65 A 50/2015 - 28

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Michala Rendy, ve věci žalobkyně D. P., bytem N. V. 1049, V., zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2015, č. j. KUZL- 1120/2015, ve věci správního deliktu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 3. 7. 2015, č. j. KUZL- 1120/2015, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.

Odůvodnění

A. Vymezení věci Městský úřad Vsetín, odbor správních agend, oddělení přestupkové (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014 č. j. MUVS 5467/2014/OSA/Vt/12 uložil žalobkyni pokutu ve výši 1.500 Kč za spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měla dopustit tím, že jako provozovatelka motorového vozidla BMW 320 D, RZ X nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť neznámý řidič s vozidlem žalobkyně porušil § 4 písm. c) a § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu tím, že dne 6. 5. 2014 v 13:40 hod. ve Vsetíně na ulici Smetanova, parkoviště DOD Jednota nerespektoval dopravní značku IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“, jelikož nezaplatil poplatek za parkování, čímž měl spáchat přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 11 zákona o silničním provozu. B. Žalobní body Žalobkyně se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného. V žalobě namítala, že: 1) řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, když se spokojil pouze s tím, že žalobkyní oznámený řidič vozidla nereagoval na výzvu k podání vysvětlení, jež mu byla doručena fikcí. Správní orgán přitom mohl výzvu k podání vysvětlení zaslat opětovně, doručit ji prostřednictvím obecní policie, nebo nechat adresáta převést, popřípadě vyzvat samotnou žalobkyni k tomu, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že vozidlo řídil právě jí označený řidič. Závěr o odložení věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) byl tudíž předčasný a úvahy správního orgánu k jeho vydání vedoucí nedostatečně odůvodněné; 2) správní orgán I. stupně neprokázal, že vozidlo žalobkyně bylo zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 13c. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být proveden k důkazu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Správní orgán tak měl za povinnost k ústnímu jednání předvolat jako svědka strážníka městské police Vsetín, který úřední záznam pořídil; 3) na předmětném parkovišti u DOD Jednota Vsetín je parkování zpoplatněno jen po část dne. Je tedy nezbytné prokázat v jaké době bylo vozidlo žalobkyně na předmětném parkovišti zaparkováno, neboť v době, kdy není parkování zpoplatněno, není možné postihovat absenci parkovacího lístku. Z podkladů rozhodnutí však není zřejmé, jakým způsobem byl čas spáchání přestupku zjištěn a zda byl měřen certifikovaným měřidlem; 4) v usnesení ze dne 9. 12. 2014 správní orgán I. stupně žalobkyni vyzval k doplnění odvolání, k čemuž jí stanovil lhůtu pěti dnů, aniž by ji však upozornil na následky zmeškání této lhůty. Uvedená výzva k doplnění odvolání tak nebyla dostatečná a nebyla způsobilá žalobkyni zavazovat (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010-67). Žalobkyně očekávala, že po neodstranění vad odvolání bude odvolací řízení zastaveno, čímž by se jí nabízely jiné argumentační možnosti. Obsahem výroku předmětné výzvy nadto bylo žalobkyni uloženo doplnit odvolání dle skutečností uvedených v § 37 odst. 2 s. ř., což jsou obecné náležitosti podání, které však její odvolání obsahovalo. Naopak výzvu k doplnění odvolání o náležitosti řádného odvolání dle § 82 odst. 2 s. ř. výzva neobsahovala, což je zásadní procesní vada vedoucí ke zrušení napadeného rozhodnutí (viz shodně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 As 4/2009-53 a ze dne 6. 3. 2009, č. j. 2 As 99/2010-67). C. Vyjádření žalovaného Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K žalobním bodům uvedl, že: Ad 1) správní orgán I. stupně postupoval v souladu s metodikou Ministerstva dopravy č. j. 8/2013-160-OST/5, tj. pokusil se osobě, kterou žalobkyně označila za řidiče vozidla (Vladimíru Klimešovi), doručit předvolání k podání vysvětlení, avšak jmenovaný si zásilku nevyzvedl na poště a k podání vysvětlení se nedostavil. Učinil tedy nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jak po něm zákon požaduje. Správní orgán musí postupovat v souladu se zásadou rychlosti, přičemž dle § 66 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích je povinen věc odložit, nezjistí-li skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti konkrétní osobě do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl. Jelikož se správní orgán I. stupně o spáchání přestupku dozvěděl dne 27. 5. 2014 a o nepřevzetí zásilky V. Klimešem se nemohl dozvědět dříve než 8. 7. 2014, měl již minimum času k tomu, aby ke zjištění pachatele přestupku provedl jakékoli kroky. I pokud by však správní orgán V. Klimeše nechal předvést, nebo mu dal pokutu, stále by mu zůstala možnost podání vysvětlení odmítnout. Žalovanému jsou nadto známy praktiky zmocněnce žalobkyně, společnosti FLEET Control, s. r. o., který v obdobných případech označuje za řidiče cizince, zemřelé osoby, či bratra jednatele společnosti, pana P. K.; Ad 2) zaparkování vozidla žalobkyně v působnosti dopravní značky IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ je zřejmé z fotografie, která je součástí spisu. Přestupek byl spáchán na parkovišti DOD Jednota ve Vsetíně na ulici Smetanova, tj. v samotném centru Vsetína, takže vzhled tohoto parkoviště je v daném regionu obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat. Předvolávat strážníka k výslechu by proto bylo čirým formalismem; Ad 3) tvrzení žalobkyně, že lze v určitých hodinách parkovat na uvedeném parkovišti zdarma, je jednak zcela nové, a dále nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Na fotografiích je zachycena dopravní značka IP 13c bez jakékoli doprovodné tabulky; Ad 4) lhůta pro doplnění odvolání je lhůtou pořádkovou, tudíž její nedodržení s sebou nenese žádné následky. Pokud by žalobkyně doplnila své odvolání i kdykoli po uplynutí stanovené pětidenní lhůty až do vydání rozhodnutí o odvolání, žalovaný by k doplnění odvolání musel přihlédnout. Ačkoli žalobkyně měla pro doplnění odvolání dostatek času, nikdy jej nedoplnila. V odůvodnění usnesení ze dne 9. 12. 2014 byla žalobkyně upozorněna na to, že podané odvolání neobsahuje náležitosti podle § 82 odst. 2 s. ř., a že neuvede-li, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí, přičemž následně žalovaný napadené rozhodnutí přezkoumával v rozsahu stanoveném § 89 odst. 2 s. ř. Závěrem zdůraznil, že žalobkyně byla zastoupena společností, která v typově obdobných věcech vystupuje často, tudíž měla chápat, jaké doplnění odvolání je po ní žádáno. D. Replika žalobce V replice doručené soudu dne 9. 6. 2016 žalobkyně namítla, že metodický pokyn ministerstva není pramenem práva a tedy jím soud není při posuzování věci vázán. Pokud by navíc skutečně správní orgán postupoval podle metodiky Ministerstva dopravy ČR, č. j. 8/2013-160-OST/5, muselo by být řízení nejpozději rozhodnutím žalovaného zastaveno, neboť dle předmětné metodiky odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla zaniká nejpozději uplynutím jednoho roku od spáchání, což se nestalo. Lhůta stanovená v § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích je pouze lhůtou pořádkovou. Prioritou pro správní orgán přitom musí být zjištění skutečného pachatele přestupku i za cenu překročení zmíněné pořádkové lhůty. Nepřevzetí pošty nemůže být žalovaným vykládáno shodně jako odmítnutí podání vysvětlení. Nepřevzetí zásilky automaticky neznamenalo, že oznámený řidič odmítá vypovídat, tím spíše, pokud se s obsahem zásilky neseznámil. Pokud by správní orgán I. stupně oznámeného řidiče předvolal opětovně, je pravděpodobné, že by si tento již písemnost převzal. Dále namítal, že z fotografií, které jsou obsahem spisu, nelze seznat, že by vozidlo bylo skutečně zaparkováno v působnosti dopravní značky IP 13c, a fotografie rovněž nejsou opatřeny datem a časem pořízení. Správní orgány rovněž nebyly oprávněny dovozovat skutkové okolnosti případu z obecně známých skutečností, protože tyto nebyly podkladem pro rozhodnutí. Závěrem namítla, že i přestože byla ve správním řízení zastoupena, měla právo být o procesních povinnostech poučena, obzvláště když správní delikt provozovatele vozidla byl poměrně novou skutkovou podstatou. E. Relevantní právní úprava Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 téhož ustanovení právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Podle odst. 4 téhož ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Podle odst. 5 téhož ustanovení provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích a) bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou, nebo b) podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. F. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Krajský soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Nejprve se krajský soud zabýval důvodností žalobního bodu 4), tj. námitkou vad výzvy k doplnění odvolání ze dne 9. 12. 2014. Z obsahu uvedené výzvy (č. l. 23 správního spisu) soud zjistil, že správní orgán I. stupně usnesením určil žalobkyni lhůtu 5 dnů k doplnění odvolání, podaného dne 4. 12. 2014, a to „dle skutečností uvedených v ustanovení § 37 odst. 2 správního řádu“. V odůvodnění předmětného usnesení dále uvedl, že „v odvolání, které bylo doručeno správnímu orgánu, není uvedeno a dále není blíže specifikováno, co odvolatel navrhuje, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí,“ dále obsahuje odůvodnění odkaz na § 82 správního řádu a poučení, že odvolání musí obsahovat „údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo“, s tím, že „není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí“. Z citovaného obsahu předmětného usnesení je zřejmé, že žalobkyně byla zcela konkrétně a srozumitelně poučena o tom, jaké obsahové náležitosti jejímu blanketnímu odvolání scházejí a jakým způsobem je má doplnit. S ohledem na skutečnost, že se jedná toliko o procesní usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, nelze na obsah jeho výroku klást extrémní nároky, srovnatelné např. s náležitostmi výroku rozhodnutí o přestupku či správním deliktu. Plně proto postačuje, že chybějící obsahové náležitosti odvolání byly specifikovány v odůvodnění tohoto usnesení. Jelikož je krajskému soudu z jeho rozhodovací činnosti a z bohaté judikatury dalších správních soudů znám zmocněnec žalobkyně, tj. společnost FLEET Control, s. r. o., ztotožňuje se krajský soud s žalovaným rovněž v tom, že na posuzovanou věc lze použít závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014-36 o tom, že „pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá, a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody, a jaké dopady bude mít nesplnění této výzvy“. Žalobkyni se tedy dostalo v souladu s § 4 odst. 2 a § 37 odst. 3 s. ř. poučení o jejích povinnostech, přiměřeného povaze úkonu i jejím osobním poměrům. Pro úplnost je třeba rovněž zdůraznit, že výzva k odstranění vad odvolání byla zmocněnci žalobkyně doručena dne 9. 12. 2014, zatímco žalobou napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno až dne 3. 7. 2015. S ohledem na povahu lhůty k odstranění vad odvolání tudíž reálně běžela žalobkyni lhůta téměř osmiměsíční, přesto žalobkyně zůstala zcela pasivní. Právní neúčinnost zmíněné výzvy k odstranění vad odvolání, obzvláště s ohledem k výše uvedeným zkušenostem zmocněnce žalobkyně, tudíž nelze dovodit. Žalobní bod 4) je proto nedůvodný. Dále se krajský soud zabýval důvodností žalobního bodu 1), tj. neučinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku správním orgánem I. stupně. Soudy rozhodující ve správním soudnictví opakovaně zdůrazňují, že správní delikt provozovatele vozidla vymezený v § 125f zákona o silničním provozu je nutno chápat jako delikt subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Primárně tedy za delikt (v širším smyslu) odpovídá řidič vozidla. Až tehdy, nelze-li skutečného řidiče na základě žádných důkazů či indicií zjistit, vést proti němu přestupkové řízení a spáchání přestupku mu prokázat, nese odpovědnost za delikt provozovatel vozidla. Ten se uvedené odpovědnosti může zbavit jen na základě zákonem předvídaných liberačních důvodů, vymezených v § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45, a ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Z obsahu spisu vyplývá, že v posuzované věci se dle sdělení hlídky Městské policie Vsetín u zaparkovaného vozidla žalobkyně nenacházela osoba řidiče. Správní orgán I. stupně proto, nemaje jiné podklady ke ztotožnění řidiče vozidla, vyzval v souladu s § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu provozovatelku vozidla k uhrazení určené částky odpovídající pokutě v blokovém řízení (300 Kč) a současně ji poučil o možnosti sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla. Poté, co žalobkyně sdělila písemně, že v době uvedené ve výzvě měl vozidlo k užívání a řídil jej pan V. K., bytem S. 1280, L. n. P., zaslal správní orgán I. stupně na uvedenou adresu V. K. předvolání k podání vysvětlení. Dne 24. 6. 2014 byla zásilka obsahující uvedenou písemnost uložena na poště a V. K. byla na uvedené adrese zanechána výzva k jejímu vyzvednutí s poučením o důsledcích nevyzvednutí. Zásilka byla doručována výhradně do rukou adresáta s vyloučením možnosti jejího vhození do domovní schránky po uplynutí úložní doby. Adresát si zásilku v úložní době nevyzvedl. Po jejím vrácení správní orgán I. stupně podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích věc odložil, aniž by zahájil řízení o přestupku, s odůvodněním, že se mu do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nepodařilo zjistit skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, a následně vydal příkaz, jímž uložil žalobkyni pokutu za spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Otázkou, kam až vedou ony „nezbytné kroky“ ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 32, v němž řešil skutkově obdobný případ, přičemž na uvedenou otázku odpověděl po podrobné interpretaci právní úpravy a shrnutí dosavadní judikatury (viz odst. 15 až 17), že „moc daleko ne“. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, na nějž rozsudek č. j. 1 As 237/2015 – 32 odkazuje, Nejvyšší správní soud uvedl: „Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. […] Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ Krajský soud proto musel vyhodnotit, zda nedoručení výzvy k podání vysvětlení osobě označené provozovatelem za přestupce může být důvodem pro odložení věci. Nejvyšší správní soud v obdobných věcech seznal, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, např. - pokud správní orgán neprováděl žádné další šetření za situace, kdy provozovatel vozidla označil za jeho řidiče osobu, která krátce po spáchání přestupku zemřela, přičemž bylo zjištěno, že se jednalo o osobu, která s ohledem na závažnost svého zdravotního stavu nebyla způsobilá vozidlo řídit (rozsudek ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40); - pokud provozovatel vozidla označil za jeho řidiče pana P. K., jakožto osobu správním úřadům i soudům známou pro častá obstrukční jednání v řízeních o dopravních přestupcích, tudíž se správní orgán ani nepokoušel danou osobu kontaktovat (již výše citovaný rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, a dále rozsudek ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 As 7/2016-30); - pokud by správní orgán nebral za relevantní indicii vedoucí ke zjištění totožnosti řidiče vozidla oznámení osoby, která se opakovaně dobrovolně nahlásí jako řidič vozidla, avšak následně v řízení o přestupku tuto skutečnost popírá (rozsudek ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45); - pokud správní orgán neprováděl žádné další šetření za situace, kdy provozovatel vozidla označil za jeho řidiče osobu, která výslovně odmítla podat ve věci vysvětlení (rozsudek ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32); - pokud správní orgán neprováděl žádné další šetření poté, co se pokusil doručit provozovatelem označenému řidiči předvolání k podání vysvětlení, které se nezdařilo, neboť se jednalo o doručování na adresu do zahraničí, odkud se zásilka vrátila s tím, že adresát je neznámy (rozsudky ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45, a ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016-17). Přestože je tedy pojem „nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“ posuzován Nejvyšším správním soudem poměrně benevolentně, je dle názoru krajského soudu nutné, aby ono „činění nezbytných kroků“ nebylo pouhou formální činností, jež má sloužit k překonání překážky bránící možnosti zahájit řízení o správním deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu. Ve výše uváděných příkladech z judikatury Nejvyššího správního soudu se vždy poté, co provozovatel vozidla na výzvu správního orgánu označil určitou osobu za řidiče svého vozidla v době spáchání přestupku, objevila určitá okolnost, jež sama o sobě vyloučila sebemenší pravděpodobnost, že se jedná o pravdivé tvrzení, popř. okolnost, jež nastala při doručování zásilky obsahující předvolání k podání vysvětlení označenému řidiči vozidla, jež neumožnila správnímu orgánu učinit závěr o tom, že přestupek mohla vskutku spáchat provozovatelem označená osoba. Provádění dalšího šetření, či spíše pátrání by v takových případech již bylo možné označit za rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, jdoucí nad rámec zákonných povinností správního orgánu a proti účelu předmětné právní úpravy ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Za uvedenou okolnost však zdejší soud nepovažuje pouhé vrácení nedoručené zásilky obsahující předvolání k podání vysvětlení z tuzemské adresy, bez sdělení doručovatelky o tom, že by byl adresát na uvedené adrese neznámý, nebo že by se z uvedené adresy odstěhoval. Krajský soud sice plně souhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v rozsudcích ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016- 17 a ze dne 18. 5. 2016, č. j. 3 As 204/2015-22, že po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči vozidla poskytuje, neboť lze předpokládat, že přiměřeně obezřetný provozovatel znalý svých práv a povinností podle zákona o silničním provozu zapůjčí své vozidlo pouze takové osobě, které důvěřuje a o níž má aktuální kontaktní informace, které by v případě jejího přestupkového jednání mohl sdělit správním orgánům, avšak nelze provozovatele vozidla činit odpovědným za to, že si osoba, jíž zapůjčil své vozidlo, bezvýjimečně přebírá poštu. Současně v této souvislosti krajský soud uvádí, že lze souhlasit s názorem žalobkyně, že odmítnutí podání vysvětlení nelze ztotožnit s pouhým nepřevzetím zásilky v úložní době. Odmítnutí podání vysvětlení představuje projev vůle osoby, která je seznámena s tím, v jaké věci by vysvětlení měla podat, zatímco z pouhého nevyzvednutí zásilky z pošty v desetidenní úložní době nelze o vztahu adresáta k obsahu zásilky ničeho usuzovat. Krajský soud proto dospěl k závěru, že odložení přestupkové věci dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích bylo v posuzované věci předčasné, neboť správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když poté, co se mu vrátila jako nevyzvednutá zásilka obsahující předvolání k podání vysvětlení od V. Klimeše, neučinil žádný další krok směřující k prověření, toho, zda by se vskutku nemohlo jednat o osobu, proti níž by mělo být zahájeno řízení o přestupku. Mohlo se tak jednat např. o pokus o opakované doručení, nebo dotaz na žalobkyni ke sdělení dalších kontaktních údajů, např. telefonu na uvedenou osobu, či ke sdělení dalších skutečností, z nichž by bylo možné její možné pachatelství dovodit. Metodický pokyn ministerstva dopravy, jímž argumentuje žalovaný na podporu postupu správního orgánu I. stupně, nemá povahu obecně závazného právního předpisu, nadto krajský soud z jeho obsahu nedovodil jednoznačné doporučení správním orgánům odkládat přestupkové věci v obdobných případech ihned poté, co dojde k jedinému neúspěšnému doručení zásilky v tuzemsku. Konečně se lze ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že lhůta 60 dnů stanovená v § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích je lhůtou pořádkovou, jejíž překročení není spojeno s následnou nemožností odložit věc dle stejného ustanovení i po jejím skončení. S ohledem na výše uvedený závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, se již krajský soud neměl důvod zabývat věcnou námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tj. nedostatku podkladů k učinění závěru, že vůbec došlo k porušení povinnosti řidiče předmětného vozidla uložené mu v § 4 písm. c) a § 67 odst. 8 zákona o silničním provozu. G. Závěr Z výše uvedených skutečností vyplývá, že správní orgán I. stupně postupoval v řízení v rozporu s podmínkami § 125f zákona o silničním provozu, neboť neučinil kroky nezbytné ke zjištění osoby přestupce a předčasně, v rozporu s § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, odložil přestupek, a vedl řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Krajský soud proto napadené rozhodnutí dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc dle § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). H. Náklady řízení O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že v řízení procesně úspěšná žalobkyně má právo vůči žalovanému na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně ve výši 15.342 Kč tvoří: 1) zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a 2) náklady za zastupování žalobkyně advokátem, stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), jako odměna za zastupování ve výši 9.300,- Kč za 3 provedené úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) AT, tj. převzetí zastoupením, sepis žaloby a sepis repliky [odměna za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč byla stanovena dle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 AT], a dále náhrada hotových výdajů za provedené úkony ve výši 900 Kč, tj. 3 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT, to vše zvýšené o DPH z odměny a náhrad ve výši 2.142 Kč (tj. 21 % z částky 10.200 Kč), neboť zástupkyně žalobce je plátcem uvedené daně. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Místo plnění určil soud dle § 149 o. s. ř.

Poučení