65 A 2/2024– 54

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobkyně: Mountfield a.s. se sídlem Mirošovická 697, Mnichovice proti žalované: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát se sídlem Gorazdova 1969/24, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2024, čj. ČOI 97941/24/O100/Sy/Št, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu ze dne 8. 8. 2024, čj. ČOI 97941/24/O100/Sy/Št, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2024, čj. ČOI 97941/24/O100/Sy/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnila výrok I. bod 1 a výrok I. bod 3 rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorátu Jihočeského a Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 8. 4. 2024, č. j. ČOI 39437/24/2000/Bo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a ve výroku II. snížila výši uložené úhrnné pokuty z 80 000 Kč na 75 000 Kč. Ve zbytku žalovaná prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5, věty druhé správního řádu potvrdila.

2. Žalobkyně byla po změně výroků v rámci odvolacího řízení shledána vinnou z přestupků podle § 125 odst. 2 písm. i) bod 1. zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila porušením právní povinnosti stanovené v § 73 odst. 1 téhož zákona tím, že při prodeji nového elektrozařízení – výrobku elektrokola Road 3.3 (18) dne 15. 8. 2023 v pozici posledního prodejce neuvedla na daňovém dokladu formou samostatného údaje odděleně od ceny elektrozařízení náklady na zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění odpadního elektrozařízení, které připadají na jeden kus nového elektrozařízení, což vyšlo najevo po vystavení daňového dokladu č. FPT11014–23–011788, kterou bylo fakturováno elektrokolo Road 3.3 (18) při kontrolním nákupu inspektory dne 15. 8. 2023 v provozovně žalobkyně na adrese Za Otýlií v Českých Budějovicích (dále jen „provozovna“) (přestupek I); podle § 24 odst. 7 písm. l) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se dopustila porušením právní povinnosti poskytnout informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej jako prodávající nabízela a prodávala v době 30 dnů před poskytnutím slevy podle § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, když jako prodávající dne 15. 8. 2023 ve své provozovně při nabídce k prodeji určených elektrokol Road 3.3, Road 3.4 W, Mount 4.3, Tour 6.4 a Hill 7.3 v rámci slevové akce označené „Všechna elektrokola s volitelnou baterií za polovic z doporučených prodejních cen“ uvedla informaci o ceně jako informaci o „doporučené maloobchodní ceně (bez baterie)“ spolu se sníženou cenou o 50 %, kterou barevně zvýraznila označením „cena za polovic“ bez toho, že by byl spotřebitel informován o nejnižší ceně uvedených výrobků, za kterou je žalobkyně prodávala v době 30 dnů před poskytnutím slevy (přestupek II); a podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustila porušením zákazu používání nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, a to klamavým konáním podle § 5 odst. 1 téhož zákona, když ve své provozovně dne 15. 8. 2023 nabízela k prodeji „BATERIE NA VÝBĚR“ k elektrokolům zn. MTF pod označením „SAMSUNG Li–ion 36 V 13 Ah (468 Wh), hmotnost 3,5 kg, dojezd až 100 km“, které byly i při zakoupení fakturovány jako „aku SAMSUNG“, čímž vzbudila ve spotřebiteli zdání, že může kupovat nebo kupuje výrobek korporace SAMSUNG, přestože byly vyrobeny korporací Changde Yiklik Energy Limited se sídlem v Číně (přestupek III).

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu žalobu, v níž se domáhá zrušení jak napadeného, tak i prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně namítá nezákonnost obou rozhodnutí, nesprávnost právního posouzení skutkových okolností případu a podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jakož i nepřezkoumatelnost obou rozhodnutí. Žalobní argumentace žalobkyně směřuje toliko do přestupků II a III.

4. V případě přestupku II žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení zjištěných skutkových okolností, neboť tvrdí, že se u kontrolovaných výrobků nejednalo o slevovou akci a že žalobkyně neinformovala spotřebitele o slevě z ceny výrobků. Žalobkyně je toho názoru, že jí nevznikly povinnosti podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele. Předmětem sporu je tedy to, zda ze sloganů „Všechna elektrokola s volitelnou baterií za polovic z doporučených prodejních cen“ a „Cena za polovic“, z pojmenování ceny nebo z grafického pojetí cenovek průměrný spotřebitel dovozoval, že dochází ke zlevnění.

5. Žalobkyně odkazuje na Sdělení Komise zvané Pokyny k výkladu a uplatňování čl. 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli, z nichž se podává, že čl. 6a se nezabývá kolísáním a snižováním cen, které nezahrnují oznámení o slevě z ceny a žádným způsobem je neomezuje a že se nevztahuje ani na jiné techniky propagace cenových výhod, které nejsou slevou z ceny (např. srovnání cen). Žalobkyně uzavírá, že žalovaná skutkové okolnosti případu mylně posoudila, neboť z pouhého srovnání aktuální ceny s doporučenou spotřebitelskou cenou a z konstatování, že se aktuální cena rovná polovině doporučené spotřebitelské ceny nelze vyvozovat informování spotřebitele o slevě.

6. Žalobkyně poukazuje na to, že setrvale namítá místní nepříslušnost správního orgánu prvního stupně k projednání přestupku II, neboť tvrdí, že její jednání je pouze dílčím útokem pokračujícího přestupku, k jehož projednání je místně příslušná Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihomoravský a Zlínský, v jejímž obvodu vyšel skutek nejdříve najevo. Žalobkyně připomněla další kontroly ve svých prodejnách (v Brně, Zlíně, Praze), při kterých ve stejný den (15. 8. 2023) bylo zjištěno použití stejné prezentace na podporu prodeje elektrokol, stejné rozvržení a grafická podoba cenovek, stejné propagační materiály, stejné pojmenování prodejních cen a vždy souběžné použití doporučené prodejní ceny na cenovkách. Všechny tyto kontroly měly dle žalobkyně stejné výsledky, a to podezření na porušení § 12a zákona o ochraně spotřebitele a naplnění skutkové podstaty § 24 odst. 7 písm. l) téhož zákona. Žalobkyně tvrdí, že nastavila ve všech zjištěných případech stejnou cenovou, prodejní a propagační politiku.

7. Podle žalobkyně je u všech zjištěných přestupků naplněn pojem pokračování podle § 7 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť všechny dílčí útoky představují jeden skutek, a to jak z hmotněprávního, tak procesněprávního hlediska. Podle § 62 odst. 4 zákona o přestupcích měl provést řízení ten správní orgán, v jehož správním obvodu vyšel skutek nejdříve najevo, tj. nyní přezkoumávané prvostupňové rozhodnutí měl vydat místně nepříslušný správní orgán. Nevedením společného řízení o dílčích útocích jednoho přestupku byla významným způsobem dotčena práva žalobkyně, protože ta musela vynakládat prostředky na svou obranu vůči několika správním orgánům. Současně jí bylo uloženo několik pokut za spáchání samostatných přestupků (bez zohlednění souběhu), nikoliv pouze jedna pokuta za pokračování v přestupku. Smyslem právní úpravy pokračování v přestupku je, aby byla za pokračující přestupek uložena taková sankce, která zohlední závažnost všech dílčích útoků v jejich souhrnu. V opačném případě hrozí, že sankce uložené za každý dílčí útok zvlášť budou ve svém souhrnu příliš přísné. Podle žalobkyně zákon o přestupcích v jejím případě předepisuje vedení společného řízení. Správní orgány však na tuto její argumentaci nereflektovaly. Správní orgán prvního stupně se podle tvrzení žalobkyně s uvedenou námitkou pokračování v přestupku nevypořádal vůbec.

8. Žalobkyně dále namítla i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s tím, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s namítanou procení vadou o místní nepříslušnosti, když pouze uvedla, že nebyl prokázán jednotný záměr a odkázala na sdělení Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 12. 6. 2024, č. j. ČOI 73201/24/0100 (dále jen „sdělení ze dne 12. 6. 2024“), které není součástí příslušného správního spisu a žalobkyni je známo z jiného správního řízení. Z tohoto sdělení má vyplývat jednak, že se nemůže jednat o dílčí útoky, neboť u žalobkyně není dán jednotný záměr, tj. záměr jednat protiprávně, který by musel být veden alespoň úmyslem nepřímým; jednak, že z procesní obrany žalobkyně bylo dovozeno, že u ní nepřímý úmysl ve vztahu k jednotnému záměru nebyl dán. Podle žalobkyně je zde rozpor, neboť žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že k pokračování v přestupku postačuje vědomé jednání, zatímco ve sdělení ze dne 12. 6. 2024 je vyžadováno úmyslné jednání. Žalobkyně nerozpozoruje citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu ve sdělení ze dne 12. 6. 2024, ovšem má za to, že ji správní orgány vykládají nesprávně a že se týká jiných druhů provinění, než kterého se měla dopustit žalobkyně.

9. Žalobkyně se domnívá, že jednotlivé útoky (akce ve čtyřech provozovnách dne 15. 8. 2023) jsou spojeny jednotným záměrem, zatímco správní orgány se domnívají o opaku. Žalobkyně shrnuje, že jednotný záměr znamená, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další jednání téhož charakteru a že se jednotlivé úkony jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Žalobkyně tvrdí, že měla jednotný záměr, neboť nastavila u všech kontrolovaných výrobků na všech kontrolovaných provozovnách jednotnou cenovou a reklamní politiku. Žalobkyně úmyslně zvolila obsah reklamních materiálů zveřejněných na prodejnách, vč. sloganů (bez toho, aby uvedla nejnižší cenu za 30 dnů) a úmyslně chtěla působit na spotřebitele. Vše toto se stalo a je kryto úmyslem. Žalobkyně má za to, že její jednotný záměr byl tvrzen i prokázán, a to i v situaci, kdy se brání tím, že § 12a zákona o ochraně spotřebitele neporušila.

10. Ve vztahu k přestupku III žalobkyně namítá nezákonnost a nesprávné posouzení skutkových okolností případu. Žalobkyně uvádí, že se nedopustila jakéhokoliv klamání spotřebitele, pokud při kontrolním nákupu baterie byla tato baterie označena jako „AKU SAMSUNG 13 Ah“. Žalobkyně uznává, že výrobcem baterie jako celku sice není společnost SAMSUNG, ovšem tato společnost je výrobcem článků, ze kterých je baterie (akumulátor) sestavena. Označení baterie rovněž označením značky článku baterie je na trhu zcela běžné. Žalobkyně poukazuje na to, že přímo na baterii, která byla předmětem kontrolního nákupu, se nachází označení „Samsung cells“ a „POWERED BY SAMSUNG“. Baterie je taktéž nepřehlédnutelně označena logem žalobkyně MTF, což je registrovaná ochranná známka žalobkyně. Průměrný spotřebitel podle žalobkyně dostal kompletní informace a nebyl uváděn v omyl. Dle žalobkyně nebyly naplněny znaky nekalé obchodní praktiky a informované rozhodování spotřebitele nebylo negativně ovlivněno.

III. Shrnutí vyjádření žalované

11. Žalovaná uvedla, že z označení i grafického provedení cenovek plyne, že žalobkyně oznámila slevu z ceny (uvedla výraz „Cena za polovic“), přičemž při výkladu § 12a zákona o ochraně spotřebitele žalovaná vycházela i z Pokynů k výkladu a uplatňování článku 6a směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli.

12. Dále žalovaná s odkazem na judikaturu uvedla, že se v případě přestupku II nejednalo o dílčí útok pokračujícího přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2024, čj. 5 As 28/2023–35 a ze dne 18. 7. 2019, čj. 10 As 96/2018–59), neboť v projednávané věci nebyl prokázán alespoň nepřímý úmysl, rovněž když sama žalobkyně uvedla, že byla přesvědčena o tom, že při prodeji kontrolovaného zboží postupovala v souladu s platnými právními předpisy.

13. V případě přestupku III žalovaná dovodila dojem průměrného spotřebitele o tom, že kupuje výrobek společnosti Samsung, právě z označení „Samsung Li–ion 36 V“, a to bez ohledu na uvedení značky MTF v levém horním rohu. Dodala, že z umístění označení „SAMSUNG“ nelze dovodit závěr, že by se mělo jednat pouze o technickou specifikaci/výrobce jednotlivých článků. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla žalobu zamítnout.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

15. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť shledal, že jsou pro to splněny podmínky podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

16. Žaloba je důvodná. IV.A Námitka nepřezkoumatelnosti 17. Z povahy věci se krajský soud nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť kdyby byla shledána důvodnou, tak by to v menší či větší míře bránilo věcnému projednání souvisejících námitek. Žalobkyně tvrdí v žalobě a tvrdila to i ve správním řízení, že se v jejím případě nejedná o čtyři skutky (samostatné přestupky) spáchané na čtyřech provozovnách, nýbrž o čtyři dílčí útoky pokračujícího přestupku, které měly být projednány ve společném řízení vedeném Českou obchodní inspekcí, Inspektorátem Jihomoravským a Zlínským; podle žalobkyně tedy ve věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán prvního stupně. Správní orgán prvního stupně se s uvedeným neměl vypořádat vůbec (námitka pokračujícího přestupku) a žalovaná nedostatečným způsobem.

18. Podle § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění rozhodnutí se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Uvedené plně dopadá i na odůvodnění rozhodnutí o odvolání, a to v souladu s § 93 odst. 1 správního řádu. V přestupkových věcech se citovaná právní úprava užije na základě § 1 odst. 2 správního řádu.

19. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zruší soud napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.

20. K otázce nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů existuje rozsáhlá judikatura. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, čj. 9 As 71/2008–109, se podává, že „funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán (…) vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené.“ (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).

21. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze taktéž poukázat např. na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25).

22. S ohledem na citovanou judikaturu posuzoval krajský soud obě správní rozhodnutí jako jeden celek a posoudil, zda v nich lze nalézt uspokojivé odpovědi na žalobkyní vznesené námitky. Pokud jde o námitku místní nepříslušnosti a s tím související žádostí o delegaci, tak správní orgán prvního stupně pouze konstatoval, že trvá na své místní a věcné příslušnosti s ohledem na ustálenou praxi v obdobných případech a citoval ze sdělení Ústředního inspektorátu České obchodní inspekce, které nikterak nespecifikoval a které není založeno ve spise. Citovaná pasáž se týkala postupu při delegaci podle § 131 správního řádu (str. 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí). Žalovaná k tomu na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí doplnila, že k rozhodnutí ve věci je místně příslušný inspektorát podle kraje, ve kterém se nachází předmětná provozovna. A dále odkázala na to, že nevyhověla žádosti o delegaci žalobkyně, a to sdělením ze dne 12. 6. 2024; toto sdělení není součástí správního spisu.

23. Vypořádání námitky místní nepříslušnosti však nelze posuzovat odděleně od vypořádání námitky pokračování v přestupku, neboť spolu naprosto úzce souvisejí. Pokud by totiž šlo o pokračující přestupek (čtyři dílčí útoky), byla by ve věci podstatná i námitka místní nepříslušnosti, neboť by mohlo být možné, že o takovém jednom pokračujícím přestupku měl vést řízení jiný správní orgán.

24. Je skutečností, že správní orgán prvního stupně se k námitce pokračujícího přestupku nikterak nevyjádřil. Žalovaná pouze citovala znění § 7 zákona o přestupcích a stručně konstatovala, že se nemůže jednat o pokračující přestupek, neboť není naplněna podmínka jednotného záměru, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně jednala vědomě v případě porušení § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele.

25. Krajský soud zhodnotil, že takové zdůvodnění je zcela nedostatečnou reakcí na obsáhlou argumentaci žalobkyně, kterou uváděla v obou stupních přestupkového řízení stran nutnosti posouzení, zda se v jejím případě jedná o pokračující přestupek, zda je dána správně místní příslušnost správního orgánu prvního stupně a zda nebyla porušena zásada absorpce při ukládání trestu. Krajskému soudu nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí žalované shledal nepřezkoumatelným v části nevypořádání uvedených námitek žalobkyně. Odpovědi na tyto otázky nedává ani prvostupňové rozhodnutí. Přitom se o jedná o námitky, které jsou klíčové pro samotné vedení přestupkového řízení a mají vliv na celý jeho další průběh. Krajský soud se ke shledané nepřezkoumatelnosti ještě podrobněji vyjádří níže v bodě IV.A.1. rozsudku.

26. Pokud jde o sdělení ze dne 12. 6. 2024, žalovaná se o toto sdělení opírá v odůvodnění napadeného rozhodnutí a odkazuje na něj v souvislosti s vypořádáním námitky týkající se žádosti o delegaci. Žalobkyně sama tvrdí, že je jí obsah tohoto sdělení znám z jiného správního spisu, ač není součástí příslušného spisového materiálu k tomuto řízení. Z obsahu žalobních námitek se krajskému soudu jeví, že uvedené sdělení ze dne 12. 6. 2024 zřejmě obsahuje i stanovisko k námitkám o dílčích útocích jednoho pokračujícího deliktu a o jednotném záměru, neboť žalobkyně v žalobě reaguje na jeho obsah, a dokonce spatřuje rozpor mezi obsahem sdělení a napadeným rozhodnutím, pokud jde o formu zavinění, která je u jednotného záměru vyžadována.

27. Krajský soud nepovažuje za vhodný způsob, který žalovaná zvolila při vypořádání těchto poměrně zásadních námitek žalobkyně. Uvedený postup žalované taktéž způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Jestliže žalovaná hodlala na sdělení ze dne 12. 6. 2024 odkazovat, měla tak učinit prostřednictvím přesných citací převzatých do napadeného rozhodnutí, pokud se týkaly námitek vznesených žalobkyní. Současně měla žalovaná učinit toto sdělení součástí správního spisu. Pouhý odkaz na nějaký dokument, který ani není založen ve správním spise, nezbavuje žalovanou její povinnosti reagovat na námitky osoby obviněné z přestupku. Stejně tak pokud je vedeno vícero podobných přestupkových řízení se stejnou obviněnou osobou, nestačí, že je na její námitky reagováno v rámci jednoho takového řízení. To nezbavuje žalovanou povinnosti vypořádat vznesené námitky v každém řízení zvlášť.

28. Krajský soud konstatuje, že shledaná nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů mu znemožnila přezkum napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (pokračování v přestupku, místní nepříslušnost), přesto však považuje za nutné se vyjádřit k tomu, jakým směrem se má další postup žalované ubírat a na jakých východiscích má založit své úvahy. IV.A.1 Pokračování v přestupku 29. Žalobkyně se od počátku přestupkového řízení dovolávala toho, že přestupek II tak, jak měl být spáchán na provozovně v Českých Budějovicích, je dílčím útokem pokračujícího přestupku; ostatní dílčí útoky se měly stát na ostatních kontrolovaných provozovnách. Žalobkyně jak ve vyjádření k zahájení řízení o přestupku, tak i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí opakovaně tvrdila, že je dán jednotný záměr pokračování v přestupku, k čemuž uváděla konkrétní skutečnosti. Žalobkyně uváděla, že se na všech provozovnách jednalo o stejnou prodejní akci, stejné grafické rozvržení cenovek, stejné pojmenování prodejní ceny, stejné propagační materiály, stejné použití doporučené prodejní ceny na cenovkách. Žalobkyně tak svůj jednotný záměr dovozuje z toho, že jako prodávající nastavila při prodeji elektrokol a baterií stejnou cenovou, prodejní a propagační politiku. To vše měla činit úmyslně, vedena jednotným záměrem úmyslně působit na spotřebitele.

30. Podle § 7 zákona o přestupcích pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

31. Pokračování v přestupku se z hlediska procesního i hmotněprávního považuje za jeden skutek. Od pokračování v přestupku je nutno odlišit tzv. opakování přestupku. V případě opakování se jedná o dva a více skutků, tj. dva a více přestupků, které sice mohou naplňovat skutkovou podstatu stejného přestupku, ale již nenaplňují další podmínky pokračování v přestupku. Opakování přestupku zakládá buď vícečinný souběh nebo recidivu.

32. Z citovaného § 7 zákona o přestupcích je zřejmé, že k tomu, aby se mohlo jednat o pokračování v přestupku je nezbytné naplnění několika podmínek, a to kumulativně. Žalovaná odmítla argumentaci žalobkyně, neboť konstatovala, že není naplněna podmínka jednotného záměru. Svůj závěr opřela pouze o konstatování, že „nebylo prokázáno, že by obviněná jednala vědomě v případě porušení ust. § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele“. Dalšími kritérii tohoto pojmu se žalovaná nezabývala vůbec a kritériem jednotného záměru se s ohledem na všechna tvrzení žalobkyně, která učinila ve správním řízení, a s ohledem na další související přestupková řízení vedená u jiných oblastních inspektorátů, zabývala naprosto nedostatečně. Žalovaná danou námitku bagatelizovala tím, že se k ní řádně nevyjádřila.

33. Nelze totiž vycházet z toho, že by námitky žalobkyně zpochybňující právní povahu konkrétního deliktu byly pro věc nepodstatné či nevýznamné. Od správného posouzení konkrétní povahy deliktu se odvíjí místní příslušnost a počet vedených řízení (jak trvale namítá žalobkyně), tak i způsob ukládání správního trestu. Buď půjde o jeden trest za pokračující delikt (jeden skutek projednaný v jednom řízení) nebo o více trestů v samostatných řízeních za více deliktů vedených u různých místně příslušných inspektorátů, a to při nemožnosti zohlednění zásady absorpce. Ustanovení § 88 odst. 1 ve spojení s § 41 odst. 1 zákona o přestupcích neumožňují vést společné řízení o více přestupcích spáchaných v souběhu v různých krajích, což pak znemožňuje i užití zásady absorpce při ukládání trestů. V případě vedení více přestupkových řízení o jednotlivých skutcích se při ukládání druhu a výměry trestu nebude moci zohlednit ani § 37 písm. b) zákona o přestupcích, neboť toto ustanovení dopadá pouze na určování druhu a výměry trestu v situacích, kdy o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, ač podle § 88 téhož zákona společné řízení vedeno být mělo. Obdobně nelze v tomto případě aplikovat ani § 43 odst. 1 zákona o přestupcích (upuštění od uložení správního trestu), neboť toto ustanovení stejně tak dopadá pouze na situace, kdy o dvou nebo více přestupcích téhož pachatele nebylo konáno společné řízení, ač podle § 88 téhož zákona konáno být mělo. K uvedenému lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2022, čj. 7 As 300/2020–26, z nějž se podává, že „pravidla pro ukládání správních trestů za více přestupků stanovená v § 41 (zejména absorpční a asperační zásada) mají být aplikována jen tehdy, jde–li o přestupky téhož pachatele, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejichž projednání je příslušný týž správní orgán. Ustanovení § 37 písm. b) nerozšiřuje aplikační rámec těchto pravidel natolik, že by dopadala i na přestupky téhož pachatele, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se v různých oblastech veřejné správy, k jejichž projednání jsou příslušné různé správní orgány. (…) Rovněž dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu, která klade důraz na to, aby byla při ukládání správních trestů za více přestupků spáchaných týmž pachatelem důsledně aplikována pravidla pro určení správního trestu za sbíhající se přestupky (zejména pak zásada absorpce), i když nebyly projednány ve společném řízení, se ostatně týká pouze případů, kdy jde o přestupky téhož pachatele svěřené do věcné příslušnosti stejného správního orgánu.“ 34. Posouzení této klíčové otázky zodpoví, zda se ve věci přestupku II mělo vést pouze jedno přestupkové řízení o všech dílčích útocích pokračujícího přestupku, což by vyústilo v jednu správní sankci, která by byla ukládána podle pravidel § 37 zákona o přestupcích, přičemž počet dílčích útoků je jedním z kritérií pro posouzení povahy a závažnosti přestupku [§ 38 písm. g) zákona o přestupcích].

35. Naopak v případě, že by bylo vyhodnoceno (což implicite správní orgány udělaly), že se na každé provozovně jednalo o samostatný skutek a samostatný přestupek (vícečinný souběh), tak by bylo na místě vedení samostatných přestupkových řízení podle místní příslušnosti jednotlivých inspektorátů. V takovém případě by nebyly splněny podmínky ani pro vedení společného řízení o více přestupcích podle § 88 odst. 1 zákona o přestupcích. Předpoklady pro vedení společného řízení v situaci, kdy je táž osoba podezřelá z toho, že se dopustila více přestupků, upravuje § 88 odst. 1 nového přestupkového zákona následovně: Pokud se podezřelý dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy, a k jejich projednání je příslušný týž správní orgán, projednají se ve společném řízení. Nejsou–li tyto předpoklady naplněny, nelze projednat více přestupků spáchaných týmž podezřelým ve společném řízení.

36. Krajský soud si v této souvislosti dovolí korigovat argumentaci žalobkyně, která spočívá v tom, že zákon o přestupcích předepisuje vedení společného řízení o všech dílčích útocích pokračujícího přestupku. Tak tomu není. Jak již bylo uvedeno, všechny dílčí útoky pokračujícího přestupku se pro účely přestupkového řízení považují z hlediska procesního i hmotněprávního za jeden skutek, tj. za jeden přestupek. O takovém jednom skutku se vede jedno řízení o přestupku, a nikoliv řízení společné, které se za podmínek § 88 zákona o přestupcích vede o více přestupcích.

37. Z uvedeného je patrné, jak zásadní dopady má správné posouzení povahy deliktů a způsobu vedení přestupkového řízení do právního postavení žalobkyně. S tím souvisí i posouzení námitky místní nepříslušnosti a námitky porušení zásady absorpce při ukládání správního trestu, kterou žalobkyně vznesla v odvolání. Laxní přístup žalované k posouzení této otázky, namítané žalobkyní v průběhu celého přestupkového řízení, je proto neudržitelný a nepřezkoumatelný. Krajský soud se v důsledku toho nemůže k těmto otázkám věcně vyjádřit.

38. Jestliže žalobkyně uvedené námitky v přestupkovém řízení trvale vznášela, bylo povinností správních orgánů se znaky pokračujícího deliktu zabývat vyčerpávajícím způsobem a uvést povahu deliktu (přestupku II) na pravou míru. Žalovaná zavrhla možnost, že by se jednalo o pokračující delikt prostým konstatováním, že nebyl dán jednotný záměr, což ani dostatečným způsobem nevysvětlila. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 49/2012–33, se podává, že „jedním ze znaků pokračování v přestupku je, že jednotlivé dílčí útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož přestupku, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem. Jednotný záměr je přitom třeba v řízení dokazovat. (…).“ Ve světle uvedeného je zřejmé, že žalovaná ke svému závěru o tom, že u žalobkyně nebyl dán jednotný záměr, neučinila dostatečná skutková zjištění. Žalovaná měla reagovat na tvrzení žalobkyně o tom, že jednotný záměr byl dán nastavením reklamní kampaně a prodejní akce (reklamní leták, grafické provedení cenovek atd.) a vést tímto směrem svá zjištění. Stejně tak měla žalovaná učinit dostatečná skutková zjištění týkající se souvisejících přestupkových řízení, na něž se žalobkyně odvolávala. O těchto jiných řízeních týkajících se skutků ze dne 15. 8. 2023 na jiných provozovnách není ve spise vůbec ničeho. Teprve z takových skutkových zjištění mohla žalovaná učinit závěr o tom, zda byl dán jednotný záměr žalobkyně na pokračování v přestupku či nikoliv.

39. Při hodnocení této právní otázky byla žalovaná povinna vysvětlit skutečnou povahu řešeného deliktu – přestupku II ve vztahu k dalším případům, které se staly na dalších provozovnách žalobkyně, neboť žalobkyně tuto právní otázku vznesla na svou obhajobu a měla právo na to, aby byla řádným způsobem zjištěna a zodpovězena. Žalovaná při existenci daných námitek (obhajoby) žalobkyně byla povinna vyhodnotit právní otázku, zda jsou u všech skutků naplněny všechny znaky pokračujícího deliktu a jde tedy o dílčí útoky, či zda jde a contrario o opakované deliktní jednání (vícečinný souběh) a proč.

40. V projednávané věci se jedná o delikt (přestupek II) založený na objektivní odpovědnosti, u něhož se nezkoumá otázka zavinění (subjektivní stránka). Ve vztahu k jednotnému záměru bylo konstatováno následující: „I u přestupků založených na objektivní odpovědnosti může být forma zavinění relevantní, a to např. při stanovení výše ukládané sankce nebo právě u přestupků pokračujících, jichž se lze dopustit pouze úmyslným jednáním, jinak totiž podmínka jednotného záměru není splněna. V těchto případech tak představuje jednotný záměr, čili subjektivní vztah pachatele k protiprávnímu jednání, jednu ze zákonných podmínek pokračování v přestupku. Pro konstatování, že se pachatel dopustil pokračujícího přestupku, je proto nezbytné zabývat se zaviněním a prokázat existenci jednotného záměru.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4.2024, čj. 5 As 28/2023–35). To vše za současného splnění všech kumulativních podmínek podle § 7 zákona o přestupcích.

41. Obdobné konstatoval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 18. 7. 2019, čj. 10 As 96/2018–59, v němž uvedl, že v režimu objektivní odpovědnosti za přestupek lze jednotný záměr na pokračování v přestupku „zkoumat u takových protiprávních jednání, která jejich pachatel činil vědomě a úmyslně, nebo aspoň vědomě a při srozumění s následkem.“ Jinými slovy řečeno, u jednotného záměru musí být ve vztahu k protiprávnímu jednání pachatele zjištěn a prokázán jeho úmysl přímý či alespoň úmysl nepřímý.

42. Jestliže žalovaná ve vyjádření k žalobě doplnila, že u žalobkyně nemohl být dán jednotný záměr jednat protiprávně, neboť se celou dobu bránila tomu, že by vůbec porušila § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, tak je to argument poněkud zjednodušující a nadto ostatně nepřípustný. Není totiž možné, aby žalovaná doháněla deficity svých úvah či odůvodnění napadeného rozhodnutí až ve vyjádření k žalobě. Z vyjádření k žalobě je dále patrné, že žalovaná má povědomí o aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu k tématu pokračujících deliktů a zjišťování jednotného záměru. V dané věci ovšem své znalosti neužila při zjišťování skutkového stavu a hodnocení předmětné právní otázky a ani je nepromítla do obsahu napadeného rozhodnutí. Její závěr o tom, že u žalobkyně nebylo prokázáno, že by „jednala vědomě v případě porušení § 12a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele“, nemá skutkovou ani právní oporu.

43. Krajský soud dodává, že sám nemůže doplňovat chybějící úvahy žalované vlastní argumentací. Ostatně krajský soud ani nemá k dispozici dostatečná skutková zjištění (tak jak je žalovaná neučinila součástí spisu), aby mohl posoudit, zda tu jednotný záměr byl či nikoliv. Pokud by tak krajský soud učinil, dopustil by se sám vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 As 49/2012–33). Pokud se vyhodnocení některých námitek nachází ve sdělení ze dne 12. 6. 2024, na něž žalovaná odkazuje v napadeném rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě, tak to není součástí spisu a jeho podstatné pasáže ani žalovaná v napadeném rozhodnutí necitovala. To skutečně není podklad, z něhož by mohl krajský soud při svém rozhodování nyní vycházet. Bude na žalované, aby z tohoto sdělení učinila řádný podklad rozhodnutí, pokud to uzná za potřebné pro další řízení. Pokud ovšem ne, tak na něj nelze odkazovat v napadeném rozhodnutí.

44. Krajský soud je přesvědčen o nezbytnosti precizního skutkového zjištění a právního posouzení předmětné otázky, neboť daná argumentace byla jednou z podstatných námitek žalobkyně v celém řízení a tím, že na ni nebylo řádně reagováno ze strany správních orgánů, bylo porušeno i její právo na řádnou obhajobu. Každý, kdo je obviněn z protiprávního jednání, má mít právo vznést argumenty na svou obhajobu a na druhé straně má mít i právo dostat na své argumenty patřičné odpovědi, i kdyby nebyly uznány jako relevantní.

45. Krajský soud pouze toliko připomíná, že znakem, který od sebe odlišuje jednotlivé přestupky spáchané ve vícečinném souběhu od přestupku pokračujícího (ve formě více dílčích útoků) je i otázka páchání v delším časovém úseku. Přestupek může být spáchán v krátkém časovém okamžiku (jednorázově, ihned), nebo i v delším časovém období (pokračování v přestupku, hromadný přestupek nebo přestupek trvající). Pokračování v přestupku by tedy mělo trvat delší časové období, mělo by být složeno z více dílčích útoků a musí být kumulativně naplněny podmínky § 7 zákona o přestupcích. Žalovaná by měla uvážit, zda je v případě skutků žalobkyně vůbec možné uvažovat o tom, že by trvaly delší časové období, či zda se jednalo o skutky spáchané tzv. ihned, jednorázově, byť na čtyřech různých místech současně.

46. Krajský soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalovaná zatížila napadené rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Své rozhodnutí totiž založila na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, na nedostatečných východiscích a úvahách a nedostatečné právní argumentaci.

47. Žalovaná v dalším řízení znovu posoudí, zda se v případě skutků žalobkyně (přestupek II a s ním související další skutky na dalších provozovnách žalobkyně) jedná o dílčí útoky jednoho pokračujícího deliktu, nebo zda se jedná o souběh deliktů (vícečinný souběh), a za účelem posouzení rozhodných skutečností doplní dokazování. Na základě doplnění této právní argumentace následně posoudí i námitku místní nepříslušnosti. Teprve poté bude moci příp. pokračovat v řízení o vině a trestu žalobkyně. IV.B Další námitky 48. Vzhledem k procesnímu vyústění věci se krajský soud nezabýval dalšími námitkami žalobkyně, které směřovaly proti závěrům o spáchání přestupků II a III. Závěr zdejšího soudu o nedostatečném posouzení právní povahy deliktu se týká pouze přestupku II. V tuto chvíli tudíž není jisté, jak bude v dalším řízení s tímto přestupkem nakládáno a zda obstojí dosavadní vedení řízení o tomto přestupku. Z toho důvodu má krajský soud za to, že zabývání se věcnými námitkami o odpovědnosti žalobkyně za přestupek II by bylo přinejmenším předčasné.

49. Přestupek III a s ním související námitky do věcného posouzení odpovědnosti žalobkyně za tento přestupek jsou jistě oddělitelné a projednatelné. Nicméně krajský soud nepovažuje za účelné je v tuto chvíli řešit, neboť ať už by k nim zaujal jakékoliv stanovisko, výsledkem ve věci je stále to, že se ruší napadené rozhodnutí jako celek, a to včetně úhrnné pokuty ve výši 75 000 Kč. I kdyby krajský soud (zcela hypoteticky) shledal námitky do přestupku III nedůvodné, nedala by se část řízení o přestupku III oddělit, neboť krajský soud nemůže určovat která část pokuty by měla být zachována ve vztahu k přestupku III a která nikoliv. Obdobně i ve vztahu k přestupku I, který nebyl učiněn předmětem soudního přezkumu, se ruší napadené rozhodnutí jako celek.

V. Závěr a náklady řízení

50. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dopustila v řízení procesní vady, které měla vliv na samotnou přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem soudu je žalovaná v dalším řízení vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

51. Žalobkyně navrhovala i zrušení prvostupňového rozhodnutí. Podle § 78 odst. 3 s. ř. s. platí, že zrušuje–li krajský soud rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo. V daném případě krajský soud neshledal takové okolnosti, aby takto postupoval. Právě naopak se krajský soud domnívá, že všechny vytýkané vady může nejlépe napravit právě žalovaná, která má ze své úřední činnosti povědomí o jednotlivých souvisejících případech žalobkyně, které byly projednávány na jiných inspektorátech, a i o dalších souvisejících věcech (např. sdělení ze dne 12. 6. 2024 má žalovaná jistě ve své dispozici).

52. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Tuto částku náhrady nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalované IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Námitka nepřezkoumatelnosti IV.A.1 Pokračování v přestupku IV.B Další námitky V. Závěr a náklady řízení