65 A 16/2025– 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: P. S. bytem zast. Mgr. Petrem Machem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 proti žalovanému: Městský úřad Písek se sídlem Velké náměstí 114/3, Písek o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. VV41/2024/21993/8Př–2024/418, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen v řízení vedeném pod sp. zn. VV41/2024/21993/Př–2024/418 pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 210 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 6. 2025 se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného ve smyslu § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

2. Z obsahu žaloby vyplývá, že dne 23. 4. 2024 vydal žalovaný příkaz pod čj. MUPI/2024/25349, který byl žalobci doručen dne 25. 4. 2024. Žalobce podal odpor dne 3. 5. 2024 (tj. v zákonné osmidenní lhůtě), a to prostřednictvím svého zmocněnce pana J. B. z e–mailové adresy X. Odpor byl dle žalobce opatřen uznávaným elektronickým podpisem pana J. B. jakožto zmocněnce žalobce. Dne 10. 5. 2024 poté zaslal žalobce ze své datové schránky do datové schránky žalovaného plnou moc, kterou udělil panu B. pro zastupování v přestupkovém řízení. Žalovaný však po podání odporu dále v řízení nepokračoval a meritorní rozhodnutí ve věci dosud nevydal.

3. Spornou otázkou tedy je, zda byl žalovaný povinen po podání odporu pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí. Podle žalobce byl odpor podán zcela v souladu s § 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný však podání odporu neuznal.

4. Žalobce uvádí, že odpor byl vtělen do samostatného dokumentu, který byl přílohou e–mailu. Dokument s odporem byl opatřen certifikátem zaručeného elektronického podpisu zmocněnce žalobce (§ 6 odst. 1 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 297/2016 Sb.“). Dle žalobce bylo podání učiněno v souladu s § 37 správního řádu, bylo učiněno s použitím podpisu a nebylo nutno vyžadovat jeho další potvrzení či doplnění ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu. Odpor podaný dne 3. 5. 2024 byl dle žalobce řádný a včasný. Žalovaný měl proto povinnost do šedesáti dnů (tj. do 3. 7. 2024) rozhodnout v přestupkovém řízení, což neučinil a do dnešního dne zůstal nečinným.

5. Žalobce se dne 8. 4. 2025 obrátil na nadřízený správní orgán Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) s podnětem k učinění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Dne 14. 4. 2025 nadřízený orgán podnětu nevyhověl, a to usnesením čj. KUJCK 48244/2025. Tím žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředek k odstranění nečinnosti. Dle krajského úřadu žalovaný postupoval správně, když odpor neakceptoval, neboť byl podán e–mailem bez elektronického podpisu. Tomuto závěru žalobce oponuje tím, že jako podatel není povinen opatřit elektronickým podpisem e–mailu, kterým je podání činěno, nýbrž je povinen elektronicky podepsat podání, kterým je úkon činěn, tj. v tomto případě byla podepsána příloha e–mailu, která obsahovala podání ve věci samé (odpor). Jednalo se o zaručený elektronický podpis vydaný kvalifikovanou certifikační autoritou. Žalovaný nemohl být dle žalobce na pochybách, že podání učinil vskutku v něm označený podatel, protože bylo podatelem elektronicky podepsáno. Elektronický podpis byl neoddělitelně spojen právě s dokumentem, kterým byl podán odpor. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/12. Žalobce dovozuje, že dle názoru Ústavního soudu je vhodnější opatřit elektronickým podpisem přímo přílohy e–mailu. Ústavní soud navíc za samotné podání považuje dokument, který je přílohou e–mailu; e–mailová zpráva je toliko nosič tohoto podání.

6. Žalobce tedy shrnuje, že je jistě nutné, aby byl v elektronickém podání použit elektronický podpis, ale není rozhodné, zda je podepsána přímo e–mailová zpráva nebo příloha e–mailové zprávy. Právní předpis nevyžaduje, aby byl e–mail opatřen elektronickým podpisem, požaduje toliko, aby v podání byl použit elektronický podpis. Tím, že byla elektronicky podepsána příloha s odporem proti příkazu byla osvědčena autenticita podání. Dle § 6 odst. 1 zákona č. 297/2016 Sb. je dokonce vyžadováno, aby byl elektronicky podepsán právě elektronický dokument, kterým se činí úkon vůči orgánu veřejné moci. Tomuto požadavku bylo vyhověno. Samotný e–mail není dokumentem, nýbrž datovou zprávou. Žalobce je přesvědčen, že učinil podání s použitím elektronického podpisu ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu. Požadavek správních orgánů, aby byl kromě přiloženého dokumentu (obsahujícího odpor) elektronicky podepsán i e–mail (jakožto nosič dokumentu) je podle názoru žalobce nad rámec právní úpravy. Elektronickým podpisem na dokumentu obsahujícím odpor bylo stvrzeno autorství textu podání a bylo tím zaručeno, že nedošlo k jeho změně v průběhu přenosu.

7. Žalobce uzavírá, že žalovaný měl podaný odpor akceptovat a pokračovat v řízení. Proto navrhl, aby krajský soud shledal nečinnost žalovaného a aby mu uložil povinnost rozhodnout v přestupkovém řízení ve lhůtě 15 dnů.

II. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že dne 3. 5. 2024 obdržel zprávu z elektronické adresy X nazvanou Podání odporu S. v zastoupení; tato zpráva nebyla opatřena elektronickým podpisem. Přílohou zprávy byl dokument, jehož obsahem bylo podání odporu proti příkazu; dále bylo uvedeno, že měl přestupce zmocnit J. B.. Tento dokument byl opatřen elektronickým podpisem J. B.. Žalovaný vyzval zmocněnce k předložení plné moci výzvou ze dne 13. 5. 2024. Dále byla žalobci dne 4. 6. 2024 zaslána výzva k doplnění podpisu na plné moci. Na tu nebylo nijak reagováno.

9. Žalovaný odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, čj. 7 As 24/2024–24, a na rozsudek téhož soudu ze dne 10. 1. 2017, čj. 8 As 49/2016–34. Žalovaný konstatoval, že na straně jedné došlo k doručení příkazu žalobci do jeho datové schránky a na straně druhé nedošlo k řádnému podání odporu, proto žalovaný vyznačil nabytí právní moci příkazu ke dni 4. 5. 2024. Žalovaný svůj postup opírá o to, že e–mail (vlastní zpráva) z adresy X nebyl opatřen elektronickým podpisem, přičemž elektronicky byla podepsána toliko příloha zprávy. Dle žalovaného tedy bylo podání učiněno prostřednictvím veřejné datové sítě bez elektronického podpisu a muselo být v souladu s § 37 odst. 4 správního řádu do pěti dnů potvrzeno, k čemuž však nedošlo a k podání tedy nemohlo být přihlíženo.

10. Žalovaný zhodnotil, že podaná žaloba nevyznívá věrohodně, není konstruktivní a nemá vypovídající hodnotu a závěry v ní činěné jsou v rozporu s aplikací a interpretací příslušných zákonných ustanovení. Žalovaný je toho názoru, že nejsou dány důvody pro uplatnění opatření proti nečinnosti. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu pro její nedůvodnost zamítl.

III. Replika žalobce

11. Žalobce zdůraznil, že plnou moc k odporu doplnil o své vůli dne 10. 5. 2024 ještě před doručením výzvy k jejímu doplnění, která byla zmocněnci doručena fikcí dne 17. 5. 2024. Není pravdou, že by plná moc nebyla podepsána. Plná moc byla odeslána z datové schránky žalobce a uplatnila se fikce podpisu podle § 18 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Plná moc nebyla zaslána nepodepsaným e–mailem, pročež odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2024, čj. 7 As 24/2024–24, je dle žalobce nepřípadný.

12. Dále žalobce zopakoval svou žalobní argumentaci stran toho, že odpor byl podán jako příloha e–mailu a že byl zaslán ve formátu PDF, obsahoval všechny náležitosti a byl elektronicky podepsán. Podání bylo řádné a nevyžadovalo žádné doplnění, protože bylo učiněno s použitím podpisu. Žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3261/24, který řešil naprosto obdobnou situaci pouze v podmínkách občanského soudního řádu. Z nálezu Ústavního soudu plyne, že „stěžovatelka nemusela opatřit samotný e–mail uznávaným elektronickým podpisem. Pokud jím opatřila jen přílohy, které obsahovaly elektronické podání ve věci, postačilo to [shodně Podaný, J. Komentář k § 42, dílo cit. v bodě 20 shora, s. 215 až 216, marg. č. 95]. Ústavní pořádek zapovídá orgánům veřejné moci, aby po jednotlivci požadovaly něco, co mu zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). (…) Ve stěžovatelčině případě e–mail měl jen funkci pomyslné obálky, která měla obvodnímu soudu doručit podání ve věci samé v elektronické podobě, tj. odvolání. O tom mj. svědčí samotný obsah e–mailu, který neobsahoval nic jiného než předmět.“ Dle žalobce zbývá pouze posoudit, zda lze citované aplikovat i v podmínkách správního řádu. Žalobce je toho názoru, že ano, neboť správní řád se od občanského soudního řádu neodlišuje v tom, že by výslovně uváděl, že je třeba elektronickým podpisem opatřit samotný e–mail. Dle žalobce závěry Ústavního soudu zcela obstojí i pro účely správního řízení. Úvahy Ústavního soudu o tom, že nelze směšovat pojmy „podání“ a „e–mail“ zcela přiléhají na nyní projednávanou věc.

IV. Reakce žalovaného

13. Žalovaný má za to, že totožná skutková argumentace žalobce je pouze podpořena usneseními a nálezy soudů, které jsou pouze deklaratorní a nepřinášejí do věci nové světlo. Dle žalovaného nenastala změna důkazní situace. Žalobce dle něj nepřináší nové relevantní, hodnověrné a jednoznačné důkazy. Replika dle žalovaného vyznívá nevěrohodně, není konstruktivní a nemá vypovídající hodnotu. Žalovaný tak setrval na správnosti svých závěrů a navrhl žalobu zamítnout, neboť má za to, že ve věci nečinný nebyl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud nejprve posuzoval, zda není dán některý důvod pro odmítnutí žaloby a žádný neshledal.

15. Žaloba je ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. včasně podaná. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není–li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.

16. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozhodnutí v řízení o přestupku vedeném u žalovaného pod sp. zn. VV41/2024/21993/Př–2024/418. Jelikož žaloba stála na předpokladu, že e–mailovou zprávou ze dne 3. 5. 2024 byl řádně podán odpor proti příkazu žalovaného a že žalovaný měl po zrušení odporu vydat rozhodnutí ve věci, odvíjí se počátek roční lhůty pro včasné podání žaloby ode dne, kdy podle žalobních tvrzení a argumentace měla marně uplynout lhůta k vydání rozhodnutí o přestupku.

17. Podle § 94 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, vydá je správní orgán nejpozději do 60 dnů ode dne zahájení řízení.

18. Mělo–li podle žaloby dne 3. 5. 2024 dojít ke zrušení příkazu, měl žalovaný navazující rozhodnutí o přestupku vydat nejpozději do 60 dnů od zrušení příkazu, tj. do úterý 2. 7. 2024. Konec jednoleté lhůty k podání žaloby proto připadl na středu 2. 7. 2025. Jelikož žaloba byla u soudu podána dne 5. 6. 2025, byla podána včas.

19. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. platí, že ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

20. Požadavek na bezvýsledné vyčerpání prostředku na ochranu proti nečinnosti je splněn, neboť žalobce podáním ze dne 7. 4. 2025 uplatnil u krajského úřadu podnět k opatření proti nečinnosti žalovaného podle § 80 správního řádu. Krajský úřad usnesením ze dne 14. 4. 2025, čj. KUJCK 48244/2025, tomuto podnětu nevyhověl.

21. Jelikož byly splněny veškeré procesní podmínky věcného projednání žaloby, přistoupil krajský soud k posouzení důvodnosti žaloby. Krajský soud posoudil žalobu v mezích žalobních bodů. Krajský soud rozhodl ve věci na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s).

22. Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

23. Žaloba je důvodná.

24. Krajský soud předesílá, že vzal za nesporná shodná tvrzení účastníků o tom, že e–mail odeslaný z adresy X dne 3. 5. 2024 nebyl opatřen elektronickým podpisem, zatímco příloha tohoto e–mailu obsahující odpor proti příkazu byla podepsána elektronickým podpisem zmocněnce žalobce, který odpor za žalobce podal. Žalobce uvedené konstatuje v žalobě a žalovaný uvedené konstatuje v obou svých vyjádřeních ve věci. Uvedené ostatně vyplývá i ze spisového materiálu.

25. Pro závěr krajského soudu co do důvodnosti žaloby bylo stěžejní zodpovězení otázky, zda e–mailové podání bez elektronického podpisu obsahující odpor jako přílohu opatřenou elektronickým podpisem bylo učiněno některým ze způsobů, s nimiž platná právní úprava spojuje účinky řádného podání.

26. Podle § 37 odst. 4 správního řádu podání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití podpisu.

27. Toto zákonné ustanovení kromě tří výslovně umožněných způsobů učinění podání (písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě) předvídá ve větě druhé jakožto zbytkovou kategorii i učinění podání pomocí jiných technických prostředků. Má–li však podání být učiněno pomocí „jiného technického prostředku“, musí být na rozdíl od způsobů podání dle věty první do 5 dnů některým z těchto způsobů potvrzeno, popřípadě doplněno. Nebude–li tato podmínka splněna, nepůjde o podání, jež by bylo způsobilé přivodit v řízení jakékoliv účinky.

28. V rozhodovací činnosti správních soudů dlouhodobě panuje široká shoda na tom, že e–mailová zpráva je podáním učiněným prostřednictvím veřejné datové sítě. Již v rozsudku ze dne 23. 9. 2009, čj. 9 As 90/2008–70, č. 2041/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „podání učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě – internetu – bez zaručeného elektronického podpisu podle § 37 odst. 4 správního řádu z roku 2004 je úkonem způsobilým vyvolat právní účinky jen za podmínky jeho následného doplnění (do 5 dnů) některou z kvalifikovaných forem podání, tj. písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, aniž by přitom bylo nutné k takovému doplnění podatele vyzývat.“ V citovaném rozsudku přitom byla posuzovaným podáním právě e–mailová zpráva. K rozptýlení případných pochybností ohledně aktuálnosti citovaného právního názoru postačí podotknout, že sice byl vysloven ke znění § 37 odst. 4 správního řádu účinnému do 30. 6. 2010, jež bylo v mezidobí pozměněno zákony č. 167/2012 Sb., č. 298/2016 Sb. a č. 183/20017 Sb.; tyto změny se však nijak nedotkly povahy e–mailové zprávy jakožto podání učiněného prostřednictvím veřejné datové sítě.

29. Krajský soud musí posoudit, zda byla předmětná e–mailová zpráva s přílohou jakožto podání učiněné prostřednictvím veřejné datové sítě zaslána žalovanému s použitím podpisu ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu, či naopak bez použití takového podpisu.

30. K podepisování elektronických dokumentů elektronickým podpisem se již vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 23. 6. 2025, čj. 141 A 35/2024–29, v němž se konstatuje následující: „Podepisování elektronického dokumentu elektronickým podpisem je upraveno v § 5 až § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 297/2016 Sb.“). Tato úprava předepisuje použití různých typů elektronických podpisů v závislosti na tom, kdo podepisovaným elektronickým dokumentem činí úkon nebo právně jedná, zda tak podepisující subjekt činí při výkonu své působnosti a vůči komu daný úkon směřuje. Pro nyní posuzovanou věc je relevantní toliko § 6 odst. 1 uvedeného zákona, podle něhož k podepisování elektronickým podpisem lze použít pouze uznávaný elektronický podpis, podepisuje–li se elektronický dokument, kterým se činí úkon vůči veřejnoprávnímu podepisujícímu nebo jiné osobě v souvislosti s výkonem jejich působnosti. Není totiž pochyb o tom, že žalovaný je veřejnoprávním podepisujícím a že e–mailová zpráva vč. odporu mu byla zaslána v souvislosti s výkonem jeho působnosti. (…) Dle názoru soudu platný zaručený elektronický podpis zmocněnce vztahující se k příloze mailu (odporu) by byl dostačující k tomu, aby se na odpor pohlíželo jako na „plnohodnotné“ podání, které není třeba jakkoli doplňovat, bez ohledu na skutečnost, že samotná e–mailová zpráva zaručený elektronický podpis neobsahovala. Podstatný totiž byl uznávaný elektronický podpis u samotného odporu jakožto přílohy, kdy e–mailová zpráva byla de facto prázdná a sloužila jen jako „nosič“ samotného podání (odporu).“ 31. Krajský soud se s tímto právním názorem ztotožňuje a dodává, že autenticita podatele a pravost podání byla zajištěna již připojením elektronického podpisu k tomuto podání (k odporu), který byl přílohou prázdného e–mailu, který de facto plnil funkci „obálky“. Elektronickou obálku není třeba podepisovat, jestliže je podepsán její obsah (tj. přiložený dokument, který obsahuje podání ve věci samé). Je totiž nutno rozlišovat mezi pojmy podání a e–mail jako nosič podání. Ustanovení § 37 správního řádu se týká pouze podání a odstavec čtvrtý vymezuje způsoby, jakým lze podání vůči správnímu orgánu učinit. Požadavek na použití elektronického podpisu se vztahuje výlučně k podání, nikoliv k e–mailu. V nyní projednávané věci podání (obsahující odpor a připojené jako příloha k e–mailu) bylo opatřeno elektronickým podpisem.

32. V daném případě tudíž krajský soud uzavírá, že podání (odpor) bylo skutečně učiněno za použití podpisu, a tudíž vůbec nepřicházel v úvahu postup podle § 37 odst. 4, věty druhé správního řádu (potvrzení či doplnění ve lhůtě 5 dnů). To, že nebyl podepsán i samotný e–mail jakožto nosič či „obálka“ na uvedené závěry nemá žádný vliv. Podle názoru krajského soudu byl rozhodný právě elektronický podpis připojený k podání obsahující odpor zaslanému ve formě přílohy e–mailu.

33. Uvedené závěry pak již jen podpořil žalobcem odkazovaný aktuální nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3261/24. Ústavní soud v právní větě formuloval následující závěr: „Je–li podání ve věci samé opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce) a zasláno e–mailem jako příloha, není již třeba, aby byl takovým podpisem opatřen samotný e–mail. Pokud přesto civilní soud k podání nepřihlédne, poruší tím právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).“ 34. Ústavní soud hned v úvodu citovaného nálezu výstižně konstatoval, že „se vyjadřuje k problematice podání v elektronické podobě zaslaného elektronickou poštou (e–mailem). Konkrétně řeší, kam se musí umístit tzv. uznávaný elektronický podpis, aby nebylo nutné podání v elektronické podobě doplňovat předložením jeho originálu, případně podáním shodného znění (§ 42 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud již v minulosti řešil případy, kdy stěžovatelé umístili uznávaný elektronický podpis jen v těle (textovém poli) e–mailu. Nyní řeší jinou situaci: samotné podání (příloha e–mailu) zákonem požadovaný podpis mělo, ale e–mail jako takový nikoli.“ Jádro sporu řešeného Ústavním soudem bylo shodné jako v nyní projednávané věci. Civilní soud tvrdil, že rozhodující je připojení elektronického podpisu k e–mailu jako takovému. Účastník řízení tvrdil, že postačilo, pokud připojil elektronický podpis pouze k příloze e–mailu, která obsahovala podání ve věci. Ústavní soud konstatoval, že „podání a e–mail není jedno a to samé (viz bod 20 in fine shora). Pouze podání je pojmem procesního práva. To je také důvod, proč zákon vyžaduje, aby účastníci soudního řízení opatřili uznávaným elektronickým podpisem jen vlastní podání ve věci samé, pokud jej činí v elektronické podobě a zasílají jej e–mailem. Jestliže tak učiní, zákonná povinnost doplnit podání vůbec nenastupuje [viz bod 17 shora; dále stanovisko Plsn 1/2015, bod 26; v odborné literatuře též Podaný, J. Dopady stanoviska Nejvyššího soudu k dokumentům v elektronické podobě a praktická doporučení (1. díl). Bulletin advokacie. 12. 5. 2017]. (…) Nelze požadovat uznávaný elektronický podpis tam, kde není třeba. (…) V praxi vskutku nedává příliš smysl, aby soudy zvlášť zkoumaly, zda samotný e–mail (obálka) je též opatřen uznávaným elektronickým podpisem, pokud jeho jedinou funkcí je "dopravit" elektronické podání ve věci samé, které je samo takovým podpisem opatřeno. Uznávaným elektronickým podpisem se neopatřuje něco, co svým obsahem není podáním – v nynějším případě e–mail (Podaný, J., dílo cit. v bodě 20 shora). V tomto směru je trefné srovnání s podáními v listinné podobě. Ani zde se přece nezkoumá, zda obálka je nějak podepsána (stanovisko Plsn 1/2015, bod 26).“ Vše uvedené je plně aplikovatelné i v podmínkách správního řízení podle správního řádu a na nyní projednávaný případ tak i pro skutkovou shodnost plně dopadá.

35. Závěrem krajský soud odmítá tvrzení žalovaného o tom, že žalobcem poukazované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3261/24, jsou „pouze deklaratorní“ a že nepřináší do této věci nové světlo. Ač to nelze z tvrzení žalovaného zcela jednoznačně vysledovat, jeho argumentace zřejmě směřuje k tomu, že nález Ústavního soudu z června 2025 by neměl být dle jeho přesvědčení aplikován na situaci, která nestala již v roce 2024 a je podle žalovaného pravomocně skončená. Opak je však pravdou. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoli to zasahuje do očekávání, jež dřívější judikatura či dosavadní správní praxe mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že krajský soud by vědomě neaplikoval použitelný právní názor, který byl pro obdobné případy přijat Ústavním soudem. Vyslovený právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Uvedené shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2024, čj. 6 As 32/2024–70, takto: „K dopadům změny judikatury na probíhající řízení se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11. Poukázal na to, že podstatou rozhodovací činnosti je nalézání práva ve vztahu k jednání, k němuž došlo v minulosti. Soudy tedy provádí výklad zákona, který platí „od počátku“ a své uplatnění (coby právo v materiálním smyslu) zpravidla nalezne i u dalších případů, jejichž skutkový základ leží rovněž v minulosti. Z podstaty věci tedy judikatura, stejně jako její změna působí zpětně (retrospektivně), nevztahuje se na ni obecný zákaz retroaktivity. I v situaci, kdy je stávající výklad odmítnut a nahrazen výkladem novým, dopadne „správný výklad“ na souzený případ zpravidla bezprostředně s účinky ex tunc a své uplatnění nalezne – s ohledem na svou „presumptivní závaznost“, založenou na přesvědčivosti argumentace, autoritě a kompetencích nejvyšších soudních instancí, a v tom rámci na tom, že tato závaznost představuje právní mechanismus sjednocování práva – (zpravidla) na všechny budoucí případy, jejichž skutkový základ spočívá rovněž v minulosti.“ 36. Dále se doplňuje, že žalovaným odkazované usnesení Nejvyššího správního soud ze dne 31. 10. 2024, čj. 7 As 24/2024–21, na nyní projednávanou věc nemůže dopadat. Jednak se týkalo předkládání plné moci a jednak z popisu skutkového stavu je patrno, že plná moc byla v tam řešeném případě předložena prostým e–mailem nepodepsaným elektronickým podpisem, ovšem elektronicky podepsána nebyla zřejmě ani příloha, tj. plná moc sama. Tento případ je tudíž značně odlišný a závěry v něm přijaté nejsou použitelné na nyní projednávanou věc. Stejně je tomu tak i v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2017, čj. 8 As 49/2016–34, neboť zde šlo opět o případ, kdy plná moc byla předložena e–mailem bez elektronického podpisu, ovšem elektronicky podepsána nebyla zřejmě ani příloha, tj. plná moc sama. Obě žalovaným odkazovaná rozhodnutí nejsou pro nyní projednávanou věc případná pro značné skutkové odlišnosti.

VI. Závěr a náklady řízení

37. S ohledem na shora uvedené je nutno přijmout závěr, že odpor podaný dne 3. 5. 2024 byl podán řádně a včas v osmidenní lhůtě (příkaz byl doručen dne 25. 4. 2024), což mělo za následek zrušení vydaného příkazu přímo ze zákona (§ 150 odst. 3, věta druhá před středníkem správního řádu), pročež tento příkaz nemohl nabýt právní moci. Žalovaný byl povinen k podanému odporu přihlížet a akceptovat všechny právní následky, které se s jeho účinným podáním pojí. Žalovaný byl tedy povinen pokračovat v přestupkovém řízení a vydat rozhodnutí ve věci. Pokud tak nečinil, byl v řízení skutečně nečinným.

38. Pokud jde o žalovaným v přestupkovém řízení shledaný nedostatek průkazu zmocnění (absence podpisu na předložené plné moci), tak krajský soud připomíná, že sám krajský úřad v rámci řešení podnětu k přijetí opatření proti nečinnosti konstatoval, že plná moc obsažená v podání ze dne 10. 5. 2024 splňovala všechny zákonem dané požadavky, jelikož ji do řízení vnesl sám žalobce ze své datové schránky.

39. Proto krajský soud žalovanému uložil povinnost pokračovat v přestupkovém řízení a vydat ve věci rozhodnutí, kterým řízení skončí. Lhůta ke splnění povinnosti byla žalovanému stanovena v délce šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to podle § 94 zákona o odpovědnosti za přestupky.

40. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány odměnou advokáta a zaplaceným soudním poplatkem.

41. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika – 4 620 Kč za úkon) celkem v částce 13 860 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce celkem 1 350 Kč (3 x 450 Kč; § 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 15 210 Kč. Advokát nedoložil, že by byl plátcem daně z přidané hodnoty. K uvedené částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 17 210 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Replika žalobce IV. Reakce žalovaného V. Právní hodnocení krajského soudu VI. Závěr a náklady řízení