65 A 50/2016 - 49

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D. a soudců Mgr. Michala Rendy a Mgr. Barbory Berkové ve věci žalobkyně: Č. m. k. s. r. o., IČO: X sídlem A. 362/11, P. 2 zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, 779 00 Olomouc o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2016, č. j. KUOK 48867/2016, ve věci správního deliktu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

A. Vymezení věci 1. Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olomouc ze dne 14. 3. 2016, č. j. SMOL/057975/2016/OARMV/DPD/Hon, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).

2. Správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustila porušením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Mazda RZ: X nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 6. 8. 2015 v době od 9:30 hod. do 10:00 hod. v Olomouci na ulici Pekární neznámý řidič v rozporu s ust. § 4 písm. c) zákona o silničním provozu neoprávněně zastavil a stál s motorovým vozidlem tovární značky Mazda RZ: X, v úseku platnosti svislé dopravní značky IP 11c „Parkoviště (podélné stání)“ s dodatkovou tabulkou s textem „Placené parkoviště PO-PÁ 9.00-18.00 hodin; s parkovacím lístkem nebo zelenou kartou na dobu max. 2 hodiny; 20 Kč/hod. 40 Kč/hod.“, aniž by měl ve vozidle viditelně umístěn parkovací lístek a uložil mu pokutu ve výši 1.500 Kč podle § 125f odst. 3 s přihlédnutím k § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu a na náhradě nákladů správního řízení částku 1.000 Kč. Správní orgán I. stupně vyšel z písemného materiálu Městské policie Olomouc sp. zn. 2015/029853 a spisového materiálu Magistrátu města Olomouc sp. zn. S-SMOL/183040/2015/OARMV, ev. č. 932629 a uzavřel, že žalobkyně je provozovatelem vozidla Mazda RZ: X (dále v rozsudku též jen „předmětné vozidlo“), že se stal skutek uvedený výše mající znaky přestupku, který lze projednat v blokovém řízení, že řidič na místě s přestupkem nesouhlasil, svá tvrzení nepotvrdil vyjádřením do Oznámení o podezření ze spáchání přestupku a na předvolání se nedostavil, že žalobkyně nezaplatila určenou částku dle výzvy s tím, že označila řidiče předmětného vozidla v inkriminovanou dobu, který se k podání vysvětlení nedostavil, že přestupek řidiče vozidla byl odložen a ve věci byl vydán příkaz, proti kterému žalobkyně prostřednictvím svého zástupce podala včasný odpor, že žalobkyně byla vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož nevyužila.

3. K odvolání žalobkyně žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně se závěrem, že ze spisového materiálu je zřejmé, že předmětné vozidlo bylo parkováno na placeném parkovišti bez zaplaceného parkovacího poplatku či parkovací karty, a to v inkriminovaném dni 6. 8. 2015 nejméně po dobu 30 minut a že až 18. 8. 2015 se k vozidlu přihlásil řidič P. K., který odmítl věc přestupku projednat v přestupkovém řízení a i přes opakované výzvy správního orgánu k podání vysvětlení se ke správnímu orgánu nedostavil. Dále žalovaný uzavřel, že provozovatelem uvedeného vozidla je žalobkyně a v řízení nebyly splněny liberační důvody dané § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, které by žalobkyni zbavovaly odpovědnosti za správní delikt s tím, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. K odvolacím námitkám žalobkyně žalovaný uvedl, že samotná skutečnost, že P. K. se měl na místě zjištěného přestupku k vozidlu hlásit jako řidič, nebyla v dalším řízení nijak potvrzena a vzhledem k nečinnosti jmenovaného se nepodařilo zajistit podání jeho vysvětlení jako podezřelého a jeho prvotní ústní vyjádření tak nelze vzít za usvědčující jednání. V posuzované věci nemuselo být ústní jednání nařízeno, žalobkyně se mohla se všemi rozhodnými skutečnostmi seznámit postupem dle § 38 odst. 1 s. ř. či dle § 36 odst. 3 s. ř., o čemž byla poučena. B. Žaloba 4. Žalobkyně v žalobě namítala, že: [a] Řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, když správní orgán zahájil řízení s provozovatelem vozidla, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku s tím, že postup správního orgánu I. stupně byl nedostatečný, když správní orgán musí podniknout veškeré možné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku, přičemž správní orgán I. stupně měl předvolat označeného řidiče k podání vysvětlení opětovně, případně přistoupit k pořádkovým opatřením či předvolat žalobkyni jako provozovatele vozidla k podání vysvětlení. Postup správního orgánu I. stupně posuzované věci tak shledala žalobkyně účelovým s tím, že závěr správního orgánu I. stupně o tom, že nebude moci vůči panu K. zahájit správní řízení, neboť mu nemá jak přestupek prokázat, učinil správní orgán bez potřebné péče a pouze „automaticky“. [b] Žalovaný potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ačkoliv jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, čímž došlo ke zkrácení žalobkyně na jejích procesních právech dle čl. 6 odst. 1, odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to za situace, kdy žalobkyně měla zájem účastnit se ústního jednání a jeho absenci namítala i v odvolání, když obviněný ze spáchání jiného správního deliktu má právo na požití obdobných práv, jako obviněný z přestupku. V této souvislosti odkázala zejm. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, který je dle jejího názoru na věc zcela přiléhavý. [c] Správní orgán neprokázal, že by řidič vozidla spáchal přestupek tím, že neměl zakoupen parkovací lístek, když tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který nemůže být považován za důkazní prostředek. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 1 As 96/2008. Z fotografií, které jsou součástí spisu, není zřejmé, že by řidič neměl zakoupen parkovací lístek, není z nich tak seznatelné jakékoli protiprávní jednání řidiče. Nadto na daném místě je parkování zpoplatněno jen v určité dny a hodiny. Na fotografii absentuje datum a čas pořízení a nelze tak mít za to, že fotografie byly skutečně pořízeny dne 6. 8. 2015 v 9:30 hodin. Fotografie mohly být pořízeny již před devátou hodinou ranní, kdy ještě nebyla řidičům stanovena povinnost zakoupit si parkovací lístek. Řidič sám přitom uvádí, že z daného místa před devátou hodinou odjel. Fotografie bez času a data pořízení nelze užít k důkazu. Ve spise tak absentuje jakýkoli důkaz o tom, že řidič vozidla zaparkoval v rozporu s právními předpisy. U jednání dne 20. 3. 2018 žalobkyně tvrdila, že řidič vozidla měl zakoupen parkovací lístek, který byl umístěn za oknem vozidla v pravé části a na fotografii založené ve správním spise není vidět s tím, že žalobkyně se o zakoupení parkovacího lístku dověděla až posléze. [d] Samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a povinnost stanovená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, kdy § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče a uvedené pravidlo vyžaduje nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užívání vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Uvedená premisa je pak zcela v rozporu se zásadou presumpce neviny.

5. U jednání dne 20. 3. 2018 žalobkyně dále uvedla, že v souladu s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 7 Azs 79/2009 vznáší novou námitku s tím, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí žalovaného trpí takovou vadou, která brání jejich přezkumu, kdy ve výroku je uvedeno, že žalobkyně měla porušit dopravní značení IP 11c, avšak pokud má být parkovací místo zpoplatněno, pak se tak může stát pouze dopravní značkou IP 13c dle § 23 zákona o provozu na pozemních komunikacích. C. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že tuto navrhl zamítnout v celém rozsahu s odůvodněním, že námitky vznesené žalobkyní v žalobě jsou totožné s námitkami uvedenými v odvolání, pouze jsou více rozvedené a žalovaný se s nimi řádně a v dostatečném rozsahu vypořádal v napadeném rozhodnutí, na jehož závěrech setrvává. D. Obsah správního spisu a provedených důkazů 7. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že dne 27. 8. 2015 bylo na Magistrát města Olomouce doručeno oznámení o podezření ze spáchání přestupku dle § 10 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb. a zákona o silničním provozu – IP 25a/ZPS zóna dopravního omezení – bez zaplaceného lístku. Z úředního záznamu I ze dne 6. 8. 2015 zpracovaného strážmistry P. B. a B. O. se podává průběh skutku – parkování předmětného vozidla dne 6. 8. 2015 v 9:30 hod. na ul. Pekární v úseku platnosti dopravní značky IP 11c a učiněná zjištění Městské policie Olomouc. Z úředního záznamu II ze dne 18. 8. 2015 zpracovaného strážmistry M. T. a S. N. se podává, že dne 18. 8. 2015 požádal P. K. o demontáž blokovacího zařízení z předmětného vozidla s tím, že provozovatelem vozidla je žalobkyně a ztotožněný řidič sdělil, že vozidlo v místě zaparkoval on s tím, že byl ochoten zaplatit blokovou pokutu ve výši max. 100 Kč, ačkoliv mu byla uložena bloková pokuta 500 Kč a následně jmenovaný řidič sdělil, že není ochoten přestupek řešit na místě v blokovém řízení, k přestupku se odmítl vyjádřit, oznámení o podezření ze spáchání přestupku podepsal. Z přiložených fotografií se podává, že je na nich zachyceno osobní vozidlo Mazda RZ X červené barvy stojící v působnosti dopravní značky IP11c – parkoviště (podélné stání) s dodatkovou tabulkou placené parkoviště Po-Pá 900 – 1800 hod. s parkovacím lístkem nebo kartou na dobu max. 2 hod. Vozidlo je na fotografiích zachyceno z různých úhlů, přičemž z čelního pohledu je vidět celé čelní sklo s tím, že skrz toto sklo je vidět jen v levé půlce (polovina vozidla u řidiče), v pravé půli se na skle odráží vedlejší budova. Skrz levou polovinu čelního skla lze vidět levé boční okénko a sedačka spolujezdce. Ve spise se dále nachází oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 18. 8. 2015, uvedené oznámení je podepsáno nečitelným podpisem v místě vyhrazeném pro osobu podezřelou z přestupku. Správní orgán I. stupně si dále vyžádal výpis z karty řidiče – P. K. a dožádal o informace ohledně tohoto řidiče – dosažení 12 bodů, omezení řízení motorového vozidla, apod. Následně správní orgán I. stupně doručil ztotožněnému řidiči výzvu k podání vysvětlení, na kterou však P. K. nereagoval. Z karty vozidla správní orgán I. stupně zjistil, že provozovatelem předmětného vozidla je žalobkyně.

8. Správní orgán I. stupně učinil dne 20. 11. 2015 výzvu k uhrazení určené částky adresovanou žalobkyni jako provozovateli předmětného vozidla dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k zaplacení částky 500 Kč do 15ti dnů od doručení s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s tím, že ve výzvě je uveden skutek ze dne 6. 8. 2015 a adresát byl poučen mj. o možnosti sdělit písemně příslušnému správnímu orgánu osobu řidiče, která v předmětné době skutečně řídila provozované vozidlo. Uvedená výzva byla doručena žalobkyni do vlastních rukou dne 20. 11. 2015, jak se podává z příslušné doručenky. Na výzvu reagovala žalobkyně tak, že jí provozované vozidlo řídil v předmětný čas P. K., narozený X, bytem P. 6, Č. A. 601/23. Správní orgán I. stupně následně sdělil žalobkyni, že označený řidič již byl ve věci prošetřován, na výzvu k podání vysvětlení se nedostavil a nepotvrdil tak, že předmětné vozidlo řídil s tím, že bude opětovně vyzván k podání vysvětlení a pokud se opětovně neodstaví, popř. nebude s přestupkem souhlasit, správní orgán vzhledem k neexistenci jakéhokoliv svědka dané události nebude moci panu K. prokázat přestupek a nebude moci vůči němu zahájit přestupkové řízení a věc odloží. Správní orgán následně opětovně výzvou k podání vysvětlení ze dne 18. 12. 2015 vyzval označeného řidiče vozidla k podání vysvětlení v učený den a hodinu, přičemž i přes doručení této výzvy řidiči dne 18. 12. 2015 se P. K. k podání vysvětlení bez omluvy nedostavil. Následně správní orgán I. stupně dne 15. 1. 2016 odložil věc, aniž by zahájil řízení o přestupku pro uvedený skutek, neboť zjištěný řidič na místě s přestupkem nesouhlasil a správní orgán nemá jak mu přestupek prokázat a proto dospěl k závěru, že se přestupku dopustil neznámý pachatel.

9. Dne 15. 1. 2016 správní orgán I. stupně pod č. j. SMOL/011315/2016/OARMV/DPD/Hon vydal příkaz, kterým uznal žalobkyni vinnou ze spáchání jiného správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a uložil jí za to pokutu ve výši 1.500 Kč, proti tomuto příkazu podal žalobkyně včasný neodůvodněný odpor. Vyrozuměním ze dne 5. 2. 2016, doručeným žalobkyni dne 5. 2. 2016, správní orgán I. stupně vyrozuměl žalobkyni o provedení dokazování listinou a o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Z protokolu ze dne 24. 2. 2015, č. j. SMOL/043195/2016/OARMV/DPD/Hon se podává, že uvedeného dne se žalobkyně bez jakékoliv omluvy nedostavila, přičemž správní orgán provedl dokazování listinami a v protokolu uvedl veškeré listiny, ze kterých vycházel při svém rozhodnutí. Následně správní orgán vydal shora uvedené rozhodnutí, proti kterému žalobkyně podala odvolání, o němž rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

10. U jednání krajský soud zopakoval k důkazu fotografie založené ve správním spise se zjištěným shodným, jak bylo učiněno ze správního spisu výše.

11. Krajský soud neprovedl důkaz parkovacím lístkem, a to s ohledem na závěry uvedené níže. E. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 65 A 50/2016-26, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného, neboť dle jeho názoru byla důvodná žalobní námitka výše vymezená pod bodem a), tedy že správní orgán měl veškeré podklady pro zahájení přestupkového řízení vůči konkrétní osobě. Označený rozsudek krajského soudu byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2019, č. j. 6 As 155/2018-18, který nabyl právní moci dne 26. 2. 2019. Současně Nejvyšší správní soud vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu byl nesouhlas Nejvyššího správního soudu s názorem krajského soudu ohledně posouzení otázky naplnění podmínek pro stanovení odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla dle ustanovení § 125f a násl. zákona o silničním provozu a zejm. posouzení naplnění podmínky spočívající v tom, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. V dalším řízení je krajský soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku (ustanovení § 110 odst. 4 s. ř. s.).

13. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu rozhodoval bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

14. Jak uvedeno výše, Nejvyšší správní soud zaujal pro krajský soud závazný právní názor týkající se žalobní námitky a). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku (odst. 11-13), jímž zrušil rozhodnutí krajského soudu, jednoznačně uvedl, že: „Otázkou naplnění podmínek pro stanovení odpovědnosti za správní delikt provozovatele motorového vozidla dle ustanovení § 125f a násl. zákona o silničním provozu a zejm. posouzení naplnění podmínky spočívající v tom, že správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale správní řízení o přestupku vůči řidiči (pachateli přestupku) nezahájil a věc odložil, se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně. V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015–46, v němž Nejvyšší správní soud vysvětlil, že „při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, …… Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou…… Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. ………. Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení ….. (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 15. Ve vztahu k osobě pana K. coby údajného řidiče předmětného motorového vozidla se Nejvyšší správní soud již také opakovaně vyjadřoval, a jmenovitě v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č. j. 6 As 239/2015–31, uvedl, že „v posuzované věci k výzvě magistrátu stěžovatelka označila za řidiče vozidla v době spáchání přestupku P.K. Magistrát (po zrušení prvního rozhodnutí ve věci ze dne 4. 3. 2014) předvolal P. K. k podání vysvětlení na den 21. 5. 2014. Předvolání mu doručoval na dvě, v té době známé adresy (Č. a. č. p. 601/23, P., a M. č. p. 1482/11, P.). Ani jedno předvolání si jmenovaný v úložní době nevyzvedl, k jejich doručení proto došlo fikcí. Na termín předvolání se P.K. nedostavil, a proto bylo řízení dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), odloženo, neboť správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Krajský soud v postupu magistrátu neshledal žádná pochybení. Poukázal ve vztahu k P. K. na jeho časté obstrukční jednání v řízeních o dopravních přestupcích a na skutečnost, že i další provozovatelé jej označili za řidiče jejich vozidel, s nimiž byly spáchány přestupky. …….. Donucovat P. K. ke splnění výzvy k podání vysvětlení ukládáním pořádkových opatření nebylo v daném případě nutné a účelné i z dalších h důvodů.

16. Nejvyšší správní soud má za to, že s ohledem na obsah správního spisu a výše nastíněné právní závěry, které se nadto přímo týkají osoby pana K. coby údajného řidiče, byly splněny podmínky pro to, aby bylo se žalobcem vedeno správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Za stěžejní Nejvyšší správní soud považuje to, že správní orgán prvního stupně opakovaně (konkrétně 2x) zasílal stěžovatelem označené osobě (panu K.) výzvu k podání vysvětlení, přičemž ten na výzvu nereagoval a k podání vysvětlení se nedostavil. Byly tak naplněny podmínky popsané v rozsudku tohoto soudu sp. zn. 8 As 110/2015, neboť žalobcem označená osoba za řidiče předmětného vozidla odmítla podat vysvětlení, a to opakovaně. Správní orgán prvního stupně tak učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, přičemž nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“ 17. Krajský soud s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu uzavírá, že v případě žalobkyně byly splněny podmínky pro to, aby bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním deliktu v souladu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalobní námitka a) není důvodná.

18. K námitce b) týkající se nenařízeného ústního jednání, krajský soud uvádí, že ani tato námitka není důvodná. Žalobkyně namítá, že byla krácena na svých právech tím, že vydání rozhodnutí nepředcházelo ústní jednání a na podporu svého tvrzení odkazuje na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 42 vyjádřil k žalobkyní citovanému rozsudku tak, že „zde Nejvyšší správní soud vystavěl svoji argumentaci nikoliv na povinném konání ústního jednání, nýbrž na právu obviněného být přítomen při provádění dokazování“. Nelze tedy souhlasit se žalobkyní, že jí citovaný rozsudek je na věc zcela přiléhavý, když v něm vyjádřený názor Nejvyššího správního soudu nestanovuje bezvýjimečnou povinnost konat ústní jednání. Provádění dokazování mimo ústní jednání je ve správním řízení možné, pokud jsou splněny dvě podmínky, a to skutečnost, že účastník byl o něm předem vyrozuměn [§ 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)] a o provádění dokazování mimo ústní jednání musí být sepsán protokol (§ 18 odst. 1 správního řádu). Ze správního spisu vyplývá, že v projednávaném případě správní orgán I. stupně prováděl dokazování listinami mimo ústní jednání v nepřítomnosti žalobkyně, o čemž sepsal protokol dne 24. 2. 2016, a zároveň o tomto postupu vyrozuměl předem žalobkyni (vyrozumění ze dne 5. 2. 2016, doručené žalobkyni 8. 2. 2016 do datové schránky), která nevyužila svého práva dokazování se zúčastnit. V projednávaném případě tak byly splněny obě podmínky, správní orgán v řízení postupoval dle zákona. Žalobní námitka b) je nedůvodná.

19. Za nedůvodný považuje krajský soud i žalobní bod uvedený pod písm. c). Žalobkyně tvrdila, že úřední záznam nemůže být považován za důkazní prostředek a tudíž skutečnosti z něj vyplývající nepovažuje za prokázané a své tvrzení podložila judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115. K tomu krajský soud dodává, že z žalobkyní citovaného rozsudku vyplývá pouze úvaha o tom, že přestupce nelze postihnout výhradně a pouze na základě úředního záznamu. V projednávaném případě však úřední záznam nebyl jediným důkazním prostředkem, na základě kterého správní orgán I. stupně rozhodl. Obsahem správního spisu jsou i fotografie, které zachycují danou situaci a prokazují tak jednání, které vykazuje znaky přestupku. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 29. 5. 2017, č. j. 10 As 25/2014–48, vyjádřil, že „úřední záznam doprovázený fotografickým materiálem má nesporně svou důkazní hodnotu, nota bene v situaci, kdy tam uvedená tvrzení přestupce žádným relevantním způsobem nezpochybní, respektive úřední záznam sám obsahuje skutečnosti odpovídající neopakovatelným a neodkladným úkonům (zde fotografie z měřícího zařízení)“. Krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí vycházel právě z úředního záznamu ve spojení s fotografiemi pořízenými na místě přestupku, tudíž úřední záznam nebyl jediným důkazním prostředkem, jak tvrdí žalobkyně, a v návaznosti na to nelze žalobkyni přisvědčit, že správní orgán I. stupně nijak neprokázal, že by se řidič vozidla dopouštěl přestupku tím, že stál v působnosti dopravní značky zpoplatněného parkování. Krajský soud má za to, že z fotografií, které jsou součástí správního spisu, je i přes odraz ve skle zřejmé, že se za čelním sklem vozidla žádný parkovací lístek nenachází. Nadto krajský soud zdůrazňuje, že žalobkyně sama se v žalobě hájí tím, že řidič z daného místa odjel před 9. hodinou, kdy ještě nebyla povinnost zakoupit si parkovací lístek, tj., že řidič lístek nepotřeboval. Fakticky tak potvrzuje závěry správního orgánu o tom, že řidič parkovací lístek zakoupen neměl. Žalobkyně tak v úředním záznamu uvedená tvrzení žádným relevantním způsobem nezpochybnila.

20. Stejně tak skutečnost, že na fotografiích absentuje datum a čas pořízení nijak nesnižuje jejich důkazní sílu, neboť tyto byly pořízeny současně s úředním záznamem I., kde je uvedeno datum i čas zjištění přestupku (6. 8. 2015, 9:30 hod.), a ve spojení s úředním záznamem II. a oznámením o podezření ze spáchání přestupku proti BESIP je prokázáno, že technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla byl přiložen dne 6. 8. 2015 v 10:00 hod., a o jeho demontáž bylo požádáno až dne 18. 8. 2015 ve 12:15 hod., tedy 12 dní po jeho přiložení. Řidič tak nemohl odjet s vozidlem z předmětného místa před devátou hodinou, tj. v době, kdy ještě nebyl povinen zakoupit parkovací lístek, jak tvrdí žalobkyně, neboť vozidlo na místě parkovalo více než 12 dní nepřetržitě.

21. S ohledem na výše uvedené krajský soud považuje za zjevně účelové následné tvrzení žalobkyně, která při jednání soudu uvedla zcela odlišnou skutkovou verzi, že řidič parkovací lístek měl zakoupen a že tento byl umístěn za oknem vozidla a na fotografii není vidět. Krajský soud se domnívá, že pokud by tomu tak bylo, nepochybně by na tuto skutečnost v první řadě upozornil řidič vozidla, s nímž Městská policie přestupek a demontáž blokovacího zařízení řešila, ten však proti zjištěnému přestupku ničeho nenamítal, nesouhlasil však s výší pokuty. Dále je soud toho názoru, že odraz budovy v čelním skle na fotografii s ohledem na viditelnost místa spolujezdce a bočního okénka by neznemožňoval viditelnost parkovacího lístku, pokud by se za čelním sklem nacházel. Ze stejného důvodu, tedy z důvodu účelovosti, krajský soud neprovedl důkaz parkovacím lístkem, jenž žalobkyně ani při jednání soudu nepředložila.

22. K námitce d) neústavnosti skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla (§ 10 odst. 3 zákona o silničním provozu) krajský soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, v němž se Ústavní soud výslovně zabýval posouzením otázky, zda uložení sankce za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, jehož se provozovatel vozidla dopustí porušením povinnosti podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, nebude mít za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod žalobce. Ústavní soud ve svém nálezu dospěl k závěru (odst. 108), že: „Napadená ustanovení obstojí z hlediska čl. 37 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.“ Námitka žalobkyně d) tak rovněž není důvodná.

23. K námitce žalobkyně vznesené při jednání soudu krajský soud uvádí, že se jedná o námitku nezákonnosti nikoli o vadu, která by bránila přezkumu rozhodnutí. Žalobu o další žalobní body je možné rozšířit pouze ve lhůtě pro podání žaloby, tedy do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení (ustanovení § 71 odst. 2 a § 72 odst. 1 s. ř. s). Podle ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů. V tomto případě lhůta pro podání žaloby uplynula dne 25. 7. 2016, proto soud k námitce uplatněné po této lhůtě nepřihlíží. F. Závěr a náklady řízení 24. Na základě výše uvedeného krajský soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., když plně procesně úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení při ústním jednání dne 20. 3. 2018 vzdal.

Poučení