64 Co 261/2022-241

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci a) žalobců: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti 1. žalovaným: [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] 2. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] oba bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zdržení se neoprávněného zásahu do výkonu věcného břemene o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. srpna 2022, č. j. 14 C 15/2021-171 ve znění opravného usnesení ze dne 7. září 2022, č. j. 14 C 15/2021-181 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 770 Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení výrokem I rozhodl tak, že„ žalovaní [číslo] č. 2, kteří zamezili žalobcům a) a b) ve vstupu na pozemek původně označený jako stavební parcela parc. č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] [anonymizováno], dnes jako pozemková parcela parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizováno], jsou povinni zdržet se tohoto zásahu do výkonu věcného břemene podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), spočívajícího v právu žalobců a) a b) mít a užívat studnu na pozemku původně označeném jako stavební parcela parc. č. st. [anonymizováno] v [katastrální uzemí] [anonymizováno], dnes jako pozemek – pozemková parcela parc. [číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizováno]“ Výrokem II a III rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 57 831 Kč a xanon [číslo] – Okresnímu soudu v Karlových Varech částku 1 161,60 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalobci mají v SJM pozemek st. [parcelní číslo], jehož součástí je budova [adresa], a pozemky p. [číslo] [parcelní číslo] v [katastrální uzemí] [anonymizováno], zapsané na [list vlastnictví] a žalovaní mají v SJM pozemek [parcelní číslo] o výměře 788 m2, který vznikl v průběhu řízení sloučením pozemku st. [parcelní číslo] o výměře 368 m2 (dála také předmětný pozemek) a pozemku [parcelní číslo] o výměře 420 m2 zapsaných na [list vlastnictví] katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, [stát. instituce]. Původními vlastníky pozemku [parcelní číslo] (v té době to byl pozemek st. [parcelní číslo] a [parcelní číslo]) byli [jméno] a [jméno] [příjmení], kteří jej kupní smlouvou ze dne 19. 5. 1997 prodali [jméno] a [jméno] [příjmení], a ti jej kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2008 prodali žalovaným. Na předmětném pozemku se nachází studna, od které je vedena vodovodní přípojka k zajištění dodávky vody do rodinného domu žalobců [adresa].

2. Po provedeném dokazování, jehož součástí bylo místní šetření, výslech svědků a listinné důkazy vztahující se ke správnímu řízení z období výstavby rodinného domu žalobců, soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že studnu na předmětném pozemku vybudovali žalobci svépomocí na vlastní náklady na základě rozhodnutí Okresního národního výboru [obec] – odbor životního prostředí ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] a se souhlasem tehdejšího vlastníka pozemku [jméno] [příjmení]. Přestože ten v rámci svědecké výpovědi uvedl, že souhlas ke zbudování studny na pozemku nikomu nedal, hodnotil jeho výpověď v kontextu s ostatními důkazy tak, že si svědek události, k nimž došlo před mnoha lety, nepamatuje. Prodej pozemku manželům [příjmení] datoval na konec 80. let, přestože k němu došlo v roce 1997, taky uváděl, že v době prodeje pozemku měli žalobci pouze základy domu, přestože v té době již probíhala jeho kolaudace, a že pozemek prodával ve stejném stavu, v jakém jej koupil, přestože jiní svědci potvrdili, že se na něm v té době nacházela nově zbudovaná studna. V situaci, kdy svědkovi bylo doručeno rozhodnutí ONV ze dne 27. 8. 1990 a oznámení o zahájení kolaudačního řízení ze dne 14. 8. 1997 a z ničeho nevyplynulo, že by proti zřízení studny na jeho pozemku protestoval, lze podle soudu prvního stupně z toho dovodit jeho konkludentní souhlas. K dokončení studny došlo podle něj nejpozději v květnu 1997 vzhledem k tomu, že v rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997, kterým bylo kolaudační řízení přerušeno, bylo konstatováno dokončení studny bez závad a následně došlo ke kolaudaci domu. Rozpor v označení pozemku, na kterém se studna nachází, když v rozhodnutí ONV ze dne 27. 8. 1990 a v žádosti žalobců o kolaudaci studny ze dne 13. 8. 1997 je zmiňován pozemek p. p. [číslo] nepovažoval za podstatný. Ztotožnil se s vysvětlením žalobců, že po celou dobu měli za to, že studnu staví na pozemku p. [číslo] až z geometrického plánu [číslo] který nechali vypracovat kvůli vyznačení věcného břemene, zjistili, že studnu vybudovali na pozemku st. [parcelní číslo].

3. Po právní stránce soud prvního stupně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, podle kterého„ je studna stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání“ uzavřel, že studna vybudovaná žalobci na jejich náklady na cizím pozemku a se souhlasem jeho vlastníka, kterou tvoří převážně podzemní konstrukce z betonových skruží a osazené čerpadlo, je samostatnou věcí v právním slova smyslu, a je vlastnictvím žalobců. Odmítl názor žalovaných, že studna je součástí či příslušenstvím jimi vlastněného pozemku. Třebaže tedy studna nebyla zkolaudovaná, jedná se podle něj o vodní dílo definované § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 288/2004, podle kterého„ vznik vodního díla není spojen s kolaudací dokončené stavby, ale s okamžikem, kdy je stavba způsobilá plnit své funkce“. Tato podmínka byla v případě předmětné studny splněna. Soud prvního stupně dal žalobcům za pravdu i v tom, že novelou vodního zákona zákonem č. 303/2013 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2014 k legalizaci vodních děl vybudovaných na cizím pozemku před 1. 1. 2002, neboť v § 59a byla vlastníkům pozemku uložena povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Žalobcům jako vlastníkům vodního díla - studny na základě stejného ustanovení vzniklo právo z věcného břemeno spočívající v jejich právu mít na pozemku žalovaných studnu a užívat ji. Protože žalovaní do tohoto zákonem zřízeného věcného břemene zasáhli tím, že žalobcům znemožnili přístup na jejich pozemek a tím i přístup ke studni za účelem jejího užívání a údržby, jak bylo mezi účastníky nesporné, žalobci se oprávněně v souladu s § 1259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákon (o. z.) domáhají ochrany jejich práva služebnosti. Z těchto důvodů soud prvního stupně požadavku žalobců upřesněném v průběhu řízení podáním ze dne 12. 12. 2021 (č. l. 108) vyhověl.

4. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšným žalobcům přiznal náhradu za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč a za návrh na vydání předběžného opatření ve výši 1 000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení za 15 úkonů právní služby (příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření k odvolání žalovaných proti nařízení předběžného opatření, vyjádření z 27. 4. 2021, 12. 7. 2021 a 12. 10. 2021, účast u jednání dne 5. 10. 2021, 25. 11. 2021, 6. 1. 2022, 17. 2. 2022, 19. 4. 2022, 9. 6. 2022 a 30. 8. 2022 a účast u místního šetření dne 3. 2. 2022) po 2 400 Kč podle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), j), g) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT), vycházeje z tarifní hodnoty věci ve výši 10 000 Kč a zastupování dvou účastníků. Dále jim přiznal 30 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, cestovné ve výši 314,62 Kč, náhradu za ztrátu času cestou za 2 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 AT a 21 % DPH z přiznaných náhrad ve výši 9 516 Kč Náklady řízení vzniklé státu, k jejichž úhradě zavázal žalované podle § 148 odst. 1 o s. ř., spočívají ve svědečném zaplaceném podle usnesení ze dne 5. 5. 2022, č. j. 14 C 15/2021-156.

5. Opravným usnesením pak soud prvního stupně nahradil ve výroku I již neaktuální původní označení pozemku st. [parcelní číslo], na kterém byla studna vybudována, správným označením [parcelní číslo] tak, aby odpovídal stavu zapsanému na [list vlastnictví], k němuž došlo v průběhu řízení, jak plyne z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 31. 8. 2022.

6. Proti rozsudku se žalovaní včas odvolali. Soudu prvního stupně vytkli, že nezjistil řádně skutkový stav, neboť pokud by tak učinil, zjistil by, že na předmětném pozemku se nacházely v historii dva vodní zdroje a že žalobci jeden z nich pouze částečně upravili, jak je zřejmé z rozhodnutí ONV ze dne 27. 8. 1990 a také ze svědecké výpovědi jejich syna zmiňujícího studnu na pozemku, které se říkalo studánka. Závěr soudu prvního stupně, že studnu na pozemku st. [parcelní číslo] vybudovali žalobci, a že je v jejich vlastnictví, proto není správný. Soud prvního stupně podle nich také bagatelizoval rozpory v označení pozemku, přestože podle usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02 je třeba vycházet ze zásady tzv. presumpce správnosti správního aktu. Soud tedy neměl žádnou pravomoc prohlásit, že správní řízení vedené pro stavbu studny na pozemku [parcelní číslo] se ve skutečnosti vztahovalo ke stavbě studny na pozemku st. p. [číslo] všechny žalobci předložené důkazy vztahující se k tomuto správnímu řízení měl odmítnout. Stejně tak je podle nich nesprávný jeho závěr, že tehdejší vlastník pozemku [jméno] [příjmení] žalobcům udělil souhlas k vybudování studny konkludentně. Tento svědek jednak v rámci výpovědi nic takového nepotvrdil, a i pokud by věděl o probíhajícím správním řízení, to se vztahovalo ke stavbě studny na jinému jeho pozemku a nikoli na pozemku předmětném.

7. Žalovaní dále v odvolání namítli, že soud prvního stupně s odkazem na nepřiléhavou judikaturu dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že studna je samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním a že je vodním dílem. V řízení přitom bylo prokázáno, že na předmětném pozemku se historicky nacházely dva vodní zdroje, které byly nepochybně součástí pozemku. V tom případě nemohly pozdější udržovací či sanační práce prováděné žalobci na jednom z nich tento právní status studny jako součásti pozemku změnit. Kromě toho je podle § 59a vodního zákona povinnost vlastníka strpět na svém pozemku vodní dílo podmíněna tím, že za to obdrží náhradu. Protože žalobci neprokázali poskytnutí náhrady, nemohou se domáhat věcného břemene spočívajícího v právu mít na cizím pozemku studnu. Navíc je rozsudkem jim uložené povinnosti zdržet se zásahu do věcného břemene„ mít studnu“ na jejich pozemku nesmyslná, neboť nelze mít věcné břemeno k vlastnickému právu. Institut věcných břemen je postaven na oprávnění využívat věc ve vlastnictví jiného a nikoli věc vlastnit, jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019. Pokud by studna byla skutečně ve vlastnictví žalobců, což ale podle nich dosud nebylo postaveno najisto, bylo by možno domáhat se služebnosti spočívající v právu přístupu k studni, tj. věcné břemeno cesty či stezky. Pokud by naopak studna byla v jejich vlastnictví, pak by se žalobci mohli domáhat služebnosti spočívající v právu čerpat vodu ze studny. Rozsudkem jim uložená povinnost je nevykonatelná.

8. V neposlední řadě žalovaní v odvolání namítli porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo tím, že soud prvního stupně žalobcům nadržoval a pomohl jim sestavit žalobní petit, aby byli v řízení úspěšní. Předsedkyně senátu při jednáních bezdůvodně zvyšovala hlas na jejich zástupce, při jednání dne 6. 1. 2022 pak nepřipustila jeho návrh na provedení důkazu technickou zprávou údajně proto, že provedla koncentraci řízení. Když ji oponoval tím, že koncentrace může nastat až ke konci jednání, křikem mu vysvětlila opak. Až teprve, když požádal o kopie zvukových záznamů z jednání, mu bylo sděleno, že se zmýlila a bylo mu dovoleno listinu předložit. Z uvedených důvodů žalovaní žádali, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání jiným soudcem, nebo jej změnil a žalobu zamítl a přiznal jim náhradu nákladů řízení včetně nákladů o nařízení předběžného opatření. Poukázali v té souvislosti na nesprávnost výroku II rozsudku, kterým byla žalobcům přiznána náhrada nákladů řízení i za předběžné opatření, přestože s návrhem nebyli úspěšní a náhrada těchto nákladů tak měla být přiznána jim.

9. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku. Zrekapitulovali, že v souvislosti s výstavbou jejich rodinného domu v [katastrální uzemí] [anonymizováno] vybudovali v 90. letech minulého století na pozemku st. [parcelní číslo], dnes označeném jako pozemek p. [číslo] na vlastní náklady studnu včetně vodovodní přípojky sloužící k zajištění dodávky vody do domu. Vzhledem k tomu, že studnu - vodní dílo vybudovali na své náklady před 1. 1. 2002, jak bylo prokázáno výpověďmi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a usnesením Okresního úřadu [obec], referát životního prostředí ze dne 7. 10. 1997, kde je uvedeno, že stavba (studna) je dokončena bez závad, a také místním šetřením, svědčí jim zákonné věcné břemeno podle § 59a vodního zákona spočívající v jejich právu mít na předmětném pozemku studnu a užívat ji. Tomuto právu pak odpovídá žalovaným uložená povinnost strpět studnu na jejich pozemku a strpět její užívání jimi, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 došlo § 59a vodního zákona k legalizaci vodního díla zřízeného před 2002, neboť s účinností od 1. 1. 2013 považuje za zřízené v souladu s právními předpisy. Pokud jim nyní žalovaní brání ve výkonu zákonného věcného břemene, jednají v rozporu s platnou právní úpravou a oni jsou oprávněni domáhat se soudní ochrany podle § 12, § 1259 a § 1042 o. z. Nic na tom nemění, že v rozhodnutí ONV ze dne 27. 8. 1990 je zmíněna studna na pozemku p. [číslo] ve skutečnosti se jednalo o pozemek st. [parcelní číslo], neboť žádnou jinou studnu nevybudovali a o tom, že jde o jiný pozemek, se skutečně dozvěděli až po zpracování geometrického plánu [číslo]. Jako nepravdivé odmítli žalobci tvrzení žalovaných, že se na předmětném pozemku nacházely dva vodní zdroje způsobilé k čerpání vody a že oni pouze částečně jeden z nich upravili. Poukázali na výpověď svědka [jméno] [příjmení], který uvedl, že„ vedle té původní historické studny, což byla taková zajímavá stavba, podle mě minimálně ze středověku, rozměry 1x1 metr, se po určité době objevilo něco nového ve směru od příchodu od obce, je to ten první zdroj vody, to je určitě výsledkem činnosti žalobce, nikoho jiného jsem tam neviděl a vylučuji, že to dělal někdo jiný. Na pozemku byl původně pouze jeden zdroj vody a ten druhý, tedy onu studnu, vybudovali oni“. Stejně tak svědek [jméno] [příjmení] hovořil o původní studni vzadu za cestou,„ která se měla podle projektové dokumentace prohloubit a vyčistit a měla z ní být odebírána voda pro dům, což nakonec nebylo technicky možné, a tak žalobci hned vedle vybudovali studnu novou z betonových skruží“. Stejně tak jejich syn v rámci svědecké výpovědi zmiňoval jeden zdroj vody na předmětném pozemku, kterému se říkalo studánka, a hovořil o budování studny otcem s pomocí dědy, na kterou byl„ náš dům“ vždy napojen. Všichni tito svědci tak potvrdili jak existenci původně pouze jednoho zdroje vody na předmětném pozemku, tak i jejich pozdější vybudování studny. Pravomocným kolaudačním rozhodnutím Úřadu [územní celek] ze dne 31. 10. 1996 jim bylo povoleno užívání rodinného domu, což rovněž dokládá, že v té době již musela studna, kterou vybudovali k zajištění dodávky vody do domu, existovat. Přestože k její kolaudaci nedošlo, jedná se o vodní dílo, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 a ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 288/2004 či z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 30. 10. 2018, č. j. 60 Co 211/2018-256.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212a o. s. ř. včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalovaných uvedené v odvolání a vyjádření žalobců s po zopakování části listinných důkazů dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

11. Námitku žalovaných k procesnímu postupu soudu prvního stupně (§ 205a, písm. a, b o. s. ř.), odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Odkazuje v té souvislosti na § 14 odst. 4 o. s. ř., podle kterého„ důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci“. K přezkumu a nápravě postupu soudce a jeho rozhodovací činností tedy slouží pouze opravné prostředky, jak plyne ze stále aktuálního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 30 Nd 11/2007. Třebaže je třeba dát žalovaným za pravdu v tom, že jednání před soudem prvního stupně, zejména jednání dne 6. 1. 2022, probíhala v poněkud dusné atmosféře plynoucí z komunikace mezi soudkyní a jejich právním zástupcem, jak je zřejmé ze zvukové nahrávky, jednalo se stále o jednání vedená v souladu s § 117 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud podotýká, že právu účastníka navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o tomto návrhu rozhodnout, a pokud mu nevyhoví, musí vyložit, proč navržené důkazy neprovedl. Pokud tedy soudkyně až dodatečně zjistila svůj omyl spočívající v jejím nepřipuštění žalovanými navrženého důkazu a vzápětí to nepravila, nelze v tom spatřovat porušení její nestrannosti či nadržování žalobcům. Stejně tak jestliže před tím žalobci na výzvu soudu v jím poskytnuté lhůtě upravili žalobní petit tak, aby byl projednatelný, jednalo se o postup předpokládaný v § 118a o. s. ř. Ani z toho, že se žalovaní neztotožňují se závěry soudu prvního stupně a způsobu jeho hodnocení důkazů, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces. Toto právo totiž není možné interpretovat tak, že má znamenat právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

12. Pokud jde o věc samu, soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, tedy vzal při rozhodování v úvahu všechna relevantní fakta, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jeho skutková zjištění mají v provedeném dokazování oporu. Správně se zaměřil k objasnění mezi účastníky sporné otázky, zda žalobci studnu na předmětném pozemku nyní vlastněném žalovanými vybudovali na své náklady v 90. letech 20. století a zda je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona. To, že žalovaní znemožnili žalobcům ke studni přístup, přitom v řízení žádný z účastníků nezpochybňoval.

13. Odvolací soud podotýká, že ať již se historicky nacházel na předmětném pozemku pouze jeden zdroj vody, jak tvrdili žalobci, nebo zdroje dva, jak tvrdili žalovaní, či dokonce zdroje tři, s čímž žalovaná přišla při odvolacím jednání, kde uváděla, že„ zde byly dvě studny a ještě studánka, která ale byla mimo pozemek sp. [parcelní číslo]“, v podstatě všechny soudem prvního stupně provedené důkazy prokazují, že studnu, kterou soudem prvního stupně shlédl při místním šetření dne 3. 2. 2022, vybudovali žalobci. Z technické zprávy k umístění rodinného domu žalobců na pozemku p. [číslo] st. [parcelní číslo] v obci [obec] bez data plyne, že zásobování domu vodou mělo být původně řešeno z kopané studny vzdálené cca 45 m od budoucího objektu, která měla být prohloubena cca o 1,2 m a vyčištěna a od níž měla vést nová přípojka. S tím je pak v souladu rozhodnutí ONV [obec], odbor životního prostřední ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. [anonymizováno] [číslo], kterým bylo žalobcům povoleno zřízení studny a vodovodní přípojky na pozemcích p. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] podle projektové dokumentace zpracované [anonymizována dvě slova] a odběr podzemní vody z kopané studny na pozemku [parcelní číslo] hloubky 3,5 m vystrojené betonovými skružemi o průměru 1 m. V žádosti ze dne 13. 8. 1997 adresované Okresnímu úřadu [obec] pak žalobci požádali o kolaudaci mimo jiné vodohospodářského díla – kopané studny na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] s přípojkou k jejich rodinnému domu a také o vyjádření k situaci, kdy majitelé pozemku [jméno] a [jméno] [příjmení] (míněno [příjmení]) tvrdí, že studna je v jejich vlastnictví. V souvislosti s oznámením o zahájení kolaudačního řízení stavby„ Septik a studna pro RD [obec]“ ze dne 14. 8. 1997, č. j. [anonymizováno] [číslo] a svolání místní šetření na 5. 9. 1997, pak bylo žalobci jako investoru uloženo předložit mimo jiné rozbor vody ze studny ne starší 3 týdnů. Dále je v oznámení uvedeno, že vzhledem k oznámení investora, že došlo ke změně majitele pozemku, na kterém je studna umístěna, a ten si dělá na studnu nárok, je nutná i jeho účast. Adresátem oznámení proto byli kromě žalobců a původního vlastníka pozemku [jméno] [příjmení] také manželé [příjmení]. Třebaže pak bylo kolaudační řízení stavby„ Biologický septik a studna pro RD [obec]“ přerušeno rozhodnutím ze dne 7. 10. 1997, č. j. [anonymizováno] [číslo] z důvodu nepředložení opravené projektové dokumentace, geodetické zaměření stavby a rozboru vody investorem, při prohlídce na místě bylo konstatováno, že stavba, tedy ona studna, je dokončena bez závad. Posledním rozhodnutím vydaným správním orgánem je pak rozhodnutí Úřadu [územní celek], odbor hlavního architekta ze dne 31. 10. 1996, č. j. [spisová značka] [číslo], kterým bylo žalobcům povoleno užívání jejich rodinného domu, aniž by však v něm bylo řečeno, jak je řešeno zásobování domu vodou. Stejně tak v geometrickém plánu pro zaměření rodinného domu pro účely kolaudace není studna vyznačena. V geometrickém plánu ze dne 26. 3. 2001, [číslo] který byl vyhotoven [anonymizováno] [příjmení] k vyznačení věcného břemene práva chůze a jízdy zatěžující části pozemku p. [číslo] st. [parcelní číslo] ve prospěch vlastníka pozemku p. [číslo] je studna zakreslena na pozemku st. [parcelní číslo], tedy nikoli na pozemku p. č. p. [číslo] který je uváděn téměř ve všech shora zmíněných správních rozhodnutích. Při místním šetření bylo soudem prvního stupně zjištěno, že studna reálně existuje a že se nachází cca 3 m od veřejné cesty a tvoří ji betonové skruže, z nichž 6 viditelných je zčásti nad a zčásti pod hladinou, je zde osazené čerpadlo a dva sací koše a je zakryta kovovým poklopem.

14. V rámci soudem prvního stupně provedených svědeckých výpovědí odvolací soud za stěžejní považuje výpověď tehdejšího projektanta rodinného domu, čističky odpadních vod a vodovodní přípojky ze studny a stavebního dozoru [jméno] [příjmení], který k tehdejší situaci vysvětlil, že podle projektové dokumentace měl být dům zásobován vodou z původní studny s lemováním z tvrdého dřeva nacházející se na pozemku proti domu žalobců za veřejnou cestou, která měla být prohloubena a vyčištěna, to se však nakonec ukázalo jako technicky nemožné, neboť při zásahu do konstrukce by se studna rozpadla, a proto žalobci asi 1,5 m až 2 m od této studny svépomocí vykopali novou studnu s betonovými skružemi, na tu původní studnu se dala rovněž jedna betonová skruž a obě studny se zakryly poklopem. Výpověď tohoto svědka je v souladu nejen s výpověďmi ostatních svědků včetně žalobci zmíněného [jméno] [příjmení] a jejich syna [jméno], ale také [jméno] [příjmení] – tehdejší zaměstnankyně referátu životního prostředí Okresního úřadu v [obec] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která zmiňovala situaci z roku 2000, kdy její bývalý manžel objevil pod poklopem na předmětném pozemku studnu a pojal plán osadit ji vodoměrem a žalobce přimět, aby mu za vodu platili. Stejně tak z rozhodnutí ze dne 7. 10. 1997, kterým bylo kolaudační řízení stavby studny přerušeno a žalobcům bylo uloženo předložit opravenou projektovou dokumentaci a geodetické zaměření studny, prokazuje, že žalobci studnu na předmětném pozemku vybudovali, a to v rozporu s projektovou dokumentací, která počítala se zcela jiným řešením. Tyto podklady však žalobci nedoplnili, ke kolaudaci studny nedošlo, což však nic nemění na tom, že studna byla vybudována včetně přípojky a od kolaudace rodinného domu sloužila k dodávce vody. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud domnívá, že pro posouzení věci není s ohledem na toto zjištění již podstatné, zda žalobci měli k vybudování studny (kterou měli provést podle rozhodnutí ONV [obec], odbor životního prostřední ze dne 27. 8. 1990) souhlas tehdejšího vlastníka pozemku či nikoli. V situaci, kdy žalobci postupovali v rozporu s uvedeným rozhodnutím a projektem, a studnu na cizím pozemku vybudovali nově a na jiném místě, není již otázka, zda k tomu měli souhlas majitele pozemku, skutečně tou stěžejní.

15. Po právní stránce soud prvního stupně věc správně posoudil a odůvodnil v souladu s požadavky stanovenými v § 157 odst. 2 o. s. ř. Z jeho odůvodnění plyne, na jakých důkazech založil své rozhodnutí a z jakého důvodu nepovažoval tvrzení žalovaných popírajících vybudování studny žalobci za relevantní, resp. za vyvrácené provedenými důkazy. V jeho závěrech odvolací soud neshledal nic nesprávného a ani to, že žalovaní nadále mají na věc jiný názor, nečiní jejich odvolání opodstatněným. Ve shodě se soudem prvního stupně tak odvolací soud uzavírá, že studnu, od které vede vodovodní přípojka do rodinného domu žalobců, žalobci vybudovali v období mezi rokem 1990 až polovinou roku 1997 na cizím pozemku (jehož vlastníkem byl v té době [jméno] [příjmení]). Učinili tak v rozporu s projektovou dokumentací, která počítala s řešením spočívajícím v prohloubení a vyčištění stávající studny tvořené lemováním z tvrdého dřeva, a nikoli s výstavbou nové studny, což se zřejmě stalo důvodem, proč nedošlo k její kolaudaci.

16. Žalobci vybudovaná studna se však bez ohledu na to, že k její kolaudaci nešlo, stala nemovitou věcí podle § 119 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013. Vlastníkem stavby zřízené před 1. 1. 2014 na pozemku jiného vlastníka (což se tedy týká i studny, která je stavbou, a tedy samostatnou věcí, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010) je stavebník, tzn. žalobci. Nelze ji proto považovat za součást či příslušenství předmětného pozemku ve vlastnictví žalovaných. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009 k tomu uvedl, že„ v případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní“. Tato podmínka v projednávané věci nebyla splněna, neboť studna v době jejího patřila jinému vlastníku odlišnému od vlastníka pozemku. Studna pak zůstala i po 1. 1. 2014 podle § 3055 odst. 1 o. z. samostatným předmětem právních vztahů.

17. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se soudem prvního stupně, který s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že studna je vodním dílem podle § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona bez ohledu na to, že k její kolaudaci nedošlo. V situaci, kdy § 59a zákona č. 303/2013 Sb., kterým došlo s účinností od 1. 1. 2014 ke změně vodního zákona a vlastníkům pozemku byla uložena povinnost strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání, je třeba dát za pravdu žalobcům, že tím došlo k legalizaci jimi vybudované studny - vodního díla na pozemku nyní vlastněném žalovanými. Vzhledem k tomu, že žalovaní do tohoto zákonem zřízeného věcného břemene žalobců spočívajícího v jejich právu mít na předmětném pozemku studnu a užívat ji zasáhli tím, že žalobcům znemožnili na pozemek přístup, čímž jim znemožnili také přístup ke studni za účelem jejího užívání a údržby, bylo jim správně uloženo na základě žalobci podané občanskoprávní žaloby podle § 1042 o. z. zdržení se těchto neoprávněných zásahů.

18. Třebaže § 59a vodního zákona zmiňuje náhradu pro vlastníku pozemku za strpění jeho užívání, nelze z něj dovodit synallagmatický vztah mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem pozemku, tedy že povinnost strpět užívání pozemku by mohla být po jeho vlastníku požadována pouze v případě, že mu bude poskytnuta odpovídající náhrada. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. v případě, že mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla nedojde k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb., rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 se jedná o speciální nárok na jednorázovou náhradu. Bylo tedy a je věcí žalovaných, zda nárok u soudu uplatní či nikoli, rozhodně však tento nároku nelze považovat za podmínku, bez jejíhož splnění nemůže být žalobě vyhověno.

19. Pokud se jedná o určitost a srozumitelnost a s tím spojenou vykonatelnost žalobního petitu, nelze přehlédnout, že v žalobě žalobci požadovali uložení povinnosti žalovaným„ zdržet se zásahu do výkonu věcného břemene dle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách spočívající v jejich právu mít a užívat studnu na pozemku st. p. č [anonymizováno] v k. ú. [obec] u [anonymizována dvě slova]“. Při jednání dne 5. 10. 2021 soudkyně žalobce poučila o neurčitosti takového petitu, neboť z něj není zřejmé, jakého konkrétního zásahu do výkonu věcného břemene se žalovaní mají zdržet, pokud věcné břemeno má spočívat v jejich právu mít a užívat studnu a podle shodných tvrzení účastníků jim není v čerpání vody ze studny bráněno. K opravě petitu žalobcům poskytla lhůtu dvou týdnů, kterou využili a původní neurčité znění nahradili zněním, třebaže podle odvolacího soudu poněkud kostrbatým, ale vcelku jednoznačným a určitým. Nelze tak přisvědčit argumentaci žalovaných prosazujících názor o nesrozumitelnosti a nevykonatelnosti jim uložené povinnosti.

20. Odvolací soud ze shora popsaných důvodů přezkoumávaný výrok I rozsudku včetně nákladových výroků II a III podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Soud prvního stupně vysvětlil důvod, pro který náhradu nákladů řízení přiznal úspěšným žalobcům podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a rovněž je správně vyčíslil. Žalovanými vynaložené náklady na právní služby poskytnuté v souvislosti s předběžným opatřením nařízeným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 2021, č. j. 14 C 15/2021-33, které bylo změněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2021, č. j. 10 Co 52/2021-59 tak, že návrh žalobců na nařízení předběžného opatření byl zamítnut, jim nelze přiznat. Brání tomu § 145 o. s. ř., podle kterého„ účastníku, jemuž soud přizná náhradu nákladů řízení, přizná i náhradu nákladů předběžného opatření“. Nákladová povinnost za předběžné opatření tedy sleduje osud věci samé, není proto podstatné, zda předběžné opatření bylo či nebylo nařízeno, ale kdo byl úspěšný ve věci a komu byly přiznány celkové náklady řízení (viz Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kolektiv, Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 503). Vzhledem k tomu, že v řízení úspěšnými byli žalobci, byla jim soudem prvního stupně správně přiznána také náhrada nákladů souvisejících s řízením o předběžné opatření, třebaže v této fázi skutečně úspěšní nebyli, a to stručně řečeno proto, že„ vítěz bere vše“.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobcům byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení za dva úkony právní služby (spis vyjádření k odvolání a účast při jednání dne 6. 12. 2022) po 2 400 Kč podle § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1, písm. k) a g) AT, čtyři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, cestovné právního zástupce k jednání z [obec] do [obec] a zpět osobním autem ve výši 1 474 Kč podle § 13 odst. 5 AT, náhrada za ztrátu času cestou za šest půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT a 21 % DPH ve výši 1 696 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Za neúčelný odvolací soud považuje úkon spočívající v sepisu vyjádření zástupce žalobců ze dne 3. 11. 2022, které bylo pouze replikou na repliku žalovaných a žádné nové informace jdoucí nad rámec jejich vyjádření k odvolání neobsahovalo.

Poučení