64 Co 690/2025 - 126

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Davida Kotrbatého ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] naposled bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B], jako opatrovníkem o zaplacení částky 219 149,82 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Chebu z 23. 10. 2025, č. j. 9 C 252/2024-103 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 305 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 219 149,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % od 13. 10. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývající částce 112 258,57 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 31 335,53 Kč a dále ve výši rozdílu mezi přiznaným a zamítnutým úrokem z prodlení, a s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 275,42 Kč a ve výši 8,9 % ročně z částky 326 208,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] uzavřela se žalovaným 25. 11. 2020 smlouvu o úvěru za účelem konsolidace jeho předchozích dluhů, na základě které žalovanému poskytla částku 400 000 Kč, z níž na úvěr žalovaného u [právnická osoba]. byla vyplacena částka 198 631,65 Kč a na úvěr u [Anonymizováno], [Anonymizováno] částka 35 000 Kč, a zbývajících 166 368,35 Kč bylo poukázáno žalovanému na běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit s úrokem ve výši 8,9 % ročně formou 120měsíčních splátek po 5 545,41 Kč včetně pojištění. Z důvodu prodlení žalovaného se splátkami věřitel úvěr zesplatnil, dlužnou částku vyčíslil na 342 642,59 Kč a žalovaného vyzval k jejímu zaplacení, a protože se tak nestalo, pohledávku s příslušenstvím postoupil smlouvou z 19. 3. 2024 žalobkyni, což bylo žalovanému 15. 4. 2024 oznámeno. Po postoupení pohledávky žalovaný zaplatil ještě částku 9 630,40 Kč, která byla započtena na úrok ke dni 24. 6. 2024, a poté, co na výzvu žalobkyně k zaplacení dluhu do 12. 10. 2024 nereagoval, žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zaplacení částky 331 408,39 Kč, z toho jistiny ve výši 326 208,39Kč a poplatků ve výši 5 200 Kč, spolu s úrokem ve výši 21 275,42 Kč a dále ve výši 8,9 % ročně z částky 326 208,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení, a s úrokem z prodlení ve výši 31 335,53 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 331 408,39 Kč od 25. 6. 2024 do zaplacení.

2. V situaci, kdy žalovaný je rumunský státní občan, u něhož nebylo zjištěno, že ke dni zahájení řízení měl bydliště v ČR, soud prvního stupně svoji pravomoc (mezinárodní příslušnost) dovodil z článku 7 odst. písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) s tím, že jde o nárok ze smlouvy, která měla být splněna v České republice. S odkazem na čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 (Řím I) použil právo České republiky, kde měl žalovaný v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště. Jako osobě neznámého pobytu žalovanému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil opatrovníka z řad advokátů.

3. Po právní stránce soud prvního stupně s odkazem na § 2395 občanského zákona (o. z.) a § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru uzavřel, že věřitel řádně neprověřil úvěruschopnost, a proto je smlouva o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, podle kterých věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče přitom předpokládá, že údaje, které dlužník uvede, budou věřitelem ověřeny, resp. objektivně podloženy, minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a také předložením výpisů z účtu žalovaného za přiměřené předchozí období, což se v projednávaném případě nestalo. Poukázal na to, že údaje, které žalovaný v žádosti o konsolidaci půjček uvedl, jsou nevěrohodné a chybí v zmínka o jeho faktických výdajích. Pochybnosti vzbuzují údaje, že jeho příjem činí 35 817 Kč a že příjem rodiny činí 65 000 Kč, přitom počet zdrojů příjmů je jen jeden, a také že má úvěr 198 631 Kč, který bude ukončen a další úvěr 35 000 Kč, který bude konsolidován. Jak však bylo zjištěno, žalovaný měl celkem čtyři úvěry, které splácel splátkami ve výši 10 739 Kč měsíčně, dva úvěry mu pak byly konsolidovány předmětným novým úvěrem, který měl splácet ve výši 5 545,11 Kč měsíčně, a z nekonsolidovaných úvěrů mu nadále zůstaly splátky ve výši 4 832 Kč měsíčně. Jeho nové celkové dluhové zatížení tak poté činilo 10 377 Kč. Situaci dokresluje, že žalobkyně neprověřila žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a nebyl proveden test jeho solventnosti. Jako nepřiléhavý soud prvního stupně odmítl žalobkyní akcentovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích 5 Co 231/2020, který podle něj na tuto věc nedopadá, a rozsudek Městského soudu v Praze 12 Co 367/2020, který pracuje s ekonomickým modelem, jenž je ale pro posouzení úvěruschopnosti nevhodný. Zdůraznil, že úvěr byl poskytnutý konkrétnímu spotřebiteli, který měl konkrétní výdaje, a to mimo jiné na splátky čtyř úvěrů, proto tuto situaci není možné statisticky srovnávat s jinými. Neobvyklé v tomto případě je i to, že věřitel žalovanému založil běžný účet den před uzavřením smlouvy o úvěru, na základě které mu poskytl poměrně vysokou částku. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru proto nárok posoudil podle § 2991 o. z. a žalobkyni přiznal zbývající část jistiny ve výši 219 148,82 Kč představující rozdíl mezi žalovanému poskytnutou částkou 400 000 Kč a jím vrácenou částkou 180 850,18 Kč. Protože žalovaný netvrdil a ani neprokázal, jaké jsou jeho možnosti tuto částku splácet, žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. z přisouzené částky rovněž úrok z prodlení, a to podle § 573 a § 1958 odst. 2 o. z. ode dne 13. 10. 2024 následujícího po výzvě k úhradě, až do zaplacení. Ve zbývající jím specifikované části žalobu zamítl.

4. Jako nedůvodnou soud prvního stupně odmítl žalovaným vznesenou námitku promlčení částky 219 149,82 Kč. Poukázal na to, že úvěr byl čerpán 26. 11. 2020 a žalovaný naposled zaplatil splátku ve výši 4 208,53 Kč dne 11. 7. 2023, čímž se prodloužila promlčecí lhůta o deset let do 11. 7. 2033. V té souvislosti odkázal na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 101/2023, kde Nejvyšší soud uvedl, že „plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem podle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty“. Z toho, podle odvolacího soudu poněkud nelogicky, dovodil, že v pojednávané věci, kde nebyly možnosti žalovaného splácet prokázány, došlo částečným plněním podle § 2054 odst. 2 o. z. k uznání dluhu a tím podle § 639 o. z. k prodloužení promlčecí lhůty.

5. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 57 %, úspěch účastníků tak byl přibližně stejný, a proto žádnému z nich náhradu nákladů řízení nepřiznal. V posledním výroku rozsudku uvedl, že o odměně opatrovníka žalovaného rozhodne samostatným usnesením 6. Žalovaný se prostřednictvím opatrovníka proti výroku I rozsudku a akcesorickému nákladovému výroku III včas odvolal. Namítl nesprávná skutková zjištění soudem prvního stupně ve vztahu k jeho údajnému uznání dluhu a nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k promlčení. Zdůraznil, že pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení vznikla již čerpáním úvěru dne 26. 11. 2020, a proto subjektivní tříletá promlčecí lhůta pro jeho vydání začala plynout 27. 11. 2020 a k jejímu marnému uplynutí došlo 27. 11. 2023, neboť žaloba byla podána teprve 29. 10. 2024. Soud prvního stupně podle něj chybně interpretoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023 a nesprávně z něj dovodil, že pokud žalovaný spotřebitel neprokáže, že je v jeho možnostech platit celý dluh později, nastává částečným plněním uznání dluhu. Nejvyšší soud přitom explicitně uvedl, že „plnění spotřebitele podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které směřuje k vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem, nenaplňuje důvody uznání dluhu ve smyslu § 639 o. z., neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě“. Plnění žalovaného tak představovalo dílčí plnění neplatného závazku, tedy nikoli plnění částečné, a proto nevedlo k uznání zbytku dluhu. Splátky přitom byly realizovány převodem z běžného účtu žalovaného vedeného věřitelem, příkaz k jejich provádění byl zadán při podpisu úvěrové smlouvy a věřitel je prováděl automaticky. Tuto skutečnost potvrzuje oznámení věřitele z 20. 10. 2023, kde vyčíslil uhrazenou jistinu úvěru ve výši 73 791,61 Kč. Z ničeho proto nelze podle žalovaného dovodit, že měl vůli splácet bezdůvodné obohacení, a že provedenými splátkami došlo k uznání dluhu. Z těchto důvodů žádal, aby odvolací soud výrok I rozsudku změnil a žalobu i ve zbývající části zamítl, a aby žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku v napadené části a s rozhodnutím soudu prvního stupně se ztotožnila. Poukázala na to, že splatnost závazku spotřebitele podle zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené jeho možnostem. Okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou proto závislé na poměrech dlužníka a promlčecí lhůta tak začne běžet až po uplynutí doby přiměřené jeho možnostem plnit, jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Praze z 2. 9. 2025, sp. zn. 22 Co 47/2025, který uvedl, že „splatnost závazku, a tudíž i okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, nejsou nadále závislé na vůli věřitele, ale na poměrech dlužníka. Žalobkyně jako věřitel nemůže přivodit splatnost své pohledávky výzvou k plnění a dlužník není povinen plnit na tuto výzvu bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z., ale splatnost závazku nastává až v době přiměřené možnostem žalovaného dluh splnit. Před touto dobou věřitel ani nemůže svůj nárok uplatnit u soudu, tudíž nemůže ani začít běžet promlčecí lhůta“. V projednávané věci, kdy žalovaný plnil dluh přiměřeně svým možnostem až do července 2023, k promlčení pohledávky nedošlo.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v části napadené odvoláním žalovaného podle § 212 a § 212a o. s. ř., a to včetně řízení, které mu předcházelo, vzal v úvahu argumenty žalovaného a vyjádření žalobkyně a po nařízeném jednání, při kterém žalobkyně doplnila tvrzení za podmínek uvedených v § 213 o. s. ř. ohledně informovanosti její právní předchůdkyně o možnostech a schopnostech žalovaného splácet úvěr, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Pokud jde o výrok II, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o částku 112 258,57 Kč se specifikovaným příslušenstvím, nebyl odvoláním účastníků, resp. žalobkyně, dotčen, nabyl již právní moci a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem.

10. Soud prvního stupně správně dovodil, že je podle článku 7 Brusel I bis soudem pravomocným k projednání této věci s cizím prvkem. Z hlediska skutkových zjištění lze rovněž odkázat na přezkoumávaný rozsudek, kde se soud prvního stupně zabýval otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného věřitelem podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a kde také víceméně jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně k prokázání tohoto tvrzení předložila a jaká zjištění z nich učinil. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem o neplatnosti smlouvy o úvěru podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vzhledem k řádnému neprověření úvěruschopnosti žalovaného před jejím uzavřením, neboť v situaci, kdy existovaly zjevné pochybnosti o hodnověrnosti žalovaným uvedených údajů a také o tom, zda bude schopen úvěr splácet, neměl mu být úvěr poskytnut. Odvolací soud se také se soudem prvního stupně ztotožňuje v tom, že za této situace žalovanému vznikla povinnost vrátit „jen“ nezaplacený zbytek jistiny úvěru. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání žalovaného a odvolací důvody) nebylo sporu, stejně tak jako o tom, jakou částku předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila, kolik z ní žalovaný postupně zaplatil a jaká částka ještě zbývá k zaplacení. Je proto zřejmé, že na základě neplatné úvěrové smlouvy z 25. 11. 2020 žalovaný obdržel částku 400 000 Kč, kterou postupně splácel. Naposled tak učinil 11. 7. 2023, kdy zaplatil částku 4 208,53 Kč. Protože od té doby žádnou splátku neuhradil, věřitel úvěr ke dni 18. 10. 2023 zesplatnil a žalovaného vyzval k úhradě částky 342 642 Kč vyčíslené včetně všech možných poplatků a smluvních pokut, a tuto pohledávku pak smlouvou z 19. 3. 2024 postoupil žalobkyni. Úsudek soudu prvního stupně o existenci povinnosti žalovaného k zaplacení dosud nesplacené části jistiny, která mu byla poskytnuta v souvislosti s předmětnou smlouvou u úvěru, je tedy správný.

11. Jde-li o námitku promlčení vznesenou opatrovníkem žalovaného, je třeba vyjít z následujícího.

12. Podle § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Rozsudek o povinnosti spotřebitele zaplatit bezdůvodné obohacení ve smyslu § 87 odst. 1, 2 zák. o spotř. úvěru má deklaratorní povahu. Je tomu tak proto, že ustanovení § 87 zák. o spotřebitelském úvěru použitý termín „určí“, nevede k úsudku, že výrok o povinnosti spotřebitele k plnění toto právo poskytovatele úvěru teprve konstituuje. Naopak je pravidlem, že rozhoduje-li soud o určovacím požadavku (typicky o určovací žalobě) právo nekonstituuje, ale deklaruje (shledává, zda a jaký právní vztah tu už je nebo není). Kdyby zákonodárce mínil vyjádřit v ust. § 87 odst. zák. o spotřebitelském úvěru konstitutivnost, použil by tedy jiný pojem. To, podle čeho má k „určení“ podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru dojít (podle možností dlužníka) rovněž nevede k závěru o konstitutivnosti výroku ze zákona, protože předmětná norma jen ustavuje kritéria, podle kterých má soud určení provést. Neřeší se v ní však, k jakému okamžiku se tato kritéria mají zkoumat (jestli k době vyhlášení rozsudku, k době vzniku „sporu“ o splatnost bezdůvodného obohacení poskytnutého na základě neplatné smlouvy o úvěru, nebo k době, kdy mělo být plněno podle výzvy k vydání bezdůvodného obohacení). Uvádí-li se v důvodové zprávě k tomuto ustanovení, že „pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení“, rozhodně nejde o popření právě uvedeného, neboť v případě, že sice byl již k plnění bezdůvodného obohacení vyzván, avšak v době výzvy není tohoto plnění zcela nebo zčásti schopen, prosadí se ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru tak, že splatnost dluhu v části, v níž žalovaný spotřebitel není schopen plnit, navzdory výzvě dosud nenastala, což soud zohlední v meritorním výroku (v závislosti na tom, jestli žalovaný byl anebo nebyl třeba i zčásti schopen dluh plnit v době od výzvy do vyhlášení rozsudku). V této části je ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru v poměru částečné speciality k obecnému ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle něhož není-li ujednáno, má dlužník plnit bez zbytečného odkladu po výzvě k plnění. Ani v případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo na straně dluhujícího spotřebitele, nelze popřít základní zásadu, že k úhradě bezdůvodného obohacení (nebo i dluhu z jiného právního důvodu) má zásadně dojít na základě výzvy věřitele, neboť i spotřebitel je dlužníkem. Ust. § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru poskytuje spotřebiteli jako slabší straně právního vztahu přiměřenou a zřejmě pochopitelnou ochranu tak, že jako slabší má povinnost plnit až ve chvíli, kdy je toho „schopen“. Takže ke splatnosti dluhu je třeba naplnění dvou podmínek, a to splatnosti na základě výzvy věřitele s tím, že dlužník na základě této výzvy má plnit až tehdy, když je toho po obdržení této výzvy schopen. Bylo by nepřípadné zcela opustit jednu ze základních zásad soukromého hmotného práva (splatnost na základě výzvy k plnění, není-li ujednáno jinak) jen proto, že dlužníkem je slabší strana právního vztahu, pokud této straně je její nevýhoda již dostatečně kompenzována výše popsaným ze zákona plynoucím způsobem. Právě uvedený úsudek se mutatis mutandis uplatní i v případech, že by ke splatnosti mělo docházet podle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Jde totiž o normy, které v principu směřují k nastolení v zásadě shodného výsledku, jímž je, aby spotřebitel z neplatné smlouvy o úvěru nebyl povinen plnit dříve, než je toho schopen.

15. Jde-li o námitku promlčení vznesenou žalovaným, je tedy pro posouzení věci podstatné, kdy se žalobkyní požadované plnění stalo žalovatelným (mohlo být uplatněno poprvé) na základě výše uvedeného.

16. Přitom odvolací soud vychází z toho, že žalovatelnost a počátek plynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty je třeba posuzovat z pohledu věřitele s tím, že věřitel v posuzované věci od počátku (od uzavření smlouvy) musel vědět, že smlouva je neplatná pro neprověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce je totiž profesionálem, který si měl a mohl být vědom toho, že informace a podklady, které si za účelem prověření úvěruschopnosti vyžádal, nejsou dostatečné (viz výše a viz i napadený rozsudek). Výzvu tedy poprvé mohl učinit hned druhý den, ovšem s přihlédnutím k tomu, jaké informace v té době a případně i později měl o možnostech a schopnostech žalovaného plnění splácet (k potřebě posouzení „z pohledu věřitele“ viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023). Neměl-li věřitel o možnostech a schopnostech dlužníka žádné informace (např. z chování dlužníka nebo ze styku s dlužníkem), nic mu nebránilo v tom, aby uskutečnil výzvu neprodleně. Měl-li však informace o možnostech a schopnostech dlužníka, které jej důvodně vedly k tomu, že by výzva byla předčasná (v posuzovaném případě jde o to, že žalovaný po určitou dobu splátky řádně plnil a do té doby proto nebyl racionální důvod pochybovat o jeho možnostech a schopnostech ve smyslu § 87 zák. o spotřebitelském úvěru), nemohl žalobce uskutečnit výzvu ihned, a bylo případně na dlužníku, aby navzdory tomu, že splátky řádně plní, vyvolal spor o splatnost podle § 87 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru. Nestalo-li se tak, měl žalobce za výše popsaných okolností informaci o tom, že dluh ve smyslu § 87 odst. 1, 2 o. z. jako celek (ve své dosud nesplacené části) ještě není splatný, a tedy ani žalovatelný. V poměrech projednávané věci to znamená, že plnil-li dlužník bezdůvodné obohacení ve splátkách podle smlouvy do července 2023, měl žalobce důvod se domnívat, že do této doby je v možnostech a schopnostech dlužníka plnit právě plnění v této výši. Jakmile žalovaný přestal dluh platit, nastala pochybnost o tom, jaké jsou možnosti a schopnosti dlužníka, aniž by žalobce měl o možnostech a schopnostech dlužníka jakékoliv informace. Od té doby, tedy „z pohledu žalobce“ měl být „výzvován“ celý zbytek dluhu a začala plynout promlčecí lhůta.

17. Jiný, než výše uvedený výklad, by vedl k tomu, že žalobce by mohl plnění po žalovaném požadovat i ve vzdálené budoucnosti s odůvodněním, že je na dlužníku, aby třeba i po mnoha letech prokazoval, jaké byly jeho majetkové poměry v dávné minulosti (jde o fakta, která jsou k dispozici pouze jemu, a proto břemeno jejich prokazování nemůže nést poskytovatel úvěru). Takové důkazní břemeno, bylo-li by u dlužníka dovozeno, by bylo reálně neúnosné a v rozporu se smyslem § 609 a násl., zejména § 629 o. z., jímž je právě to, aby žalovaná strana nemusela schraňovat důkazy ve svůj prospěch po neomezeně dlouhou dobu. Právě uvedené řešení je podle odvolacího soudu vyvážené i z toho důvodu, že se v rámci možností vyrovnává s námitkou žalobkyně o tom, že má povinnost vyzývat k plnění ihned, nicméně v takovém případě jí hrozí, že žaloba bude zamítnuta pro předčasnost, doloží-li žalovaný posléze, že v jeho možnostech a schopnostech nebylo dluh v žalované částce splnit.

18. Jde-li o závěr soudu prvního stupně, že došlo k uznání dluhu skrze každé jednotlivé plnění ve splátkách, z rozsudku Nejvyššího soudu apod. zn. 23 Cdo 101/2023, jakož i z § 2054 odst. 2 o. z. plyne, že bez tvrzení a prokazování dalších skutečností není namístě z takových dílčích plnění usuzovat na to, že těmito dílčími plněními dlužník směřuje i k uznání zbytku dluhu. Bez tvrzení a prokazování dalších okolností neměl odvolací soud prostor k úsudku, že k uznání dluhu skrze plnění ve splátkách došlo.

19. Veškerá výše uvedená východiska přitom odvolací soud účastníkům předestřel při jednání dne 17.2. 2026 v rámci naplňování své poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1-3 o. s. ř., účastníci neměli návrhy na doplnění dokazování.

20. Pokud tedy dne 27. 9. 2024 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení nesplacené jistiny úvěru (spolu s dalšími nároky, na které však s ohledem na neplatnost smlouvy právo nemá) do tří dnů od doručení výzvy, do 12. 10. 2024 (č. l. 27) a učinila tak poté, co žalovaný až do července 2023 splátky plnil (viz výpis z platební historie čl. 56 až 58 spisu) a následně dne 29.10. 2024 podala žalobu, učinila tak ve tříleté promlčecí lhůtě podle § 619 a § 629 o. z. Proto námitka promlčení není důvodná.

21. Dluh na jistině se proto stal hmotněprávně splatným na základě výzvy ke dni 12. 10. 2024 a žalobkyni bylo možné předmětným deklaratorním rozsudkem přiznat spolu se zbytkem jistiny úvěru ve výši 219 149,82 Kč rovněž zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti, tj. od 13. 10. 2024, až do zaplacení, jak také soud prvního stupně správně učinil. Přestože tedy nelze souhlasit se soudem prvního stupně, že částečným plněním žalovaného došlo podle § 2054 odst. 2 o. z. k uznání dluhu a tím k prodloužení promlčecí lhůty podle § 639 o. z. o deset let, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023, na který odkazoval, nic takového nelze dovodit, je jeho závěr, že k promlčení pohledávky nedošlo, ve správný. Odvolací soud z toho důvodu přezkoumávaný výrok I rozsudku, včetně nákladového výroku III, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání) po 9 180 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (AT), dva režijní paušály po 450 podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH ve výši 4 045 Kč.

23. O odměně opatrovníka žalovaného za oba stupně řízení rozhodne soud prvního stupně.

Poučení