65 A 51/2014 - 50

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Gottwalda a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. R. a b) M. R., oba bytem P., ubytovna G., D. 2942/102, zastoupených Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti žalovanému statutárnímu městu Přerov, se sídlem T. G. Masaryka 2, Přerov, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v řádném nevyřízení stížností, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podanou u soudu dne 12.11.2014, doplněnou podáními ze dne 10.3.2015 a 18.5.2015 se žalobci domáhají, aby soud uložil žalovanému „povinnost zcela vyřídit stížnosti žalobců doručené dne 28.3.2014, 28.4.2014 a 12.5.2014, a to nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku“. Žalobci uvedli, že dne 16.11.2013 došlo na ubytovně G. v P. k incidentu, při němž bylo nezákonně užito fyzického násilí vůči žalobci a) hlídkou Městské policie Přerov. Na základě telefonického oznámení žalobce a) incident následně prošetřovala i Policie ČR. Dále žalobci uvedli, že si na chování strážníků podali k žalovanému jako zřizovateli Městské policie Přerov celkem tři stížnosti, a to ve dnech 28.3.2014, 28.4.2014 a 12.5.2014, o jejichž vyřízení byli vyrozuměni přípisem ze dne 20.5.2014, jímž bylo žalobcům sděleno, že úkony a činnost městské policie nespadají pod působnost správního řádu, nejsou tedy považovány za stížnosti dle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“). Současně bylo žalobcům sděleno, že stížnosti jsou nedůvodné a nebudou postoupeny nadřízenému orgánu, tj. Krajskému úřadu Olomouckého kraje. Vyřízení stížností popsaným způsobem považuje žalobci za natolik nekvalitní, že dle jeho názoru vykazuje znaky nečinnosti, neboť žalovaný nereagoval na stížnostní body a navržené důkazy a de facto pouze konstatoval, že jsou stížnosti nedůvodné. Žalobci však mají za to, že žalovaný je jakožto zřizovatel městské policie povinen vystupovat v roli správního orgánu a vyřizovat stížnosti na postup svých strážníků, přičemž postup při vyřizování stížností je upraven správním řádem, zejména jeho základními zásadami, jako zásadou materiální pravdy a souladu se zákony. Jedná se tedy dle názoru žalobců o správní proces přezkoumatelný ve správním soudnictví. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že přípisy z 13.5.2014 a 20.5.2014 se k podaným stížnostem žalobců vyjádřila Kancelář primátora Magistrátu města Přerova, jakožto odbor příslušný pro příjem, evidenci a vyřizování petic a stížností podle Vnitřního předpisu č. 2/2006 (Pravidla pro příjem a vyřizování petic a stížností). Žalobcům bylo sděleno, že do doby ukončení vyšetřování předmětného zásahu strážníků Policií ČR nebude žalovaný provádět další úkony směřující k vyřízení stížností a vyčká postoupení spisového materiálu tímto policejním orgánem. Jelikož žalovanému dosud spis postoupen nebyl, má žalovaný za to, že po uvedenou dobu není v prodlení s vyřízením jakékoli stížnosti. Dále je dle žalovaného žaloba nepřípustná, neboť žalobci nevyčerpali všechny prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu. V případě, že byl žalobcům sdělen výsledek prošetření Policií ČR a žalobci i přesto nebyli s výsledkem šetření spokojení a požadovali projednání a dořešení „personální stížnosti“, pak měli opětovně požádat žalovaného o její došetření; v případě, že jsou žalobci přesvědčení, že se jedná o stížnost podle § 175 s.ř. na postup obecní policie jako správního orgánu při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, pak měli v souladu s § 178 odst. 2 s.ř. adresovat žádost o uložení povinnosti vyřídit stížnosti příslušnému krajskému úřadu. Soud předně uvádí, že v souvislosti se zásahem strážníků Městské policie Přerov, a následně i policistů Obvodního oddělení Přerov vůči žalobcům na ubytovně Gerhát dne 16.11.2013, probíhala a probíhá u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci celá řada řízení. Soud zejména poukazuje na pravomocně skončené řízení vedené pod sp. zn. 65 A 19/2014, v němž se žalobci domáhali ochrany proti samotnému nezákonnému zásahu strážníků Městské policie Přerov dne 16.11.2013. Žaloba v uvedené věci však byla shledána opožděnou, s čímž se ztotožnil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11.3.2015, č.j. 1 As 209/2014 – 59. Dále s posuzovanou věcí významně souvisí pravomocně skončená řízení, vedená pod sp. zn. 65 A 9/2014, 65 A 17/2014 a 65 A 55/2014, v nichž se žalobci domáhali jak žalobami proti rozhodnutí správního orgánu, tak žalobou na ochranu proti nečinnosti přezkoumání postupu Krajského ředitelství Police České republiky a Policejního prezidia České republiky při vyřizování stížností žalobců na postup policie (viz níže). Z obsahu spisu soud zjistil, že dne 28.3.2014 podali žalobci k žalovanému, resp. Radě města Přerova, stížnost, v níž uvedli, že dne 16.11.2013 vůči žalobci a) nezákonně zasáhla Městská policie Přerov, a to tak, že strážník Městské policie Přerov bezdůvodně napadl žalobce a) a způsobil mu zranění, aniž by měl k tomu zákonný důvod, tj. aniž by musel překonávat jakýkoli odpor. Strážníci dle žalobců užili také zbraně, jež jsou pro městskou policii zakázány, a to teleskopický obušek a pepřový sprej. Dále žalobci uvedli, že strážníci po zjištění, že budou žalobci volat 158, odjeli a neposkytli žalobci a) ani lékařské ošetření. Konečně žalobci uvedli, že celou záležitost řeší současně i Policie České republiky. V závěru požádali o podání zprávy o vyřízení stížnosti a potrestání viníků. Dále dne 28.4.2014 žalobci podali k žalovanému doplnění původní stížnosti, v němž vytýkali, že strážníci Městské policie Přerov se při předmětném zásahu dopustili dalších pochybení, např. nesplnili povinnost sepsat záznam po užití donucovacích prostředků, neoznámili sami událost policii a nezajistili místo činu. Dne 12.5.2014 učinili žalobci vůči žalovanému třetí podání, v němž uvedli, že hodlají žalovaného informovat o tom, že v záležitosti, která je předmětem předchozích dvou stížností, podali žalobci správní žalobu a že mimo šetření žalovaného je věc šetřena na úrovni Policejního prezidia ČR. Dále opětovně požádali o prošetření věci a podání zprávy. Žalovaný (Kancelář primátora statutárního města Přerov, Oddělení organizační) na podané stížnosti reagoval sdělením č.j. MMPr/038733/2014/ORG/Da ze dne 13.5.2014, v němž žalobcům sdělil, že podané stížnosti ze dne 28.3.2044, 28.4.2014 a 12.5.2014 byly spojeny pod č.j. S-22/14/KP. Dále žalobcům sdělil, že incident, který se měl mezi žalobci a strážníky Městské policie Přerov odehrát dne 16.11.2013 je v šetření Policie ČR, Obvodního oddělení Přerov 2 pod č.j. KRPM-147292/PŘ- 2013-140819, tudíž do doby vyřešení věci policií nebude žalovaný provádět další úkony ve věci a nebude stížnost prošetřovat. V případě, kdy policie zjistí pochybení na straně strážníků konajících službu, které by nebylo kvalifikováno jako přestupek či trestný čin, postoupí celý spisový materiál žalovanému, jako personální stížnost. Dne 19.5.2014 podali žalobci prostřednictvím žalovaného ke Krajskému úřadu Olomouckého kraje, resp. Ministerstvu vnitra ČR žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu, jíž se měl dle jejich názoru dopustit žalovaným tím, že dosud nevyřídil stížnosti žalobců. Žalovaný (vedoucí odboru Kanceláře primátora) dne 20.5.2014 sdělil žalobcům písemností č.j. MMPr/038733/27/2014/ORG, že jejich podání ze dne 19.5.2014, jímž požádali o uplatnění opatření proti nečinnosti, vyhodnocuje jako nedůvodné a nebude je postupovat krajskému úřadu. Dále žalobcům sdělil, že jejich stížnosti posoudil dle obsahu a dospěl k závěru, že se nejedná o stížnosti dle § 175 s.ř., neboť by se muselo jednat o stížnosti proti nevhodnému chování úředních osob nebo proti postupu správního orgánu, neposkytuje-li tento zákon jiný prostředek ochrany. Úkony strážníků v době výkonu služby se však řídí speciálními zákony a nikoli s.ř., tudíž stížnosti nemohly být vyřízeny dle § 175 s.ř., z čehož zase vyplývá, že nelze v předmětné věci použít ani institut § 80 s.ř., tj. návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti. Dále žalovaný uvedl, že aby bylo možné věc vyřešit jako personální stížnost postupem dle Vnitřního předpisu č. 2/06, je nezbytné, aby nejprve policejní orgán uzavřel, že se ze strany strážníků nejednalo o trestný čin ani přestupek, což se však zatím nestalo. Proto podání ze dne 19.5.2014 posoudil žalovaný jako stížnost proti způsobu vyřízení stížnosti, k jejímuž vyřízení je dle čl. 6 odst. 9 Vnitřního předpisu příslušný vedoucí Kanceláře primátora, nikoli krajský úřad. Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. Z citovaného ustanovení s.ř.s. vyplývá, že ve správním soudnictví je domáhání se ochrany proti nečinnosti správního orgánu omezeno na případy, kdy má správní orgán povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí nebo osvědčení. Ve věci sp. zn. 65 A 17/2014 krajský soud uvedl, že policie při vyřizování stížností na nedostatky v činnosti policistů, či jejich protiprávní jednání postupuje dle § 97 odst. 1 zákona o PČR, přičemž na postup při vyřizování stížností, který je v zákoně o PČR popsán kuse, se subsidiárně použije úprava vyřizování stížností dle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“). Stížnost dle § 97 odst. 1 zákona o PČR, resp. dle § 175 odst. 1 s.ř. však není návrhem, jímž by bylo zahájeno správní řízení. Správní orgán, který stížnost přijal, je povinen tuto stížnost přešetřit, toto přešetření však nemá charakter správního řízení. Výsledkem šetření je dle § 97 odst. 2 zákona o PČR, resp. § 175 odst. 6 věty druhé s.ř. záznam do spisu, o jehož obsahu je stěžovatel pouze vyrozuměn (nadto pouze tehdy, pokud o to požádal). Pokud stěžovatel nesouhlasí s výsledkem vyřízení stížnosti, může dle § 175 odst. 7 s.ř. požádat nadřízený orgán, aby způsob vyřízení stížnosti přešetřil. Výsledkem postupu dle § 175 s.ř. tedy není rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), které by zakládalo, měnilo, rušilo nebo závazně určovalo práva a povinnosti právních subjektů, tj. nejedná se o akt přezkoumatelný ve správním soudnictví (viz shodně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8.3.2012, č.j. 10 A 361/2011-34, a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.11.2012, č.j. 5 As 43/2012-40, publ. pod č. 2768/2013 Sb. NSS). Soud proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci sp. zn. 65 A 17/2014 uvedl krajský soud ve věci sp. zn. 65 A 55/2014, že nelze vyhovět ani žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje), která má dle žalobců spočívat v úplném nevyřízení stížnosti žalobců na postup policie, neboť neuskutečňuje-li se vyřizování stížností na postup správního orgánu dle § 175 s.ř., resp. § 97 zákona o PČR ve správním řízení a není-li výsledkem šetření rozhodnutí ani osvědčení správního orgánu, nelze se ve správním soudnictví domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu dle § 79 odst. 1 s.ř.s. Pro změnu shora vyslovených závěrů krajský soud neshledává důvod ani v posuzované věci, byť vyřizování stížností na činnost strážníků obecní policie neprobíhá vždy v režimu správního řádu. Obecní policie je podle § 1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou. Podle § 1 odst. 2 zákona o obecní policii zabezpečuje obecní policie zejména místní záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní další úkoly dle zákona. Zabezpečování záležitostí veřejného pořádku je výkonem tzv. samostatné působnosti obce. Jedná se např. o postup strážníků při zjišťování totožnosti osob, jejich předvedení, otevření bytu, odnětí věci, použití donucovacích prostředků nebo také použití technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla (tzv. botičky). Dále jsou však obecní policii svěřeny úkoly (a k jejich plnění i pravomoci) v rámci tzv. přenesené působnosti, tj. k výkonu státní správy (např. oznamování podezření ze spáchání přestupku, správního deliktu nebo trestného činu, projednávání přestupků v blokovém řízení dle § 86 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, výkon oprávnění strážníka plynoucí ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, popř. výkon oprávnění strážníka plynoucí ze zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami. V závislosti na tom, proti jakému jednání strážníka a při plnění jakých úkolů, stěžovatel stížnost podává, je určen i orgán příslušný stížnost vyřídit, stejně jako právní předpis, podle nějž bude příslušný orgán postupovat. Zákon o obecní policii sám žádnou specifickou proceduru vyřizování stížností neobsahuje. Směřuje-li stížnost proti činnosti obecní policie při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku nesouvisející se správním řízením, tj. proti činnosti strážníků, jež je výkonem samostatné působnosti obce, bude stížnost zpravidla adresovaná osobě, která řídí obecní policii (starosta, jiný pověřený člen zastupitelstva obce). Na vyřízení stížnosti se pak použijí pravidla pro vyřizování petic a stížností stanovená podle § 102 odst. 2 písm. n) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), stanovená v každé obci radou obce, případně starostou, pokud se v obci rada obce nevolí. Směřuje-li však stížnost na postup obecní policie jako správního orgánu při výkonu státní správy (v oblasti přenesené působnosti), podává se u správního orgánu, proti jehož postupu směřuje a tento správní orgán je povinen se stížností zabývat. Případné přešetření způsobu vyřízení stížnosti pak provádí nadřízený správní orgán (krajský úřad). Na vyřízení uvedených stížností dopadá § 175 a násl. s.ř. Jelikož je nutno stížnost, stejně jako jakékoli jiné podání, posuzovat dle jejího obsahu a nikoli označení, je nezbytné u těchto stížností vždy nejdříve důkladně posoudit, zda se v konkrétním případě nemůže jednat spíše o podnět k zahájení přezkumného řízení, než o stížnost. Stížnost je totiž podle § 175 odst. 1 s.ř. možné uplatnit pouze tehdy, neposkytuje-li správní řád jiný prostředek ochrany. V posuzovaném případě statutárního města Přerova jsou pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížností upravena ve Vnitřním předpise č. 2/06, vydaném Radou města Přerova dne 18.1.2006. Tento předpis (jehož existence byla žalobcům známa, neboť na něj ve stížnostech sami odkazovali) v úvodním ustanovení stanoví, že k vyřizování stížností je příslušné Oddělení sekretariátů, petic a stížností Odboru Kanceláře primátora Magistrátu města Přerov. Dále předmětný předpis v duchu shora uvedeného rozlišuje mezi „Stížnostmi náležejícími do samostatné působnosti“ (část II, Oddíl 1 předpisu) a „Stížnostmi náležejícími do přenesené působnosti“ (část II, oddíl 2 předpisu). K těmto dvěma kategoriím přidává předmětný předpis ještě „Personální stížnosti“ (část II, oddíl 3 předpisu), které charakterizuje tak, že se jedná o stížnost náležející do samostatné působnosti na výkon činností jednotlivých zaměstnanců magistrátu, Městské policie Přerov nebo zřízené organizace. V čl. 9 předpis stanoví, že o způsobu vyřízení personální stížnosti na zaměstnance města zařazeného do Městské policie v Přerově rozhodne primátor. Předmětný předpis tedy zjevně stížnosti dle jejich zaměření třídí na ty, které směřují proti (nesprávnému) postupu správního orgánu (stížnosti 1 a 2), a dále na ty, které směřují proti nevhodnému chování úředních osob. U všech tří typů stížností ukládá Vnitřní předpis č. 2/06 předmětnému oddělení povinnost se stížností zabývat, zjistit spolehlivě a pravdivě stav věci, spolupracovat s příslušnými odbory magistrátu a zařízeními města, jichž se stížnost týká, a ve spolupráci s těmito odbory a zařízeními v případě potřeby učinit nezbytná opatření k nápravě. V případě stížností náležejících do samostatné působnosti a tzv. personálních stížností stanoví předpis lhůtu 30 dnů pro zaslání písemné odpovědi stěžovateli s tím, že se tato lhůta ve zvlášť složitých případech prodlužuje o dalších 30 dnů, o čemž musí být stěžovatel včas vyrozuměn. V případě stížností náležejících do přenesené působnosti stanoví předpis lhůtu k vyřízení 60 dnů ode dne doručení stížnosti magistrátu, opět s možností překročení lhůty ve složitých případech, v nichž nelze ve stanovené obecné lhůtě zajistit podklady. V souladu se shora uvedenou právní úpravou stanoví vnitřní předpis, že k vyřízení žádosti o přešetření způsobu vyřízení stížnosti v oblasti přenesené působnosti je příslušný Krajský úřad Olomouckého kraje, zatímco k vyřízení námitek stěžovatele proti způsobu vyřízení stížnosti v oblasti samostatné působnosti je příslušný vedoucí Odboru Kanceláře primátora magistrátu. Ze shora uvedeného vyplývá, že úprava vyřizování stížností ve Vnitřním předpise č. 2/06 statutárního města Přerov je shodná pro vyřizování všech typů stížností, s toliko drobnými odchylkami týkajícími se běhu lhůty pro zpravení stěžovatele. Rozdílnost u jednotlivých typů stížností spočívá toliko v příslušnosti nadřízeného orgánu k přešetření způsobu vyřízení stížnosti. Současně soud konstatuje, že v úprava způsobu vyřizování stížností ve Vnitřním předpise č. 2/06 statutárního města Přerov je v zásadě pouze parafrází, zpřesněním a konkretizací zákonné úpravy § 175 a násl. s.ř. Lze proto shrnout, že vyřizování stížnosti je postupem sui generis, v němž se objevují jak prvky řízení zahajovaného z moci úřední, tak i prvky řízení o žádosti, kde však nefigurují účastníci řízení ve standardním slova smyslu. Stížnost je prostředkem ochrany tam, kde zákon jiný prostředek ochrany či nápravy nenabízí. Ať již tedy probíhá vyřizování stížností na nesprávné postupy správních orgánů a nevhodné chování úředních osob v režimu jakéhokoli zákona, jedná se vždy o dohledový či dozorový prostředek, jehož vyřízení se neuskutečňuje ve správním řízení. Vnitřní předpis č. 2/06 statutárního města Přerova, stejně jako s.ř., nespecifikuje, jaká opatření k nápravě lze po shledání důvodnosti stížnosti přijmout. V praxi se lze setkat nejčastěji s výtkami, snížením osobního ohodnocení nebo jiným pracovněprávním postihem úřední osoby, a dále s písemnou omluvou dotčené osobě stěžovatele. Výsledkem vyřízení stížnostního orgánu tedy není správní rozhodnutí ani osvědčení. Z uvedených důvodů se nelze ve správním soudnictví domáhat ani ochrany proti nečinnosti správního orgánu dle citovaného § 79 odst. 1 s.ř.s. Byť se žalobci žalobou domáhali ochrany proti nečinnosti žalovaného, zabýval se pro úplnost krajský soud otázkou, zda by případně žalobcům náležela ochrana proti nezákonnému zásahu správního orgánu dle § 82 a násl. s.ř.s. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16.11.2010, č.j. 7 Aps 3/2008-98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS dospěl k závěru, že nezákonná nečinnost spočívající v jiném nekonání než nevydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení (tj. „prostá“ nečinnost správního orgánu), může být za určitých okolností kvalifikována jako nezákonný zásah správního orgánu ve smyslu § 82 s.ř.s., vůči němuž je třeba zajistit účinnou soudní ochranu. Z konstantní judikatury soudů ve správním soudnictví ovšem vyplývá, že ochrana podle § 82 s.ř.s. je důvodná jen tehdy, jsou-li (kumulativně), tedy zároveň, splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením ("zásahem" v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž "zásah" v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování "zásahu" (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 8. s ř s. poskytnout. V posuzované věci však soud neshledal splnění hned několika podmínek, neboť soudu není zřejmé, jak by mohli být žalobci nevyřízením stížnosti přímo zkráceni na svých právech a zejména, jak by tento „zásah“ v neširším smyslu mohl být proti nim přímo zaměřen. Zákonné pojmové znaky nezákonného zásahu proti žalobcům mohlo naplňovat pouze samotné jednání strážníků při zásahu dne 16.11.2013. Žalobcům tedy nebylo v uvedené věci upřeno právo na soudní ochranu, avšak proti samotnému zásahu žalobci nebrojili u soudu včasně. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Pro úplnost však soud uvádí, že postupu žalovaného při vyřizování stížnosti nepovažuje za správný. Žalovaný totiž sdělil žalobcům, že stížnost žalobců na postup strážníků při předmětném zásahu nebude prošetřovat, dokud nebude uzavřeno prošetřování případu Policií ČR. Krajský soud má však za to, že podáním stížnosti není dotčena právní odpovědnost osoby, proti jejímuž postupu stížnost směřuje, za trestný čin, přestupek nebo správní delikt. Uložení určité sankce pracovněprávního charakteru jakožto opatření k nápravě přijaté na základě důvodné stížnosti proto nijak nebrání postihu pachatele pro trestný čin, přestupek nebo správní delikt spáchaný stejným jednáním. Zcela nepochopitelným pro soud je pak obsah sdělení žalovaného žalobcům ze dne 20.5.2014, a dále vyjádření žalovaného k žalobě. Z obou sdělení totiž vyplývá, že žalovaný klade na žalobce povinnost právně kvalifikovat podanou stížnost, tj. povinnost rozlišit, zda žalobci podávjí stížnost dle § 175 s.ř., či zda se jedná o stížnost personální. Takový postup však soud nepovažuje za přijatelný, neboť z obsahu stížností žalobců je zcela zřejmé, z jakých skutkových důvodů a vůči komu stížnost směřují. Povinnost stížnost právně kvalifikovat a v souladu s touto kvalifikací postoupit věc příslušnému stížnostnímu orgánu již leží na žalovaném. Žalovaný tudíž nemůže na straně jedné tvrdit, že se ne jedná o stížnost dle § 175 s.ř., a proto i žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, podanou žalobci dne 19.5.2014, nepostupuje krajskému úřadu, a na straně druhé ve vyjádření k žalobě tvrdit, že podaná žaloba je nepřípustná, neboť žalobci nepodali návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti. Dále dle názoru soudu nemůže žalovaný na straně jedné uvést, že se stížnostmi žalobců nebude zabývat, dokud věc neuzavře Policie ČR, a na straně druhé ve vyjádření k žalobě uvést, že žalobci byli povinni podávat novou stížnost v případě, že po seznámení s výsledky šetření Policie ČR, nebyli s těmito výsledky spokojeni. Naopak bylo na žalovaném, aby si sdělení výsledků šetření Policie ČR vyžádal, a poté sám vyřizování podaných stížností uzavřel a své závěry žalobcům sdělil. To však žalovaný dosud neučinil. Znovu však krajský soud zdůrazňuje, že vůči nesprávným postupům stížnostních orgánů při vyřizování stížností nenáleží ochrana ve správním soudnictví. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému nevznikly dle obsahu spisu v řízení před soudem žádné náklady jdoucí nad rámec jeho běžné úřední činnosti. O odměně ustanoveného advokáta bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Poučení