64 Co 722/2024 - 452

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Vyletové a soudců JUDr. Anny Grimové a Mgr. Timma Šmehlíka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] [Anonymizováno], [Anonymizováno] o zaplacení částky 339 588,43 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever z 15. 2. 2024, č. j. 4 C 229/2022-322 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 161 167,43 Kč, z částky 101 269,14 Kč a z částky 77 151,86 Kč vždy od 8. 4. 2022 do zaplacení, a ve výroku III, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění tak, že žalovaná je povinna splnit povinnost uloženou jí výrokem I a III ve splátkách ve výši 7 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení třeba i jedné z nich. Nejprve bude hrazeno na jistinu, následně na úroky z prodlení, a nakonec na náklady řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 602 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně přezkoumávaným rozsudkem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 161 167,43 Kč, 101 269,14 Kč a 77 151,86 Kč vždy s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 8. 4. 2022 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části týkající se částky 79 573,44 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 419 161,87 Kč od 21. 5. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 1 766,73 Kč a ve výši 7,9 % ročně z částky 84 100,38 Kč a ve výši 5,9 % ročně z částky 334 887,59 Kč vždy od 17. 12. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 69 766,44 Kč (výrok III). Dále uvedl, že povinnosti stanovené výrokem I a III je žalovaná povinna splnit ve splátkách po 13 000 Kč měsíčně splatných vždy do 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek v případě nezaplacení třeba i jedné z nich, přitom nejprve bude hrazeno na jistinu, pak na příslušenství, a nakonec na náklady řízení (výrok IV). Rozhodl tím o žalobě, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 419 161,87 Kč s příslušenstvím ze tří smluv o úvěru, které se žalovanou uzavřela její právní předchůdkyně [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále také předchůdkyně žalobkyně nebo [jméno FO]). Na základě smlouvy o úvěru z 17. 7. 2017 (dále úvěr č. 1) žalované poskytla částku 300 000 Kč s úrokem 5,90 % ročně, kterou žalovaná měla splatit ve 120měsíčních splátkách, na základě smlouvy z 29. 1. 2019 – [Anonymizováno] [Anonymizováno] (úvěr č. 2) žalované poskytla částku 150 000 Kč s úrokem 5,90 % ročně, kterou měla splatit v 96 splátkách a na základě smlouvy z 30. 5. 2019 – [Anonymizováno] [Anonymizováno] (úvěr č. 3) jí poskytla částku 100 000 Kč s úrokem 7,9 % ročně, který měla splatit v 96 splátkách. Žalovaná porušila povinnost ze smluv tím, že v listopadu 2020 přes výzvy odmítla sdělit novou adresu trvalého pobytu. Z toho důvodu předchůdkyně žalobkyně úvěry k 16. 12. 2020 zesplatnila a dopisem z 17. 12. 2020 žalovanou vyzvala k jejich okamžitému vrácení. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná předchůdkyni žalobkyně zaplatila z úvěru č. 1 částku 138 832 Kč, z úvěru č. 2 částku 48 730,86 Kč a z úvěru č. 3 částku 22 848,14 Kč. Zbývající část pohledávek předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou o postoupení pohledávek z 17. 5. 2021 žalobkyni s účinností 20. 5. 2021, což bylo žalované oznámeno dopisem z 2. 6. 2021.

2. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.) a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné. Poukázal na to, že předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované, jak jí to ukládá § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě č. 1 „klient prohlašuje, že je mladší 65 let, není invalidní (invalidita I.- III. stupně) a není v pracovní neschopnosti“. Žalovaná přitom už před tím v čestném prohlášení uvedla, že je invalidním důchodcem a doložila k tomu rozhodnutí. Minimálně od té doby tak předchůdkyně žalobkyně věděla, že žalovaná je invalidní důchodkyní II. stupně, přesto s ní pak uzavřela ještě smlouvu č. 2 a č.

3. Žalovaná je proto povinna vrátit podle § 2991 o. z. bezdůvodné obohacení představující nezaplacenou část jistiny úvěrů, což je v případě úvěru č. 1 částka 161 167,43 Kč, v případě úvěru č. 2 částka 101 269,14 Kč a v případě úvěru č. 3 částka 77 151,86 Kč. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a spolu s celkovou částkou 339 588,43 Kč žalobkyni přiznal podle § 1970 o. z. úrok z prodlení, nikoli ale od jí požadovaného dne 21. 5. 2021, ale až od 8. 4. 2022, do zaplacení. Odůvodnil to tím, že nelze přihlédnout k výzvě k plnění zaslané žalované na zrušenou adresu, k níž navíc nebyl doložen doklad o jejím odeslání. Žalovaná se tak do prodlení dostala až v souvislosti s dopisem žalobkyně z 23. 3. 2022, kterým byla vyzvána k zaplacení dluhu do 7. 4. 2022. Až od následujícího dne 8. 4. 2022 tak žalovaná byla v prodlení s úhradou dluhu, a proto je povinna zaplatit z částek, o něž se bezdůvodně obohatila, úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Požadavek žalobkyně na zaplacení úroků a poplatků zamítl s tím, že žalovaná se k jejich plnění platně nezavázala.

3. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni přiznal 60 % (rozdíl mezi jejím 80 % úspěchem a 20 % úspěchem žalované) účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly zaplacením soudního poplatku ve výši 16 767 Kč a v důsledku právního zastoupení za osm specifikovaných úkonů právní služby po 9 980 Kč a osm režijních paušálů po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (AT), s navýšením o 21 % DPH ve výši 17 270,40 Kč. Zjevným omylem uložil žalované tuto povinnost splnit do tří dnů od první moci rozsudku, přestože ve výroku III jí umožnil zaplatit náklady řízení spolu s povinností uloženou výrokem I formou splátek ve výši 13 000 Kč měsíčně. Při stanovení výše splátek zohlednil majetkovou situaci žalované, ale zejména požadavek žalobkyně, aby byl dluh splacen do tří let. Stanovení nižších splátek by podle něj nebylo vůči žalobkyni spravedlivé, když navíc sama žalovaná uvedla a prokázala, že od matky dostala na úhradu dluhu dar 400 000 Kč. Nelze proto klást k tíži žalobkyně, že s těmito penězi naložila jinak.

4. Žalovaná se proti rozsudku včas odvolala, a to do části výroku I vztahujícího se k úroku z prodlení, proti nákladovému výroku III a proti výroku IV v části týkající se výše splátek. Namítla, že při plnohodnotné aplikaci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jí neměla být povinnost platit úroky z prodlení vůbec uložena. Poukázala na to, že s manželem měli už od 7. 7. 2009 uzavřenou smlouvu o zúžení společného jmění manželů (SJM), a další smlouvu pak uzavřeli 23. 10. 2018. Od roku 2009 jsou tak příjmy každého z nich jeho výlučným majetkem a za závazky odpovídá ten, kdo je způsobil. Už v souvislosti se smlouvou č. 1 z 17. 7. 2017 určenou ke konsolidaci jejího úvěru u [Anonymizováno] proto mohla mít [jméno FO] pochybnosti o tom, zda bude schopna úvěr splatit, neboť o zúžení SJM ji informovala a stejně tak věděla o jejím příjmu z invalidního důchodu. Ve smlouvě č. 2 pak zástupkyně [jméno FO] napsala, že celkový příjem domácnosti činí 85 000 Kč, přestože v té době byl její příjem ze zaměstnání ve výši 14 334 Kč a z invalidního důchodu ve výši 7 535 Kč, takže i kdyby vzala chybně do úvahy příjem manžela, který v té době činil 28 954 Kč, neodpovídalo by to částce uvedené ve smlouvě. Obdobná situace nastala i u smlouvy č. 3 a v ní uvedený příjem neodpovídal jejímu příjmu skutečnému. V té době už navíc měli s manželem uzavřenu od 26. 10. 2018 smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 2 400 000 Kč s [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], která byla 19. 1. 2018 zapsána v bankovním registru, a od 16. 1. 2018 smlouvu o překlenovacím úvěru ve výši 350 000 Kč. Měsíční splátky z těchto smluv přitom jen pro ni byly ve výši 5 379 Kč a 1 273,50 Kč. Paradoxní také je, že [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] je od dubna 2020 součástí skupiny [jméno FO] a od 1. 1. 2021 s ní splynula, takže vlastníkem závazků, které na sebe s manželem kvůli koupi nemovitosti vzali, se stala [jméno FO], což je nepříjemně zasáhlo. Žalovaná poukázala dále na to, že nevyužívá moderní technologie a nevlastní mobilní telefon a že zástupkyně [jméno FO] to při uzavření smlouvy č. 1 vyřešila svérázně tím, že do žádosti uvedla mobilní číslo mzdové účetní jejího zaměstnavatele. Později se také ukázalo, že [jméno FO] s ní nechce záležitosti řešit osobně, ale odkazovala ji na internetové bankovnictví, což byl pro ni velký problém. Největší však nastal v době, kdy ztratila PIN a splátky úvěrů nemohla provádět. Protože k bankovnímu účtu neměla přístup, přesměrovala své příjmy, které ji tam chodily a z nichž se strhávaly splátky úvěrů, jinam. Situaci se snažila řešit na pobočce banky, ale nastaly zase potíže související s její doručovací adresou. [jméno FO] žádala o sdělení platebních údajů, aby mohla splátky provádět, pokaždé byla odkázána na bankovní identitu. Z toho všeho je podle ní zřejmé, že žalobkyně nemá na úrok z prodlení nárok.

5. Žalovaná poukázala na to, že po nestandardním zesplatnění úvěrů k 16. 12. 2020, ke kterému podle ní došlo kvůli tomu, že nesouhlasila, aby [jméno FO] převzala hypoteční a překlenovací úvěr, se s ní snažila komunikovat, [jméno FO] však nebrala žádné ohledy na její duševní onemocnění snižující její psychickou odolnost. Kromě překotného zesplatnění všech tří úvěrů tak došlo k jejich přeprodání žalobkyni, která pak už vůbec neměla zájem o mimosoudní jednání a rychle zahájila soudní řízení. [jméno FO] by se záležitost řešila prostřednictvím finančního arbitra dohodou, jak opakovaně žádala, nemusely žalobkyni vůbec vzniknout náklady soudního řízení, z nichž podstatnou část tvoří zaplacený soudní poplatek.

6. Žalovaná v odvolání dále namítla, že měsíční splátky ve výši 13 000 Kč neodpovídají jejím příjmům a pravidelným výdajům. Od počátku řízení žádala, aby jí bylo umožněno dluh splácet ve výši 2 500 Kč měsíčně, což soud prvního stupně odmítl s tím, že nevyužila dar od matky. Přitom pominul, že matka jí 29. 12. 2020 darovala 400 000 Kč na úhradu závazků vůči [jméno FO], aby odvrátila soudní řízení. Když se pak ale ukázala její snaha jako marná, peníze matce 28. 2. 2021 vrátila, takže není důvod k tomuto daru po třech letech přihlížet. Zdůraznila, že zákon jí umožňuje vrátit spotřebitelský úvěr v době přiměřené jejím možnostem a výše splátky by měla odpovídat jejím majetkovým poměrům. Poukázala na svůj příjem z invalidního důchodu ve výši 11 400 Kč a ze zaměstnání ve výši 6 953 Kč měsíčně, když kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu nyní pracuje na zkrácený úvazek. Z celkového příjmu ve výši 18 354 Kč měsíčně však musí pokrýt stabilní výdaje, ke kterým patří náklady na bydlení ve výši 1 200 Kč, na základní potřeby ve výši 5 000 Kč, cestovné do zaměstnání a k lékařům ve výši 4 900 Kč, doplatky za léky ve výši 1 000 Kč, péči o domácí zvířata ve výši 2 000 Kč, ale také splátka služeb advokáta ve výši 2 500 Kč a polovinu splátky hypotéky ve výši 5 379 Kč a překlenovacího úvěru ve výši 1 274 Kč. Kromě toho jí hrozí mimořádné výdaje za operační výkon domácího zvířete ve výši 3 - 5 000 Kč, za opravu starého automobilu, který potřebuje kvůli špatné dopravní obslužnosti obce, kde bydlí, a zhoršenému zdravotnímu stavu, ve výši cca 10 000 Kč a za jeho technickou kontrolu ve výši cca 30 000 Kč. Objevily se u ní i neurologické problémy s ramenem a rukou, takže dochází na rehabilitace a byla jí doporučena operace a lázeňská léčba. To vše podle žalované jasně dokládá, že splátkový kalendář nebude moci dodržet, což může vést k exekuci a vzniku nových dluhů. Z těchto důvodů žádala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal, a aby jí umožnil dlužnou částku splácet splátkami ve výši 2 500 Kč měsíčně, a také aby termín splatnosti stanovil k 20. dni, ještě lépe k poslednímu dni v měsíci, vzhledem k tomu, že invalidní důchod je jí vyplácen 14. den měsíce.

7. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že se jedná jen o další obstrukce žalované v řízení a žádala, aby odvolací soud rozsudek v napadené části potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř., vzal v úvahu argumenty žalované uvedené v odvolání a vyjádření žalobkyně a po nařízeném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné s výjimkou části vztahující se k výši splátek.

9. Zamítavý výrok II rozsudku a výrok I v části, týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni celkovou částku 339 588,43 Kč představující nesplacenou část jistiny ze tří úvěrů, nebyl odvoláním dotčen a v této části je již pravomocný. Soud prvního stupně jimi správně posoudil otázku řádného prověřování úvěruschopnosti žalované, popsal, jaká zjištění z provedených důkazů učinil a správně také uzavřel, že v důsledku neplatnosti úvěrových smluv ztratila předchůdkyně žalobkyně, nyní tedy žalobkyně, nárok na sjednané úroky a náklady, a že žalovaná jako spotřebitel je povinna vrátit jen jistiny úvěrů, resp. jejich zbývající část. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) nebylo mezi účastníky sporu, stejně tak jako o tom, jakou částku předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla, jakou částku jí žalovaná vrátila a jaká částka zbývá k zaplacení.

10. Podle § 87 odst. 1 věta první a třetí zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

11. Podle § 1970 věta první o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědným.

12. S názorem žalované, že v situaci, kdy byly úvěrové smlouvy posouzeny jako neplatné kvůli řádnému neprověření její úvěruschopnosti před jejich uzavřením, není povinna platit úroky z prodlení, neboť takovou povinnost § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském neobsahuje, se odvolací soud neztotožňuje. Souhlasit by s ním bylo možno pouze při splnění podmínek, které však v této věci nenastaly.

13. Nejvyšší soud už v rozsudku z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (ale i v dalších, jako např. sp. zn. 23 Cdo 101/2023) uzavřel, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nejvyšší soud dále uvedl, že spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. [jméno FO] tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet. V obecné rovině z toho vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

14. Pro posouzení sporné otázky, do kdy byla žalovaná povinna předchůdkyni žalobkyně vrátit nesplacenou jistinu spotřebitelských úvěrů, a s ní související otázky, zda a od jaké doby náleží žalobkyni úroky z prodlení, je však třeba zmínit, že právní teorie, ale také praxe Nejvyššího soudu, rozlišuje konstitutivní rozsudky, v nichž je teprve výrokem „určena“ splatnost, a deklaratorní rozsudky, které ukládají ve výroku již existující a splatnou povinnost k plnění. Tyto kategorie nelze, a to ani na základě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, směšovat. Pravidlo o době plnění zakotvené v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak vyjadřuje, jak je již shora zmíněno, odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Platí však pouze pro případy, kdy možnostem dlužníka -spotřebitele pohledávky neodpovídá, aby ji splnil po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu. Pravidlo o době plnění podle této zvláštní právní úpravy se tak uplatní jen v situacích, kdy věřitel vyzval dlužníka - spotřebitele ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, ale v době přiměřené jeho možnostem však není, aby ji splnil bez zbytečného odkladu po doručení této výzvy. Zjištění, že nebylo přiměřené jeho možnostem, aby dluh spočívající v povinnosti vydat bezdůvodné obohacení splnil bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem požádán, popř. že tak nebyl schopen učinit ani v době určené v jeho výzvě, přitom musí vyplývat z výsledku provedeného dokazování, za což nese procesní odpovědnost tento dlužník - spotřebitel. Naopak věřitel nese co do doby plnění procesní břemeno jen ohledně skutečnosti, že dlužníka ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vyzval.

15. Žalobkyně v řízení podacími lístky prokázala, že po zesplatnění pohledávek z úvěrových smluv ke dni 16. 12. 2020, když se jí nepodařilo prokázat doručení dopisu její předchůdkyně z 17. 12. 2020, vyzvala žalovanou předžalobní výzvou z 23. 3. 2022 k úhradě pohledávek ze tří předmětných úvěrových smluv do 7. 4. 2022. Na žalované tak bylo prokázat, že po zesplatnění pohledávek, ale zejména po této výzvě, nebylo v jejích možnostech dluh splnit v čase určeném ve výzvě. Takové skutkové zjištění však z provedeného dokazování, ale ostatně ani z tvrzení samotné žalované, nevyplývá. Žalované sice rozhodně nelze vyčítat, že by po zesplatnění pohledávky z úvěrových smluv, k němuž došlo z důvodu porušení její povinnosti sdělit aktuální adresu svého bydliště, zůstala pasivní. Právě naopak z jejího tvrzení dokládaného korespondencí je zřejmé, že s předchůdkyní žalobkyně čile komunikovala, ale tím způsobem, že oponovala jejímu požadavku na sdělení nové aktuální adresy bydliště. Vysvětlení žalované o důvodu neprovádění alespoň minimálních splátek kvůli ztrátě PINu, o její marné snaze jej získat, zejména však o ukončení zasílání příjmu z invalidního důchodu a ze mzdy na účet tak, aby z něj mohly být splátky prováděny, a v neposlední řadě mlžení kolem adresy její bydliště (v čemž ostatně žalovaná pokračovala také při jednání odvolacího soudu), je krajně nelogické. Spíše než o její snaze dostát závazkům v podobě uhrazení nesplacených částek z úvěrů splátkami ve výši odpovídající jejím možnostem, tedy např. ve výši jí nabízené částky 2 500 Kč, svědčí o záměru žalované ukončit s předchůdkyní žalobkyně veškerý kontakt a znemožnit jí domoci se vrácení nesplacených peněžních prostředků. Nelze v té souvislosti přehlédnout, že žalovaná po zahájení řízení, kdy se posuzovala otázka místní příslušnosti soudu, v podání z 31.1.2023 (čl. 188) vysvětlovala, že ke dni zahájení řízení se zdržovala v Plzni a že svoji adresu aktuálního pobytu nemůže uvést, neboť „se na tom dohodla s pronajímatelem z důvodu dluhů, které jsou proti ní vymáhány, takže pronajímatel jí zakázal adresu sdělovat úřadům či soudům, jinak s ní ukončí nájemní smlouvu, což ona nechce riskovat“. Stejně tak přes nesouhlas žalované nelze pominout její tvrzení, že ještě před třemi lety měla od své matky peněžní prostředky k uhrazení pohledávky žalobkyně, tzn. že tehdy bylo v jejích možnostech alespoň část dluhu uhradit. [jméno FO] tedy ze samotného tvrzení žalované vyplývalo, že měla prostředky na vrácení zbývající části jistin, popř. mohla je splácet alespoň v oné minimální výši, nelze se zaštiťovat § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že dosud nenastalo její prodlení s úhradou pohledávky. Povinnost žalované vrátit nesplacenou část jistiny tak vznikla ještě před podáním žaloby na základě předžalobní výzvy žalobkyně z 22. 3. 2022, v níž byla vyzvána k úhradě do 7. 4. 2022. Jestliže to neučinila, dostala se následujícího dne 8. 4. 2022 do prodlení s tím spojenou povinností v podobě placení úroku z prodlení. Za popsané situace tak soud prvního stupně správně použil obecnou hmotněprávní normu o času plnění upravenou v § 1970 o. z. a žalované uložil, aby spolu se zbytkem jistiny zaplatila žalobkyni také úroky z prodlení. 16. [jméno FO] se jedná o náhradu nákladů nalézacího řízení, byly soudem prvního stupně správně vyčísleny a žalobkyni v rozsahu odpovídajícímu jejímu procesnímu úspěchu sníženému o úspěch žalované přiznány. Odvolací soud podotýká, že pro rozhodování o nákladech řízení platí v občanskoprávním sporném řízení dvě základní pravidla, a to pravidlo úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) a pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Na obě tato pravidla se sice může vztáhnout moderační právo soudu (§ 150 o. s. ř.), které umožňuje ve výjimečných případech účastníku, kterému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu nepřiznat, takový postup však musí být výjimečný. Žádnou výjimku z pravidla o procesním úspěchu však odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal. Nelze za ni považovat to, že žalobkyně odmítla řešit spor mimosoudní cestou prostřednictvím finančního arbitra. Kromě toho nelze přehlédnout, že v průběhu řízení žalovaná přes množství jí uvedených informací ani slovem nezmínila, jak taková dohoda měla tehdy vypadat. [jméno FO] i tenkrát tvrdošíjně trvala na splátkách 2 500 Kč měsíčně, popř. si kladla další podmínky, jak by měla taková dohoda před finančním arbitrem vypadat, nelze žalobkyni vyčítat, že se rozhodla řešit jejich spor podáním žaloby. Jestliže v té souvislosti žalobkyni vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek a za právní zastoupení, nelze je považovat za neúčelné.

17. V souladu s § 160 o. s. ř. upravujícím procesní lhůty k plnění povinnosti stanovené v soudním rozhodnutí, soud prvního stupně rovněž správně žalované umožnil uhradit dlužnou jistinu s příslušenstvím formou měsíčních splátek. Na jednu stranu zvažoval možnosti a schopnosti žalované získat příjem, z něhož by byla schopna závazek splnit, zejména ale akcentoval oprávněné zájmy žalobkyně jako věřitele získat přisouzenou pohledávku do tří let. Odvolací soud však na rozdíl od něj za přiměřenou splátku zohledňující tato protichůdná kritéria, tedy zájem žalobkyně domoci se v dohledné době přisouzené pohledávky s příslušenstvím, a na druhé straně současné poměry žalované, jak je opakovaně popsala ve svých podáních (včetně dvou, které zaslala odvolacímu soudu po vyhlášení rozsudku), nepovažuje částku 13 000 Kč. Tuto částku žalovaná zjevně není schopna ze svého měsíčního příjmu ve výši 18 354 Kč splácet. Na druhou stranu ale stanovovat splátky ve výši 2 500 Kč měsíčně by bylo nejen v rozporu se zájmem žalobkyně, ale také samotné žalované. Splátkami v takové výši by totiž nedošlo ani k umoření zákonného úroku z prodlení, který činí 40 455 Kč za rok, tzn. 3 371 Kč za měsíc, takže dluh žalované by soustavně narůstal. Žalovaná přitom ze svého příjmu hradí pravidelné nezbytné výdaje na bydlení, základní potřeby, cestovné do zaměstnání a k lékařům, doplatky za léky, popř. splátky dalších dluhů, které ve svém součtu příjmy přesahují. Přesto je schopna podle svých slov při těchto stávajících výdajích a očekávaných dalších výdajích platit měsíčně dalších 2 500 Kč. Odvolací soud z toho dovozuje, že v jejích silách je tak splácet částku 7 000 Kč, tedy částku představující jakýsi kompromis obou krajních poloh. Zohlednil přitom, že při takové výši splátek bude předmětná pohledávka žalobkyně spolu s úroky z prodlení splacena do cca 8 let, což považuje za dobu stále ještě přiměřenou oprávněnému zájmu žalobkyně domoci se uhrazení pohledávky. Námitky žalované, že tato splátka, přestože snížená téměř o polovinu, je i tak pro ni značně vysoká, nelze dále zohledňovat a přihlížet tak pouze k zájmu jednoho z účastníků. Ani to, že všechny smlouvy o úvěru byly posouzeny jako neplatné vinou předchůdkyně žalobkyně, která neprověřila řádně úvěruschopnost žalované, žalovanou neopravňuje k tomu, aby si kladla podmínky, za kterých je ochotna povinnost splnit. [jméno FO] tedy nebude splátky ve stanovené výši vždy do konce příslušného měsíce provádět, stane se dluh splatný najednou.

18. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v přezkoumávaném rozsahu vztahujícím se k úroku z prodlení včetně správného výroku o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Pouze v části, týkající se výše soudem prvního stupně stanovených splátek, jej podle § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř. změnil a žalované umožnil splácet je v nižší než soudem první stupně stanovené výši. Na žalobkyni apeluje, aby žalované poskytla podrobné informace potřebné k tomu, aby splátky mohla způsobem zohledňujícím její možnosti, tedy zejména to, že nevyužívá moderní technologie a nevlastní mobilní telefon, provádět.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 5 602 Kč, zahrnující dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast při jednání) po 1 940 Kč, dva režijní paušály, z toho jeden ve výši 300 Kč a druhý ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve výši 972 Kč. Tarifní hodnota věci podle § 8 odst. 2 AT ve výši 202 275 Kč představuje pětinásobek ročního plnění úroku z prodlení (5 × 40 455 Kč).

20. Na závěr odvolací soud dodává, že soud prvního stupně žalované vyměřil soudní poplatek za odvolací řízení v nesprávné výši 8 490 Kč. Soudní poplatek přitom podle § 6 věta druhá zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích vypočtený ze základu, kterým je částka 202 280 Kč (po zaokrouhlení na desítky korun) činí podle položky 1, písm. b) Sazebníku soudních poplatků částku 10 114 Kč. Soud prvního stupně však nezohlednil, že žalovaná byla osvobozena od úhrady soudního poplatku v rozsahu 50 %. Kč, jak plyne z obsahu spisu, takže na soudním poplatku měla zaplatit částku 5 057 Kč. Vzhledem k tomu, že na základě nesprávné výzvy soudu zaplatila o 3 433 Kč více, než byla její poplatková povinnost, soud prvního stupně jí tento přeplatek vrátí podle § 10 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

Poučení