64 C 150/2021-196

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Enikö Machovou, [titul za jménem] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro zaplacení 288 907,49 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 288 907,49 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 288 907,79 Kč, jdoucím ode dne 14. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 108 922,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně, [titul] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svou žalobou, podanou u zdejšího soud ze dne 12. 4. 2021, domáhala po žalobkyni zaplacení částky ve výši 288 907,48 Kč se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně, jdoucím ode dne 14. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Zároveň požadovala přiznat náhradu nákladů řízení. Uvedla, že žalovaná jakožto úvěrující uzavřela dne 15. 9. 2014 s panem [celé jméno svědka] (dále jen„ dlužník“), narozeným dne 3. 3. 1982, bytem [adresa svědka], jakožto úvěrovaným, smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále rovněž jen„ úvěrová smlouva“), na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč. V průběhu trvání smluvního vztahu došlo k prodlení na straně dlužníka, v důsledku čehož žalovaná zahájila vůči dlužníkovi rozhodčí řízení, které skončilo vydáním rozhodčího nálezu JUDr. [jméno] [příjmení] (dále jen„ rozhodce“) ze dne 26. 3. 2015, č. j. [spisová značka]. Ve svém rozhodčím nálezu rozhodce rozhodl, že dlužník je povinen zaplatit žalované částku 185 648 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím ode dne 16. 2. 2015 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 147 274 Kč od 17. 1. 2015 do zaplacení, náklady rozhodčího řízení ve výši 1 100 Kč (zaplacený rozhodčí poplatek) a náklady právního zastoupení ve výši 21 392,80 Kč. Jelikož nebylo v možnostech dlužníka plnění, které bylo rozhodčím nálezem přiznáno žalované, zaplatit, zahájila žalovaná vůči dlužníkovi na základě exekučního titulu-vydaného rozhodčího nálezu-exekuční řízení, které bylo vedeno JUDr. [jméno] [příjmení], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [okres], a to pod sp. zn. [spisová značka] (dále rovněž jen“ exekuční řízení”). Na návrh dlužníka bylo exekuční řízení v celém rozsahu zastaveno na základě usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 171/2019-181 ze dne 25. 6. 2019 (které nabylo právní moci dne 16. 7. 2019), a to z důvodu excesivně vysokých úrokových sazeb, krácení práv dlužníka, řetězení sankcí vůči dlužníkovi a sjednání důležitých smluvních ujednání mimo hlavní text smlouvy, ve zcela adhezních smluvních podmínkách psaných malým zhuštěným písmem. Krajský soud v Praze tak dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. Soudní exekutor v exekučním řízení před jeho zastavením vymohl na dlužníkovi jakožto povinném částku v celkové výši 426 552 Kč. Z vymožené sumy pak částku v celkové výši 339 460 Kč soudní exekutor před vydáním usnesení o zastavení exekuce vyplatil žalované jakožto oprávněné v exekučním řízení. Žalobkyně se v tomto řízení žalobou domáhá této částky vyplaceného plnění žalované po odečtení částky, kterou byla žalovaná skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat, tzn. částky ve výši 45 750 Kč představující nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru (z úvěru ve výši 50 000 Kč dlužník před zahájením rozhodčího řízení uhradil částku 4 420 Kč) a částky ve výši 9 828,56 Kč (představující zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. ode dne 24. 9. 2014 poskytnutí úvěru do dne 13. 1. 2016 kdy exekutor vyplatil žalobkyni částku 45 750 Kč). Zbývající část vyplaceného plnění, tj. žalovaná částka ve výši 288 907,49 Kč, dle tvrzení žalobkyně představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované ve smyslu ustanovení § 2 991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dlužník vyzval žalovanou, dne 3. 12. 2019 k vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být vydáno do dne 14. 12. 2019. Na tuto výzvu však žalovaná nereagovala a ode dne 15. 12. 2019 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení poskytnuté žalované) je s úhradou žalované částky v prodlení. Prostřednictvím smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2020 byl nárok vůči žalované na zaplacení částky ve výši 288 907,49 Kč představující bezdůvodné obohacení žalované postoupen dlužníkem (postupitel) na žalobkyni. Toto postoupení bylo dlužníkem oznámeno žalované dne 5. 10. 2020. Žalobkyně ve svých podáních ze dne 24. 11. 2022, dne 31. 1. 2023 odkázala na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, týkající se stavění promlčecí doby, okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení v případě nároku vůči exekutorovi, okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení v případě neplatného notářského zápisu, okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení v případě nicotného rozhodčího nálezu a námitky promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy. Dále odkázal na rozsudek Městského soud v Praze ze dne 20. 12. 2022, č. j. 36 Co 331/2022-118 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne16. 1. 2023, č. j. 63 C 408/2021-78. Ve svém podání ze dne 20. 2. 2023 se žalobkyně, opět s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyjádřil k replice žalované ze dne 9. 2. 2023.

2. Ve svém podání, ze dne 20. 4. 2023, žalobkyně, v reakci na výslech svědka [celé jméno svědka] při jednání soudu dne 23. 2. 2023 uvedla, že smlouvu o postoupení pohledávky, je třeba považovat za nespornou skutečnost, neboť tuto smlouvu žádná ze stran nesporuje. Svědek [celé jméno svědka] je osobou práva neznalou, čelil v minulosti mnoha exekucím a nyní měl vypovídat k postoupení pohledávky a zastavení exekuce, které se odehrály před více jak čtyřmi lety. Z tohoto důvodu vyzněla jeho svědecká výpověď zmateně. Navíc byl ovlivněn úmyslně návodnými otázkami soudkyně. Svědkovi [celé jméno svědka] byla prokazatelně vyplacena částka ve výši 25 000 Kč (odměna za postoupení pohledávky), odměna za zastupování pana [celé jméno svědka] v řízení o zastavení exekuce se řídila dohodou ze dne 17. 7. 2018. Náhrada veškerých nákladů řízení o zastavení exekuce (34 100,50 Kč), která náležela panu [celé jméno svědka], byla postižena v jiné exekuci (sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně obdržela dne 12. 8. 2019 od soudního exekutora částku ve výši 87 092 Kč (náklady exekuce vymožené po povinném [celé jméno svědka]). Po odečtení své odměny poukázala žalovaná panu [celé jméno svědka] z výše uvedených částek, dne 3. 10. 2019, částku 26 646,17 Kč.

3. Žalovaná ve svém vyjádření soudu uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, a to ani z části, a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout, což odůvodnila následovně. Předně žalovaná namítla, že ani zastavení exekuce nemá vliv na to, že zde existuje hmotněprávní závazek, a to závazek uhradit pohledávky z úvěrové smlouvy [číslo] kterou pan [celé jméno svědka] podepsal dne 15. 9. 2014. Pokud byla exekuce zastavena, tak přezkoumáván byl exekuční titul, nikoliv dluh samotný; dluh stále existuje – exekuční soud o dluhu ani rozhodovat nemohl. Veškeré vymožené plnění tak bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Žalovaná dále namítla, že pravomocný rozhodčí nález rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 26. 3. 2016, č. j. MAR 137/2015-27 stále existuje a je vykonatelný. Odkazuje především na § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení (dále jen„ ZRŘ“), a namítá, že tento rozhodčí nález nebyl nikdy postupem podle zákona o rozhodčím řízení zrušen a veškeré přijaté plnění je plněním na tento pravomocný rozhodčí nález. V exekučním řízení soud exekuční titul, resp. ani uzavřenou úvěrovou smlouvu, nemůže věcně přezkoumávat, jak odpovídá i konstantní judikatuře – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012 nebo sp. zn. 29 Odo 1222/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 103/2008. Žalovaná uvedla, že efektivní úroková sazba sjednaná mezi stranami úvěrové smlouvy ve výši 148,12 % p. a. odpovídá nominální úrokové sazbě ve výši 94,4 % p. a. Výši úrokové sazby pak považovala žalovaná za přiměřenou, a to i z důvodu, že se žalovaná je nebankovním subjektem poskytujícím zápůjčky a je tak běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 Co 36/2018 uvedla, že nominální výše sjednané úrokové sazby 94,4 % p. a. nepřekračuje čtyřnásobek nejvyšší úrokové sazby poskytované bankami v září 2014, která činila podle systému [příjmení] v této době výši 24,69 % p. a. Žalovaná dále odkázala na obecnou zásadu pacta sunt servanda a zásadu in favorem negotii. Předmětná úvěrová smlouva je tak zcela platná, neboť žalobce byl s obsahem úvěrové smlouvy seznámen a svobodně se rozhodl tuto smlouvu uzavřít. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení, když připomněla zásadu právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), podle které se od každého účastníka řízení vyžaduje pečlivá úvaha nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Žalovaná namítá, že i u plnění, které bylo vymoženo v průběhu exekuce, musí platit obecná promlčecí doba, a to od data uskutečnění tohoto plnění. Již v této době totiž právní předchůdci žalobkyně věděli všechny skutkové okolnosti vztahující se k jejich případnému nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž právní hodnocení není z tohoto pohledu relevantní. V této souvislosti žalovaná odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3473/20. Ve své replice ze dne 9. 2. 2023 pak žalovaná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozvinula své tvrzení o promlčení nároku žalobkyně a okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení.Ve svém podání ze dne 25. 6. 2023 žalovaná zpochybnila aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby, když uvedla, že je sporné, zda právní předchůdce žalobkyně (pan [celé jméno svědka]) měl skutečnou, vážnou a určitou vůli, vůli prostou omylu, svou pohledávku za žalovanou na bezdůvodné obohacení postoupit na žalobkyni, navíc za cenu 25 000 Kč (ani ne desetinová cena postupované pohledávky).

4. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a učinil následující závěr o skutkovém stavu, který plně koresponduje se závěry učiněnými Krajským soudem v Praze v téže skutkové věci (viz Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 17 Co 171/2019-181 ze dne 25. 6. 2019).

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] ze dne 19. 9. 2014 bylo zjištěno, že byla navržena základní celková výše spotřebitelského úvěru 50 000 Kč, základní doba trvání spotřebitelského úvěru 36 měsíců, stejný počet měsíčních splátek, základní celková částka splatná úvěrovaným 151 524 Kč, celková výše měsíční splátky 4 209 Kč. Výpůjční úroková sazba úvěru byla navržena 148,12 % p. a. jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení, předpokládaná výše procentní sazby na spotřebitelský úvěr (RPSN) 148,11 %. Výše revolvingu byla navržena na 30 305 Kč, výpůjční úroková sazba revolvingu 123,24 % p. a. a předpokládaná výše RPSN úvěru po provedení revolvingu 125,72, %. V případě prodlení dlužníka se splátkami o více jak 15 dnů má žalovaná nárok na smluvní pokutu ve výši 8 % dlužné splátky, při prodlení v době delší než 30 dnů pak činí smluvní pokuta výši 13 % dlužné splátky. Pokud se dlužník dostane do prodlení se splácením delším než 60 dnů tak má žalovaná nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z nové jistiny úvěru. Žalovaná dne 24. 9. 2014 poskytla právnímu předchůdci žalobkyně úvěr ve výši 50 000 Kč.

6. Z rozhodčí smlouvy (součást exekučního spisu), uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou dne 15. 9. 2014 vyplynulo, že veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly nebo vzniknou z návrhu na uzavření předmětné revolvingové smlouvy či v souvislosti s ní nebo v případě na základě uvedeného návrhu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to podle níže uvedených pravidel rozhodčího řízení (článek II., odst. 2.1 rozhodčí smlouvy). Veškeré spory budou v prvním stupni rozhodovány kterýmkoliv z dohodnutých rozhodců uvedených v čl. III. odst. 3.3, kterému žalobkyně doručí žalobu. V článku III. odst. 3.3 je pak uveden i JUDr. [jméno] [příjmení], a to mezi celkem 13-ti rozhodci uvedenými vždy s uvedením jejich sídla a místa případného konání rozhodčího řízení. V případě JUDr. [jméno] [příjmení] bylo uvedeno, že rozhodčí řízení se bude konat v sídle tohoto rozhodce, tedy na adrese [adresa].

7. Z rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. [jméno] [příjmení] č. j. [spisová značka] (součást exekučního spisu), bylo zjištěno, že žalovaná se návrhem ze dne 19. 2. 2015 domáhala proti právnímu předchůdci žalobkyně vydání rozhodčího nálezu, kterým by mu byla uložena povinnost zaplatit pohledávku ve výši 185 648 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 16. 2. 2015 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 147 274 Kč od 17. 1. 2015 do zaplacení a nákladů rozhodčího řízení. Rozhodčí návrh odůvodnila tím, že mezi účastníky byla uzavřena dne 15. 9. 2014 úvěrová smlouva, jejíž podmínky právní předchůdce žalobkyně neplnil, dne 15. 1. 2015 pak došlo ze strany žalované k zesplatnění poskytnutého úvěru, když k tomuto datu se celkový dluh skládal ze zbývající dlužné částky podle původního splátkového kalendáře 147 274 Kč a neuhrazené smluvní pokuty podle čl. 12 a), b) smluvních ujednání smlouvy o úvěru ve výši 1 556 Kč a 36 818 Kč a smluvní ujednání smlouvy o úvěru ve výši 0,25 % za každý dne prodlení právního předchůdce žalobkyně s úhradou zbývající dlužné částky. Rozhodce rozhodčímu návrhu zcela vyhověl a vydal dne 26. 3. 2015 výše uvedený rozhodčí nález, na němž je vyznačena právní moc (9. 4. 2015) a vykonatelnost.

8. Ze spisu soudního exekutora sp. zn. [spisová značka] a spisu exekučního soudu v [obec], sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázáno, že exekuční řízení bylo zahájeno 13. 7. 2015, oprávněná (v tomto řízení žalovaná) se svým návrhem domáhala pověření soudního exekutora k vymožení pohledávky ve výši 185 648 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z této částky ode dne 16. 2. 2015 do zaplacení, a dále smluvní pokuty ve výši 0,25 % p. d z částky 147 274 Kč od 17. 1. 2015 do zaplacení, jakož i nákladů exekučního řízení a nákladů oprávněné (v tomto řízení žalované) ve výši 22 492,80 Kč s tím, že exekučním titulem v dané věci je rozhodčí nález, který vydal rozhodce, JUDr. [jméno] [příjmení] dne 26. 3. 2015 pod č. j. [spisová značka], který je pravomocný a vykonatelný. Dne 17. 8. 2015 byl usnesením Okresního soudu v Příbrami, č. j. [číslo jednací] vedením exekuce pověřen soudní exekutor JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad [okres]. Dne 31. 7. 2018 podal povinný (v tomto řízení právní předchůdce žalobkyně) k exekutorovi návrh na zastavení a odklad exekuce, se kterým oprávněná (v tomto řízení žalovaná) nesouhlasila. V návrhu povinný (v tomto řízení právní předchůdce žalobkyně) uvedl, že exekuční řízení je vedeno na základě nezpůsobilého exekučního titulu, když rozhodčí smlouva, na základě níž byl vydán exekuční titul (rozhodčí nález) je absolutně neplatná. Výše RPSN (148,11 % p. a.) úvěrové smlouvy se příčí dobrým mravům a tak je neplatná i tato úvěrová smlouva (za zapůjčení jistiny 50 000 Kč by měl povinný vrátit 151 524 Kč). Ochraně takovýchto věřitelů by neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení. Rozhodčí smlouva je sama o sobě neplatná a rovněž byla i přímo navázána na smlouvu o úvěru odporující dobrým mravům, když tyto spolu tvořily účelový konstrukt zajišťující nemravné obohacení oprávněné, rozhodce neměl pravomoc spory rozhodovat a tudíž je rozhodčí nález neplatný a jsou dány důvody k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Soudní exekutor nevyhověl návrh povinného na zastavení exekuce a věc předložil k rozhodnutí o návrhu povinného exekučnímu soudu (Okresní soud v Příbrami). Okresní soud v Příbrami svým usnesením ze dne 20. 8. 2018, č. j. [číslo jednací] odložil provedení výkonu exekuce do právní moci návrhu povinného na zastavení exekuce. Následně bylo rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 2. 2019, č. j. [číslo jednací] rozhodnuto o zastavení exekučního řízení, oprávněné (žalobkyně) bylo uložena uhradit povinnému náklady řízení o zastavení exekuce částku 20 717,90 Kč a soudnímu exekutorovi uhradit náklady exekuce ve výši 114 199,80 Kč. Proti tomuto zastavovacímu usnesení se oprávněná (žalovaná) odvolala. O odvolání oprávněné (žalované) rozhodl Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 6. 2019, č. j. 17 Co 171/2019-181 tak, že prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami potvrdil (ohledně zastavení exekuce a nákladů zastavení exekuce) a změnil jej v rozsahu nákladů exekuce na částku 64 977 Kč, zároveň rozhodl, že oprávněná (žalovaná) je povinna uhradit na nákladech odvolacího řízení povinnému částku 13 382,60 Kč. Rozhodnutí je odůvodněno tak, že„ Odvolací soud, respektujíc závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 6. 11. 2018, č. j. 20 Cdo 3844/2018-176, dospěl k závěru v kontextu okolností, za nichž došlo k založení povinností povinného rozhodčím nálezem, k uzavření úvěrové smlouvy a na ní navazující rozhodčí smlouvy, že jsou předmětné smlouvy stiženy stigmatem kolize s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z., resp. se zákonnými principy na ochranu spotřebitele. Absentuje tak v daném případě platně uzavřená rozhodčí smlouva zakládající pravomoc JUDr. [jméno] [příjmení] k vydání rozhodčího nálezu v předmětné věci a je dán ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. důvod pro zastavení exekuce jako celku.“ Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 7. 2019 a vykonatelnosti dne 16. 7. 2019 (výrok I.) a dne 20. 7. 2019 (výrok II.). K dotazu právního zástupce povinného (Mgr. [příjmení]) sdělil dne 21. 8. 2019 soudní exekutor, že v průběhu exekučního řízení bylo vymoženo celkem 426 552 Kč, oprávněné byla vyplacena částka 339 460 Kč. Na náklady exekuce byla uhrazena částka 64 977 Kč, tato částka pak bude, v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu, vrácena zpět povinnému (právní předchůdce žalobkyně) společně s částkou ve výši 22 115 Kč (vymožené, nevyplacené plnění).

9. Soud má dále za prokázané, že žalované byla zaslána a doručena předžalobní výzva ze dne 3. 12. 2019 a následně byla pohledávka z právního předchůdce žalobkyně ([celé jméno svědka]) postoupena na žalobkyni, což bylo žalované, právním předchůdcem žalobkyně, oznámeno přípisem ze dne 5. 10. 2020 (viz Předžalobní výzva ze dne 3. 12. 2019, četně podacího lístku a Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 10. 2020 včetně podacího lístku, Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2020).

10. Soud má za prokázané, že předmětem podnikání žalované je mimo jiné poskytování úvěrů a půjček z vlastních zdrojů, obchod s pohledávkami a dluhy (viz Úplný výpis z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl [anonymizováno], vložka [číslo] a Výroční zpráva žalované za rok 2018).

11. Soud má za prokázané vývoj podnikání žalobkyně a (viz. rozhovor s majitelem žalobkyně, [celé jméno svědka] v [anonymizováno] novinách ze dne [datum]).

12. Soud má za prokázanou výši úroků z kreditních karet společnosti [právnická osoba] a společnosti [právnická osoba] (viz Kreditní karty-podmínky)

13. Soud má za prokázané, že Mgr. [příjmení] uhradil panu [celé jméno svědka] na jeho účet u Fio banky (č. [bankovní účet]), dne 3. 10. 2019 částku 26 646,17 Kč (viz. Potvrzení o platbě a mailová komunikace ze dne 3. 10. 2019 mezi Mgr. [příjmení] a panem [celé jméno svědka]) a žalobkyně uhradil panu [celé jméno svědka] na jeho účet u [anonymizována dvě slova] (č. [bankovní účet]), dne 23. 9. 2020 částku 25 000 Kč (viz. Potvrzení o platbě).

14. Z výslechu svědka [celé jméno svědka] při jednání soudu dne 23. 2. 2023 plyne, že smlouvu o úvěru ve výši 50 000 Kč podepsal v [obec], kdo za žalovanou jednal si nepamatuje, podrobnosti ohledně splácení úvěru si také nepamatuje, pouze ví, že byl úvěr hodně úročený. Ohledně podpisu rozhodčí smlouvy (doložky) si svědek taká nic nepamatuje. Takto hodně úročený úvěr svědek uzavřel, neboť potřeboval nutně finance a jinou možnost, jak získat úvěr neměl (jedině žalovaná mu byla ochotna úvěr poskytnout). Na poskytnutém úvěru uhradil asi jen čtyři splátky, na další splácení úvěru neměl peníze, a proto komunikoval s žalobkyní a žádal odklad splátek, kdy pak splácel podle splátkového kalendáře (splátky nosil osobně do kanceláře žalobkyně) Splátkový kalendář nakonec však nedodržel. O zahájení exekuce se dozvěděl, když„ mu přišla exekuce na plat“, exekuce trvala asi 4 roky, kolik však v průběhu této exekuce zaplatil, to již neví (myslí si, že to bylo kolem 300 000 Kč). Advokátem (Mgr. [příjmení]) byl svědek, na plnou moc, zastoupen až v průběhu exekučního řízení, dohodu o smluvní odměně spolu neuzavřeli, nicméně došlo k postoupení pohledávky za odměnu ve výši 25 000 Kč, která však nebyla vyplacena. Po zastavení exekuce (2019) bylo svědkovi vráceno 25 000 Kč (vrácené, svědkem zaplacené náklady exekuce). Svědek žalobkyni oslovil až v okamžiku, kdy mu přišlo sdělení, že má zaplatit dalších skoro 400 000 Kč, žalobkyni si vyhledal na internetu. Výši bezdůvodného obohacení ze strany žalované (288 000 Kč) se dozvěděl svědek z vyúčtování, přesto pohledávku postoupil žalobkyni za 25 000 Kč, neboť nechtěl nést případné další náklady (neúspěch) při vymáhání bezdůvodného obohacení.

15. Z výslechu Ing. [celé jméno svědka] (člen představenstva [právnická osoba]) při jednání soudu dne 23. 2. 2023. Bývalý statutární zástupce uvedl, že byl statutárem této společnosti asi v rozmezí let 2000 až 2002. Předmětem činnosti této společnosti bylo poskytování nebankovních půjček občanům, zda měla společnost povolení od České národní banky účastník netuší. Společnost poskytovala půjčky prostřednictvím zprostředkovatelů. Jaké zisky měla společnost také neví. Neví ani na jak vysoké úroky společnost půjčky poskytovala, vzory smluv byly vypracovány právníky. Audit u společnosti však byl vždy v pořádku.

16. Soud neprovedl z důvodu hospodárnosti a rychlost řízení další žalobkyní navržené důkazní prostředky, zejména výslech statutárních orgánů žalované a výroční zprávy a účetní závěrky žalované za období od roku 2016 do 2020. Dále neprovedl ani důkazní prostředek-znalecký posudek mající určit výši ceny postupované pohledávky za žalovanou mezi postupitelem (pan [celé jméno svědka]) a žalobkyní (postupník).

17. Soud hodnotil, podle zásady volného hodnocení důkazů, jednotlivé důkazy samostatně a následně v jejich vzájemných souvislostech, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení.

18. Listinné důkazní prostředky považoval podepsaný soud za pravé a pravdivé, když žádná ze stran řízení ani jejich nepravost a nepravdivost nenamítala.

19. Důkazní prostředek (výslech Ing. [celé jméno svědka]) považoval podepsaný soud za pravdivý a věrohodný, nicméně nebyl závažný (důležitý), neboť se vztahoval na období let 2000 až 2002 kdy byl Ing. [celé jméno svědka] statutárem [právnická osoba] a předmětný úvěr poskytla žalovaná panu [celé jméno svědka] v roce 2014.

20. Svědeckou výpověď svědka [celé jméno svědka] pak vyhodnotil podepsaný soud jako nevěrohodnou, neboť svědek si ohledně uzavření půjčky a následného exekučního řízení skoro nic nepamatoval, navíc se evidentně mýlil ohledně platby za postoupení pohledávky (od žalobkyně) a platby od Mgr. [příjmení] jako náklady exekuce vymožené po povinném [celé jméno svědka] ve výši 87 092 Kč (část těchto vrácených nákladů pak byla postižena jinou exekucí- sp. zn. [spisová značka]).

21. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dospěl k následujícím právním závěrům.

22. Podle ust. §1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

23. Podle ust. §1880 odst. 1 o. z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

24. Podle ust. § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

25. Podle ust. § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

26. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle ust. § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle ust. § 621 o. z., okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

31. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

32. Podle ust. § 638 odst. 1 o. z., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

33. Podle ust. § 638 odst. 2 o. z., bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.

34. Podle ust. § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

35. Soud nejprve zkoumal aktivní legitimaci žalobkyně. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně a postupitel (pan [celé jméno svědka]) uzavřeli řádně smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem tohoto řízení a toto postoupení pohledávky bylo žalované právním předchůdcem žalobkyně oznámeno.

36. Následně se soud zabýval námitkou promlčení, k níž předně obecně uvádí, že závěr, že rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá žádné právní účinky, s sebou samozřejmě přináší mnoho sporných výkladových otázek, a to mimo jiné i z hlediska počátku a běhu promlčecí lhůty práv všech účastníků právního vztahu. Soud tak pro poměry této věci uvádí, že posuzoval běh promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení v případě, kdy je plnění poskytnuto věřiteli na základě rozhodčího nálezu, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl podle následného posouzení soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky. Jinými slovy promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 619 o. z. počíná běžet teprve okamžikem, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé, což je nejdříve okamžikem, kdy exekuční soud v exekučním řízení neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu kromě jiného také dovodila, zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce z důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, resp. rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to i v řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz NS ČR 31 Cdo 958/2012). Tento závěr podporuje rovněž úvaha, že osoba domáhající se vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce v důsledku zjištění, že vydaný rozhodčí nález nemá právních účinků (je nicotný), by neměla mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 30. 6. 2016).

37. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na již ustálený výklad běhu promlčecí lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 ObčZ (přičemž pro účely tohoto řízení lze tyto závěry vztáhnout obdobně také na výklad běhu lhůty podle ust. § 619 odst. 2 o. z.), za níž lze úspěšně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u soudu. Tato lhůta počíná běžet právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt, na jehož základě bylo plněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3514/ dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Ke splnění předpokladů pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby pak nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne. Subjektivní promlčecí doba proto může začít běžet nejdříve s počátkem lhůty objektivní. V tomto případě tedy bylo usnesením o zastavení exekuce fakticky zrušeno nařízení exekuce, na základě něhož právní předchůdce žalobkyně žalované plnil. Zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze považovat za„ zrušení“ rozhodnutí o nařízení exekuce (viz analogicky např. rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 3512/2020, podle něhož v případě exekuce nařízené podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dále jen„ ex. ř.“, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Takovým rozhodnutím je i usnesení o zastavení exekučního řízení z důvodu, že se vykonávané rozhodnutí nestalo dosud vykonatelným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).

38. V poměrech projednávané věci je tedy nutné uzavřít, že k promlčení nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněně vedené exekuce dojít nemohlo. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by byl závěr o nicotnosti předmětného rozhodčího nálezu vysloven dříve než v usnesení Krajského soud v Praze č. j. 17 Co 171/2019-181 ze dne 25. 6. 2019, jenž nabylo právní moci dne 16. 7. 2019, až od této chvíle běží promlčecí doba. Žaloba byla podána dne 12. 4. 2021. V případě odpadnuvšího právního titulu tak nemůže promlčecí doba u vydání bezdůvodného obohacení začít běžet před právní mocí takového rozhodnutí, které původní právní titul odklidí, neboť do té doby je plněno po právu na základě řádného právního titulu.

39. Dále soud posuzoval, zda se žalovaná bezdůvodně obohatila na úrok postupitele, tedy zda úvěrová smlouva byla neplatná a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení. V judikatuře již bylo opakovaně vyloženo, že bezdůvodným obohacením se obecně může stát také plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3617/2016). Obdobně (resp. tím spíše) výše uvedené platí i v případě, že rozhodnutí, na základě kterého bylo plněno, je později prohlášeno za nicotné (tj. nemající žádné právní účinky) a nemohlo tedy již od svého počátku založit právní důvod plnění. Soud se proto zabýval otázkou, zda bez ohledu na vydaný rozhodčí nález, který nemá právní účinků, měla žalobkyně (resp. právní předchůdce žalobkyně) podle hmotného práva (zejm. dle uzavřené smlouvy o úvěru) vůči žalované povinnost k předmětnému peněžitému plnění z jiného právního důvodu. Přitom platí, že pokud by takovou povinnost žalobkyně v době plnění měla, nemohlo by se jednat na straně žalované o bezdůvodné obohacení, a naopak.

40. Ve vztahu k uzavřené úvěrové smlouvě již konstatoval Krajský soud v Praze ve svém usnesení č. j. 17 Co 171/2019-181 ze dne 25. 6. 2019 že„ Pro spotřebitele je rozhodující skutečnost, kolik celkem bude povinen věřiteli vrátit za celé výpůjční období. V daném případě šlo o závazek vrátit za 36 měsíců částku přesahující 151 000 Kč za situace, kdy výše úvěru byla 50 000 Kč. Oprávněná tak požadovala několikanásobně vyšší úrokovou míru, než byla úroková míra v posuzovaném období za úvěry poskytované bankovním sektorem podle statistiky ČNB. Odvolací soud přitom zohlednil, že tato statistika je váženým průměrem sazeb s nižší vypovídací hodnotou, a proto pro posouzení použil nejvyšší tam uváděnou sazbu, když v daném případě šlo o spotřebitelský neúčelový úvěr, který je bankami zjevně běžně úročený nižšími sazbami. Byla respektována i zjištěná skutečnost, že šlo o úvěr spotřebitelský, poskytovaný oprávněnou jako subjektem nebankovním na krátké období. Ani vysoká rizikovost, mimobankovní sektor a krátkodobost úvěru nemohou zdůvodnit poskytování finančních prostředků za tak výrazně odlišných podmínek, než je tomu v bankovním sektoru. Do kontextu nepřiměřených ujednání přitom zapadají i ujednání týkající se prodlení povinného jako dlužníka. Rozhodcem byl oprávněné, v souladu s úvěrovou smlouvou, přiznán zákonný úrok z prodlení z dlužné částky podle splátkového kalendáře, ačkoliv ta obsahovala jak jistinu, tak i kapitalizovaný nepřiměřený smluvní úrok, když tato skutečnost byla„ skryta“ ve všeobecných smluvních podmínkách pod tzv. novou jistinou úvěru (viz odstavec [číslo] smluvních podmínek)“. Soud se zcela ztotožňuje s hodnocením úvěrové smlouvy tak, jak jej provedl již Krajský soud v Praze a dodává, že podmínky, které byly v úvěrové smlouvě nastaveny (výše RPSN a řetězení smluvních pokut), odporují dobrým mravům. Taková dohoda, kterou byly při peněžité zápůjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 580 o. z.), a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech).

41. Vzhledem k neplatnosti výše uvedené úvěrové smlouvy soud dospěl k závěru, že hmotněprávně oprávněným nárokem, který žalovaná vůči právnímu předchůdci žalobkyně měla, bylo vrácení jistiny ve výši nesplacené jistiny 45 750 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 45 750 Kč od 16. 2. 2015 do 13. 1. 2016 a přiměřené odměny, celkem tedy 55 578,56 Kč. Protože žalované však bylo poskytnuto plnění ve výši 339 460 Kč, odpovídá bezdůvodné obohacení žalované částce 288 907,49 Kč.

42. Žalovaná, která nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, se octla s placením dluhu ke dni 14. 12. 2019 v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle ust. § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., nařízení vlády, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, ve znění účinném ke dni prodlení žalované, tj. ve znění do 31. 1. 2021. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení ode dne 14. 12. 2019, neboť právní předchůdce žalobkyně žalovanou vyzval k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 3. 12. 2019, přičemž jí stanovili přiměřenou lhůtu ke splnění její povinnosti do 13. 12. 2019, přičemž následujícím dnem se žalovaná dostala do prodlení s úhradou žalované částky.

43. S ohledem k výše uvedenému soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 108 922,80 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 446 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 288 907,49 Kč, sestávající z částky 9 460 Kč za každý z osmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na soudním jednání dne 17. 10. 2022, účast na soudním jednání dne 23. 2. 2023, účast na jednání soudu dne 29. 5. 2023, podání ze dne 24. 11. 2022, analýza judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podání ze dne 20. 2. 2023, vyjádření k replice žalované ze dne 9. 2. 2023, včetně osmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 78 080 Kč ve výši 16 396,80 Kč. Za neúčelné považoval podepsaný soud úkon právní služby ze dne 31. 1. 2023 (vyjádření žalobkyně k aktuální rozhodovací praxi) a dne 20. 4. 2023 (vyjádření žalobkyně k výslechu svědka [celé jméno svědka]).

Poučení