64 Co 237/2025 - 161

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného], zastoupený opatrovníkem [Jméno opatrovníka] sídlem [Adresa opatrovníka] o zaplacení částky 320 747,74 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2024, č. j. 21 C 85/2024-119 ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2025, č. j. 21 C 85/2024-130 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení se co do částky 290 698,92 Kč zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku I týkajícího se příslušenství pohledávky a lhůty k plnění, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 290 698,92 Kč od 1. 11. 2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku, potvrzuje.

III. Ve zbývající části výroku I, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 048,82 Kč a příslušenství pohledávky odpovídající rozdílu mezi příslušenstvím žalobkyní požadovaným a výrokem II tohoto rozsudku přiznaným se mění tak, že žaloba se v této části zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město soudní poplatek za podání odvolání ve výši 1 503 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 6 158 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 316 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora citovaným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 320 747,74 Kč s příslušenstvím, které představuje sjednaný úrok a zákonný úrok z prodlení (výrok I), a dále povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 12 830 Kč (výrok II). Lhůta k plnění byla u obou výroků stanovena jako třídenní. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 27. 11. 2019 rámcovou smlouvu č. [hodnota], na základě které byl žalovanému zřízen běžný účet č. [č. účtu]. Dodatek č. 6 k Rámcové smlouvě ze dne 16. 8. 2021 uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o kontokorentním úvěru s úvěrovým rámec ve výši 50 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,90 % ročně. Protože žalovaný neplnil podmínky stanovené smlouvou, byl mu kontokorentní účet zablokován a celý úvěr dopisem ze dne 24. 4. 2023 zesplatněn. Ke dni zesplatnění celková dlužná pohledávka sestávala z nesplacené jistiny kontokorentu ve výši 50 000 Kč a smluvního úroku kapitalizovaného od 1. 3. 2023 ke dni zesplatnění ve výši 1 099,94 Kč. Žalovaný následně uhradil dne 4. 10. 2023 částku 559,95 Kč, kterou žalobkyně započetla na úhradu jistiny kontokorentu. Celkem tak na pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy zaplatil částku 4 377,08 Kč. Aktuální výše dluhu je tvořena jistinou kontokorentu ve výši 47 440,05 Kč a nesplaceným smluvním úrokem ve výši 1 099,94 Kč. V pořadí druhá smlouva úvěru byla uzavřena na základě dodatku č. 11 ze dne 21. 1. 2022 s jistinou ve výši 299 301 Kč, přičemž účelem bylo refinancování předchozího úvěru poskytnutého žalovanému žalobkyní. Úrok byl sjednán ve výši 7,90 % ročně Žalovaný zaplatil v období od 20. 2. 2022 do 20. 1. 2023 12 splátek, dvě další splátky pak uhradil toliko částečně. Proto byl žalobkyní úvěr ke dni 24. 4. 2023 zesplatněn. Dlužná pohledávka ke dni zesplatnění sestávala z nesplacené jistiny ve výši 277 752,96 Kč a smluvního úroku ve výši 5 631,40 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil další platby v celkové výši 9 840,05 Kč, takže celkem na předmětnou úvěrovou smlouvu zaplatil částku 54 225 Kč. Aktuální výše dluhu žalovaného je tak tvořena nesplacenou jistinou ve výši 273 307,69 Kč a smluvním úrokem kapitalizovaným ke dni zesplatnění úvěru ve výši 236,62 Kč. Po provedeném dokazování a poučení žalobkyně ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. ohledně nutnosti označit důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného soud prvního stupně shledal obě smlouvy o úvěru jako platně uzavřené ve smyslu ust. § 2395 a n. obč. zák., když dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně žalovanému poskytla finanční prostředky představující jistiny obou úvěrů, avšak žalovaný povinnostem pro něj vyplývajících z obou výše citovaných smluv nedostál, když sjednané splátky přestal hradit. Dle smluvních ujednání tak žalobkyně byla oprávněna oba úvěry zesplatnit a požadovat po žalovanému jejich okamžitou úhradu. Dle závěru soudu prvního stupně žalobkyně zároveň dostála všem požadavkům zakotveným v ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když se nespolehla jen na skutečnosti tvrzené žalovaným, ale tyto též prověřovala. Disponovala i dostatečným přehledem o hospodaření žalovaného a jeho pravidelných měsíčních příjmech, když pro něj vedla běžný účet. Pokud získané informace porovnala s veřejně dostupnými databázemi, měla dostatek podkladů k dostatečnému ověření úvěruschopnosti žalovaného a zároveň jeho schopnosti úvěr splácet. Proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení bylo rozhodováno ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nebyla v řízení zastoupena zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř.

2. Opatrovník žalovaného ve včasném blanketním odvolání napadl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v obou jeho výrocích. V následném doplnění vzal odvolání částečně zpět ohledně jistiny ve výši 290 698,92 Kč, takže odvolání nadále směřuje již jen do části výroku I v částce 30 048,82 Kč s příslušenstvím, a dále do lhůty splatnosti ohledně částky 290 698,92 Kč, kdy opatrovník žalovaného navrhl její úhradu ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně. Shodně jako v nalézacím řízení namítl, že žalobkyně dostatečně nezkoumala při uzavření obou úvěrových smluv kredibilitu žalovaného, když v této souvislosti soud prvního stupně neprovedl důkazy opatrovníkem navržené, a to zejména zprávy týkající se předcházejících žádostí žalovaného o poskytnutí úvěrů u žalobkyně. S ohledem na shora uvedené je tedy namístě posoudit obě úvěrové smlouvy jako absolutně neplatné podle ust. § 87 odst. 1 věta prvá a druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný je tak povinen vrátit poskytnutou jistinu obou úvěrů v době přiměřené jeho možnostem v nové době splatnosti. Navrhl proto, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 290 698,92 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně s tím, že ve zbytku bude žaloba zamítnuta. Rovněž navrhl, aby žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že spekulace opatrovníka žalovaného jsou podloženy údaji vyplněnými žalovaným v jeho žádostech o úvěr, které byly následně zamítnuty, když pominul, že tyto nejsou předmětem řízení. Neuvedení důvodu, pro který byla zamítnuta více než rok stará žádost žalovaného o úvěr, pak nemůže mít vliv na správný závěr soudu prvního stupně o řádném prověření kredibility žalovaného. Navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v části napadené odvoláním a přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Protože opatrovník žalovaného vzal odvolání týkající se výroku I napadeného rozsudku soudu prvního stupně co do částky 290 698,92 Kč zpět, postupoval odvolací soud v intencích ust. § 207 odst. 2 o. s. ř. a odvolací řízení v rozsahu částečného zpětvzetí odvolání zastavil. Předmětem odvolacího řízení tak nadále zůstala toliko část výroku I v částce 30 048,82 Kč s příslušenstvím a lhůta k plnění ohledně částky 290 698,92 Kč.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku I, navazující nákladový výroku II a lhůtu k plnění, dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, vzal v úvahu argumenty opatrovníka žalovaného uvedené v odvolání i vyjádření žalobkyně, přičemž dospěl k závěru, že odvolání je po jeho částečném zpětvzetí částečně důvodné.

6. Předně je třeba uvést, že poměrech přezkoumávané věci soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním ohledně uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným dne 16. 8. 2021, a dále i ohledně uzavření smlouvy o úvěru dne 21. 1. 2022, kdy se jednalo o refinancování předchozího úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému.

7. Odvolací soud však již nesdílí závěr soudu prvního stupně o prokázání řádného zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením úvěrových smluv dne 16. 8. 2021 a 21. 1. 2022. V této souvislosti uvádí, že podle ust. § 153 odst. 1 o. s. ř. je základem pro rozhodnutí soudu zjištěný skutkový stav věci, který je především výsledkem důkazní aktivity účastníků. Účastníci nesou břemeno tvrzení a břemeno důkazní a způsobem plnění svých procesních povinností zásadně předurčují skutkový závěr soudu. V dané věci bylo řízení koncentrováno podle ust. § 118b o. s. ř., koncentrace byla provedena řádně v souladu s citovaným ustanovením, soud prvního stupně správně poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy k prokázání dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a stanovil jí přiměřenou lhůtu pro doplnění důkazních návrhů. Nalézací soud ale nebyl důsledný při vytváření skutkových závěrů, když v návaznosti na provedené dokazování následně vyvodil i nesprávné právní závěry, přičemž při jeho hodnocení důkazů odvolací soud shledal určité logické rozpory – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 65/2000. V této souvislosti odvolací soud doplňuje, že z obsahu spisu vyplynulo, že žalobkyně s krátkým časovým odstupem postupně žalovanému neschválila tři žádosti o poskytnutí úvěru, kdy ohledně první z nich jen vágně uvedla, že rizika pominula, u druhého mělo dojít k vyčerpání aktuálního úvěrového limitu a u poslední žádosti měla být důvodem jejího zamítnutí skutečnost, že žalovaný řádně a včas nedoložil listiny požadované žalobkyní ohledně prověření jeho kredibility. Soud prvního stupně rovněž nezohlednil, že žalovaný při předchozím prověřování úvěruschopnosti uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti, když z prvostupňového dokazování neplyne, proč při posuzování kredibility u nyní projednávaných dvou úvěrových smluv již žádnou vyživovací povinnost neměl. Soud prvního stupně rovněž nepřihlédl ani k tomu, že žalobkyně žádným způsobem nezohlednila pravidelné měsíční výdaje žalovaného ve výši 14 400 Kč na úhradu nájemného. V souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v řízení doposud neprokázala dostatečné zkoumání kredibility žalovaného při uzavírání úvěrových smluv, je třeba poukázat i na skutečnost, že v těsné návaznosti na uzavření úvěrové smlouvy ohledně kontokorentního úvěru dne 16. 8. 2021 pak došlo dne 17. 8. 2021 k uzavření další smlouvy o úvěru ve výši 199 381 Kč, kterou byla refinancována předchozí (blíže nespecifikovaná) úvěrová smlouva. S odstupem pěti měsíců pak je i tato smlouva o úvěru opětovně refinancována další smlouvou o úvěru uzavřenou dne 21. 1. 2022. Rovněž je namístě zdůraznit, že s ohledem absenci jakýchkoliv skutkových zjištění ohledně parametrů úvěru, který měl být konsolidován (refinancován) na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne 21. 1. 2022, nepřichází v úvahu případná aplikace ust. § 5 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru, která by vylučovala použití ust. § 86 a 87 ohledně nároků vyplývajících ze shora uvedené smlouvy.

8. Proto se žalobkyni při projednání věci před odvolacím soudem dostalo opětovného poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání řádného a dostatečného zkoumání kredibility žalovaného před uzavřením úvěrových smluv, jež jsou předmětem tohoto řízení. Odvolací soud postupoval v intencích rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, kde se mimo jiné uvádí, že poučení o důkazní povinnosti podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání, a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník mohl být ve věci neúspěšný. Žalobkyně již nenavrhla další důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení, když toliko odkázala na skutečnost, že žalovaný finanční prostředky na základě obou smluv o úvěru obdržel a je důvodné očekávat, že tyto prostředky měl i v době, kdy je měl jako bezdůvodného obohacení vrátit.

9. Odvolací soud žalobkyni již další poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. neposkytoval, když odlišný postup by ve svých důsledcích vedl k narušení principu koncentrace, protože soud by musel poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. vždy poskytnout znovu i těsně před vynesením rozhodnutí ve věci samé, kdy takový postup by mohl vést až k zacyklení civilního sporu pro potřebu stále nového a nového poučování podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1290/2021.

10. Protože žalobkyně dostatečně nezkoumala aktuální a předpokládané příjmy a zejména výdaje žalovaného jako spotřebitele tak, jak jí ukládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, resp. některé získané informace nesprávně vyhodnotila či bezdůvodně nezohlednila, dospěl odvolací soud k závěru, že obě úvěrové smlouvy citované shora jsou absolutně neplatné, když tento úsudek uskutečnil ex officio. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z moci úřední zabýval tím, zda došlo k porušení přezkumu povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu – viz rozsudek ESD z 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/18. Nad rámec shora uvedeného odvolací soud dále doplňuje, že závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 byly překonány nejnovější judikaturou ESD, který ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024., sp. zn. C 755/2022 uzavřel, že Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Na základě shora prezentované judikatury ESD je zřejmé, že již pouhý závěr soudu o tom, že poskytovatel úvěru řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, vede k absolutní neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

11. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že obě úvěrové smlouvy jsou pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele neplatné, bylo namístě řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně žalovaného stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení je namístě posoudit podle speciální úpravy v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele plnění dle § 1958 odst. 2 obč. zák. – k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2025, č. j. 64 Co 29/2025-81. Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníku lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil.

12. S ohledem na shora uvedené se i žalovanému ze strany odvolacího soudu dostalo poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, aby doplnil skutková tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů k datu, kdy měl dle výzvy žalobkyně bezdůvodné obohacení vrátit (3. 5. 2023, jež plyne z dopisu žalobkyně ze dne 24. 4. 2023). K tomu pak měl žalovaný označit důkazy. K tomuto postupu odvolací soud vedla skutečnost, že skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného jako spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor žalobkyně jako poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení žalovaného, protože prodlužuje splatnost pohledávky. Je to proto žalovaný jako dlužník, který je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzení navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení procesních břemen odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech žalovaného, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou mu známy, avšak žalobkyně, jako věřitel je zpravidla nezná a ani znát nemůže. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem žalovaného, aby dluh spočívající v povinnosti vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, které získal na její úkor jako poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně jako věřitel jeho splnění požadovala, popřípadě ani v delší době určené v její výzvě, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Soud pak nemůže bez podkladů ve zjištěném skutkovém stavu hodnotit možnosti žalovaného jako spotřebitele splnit předmětný dluh na základě vlastních domněnek, nebo je odvozovat od doby plnění ujednaného v neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru. Použití hmotně právní normy o času plnění na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor žalobkyně přijetím peněžních prostředků na základě smluv o úvěru neplatným v důsledku porušení povinnosti žalobkyně posoudit kredibilitu žalovaného, tedy předpokládá skutkové zjištění, že není v možnostech žalovaného odpovídající dluh splnit bez zbytečného odkladu po výzvě žalobkyně, popř. v delším čase ve výzvě určeném. Opatrovník žalovaného požádal o poskytnutí lhůty 30 dnů ke splnění výzvy odvolacího soudu specifikované výše, která mu však ze strany poskytnuta nebyla. K tomuto procesnímu postupu odvolací soud vedla skutečnost, že opatrovník žalovaného mohl i s ohledem na obsah svého odvolání předpokládat potřebu provedení dalšího dokazování ve směru naznačeném shora, přičemž poskytnutí další lhůty by bylo v rozporu s hospodárností řízení. S ohledem na shora uvedené pak opatrovník žalovaného odkázal na již provedené důkazy soudem prvního stupně, a to žádosti o poskytnutí úvěru, z něhož má být patrna výše jeho tehdejších příjmů a výdajů. K tomu odvolací soud uvádí, že s ohledem na dobu vyhotovení předmětných dokumentů (16. 8. 2021, resp. 21. 1. 2022) v kontextu se lhůtou obsaženou ve výzvě žalobkyně k plnění (3. 5. 2023) pak bez dalšího nelze z údajů zde obsažených vycházet a žalovaný tak své břemeno tvrzení a důkazní neunesl. Jestliže tedy potřebná a nezbytná skutková zjištění z provedeného dokazování nevyplynula, je namístě použít podpůrnou právní úpravu o času plnění ve smyslu ust. § 2991 a n. obč. zák., ke kterému je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v poměru speciality. K tomu pak odvolací soud dále považuje za nutné doplnit, že pravidla o době plnění zakotvené v ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyjadřují odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pouze pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka pohledávky neodpovídá její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele tak, jak je uvedeno shora. Pravidla o době plnění podle zvláštní právní úpravy se uplatní jen tam, kde věřitel vyzval ke splnění pohledávky na vydání takto získaného bezdůvodného a není přiměřené možnostem spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pravidla o době plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je důsledně odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudu podle ust. § 160 o. s. ř., jejíž povaha je procesní. Protože žalovaný neunesl své procesní břemeno tvrdit a prokazovat skutečnosti, které jsou součástí skutkové podstaty právní normy obsažené v ust. § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kdy naproti tomu žalobkyně dostatečně tvrdila a prokázala, že žalovaného vyzvala ke splnění dluhu zesplatňujícím dopisem ze dne 24. 4. 2023, a to nejpozději ke dni 3. 5. 2024, je třeba danou právní věc posoudit podle obecné normy upravující bezdůvodné obohacení, tj. ust. § 2991 a ust. § 2993 obč. zák. Na druhou stranu však nelze pominout plnění, která žalovaný po zesplatnění obou úvěrů ve prospěch žalobkyně jako poskytovatele obou úvěrů uhradil, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný se dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení až dne 1. 11. 2023. Od shora uvedeného data proto žalobkyni náleží ve smyslu ust. § 1970 obč. zák. z poskytnuté a dosud neuhrazené dlužné jistiny v celkové výši 290 698,92 Kč i úrok z prodlení, jehož výše je určena dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když žalovaným nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly stanovit splnění uložené povinnosti ve splátkách či delším časovém horizontu.

13. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I týkajícího se příslušenství pohledávky a lhůty k plnění ohledně uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 290 698,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 11. 2023 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moc rozsudku potvrdil podle ust. § 219 o. s. ř. Zároveň odvolací soud ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobu v této části zamítl.

14. Protože žalovaný byl v odvolacím řízení z větší části neúspěšný, uložil soud tomuto povinnost zaplatit soudní poplatek za podání odvolání ve výši 1 503 Kč, a to ve smyslu ust. § 9 odst. 4 až 6 zákona o soudních poplatcích, když v daném případě se jedná o rozhodnutí, jímž se řízení končí.

15. Zároveň bylo třeba opětovně rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to za použití ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 151 odst. 1 a ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy odvolací soud zohlednil, že žalovaný byl úspěšný pouze v 26 % předmětu řízení. Po odečtení jeho úspěchu od úspěchu žalobkyně (74 %) bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu 48 % účelně vynaložených nákladů řízení. V daném případě se tedy jedná pouze o část zaplaceného soudního poplatku ve výši 12 830 Kč, když další náhradu nákladů řízení žalobkyně jako nezastoupený účastník řízení ve smyslu ust. § 151 odst. 3 o.s.ř. nepožadovala. 48 % pak činí 6 158 Kč. Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a 2, ust. § 146 odst. 2, § 142 odst. 2 o. s. ř a § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobkyně má opětovně po odečtení úspěchu žalovaného (26 %) od jejího úspěchu (74 %) právo na 48 % účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, když je třeba zohlednit, že k částečnému zastavení odvolacího řízení došlo pro částečné zpětvzetí odvolání opatrovníkem žalovaného, přičemž v této části tedy byla procesně úspěšná žalobkyně. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají ze dvou úkonů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., kdy žalobkyně nebyla zastoupena zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o. s. ř., a cestovného ve výši 2 161,41 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení žalobkyně představuje částka 2 741,41 Kč. 48 % činí částka 1 316 Kč. Lhůta k plnění byla i v tomto případě stanovena jako třídenní v souladu ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.