64 Co 71/2024 - 140

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/1] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 25 017,44 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. prosince 2023, č. j. 9 C 149/2023-84, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 11. 2017 do zaplacení formou splátek ve výši 5 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení třeba i jedné z nich.

II. Ve zbývající části výroku I se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 24 407,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně a s úrokem ve výši 12,38 % ročně, v obou případech od 16. 11. 2017 do zaplacení, a dále částky 610 Kč, a výrokem II žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 15 771 Kč. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. [hodnota] ze dne [datum] žalobkyně poskytla žalované částku 25 000 Kč, kterou žalovaná měla vrátit spolu se smluveným úrokem ve výši 148,18 % ročně v celkové částce 75 780 Kč formou 36 měsíčních splátek po 2 105 Kč od července 2015. Žalovaná žádnou splátku neuhradila, proto žalobkyně úvěr zesplatnila a dne 1. 9. 2015 žalovanou vyzvala k jeho vrácení do 15 dní. Na základě rozhodčí smlouvy žalobkyně uplatnila pohledávku z úvěrové smlouvy v rozhodčím řízení, kde rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] rozhodčím nálezem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jejímu návrhu vyhověl a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 95 335 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 9. 2015 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 75 780 Kč od 19. 8. 2015 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 13 780,80 Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 8. 12. 2015 a dne 12. 12. 2015 se stal vykonatelným a jeho vymožením byl na návrh žalobkyně pověřen Okresním soudem v Domažlicích dne 25. 3. 2016 soudní exekutor [tituly před jménem] [jméno FO], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa][Anonymizováno][Anonymizováno], který od žalované vymohl částku 5 560 Kč. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 EXE 730/2016-72, byla exekuce na návrh žalované zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, neboť v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru s ohledem na značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran spočívající v nepřiměřené výši úroku a v dalších ujednáních v neprospěch spotřebitele, s níž byla rozhodčí smlouva spojena, neměl rozhodce k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. V tomto soudním řízení žalobkyně uplatnila po žalované nárok na zaplacení zbývající části jistiny ve výši 24 407,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení a úrokem ve výši 12,38 % ročně vždy od 16. 11. 2017 do zaplacení, představující rozdíl mezi poskytnutým úvěrem 25 000 Kč úročeným sazbou 12,38 % ročně, tj. ve výši odpovídající obvyklému úroku v době uzavření smlouvy a zaplacenou částkou 5 560 Kč. Kromě toho požadovala smluvní pokutu ve výši 610 Kč za prodlení s úhradou prvních dvou splátek, kterou žalované vyúčtovala penalizační fakturou ze dne 17. 8. 2015 a 20. 7. 2015. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalované o nedostatku podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté a o předčasnosti žaloby. Poukázal na to, že nezpůsobilost exekučního titulu nebyla zapříčiněna netransparentností výběru rozhodce, ale se tak stalo kvůli absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, která vedla k absolutní neplatnosti s ní propojené smlouvy rozhodčí. Z toho důvodu rozhodce neměl pravomoc spor rozhodnout a výsledek rozhodčího řízení nelze akceptovat. Přestože rozhodčí nález nebyl zrušen, žalobkyni nelze upírat právo domáhat se nároku v soudním řízení, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014. K námitce o předčasnosti uvedl, že sice žaloba ze dne 16. 6. 2023 předcházela pravomocnému zastavení exekuce, k němuž došlo dne 20. 6. 2023, v době vyhlášení rozsudku byla ale tato vada již zhojena. Jako důvodnou však soud prvního stupně shledal žalovanou vznesenou námitku promlčení pohledávky. K tomu uvedl, že podle § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále ZRŘ) se sice podáním rozhodčí žaloby staví promlčecí lhůta až do doby rozhodnutí o tom, že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, na druhé straně je však třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. V projednávané věci to znamená zohlednit skutečnost, že žalobkyně jako korporace zabývající se poskytováním nebankovních úvěrů spotřebitelům na základě formulářových smluv, které v řadě případů byly posouzeny jako absolutně neplatné pro nepřiměřené úroky a další nevyvážené smluvní podmínky (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či sp. zn. 33 Odo 234/2005), si byla nepochybně vědoma, že v soudním řízení by jí nebyl nárok přiznán, a proto jej uplatnila v rozhodčím řízení. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 takové jednání žalobkyně naplňuje znaky zneužívání práva, a proto mu nelze poskytnout ochranu v podobě stavení promlčecí lhůty. Žalobkyně proto musí nést riziko, že pohledávku z úvěrové smlouvy nejprve dobrovolně z vlastní vůle uplatnila v rozhodčím řízení, a že v soudním řízení se jí domáhá teprve po zastavení exekuce rozhodčího nálezu. Přestože tedy žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a nazpět z nich získala pouze 5 660 Kč, takže v zásadě by jí žalovaná měla zbývající částku vrátit z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku (o. z.) ve lhůtě stanovené v předžalobní upomínce, tj. nejpozději do 16. 9. 2015, pokud žalobkyně mohla toto právo uplatnit u soudu poprvé dne 17. 9. 2015, došlo dne 17. 9. 2018 k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Z toho důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu jím specifikovaných nákladů řízení. Žalobkyně se proti rozsudku včas odvolala. Namítla nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně, který dospěl k závěru o promlčení jejího nároku v roce 2018. V té době přitom byla proti žalované vedena soudem nařízená exekuce, takže pokud by tehdy nárok uplatnila u soudu, nebyl by jí přiznán pro překážku věci rozsouzené. Poukázala na postupně se vyvíjející judikaturu k rozhodčím doložkám/smlouvám, z níž stěžejním je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2011 týkající se rozhodčích smluv neobsahujících přímé určení rozhodce ad hoc, a na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 a sp. zn. II. ÚS 1273/17 a nález sp. zn. I. ÚS 1091/19) k otázce stavení běhu promlčecí lhůty v případech neplatné rozhodčí doložky z důvodu netransparentního výběru rozhodce. V jejím případě však byl [tituly před jménem] [jméno FO] v rozhodčí smlouvě jmenovitě uveden, a proto její rozhodčí žaloba vedla ke stavení běhu promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a exekučního řízení, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/20151 či ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014. Poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5258/2016 a sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, podle kterých lze v novém řízení u obecného soudu přihlédnout ke stavení běhu promlčecí doby pouze tehdy, pokud věřitel podá novou žalobu k obecnému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno, a na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 854/2019, podle kterého se za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ považuje 30 dnů od pravomocného zastavení exekučního řízení. Pokud tedy žalobu podala v této lhůtě, došlo po dobu trvání rozhodčího a exekučního řízení ke stavení běhu promlčecí lhůty a její nárok není promlčen. Jako zcela liché žalobkyně odmítla úvahy soudu prvního stupně o jejím zneužití práva v souvislosti s rozhodčím a exekučním řízení. Poukázala na to, že poté, co exekuční soud pověřil soudního exekutora vedením exekuce, již nemohla do vymáhacího procesu v zásadě zasahovat. Nelze jí také vyčítat, že návrh na zastavení exekuce sama nepodala, neboť by to vedlo k přerušení procesu vymáhání a promlčení pohledávky. Pokud přehodnotila svůj postoj a nyní požaduje vrácení jistiny s obvyklým úrokem 12,38 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení, nemůže se rovněž jednat o zneužití práva či rozpor s dobrými mravy. V každém případě má minimálně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 19 440 Kč, kterého se žalované dostalo tím, že z obdržených 25 000 Kč uhradila, resp. exekutor od ní vymohl, pouze 5 560 Kč. V neposlední řadě žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, který se nezabýval její námitkou o rozporu žalovanou vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť se jedná o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2016 a sp. zn. I. ÚS 643/04). Z těchto důvodů žalobkyně žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil a žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku, který považuje za správný a souladný s judikaturou a podrobně se vyjádřila ke všem argumentům žalobkyně. Poukázala na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 3717/2017 bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18, který k tomu uvedl, že „k promlčení nedojde pouze u těch pohledávek, u nichž byla uplatněna neplatná rozhodčí doložka/smlouva a následně nařízena exekuce v době, kdy judikatura k neplatnosti rozhodčích doložek ještě nebyla sjednocena, tedy před datem 11. 5. 2011, ale pokud došlo k uplatnění rozhodčí doložky po tomto datu, dopustil se věřitel zneužití práva, neboť věděl, že rozhodčí doložka/smlouva je neplatná, a v takovém případě se 30denní lhůta k uplatnění nároku žalobou neaplikuje“. Ústavní soud rovněž poukázal na to, že „věřitel postupoval ve vědomém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a že jeho jednání nebylo ve vztahu ke stěžovatelům neutrální, ale byl motivován snahou neoprávněně získat výhodnější pozici vůči nim a jeho postup naplňuje znaky zneužití práva“. To podle ní platí i v případě žalobkyně, neboť rozhodčí smlouva byla shledána neplatnou kvůli rozporu úvěrové smlouvy s dobrými mravy a také pro nedostatečné posouzení její úvěruschopnosti, což žalobkyně, která je součástí nadnárodní finanční skupiny a specialistka v oblasti poskytování úvěrů, od samého počátku musela vědět. Přestože povinnost ověřit úvěruschopnost žadatele o úvěr byla žalobkyni uložena zákonem pod sankcí neplatnosti smlouvy, jen na základě formuláře hodnocení klienta, kopie občanského průkazu, pracovní smlouvy a jejího dodatku a výplatních pásek a výpisu z registru SOLUS dospěla k závěru, že její měsíční příjem činí 11 000 Kč a že celkové náklady činí 7 800 Kč, takže ke splácení má volné zdroje ve výši 3 200 Kč. I při pominutí, že se jedná o totožné částky objevující se opakovaně v kartách různých klientů napříč Českou republikou, žalobkyně pominula, že po uhrazení splátky 2 105 Kč by jí tak zbylo pouhých 1 095 Kč. Z toho je podle žalované zřejmé, že žalobkyně s údaji manipulovala a že k řádnému posouzení úvěruschopnosti nedošlo. Žalovaná dále ve vyjádření poukázala na to, že žalobkyně si byla dobře vědoma, že by se svými nemravnými nároky v soudním řízení neuspěla, a proto si nechala vydat rozhodčí nález [právnická osoba], IČ [IČO], která byla jejím obchodním partnerem a byla na ní ekonomicky závislá, jak plyne z tajné dohody – smlouvy o zajištění služeb rozhodců ze dne 30. 4. 2010 uzavřené mezi žalobkyní, touto rozhodčí společností a rozhodci [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], jejíž existenci žalobkyně v řízení nijak nevyvracela. Už jen z toho důvodu proto nemohlo dojít ke stavení promlčecí lhůty, neboť její uplynutí žalobkyně sama zavinila. Soud prvního stupně nepominul ani údajný rozpor její námitky promlčení s dobrými mravy, naopak zohlednil, že žalobkyně si byla vědoma, že uzavírá neplatnou smlouvu a že disponuje neplatným exekučním titulem, přesto proti ní několik let vedla protiprávní exekuci pro naprosto lichevní částku příčící se dobrým mravům, a zastavení exekuce se aktivně bránila. Z toho je zřejmé, že proti dobrým mravům jednala jednoznačně žalobkyně, a proto by bylo nespravedlivé, aby jí byl přiznán nárok, který je již dávno promlčen. Pokud by měla být její námitka promlčení vyhodnocena jako neopodstatněná, vedlo by to k absurdnímu závěru, že se každý může chovat v rozporu s dobrými mravy, neboť nakonec v nejhorším případě získá to, co mu náleží po právu. Takový výklad odporující základům soukromého práva by podporoval nepoctivé jednání. V neposlední řadě žalovaná opětovně poukázala na překážku rei iudicatae, jak plyne z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, podle kterého „byla-li exekuce zastavena např. pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy a nedošlo-li ke zrušení rozhodčího nálezu postupem podle § 31 ZRŘ, má rozhodčí nález stále účinky pravomocného rozhodnutí“. Odvolací soud přezkoumal rozsudek podle § 212, 212a o. s. ř., přihlédl k údajům žalobkyně uvedeným v odvolání a vyjádření žalované a k judikatuře soudů, na kterou obě strany odkazovaly a z níž dovozovaly pro sebe příznivé závěry, a po doplnění dokazování o účastnický výslech žalované dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, což ostatně ani žalobkyně v odvolání nezpochybňuje, ale s jeho právním posouzením promlčení žalobou uplatněné pohledávky se odvolací soud neztotožňuje. Prvořadě však považoval za nutné vyřešit otázku: zda vůbec žalobkyně má nárok proti žalované na jí tvrzenou pohledávku, popř. v jaké výši jí nárok vznikl zda v důsledku zahájení rozhodčího řízení, ale zejména zda v důsledku následného exekučního řízení, které je ve vztahu k promlčení zásadní, neboť trvalo od 8. 3. 2016 do 20. 6. 2023, došlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 648 o. z. V projednávané věci odvolací soud dospěl ve shodě s exekučním soudem vyjádřeným v usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 EXE 730/2016-72, k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 4. 5. 2015, v níž se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni za poskytnutých 25 000 Kč do tří let částku 75 780 Kč, tzn. včetně úroku ve výši 148,18 % ročně, a navíc pod sankcí nemalých smluvních pokut, pokud se tak nestane, ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a proto je jako celek podle § 580 o. z. absolutně neplatná. K takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti a aplikace § 577 o. z. upravujícího částečnou neplatnost právního jednání je vyloučena. Kromě výše úroku je totiž třeba zohlednit i okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena, tedy že byla uzavřena mezi profesionálem a spotřebitelem, a to adhezním způsobem, a že žalovaná na formuláři vypracovaném žalobkyní nemohla v podstatě nic ovlivnit. Toto zjištění (tedy nikoli neplatnost rozhodčí smlouvy) tedy vedla exekuční soud k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1, písm. h) o. s. ř., aniž se přitom zabýval oprávněností dalších námitek žalované (v exekučním řízení povinné), že při uzavření smlouvy nebyla prověřena její úvěruschopnost a že ve skutečnosti rozhodčí nález vydala na žalobkyni existenčně závislá [právnická osoba] a nikoli rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO]. Pro projednávanou věc je tak podstatné, že v situaci, kdy se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou nelze nijak zhojit, neboť není možné soudním rozhodnutím zakládat platný právní vztah, který by měl neplatnost zhojit, tak přestože žalobkyně nárok z úvěrové smlouvy „přehodnotila“ a místo úroku ve výši 148,18 % ročně jej požaduje ve výši 12,38 % ročně, nelze jí jej přiznat. Pokud je tedy úvěrová smlouva absolutně neplatná, má žalobkyně podle § 2993 o. z. pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované dostalo v roce 2015 přijetím částky 25 000 Kč, z níž bylo vráceno 5 560 Kč, takže k zaplacení zbývá částka 19 440 Kč. Podle § 609 věta první o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle § 610 odst. 1 o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 648 o. z., uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce. V projednávané věci podle obsahu spisu došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru dne 17. 8. 2015 a tříletá promlčecí lhůta k jejímu uplatnění u orgánu veřejné moci začala běžet následující den, tedy dne 18. 8. 2015. V tomto směru sice není správný závěr soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí lhůty dne 16. 9. 2015 až v souvislosti s výzvou k úhradě, pro posouzení věci to však není podstatné. Naopak podstatným bylo posouzení otázky stavení běhu promlčecí lhůty (a v té souvislosti důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou) v důsledku rozhodčího řízení trvajícího od 21. 9. 2015 do 8. 12. 2015 a zejména v důsledku exekučního řízení trvajícího od 8. 3. 2016 do 20. 6. 2023, kterou soud prvního stupně neposoudil správně. Je třeba zdůraznit, že rozhodčí nález vydal rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], a to v souladu s rozhodčí smlouvou obsahující přímé určení rozhodce. Je tak zřejmé, že výběr rozhodce se uskutečnil podle transparentních pravidel, čímž odpadá polemika účastníků vyjádřená v judikatuře, na níž v té souvislosti odkazovali, mezi kterou stěžejní místo zaujímá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2011 (R 121/2011) vztahující se k rozhodčím smlouvám neobsahujícím přímé určení rozhodce ad hoc, neboť o takovou situaci se v projednávané věci nejedná. Stejně tak odpadá dělení věřitelů na ty, kteří podali rozhodčí žalobu na základě neplatné rozhodčí doložky před 11. 5. 2011, na které se proto aplikuje stavení promlčecí lhůty, a na věřitele, kteří rozhodčí žalobu podali vědomě až po uvedeném datu v době, kdy judikatura byla již ustálená, a v jejichž případě s takovým zneužívajícím postupem nemůže být spojeno stavení promlčecích lhůt nejen v rozhodčím řízení, ale ani v navazujícím exekučním řízení založeném na neplatném rozhodčím nálezu (viz zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 či sp. zn. I. ÚS 1091/19). V této věci je třeba na jednu stranu zohlednit, že úvěrová smlouva a s ní související rozhodčí smlouva z roku 2015 sice byla uzavřena žalobkyní, která v té době byla a dosud je pravidelným poskytovatelem spotřebitelských úvěrů, takže je na ni třeba klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní judikaturou ovlivňující její podnikání, jak soud prvního stupně správně zdůraznil. Na druhé straně však nelze pominout, že pokud tak učinila a poté pohledávku uplatnila ještě v roce 2015 v rozhodčím řízení u rozhodce určeného transparentním způsobem a následně od roku 2016 jím vydaný pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález vymáhala v exekučním řízení, činila pouze to, co jí tehdy bylo zákonem, ale i judikaturou z té doby, umožněno. Podle odvolacího soudu tedy postup žalobkyně nenaplňuje znaky zneužití práva, neboť jak již bylo řečeno, judikatura se vyvíjela, a to nejen ve vztahu k rozhodčím doložkám/smlouvám, ale i ve vztahu k samotným úvěrovým smlouvám, a to od počátečního přiznávání všech možných „smluvených nároků“ s odkazem na zásadu pacta sunt servanta, až po zastavování exekucí pravomocných a vykonatelných rozhodčích nálezů vydaných na základě takových úvěrových smluv poté, co postupem doby bylo shledáno, že jimi přiznané plnění je v rozporu s morálními principy, na kterých je společnost založena. Při posouzení otázky stavení běhu promlčecí lhůty je tak podle názoru odvolacího soudu třeba vyjít ze žalobkyní zmíněného a nadále aktuálního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 či sp. zn. 29 ICdo 41/2014, podle kterých „se promlčecí lhůta staví po dobu rozhodčího řízení, ale obdobně ke stavění dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky“. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud nepovažuje žalovanou vznesenou námitku promlčení za důvodnou, neboť pokud s ohledem na rozhodčí řízení a na něj navazující exekuční řízení, tj. po dobu cca 8 let, byla promlčecí lhůta (která začala běžet dne 18. 8. 2015) stavena, tak v době zahájení řízení dne 16. 6. 2023 nebyl nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčen. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalované o absurdnosti takového závěru s tím, že podporuje nepoctivé jednání věřitelů. Stejně tak dobře lze argumentovat nepoctivostí, resp. lehkomyslností, chování dlužníků, kteří si vezmou úvěr a ani první splátku nezaplatí, aniž by k tomu měli vážný důvod. S ohledem na závěr o stavení promlčecí lhůty po dobu rozhodčího a exekučního řízení, kvůli čemuž ke dni zahájení řízení nedošlo k jejímu uplynutí, bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda žalovanou vznesená námitka promlčení je, či není v rozporu s dobrými mravy. Přesto jen na okraj a čistě teoreticky pro případ, že by ke stavení promlčecí lhůty nedošlo a ke dni podání žaloby by tak promlčecí lhůta již uplynula, odvolací soud se kloní k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Přestože Ústavní soud v žalovanou zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 uvedl, že „v případě promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy mezi nebankovní úvěrovou společností (podnikatelem profesionálem) a dlužníkem (spotřebitelem) může soud prohlásit vznesení námitky promlčení dlužníkem za rozporné s dobrými mravy pouze ve výjimečných situacích. Za rozporné s dobrými mravy proto nelze bez dalšího považovat jednání dlužníka, který nesplácí závazky z důvodu vlastní předluženosti, stejně tak není v rozporu s dobrými mravy ani pasivita dlužníka při řešení závazku“, nelze přehlédnout okolnosti na straně žalované v době uzavření úvěrové smlouvy tak, jak je sama v účastnickém výslechu při odvolacím jednání popsala. Nelze proto pominout, že peněžní prostředky si půjčovala nikoli k řešení obtížné životní situace, do které by se tehdy dostala a jež by se tak dala pochopit, ale jednalo se o opakované obstarávání si finančních prostředků na něco, na co si s odstupem času už nedokázala vzpomenout. Na straně žalované je sice třeba pozitivně hodnotit její současnou sebereflexi, k níž došla s odstupem času, a podle odvolacího soudu nefalšované vyjádření lítosti nad svým tehdejším počítáním, které pro ni v současnosti představuje jakési memento, a rovněž její snahu dostát jiným svým závazkům, na druhé straně není důvod, aby žalobkyni jako každému jinému věřiteli bylo upíráno právo získat nazpět alespoň to, co žalované poskytla. Společnosti poskytující úvěry mají nepochybně povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, což se v českém prostředí nedělo, jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích (viz např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) zmiňoval s tím, že systém fungoval v duchu pořekadla „hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere“. Podle odvolacího soudu vinu za to je třeba klást nejen věřiteli, který je v takovém smluvním vztahu v silnější pozici a který se všemi možnými prostředky snaží získat své peníze nazpět, ale i dlužníku, jehož nezodpovědné braní si půjček a jejich následné nesplácení rovněž odporuje základům soukromého práva a podporuje nepoctivé jednání. Za popsaného skutkového stavu tedy odvolací soud uzavírá, že žalovanou vznesenou námitku promlčení by v situaci, kdy ani jednu splátku dobrovolně neuhradila a k částečnému zaplacení došlo až pod tíhou exekuce, bylo třeba posoudit jako rozpornou s morálními principy. Pokud se jedná o opětovnou námitku žalované o překážce věci rozsouzené v důsledku existence rozhodčího nálezu, který nebyl postupem podle § 31 ZRŘ zrušen, jak má plynout z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1784/2022, podle odvolacího soudu toto rozhodnutí (v němž byl posuzován nárok dlužníka proti věřiteli na vrácení exekučně vymoženého plnění) na projednávanou věc nedopadá. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I změnil a žalobě zčásti vyhověl a žalobkyni přiznal částku 19 440 Kč z titulu bezdůvodného obohacení se zákonným úrokem z prodlení od jí požadovaného dne 16. 11. 2017 do zaplacení. Zároveň podle § 160 odst. 1 o. s. ř. žalované umožnil její zaplacení formou splátek a stanovil jejich výši a podmínky splatnosti odpovídající současným poměrům žalované tak, jak je v účastnické výpovědi popsala. Ve zbývající části výrok I, kterým byla žaloba zamítnuta, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že úspěch účastníků byl v tomto řízení, jehož předmětem byla nejen samotná pohledávka, ale i její příslušenství v podobě úroků (jejichž výše činila ke dni vyhlášení rozsudku cca 16 000 Kč) a úroků z prodlení, je přibližně stejný. V té souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, který ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 dospěl k závěru, že „pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení či úroky), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství“.