64 C 136/2021-46

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Enikö Machovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro: náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem finančního arbitra, zaplacení částky 56 062,50Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 34 375 Kč jako kompenzaci nemajetkové újmy a úrok z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 34 375 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 21 687,50 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 306 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně žalobou doručenou soudu dne [datum] se domáhala po žalované poskytnutí částky 56 062,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk), způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] (dále též jen„ řízení před finančním arbitrem“) s tím, že trvalo od [datum] do [datum], tedy více než 20 měsíců. Tvrdila, že předmětem posuzovaného řízení proti [právnická osoba] (dále jen Instituce) bylo určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění PROFI INVEST a vydání bezdůvodného obohacení, kdy finanční arbitr se v řízení dopustil průtahů, když nevydal nález ani rozhodnutí o námitkách v zákonné lhůtě, čímž žalobkyni po extrémně dlouhou dobu udržoval v nejistotě ohledně výsledku sporu, i v existenční nejistotě (spor se týkal pro žalobkyni významné výše finančních prostředků); řízení žalobkyni zatěžovalo nejen psychicky ale i časově, když musela aktivně čelit dlouhodobé nečinnosti finančního arbitra. Popsala mechanismus výpočtu žalované částky a uvedla, že žalovanou vyzvala ke kompenzaci takto vyčíslené nemajetkové újmy dne [datum], přičemž žalovaná reagovala dopisem ze dne [datum], v němž sdělila poskytnutí odškodnění ve výši 16 069 Kč (2 roky x 7 500 Kč, ve výši 15 000 Kč, za třetí rok 15 000 Kč a za 1 měsíc a 22 dní 53 dní x 365 Kč, částky 32 178 Kč) po redukci částky o 50% z důvodu vyšetřovací zásady řízení před finančním arbitrem, a věcné a právní složitosti. Dle žalobkyně však kompenzace není dostatečná.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že podle příslušných ustanovení OdpŠK je pro existenci odpovědnosti státu nutné naplnit tři zákonné podmínky, kterými jsou: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody nebo nemajetkové újmy, 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (příp. nesprávným úředním postupem) a vzniklou škodou (či nemajetkovou újmou). Finanční arbitr je mimosoudní orgán k řešení spotřebitelských sporů na finančním trhu, který je povinen rozhodovat spory ve stejném rozsahu jako obecný soud, avšak nedisponuje obdobnými prostředky a procesními pravidly jako soud, což mnohdy ztěžuje jeho postup v řízení a brání naplnění jeho primárního cíle, kterým je dosažení smírného řešení sporu. Ačkoli finanční arbitr závazně rozhoduje soukromoprávní spory, je v řízení povinen postupovat pouze podle zákona o finančním arbitrovi a podle správního řádu, nikoli podle právního předpisu upravujícího občanské soudní řízení. Řízení u finančního arbitra tedy mohou spotřebitelé zvolit jako alternativu k civilnímu řízení u soudu. Řízení před finančním arbitrem je navíc bezplatné, neplatí se žádný poplatek za podání návrhu na zahájení řízení, neplatí se ani žádné náklady řízení podle toho, jak spor dopadne. Na rozdíl od občanského soudního řízení podléhá řízení u finančního arbitra zásadě vyšetřovací, finanční arbitr tedy není omezen důkazními návrhy navrhovatele a sám aktivně opatřuje důkazy dle § 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi. Podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk„ v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Celková délka napadaného řízení před finančním arbitrem činila více jak 37 měsíců, což sice nelze označit jako krátké řízení, nicméně se nejedná ani o extrémní délku a dle názoru žalované (odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j.: 62 Co 213/2020-96 a jej potvrzující usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3234/20) se jedná o délku odpovídající průběhu a složitosti celého řízení. Finanční arbitr se ale v napadaném řízení dopustil dílčích průtahů. Jinak ale bylo ve věci postupováno řádně a pravidelně. Předmětem posuzovaného řízení bylo posouzení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení, kdy finanční arbitr musel řešit, mimo jiné, i otázku promlčení, se v posuzované věci jednalo se o spor velmi hmotně právně složitý, v němž finanční arbitr musel řešit obtížnou materii vykazující jak znaky pojistného produktu, tak i znaky produktu kapitálového trhu, což vyvolává nutnost řešení řady souvisejících hmotně právních otázek. K otázce složitosti řízení odkázala na rozsudek Nejvyšší soud sp. zn.: 30 Cdo 367/2013. Z důvodu složitosti řízení tak ponížila základní částku o 30 %. Přihlédla i k tomu, že na celkové délce řízení měla podíl sama žalobkyně, která jednak podala vadný návrh, neposkytovala finančnímu arbitrovi dostatečnou součinnost, nereagovala na výzvy k odstranění vad podání a předložení důkazů. Odkázala na řízení vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Co 195/2020 a sp. zn. 30 Co 242/2020. Z důvodu nižšího významu řízení pro žalobkyni a jejím podílu na délce řízení tak ponížila základní částku o 20 %. Z hlediska významu řízení dále uvedla, že předmětné řízení nelze typově zařadit mezi ta, kterým je ve smyslu soudní judikatury přisuzován zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, vazební, o ochranu osobnosti, péče o nezletilé, o výživné, řízení ve věcech osobního stavu nebo o pracovněprávních nárocích. [ulice] význam nelze žalobkyni přiznat ani z titulu věku, ani z titulu zdravotního stavu. Odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 63 Co 213/2020-96 ze dne 9. 9. 2020, které bylo přezkoumáno Ústavní soudem, a to usnesením sp. zn. III. ÚS 3234/20. Na celkovém výsledku tak byla základní částka ponížena o 50 %. Celková délka řízení činí od [datum] do [datum] celkem [číslo] dní, tj. 3 roky 1 měsíc a 22 dní. Dle žalované tak náhrada činí za první dva roky (2 x 7 500 Kč, tj. 15 000 Kč), za třetí rok 15 000 Kč, za 1 měsíc a 22 dní – tj. 53 dní (15 000 Kč/365 x 53 dní), tj. 2 178,08 Kč Celkem po zaokrouhlení 32 178,08 Kč, přičemž tato částka je redukována na 50 % z výše uvedených důvodů, tj. na částku 16 089 Kč, kterou žalobkyni poskytla. Celkovou dobu řízení před finančním arbitrem ve věci sp. zn.: FA/SR/ZP [číslo] posoudila jako nepřiměřenou, přičemž za přiměřenou dobu by bylo ve smyslu rozhodnutí Městského soudu čj. 63 Co 213/2020-96 ze dne 9. 9. 2020 (bod 28) považovala dobu 24 měsíců, tato ale byla v daném případě překročena o téměř 13 měsíců na celkových téměř 37 měsíců.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

4. Z obsahu listin spisu finančního arbitra sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] vyplývá, že předmětné věci se žalobkyně v řízení před finančním arbitrem domáhala určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění [anonymizována dvě slova] [číslo] kterou žalobkyně uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ Instituce“), a vydání bezdůvodného obohacení vyčísleného částkou 145 200 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo zahájeno dnem doručení návrhu Navrhovatele dne [datum]. Jelikož návrh vykazoval nedostatky, vyzval finanční arbitr Navrhovatele dne [datum] k jejich odstranění a současně Navrhovatele poučil o řízení před finančním arbitrem. Dne [datum] oznámil finanční arbitr zahájení řízení Instituci a vyzval ji k vyjádření se k návrhu, poskytnutí vysvětlení a předložení dokumentace vztahující se k předmětu sporu. Instituce požádala finančního arbitra dne [datum] o prodloužení lhůty k vyjádření. Finanční arbitr žádosti vyhověl a lhůtu prodloužil do [datum]. Dne [datum] finanční arbitr vyzval Navrhovatele k odstranění vad návrhu a předložení podkladů důležitých pro rozhodnutí o bezdůvodném obohacení, zejména, zda pojištění stále trvá a jakou částku pojistného instituci uhradil od [datum] a tyto platby doložil. Navrhovatel se vyjádřil dne [datum] s tím, že uvedl, že na pojistném po [datum] zaplatil částku ve výši 22 500 Kč; současně předložil souhrn plateb, ze kterého vyplývá, že uhradil pouze 13 000 Kč. Dne [datum] finanční arbitr vyzval Navrhovatele opakovaně k odstranění rozporu mezi tvrzenou skutečností a doloženými platbami Navrhovatele. Dne [datum] Navrhovatel požádal o prodloužení lhůty k poskytnutí vyjádření a finanční arbitr mu dne [datum] vyhověl. Dne [datum] vyzval žadatele a Instituci k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž současně vyzval Navrhovatele k předložení podkladů důležitých pro rozhodnutí o nároku. Navrhovatel dne [datum] předložil finančnímu arbitrovi vyjádření ke shromážděným podkladům, doplnil svá tvrzení a argumentaci, navrhl další dokazování, a upřesnil nárok v podobě určení neplatnosti Pojistné smlouvy a zaplacení veškerého zaplacené pojistné spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částky 145 200 Kč ode dne [datum] (tj. ode dne marného uplynutí lhůty k plnění podle výzvy navrhovatele [příjmení] ze dne [datum]) do zaplacení. Dne [datum] finanční arbitr seznámil Instituci s nově shromážděnými podklady od Navrhovatele a vyzval ji k předložení podkladů důležitých pro rozhodnutí o bezdůvodném obohacení. Současně vyzval Navrhovatele k doložení podkladů důležitých pro rozhodnutí o bezdůvodném obohacení a sdělil účastníkům prodloužení lhůty pro vydání nálezu do dne [datum]. Dne [datum] Navrhovatel požádal o prodloužení lhůty k předložení podkladů. Navrhovatel dne [datum] předložil požadované podklady. Finanční arbitr vydal nález dne [datum], ve kterém uložil Instituci povinnost zaplatit Navrhovateli částku ve výši 165 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 112 200 Kč ode dne [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci nálezu. Ve zbývající části nárok Navrhovatele zamítl. Instituce podala proti nálezu námitky dne [datum] a navrhovatel dne [datum]. Finanční arbitr vydal dne [datum] rozhodnutí o námitkách, které nabylo právní moci dne [datum] a kterým námitky Navrhovatele i Instituce finanční arbitr zamítl, ale ve výroku o plnění z neplatné Pojistné smlouvy upravil výši přiznaného plnění.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně uplatnili u žalované nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dne [datum], žalovaná sdělila dopisem ze dne [datum], že poskytuje plnění ve výši 16 089 Kč.

6. Soud vzal za prokázaný skutkový stav věci, a to zejména ze shodných tvrzení účastníků ohledně průběhu řízení před finančním arbitrem, jednak z výzvy adresované Ministerstvu financí k úhradě nemajetkové újmy ze dne [datum], z vyrozumění Ministerstva financí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], ze spisu vedeného finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo].

7. Podle ust. § 5 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle ust. § 13 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle ust. § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Podle § 1 odst. písm. e) zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr, jedná-li se o spor mezi spotřebitelem a pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při distribuci životního pojištění nebo při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění. Podle ust. § 8 uvedeného zákona, řízení se zahajuje na návrh navrhovatele. Podání návrhu má na promlčení a prekluzi tytéž právní účinky, jako kdyby byla v téže věci podána žaloba u soudu. Podle ust. § 15 odst. 1 uvedeného zákona, arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem, nejdéle však do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; nelze-li ve zvlášť složitých případech, vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, lhůta se přiměřeně prodlouží, nejvýše o dalších 90 dnů. Arbitr účastníky řízení bezodkladně vyrozumí o prodloužení lhůty a její délce. Podle ust. § 16 odst. 2 uvedeného zákona, arbitr rozhodnutím o námitkách nález potvrdí nebo změní, nebo usnesení potvrdí, změní nebo zruší. Arbitr rozhodne o námitkách do 30 dnů ode dne jejich doručení arbitrovi; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji arbitr přiměřeně prodloužit.

9. Žalobkyně v projednávané věci uplatňuje nárok z titulu odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci z ve spojení s nesprávným postupem finančního arbitra, kdy ust. § 6 odst. 1 OdpŠk stanoví, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a regresních náhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Finanční arbitr je orgánem veřejné moci s pravomocí správního orgánu rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků řízení před ním (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006). Za škodu způsobenou při výkonu funkce finančního arbitra odpovídá stát dle OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 25 Cdo 4744/2010). Z hlediska postavení arbitra jako orgánu, který rozhoduje, se jedná o rozhodování orgánu veřejné moci, který není soudem, byť má jisté atributy nezávislosti (viz § 4 až § 7, zejm. pak § 5 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi), a který v řízení postupuje podle zákona o finančním arbitrovi a subsidiárně podle správního řádu (§ 24 zákona o finančním arbitrovi), přičemž předmětem rozhodování jsou individuální práva sporných stran a výsledkem rozhodování je individuální správní akt (rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu č. 500/2004 Sb.), který je závazný a nuceně vykonatelný (viz § 17 zákona o finančním arbitrovi). V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je tedy úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu § 6 odst. 3 zákona Ministerstvo financí, tj. žalovaná.

10. Soud dále zkoumal, zda žalobkyně splnila podmínku uplatnění nároku u žalované ve lhůtě uvedené v ust. § 15 OdpŠk. Jak bylo zjištěno shora provedenými důkazy, žalovaná obdržela žádost žalobkyně o náhradu škody dne [datum], lhůta k vyřízení žádosti tedy uplynula dnem [datum], vyjádření k této žádosti bylo žalovanou vydáno dne [datum].

11. Soud se dále zabýval otázkou, zda na projednávanou věc dopadá ust. § 13 odst. 1 věty druhé nebo ust. § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Tohoto posouzení bylo třeba, neboť v případě dle věty třetí § 13 stát odškodňuje nepřiměřenou délku celého řízení, zatímco v případě dle věty druhé pouze jednotlivé dílčí průtahy. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, pro rozhodnutí o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy je nutné zodpovědět tři základní otázky, a to: 1. zda jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku. 2. zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu. 3. zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Dle ustálené judikatury, řízení před finančním arbitrem kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy splňuje. Pro srovnání soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006 nebo ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 9 As 36/2018. Soud tak uzavřel mezi účastníky nespornou okolnost, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy se aplikuje i v projednávané věci.

12. Předmětem posuzovaného řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Je nepochybné, že se jedná o právo opravdové a vážné, mající přímý vliv na způsob výkonu práva. Toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, a to v zákoně o finančním arbitrovi. Jde tak o nárok dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk na odškodnění nesprávného úředního postupu za nepřiměřenou délku řízení.

13. Soud se dále zabýval otázkou, zda v průběhu řízení před finančním arbitrem došlo k nesprávnému úřednímu postupu, konkrétně k nepřiměřené délce celého řízení, tedy porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Nejvyšší soud ve svém stanovisku Cpjn 206/2010, ze dne [datum] vyložil, že„ k průtahům v řízení dochází v případě, kdy soud či jiný orgán nekoná v zákonem stanovené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk), nebo při absenci takové lhůty ve lhůtě přiměřené (§ 13 odst. 1 věta třetí tohoto zákona). Průtahy v řízení představují zpravidla (nikoliv však vždy) příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení totiž dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu". Průtahy v řízení představují zpravidla (nikoliv však vždy) příčinu nepřiměřené délky řízení. Náhrada nemajetkové újmy způsobené průtahy rovněž není judikaturou soudu omezena na konkrétní typ řízení. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny kromě soudních řízení vztahuje i na správní řízení (viz např. nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2872/18 nebo nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1242/18). Rozhodování o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním z nich je zodpovězení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Posledním krokem zůstává stanovení formy a případně i výše přiměřeného zadostiučinění za tuto újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

14. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění účinném ke dni [datum], pokud je jinak k rozhodnutí sporu dle tohoto zákona dána příslušnost českého soudu, je k rozhodování v tomto ustanovení vymezených sporů příslušný také finanční arbitr, jenž je smírčím orgánem rozhodujícím spory podle tohoto zákona. Arbitra dle § 4 odst. 1 uvedeného zákona, jmenuje vláda na návrh ministra financí na funkční období 5 let, jíž je také dle § 5 odst. 2 odpovědný, a která jej dle § 7 odst. 2 odvolá, jestliže při výkonu své funkce závažným způsobem porušil povinnosti vyplývající při výkonu jeho funkce z tohoto zákona a ze zvláštních předpisů. Arbitr rozhoduje nálezem, proti němuž lze podat námitky, o nichž rovněž rozhoduje arbitr (§ 15 a § 16). Doručený nález, který již nelze napadnout námitkami, je v právní moci (§ 17 odst. 1). Nález je "soudně vykonatelný podle občanského soudního řádu, jakmile uplyne lhůta k plnění, popřípadě jakmile nabyl právní moci (§ 17 odst. 2 a 3). Nález má povahu správního rozhodnutí a je přezkoumatelný soudem v řízení podle páté části občanského soudního řádu, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci v oblasti soukromého práva (srov. [příjmení], P. [příjmení] o finančním arbitrovi. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 42). Nejvyšší správní soud se k právnímu postavení finančního arbitra se již ve své judikatuře opakovaně vyjádřil a shledal, že„ rozhodovací pravomoc arbitra vyplývající z § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi je pravomocí správního orgánu rozhodovat v individuálních případech o subjektivních soukromých právech účastníků řízení“ (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006 - 96). Řízení před finančním arbitrem (podobně jako jiná správní nebo soudní řízení) lze rozčlenit do dvou fází. V první fázi dochází ke shromažďování podkladů, ve druhé fázi k jejich vyhodnocení a právnímu posouzení případu. Účelem druhé fáze řízení je meritorní skončení sporu před finančním arbitrem. V první fázi řízení finanční arbitr obstará veškeré podklady nutné pro zjištění relevantního skutkového stavu. Ve druhé fázi řízení je povinen věc skončit, v nejposlednější řadě vydáním autoritativního rozhodnutí (nálezu). Okamžik shromáždění podkladů nezbytných pro rozhodnutí je objektivně určitelný, obdobně jako např. okamžik, ke kterému se správní orgán dozví o porušení právních předpisů. V první fázi řízení je finanční arbitr povinen shromáždit veškeré podklady nezbytné pro zjištění relevantního skutkového stavu. V okamžiku jejich shromáždění první fáze řízení končí a začíná fáze druhá. Skutečnost, že byly nezbytné podklady již shromážděny, si musí finanční arbitr sám posoudit, neboť jedině tehdy může přistoupit k jejich vyhodnocení a právnímu posouzení sporu. Objektivní a následně zjistitelnou skutečností je však okamžik finalizace onoho souhrnu skutkových poznatků, který je potřebný k tomu, aby z nich mohl být učiněn právní závěr o tom, že nárok je po právu nebo došlo k deliktnímu jednání. Podle ust. § 1 písm. e) uvedeného zákona, rozhoduje spor mezi spotřebitelem a pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování životního pojištění, pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu. Omezení pravomoci finančního arbitra pouze na žaloby na plnění ze zákona nevyplývá. Ust. § 17 odst. 3 a § 17a zákona o finančním arbitrovi upravují problematiku právní moci nálezů finančního arbitra, v nichž není stanovena lhůta k plnění, a výši sankcí ukládaných v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Též z dalších ustanovení zákona o finančním arbitrovi (srov. např. ust. § 9, § 12 odst. 3, § 15 odst. 1) je zjevné, že zákonodárce předvídá i jiná rozhodnutí než na plnění. Určení platnosti či neplatnosti právního úkonu však není určením právní skutečnosti, ale určením právního poměru a proto ust. § 80 o. s. ř., kdy lze žalovat na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, na řízení před finančním arbitrem nedopadá, neboť řízení před ním je ovládáno zásadami uvedenými v ustanoveních § 8 až § 18 zákona o finančním arbitrovi a za použití ust. § 24 tohoto zákona i zásadami uvedenými ve správním řádu, které žádné ustanovení obdobné § 80 o. s. ř. neobsahují. Finanční arbitr postupuje v řízení přiměřeně podle správního řádu. Soud v této souvislosti dále poukazuje na výklad pravomoci správního orgánu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu, kterou se zabýval Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 As 62/2016. Ve svém rozhodnutí sp. zn. 9 As 159/2018 Nejvyššího správního soudu dále uvedl:„ že od [datum] správní orgány ztratily pravomoc rozhodovat o zásazích do pokojného stavu, ledaže by ji zvláštní zákon výslovně stanovil. Uvedené je též v souladu s ust. § 141 správního řádu, neboť v rámci řešení sporu o plnění mezi účastníky řízení bude správní orgán posuzovat existenci a obsah smlouvy, na základě níž má být plněno“. V podstatě není dána pravomoc finančního arbitra k určení platnosti smlouvy o životním pojištění.

15. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je dále třeba podle ustálené judikatury vycházet z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, která v každém jednotlivém případu musí být posuzována ve vztahu ke konkrétním okolnostem, vztahujícím se k odškodňovanému řízení tak, aby mohla být posuzována jeho individuálnost. Mezi tato kritéria patří složitost věci, chování poškozeného, postup orgánu veřejné moci a význam předmětu řízení pro poškozeného. V řízení bylo prokázáno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, neboť řízení trvalo celkem 37 měsíců (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne [datum] a skončeno bylo dne [datum]). Délka řízení byla ovlivněna hmotněprávní iskutkovou složitostí daného případu, kdy do celkové délky řízení se promítla jak obrana Instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy investičního životního pojištění, tak i opakované výzvy arbitra ve vztahu k navrhovatelce k odstranění vad návrhu a doložení podkladů. Žalobkyně se domáhala určení neplatnosti smlouvy a od toho odvíjela nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jak je výše uvedeno, v řízení bylo prokázáno, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době, neboť řízení trvalo celkem 37 měsíců (řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne [datum] a skončeno bylo dne [datum]). Žalobkyně od neplatnosti smlouvy odvíjela celý svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Namítala neplatnost smlouvy z důvodu omylu na její straně při jejím uzavírání, její neurčitosti, rozporu se zákonem a dobrými mravy, jak i nezpůsobilosti Instituce takovou smlouvu uzavřít. Soud je toho názoru, že právě skutková složitost posuzovaného případu byla dána a měla rozhodující vliv na délku řízení. Délka řízení před finančním arbitrem byla zásadně ovlivněna nejenom hmotněprávní složitostí daného případu ale především skutkové složitosti, kdy do celkové délky řízení se promítla obrana Instituce z hlediska posuzování platnosti smlouvy, promlčení nároku, otázka dobrých mravů, ale také i výše zaplacení pojistného. Nicméně ani žalobkyně nebyla schopna do [datum] předložit finančnímu arbitrovi všechny potřebné doklady. Zákonná lhůta k rozhodnutí počala finančnímu arbitrovi běžet ode dne [datum], kdy byla doručena potřebná dokumentace k předmětnému sporu a žalobkyně upřesnila svůj nárok (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 9 As 36/2018). Finanční arbitr však vydal nález dne [datum], tj. téměř 5 měsíců po uplynutí 24 měsíců od podání návrhu. O podaných námitkách žalobkyně dne [datum] a Instituce dne [datum] rozhodoval až dne [datum]. Opětovně po uplynutí zákonné lhůty. S ohledem na celkovou dobu posuzovaného řízení před finančním arbitrem soud shledal, že pokud by řízení ve vztahu k žalobkyni probíhalo 24 měsíců (od doručení návrhu [datum] do [datum]) pak by bylo možné posoudit přiměřenost délky tohoto řízení. V napadeném řízení však finanční arbitr se dopustil dílčích průtahů od shromáždění podkladů do vydání nálezu a následně od podání námitek do rozhodnutí o námitkách. Navíc sama žalovaná nečinila sporným, že v daném případě došlo o překročení přiměřené délky řízení o 13 měsíců.

16. Z hlediska významu řízení, pokud nebyla dána pravomoc finančního arbitra k určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění, tak se jednalo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 145 200 Kč (ve výsledku 168 300 Kč), takže se nejednalo o řízení zvýšeným významem pro žalobkyni, když navíc Instituce poskytovala za dobu trvání smlouvy žalobkyni pojistnou ochranu.

17. Z hlediska subjektivního kritéria a chování samotné žalobkyně, coby navrhovatele v předmětném řízení, soud musí konstatovat, že sama podala arbitrovi vadný návrh, opakovaně byla vyzvána k předložení podkladů, žádala opakovaně o prodloužení lhůty. Nicméně se obstrukčního jednání nedopustila. S ohledem na skutkové okolnosti projednávaného návrhu, však není důvodné přistoupit ani k navýšení ani snížení základní částky odškodnění.

18. Ve svém rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce základní částky a uvedl: že„ pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení. S poukazem na výše uvedené proto soud při individualizaci nemajetkové újmy přiznal žalobkyni za prvé dva roky částku 15 000 Kč (tj. 24 x 625 Kč) a za 13 měsíců částku ve výši 16 250 Kč (tj. 13 x 1 250 Kč), ve výši 31 250 Kč, kterou navýšil o 10% z důvodu postupu finančního arbitra ve fázi vydání nálezu po shromáždění podkladů o ve fázi řízení o námitkách, celkem tedy ve výši 34 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. K další moderaci soud neshledal v projednávané věci důvody, protože z úřední činnosti soudu je známo, že daný finanční arbitr řešil stovky obdobných případů a měl zkušenosti s hodnocením podkladů pro posouzení neplatnosti smlouvy o životním pojištění (obdobné smlouvy o životním pojištění a pojistné podmínky), k posouzení otázky výše bezdůvodného obohacení, včetně námitek Instituce. Soud též musel zohlednit skutečnost, že žalovaná poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 16 089 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., protože výše přiměřeného zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení představující náklady soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna dle 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 3 úkony právní služby ve výši 5 580 Kč, z punkta 18 286 Kč po 1 860 Kč za 3 úkonů právní služby dle § 11 vyhl. (převzetí věci, podání ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]) dále pak režijní paušál za 3 úkonů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. ve výši 900 Kč, náklady cestovného za 1 cestu z [obec] do [obec] a zpět k jednání [datum], tj. celkem 190 km, s vozidlem tov. zn. CITROEN, spotřebou nafty 6,1l [číslo] km, ceny 47,10 Kč a náhrady 4,70 Kč/km ([číslo]) ve výši 1 438 Kč, náhrady za promeškaný čas dle § 14 vyhl. k jednání [datum] celkem 6 započatých půlhodin po 100 Kč ve výši 600 Kč a DPH, neboť advokát žalobkyně je plátcem DPH v sazbě 21% ve výši 1 788 Kč, celkem ve výši 12 306 Kč. Náhradu nákladů řízení je pak žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).