký posudek za přezkoumatelný. Znalec své závěry nepostavil na tom, zda došlo k porušení technických norem, ale toliko na faktu, že v důsledku realizace nástavby došlo k měřitelnému snížení hodnot osvětlení a proslunění. I přes výhrady činěné žalovanou 1) a společností [právnická osoba] soud neshledal důvodu pro zpochybnění závěrů znalce a užití znaleckého posudku jako podkladu pro učinění závěru o existenci škody a její výši.

59. Žalovaná 1) svou obranu dále stavěla na tom, že primární poškození se nedomáhali opravnými prostředky změny finálního rozhodnutí v řízení o stavebním povolení. I tento argument shledal soud nedůvodným, jak je již zachyceno v odst. 57 odůvodnění tohoto rozsudku, kde je podrobně vysvětleno, z jakých důvodů nepodání odvolání proti zastavení řízení o vydání stavebního povolení nemá žádný význam pro posouzení oprávněnosti nároku primárních poškozených na náhradu škody.

60. Žalovaná 1) se v neposlední řadě bránila tím, že odkazovala na chování žalované 2), u níž měla za to, že jako správní orgán vyššího stupně měla případně zasáhnout a pokud ona sama neshledala důvody pro ingerenci do správní činnosti žalované 1), pak by žalovaná 1) neměla nést odpovědnost za způsobenou škodu. Konkrétně odkázala na fakt, že žalobkyně sice zahájila přezkumné řízení, avšak toto sama zastavila. Jak uvedl soud již výše, žalovaná 1) se nemohla nepřípustně spoléhat na dvojinstančnost správního řízení a na to, že její případné procesní minely odstraní nadřízený správní orgán. Nadto je třeba přičíst žalované 1) k tíži, že adekvátním způsobem nereagovala na pokusy primárních poškozených zvrátit nesprávný postup žalované 1), ať již ve formě návrhu na obnovu řízení, či návrhu na zahájení řízení o odstranění stavby. Navíc žalovaná 1) nesprávně přistoupila k vyznačení doložky právní moci na vydaném stavebním povolení a k vydání kolaudačního rozhodnutí, přičemž k posledně jmenovanému dokonce přistoupila poté, co již měla dostatečné indicie k učinění závěru o svém porušení právních povinností v oblasti vymezení okruhu účastníků řízení o stavebním povolení.

61. Posledním obranným argumentem žalované 1) pak byl odkaz na faktickou zákonnou nemožnost zahájit do 31. 12. 2012 řízení o odstranění stavby ex officio. Z pohledu soudu by tato obrana mohla být v řízení o regresním nároku relevantní toliko za předpokladu, že by žalovaná 1) bezodkladně po odpadnutí takové překážky přistoupila nejen k zahájení daného řízení, ale v důsledku jeho výsledku by se i zapříčinila na odstranění závadového stavu, jenž způsobil reálný vznik škody. Jak zjistil soud v průběhu řízení, žalovaná 1) nejen, že k zahájení takového řízení přistoupila až dne 30. 5. 2024, ale ani toto řízení nevedlo k odstranění způsobené škody. Soud proto ani této obranné argumentaci žalované 1) nepřisvědčil.

62. Obranná argumentace žalované 2) byla rovněž postavena na 8 základních bodech.

63. Žalovaná 2) v prvé řadě namítala, že se do její dispozice dostal správní spis poprvé dne 29. 12. 2006, přičemž stavba byla dokončena a následně zkolaudována již dne 22. 1. 2007 a žalovaná 2) tedy neměla reálně možnost svou aktivitou zabránit vzniklé škodě. Soud této obranné argumentaci nepřisvědčil. Jak je patrné z výše učiněných zjištění z dokazování, žalovaná 2) již dne 5. 9. 2006 nejen, že rozhodovala o odvolání [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] proti rozhodnutí žalované 1) o zamítnutí žádosti na obnovu řízení o vydání stavebního povolení, ale dokonce téhož dne ex officio iniciovala přezkumné řízení ve vztahu k řízení o vydání stavebního povolení. Žalovaná 2) tedy měla již nejméně ke dni 5. 9. 2006 dostatek podkladů a informací, na jejichž základě mohla učinit příslušné kroky vedoucí k eliminaci, či alespoň mitigaci vznikající škody. Sama žalovaná 2) již tím, že zahájila z moci úřední přezkumné řízení dala najevo názor, že v řízení vedeném u žalované 1) mohlo dojít k závažnému procesnímu pochybení. Za takového stavu bylo lze očekávat, že žalovaná 2) bude postupovat v souladu s prevenční povinností a učiní bezodkladně všechny nezbytné. Žalovaná 2) však zůstala v této aktivitě nečinná a nadto na základě odvolání vydala Rozhodnutí žalované 2), který validovala správnost postupu žalované 1), přičemž toto pravomocné Rozhodnutí žalované 2) bylo pro nezákonnost zrušeno a je tak odpovědnostním titulem dle OdškZ. Žalovaná 2) tedy ani po datu 29. 12. 2006 reálně neučinila žádné kroky, které by byly způsobilé zabránit vzniku škody, či ji alespoň snížit. Z uvedených důvodů soud neshledal tuto obrannou argumentaci žalované 2) způsobilou k zpochybnění důvodnosti žaloby.

64. Žalovaná 2) dále vznesla obrannou námitku promlčení, kterou soud vypořádal v odst. 40 odůvodnění tohoto rozsudku, na což plně odkazuje a uzavírá, že s ohledem na den 2. 5. 2023 jako faktický okamžik vzniku škody neshledal tuto obrannou argumentaci žalované 2) důvodnou.

65. Žalovaná 2) dále sporovala zavinění škody na své straně, když dovozovala, že svým jednáním nemohla způsobit škodu, neboť rozhodovala v době, kdy již nemohla primárním poškozeným způsobit škodu. Jakkoliv je pravdou, že v době rozhodování žalované 2) o odvolání [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], tj. v době od 29. 12. 2006 do 26. 7. 2007 byla realizovaná stavba již dokončována a následně bylo i vydáno kolaudační rozhodnutí, nicméně jak je popsáno v odst. 63 odůvodnění tohoto rozsudku, žalovaná 2) mohla již nejméně od září 2006 učinit jakýkoliv úkon v intencích zákonných pravomocí a mohla minimálně reálně zabránit vydání kolaudačního rozhodnutí. Nadto nebýt toho, že žalovaná 2) svým rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 zamítla odvolání primárních poškozených, mohl a měl být průběh následných postupů obou žalovaných zcela odlišný a mohlo být v daném případě dosaženo stavu, jenž by byl způsobilý odstranit negativní vliv na nemovité věci primárních poškozených. Tím mohlo dojít minimálně ke snížení způsobené škody. Soud v otázce zavinění žalované 2) zohlednil její opakovaný postup v rozporu s právními povinnostmi a dospěl mj. i na základě důvodů uvedených výše, že i na straně žalované 2) je zavinění škody dáno.

66. Žalovaná 2) v rámci své procesní obrany namítala nesprávnost žalobního žádání, aby byly obě žalované zavázány soudem k solidární náhradě škody tak, jak to v úvodní fázi řízení žalobkyně požadovala. Zde soud obranné argumentaci žalované 2) přisvědčil, neboť jak je popsáno výše, pro solidární odpovědnost žalovaných neshledal soud prostor. Tento závěr nicméně nemění nic na závěru soudu o shledané odpovědnosti obou žalovaných za vzniklou škodu a dále na závěru soudu, že v tomto případě je spravedlivé a logické, aby se obě žalované podílely na regresním plnění shodnou měrou, a to mj. s ohledem na zjištěná četná pochybení na straně obou žalovaných.

67. Žalovaná 2), shodně jako žalovaná 1), svou obranu stavěla mj. i na nedostatečné obraně žalobkyně v průběhu odškodňovacího řízení, k čemuž soud odkazuje na odst. 57 odůvodnění tohoto rozsudku, v němž se této problematice podrobně věnoval a neshledal, že by takováto obranná argumentace byla způsobilá ke zpochybnění regresního nároku žalobkyně.

68. Žalovaná 2) se bránila i tvrzením, že pro regresní řízení nejsou podstatné a závazné závěry učinění v odškodňovacím řízení ve vztahu k nároku primárních poškozených. Jak plyne z odst. 43 odůvodnění tohoto rozsudku, soud se s touto argumentací žalované 2) ztotožnil, a proto se výše plně věnoval celkovému posouzení důvodnosti nároku primárních poškozených na náhradu škody předtím, než přistoupil k vyhodnocení, zda jsou splněny podmínky pro regresní nárok.

69. Žalovaná 2) dále stavěla svou obranu na tvrzení, že primární a v zásadě jediná odpovědnost za vzniklou škodu leží na bedrech žalované 1), která svým postupem a rozhodnutími zavinila vznik škody. S tím pak souvisí i poslední obranná argumentace žalované 2), která spočívala v odkazu na chování žalované 1), jež bylo z jejího pohledu zjevným zanedbáním prevenční povinnosti. Soud, jak plyne z výše uvedeného, se zcela neztotožnil s těmito obrannými argumenty žalované 2), neboť shledal i dílčí zavinění na straně žalované 2), která ostatně byla i autorem pravomocného rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost zrušeno správním soudem. Nadto soud přihlédl i k chování žalované 2) ve vztahu k přezkumnému řízení, které tato zahájila z moci úřední ještě v době, kdy realizace dle stavebního povolení nebyla dokončena a pokud žalovaná 2) nekonala, pak se sama rovněž dopustila zjevného zanedbání prevenční povinnosti.

70. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně s regresním nárokem je částečně důvodná. Důvodnou shledal soud žalobu v rozsahu nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 3 800 000 Kč, jež plně odpovídala škodě, kterou žalobkyně hradila primárním poškozeným. Žalovaná 1) i žalovaná 2) prokazatelně porušily své zákonné povinnosti, stanovené nejen úvodními ustanoveními SŘ, ale i ustanoveními upravující okruh účastníků správních řízení. Tato porušení fakticky vedla nejen k vydání nesprávných a nezákonných rozhodnutí, ale i ke vzniku škody na majetku primárních poškozených, kterou žalobkyně těmto nahradila. Zavinění žalovaných pak soud shledal v nedbalostní formě. Z výše uvedených důvodů pak soud výroky I. a III. uložil každé ze žalovaných povinnost nahradit žalobkyni škodu v rozsahu , tj. v částkách 1 900 000 Kč.

71. V případě dalších složek regresního nároku žalobkyně soud neshledal žalobu důvodnou. Tyto složky spočívaly v žalobkyní hrazených úrocích z prodlení z nahrazované škody primárním poškozeným, jež k nároku primárních poškozených přirostly po marném uplynutí lhůty dle § 15 odst. 1 OdškZ, a dále v nákladech soudního řízení o nárocích primárních poškozených, které žalobkyně těmto poškozeným hradila na podkladě soudních rozhodnutí. V případě obou těchto dílčích nákladů soud neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a odpovědností žalovaných plynoucí z regresního nároku. Bylo pouze na volní úvaze žalobkyně, zda nároky primárních poškozených, jež byly uplatněny důvodně, uspokojí dobrovolně, či přenese odpovědnost za posouzení důvodnosti nároku primárních poškozených na soudní moc.

72. Pokud na základě výsledků své volní úvahy byla následně žalobkyně nucena uhradit primárním poškozeným úroky z prodlení z přisouzené částky odpovídající vzniklé škody za dobu po marném uplynutí zákonné lhůty k uspokojení jejich nároků, pak se jedná o náklady, které žalobkyně musela vynaložit výlučně na základě svého rozhodnutí. Soud v daném případě neshledává na straně ani jedné z žalovaných odpovědnost za takto vzniklý výdaj na straně žalobkyně a nepovažuje nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 749 244,10 Kč důvodným.

73. Zcela totožná je pak situace i v případě nákladů řízení. Nezbytnost daného výdaje žalobkyně byl vyvolán pouze rozhodnutím žalobkyně přenést břímě posouzení důvodnosti nároku primárních poškozených na soudní moc. Pokud žalobkyně na základě tohoto svého rozhodnutí byla nucena hradit procesně úspěšným primárním poškozeným náklady řízení, pak soud neshledává u regresního nároku žalobkyně na zaplacení částky 818 465,62 Kč příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a odpovědností žalovaných v rámci regresního nároku.

74. Nadto soud připomíná, že obě žalované fakticky neměly žádný vliv na výdajích žalobkyně k úhradě úroků z prodlení a nákladů soudních řízení a bylo by z pohledu soudu nespravedlivé, aby byly v rámci regresní náhrady povinovány hradit i tyto výdaje z vlastních prostředků. Z těchto důvodů soud žalobě v daném rozsahu nevyhověl a ve vztahu ke každé z žalovaných žalobu výroky II. a IV. v rozsahu požadovaných částek zamítl.

75. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. při zohlednění míry procesního úspěchu jednotlivých účastníků. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 59,68 %, zatímco žalované 1) a 2) byly obě úspěšné v rozsahu 40,32 %. Žalobkyni proto náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 19,36 % účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně v řízení nebyla zastoupena, a proto jí ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., náleží náhrada ve výši 300 Kč za každý úkon. Žalobkyně v řízení učinila celkem 12 úkonů, a to podání žaloby, následně 3 písemná podání ve věci, 4 přípravy na jednání u soudu a 4 účasti na jednáních ve věci. Výše náhrady nákladů řízení, na něž má žalobkyně nárok tedy činí 696,96 Kč. Soud pak výrokem V. zavázal každou z žalovaných povinností nahradit žalobkyni nákladů řízení, tj. každý z žalovaných je povinna žalobkyni zaplatit částku 348,48 Kč.

76. O lhůtě k plnění ve výrocích I., III. a V. (do 3 dnů od právní moci rozsudku) rozhodl soud podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení delší pariční lhůty neshledal žádného důvodu a ze strany účastníků toto ani nebylo žádáno.