64 Co 703/2024 - 1376

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 2. 10. 2024, č. j. 4 C 130/2016-1342 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně označeným rozsudkem přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků (dále SJM) výrokem I do vlastnictví žalovaného movité věci nacházející se v: a) domě č.p. [adresa] zapsanému na LV č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] [Anonymizováno] v celkové hodnotě 60 000 Kč (domácí kino zn. Technics, koberec béžový 80 m2, cvičící posilovací stroj Marcy Diamond Elite model SM 40000, televize zn. Samsung, sedací souprava 321 kožená béžové barvy, skříňové sestavy lamino se zrcadlem, komoda do ložnice, skříně lamino do dětského pokoje, skříň do šatny, 2 ks lustrů v jídelně a obývacím pokoji), b) chatě č. ev. [Anonymizováno] na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] zapsanému na LV č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] [Anonymizováno] v celkové hodnotě 6 000 Kč (kuchyňská linka, rohová sedačka v kuchyni, sedací souprava, stolek, dvojlůžko v ložnici, komoda, dvojlůžko v podkroví) a c) dvou srubech, které jsou součástí pozemku p. č. [hodnota] a [Anonymizováno] zapsaných na LV č. [hodnota] pro obec a k. ú. [adresa] v celkové hodnotě 79 530 Kč (2 ks lednice zn. BECO, 2 ks mikrovlnná trouba zn. Daewoo, 2 ks komoda, 2 ks jídelní stůl + 4 ks židle, 2 ks stůl a 4 ks židle na terase, 2 ks krbová kamna Haas Sohn, 2 ks televizor zn. Sencor, 2 ks věšáková stěna, 2 ks grill Chair Broil, 2 ks umyvadlo s dřezem a vodovodní baterií, 2 ks sklokeramická deska zn. Ariston, 2 ks WC, 2 ks sprchový kout, 2 ks umyvadlo s vodovodní baterií, 2 ks dřevěný stolek na lůžkoviny). Dále žalovanému přikázal do vlastnictví d) poníka jménem Skipi v hodnotě 9 000 Kč, e) obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] v hodnotě 868 000 Kč, f) zůstatek na účtu č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. na jméno žalovaného ve výši 528,11 Kč, g) zůstatek ze smlouvy č. [hodnota] o životním pojištění [Anonymizováno] u [právnická osoba] ve výši 11 484 Kč, h) zůstatek ze smlouvy č. [hodnota] o penzijním připojištění [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve výši 14 400 Kč a i) věcné břemeno v hodnotě 779 565 Kč představující právo doživotního užívání rekreační chaty č. e. [Anonymizováno] postavené na pozemku p. č. [hodnota], k. ú. a obec [adresa], včetně příslušenství a souvisejících staveb, zřízené smlouvou z 18. 10. 2013 ve prospěch žalovaného a zapsané na LV č. [hodnota] pro obec [adresa] a k. ú. [adresa] [Anonymizováno] u [právnická osoba] [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] [Anonymizováno]. Výrokem II přikázal do majetku žalovaného pohledávku ve výši 1 600 100 Kč za jeho otcem [Jméno žalovaného], nar. [datum], bytem [adresa]. Výrokem III žalobkyni a žalovanému přikázal každému ve výši jedné poloviny pohledávku ve výši 1 277 940 Kč za jejich dětmi [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum] a [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [datum]. Výrokem IV do vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu č. [č. účtu] u [právnická osoba]. na jméno žalobkyně ve výši 1 208 Kč. Výrokem V žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1 277 747 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Výrokem VI žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Posledními dvěma výroky VII a VIII účastníkům uložil povinnost zaplatit ČR-Okresnímu soudu Plzeň-jih náklady řízení, a to žalobkyni ve výši 14 587,50 Kč a žalovanému ve výši 21 775 Kč, do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tímto rozsudkem soud prvního stupně podruhé rozhodl o vypořádání SJM účastníků poté, co jeho předchozí rozsudek z 8. 4. 2022, č.j. 4 C 130/2016–1013 byl na základě odvolání podaného oběma účastníky zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 27. 9. 2022, č.j. 64 Co 210/2022-1063.

2. Po vrácení věci k dalšímu řízení soud prvního stupně v souladu s právním názorem odvolacího soudu doplnil dokazování o znalecké posudky (dále ZP) znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí [tituly před jménem] [jméno FO], a to ZP č. 310/25/2023 a ZP č. 311/26/2023 z 9. 10. 2023 a doplněk č. 311/23/2023 z 10. 5. 2024 a ZP č. 302/17/2023 z 9.10.2023, a o svědeckou výpověď matky žalobkyně [jméno FO]. Shodně jako v předchozím rozsudku vyšel ze zjištění, že SJM účastníků vzniklo uzavřením manželství [datum] a zaniklo rozvodem podle pravomocného rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 20. 4. 2016, č. j. 8 C 25/2016 ke dni 19. 5. 2016. Účastníci bydleli v rodinném domě rodičů žalovaného [jméno FO] a [jméno FO] v [adresa] od roku 1989 do srpna 2015, prováděli v něm postupně úpravy a rekonstrukci a za bydlení nic neplatili. Během trvání manželství účastníci vybudovali rekreační chatu č. ev. [Anonymizováno] spolu s dalšími stavbami na pozemku žalovaného st. p. č. [hodnota] a dále dva sruby na pozemku žalovaného p. č. [hodnota], obojí k. ú. [adresa], které, stejně jako jimi užívanou část domu, vybavili nábytkem. Tento majetek a rovněž obchodní podíl žalovaného ve firmě [právnická osoba] žalobkyně požadovala vypořádat. Žalovaný naproti tomu požadoval vypořádat zůstatek specifikovaného bankovního účtu žalobkyně ke dni rozvodu a společné závazky z úvěrových smluv, které zaplatil. Žalovaný chatu č. e. [Anonymizováno] s pozemkem p. č. st. [Anonymizováno] (a pozemky p. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]) a se všemi součástmi a příslušenstvím, daroval 18. 10. 2013 dětem účastníků do jejich podílového spoluvlastnictví.

3. Po právní stránce soud prvního stupně opětovně s ohledem na dobu vzniku manželství posoudil rozsah SJM podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákon účinný do 31. 12. 2013 (obč. zák.), a jeho vypořádání provedl podle pravidel stanovených v § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (o. z.). Všechny movité věci přikázal do vlastnictví žalovaného a žalobkyni přiznal na vypořádání podílu polovinu jejich hodnoty. U movitých věcí v rodinném domě a na chatě se účastníci už před tím shodli na jejich rozsahu a ceně, v případě věcí ve srubech soud prvního stupně vyšel z posudku soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO] z 9. 10. 2019. Stejně jako ve zrušeném rozsudku zařadil do SJM 67 % obchodní podíl žalovaného v [právnická osoba], kterou žalovaný založil se souhlasem žalobkyně se společníkem [tituly před jménem] [jméno FO] v roce 2009. Při ocenění obchodního podílu ke dni zániku manželství opětovně vyšel ze znaleckého posudku znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] z července 2017 (jeho aktualizaci účastníci řízení nepožadovali), kde jej znalkyně ocenila na 868 000 Kč a ve výpovědi potvrdila, že do jeho konečné hodnoty zahrnula i veškeré závazky společnosti. Obchodní podíl vypořádal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3192/2015 a 22 Cdo 700/2004) tak, že jej přikázal žalovanému jako společníku obchodní společnosti. Jako nevěrohodné odmítl jeho tvrzení, že částku 200 000 Kč na zaplacení vkladu mu darovali jeho rodiče. Poukázal na to, že ve vyjádření k žalobě žalovaný nic takového neuvedl, tvrzení žalobkyně o zařazení obchodního podílu do SJM nijak nepopíral, a pouze žádal, aby v rámci znaleckého posudku byly zohledněny i závazky společnosti. Třebaže jeho pozdější tvrzení o daru, s nímž přišel až při jednání 19. 4. 2018, potvrdili jeho rodiče v čestném prohlášení z 7. 3. 2018, nelze z něj podle soudu prvního stupně vycházet. Poukázal na to, že matka žalovaného údaje plynoucí z čestného prohlášení ve svědecké výpovědi popřela a ve výpovědích žalovaného, jeho otce a společníka o okolnostech a místu předání peněz jsou podstatné rozpory.

4. S ohledem na právní názor odvolacího soudu vyjádřený v usnesení, že chatu č. e.[Anonymizováno] na pozemku p. č. [hodnota] postavenou za trvání manželství a patřící do SJM již nelze v řízení vypořádat, jak žalobkyně požadovala, neboť žalovaný ji spolu s dalšími stavbami a pozemky platně daroval dětem účastníků, a žalobkyně se relativní neplatnosti darovací smlouvy řádně a včas nedovolala, soud prvního stupně provedl vypořádání pohledávky spočívající ve věcném břemeni doživotního bezplatného užívání chaty k rekreačním účelům ve prospěch žalovaného, které bylo zřízeno spolu s uzavřením darovací smlouvy 18. 10. 2013. Věcné břemeno bylo zapsáno do katastru nemovitostí, podle § 143 odst. 1 obč. zák. se stalo součástí SJM a jde o penězi ocenitelné majetkové právo (zákon č. 237/2000 Sb.). Výši pohledávky z věcného břemena ke dni zániku SJM určil podle znaleckého posudku ve výši 779 565 Kč a přikázal ji do vlastnictví žalovaného, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno. Jako nedůvodnou odmítl jeho námitku, že žádný z účastníků tuto pohledávku neučinil předmětem vypořádání a že v době rozhodování odvolacího soudu uplynuly tři roky k jejímu vypořádání. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, 22 Cdo 2537/2013 a 22 Cdo 3725/2015) s tím, že jde o právo odvozené od vlastnictví rekreační chaty a dalších staveb patřících původně do SJM, jejichž vypořádání žalobkyně uplatnila včas.

5. Při stanovení výše pohledávky za dětmi účastníků z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. za zhodnocení jejich pozemku p. č. [hodnota] výstavbou dvou dřevěných srubů, které účastníci řízení vybudovali ze společných prostředků po obnovení jejich manželského soužití v roce 2014, soud prvního stupně na základě znaleckých posudků včetně doplňku, kde znalec po zohlednění námitek účastníků stanovil hodnotu pozemku před započetím výstavby srubů ve výši 11 680 Kč a po výstavbě srubů ve výši 1 289 620 Kč, dospěl k závěru, že pohledávka spočívající ve zhodnocení pozemku činí 1 277 940 Kč. Námitku žalovaného, který ani v tomto případě nesouhlasil s jejím zařazením do vypořádání a namítl její promlčení, odmítl shodně jako v předchozím případě, ale v souladu s návrhem žalovaného ji přikázal do vlastnictví oběma účastníkům rovným dílem. Odůvodnil to tím, že žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žádný důkaz k prokázání, proč by pohledávka měla být přikázána pouze žalovanému, neoznačila, a v situaci, kdy žalovaný namítl její promlčení, je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 na místě přikázat takovou pohledávku oběma účastníkům, neboť jejím případným promlčením budou dotčeni stejnou měrou.

6. Pokud jde o pohledávku za rodiči žalovaného, resp. za otcem (matka v průběhu řízení 27. 2. 2022 zemřela a otec dědictví po manželce nabyl rozhodnutím Okresního soudu Plzeň – jih z 2.6. 2022, č.j. 12 D 236/2022–43) z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku účastníky provedených investic do domu [adresa], soud prvního stupně vyšel z předchozího zjištění, že účastníci v domě bydleli od roku 1988 do poloviny srpna 2015, kdy žalobkyně společnou domácnost trvale opustila. Tehdy také odpadl právní důvod investic a došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 porovnal rozsah, v němž byla nemovitost investicemi zhodnocena oproti předchozímu stavu, ale také užitek, kterého se účastníkům dostalo bezúplatným bydlením. Zohlednil rovněž právní názor odvolacího soudu vyjádřený ve zrušovacím usnesení, že je třeba porovnat až období od zhodnocení domu po rekonstrukci završené kolaudací, tedy od září 2007, do srpna 2015, což je 95 a půl měsíce. Soud prvního stupně tak na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady, a jeho dodatku z 6. 4. 2021, který v něm uvedl, že účastníci od roku 2006 užívali v domě byt o rozloze 178 m2, čemuž odpovídá obvyklé nájemné v letech 2006–2015 ve výši 17 800 Kč měsíčně, a že zhodnocení domu investicemi účastníků završenými kolaudací odpovídá částce 3 300 000 Kč (rozdíl mezi obvyklou cenou domu před rekonstrukcí ve výši 3 500 000 Kč a cenou v srpnu 2015 ve výši 6 800 000 Kč) uzavřel, že užitek, kterého se účastníkům dostalo bezúplatným užíváním domu od září 2007 do srpna 2015 odpovídá částce 1 699 900 Kč a jejich pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení za otcem žalovaného s ohledem na jejich investice do domu tak činí 1 600 100 Kč (3 300 000 Kč -1 699 900 Kč). Pohledávku přikázal do vlastnictví žalovaného. Stejně jako v předchozím rozsudku to zdůvodnil tím, že žalovaný v domě nadále bydlí, i když již není jeho vlastníkem (odvolací soud opětovně podotýká, že žalovaný vlastníkem nikdy nebyl).

7. Na rozdíl od předchozího rozsudku soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl k závěru, že zůstatek na účtu žalobkyně č. [č. účtu], který ke dni rozvodu manželství vykazoval 66 602,92 Kč, není součástí zaniklého SJM účastníků a jedná se o výlučné prostředky žalobkyně. V řízení bylo totiž prokázáno, že na tento účet 11. 2. 2013 zaslaná částka 200 000 Kč z účtu [jméno FO] představuje výplatu podílu žalobkyně z kupní ceny nemovitostí zapsaných na LV č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (rekreační chata), jejichž podíl o velikosti 1/8 žalobkyně nabyla v rámci dědictví po otci a stala se tak spolu se svou matkou vlastníkem nemovitostí. Nemovitosti pak prodaly kupní smlouvou z 1. 2. 2013 za kupní cenu 1 560 000 Kč. Matka žalobkyně [jméno FO] ve svědecké výpovědi potvrdila, že po smrti manžela v roce 1998 byla v dědickém řízení chata přikázána do spoluvlastnictví jejího a žalobkyně a ostatní dvě děti se podílu vzdaly v její prospěch. Po prodeji chaty pak z obdržené kupní ceny poslala žalobkyni na účet její podíl ve výši 200 000 Kč a také podělila ostatní děti.

8. Po doplněného dokazování tedy soud prvního stupně uzavřel, že hodnota majetku patřícího podle § 143 obč. zák. do SJM (bez pohledávky za dětmi účastníků, kterou přikázal jim oběma rovným dílem) činí 3 429 815 Kč. Každý z účastníků by proto podle § 742 o. z. měl obdržet majetek v hodnotě poloviny, tj. 1 714 907,50 Kč. Nesouhlasil se žalobkyní, která požadovala odchýlení se od zásady rovnosti podílů účastníků. Poukázal na to, že účastníci se zasloužili o nabytí a udržení majetku patřícího do SJM stejnou měrou a společně, a stejnou měrou také zajišťovali potřeby svých dvou dnes již zletilých dětí. Opakované nevěry žalovaného, které byly shledány jako příčina rozvratu manželství, se do jejich majetkového společenství či do jejich péče o rodinu významněji nepromítly, navíc děti nevyloučily, že mimomanželský poměr měla i žalobkyně. Tvrzení žalobkyně o fyzickém napadání či psychickém nátlaku ze strany žalovaného nebylo v řízení prokázáno, přitom nelze přehlédnout, že po údajném fyzickém napadení žalobkyně v roce 2012 účastníci v roce 2013 obnovili manželské soužití a plánovali společnou budoucnost. V situaci, kdy žalovanému byl přikázán majetek v ceně 3 428 607 Kč a žalobkyni v ceně 1 208 Kč, měl by jí při rovnosti podílů vyplatit částku 1 713 699,50 Kč. Protože ale žalovaný zaplatil na společné dluhy částku 871 905 Kč, tedy za žalobkyni částku 435 952,50 Kč, soud prvního stupně o tuto částku podíl žalobkyně ponížil na 1 277 747 Kč a podle § 160 o.s.ř. žalovanému umožnil její zaplacení do tří měsíců od právní moci rozsudku.

9. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl s odkazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu a stanovisko pléna Ústavního soudu z 13. 9. 2023, sp. zn. Pl.ÚS-st.59/23, podle kterého v řízení mající povahu iudicia duplicis je spravedlivé, aby žádný z nich neměl právo na náhradu nákladů řízení, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Ty ale v tomto případě neshledal. Poukázal na to, že každému z účastníků se dostalo poloviny ze společného majetku a na společných závazcích se rovněž podílejí rovným dílem. Podle § 148 o.s.ř. jim uložil povinnost uhradit rovným dílem státu náklady řízení ve výši 43 550 Kč vzniklé zaplacením znalečného nad rámec uhrazených záloh. Zohlednil přitom, že žalobkyně byla do 12. 4. 2023 osvobozena od soudních poplatků, a proto jí uložil zaplatit z její poloviny zaplatit částku 14 587,50 Kč. Žalovanému uložil uhradit celou polovinu ve výši 21 775 Kč.

10. Proti rozsudku se žalobkyně a žalovaný včas odvolali a shodně namítali neúplně zjištěný skutkový stav věci soudem prvního stupně a nesprávné právní posouzení věci.

11. Odvolání žalobkyně směřovalo proti výroku III, kterým byla účastníkům přikázána pohledávka za dětmi rovným dílem a s ním souvisejícímu výroku V, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit jí na vyrovnání podílu částku 1 277 747 Kč, a proti nákladovým výrokům VI, VII a VIII. Poukázala na to, že přestože si byl žalovaný vědom, že sruby pořídili za prostředky získané úvěrovými smlouvami uzavřenými za trvání manželství, jednal bez jejího souhlasu a převedl je dětem. Pokud je jí vytýkáno, že neoznačila důkazy k tvrzení, aby pohledávka byla přikázána pouze žalovanému, jedná se o otázku právní úvahy. S právní konstrukcí, že pokud je pohledávka promlčená, budou oba účastníci dotčeni stejnou měrou, rovněž podle ní nelze souhlasit. Žalovaný nemůže namítat promlčení jednak proto, že v tomto řízení není pro takovouto námitku místo, a také proto, že k jejímu vznesení jsou oprávněny výlučně děti. Soudem prvního stupně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 není pro tuto věc případné, a to na rozdíl od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, podle kterého „není vyloučeno, aby výlučně do podílu jednoho z manželů byla zahrnuta pohledávka, která je zjevně promlčena, jestliže vznikla jako určitá kompenzace za věc, kterou po rozvodu užíval výhradně manžel, do jehož podílu se tato pohledávka zařazuje.“ Stejně tak ale Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4682/2014 uvedl, že „otázka, zda je závazek skutečně promlčen a zda námitka promlčení bude vznesena, nelze v řízení o vypořádání společného jmění postavit najisto, a tak je správné pohledávku ponechat jako společnou. Z této zásady jsou však v odůvodněných případech možné výjimky.“ Spravedlivé a v souladu se základními zásadami občanskoprávních vztahů a s dobrými mravy by proto podle ní bylo, aby pohledávka za dětmi byla přikázána jen žalovanému, kterému pozemek p. č. [hodnota] pod sruby náležel a v jehož prospěch pak bylo zřízeno nejen věcné břemeno užívání všech těchto nemovitých věcí, ale i právo předkupní. Nejen z právního, ale i z faktického hlediska, je to tedy žalovaný, kdo je výlučným uživatelem a jedná ve shodě s dětmi, přitom ona je z možnosti užívání vyloučena. Pokud by pohledávka byla přikázána žalovanému, byla by také částka, kterou je jí povinen na vypořádání podílu zaplatit, podstatně vyšší. Žalobkyně rovněž namítla, že měla být zohledněna disparita podílů. Argumentace soudu prvního stupně, který zdůvodnil rovnost podílů tím, že žalovaný uhradil veškeré závazky, čímž zabránil jejich případnému navýšení, je nepřesvědčivá, neboť přehlédl, že žalovaný požadavek, aby se na úhradě závazků podílela, nikdy nevznesl. Zejména však pominul, že žalovaný s majetkem patřícím do zaniklého SJM (kromě zůstatku na jejích bankovních účtech) nakládá již déle než 9 let. Jednání, kterým ji vyloučil ze společného bydlení a užívání společného majetku, bylo přitom prokázáno rozvodovým spisem a plyne i z dalších důkazů, a nelze jej označit za poctivé ve smyslu § 6 odst.1 o. z. Příčiny manželského rozvratu pak dokreslují situaci z hlediska dobrých mravů, kdy od počátku řízení jí žalovaný odmítá poskytnout na vypořádání jakoukoli finanční nebo majetkovou kompenzaci. Tuto výjimečnou situaci je proto třeba řešit rovněž výjimečným způsobem tak, že z majetku patřícího do SJM obdrží 60 % a žalovaný 40 %. Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a pohledávku za dětmi přikázal žalovanému a uložil mu povinnost zaplatit jí na vyrovnání podílu 2 585 540,20 Kč, přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť v situaci, kdy žalovaný od počátku bránil jejím oprávněným požadavkům, představuje částka 1 277 747 Kč, kterou jí soud prvního stupně přiznal, její procesní úspěch, a povinnost zaplatit náklady řízení státu uložil pouze žalovanému.

12. Žalovaný se odvolal proti výroku I, bod e, i, a proti výroku II, III, IV, V, VII a VIII rozsudku. Opětovně zdůvodňoval, proč jeho obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba], a stejně tak pohledávka z věcného břemene užívání rekreační chaty, pohledávka za jeho otcem a pohledávka za dětmi, nemůže být předmětem vypořádání, a naopak proč do vypořádání má být zařazen zůstatek na účtu žalobkyně ve výši 66 602,92 Kč. Z dokazování jednoznačně vyplynulo, že prostředky na splacení vkladu nebyly použity z majetku v SJM, neboť nic takového ani žalobkyně netvrdila. Pokud on ve vyjádření k žalobě nezpochybňoval, že je společníkem ve společnosti a popsal věci týkající se jejího hospodaření včetně jím avalované blankosměnky, nelze z toho dovozovat jeho souhlas se zařazením obchodního podílu do SJM. Ani z toho, že neprotestoval proti vypracování znaleckého posudku k ocenění obchodního podílu, nelze žádné závěry dovozovat. Jím tvrzená skutečnost o daru rodičů na zaplacení vkladu přitom jednoznačně plyne z jejich čestného prohlášení z 7. 3. 2018 a ze svědecké výpovědi jeho otce. Svědecká výpověď matky již přitom byla ovlivněna jejím zdravotním stavem. Soud prvého stupně se však omezil pouze na rozpor v její výpovědi a ostatní důkazy, zejména ono čestné prohlášení, kde rodiče dar potvrdili, pominul. Nelze rovněž souhlasit se zařazením pohledávky z věcného břemene jeho práva bezplatného užívání chaty a dalších staveb do SJM, kterou do řízení vnesl až odvolací soud. Žalovaný zdůraznil, že tuto položku účastníci předmětem vypořádání neučinili, a kromě toho, pokud v době rozhodování soudu prvého stupně, ale i odvolacího, uplynuly tři roky od zániku SJM, došlo k jejímu vypořádání podle § 741 o. z., jak na to správně upozorňoval i soud prvého stupně ve zrušeném rozsudku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3725/2015. Pokud odvolací soud pouze konstatoval, že tato položka je součástí SJM a je třeba se jí zabývat, už ale nevysvětlil, proč tomu tak má být, když v tom případě se jedná o prolomení dispoziční zásady, a navíc nelze vypořádat již vypořádané. To samé platí v případě pohledávky za dětmi. Pokud by přesto měla být vypořádána, souhlasí se soudem prvého stupně, který ji v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 přikázal oběma účastníkům. Podle něj do vypořádání nelze zahrnout ani pohledávku ve výši 164 400 Kč (správně ve výši 1 600 100 Kč) za jeho otcem. V jejím případě odvolací soud nevysvětlil, proč je třeba porovnávat až období od zhodnocení domu po jeho kolaudaci. Jde o odůvodnění nedostatečné, z něhož není zřejmé, proč se k období před kolaudací nemá přihlížet. Podle něj je naopak třeba zvažovat celé období, kdy účastníci v domě bezúplatně bydleli. Zohlednit by se měla pouze jejich investice v rámci rekonstrukce domu financované z jejich stavebního spoření, a nikoliv zhodnocení nemovitosti v důsledku jejího provedení, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005. Nelze proto zohlednit valorizaci (§ 742 odst. 2 o. z.), neboť hodnotu nemovitosti ovlivňuje vícero faktorů nezávislých na rekonstrukci. Zároveň nelze pominout tzv. odbydlení, tedy znehodnocení v důsledku dlouhodobého užívání domu. Podle něj je hodnota investice vynaložené v rámci rekonstrukce domu mnohonásobně nižší než hodnota bydlení, takže pohledávka za otcem vůbec nevznikla a není co vypořádávat. V opačném případě nesouhlasí s tím, aby byla přikázána pouze jemu, neboť část domu užívali účastníci po celé rozhodné období společně a společné závazky uhradil sám. Bylo by tak absurdní, aby žalobkyně nad rámec bezúplatného užívání části domu získala další majetkový prospěch v podobě poloviny hodnoty promlčené a s ohledem k věku otce nedobytné pohledávky. Podotkl, že on není a nikdy nebyl vlastníkem domu a ani jej v současnosti neužívá, ale bydlí v něm syn [jméno FO] s manželkou, kterému jeho otec dům daroval. V případě peněžních prostředků na účtu žalobkyně ve výši 66 602,92 Kč žalovaný namítl, že nebylo prokázáno, že jsou výlučným vlastnictvím žalobkyně, neboť z listinných důkazů a ani ze svědecké výpovědi matky žalobkyně nic takového neplyne. Z těchto důvodů žalovaný žádal, aby odvolací soud přezkoumávaný rozsudek změnil, jím namítané položky z vypořádání vyřadil a řízení o nich zastavil, a do vypořádání zařadil zůstatek na účtu žalobkyně a uložil jí povinnost zaplatit mu na vyrovnání podílu dodatečně specifikovanou částku a náklady řízení státu.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že žalovaný pouze opakuje dřívější neúspěšně uplatňované argumenty, které odvolací soud již v předchozím rozhodnutí odmítl a znovu polemizuje se závěry soudu prvního stupně, který postupoval v souladu s názorem odvolacího soudu. Způsob vypořádání upravuje kogentní ustanovení § 742 o. z. a soud prvního stupně postupoval v souladu s § 153 odst. 2 o.s.ř. a judikaturou Nejvyššího soudu (R 42/72), podle které „v řízení o vypořádání BSM nejsou soudy vázány návrhem ani pokud jde o rozsah spoluvlastnictví, ani pokud jde o způsob jeho vypořádání“. Všechna aktiva SJM přitom uplatila k vypořádání v tříleté lhůtě. Při objasnění pohledávky za otcem vycházel z právního názoru odvolacího soudu a znaleckého posudku a přikázal ji žalovanému, který se vzdal dědického podílu po matce ve prospěch otce. Podotkla, že majetkové poměry se vždy řešily jen mezi rodiči žalovaného a žalovaným, popř. dětmi, a ona byla z účasti na těchto transakcích vyloučena. Pokud se jedná o její výlučný majetek za zděděnou a později prodanou nemovitost, účet její matky byl pouze platebním místem pro kupujícího, a proto jí matka částku odpovídající jejímu podílu ihned poukázala.

14. Odvolací soud přezkoumal v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně řízení, které mu předcházelo, přihlédl k odvolání účastníků a vyjádření žalobkyně a dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků není důvodné. Soud prvního stupně postupoval v souladu s jeho právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím usnesení a důkazy provedené v řízení správně hodnotil a nepochybil ani v právním posouzení věci, s nímž se odvolací soud ztotožňuje a na něj odkazuje (viz usnesení Nejvyššího soudu z 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011).

15. Mezi aktiva SJM soud prvního stupně v souladu s § 143 odst. 1 obč. zák. zařadil nejen movité věci v rodinném domě [adresa], v rekreační chatě na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] a ve dvou srubech na pozemku p. č. [hodnota] v celkové hodnotě 145 530 Kč, dále poníka v hodnotě 9 000 Kč a zůstatky ze životního pojištění, penzijního připojištění a vkladu na účtu u [právnická osoba]., proti jichž zařazení do SJM a hodnotě účastníci neměli v průběhu řízení námitky, ale rovněž žalovaným namítané položky uvedené ve výroku I e) a i) a ve výrocích II a III.

16. Podstatou odvolání žalovaného je přitom jeho pokračující polemika se soudy obou stupňů, v níž se ohrazuje mimo jiné proti zařazení jeho 67 % obchodního podílu ve společnosti [právnická osoba], kterou založil společníkem v roce 2009 se souhlasem žalobkyně. Na žalovaném přitom bylo, aby tvrzení o daru částky 200 000 Kč na zaplacení vkladu do společnosti, prokázal. To se mu nepodařilo, neboť důkazy, které k tomu předložil, tedy zmíněné čestné prohlášení jeho rodičů z 7. 3. 2018, spolu s jejich svědeckou výpovědí a svědeckou výpovědí druhého společníka [tituly před jménem] [jméno FO] k takovému závěru nestačí. Nelze přitom přenášet břemeno tvrzení a důkazní na žalobkyni a z toho, že v řízení netvrdila, že prostředky na splacení vkladu do společnosti byly použity z majetku v SJM, a že v účastnické výpovědi uvedla, že jako manželé žádné prostředky neměli, dovozovat, že v takovém případě žalovaný musel peníze na zaplacení vkladu získat darem od rodičů. Nelze rovněž pominout, že s tvrzením o daru přišel žalovaný skutečně až v průběhu řízení, až po vypracování znaleckého posudku, v němž znalkyně ocenila obchodní podíl ke dni zániku manželství částkou 868 000 Kč. Až poté tedy žalovaný začal snášet argumenty, proč by neměl být obchodní podíl do aktiv SJM zařazen, když do té doby pouze poukazoval na výši závazků společnosti. Zjevně tak přepokládal, že vzhledem k jejich výši nebude mít jeho obchodní podíl žádnou hodnotu. Soud prvního stupně však tyto skutečnosti nepřehlédl a všechny provedené důkazy řádně zhodnotil. Poukázal na rozpory ve výpovědi žalovaného, jeho otce a druhého společníka, kteří se neshodovali v okolnostech a místu, kde mělo dojít k předání peněz. Nepominul také, že matka žalovaného v rámci svědecké výpovědi dar žalovanému jednoznačně a upřímně, na rozdíl od svého manžela, popřela. Nejednalo se tedy jen o nějaký rozpor mezi její výpovědí a údajem plynoucím z čestného prohlášení. Není přitom důvod zlehčovat hodnověrnost její výpovědi poukazem na špatný zdravotní stav, který z protokolu o jejím výslechu nelze dovodit. V situaci, kdy do SJM účastníků náležel obchodní podíl žalovaného ve výši ve společnosti [právnická osoba], soud prvního stupně jej rovněž správně v souladu s jím uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 3192/2015) vypořádal tak, že jej přikázal žalovanému jako společníku obchodní společnosti.

17. Námitka žalovaného, že žalobkyně neuplatnila nárok na vypořádání pohledávky z titulu věcného břemena užívání rekreační chaty a pohledávku za jejich dětmi ve lhůtě tří let od zániku SJM, není rovněž důvodná. Jak plyne z ustálené judikatury, na kterou ostatně sám žalovaný poukázal, soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství. V rozsudku z 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014 pak Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ 18. Žalobkyně však již v žalobě žádala o vypořádání rekreační chaty postavené na pozemku žalovaného p. č. [hodnota], kterou účastníci vybudovali za trvání manželství, a kterou žalovaný bez jejího souhlasu daroval dětem účastníků spolu se všemi součástmi a příslušenstvím a spolu s jeho dalšími pozemky p. č. [hodnota], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] do jejich podílového spoluvlastnictví darovací smlouvou z 18. 10. 2013 sepsanou formou notářského zápisu. Protože námitka žalobkyně o relativní neplatnosti této darovací smlouvy byla už dříve posouzena jako nedůvodná a rekreační chatu proto nebylo možno do aktiv SJM zařadit, soud prvního stupně v souladu s právním názorem odvolacího soudu a zmíněnou judikaturou tam zařadil pohledávku nabytou žalovaným v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy, která představuje penězi ocenitelné smluvně zřízené věcné břemeno jeho doživotního bezplatného užívání rekreační chaty k rekreačním účelům časově neomezeně během celého roku. Nic na tom nemění, že v současné době rekreační chata v původní podobě již neexistuje, jak plyne ze znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok na vypořádání rekreační chaty a dalších staveb patřících původně do SJM ve lhůtě tří let od zániku SJM a pohledávka z věcného břemene užívání chaty žalovaným vznikla v souvislosti s uzavřením darovací smlouvy, nelze klást k tíži žalobkyně, že v době podání žaloby neměla povědomí o tom, že darovací smlouvu již nelze zpochybnit. Odvolací soud proto uzavírá, že žalobkyně uplatnila nárok na vypořádání pohledávky v zákonné tříleté lhůtě od rozvodu manželství podle § 741 o. z., a je na místě provést její vypořádání. Hodnotu pohledávky ve výši 779 565 Kč soud prvního stupně správně stanovil na základě znaleckého posudku a přikázal žalovanému, který v rekreační chatě, resp. nyní v nemovitosti na pozemku st. p. č. [hodnota], bydlí se svou manželkou.

19. Stejný závěr platí také v případě pohledávky za dětmi účastníků z titulu bezdůvodného obohacení za zhodnocení jejich pozemku p. č. [hodnota] výstavbou dvou srubů. I v jejich případě žalobkyně už v žalobě žádala vypořádání srubů, když vycházela nesprávně z toho, že se nestaly součástí pozemku. Po objasnění otázky doby jejich výstavby, tedy že byly vybudovány až v roce 2014, neboť podle shodných tvrzení účastníků jejich pořízení a vybavení financovali ze dvou úvěrů z 27. 3. 2014 v celkové výši 440 000 Kč u [právnická osoba], bylo teprve možno uzavřít, že se staly součástí pozemku p. č. [hodnota] (což vedlo k jeho zhodnocení), a že je není možno jako samostatné nemovitosti vypořádat. K otázce výše bezdůvodného obohacení, kterého se dětem dostalo zhodnocením pozemku, soud prvního stupně doplnil dokazovaní znaleckými posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a s jeho závěrem, že zhodnocení představuje částku 1 277 940 Kč, se odvolací soud ztotožňuje. Stejně tak v souladu s přiléhavou judikaturou tuto pohledávku přikázal do vlastnictví obou účastníků, neboť jejím případným promlčením budou dotčeni stejnou měrou. V projednávané věci je totiž třeba poměřovat dva ustálené judikatorní závěry. Jednak závěr, že SJM má být vypořádáno takovým způsobem, aby byl pokud možno vypořádací podíl co nejmenší, a jednak závěr plynoucí z nadále respektovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR z 29. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 6/1989, publikovaného jako R 7/91 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, že je-li tvrzeno jedním z bývalých manželů možné promlčení společného závazku, tento má být přikázán oběma manželům společně, přičemž z této zásady jsou v odůvodněných případech možné výjimky. Žádné takové výjimky, proč by měla být pohledávka za dětmi účastníků přikázána pouze žalovanému, však v této věci nebyly zjištěny.

20. Námitku žalovaného protestujícího proti zařazení pohledávky za otcem z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku účastníky provedených investic do domu rodičů do aktiv SJM, popř. jeho námitku, že je třeba zvažovat celé období, kdy účastníci v domě bezúplatně bydleli, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. V období od počátku 90. let do kolaudace bytu byl „prospěch“ obou stran vyvážený, neboť drobné investice účastníků do domu odpovídaly také tehdejšímu nižšímu standardu jejich bydlení. V té době se nejednalo o plnohodnotný byt pod uzamčením, jak vyplynulo z provedených důkazů, takže podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb. nájemné by bylo v zanedbatelné výši nepřesahující hodnotu zmíněných drobných investic. Stejně jako v předchozím usnesení proto odvolací soud opakuje, že je třeba porovnávat až období počínající zhodnocením domu po jeho rekonstrukci prováděné od roku 2005 a završené kolaudací 2.9 2007, kdy vznikl byt o rozloze 178 m2, tedy období od září 2007 do srpna 2015, jak také soud prvního stupně správně učinil. Pokud na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] dovodil, že účastníky provedenou rekonstrukcí domu se jeho hodnota zvýšila o částku 3 300 000 Kč a že užitek, kterého se účastníkům dostalo bezúplatným užíváním bytu od září 2007 do srpna 2015 odpovídá částce 1 699 900 Kč, takže pohledávka účastníků nyní již jen za otcem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení činí 1 600 100 Kč, jedná se o závěr, který je v souladu s provedeným dokazováním.

21. Námitka žalovaného, že zohlednit by se mohla pouze investice spočívající v rekonstrukci domu financované ze stavebního spoření účastníků a nemělo by se přihlížet ke zhodnocení nemovitosti v důsledku jejího provedení, je nedůvodná a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, na který žalovaný odkazoval, je nepřípadný. Naopak nejen z § 742 odst. 2 o.z., ale také nálezu přijatého plénem Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 23/24 plyne, že je třeba zvažovat zhodnocení domu v důsledku valorizace, tedy nejen finanční prostředky skutečně na tyto investice vynaložené.

22. Pohledávku za otcem, která jednoznačně není promlčena, soud prvního stupně správně přikázal pouze žalovanému, přestože již v současné době v domě nebydlí a ani nikdy nebyl jeho vlastníkem, neboť se svého podílu po matce v dědickém řízení vzdal, jak žalobkyně upozornila, a bydlí v něm nyní syn účastníků s manželkou. V situaci, kdy všichni zmínění (tj. žalovaný, jeho otec a jeho syn) jednají ve zjevné shodě a žalobkyni z rozhodování o majetku v SJM vyloučili, je také podle odvolacího soudu na místě, přikázat pohledávku za otcem pouze žalovanému a nikoli oběma účastníkům, jak žalovaný požaduje. Sám žalovaný přitom jejich „spolupráci“ popsal tak, že „syn [jméno FO] má živnostenské oprávnění, podniká v souvislosti s pronájmem srubů, má na starosti spíše administrativní stránku jako inzerce na webu, komunikace apod., žalovaný tam má ustájena hospodářská zvířata, pronajato pole, tak se o provoz areálu stará on, dosažený zisk se vrací do údržby a rozvoje areálu, v poslední době byl postaven třetí srub a vybudován nový plot“. Otec žalovaného pak spolu s vnukem v rodinném domě, který mu daroval, bydlí a žalovaný v něm má nadále hlášen trvalý pobyt.

23. Pokud se jedná o zůstatek na účtu žalobkyně č. [č. účtu] ke dni rozvodu manželství ve výši 66 602,92 Kč, soud prvního stupně správně uzavřel, že se jedná se o výlučné prostředky žalobkyně, které nelze vypořádat. Polemika žalovaného s tímto závěrem je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména s kupní smlouvou z 1.2. 2013 prokazující, že žalobkyně s matkou prodaly rekreační chatu, kterou spoluvlastnily, za kupní cenu 1 560 000 Kč. Pokud tedy matka žalobkyně na její účet zaslala 11.2. 2013 částku 200 000 Kč, jednalo se o podíl žalobkyně z kupní ceny, což matka ve svědecké výpovědi také potvrdila. Tyto peněžní prostředky, a stejně tak jejich zbytek ke dni zániku manželství, tedy nebyly součástí SJM.

24. Ve shodě se soudem prvního stupně, který provedl vypořádání SJM v souladu s § 742 o.z. tak, že každému z účastníků by se mělo dostat majetku v hodnotě jedné poloviny, ani odvolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů ve prospěch žalobkyně tak, aby místo 50 % obdržela 60 % majetku ze zaniklého SJM. Přestože po definitivním odchodu žalobkyně ze společné domácnosti v srpnu 2015 žalovaný hospodařil, a dosud hospodaří, s majetkem v SJM sám (nelze také pominout, že rovněž sám platil společné závazky z úvěrů), odvolací soud tyto skutečnosti nepovažuje za důvod pro disparitu podílů. Za podstatné považuje i on to, že se o nabytí a udržení majetku účastníci zasloužili stejnou měrou a také že stejnou měrou zajišťovali potřeby svých dětí.

25. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení. Pro posouzení otázky nákladů řízení je významná skutečnost, že se jedná o tzv. řízení iudicium duplex, jak soud prvního stupně uvedl, což znamená, že řízení o vypořádání spoluvlastnictví může být zahájeno na návrh kteréhokoliv z účastníků, kteří jsou pak oba v postavení odpovídajícímu procesní pozici žalobce a žalovaného, nehledě na to, který z nich žalobu podal. Nejedná se proto o klasické sporné řízení, kde by jedna ze stran musela vyhrát a druhá prohrát, a z toho důvodu nelze bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci. Protože judikatura soudů byla v otázce náhrady nákladů řízení u tohoto typu řízení poměrně roztříštěná, přistoupil Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 262/20 k zevrubné analýze problematiky, kterou je podle odvolacího soudu třeba aplikovat i na tuto věc. Z ní mimo jiné vyplývá, že 1/zahájení a vedení řízení před soudem nelze klást k tíži ani žalujícího spoluvlastníka, ale ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované, 2/spoluvlastníci v zásadě sami nemohou ovlivnit konečné rozhodnutí soudu o způsobu vypořádání a 3/nemohou-li spoluvlastníci předem přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu a mají-li všichni shodné procesní postavení v řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, spravedlivé východisko pro rozhodování o nákladech řízení je takové, že každý ze spoluvlastníků sám ponese své náklady řízení a není povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by proto byly dány zvláštní důvody. Žádné takové zvláštní důvody (které by mohly spočívat např. v obstrukčním chování jednoho z účastníků, nezájmu o konstruktivní řešení věci nebo v šikanózním výkonu práva), jež by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků na úkor toho druhého, však odvolací soud v projednávané věci nezjistil. Nelze je dovodit ani z chování žalovaného v průběhu řízení, kdy zpochybňoval nárok žalobkyně na zaplacení částky odpovídají jejímu oprávněnému podílu.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §142 odst. 2 o.s.ř. a s přihlédnutím ke zmíněné zásadě plynoucí z charakteru tohoto řízení, ale také s přihlédnutím k tomu, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení s jeho námitkami úspěšný.