64 C 142/2021 - 125

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Enikö Machovou, Ph.D ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro zaplacení 177 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 177 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 2 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně, se svou žalobou, doručenou Obvodnímu soud pro Prahu 2 dne 11. 1. 2021 domáhala po žalované nároku na plnění ve výši 177 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8, 25 % ročně za období ode dne 15. 1. 2021 do zaplacení. Uvedla, že dne 5. 8. 2009 podala daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za 2. čtvrtletí 2009 u Finančního úřadu v [obec] (dále jen„ finanční úřad“). Finanční úřad po prověření tohoto daňového přiznání zahájil s žalobkyní vytýkací řízení podle ust. § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ ZSDP“). Na základě tohoto vytýkacího řízení vydal správce daně dne 22. 11. 2010 platební výměr [číslo jednací], jímž bylo prvostupňové řízení ukončeno. Proti výše uvedenému platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodlo Finanční ředitelství v Praze dne 22. 11. 2010, [číslo jednací]. Toto rozhodnutí Finančního ředitelství napadla žalobkyně správní žalobou ze dne 2. 3. 2012 u Krajského soudu v Praze, který svým rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 46 Af 7/2012-25 její žalobě vyhověl. Finanční ředitelství v Praze vydalo dne 9. 9. 2013 nové odvolací rozhodnutí, č. j. 22427/13/5000-14302-700225, které bylo opět v důsledku správní žaloby žalobkyně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10.2016, č. j. 47 Af 13/2013-22. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podalo Finanční ředitelství v Praze, dne 4. 11. 2016 kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. Afs 264/2016-38 zamítl. Finanční ředitelství v Praze pak rozhodlo (již potřetí) o odvolání žalobkyně svým rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019, [číslo jednací]. Toto jeho rozhodnutí a zároveň i rozhodnutí Finančního úřadu v [obec] bylo, na základě správní žaloby, zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 51 Af 4/2019-41. Celková doba řízení tak dosáhla 10 let a 10 měsíců (do této doby se počítá i délka řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem). Navíc v tomto řízení neprobíhalo dokazování a šlo zde pouze o řešení právní otázky. Žalobkyně je toho názoru, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu, a že ona sama, k této délce řízení nikterak nepřispěla. Před podáním žaloby žalobkyně uplatnila u žalované, dne 14. 7. 2020, postupem podle ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ ZOŠ“) nárok na přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhou dobou řízení. K této žádosti se žalovaná nevyjádřila. Dle názoru žalobkyně způsobil výše uvedené průtahy v řízení Krajský soudu v Praze, který je nedostatečně (na úseku správního soudnictví) obsazen, tato skutečnost pak plane z žalobkyní předložených statistik. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy odvozuje žalobkyně z klíčového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011). Výši 147 500 Kč (15 000 Kč za první dva roky, 8x15 000 Kč za následujících 8 let a 10x1. 250 Kč za zbývajících deset měsíců) navýšila žalobkyně o 20 %, neboť v řízení před Krajským soudem v Praze spatřuje mimořádné průtahy. Běžná lhůta pro vyřízení žaloby je podle Nejvyššího správního soudu 6 měsíců až 1 rok. Řízení před finančními úřady a Krajským soudem v Praze se týkalo žalobkyně uplatňovaného, sporného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 837 145 Kč, částka tvořící 61 % vlastního kapitálu žalobkyně. Žalobkyně s odkazem na bohatou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soud vychází z toho, že celé daňové a soudní řízení tvoří jeden celek. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) pak požaduje žalobkyně úrok z prodlení ode dne 15. 1. 2021, tedy 6 měsíců po datu od uplatnění nároku u žalované.

2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě navrhla nárok žalobkyně zcela, jako nedůvodný, zamítnout. Finanční úřad pro [územní celek] přiznal žalobkyni svým rozhodnutím ze dne 17. 4. 2019, [číslo jednací], postupem podle ust. § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ DŘ“) úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 523 644 Kč, k odvolání žalobkyně změněno autoremedurou tohoto úřadu ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] na výši 987 587 Kč. Odvolání žalobkyně do této autoremedury bylo zamítnuto rozhodnutím Odvolacím Finančním ředitelství v Praze ze dne 3. 3. 2020, [číslo jednací]. Žalobkyně nejprve uplatnila svůj nárok, dne 14. 7. 2020 u Ministerstva spravedlnosti a následně 11. 1. 2021 podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2. Dle názoru žalované netvoří daňové a soudní řízení jeden celek a jedná se o dva samostatné nároky. Žalovaná je dále přesvědčena, že nárok žalobkyně byl již, k okamžiku jeho uplatnění u Ministerstva spravedlnosti promlčen. Podle ust. § 32 odst. 3 ZOŠ je ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy stanovena promlčecí lhůta v délce 6 měsíců ode dne kdy se poškozený dověděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let, ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Minimálně ve vztahu k daňovému řízení je nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy již promlčen. Konečným rozhodnutím v této věci bylo rozhodnutí Odvolacího Finančního ředitelství v Praze, [číslo jednací] ze dne 20. 6. 2019 (doručeno žalobkyni dne 1. 7. 2019), ve kterém tento úřad rozhodl o zrušení platebního výměru za předmětné zdaňovací období druhého čtvrtletí roku 2009 a odvolací řízení zastavil. Žalobkyně však podala žádost o náhradu nemajetkové újmy u Ministerstva spravedlnosti až 14. 7. 2020, a tedy až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Duplicitní rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým tento soud zrušil, toto rozhodnutí Odvolacího Finančního ředitelství v Praze na věc nemá žádný vliv na běh prekluzivní lhůty. K ukončení daňového řízení tak došlo ke dni 1. 7. 2019 K, žalobkyní citované judikatuře Ústavního soudu žalovaná uvedla, že se tato judikatura na tento případ nevztahuje, neboť v této věci se nejedná o rozhodnutí, jež by zasahovalo do základních práv a svobod žalobkyně, na niž by dopadalo i ust. § 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ Listina“). Na výše uvedený případ tak nebude moci být aplikováno ani stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 Běžná agenda finančních úřadů spočívající ve stanovení a výběru daně není způsobilá zasáhnout do práv a svobod chráněných Listinou základních práv a svobod (nález Ústavního soud ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05). Žalovaná je tak přesvědčena, že posuzované řízení se vedlo v daňové věci, přičemž daní se rozumí legitimní omezení základního práva na vlastnictví z důvodů veřejného zájmu na naplnění státního rozpočtu za účely spojenými s naplňováním funkcí státu a správce daně při vyměření daně postupoval zcela podle daňového řádu. Ze strany správce daně se tak nemohlo jednat o nesprávný úřední postup. Daňové spory tak svým předmětem nejsou sporem o právo nebo závazek soukromoprávní povahy ale jedná se o veřejnoprávní vztah. Nad rámec výše uvedeného pak má žalovaná za to, že žalobkyně nemajetkovou újmu pouze tvrdí a nikterak jí neprokazuje, přičemž důkazní břemeno leží na její straně. Nelze přehlédnout ani fakt, že žalobkyně již byla odškodněna částkou ve výši 929 587 Kč (úrok z neoprávněného jednání správce daně). Vyplacený úrok tak představuje podle ust. § 251d DŘ specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení řízení svým předmětem spadajících do aplikačního rámce tohoto zákona. Tato úprava podle DŘ má pak, jako lex specialis přednost před úpravou podle ZOŠ.

3. Žalobkyně ve své replice uvedla, že vyjádření žalované je mylné, daňové řízení spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny. Nelze také aplikovat ust. § 254 odst. 6 DŘ, neboť toto ustanovení bylo vneseno do zákona novelou ode dne 1. 1. 2015, přičemž předmětné daňové řízení se týkalo zdaňovacího období 2. čtvrtletí 2009 (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 Afs 59/2010-143). Na podporu svých tvrzení odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 9. 12. 2020, č. j. 31 Cdo 2402/2020-292 a rozsudek ze dne 31. 8. 2021, č. j. 30 Cdo 3118/2020-250) a Ústavního soudu (nález ze dne 22. 2. 2022, sp. zn.

IV. ÚS 2404/21)

4. Žalovaná ve své duplice uvedla, že žalobkyně v replice uvedla pouze neúplnou argumentaci judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, čímž značně zkresluje závěry těchto soudů, vyjádřené v příslušných judikátech. Navíc část žalobkyní uvedené judikatury se nevztahuje ani na daňové řízení ale na řízení správní. Žalobkyně nerozlišuje (zaměňuje) pojmy správním řízení, daňové řízení a daňová kontrola. Na daňové řízení nedopadají ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění předpisů pozdějších a daňová kontrola pak není daňovým řízením vůbec. Daňové řízení a daňovou kontroluje tak nutno vnímat jako legitimní činnost orgánů státu, která sama o sobě nenaplňuje parametry nezákonného postupu. Žalovaná odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, dle rozsudku tohoto soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. 30 Cdo 5454/2016-40 spočívá nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené při správě daní pouze v nečinnosti (průtazích) daňových orgánů, nikoli v nepřiměřené délce tohoto řízení. V předmětné věci pak k žádným průtahům nedošlo. Žalobkyně pak také nikterak neprokazuje okolnosti nemateriální újmy, způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016 pak plyne, že řízení před správním orgánem, které se týká daňové otázky, není řízením, ve kterém by bylo rozhodnuto o občanských právech nebo závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. II. ÚS 819/18 konstatoval, že do vlastnického práva jednotlivce nebylo zasaženo tím, že po dobu daňové kontroly byla správcem daně prověřována sporná částka nárokovaného nadměrného odpočtu, délka daňové kontroly tak nepředstavuje nezákonný zásah do majetkového práva jednotlivce. Obdobně nález Ústavního soud ze dne 1. 6. 2005, sp. zn IV. ÚS 29/05 a dne 8. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 3816/13 a stanoviska pléna Ústavního soud ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl ÚS st. 33/11 a nález pléna Ústavního soud ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 23/20. Žalovaná dále zopakovala, že žalobkyni již byla postupem podle ust. § 251d DŘ vyplacena částka 987 587 Kč (přiznaný a vyplacený úrok z neoprávněného jednání správce daně představuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu) a toto zadostiučinění má aplikační přednost před náhradou nemajetkové újmy podle ZOŠ. Námitka žalobkyně, uvedená j její replice, že takto postupovat nelze, neboť výše uvedené ustanovení bylo vloženo do DŘ až ke dni 1. 1. 2015 (a tedy až po zahájení daňové kontroly) je lichá, neboť dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.2015, sp. zn. 30 Cdo 391/2015 takto postupovat lze. Žalovaná také sporuje ukončení předmětného daňového řízení, kdy žalobkyně uvádí konec tohoto řízení ke dni 5. 6. 2020. Podle žalované bylo však řízení ukončeno již dne 1. 7. 2019, kdy Odvolací finanční ředitelství zrušilo platební výměr a odvolací řízení zastavilo. Lze tedy shrnout, že tvrzený nesprávný postup v řízení byl ukončen v roce 2019 a téhož roku bylo žalobkyni vyplaceno 987 587 Kč jako kompenzace, přičemž tato částka je několika násobně vyšší než žalobkyní požadovaná částka 177 000 Kč. Pokud tak stát již žalobkyni jednou kompenzoval (987 587 Kč) není možné, aby došlo k duplicitnímu přiznání nároku v rámci dalšího (soudního) řízení.

5. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav.

6. Na jednání podepsaného soudu dne 24. 4. 2023 učinily strany řízení nesporným skutková tvrzení, že k uplatnění nároku žalobkyně na odškodnění za nemateriální újmu u žalované došlo dne 14. 7. 2020 a že tomuto nároku nebylo vyhověno. Dále je mezi stranami nesporné, že za zdaňovací období (2. čtvrtletí 2009) žalobkyně žádnou daň neuhradila. Dále je nespornou skutečností, že Krajský soud v Praze, ve věci sp. zn. 51 Af 4/2019, svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 (který nabyl právní moci dne 5. 6. 2020) zrušil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 3. 2019, č. j [číslo] ale také rozhodnutí Finančního úřadu v [obec] ze dne 22. 11. 2010, [číslo jednací]. Nespornou skutečností je také, že žalobkyně obdržela od žalované plnění ve výši 929 587 Kč, jakožto úrok z neoprávněného jednání správce daně. Mezi stranami také není spornou skutečností celý průběh daňového řízení a na něj navazujícího soudního řízení správního (soud proto v tomto rozsahu vycházel bez dalšího ze shrnutí průběhu daného daňového řízení a soudního řízení správního, tak jak je popsaly ve svých skutkových tvrzeních strany řízení). Byť nelze přehlédnout skutečnost, že se názory stran, na ukončení daňového řízení a soudního řízení správního řízení liší. Žalovaná považuje rozhodné, pro ukončení řízení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 6. 2019, č. j [číslo] a řízení před Krajským soudem v Praze sp. zn. 51 Af 4/2019 již považuje za„ zbytečné“, naopak žalobkyně spatřuje konec výše uvedeného řízení až k okamžiku nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze, ve věci sp. zn. 51 Af 4/2019, tedy den 5. 6. 2020. Průběh daňového řízení, a ne něj navazujícího soudního řízení správního navíc vyplývá i z, účastníky předložení, spisové dokumentace, provedené jako důkaz při jednání soudu.

7. Z úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného [název soudu] oddíl [anonymizováno], vložka [číslo]) plyne, že obchodní firma žalobkyně byla zapsána dne 3. 7. 2009, žalobkyně má sídlo na adrese [adresa žalobkyně]. Jedná se o společnost s ručením omezeným, jejímž jediným společníkem a jednatelem je pan [jméno] [příjmení]. Tato skutečnost plyne také z listinného důkazního prostředku (Notářský zápis [spisová značka] ze dne 25. 3. 2009).

8. Z listinných důkazních prostředků (Rozvaha ve zjednodušeném rozsahu ke dni 31. 12. 2009, Výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2009 a Přílohy k účetní závěrce ke dni 31. 12. 2009) plynou fakta o hospodaření společnosti v roce 2009.

9. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav věci. Tedy, že předmětné daňové řízení a na ně navazující soudní řízení správní bylo zahájeno dne 6. 9. 2009, kdy správce daně, Finanční úřad v [příjmení] [jméno] zahájil s žalobkyní vytýkací řízení, na základě něhož vydal dne 22. 11. 2010 platební výměr [číslo jednací], a posledním rozhodnutím v této věci byl rozsudek Krajského soudu v Praze, ve věci sp. zn. 51 Af 4/2019, ze dne 27. 5. 2020, přičemž již před tímto rozsudkem vydalo, dne 20. 6. 2019, Odvolacího finančního ředitelství rozhodnutí č. j [číslo], kterým jednak rozhodlo že vyměřená daň z nadměrného odpočtu dosahuje částky 835 789 Kč, platební výměr Finančního úřadu v [příjmení] [jméno] ze dne 22. 11. 2010, [číslo jednací] zrušilo a odvolací řízení zastavilo. Rozhodnutím Finančního úřadu pro [územní celek] ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] pak byl žalobkyni přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně v celkové výši 929 587 Kč. Žalobkyně pak dne 14. 7. 2020 podala u Ministerstva spravedlnosti žádost o odškodnění. Skutkový stav věci plyne, de facto, se shodných skutkových tvrzení stran sporného řízení.

10. Po právní stránce soud věc hodnotil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZOŠ). Předně soud konstatuje, že v projednávané věci byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 tohoto zákona. Uvedená okolnost nebyla mezi účastníky sporná.

11. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

12. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech, stanovených zákonem.

13. Podle § 5 ZOŠ stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 ZOŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle § 31a ZOŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Podle § 32 odst. 1 ZOŠ nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).

17. Podle § 7 odst. 1 DŘ správce daně postupuje bez zbytečných průtahů.

18. Podle § 254 odst. 1 DŘ v platném znění, dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo-li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.

19. Podle § 251d DŘ v platném znění, přiznat náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, které byly způsobeny daňovému subjektu jednáním správce daně, lze pouze v rozsahu, v jakém nevzniká úrok hrazený správcem daně.

20. Žalobkyně v projednávané věci uplatňuje nárok z odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci z titulu nesprávného postupu správce daně, kdy ust. § 6 odst. 1 ZOŠ stanoví, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a regresních náhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Vymezení úřadu jednajícího jménem státu ve sporu o náhradu škody je provedeno na odvětvovém principu (srov. § 6 odst. 2 až 4 zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž příslušný úřad jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (srov. § 6 odst. 5 tohoto zákona). Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, pak vyplývá, že výkon státní správy na úseku dozoru ve věcech daňových a finančních, patří do působnosti Ministerstva financí.

21. Soud dále dospěl k závěru, že se na projednávaný případ aplikuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), je nutno řízení, která probíhala částečně před správními orgány a částečně před soudy, a na jejichž celou délku je nutno aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, posuzovat z hlediska délky řízení jako jeden celek (viz např. rozsudek ESLP Houbal proti České republice č. 75375/01 ze dne 14. 6. 2005). Na předmětné daňové řízení, na něž se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy a které probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy, je nutno též z hlediska délky řízení považovat za jeden celek, a že i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v důsledku nepřiměřené délky takového řízení, je nutno považovat za jediný nárok.

22. Řízení bylo zahájeno dne 6. 8. 2009, kdy bylo zahájeno vytýkací řízení správce daně k daňovému přiznání žalobkyně dne 5. 8. 2009 k DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2009 a ukončeno Krajským soudem v Praze rozsudkem č. j. 51 Af 4/2019-41, které bylo žalobkyni doručeno 5. 6. 2020. Celková délka činila 10 let a 10 měsíců. Za konec lhůty v případě nepřiměřené délky řízení je dle konstantní judikatury nutné považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, sp. zn. 30 Cdo 519/2015).

23. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí svěřených správcům daně (finančním úřadům), dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání správce daně nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (mutatis mutandis srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 22 zákona č. 82/1998 Sb. je dána pouze při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Není-li splněna, byť jediná z těchto podmínek, nejsou (bez ohledu na podmínky další) splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu a tento závěr sám obstojí jako důvod zamítnutí žaloby.

24. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne 13. 4. 2011, uvádí:„ Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.“ Ohledně tvrzení vzniku újmy je nezbytné, aby žadatel vzniklou újmu tvrdil, a to prostřednictvím skutkových okolností, z nichž by bylo možné vznik nemajetkové újmy dovozovat, aby následně bylo možné posoudit rozsah tvrzené utrpěné nemajetkové újmy a též příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené nemajetkové újmy a nepřiměřenou délkou řízení. Žadatel však vznik újmy v žádosti netvrdí. Aplikace vyvratitelné domněnky neznamená, že žadatel nemusí nemajetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit. K tomu lze dodat, že vyvratitelná domněnka vzniku újmy směřuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení.

25. Mezi účastníky bylo nesporné, že 17. 4. 2019 Finanční úřad pro [územní celek] rozhodnutím [číslo jednací] přiznal žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (DŘ)) ve výši 523 644 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl Finanční úřad pro [územní celek] v rámci autoremedury rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] tak, že žalobkyni přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 987 587 Kč. Ke dni 24. 6. 2019 tak bylo rozhodnuto o úroku z neoprávněného jednání správce daně, což žalobkyně věděla. Jak dále vyplývá z posledního rozhodnutí OFŘ [číslo jednací] ze dne 20. 6. 2019, došlo nejen ke zrušení předmětného platebního výměru, ale současně i k zastavení odvolacího řízení v posuzované věci. Materiálně tak došlo i k zastavení řízení ve věci DPH za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2009. Následně pak Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2020 duplicitně zrušil již zrušený platební výměr, a samotný platební výměr dne 22. 11. 2010 [číslo jednací]. Mezi účastníky rovněž nebylo sporné, že rozhodnutí Finanční úřad pro [územní celek] ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] bylo žalobkyni doručeno dne 1. 7. 2019. Žalobkyně již v okamžiku převzetí rozhodnutí o odvolání, kterým došlo ke zrušení platebního výměru, mohla již předvídat škodlivý následek a měla možnost i uplatnit žádost o náhradu škody, a to přímo u Ministerstva financí, přičemž tak neučinila.

26. Z uvedeného důvodu tak soud uzavřel, že námitka žalované o promlčení nároku je důvodná. Rozhodující pro počátek, nebo konec běhu lhůty ve vztahu k posuzované délce řízení, tak je datum 1. 7. 2019, protože žalobkyně se dozvěděla o existenci dotčených rozhodnutí a další řízení (účelně vyvolané) s ohledem na požadavek žalobkyně nemůže již mít vliv na požadavek žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy, i když trvalo o 10 měsíců déle. Otázkou počátku běhu promlčecí doby u práva na úroky z prodlení se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném pod č. 104/2007 časopisu Soudní judikatura (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. C 4790 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V něm mimo jiné dovodil, že právo věřitele na úroky z prodlení vzniká v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako celek. Ačkoli uvedené právní názory Nejvyšší soud zaujal v řízení týkajícím se obchodněprávního vztahu, později se k nim přihlásil též v poměrech občanského zákoníku – ustanovení § 110 odst. 3 obč. zák. (srov. např. rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, a ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2160/2012, uveřejněná pod č. 96/2010 a 70/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž ústavní stížnost podanou proti posléze citovanému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 37/13, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5214/2014, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3296/2016). Soud tak pro srovnání v projednávané věci odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2787/2019. Žalobkyně svůj nárok uplatnila až dne 14. 7. 2020, tedy po lhůtě stanované v § 32 odst. 3 ZOŠ.

27. V projednávané věci bylo též nesporné mezi účastníky, že rozhodnutím ze dne 24. 6. 2019, [číslo jednací] správce daně žalobkyni přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 987 587 Kč dle § 254 odst. 1 DŘ. Smyslem úroku z neoprávněného jednání správce daně se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 3 As 113/2014-47, v němž dospěl k závěru, že smyslem úroku je předcházet komplikovaným řízením o náhradu škody a kompenzovat daňovému subjektu vzniklou majetkovou újmu, objektivně vyjádřitelnou penězi, za to, že po stanovenou dobu nemohl nakládat s finančními prostředky. Pokud tedy žalobkyni byla vyplacena kompenzace v uvedené výši, soud nezjistil žádné okolnosti, které by odůvodnili v projednávané věci poskytnout žalobkyni další odškodnění v žalované výši za nesprávný postup předmětného správce daně. Poskytnutá paušalizovaná kompenzace správce daně dle ust. § 251d DŘ v platném znění, ke dni rozhodnutí soudu, a podle konkrétní okolnosti daného případu, kdy žalobkyně netvrdila a neprokazovala žádné zvláštní okolnosti daného nároku, je dle názoru soudu zcela dostačující a spravedlivá.

28. S poukazem na výše uvedené soud žalobu zamítl a shledal námitky žalované po právu.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“) ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 400 Kč. Podle ust. §§ 1 a 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., vyhláška o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu má žalovaná nárok na paušální náhradu za každý jeden z osmi úkonů. Konkrétně se jedná o úkony vyjádření k žalobě ze dne 20. 8. 2021, duplika ze dne 17. 6. 2022, vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 1. 11. 2022, návrh na přerušení řízení ze dne 10. 8. 2022, písemnost-zapůjčení spisu ze dne 27. 4. 2022, příprava na jednání soud dne 24. 4. 2023 a účast na jednání soudu dne 24. 4. 2023 a dne 4. 5. 2023.