64 Co 291/2024 - 143

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Timma Šmehlíka a soudců JUDr. Anny Grimové a JUDr. Viktora Vaške ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované společnosti 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 1/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 1/0] 2. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o 3 221 477,70 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 7. 2023, č. j. 5 C 3/2023-83, takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a II potvrzuje. Ve výroku V se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 332 031,35 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a žalobkyně a 2. žalovaný vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 662,72 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 1. žalobkyně je dále povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 19 127,68 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a oběma žalovaným uložil zaplatit žalobkyni 3 221 477,70 Kč s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 245 220,19 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 755 690,36 Kč od 21. 12. 2022 do zaplacení a z částky 465 787,34 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení s tím, že plněním jednoho žalovaného zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok I), jen první žalované uložil povinnost zaplatit smluvní pokutu v celkové výši 904 534,52 Kč (výrok II), zastavil řízení o požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty v této výši druhým žalovaným (výrok IV), zamítl žalobu (evidentně vůči první žalované, ačkoliv to ve výroku vyjádřeno nesprávně není) na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z 2 755 690,36 Kč a z 465 787,34 Kč za dobu od 3. 2. 2023 do zaplacení (výrok IV) a oběma žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 344 869,45 Kč. Dospěl k závěru, že žalobkyně a 1. žalovaná uzavřely dne 3. 2. 2022 smlouvu o dílo podle § 2586 občanského zákoníku (o. z.), žalobkyně dílo řádně provedla a předala žalované. První žalovaná v této části žalovaný nárok uznala, kromě toho prokazuje existenci jejího dluhu podle faktury č. [hodnota] uznání dluhu a částečné zaplacení faktury částkou 280 563,39 Kč. Existenci dluhu vyúčtovaného fakturou 202240 prokazuje 1. žalovanou podepsaný položkový rozpočet stavby. Skutečnost, že 2. žalovaný za tento dluh převzal ručitelský závazek ve smyslu § 2018 o. z. je prokázána dohodou o převzetí ručení ze dne 21. 7. 2022. Sporným zůstalo pouze to, zda byla platně sjednána smluvní pokuta a zda existují důvody pro její moderaci dle § 2051 o. z. Soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 227/2022 a shledal ji přiměřenou, jak s ohledem na dohodnutou denní sazbu pokuty 0,1% z výše dluhu, tak i vzhledem k okolnostem případu, které posuzoval s ohledem na okolnosti, za kterých byla smlouva o dílo uzavřena, jak je zjistil z výpovědi svědka [Anonymizováno]. [Anonymizováno], tak i s ohledem na chování 1. žalované během jejího prodlení s úhradou utvrzeného dluhu. Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení smluvní pokuty vůči 2. žalovanému. Ve zbylé části soud podle upraveného žalobního návrhu žalobě vyhověl, vyjma požadavku na zaplacení smluvní pokuty do budoucna, neboť soudně lze přiznat pouze splatnou smluvní pokutu (viz. 26 Cdo 1121/2013). Stejné účinky jako vyúčtování smluvní pokuty má doručení stejnopisu žaloby (viz. 23 Cdo 4384/2014), ke kterému došlo u 1. žalované dne 2. 2. 2023. Soud žalobě vyhověl i co do úroku z prodlení z jistiny uplatněného dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Oba žalovaní podali proti rozsudku včasná odvolání. První žalovaná napadla odvoláním výroky I a II a závislý výrok V, jímž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Poukázala na to, že její tvrzení k okolnostem, za kterých došlo k uzavření smlouvy, je v rozporu s tvrzeními žalobkyně. Jestliže soud neprovedl důkaz účastnickými výpověďmi [Anonymizováno]. [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [jméno FO] k prokázání tvrzení žalované k těmto okolnost a k důvodům sjednání smluvní pokuty, nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem k jí označeným důkazům a neúplně zjistil skutkový stav věci. Závěry soudu ohledně okolností případu jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Jediný závěr o funkci sjednané smluvní pokuty, který soud mohl učinit, je ten, že ujednání o smluvní pokutě v čl. 8 odst. 8.

2. Smlouvy nebyla sjednána cíleně s ohledem na osobu žalované a smluvní pokuta je spíše jakýsi pozůstatek právního vědomí o poplatku z prodlení v případě prodlení se zaplacením faktury, jak jej upravoval § 378 Hospodářského zákoníku (o čemž svědčí i formulace čl. 8 odst. 8.

2. Smlouvy). Podle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 227/2022, soud nemá zkoumat nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu a má objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele. K přiměřenosti nároku žalovaná uvádí, že v součtu smluvní pokuty s rovněž požadovaným úrokem z prodlení je žalobkyni přiznáván nárok ve výši 51,5% jistiny dluhu, což za rok činí 1 659 061,02 Kč, přičemž žalobkyně netvrdí, že jí v důsledku prodlení vznikla konkrétní škoda. Závěr soudu o přiměřenosti smluvní pokuty a odmítnutí návrhu na její moderaci spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla moderovat smluvní pokutu na 0,005% denně. Vůči nákladovému výroku namítla, že soud nesprávně přiznal náhradu odměny za dvě předžalobní výzvy (každému z žalovaných); odměna za tento úkon měla být přiznána pouze jednou, a navíc v poloviční výši. Druhý žalovaný podal odvolání proti výroku I a V přezkoumávaného rozsudku. I on soudu prvního stupně vytknul neprovedení důkazu účastnickými výpověďmi. Rozsudek je podle něj nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje žádné skutkové ani právní hodnocení dohody o převzetí ručení. Ručitelské prohlášení žalovaného nevymezuje určitý, ručením zajišťovaný závazek a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník. Zajišťovaný závazek není identifikován tak, že je nezaměnitelný s jiným závazkem. Vůči nákladovému výroku má stejnou výhradu jako 1. žalovaná, s tím, že on by k úhradě nákladů řízení neměl být zavázán vůbec. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. První žalovaná ani z části dobrovolně neuhradila cenu za provedené dílo. To, co žalobkyně na úhradu tohoto nároku získala, jí poskytla třetí osoba – [právnická osoba]. Žalovaná při prvním jednání uznala jistinu nároku, její zmocněnec avizoval urovnání věci dohodou, pročež soud jednání odročil, ovšem k žádnému serióznímu jednání nedošlo. Odvolání žalovaní staví z velké části na neprovedeném důkazu výslechem žalovaného a dalšího člena statutárního orgánu žalované, kteří se k žádnému ze tří jednání nikdy osobně nedostavili. Odvolání podali blanketní, odůvodnili je až v nadstandardně dlouhé lhůtě 45 dnů, jejich postup je obstrukční. K otázce posouzení přiměřenosti smluvní pokuty zdůraznila odst. 62 odůvodnění soudem aplikovaného rozhodnutí 31 Cdo 2273/2022, dle něhož břemena tvrzení a důkazu ohledně okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty, tíží dlužníka, tj. žalovanou stranu. Ani žalobkyně, ani žalovaná, netvrdila konkrétní výši škody, která jí v důsledku prodlení žalovaného vznikla. Za této procesní situace nebyl důvod provádět žalovanou označené důkazy. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu daném odvoláními obou žalovaných podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že v meritu věci tato odvolání důvodná nejsou, důvodnými je zčásti shledal ve vztahu k výroku přezkoumávaného rozsudku o nákladech řízení. Předmětem řízení je (po jeho částečném zastavení) požadavek žalobkyně na zaplacení neuhrazené části ceny díla, které žalobkyně jako zhotovitel provedla pro objednatele – 1. žalovanou na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi těmito účastníky dne 3. 2. 2022. Dílem bylo provedení stavebních prací na stavební akci „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], přičemž žalovaná na této stavbě sama působila v právním postavení zhotovitele provádějícího dílo pro [právnická osoba]. V řízení žalobkyně požaduje zaplacení ceny provedeného díla 3 221 477,70 Kč, představující neuhrazenou část z původně čtyřmi fakturami žalobkyně vyúčtovaných 7 021137,18 Kč, z nichž bylo žalobkyni plněním poskytnutým společností [právnická osoba]. (na základě dohody sjednané s ní a žalovanou) zaplaceno, byť po splatnosti 3 519 436,61 Kč (dne 27. 9. 2022) a 280 222,87 Kč (dne 20. 12. 2022). Požaduje také úrok z prodlení jdoucí ve výši určené předpisy práva občanského jak z neuhrazené jistiny (465 787,34 Kč, dosud zcela nezaplacené faktury č. [hodnota] a 2 755 690,36 Kč, nedoplatku faktury č. [hodnota]), tak za dobu prodlení z již zaplacené části ceny díla, tj. s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně 3 230 334,61 Kč (fa. č. [hodnota]) za dobu od 1. 5. 2022 do 27. 9. 2022, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z 289 102 Kč za dobu od 1. 8. 2022 do 27. 9. 2022 (fa č.[hodnota]) z 3 035 913,23 Kč. Vůči druhému žalovanému nárokovala zaplacení tohoto plnění na základě jím převzatého ručení za splnění dluhu 1. žalované, které měl žalovaný převzít dohodou o převzetí ručení z 21. 7. 2021. Po částečném zpětvzetí žaloby a jemu odpovídajícímu zastavení řízení se jen proti první žalované žalobkyně domáhá úhrady smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo ve výši 0,1% za každý den prodlení žalované se zaplacením ceny díla; jelikož výrok IV, jímž soud prvního stupně zamítl požadavek na její úhradu za dobu od 3. 2. 2023 do zaplacení (ze základu 3 221 477,70 Kč), nabyl právní moci, je předmětem odvolacího řízení smluvní pokuta ve výši 904 534,52 Kč, za dobu prodlení 1. žalované vymezenou ve vztahu k jednotlivých částem ceny díle ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně správně a v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí věci zjistil skutkový stav, který ani v odvolacím řízení nedoznal změny, a na jeho základě učinil také zásadně správné právní závěry. Pokud jde o úhradu ceny díla nárokovanou vůči 1. žalované, odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, dle kterých žalobkyně v řízení prokázala, že s 1. žalovanou uzavřela platnou smlouvu dílo dle ust. § 2586 a násl. o. z., dílo, k jehož provedení se jí zavázala, řádně provedla a předala žalované včetně sjednaných víceprací, a že zmíněnými fakturami vůči žalované uplatnila k úhradě dohodnutou cenu díla, s jejíž úhradou se 1. žalovaná dostala do prodlení. Žalovaní v řízení netvrdili, že by na úhradu této pohledávky žalobkyně plnili více či dříve, než jak žalobkyně uvedla (a jak je shrnuto výše), ostatně, jak soud prvního stupně zdůraznil, při prvém jednání konaném v řízení dne 31. 5. 2023 první žalovaná v této části nárok uplatněný žalobou uznala. Ani v odvolání, přes explicitní dotaz odvolacího soudu, 1. žalovaná neuvedla proti této části rozhodnutí soudu prvního stupně žádné námitky. Žalobkyně tedy prokázala, že má podle § 2610 o. z. proti 1. žalované právo na zaplacení ceny provedeného díla spolu s úrokem z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši určené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu, v jakém jí byl tento úrok z prodlení přisouzen, spolu s paušální náhradou nákladů spojených s uplatněním této pohledávky ve výši 1 200 Kč. Odvolací soud souhlasí také se závěrem soudu prvního stupně, že 2. žalovaný je povinen uspokojit pohledávku žalobkyně na úhradu ceny díla spolu s nárokovaným příslušenstvím jako ručitel 1. žalované. Neztotožňuje se s výtkou žalovaného o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Soud prvního stupně vyložil, že žalovaný svůj ručitelský závazek převzal v (písemné) dohodě z 21. 7. 2022, v níž v souladu s ust. § 2018 vůči žalobkyně jakožto věřiteli prohlásil, že její pohledávku na zaplacení ceny díla upokojí, jestliže ji nesplní její dlužník - 1. žalovaná. Pohledávka žalobkyně, jež je ručením 2. žalovaného zajištěna, je dostatečně určitě vymezena článcích II dohody z 21. 7. 2022, a to jak určení svého právního důvodu, tak i určením celkové výše pohledávek, k nimž se ručení vztahuje (včetně víceprací). Článek II odst. 2,3 dohody pak splňuje požadavky ust. § 2019 odst. 1 část věty za středníkem o. z. pro poskytnutí ručení za dluhy budoucí. Prohlášení 2. žalovaného uspokojit žalobkyni, pokud 1. žalovaná svůj dluh nesplní, je vtěleno do čl. III dohody. První žalovaná svůj splatný dluh neuhradila ani po doručení tzv. předžalobní výzvy, kterou jí žalobkyně zaslala dne 23. 11. 2022. Vytýká-li 2. žalovaný soudu prvního stupně, že jej nevyslechl, pak odvolací soud připomíná, že svou účastnickou výpovědí chtěl žalovaný prokázat, že smlouva o dílo byla uzavírána v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaný pomíjí, že nebyl účastníkem tohoto právního jednání, tudíž při uzavření smlouvy o dílo v tísni jednat nemohl. Ve vztahu k dohodě o převzetí ručení uvedl pouze to, že je „jen logickým navazujícím důsledkem“ tísně a nápadně nevýhodných podmínek, za kterých byla uzavřena smlouva o dílo. [adresa] je tato „logická“ kauzalita odůvodněna, žalovaný nevysvětlil. Žalovaný nebyl dlužníkem žalobkyně ze smlouvy o dílo, převzetí ručení za 1. žalovanou je projevem jeho smluvní volnosti, a pokud v řízení neuvedl žádná tvrzení, jejichž prokázání by mohlo vést k závěru o neplatnosti jeho právního jednání, soud prvního stupně nepochybil, že tento navržený důkaz neprovedl. Pro úplnost odvolací soud dodává, že 2. žalovaný se neúčastnil žádného s jednání, které soud prvního stupně ve věcí provedl (ač navrhoval svou výpověď), pročež nemohl být soudem vyzván, aby svá tvrzení doplnil. Provedení důkazu výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] 2. žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nenavrhl. Konečně, ani pokud jde o nárok na zaplacení smluvní pokuty přisouzený žalobkyni proti prvé žalované, nejsou odvolací námitky žalované opodstatněné. Soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 2048 o. z., podle kterého ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Odvolací soud s ním souhlasí i v tom, že 1. žalovaná neprokázala existenci skutečností, pro které by měl soud v řízení uplatněnou smluvní pokutu snížit, neboť je nepřiměřeně vysoká s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, jak mu až do výše škody vzniklé porušením utvrzené povinnosti do doby rozhodnutí soudu umožňuje ust. § 2051 o.z. Také ohledně tohoto nároku soud prvního stupně vyšel ze správně a s ohledem na právně významná tvrzení dostatečně zjištěného skutkové stavu, a jeho rozhodnutí se neodchyluje od závěrů judikatury Nejvyššího soudu, včetně žalovanou akcentovaného rozhodnutí jeho velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023 (ale i dalších. např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1424/2023 či 27 Cdo 1354/2023). Podle rozsudku NS z 11.1.2023 se přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Žalobkyně tvrdí, že smluvní pokuta plnila především (dle názoru odvolacího soudu v podstatě výhradně) preventivní funkci, což při využití interpretačních pravidel stanovených v ust. § 555 a násl. o. z. plyne ze samotné smlouvy (jejího čl. 8.2.), z výpovědi svědka [Anonymizováno], ale v podstatě i z tvrzení žalované, která jsou shrnuta v bodě 2 odst. 8 jejího vyjádření ze dne 10. 7. 2023 (č. l. 70 p. v.). Smluvní pokuta je sjednaná k zajištění peněžité pohledávky na zaplacení ceny díla, která měla být částečně hrazena ještě v průběhu jeho provádění zhotovitelem. Svědek [Anonymizováno] uvedl, že totožné ujednání má žalobkyně ve všech svých smlouvách, tedy bez ohledu na individuální okolnosti konkrétních zakázek, a jako běžná jsou zákazníky žalobkyně bez výhrad v této podobě přijímána. Totéž tvrdí i žalovaná, byť se snaží v odvolání vyvolat zdání spornosti tvrzení k této okolnosti. Zdůrazňuje je-li žalovaná ve svém vyjádření z 10. 7. 2023, které za zdroj svých tvrzení ohledně okolností rozhodných pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty označila i v odvolacím řízení (viz protokol o jednání před odvolacím soudem, č. l. 138 p. v.), že smlouvy připravila žalobkyně, ujednání o smluvní pokutě „nebylo cílené vůči osobě žalobce“ (zjevně myšleno žalované), neboť smlouva byla žalobkyní žalované předložena jako její standardní smlouva a žádné zvláštní okolnosti pro ujednání o smluvní pokutě v době uzavření smlouvy dány nebyly, pak jsou tvrzení obou stran ohledně okolností, za kterých ujednání o povinnosti uhradit smluvní pokutu pro případ prodlení žalované s placením ceny díla shodná. Ostatní okolnosti, jako že nebyla žalované sdělena „žádná mentální rezervace žalobce proti osobě žalované“ a že osobu žalobce vnímal jako osobu žádanou ze strany [právnická osoba]. nemají pro zjištění vůle účastníků stran funkce, kterou měla smluvní pokuta plnit, jakýkoliv význam. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud členy správní rady žalované (kteří se navíc ani k jednomu jednání nedostavili) nevyslechl. Správnost tvrzení žalobkyně, že smluvní pokuta představovala nástroj, jímž si žalobkyně (neúspěšně) chtěla zajistit včasné splnění svých pohledávek, posiluje i její oprávnění přerušit provádění díla pro případ prodlení žalované, rovněž sjednané v ustanovení čl. 8. 2. smlouvy o dílo. Na základě tohoto zjištění pak i odvolací soud nemá sjednanou smluvní pokutu, jak pokud jde o dohodnutou denní sazbu, tak i pokud jde o její celkovou výši, za nepřiměřenou. Sazbu 0,1% z výše dluhu, se kterým je dlužník v prodlení, má soud stejně jako žalobkyně má i na základě poznatků získaných z rozhodovací činnosti za zcela běžnou mezi podnikateli ve smlouvách, jejichž předmětem je provedení díla srovnatelného rozsahu a hodnoty, To platí jak všeobecně (ve vztazích mezi podnikateli, kteří do smluvní vtahu vstupují v rovném postavení), tak i v posuzované věci, v níž žalovaná ani netvrdí žádnou okolnost (kromě toho, že žalované nevznikla škoda), pro kterou by sjednaná výše smluvní pokuty neměla být přiměřenou. S ohledem na převažující preventivní funkci smluvní pokuty, kdy sankce z ní plynoucí je toliko důsledkem prodlení žalované, a jeho délky, neměl by odvolací soud požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou, ani kdyby bylo zjištěno, že v důsledku porušení povinnosti žalované žalobkyni nevznikla konkrétní škoda, která by měla být pokutou kompenzována. U peněžitých pohledávek je zpravidla obtížné prokázat, že prodlení s jejich úhradou vede ke vzniku konkrétní škody, a věřitelé těchto pohledávek je smluvní pokutou jen výjimečně utvrzují s ohledem na nějakou určitou škodu, která jim hrozí vzniknout. Současně ovšem platí také to, že prodlení z úhradou peněžitých pohledávek má vždy negativní dopad do sféry podnikajícího věřitele, neboť, jak je zdůrazněno i v preambuli Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/[právnická osoba] postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, opožděné platby mají negativní dopad na likviditu a komplikují finanční řízení podniků. Postihují rovněž jejich konkurenceschopnost a ziskovost v případech, kdy věřitel potřebuje kvůli opožděné platbě získat vnější financování. Riziko takových negativních dopadů se výrazně zvyšuje v dobách hospodářského propadu, kdy je přístup k financování obtížnější. V souzené věci byla smluvní pokutou zajištěna povinnosti k úhradě pohledávky ve výši (bez víceprací) více než 7 500 000 Kč, požadavek na zaplacení smluvní pokuty v přisouzené výši za dobu delší než půl roku (pokud jde o dosud neuhrazenou část nároku žalobkyně) za situace, kdy prodlení žalované se zaplacením utvrzeného dluhu trvá, nemá odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za nepřiměřený. Nedospěl-li odvolací soud k závěru, že uplatněná smluvní pokuta vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem není nepřiměřeně vysoká, není možné přistoupit k její moderaci. Lze snad dodat, že míra moderace navržená žalovanou, se jeví až absurdní, domáhá-li se žalovaná, aby byla smluvní pokuta snížena na 0,005% denně z dlužné částky, jelikož žalobkyně má vedle smluvní pokuty právo i na úhradu úroku z prodlení. Jestliže žalovanou nepřiměla k včasné úhradě hrozba sankce v podobě zákonného úroku z prodlení (15 %, p. a.), je evidentní, že žalovanou za přiměřenou označená smluvní pokuta, která by „zákonný“ úrok fakticky navýšila o pět tisícin procenta ručně, by rozhodně nebyla schopna její dluh vůči žalobkyni utvrdit. Veden sdělenými důvody proto odvolací soud rozsudek soudu ve věci samé podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Částečně opodstatněné shledal dovolací soud odvolání 1. žalované proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, odvolání 2. žalovaného proti tomuto výroku je důvodné zcela. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou odvolací soud souhlasí s aplikací ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznání práva na úplnou náhradu nákladů žalobkyně proti první žalované. Částečně je ale třeba dát žalované zapravdu v tom, že výši náhrady soud nesprávně vyčíslil, pokud žalobkyni přiznal za úkon právní služby, a to za výzvu k plnění dle ust. § 142a o.s.ř., náhradu odměny ve výši plného úkonu; za tento úkon právní služby přísluší náhrada ve výši jedné poloviny hodnoty úkonu (§ 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu). Soud prvního stupně uvedl, že plná odměna za tento úkon byla žalobkyni přiznána dle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu, neboť výzva k plnění obsahovala i základní skutkový a právní rozbor věci. K tomu je nutno namítnout, že ustanovení § 142a o.s.ř. zaslání jakéhokoliv rozboru v předžalobní výzvě pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalobci nevyžaduje. Žalovaná se ale mýlí, pokud se domnívá, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal za tento úkon odměnu dvakrát. Soud to tak sice v odůvodnění rozsudku skutečně uvedl, jde ovšem o zjevnou chybu v psaní. Uvedl-li předžalobní výzvu ve výčtu úkonů podruhé, měl na mysli vyjádření žalobkyně ve věci samé z 29. 6. 2023. K jeho podání byla žalobkyně soudem vyzvána, a tento úkon naopak v odůvodnění nákladového výroku chybí. Odvolací soudu proto změnil výrok V přezkoumávaného rozhodnutí a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši snížené o polovinu odměny za jeden úkon právní služby, tj o částku 12 838,10 Kč (včetně odpovídající DPH) a 1. žalované uložil žalobkyni zaplatit náhradu ve výši 332 031,35 Kč. Výrok V o nákladech řízení změnil odvolací soud také ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným. Soud prvního stupně pominul, že ve vztahu k 2. žalovanému bylo řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastaveno, a v tomto rozsahu z procesního hlediska ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věta prvá zavinila zastavení řízení žalobkyně. Míra procesního zavinění zastavení řízení (i s ohledem na uplatnění pokuty do zaplacení) je zásadně rovnocenná procesnímu úspěchu žalobkyně (výší přisouzeného nároku), proto odvolací soud aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. V odvolacím řízení byla vůči prvé žalované žalobkyně úspěšná zcela, vůči druhému žalovanému byla úspěšná v převážné míře, proto má proti žalované právo na úplnou náhradu nákladů řízení, které v něm účelně vynaložila na uplatnění svého práva, a vůči druhému žalovanému má právo na náhradu poměru jejího úspěchu odpovídající části těchto nákladů. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z odměny jejího zástupce za dva úkony právní pomoci po 24 820 Kč, určené z tarifní hodnoty 4 126 012,22 Kč (součet jistiny přisouzené ve výroku I a smluvní pokuty ve výroku II), dvou režijních paušálů po 300 Kč a odpovídající DPH, v součtu 60 790,40 Kč. V tomto rozsahu má právo na náhradu nákladů vůči 1. žalované, která odvoláním neúspěšně napadla oba výroky ve věci samé (její částečný úspěch ohledně nákladového výroku je marginální). Ve vztahu k druhému žalovanému byl předmětem odvolacího řízení ve věci samé toliko výrok I rozsudku soudu prvního stupně (3 221 477,70 Kč), míra procesního úspěchu žalovaného, který úspěšně napadl nákladový výrok, jímž bylo uloženo zaplatit 344 869,45 Kč, činí přibližně 10%. Odvolací soud uložil žalovanému zaplatit náhradu 80 % nákladů žalobkyně v odvolacím řízení, určených, pokud jde o odměnu zástupce žalobkyně, z částky 3 221 477,70 Kč jakožto předmětu řízení ve věci samé mezi těmito dvěma účastníky, což odpovídá nákladům ve výši 52 078,40 Kč. Osmdesát procent z této částky je 41 662,72 Kč. V této výši zavázal soud oba žalované k náhradě společně a nerozdílně, zbytek náhrady do částky 60 790,40 Kč, tedy 19 127,68 Kč, uložil k úhradě pouze 1. žalované.