65 A 3/2025–63

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobců: a) Ing. P. K. b) G. K. oba bytem X oba zastoupeni advokátkou Mgr. Barborou Klouda Jestřábovou sídlem Hlinky 57/142a, 603 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 1191/40a, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2024, č. j. R/2024/59958/7 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A) Vymezení věci 1. Žalobci mají ve společném jmění manželů stavbu kryté jízdárny pro koně – budovy bez č. p./č. e., která je součástí pozemku parc. č. st. X, k. ú. X, obec X. Tato stavba je součástí rozsáhlého areálu společnosti K. S., s. r. o., nacházejícího se na pozemcích ve společném jmění žalobců a nově z části také ve vlastnictví jejich syna. Jízdárna byla umístěna, povolena a zkolaudována Městským úřadem Prostějov v roce 1998 v rozměrech 28,5 m x 18 m. Poté žalobci mezi lety 1998 a 2009 přístavbou jízdárnu prodloužili na 40,5 m. Magistrát města Olomouce (dále „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 16. 7. 2024 nařídil žalobcům přístavbu jízdárny (jako změnu dokončené stavby jízdárny) odstranit. Odvolání žalobců žalovaný zamítl a toto rozhodnutí potvrdil a žalobci neuspěli ani u soudu, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2025, č. j. 65 A 108/2024–93 zamítl jejich žalobu proti rozhodnutí žalovaného.

2. Ještě před nařízením odstranění předmětné přístavby jízdárny stavební úřad rozhodnutím ze dne 2. 10. 2024, č. j. R/2024/20343/4 nařídil žalobcům podle § 294 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, aby bezodkladně, nejpozději do 1 týdne ode dne oznámení rozhodnutí, ukončili její užívání, neboť tato ke své existenci a užívání vyžaduje povolení stavebního úřadu a kolaudační rozhodnutí, která však vydána nebyla, a tudíž nemůže být ani po právu užívána.

3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. B) Shrnutí argumentace účastníků 4. Žalobci žalobou požadovali zrušení rozhodnutí žalovaného i stavebního úřadu. Podstatu žalobních bodů (uplatněných v žalobě a jejím rozšíření došlým soudu ve lhůtě podle § 306 odst. 2 stavebního zákona) soud shrnuje takto: a) Řízení bylo žalovaným nezákonně a nedůvodně delegováno na stavební úřad, čímž žalobci přišli o právo na posouzení věci místně příslušným Magistrátem města Prostějova, a následně bylo v důsledku odlišné místní příslušnosti soudu porušeno i jejich právo na zákonného soudce. Proti usnesení žalovaného o delegaci se navíc nemohli bránit odvoláním, neboť jim nebylo doručeno. Nadto řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nespadalo do rámce delegace. b) Nebyly splněny podmínky pro vyslovení zákazu užívání přístavby jízdárny, neboť tato byla povolena souhlasem Městského úřadu v Prostějově se změnou v užívání stavby ze dne 21. 1. 2009, jehož součástí je ověřená projektová dokumentace obsahující zakreslení přístavby jízdárny, přičemž žalobci byli v dobré víře ve správnost postupů tohoto správního orgánu. c) Žalobci přístavbu jízdárny neužívali a správní orgány užívání k jejímu účelu, tj. k jízdě na koni, žalobcům neprokázaly. d) Přístavba jízdárny nevyžadovala po celou dobu své existence kolaudaci, v období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2012 postačovalo pouhé oznámení, které proběhlo.

5. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Proti usnesení o delegaci se podle něj žalobci mohli bránit odvoláním, avšak neučinili tak. Ve zbytku označil žalovaný žalobní body za shodné s odvolacími námitkami, s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal. Rovněž zdůraznil, že žalobcům bylo pravomocně nařízeno přístavbu jízdárny odstranit, a tudíž měli námitky jejího povolení uplatnit v řízení o odstranění stavby. C) Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl soud bez jednání. Nezákonnost delegace 7. Podle § 131 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nadřízený správní orgán usnesením pověří k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán ve svém správním obvodu, jestliže podřízený správní orgán není z důvodu vyloučení všech úředních osob (§ 14) tohoto orgánu nebo členů orgánu, který rozhoduje ve sboru (dále jen „kolegiální orgán“), způsobilý věc projednat a rozhodnout; v tomto případě nadřízený správní orgán pověří správní orgán, jehož správní obvod sousedí se správním obvodem nezpůsobilého správního orgánu.

8. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že unesením ze dne 23. 8. 2022, č. j. KUOK 89996/2022 pověřil žalovaný podle výše citovaného ustanovení stavební úřad projednáním podnětu Magistrátu města Prostějova k zahájení řízení o odstranění přístavby jízdárny, a za tím účelem „prověřením a posouzením legálnosti“ přístavby jízdárny, a to v souladu se stavebním zákonem a předpisy souvisejícími, „k čemuž je oprávněn využít nástrojů a institutů správního řádu a stavebního zákona“, a dále „na základě učiněných zjištění případným uplatněním prostředků stavebního zákona k náprav závadného stavu, včetně kontroly jejich plnění a využití institutů k vymožení uložených povinností, tedy zejména využitím kontrolních prohlídek dle § 133 a násl. stavebního zákona včetně výzvy ke zjednání nápravy dle § 134 odst. 2 stavebního zákona, a případně nařízení odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a také případně provedení řízení o přestupcích dle § 178 a násl. stavebního zákona odpovídajících zjištěnému skutkovému stavu“. V odůvodnění tohoto usnesení žalovaný uvedl, že byl vyrozuměn tajemníkem Magistrátu města Prostějova o tom, že na tomto úřadě nelze ve smyslu § 14 odst. 5 správního řádu určit žádnou oprávněnou úřední osobu, neboť se za podjatého označil vedoucí odboru stavebního úřadu a následně sdělily pochybnosti o své nepodjatosti i další určené odborně způsobilé úřední osoby z jiných odborů, a to buď s odkazem na pravděpodobné zastoupení některých potenciálních účastníků řízení Ing. arch. Z., který činnost Magistrátu města Prostějova dlouhodobě veřejně kritizuje, nebo s odkazem na rodinné vazby k žalobcům. S tím se žalovaný ztotožnil a postupoval dle citovaného § 134 odst. 2 správního řádu. Závěrem pak ještě žalovaný uvedl, že při oznamování tohoto usnesení postupoval v souladu s § 131 odst. 7 věty druhé správního řádu a oznámil jej vyvěšením na své úřední desce, neboť předmětné řízení dosud nemá stanovený okruh účastníků, a tudíž doručení veřejnou vyhláškou působí vůči všem potenciálním účastníkům.

9. Námitku žalobců, že řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nespadalo do rámce usnesení o delegaci, shledal soud nedůvodnou, neboť je z citovaného obsahu delegačního usnesení zřejmé, že jím byl stavební úřad pověřen nejen ke zjištění legálnosti přístavby jízdárny, nýbrž i k případnému uplatnění prostředků stavebního zákona k nápravě závadného stavu, včetně kontroly jejich plnění a využití institutů k vymožení uložených povinností, mezi něž bezesporu náleží provedení kontrolní prohlídky, vydání výzvy k neužívání přístavby i zákaz jejího užívání, neboť cílem všech těchto úkonů je právě zjištění, zamezení a náprava nezákonného stavu vyvolaného existencí předmětné přístavby jízdárny.

10. Nad rámec uvedeného však soud neshledal důvod se namítanou procesní vadou podrobněji zabývat. Podle ustálené judikatury totiž platí, že ne každá zjištěná vada správního řízení musí vést automaticky ke zrušení napadeného správního rozhodnutí, neboť je v kontextu § 65 odst. 1 s. ř. s. vždy třeba zkoumat, zda mohl být v důsledku porušení procesních předpisů žalobce zkrácen na svých (hmotných) právech. Otázka důsledků rozhodnutí věci místně nepříslušným správním orgánem byla přitom již opakovaně řešena judikaturou NSS. Zmínit lze např. rozsudek ze dne 24. 6. 2008, č. j. 2 Afs 159/2006–138, ze kterého vyplývá, že takové pochybení nezasáhne do veřejných subjektivních práv adresáta tohoto aktu, neboť pro jeho právní sféru není podstatné, zda bylo rozhodnutí vydáno místně příslušným orgánem či nikoli. Rozdělení věcně příslušných správních orgánů k rozhodování podle místní příslušnosti má podle NSS za cíl přiměřeně rozložit určitou agendu mezi více správních orgánů podle určitého územního klíče a zejména zpřístupnit správní orgán účastníkům příslušných správních řízení, tedy zajistit rychlost a hospodárnost řízení. V rozsudku ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008–69 pak NSS uvedl, že pochybení prvostupňového správního orgánu spočívající v tom, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný správní orgán, je vadou, resp. podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, což však ještě bez dalšího neznamená, že se jedná o takovou procesní vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, a pro niž měl tedy krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Tomuto závěru totiž musí podle NSS vždy předcházet úvaha krajského soudu ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tj. zda takové podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Shodně pak uvažoval NSS např. i v rozsudku ze dne 17. 12. 2024, č. j. 9 As 184/2024–163, č. 4660/2025 Sb. NSS, odst. 75.

11. V duchu citované judikatury, s jejímž závěry se ztotožňuje, se proto krajský soud zabýval možným vlivem případného nedostatku místní příslušnosti stavebního úřadu na zákonnost napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že v projednávané věci by delegace věci bez splnění podmínek § 131 odst. 4 správního řádu nemohla bez dalšího, tj. bez přistoupení jiné závažné okolnosti způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Existenci takové okolnosti ale soud neshledal, přičemž jí nemůže být žalobci namítaný vliv delegace na místní příslušnost soudu ve správním soudnictví. Podstatou práva na zákonného soudce je totiž právo účastníka řízení, aby v jeho věci rozhodoval soudce určený na základě předem jasně stanovených pravidel. K porušení tohoto práva v posuzované věci v žádném případě nedošlo a žalobci ani netvrdí opak. Právo na zákonného soudce nelze interpretovat způsobem, který činí žalobci, tj. že by k jeho porušení mohlo dojít jako důsledek jimi popsané vady, k níž mělo dojít v řízení před správními orgány.

12. Pro úplnost soud dodává, že v rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2025 spojili žalobci s námitkou nezákonné delegace také námitku nezákonného účastenství M. Z. Tuto však soud vyhodnotil jako zcela lichou, neboť se zjevně týkala řízení o odstranění přístavby jízdárny, nikoli uložení zákazu jejího užívání, jehož se týká tato žaloba. V řízení, z něhož vzešlo touto žalobou napadené rozhodnutí, M. Z. jako účastník nevystupovala. Existence povolení k přístavbě jízdárny 13. Podle § 230 odst. 1 stavebního zákona stavbu, která vyžaduje povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí a jen k účelu vymezenému v tomto rozhodnutí. Podle odst. 2 téhož ustanovení kolaudační rozhodnutí nevyžadují jednoduché stavby s výjimkou staveb uvedených v odstavci 1 písm. a) až c) a odstavci 2 písm. d) přílohy č. 2 k tomuto zákonu.

14. Podle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona stavební úřad může i bez provedené kontroly zakázat užívání záměru, je–li užíván v rozporu s tímto zákonem nebo jinými právními předpisy.

15. Stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že otázka, zda byl příslušným stavebním úřadem vydán správní akt opravňující vlastníky přístavby jízdárny k jejímu legálnímu užívání, byla podrobně řešena v řízení o nařízení odstranění této přístavby, přičemž následně shrnul zjištění a dílčí závěry, k nimž v daném řízení dospěl, včetně finálního závěru reagujícího na námitky žalobců, že souhlas se změnou užívání stavby ze dne 21. 1. 2009 spočíval výlučně v souhlasu se změnou doby trvání stavby jízdárny (změna z dočasné na trvalou stavbu), nikoli v souhlasu s rozšířením jízdárny o její přístavbu, takže tuto přístavbu, jež byla realizována v období od listopadu 1998 do ledna 2009, nelze považovat za stavbu povolenou, neboť podle stavebního zákona z roku 1976 i stavebního zákona z roku 2006 vyžadovala povolení (územní rozhodnutí a následné stavební povolení), které však nezískala a nebyla povolena ani dodatečně, a proto bylo nařízeno její odstranění. S odkazem na citovaný § 230 stavebního zákona pak stavební úřad doplnil, že jelikož přístavbu jízdárny nelze označit za drobnou, jednoduchou či vyhrazenou stavbu ve smyslu příloh 1 až 3 stavebního zákona, jedná se o stavbu, která i dle nového zákona vyžaduje stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, která však vydána nebyla, a tudíž tato přístavba nemůže být po právu užívána. Stavební úřad proto s ohledem na zjištění, že tato přístavba užívána je, uzavřel, že byly splněny podmínky pro postup podle výše citovaného § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.

16. Vzhledem k tomu, že v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu žalobkyně pouze setrvala na svém stanovisku, že přístavba jízdárny je stavbou řádně povolenou, žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze zopakoval závěry stavebního úřadu a doplnil, že v mezidobí nabylo právní moci i rozhodnutí o nařízení odstranění této přístavby.

17. V žalobě pak žalobci pouze znovu zopakovali úvahy podporující jejich tvrzení, že přístavba jízdárny povolena byla, aniž však reagovali na argumenty, jimiž stavební úřad zdůvodnil svůj závěr o nesprávnosti úvah žalobců. K takto pojaté žalobě krajský soud uvádí, že žalobcům sice v obecné rovině nic nebrání zopakovat v rámci žalobních bodů své argumenty vyjádřené v průběhu řízení před správními orgány, vždy však musí výslovně uvést, jaké konkrétní závěry odvolacího správního orgánu pokládají za nedostatečné či nesprávné. Neučiní–li tak, je krajský soud oprávněn zabývat se posouzením zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí toliko v obecné rovině.

18. Krajský soud tudíž uvádí, že se zcela ztotožňuje s žalovaným aprobovaným závěrem stavebního úřadu, že přístavba jízdárny nebyla nikdy k tomu příslušným stavebním úřadem povolena. Vzhledem k tomu, že se tvrzeními žalobců o existenci povolení přístavby jízdárny, důkazy navrženými k podpoře těchto tvrzení, jakož i namítanou dobrou vírou žalobců zabýval zdejší soud již v rozsudku ze dne 27. 5. 2025, č. j. 65 A 108/2024–93, jímž zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ve věci nařízení odstranění předmětné přístavby, shrnuje pouze stručně závěry, k nimž v tomto rozsudku dospěl: Přístavba jízdárny je změnou dokončené stavby jízdárny a jako taková vyžadovala povolovací akt (v závislosti na datu realizace) dle § 32 a § 54 zákona č. 50/1976 Sb., případně dle § 81 a § 103 a contrario zákona č. 183/2006 Sb., jímž ale nedisponuje. Oznámení změny stavby jízdárny žalobcem a) ze dne 15. 1. 2009 zcela zřetelně pojednává jen o změně doby trvání stavby jízdárny z dočasné na trvalou a ani náznakem se nezmiňuje o povolení přístavby, přičemž totéž platí o jeho přílohách (stanoviscích dotčených orgánů). Oznámení ze dne 15. 1. 2009 tudíž nemohlo být považováno ani za žádost o dodatečné povolení přístavby jízdárny. Souhlas ze dne 21. 1. 2009 se o povolení přístavby nezmiňuje, naopak je v něm výslovně uvedeno, že změna doby trvání stavby nevyžaduje stavební úpravy. Jeho součástí je sice ověřená projektová dokumentace zachycující i přístavbu jízdárny, z toho však nelze dovodit její povolení ani vznik dobré víry žalobců v její povolení. Rozsudky NSS sp. zn. 6 As 43/2016, 2 As 341/2016 ani 4 As 284/2022 pro odlišnost skutkového stavu na věc nedopadají. Tvrzení žalobců, že jim bylo tehdy příslušným stavebním úřadem řečeno, že mohou realizovat přístavbu bez dalšího, není věrohodné a ani v případě jeho pravdivosti by na jeho základě nemohla vzniknout jejich dobrá víra, neboť si byli vědomi složitosti předchozího povolovacího procesu jízdárny a současně by jednoduchým nahlédnutím do zákona museli zjistit, že jde o evidentní nezákonnost. Legitimní očekávání zákonnosti přístavby a jejího povolení nemohlo žalobcům vzniknout ani z dlouhodobé nečinnosti stavebního úřadu. V podrobnostech pak odkazuje soud na odst. 23 až 42 uvedeného rozsudku. Absence užívání přístavby jízdárny 19. Stavební úřad popsal ve svém rozhodnutí užívání přístavby jízdárny tak, že v době konání kontrolní prohlídky vraty jízdárny orientovanými na východ do této stavby vstoupila osoba vedoucí koně.

20. V žalobě žalobci namítli, že nenaplnili zákonný předpoklad užívání přístavby, přičemž jim užívání jízdárny k jejímu účelu ani správní orgány neprokázaly. I pokud by vchodem do jízdárny z východní strany osoba vešla, nešlo by podle žalobců o užívání této stavby, která slouží k jízdě na koni.

21. Ani v tomto bodě však žalobci vůbec nevzali v potaz argumentaci žalovaného v napadeném rozhodnutí k obsahově shodné odvolací námitce, že pouhé projití s koněm skrz přístavbu nelze považovat za nepovolené užívání přístavby. Na str. 5 napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zmínil, že zjištění o vejití jezdkyně s koněm do jízdárny vchodem skrz přístavbu učinil stavební úřad při kontrolní prohlídce 12. 9. 2024, a následně na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí s odkazy na konkrétní listiny, zejména obsah dokumentace ke stavebnímu řízení k jízdárně a kolaudační rozhodnutí z roku 1998, uvedl, že je–li hlavním účelem kryté soukromé jízdárny trénink a pohybování koní po jízdárně, lze považovat i pouhé vodění nebo projití koní přístavbou jízdárny právě za užívání stavby v souladu s účelem, ke kterému má tato stavba sloužit. Podle žalovaného se nejedná o pouhý průchod, ale již samotným průchodem je naplněn účel užívání stavby a pokud je zakázáno užívání stavby nelze z něj činit výjimky, jelikož právě procházením koní skrze nepovolenou přístavbu jízdárny je naplněn účel, ke kterému má stavba sloužit, tj. trénink a pohybování koní. Jakési částečně užívání stavby jen pro průchod s koňmi do povolené části stavby podle žalovaného povolit nelze, neboť samotným průchodem je stavba užívána v souladu s účelem, pro který má sloužit jako celek.

22. Jelikož žalobci v žalobě nevysvětlili, proč argumentaci žalovaného považují za nesprávnou, uvádí krajský soud, jehož úkolem není domýšlet za žalobce nedostatky napadeného rozhodnutí, pouze obecně, že vypořádání žalovaného s námitkou žalobců hodnotí jako logické, přesvědčivé a správné.

23. Chybná je též interpretace žalobců, že jim žalovaný kladl k tíži existenci povolené stavby letních stájí na pozemku parc. č. st. XA. Podle zjištění soudu totiž žalovaný na str. 7 až 8 napadeného rozhodnutí pouze reagoval na námitku žalobců, že se do povolené a zkolaudované jízdárny nedostanou jinak než právě přes přístavbu, a to zcela logicky odkazem na dokumentaci ke stavebnímu povolení z roku 1998, podle nějž byla stavba jízdárny povolena se dvěma vstupy, jedním ze západní a druhým z východní strany, přičemž stavba na pozemku parc. č. st. XB je umístěna cca 4 m od západního vstupu, tak aby bylo možné do jízdárny vcházet i západním vstupem, k čemuž žalovaný dodal, že skutečnost, že si žalobci v mezidobí zastavěli své pozemky tak, že nemají přístup do jízdárny z jiné strany než východními vraty, nelze považovat za důvod, který by odůvodňoval možnost užívání nepovolené přístavby jízdárny. Nelze pak než souhlasit s žalovaným, že splní–li žalobci jim pravomocně uloženou povinnost přístavbu jízdárny odstranit, budou moci využívat vstup z východní strany a jízdárnu užívat. Absence potřeby kolaudace po celé období existence přístavby 24. V rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2025 žalobci dodali, že přístavba jízdárny vždy ke svému užívání nevyžadovala kolaudační rozhodnutí, neboť podle § 119 stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2012 bylo možné v něm vymezené stavby užívat na základě oznámení stavebnímu úřadu, které žalobci provedli.

25. Předně je třeba uvést, že tvrzené oznámení užívání přístavby žalobci nedoložili a jeho existence nevyplývá ani z obsahu správního spisu. I bez něj je však právní úvaha žalobců podle krajského soudu zcela mylná.

26. Podle § 119 stavebního zákona z roku 2006 ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2012 platilo, že dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 2 písm. a) až e) a n) anebo pokud byla prováděna na podkladě veřejnoprávní smlouvy (§ 116) nebo certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem (§ 117) a byla provedena v souladu s ním, lze užívat na základě oznámení stavebnímu úřadu (§ 120) nebo kolaudačního souhlasu.

27. Z citovaného ustanovení je tak zřejmé, že (pouhé) oznámení či kolaudační souhlas postačovaly k možnosti užívat stavby vyžadující ke své realizaci v tomto ustanovení vyjmenované povolovací akty za podmínky, že byly tyto stavby provedeny v souladu s jejich povolovacími akty. Jinými slovy, základním předpokladem pro to, aby mohl být k zahájení užívaní stavby namísto formalizovaného kolaudačního řízení zakončeného kolaudačním rozhodnutím využit méně formální postup oznámení či kolaudačního souhlasu, bylo to, že taková stavba disponuje příslušným povolovacím aktem a je v souladu s ním provedena. Tento předpoklad však v případě posuzované přístavby jízdárny splněn nebyl, neboť ta potřebným povolením, jak soud uvedl výše, nedisponovala. D) Závěr a náklady řízení 28. Jelikož soud neshledal žalobní body důvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

30. O náhradě nákladů řízení osob na řízení zúčastněných rozhodl soud dle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle nějž má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů jen v souvislosti s plněním povinností uložených soudem. Soud však těmto osobám v řízení žádné povinnosti neukládal.