65 Ad 2/2024–72

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobce: R. V. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Caletkou sídlem Blahoslavova 71/2, 750 02 Přerov proti žalovanému: Policejní prezident Policie České republiky sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2023, č. j. PPR–25926–22/ČJ–2023–990131, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce v březnu 2021 požádal o doplacení neuhrazené části služebního příjmu za období let 2018 a 2019 s odůvodněním, že mu v uvedeném období byly z doby jeho služby nezákonně odečítány přiměřené doby na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“), ačkoli tyto se do doby služby započítávají a náleží za ně služební příjem. V předmětném období žalobce vykonával službu jako policejní inspektor na Obvodním oddělení Policie ČR Lipník nad Bečvou (dále „OOP Lipník“) a na Místním oddělení Zličín (dále „MO Zličín“). Žalobce tvrdil, že mu byly sice formálně plánovány klasické přestávky na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, avšak tyto nemohly být čerpány, neboť měl žalobce povinnost být i v době přestávek ustrojen, vyzbrojen, být stále k zastižení na vysílačce nebo mobilním telefonu, aby mohl být kontaktován operačním střediskem nebo přijímat oznámení, a současně musel být neustále připraven k okamžitému výjezdu, neboť nebyl během přestávek nikým střídán. K výjezdům na místa událostí byl přitom v daném období během přestávek vysílán, a to i o víkendových směnách. Na neproplácení přestávek si podle svého tvrzení (nejen on) opakovaně, avšak bezvýsledně stěžoval nadřízeným. Dále žalobce vytýkal absenci konkrétního organizačního opatření upravujícího systém střídání příslušníků během přestávek a poukazoval na personální podstav, v jehož důsledku by stejně nemohlo být střídání fakticky realizováno.

2. Ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje (dále „služební orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2022 přiznal žalobci doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky ve službě za období od 16. 3. 2018 do 31. 10. 2019 ve výši 25 580 Kč za směny, v nichž žalobce vykonával dozorčí službu nebo zároveň dozorčí službu v noční směně a službu velitele/člena hlídky v denní i noční směně. Ve zbytku služební orgán I. stupně žádost žalobce zamítl. Zamítavé výroky ale žalovaný k odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 16. 8. 2022 zrušil a vrátil věc služebnímu orgánu I. stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že se služební orgán I. stupně dopustil procesních chyb s vlivem na zákonnost rozhodnutí, že nezjistil řádně rozhodný skutkový stav a že neoprávněně považoval část žalobcem uplatněného nároku za promlčený.

3. Služební orgán I. stupně v dalším řízení s ohledem na závazný pokyn žalovaného rozšířil posuzované období, načež po doplnění dokazování vydal dne13. 4. 2023 rozhodnutí, jímž přiznal žalobci doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky ve službě na jídlo a odpočinek za období od 1. 12. 2017 do 28. 2. 2018, ve výši 3 172 Kč, a to ve směnách, ve kterých vykonával dozorčí službu nebo dozorčí službu a službu vedoucího/člena hlídky zároveň (výrok I), zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nevyčerpané přestávky za období od 1. 12. 2017 do 31. 10. 2019, a to za směny, v nichž žalobce vykonával jiné služební činnosti než služební činnosti uvedené ve výroku I (výrok II), a zamítl žádost žalobce o úhradu zákonného úroku z prodlení „z celkové částky nedoplatku náhrady služebního příjmu“ za dobu přestávek ve službě v letech 2018 a 2019, a to od 16. 3. 2021 do jeho úplného zaplacení (výrok III).

4. Žalobce se odvolal proti zamítavým výrokům, tj. výrokům II. a III. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání proti výroku II. rozhodnutí služebního orgánu I. stupně a tento výrok potvrdil (výrok I napadeného rozhodnutí), zrušil výrok III. rozhodnutí služebního orgánu I. stupně a v tomto rozsahu vrátil služebnímu orgánu I. stupně věc k novému projednání a rozhodnutí (výrok II napadeného rozhodnutí), a dále přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 877 Kč (výrok III. napadeného rozhodnutí).

II. Shrnutí obsahu podání účastníků Žaloba

5. Žalobce žalobou požadoval zrušení výroků I. a III. rozhodnutí žalovaného, tj. výroku, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a současně potvrdil rozhodnutí služebního orgánu I. stupně, a dále výroku, jímž žalovaný přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši. V žalobě uplatnil žalobce následující žalobní body: a) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu dozorčí služby v denní směně mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť nepřihlédl k té části výpovědí svědků prap. K. a nprap. V., v níž uvedli, že v době přestávek docházelo k jejich kontaktování na vysílačku nebo služební telefon, načež museli přestávku přerušit a splnit služební úkol. Sám žalovaný přitom konstatoval, že v 10 % případů byly zaznamenány změny času přestávek. Lze tak dojít k závěru, že žalobce nebyl při čerpání těchto přestávek opakovaně a pravidelně řádně zastoupen, musel být telefonicky dosažitelný a připraven reagovat na situace, které mu přestávku neumožnily řádně čerpat, popř. které mu čerpání přestávky přerušily (NSS 8 As 257/2018). b) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu služby ve výjezdové hlídce OOP Lipník (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť z výpovědí svědků plk. H., nprap. V., npor. P., prap. K. a por. D. vyplynulo, že v těchto případech docházelo nepravidelně a nepředvídatelně k narušení přestávek nutností výjezdu k situacím vyžadujícím okamžitý zásah (FHQ), takže žalobce musel být v době přestávek v neustálé připravenosti k výkonu služebních povinností. Tomu odpovídá záznam 11 případů nucené změny přestávek. Žalobce musel být po celou dobu naplánovaných přestávek dosažitelný. c) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu pomocné dozorčí služby a zároveň činnosti velitele/člena hlídky (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť zpravidla sloužil ve dvoučlenné hlídce společně s dozorčím, který zajišťoval akceschopnost oddělení nepřetržitě, přičemž v těchto případech byli oba společně (dozorčí i pomocník) povinni vyjíždět řešit situace, které nesnesou odkladu, a to i v době „čerpání přestávky“. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, že byl žalobce v těchto případech zastoupen, tak aby mohl přestávku řádně a nerušeně čerpat. d) Žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že při výkonu služby ve výjezdové hlídce MO Zličín (v denních i nočních směnách) mohl žalobce nerušeně čerpat přestávky, neboť nepřihlédl k tomu, že svědek npor. Roztočil připustil, že služba přináší rozličné situace, a že jsou případy, kdy není možné přestávku ve službě čerpat v plánovaném čase. V této době došlo ve dvou případech k přesunu přestávky žalobce z důvodu plnění služebních úkolů. Také se žalovaný nevypořádal s tvrzením žalobce, že v době, kdy vykonával službu na Pražském hradě, byly přestávky čerpány hromadně, bez možnosti vzdálit se z místa výkonu služby. e) Závěr žalovaného, že měl–li žalobce v době své přestávky služební pojítka, na které reagoval, jednalo se o jeho volbu, nikoliv o rozkaz vedoucího příslušníka, je v rozporu s provedeným dokazováním. Nutnost být na telefonu, aby případně řešil neodkladné úkony, přitom mělo omezující účinek na nakládání s volným časem žalobce, neboť nejistota, která plynula z nepředvídatelnosti přerušení přestávky, ho stavěla do stavu trvalé ostražitosti. Doba, během které žalobce zůstával k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, musí být kvalifikována v plném rozsahu jako pracovní doba (C–107/19). f) Na OOP Lipník nad Bečvou, ani na MO Zličín neexistovalo žádné organizační opatření, které by konkrétně a předvídatelně stanovilo pravidla pro plnohodnotné zastoupení příslušníků v době čerpání přestávky. Pokud by byl žalobce skutečně plnohodnotně zastoupen, jak žalovaný tvrdí, nedocházelo by k situacím, ve kterých musel přestávku přerušit, posunout na jiný čas, anebo nečerpat vůbec. Pokud např. žalobce vykonával službu ve dvoučlenné hlídce, ve které sloužil jako pomocník dozorčího, nemohl být zastoupen pouze dozorčím, který měl nepřetržitě zajišťovat akceschopnost oddělení (v situacích, kdy sloužil dozorčí spolu s pomocníkem noční či denní službu, přitom žalovaný dospěl k závěru, že žalobci při výkonu dozorčí služby neměly být přestávky plánovány). Naplánovanou zákonem zaručenou přestávku nejdéle po 5 hodinách služby tak nešlo nerušeně čerpat, přičemž posouvání této přestávky na později lze jen se souhlasem příslušníka (NSS sp. zn. 8 As 257/2018 a MS v Praze sp. zn.18 Ad 5/2022). g) Tvrzení žalovaného, že nemožnost vyčerpat přestávku nastala výjimečně, nemůže jako argument pro neproplacení přestávek obstát, neboť právo na odměnu náleží i za pouhou připravenost zasáhnout (II. ÚS 1854/20). h) Žalovaný řízení neúměrně protahoval, čímž porušil § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru. i) Žalovaný neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem bývalého kolegy prap. A. a porovnáním plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl, přičemž v obsáhlém vyjádření odkázal na závěry uvedené v napadeném rozhodnutí a žalobní body označil za nedůvodné (v podrobnostech viz níže při vypořádání jednotlivých žalobních bodů).

III. Posouzení věci krajským soudem

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). V souladu s § 51 s. ř. s. rozhodl bez nařízení jednání.

8. Podstata věci tkví ve zodpovězení otázky, zda byly na pracovištích žalobce (OOP Lipník a MO Zličín) v období od 1. 12. 2017 do 31. 10. 2019 zajištěny takové podmínky, aby mohl žalobce vykonávající postupně různé typy služby v průběhu jednotlivých směn čerpat přestávku ve službě na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, nebo zda byla jeho služba nepřerušitelná a měl možnost využít toliko přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 téhož zákona, za kterou náleží služební příjem.

9. Podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut, b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut. Podle odst. 2 téhož ustanovení přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby. Podle odst. 3 téhož ustanovení jde–li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek.

10. Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) se ve své judikatuře odlišením režimů čerpání přestávky podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru a přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle odst. 3 téhož ustanovení opakovaně zabýval a vymezil mezi těmito dvěma režimy určitá rozlišovací kritéria. Judikaturní závěry shrnul NSS v nedávné době např. v bodech [40] až [42] rozsudku ze dne 11. 6. 2025, č. j. 1 As 62/2025–70. Vyhodnocení, zda je režim výkonu služby přerušitelný, závisí podle NSS v prvé řadě na charakteru služby a objektivních podmínkách na pracovišti. Důvody, pro které nelze přestávku na jídlo a odpočinek čerpat, mohou vyplývat již ze samotného obsahu (náplně) služby, ale i z pracovního prostředí, či vytíženosti příslušníků. Pro závěr, zda se jedná o službu přerušitelnou, je nutné zkoumat, zda je technicky, resp. technologicky zajištěna možnost přerušit výkon služby a provést zastoupení jiným příslušníkem a zda je zástup za příslušníka, který přestávku čerpá, předvídatelně a dostatečně konkrétním způsobem organizačně zabezpečen a personálně zajištěn, tj. zda existuje dostatek personálních kapacit ke střídání příslušníků.

11. Klíčové je podle NSS zjištění, zda je umožněno přestávku čerpat v požadované délce a bez toho, aby se příslušník musel věnovat služebním úkolům. O nepřerušitelnou službu se tak jedná rovněž v případech, kdy jsou příslušníci bezpečnostních sborů z různých důvodů, jako je např. nutnost plnění určitých služebních úkolů či pohotovost, fakticky omezeni v trávení celé doby přestávky dle vlastního uvážení. Nepředvídatelnost možných přerušení přestávky je totiž může stavět do stavu trvalé ostražitosti. Pro určení, zda je výkon služby přerušitelný či nikoli, je podstatná faktická uskutečnitelnost čerpání přestávky a absence omezení, jež objektivně a významně ovlivňují možnost příslušníka během přestávky volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům. Naopak, určitý diskomfort při čerpání přestávky (např. praktická nemožnost opustit budovu a skutečnost, že příslušník na sobě v budově musí mít služební úbor a vysílačku) podle NSS nebrání tomu, aby čas poskytnutý jako přestávka splňoval požadavky § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Aby tedy bylo možné konstatovat, že výkon služby příslušníků lze přerušit, musí jim být umožněno čerpat přestávky na jídlo a odpočinek nezpochybnitelným způsobem tak, aby bylo zřejmé, že po celou dobu přestávky nemusí v zásadě plnit žádné služební povinnosti a úkoly a mohou se věnovat pouze tomu, aby se najedli a odpočinuli si, a to s výjimkou případné aktivace jejich zákonné zakročovací povinnosti.

12. V neposlední řadě podle NSS není pro závěr o (ne)přerušitelnosti služby rozhodující skutečnost, zda byla každá jednotlivá přestávka fakticky čerpána. Jednotlivé incidenty nečerpání přestávek však podle něj mohou představovat faktor, který svědčí o reálné (ne)možnosti čerpání přestávek z různých objektivních důvodů, např. neexistence dostatečného personálního zabezpečení zastupitelnosti či absence organizačního, technického či technologického zajištění čerpání přestávek.

13. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce v předmětném období let 2018 až 2019 vykonával více druhů služby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí rozdělil typy výkonu služeb žalobce podle náplně činnosti (služebních úkolů), které v nich vykonával, na a) dozorčí službu (v noční směně) vykonávanou současně se službou velitele/člena hlídky zároveň (v denní i noční směně), b) dozorčí službu v denní směně, c) službu výjezdové hlídky (v denních i nočních směnách) v OOP Lipník, d) pomocnou dozorčí službu vykonávanou souběžně s činnostmi velitele/člena hlídky (v denních i nočních směnách), e) službu výjezdové hlídky v MO Zličín a f) ostatní typy výkonu služby. Za služby ad a) služební orgán I. stupně žalobci přestávky proplatil, takže těch se napadené výroky rozhodnutí žalovaného netýkaly. Neproplacení přestávek za služby ad f), což byly služby, v nichž žalobce vykonával služební přípravu (fyzickou a střeleckou), či různá instrukčně metodická zaměstnání, žalobce akceptoval. Žaloba se tak týkala služeb ad b) až e). Výkon dozorčí služby v denní směně 14. Obsahovou náplň dozorčí služby podrobně vymezil žalovaný na str. 13 až 15 napadeného rozhodnutí pomocí závazného pokynu policejního prezidenta (ZPP) č. 180/2012, o plnění základních úkolů služby pořádkové policie. Závěr, že v denní směně byla při výkonu dozorčí služby zachována možnost žalobce řádně čerpat přestávky v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, zdůvodnil žalovaný tím, že v době přestávek byla zajištěna zastupitelnost dozorčí služby pomocí hlídkové služby OOP Lipník, až na výjimky nedocházelo k narušení jejich čerpání a současně docházelo v souladu se ZPP k písemnému předání dozorčí služby na dobu čerpání přestávek ve službě. S odkazem na rozhodnutí služebního orgánu I. stupně konstatoval, že žalobce v případech, kdy sloužil v celodenních službách (od 7:00–19:00 hod.) jako dozorčí, měl plánované dvě přestávky v časech 11:00 – 11:30 hod. a 15:30 – 16:00 hod, přičemž vedle něj byla současně ve službě i hlídka, jíž byly plánovány přestávky v odlišné časy (11:30 – 12:00 hod. a 15:00 – 15:30 hod.), a která byla zároveň instruována jako pomocníci dozorčího. V čase přestávky žalobce byl tedy výkon dozorčí služby zajištěn a žadatel mohl přestávku nerušeně čerpat. O tom podle žalovaného svědčí také fakt, že změna času přestávky u žalobce v případech, kdy vykonával dozorčí celodenní službu, byla zaznamenána pouze ve čtyřech případech ze čtyřiceti, kdy vykonával dozorčí (v podrobnostech odkázal na poznámky k instruktážím ze dne 8. 5., 9. 5., 1. 7. a 29. 7. 2019). Možnost nerušeně čerpat přestávky ve všední dny podle žalovaného také potvrdil ve svém výslechu sám žalobce, a dále svědci nprap. V. a nprap. K. Vedoucí OOP Lipník, Bc. M. P. k čerpání přestávek u denních směn dozorčí služby vypověděl, že toto policisté (včetně žalobce) zaznamenávali do knihy fonogramů a hlášení, kde uváděli čas + jméno zastupujícího příslušníka, a že přestávky byly plánovány v IS Instruktáž a pokud se nestalo něco mimořádného, byly brány jako vyčerpané.

15. Uvedený základní popis charakteru žalobcem vykonávaných služebních činností a organizace jeho směn žalobce nezpochybnil. Závěr žalovaného o nerušeném čerpání přestávek během výkonu dozorčí služby (denní) rozporoval tím, že podle něj žalovaný nepřihlédl k výpovědím svědků prap. K. a nprap. V. o tom, že v době přestávek docházelo k jejich kontaktování na vysílačku nebo služební telefon, načež museli přestávku přerušit a splnit služební úkol. Vzhledem k žalovaným přiznaným 10 % případů (4 ze 40), u nichž byly u žalobce zaznamenány změny času přestávek, lze podle žalobce obdobně jako ve věci řešené NSS pod sp. zn. 8 As 257/2018 dojít k závěru, že žalobce nebyl při čerpání těchto přestávek opakovaně a pravidelně řádně zastoupen, musel být telefonicky dosažitelný a připraven reagovat na situace, které mu přestávku neumožnily řádně čerpat, popř. které mu čerpání přestávky přerušily.

16. Krajský soud nepovažuje tyto námitky za důvodné.

17. Jak soud shrnul výše, byly během denních směn dozorčí služby plánovány dvě 30minutové přestávky, a to v odlišných časech, než byly tyto přestávky plánovány souběžně sloužící výjezdové hlídce, takže v čase čerpání přestávky žalobce byla činnost dozorčí služby (tj. zastupitelnost žalobce) zajištěna, a dále docházelo k písemnému předávání služeb. Jednalo se tak o přerušitelný výkon služby, který, jak vyplývá z výše citovaných judikaturních závěrů, je předpokladem pro možnost plánování a čerpání přestávek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

18. S tvrzením žalobce, že žalovaný pracoval s výpověďmi svědků prap. K. a nprap. V. selektivně, nemůže soud souhlasit. Žalovaný hodnotil výpovědi těchto svědků v souladu s § 180 odst. 4 zákona o služebním poměru, tedy dle své úvahy, a to jednotlivě i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Krajský soud se s výpověďmi obou svědků seznámil a době přestávky, přičemž oba svědci shodně uvedli, že kontaktováni byli během čerpání přestávek jen velmi zřídka, čímž současně potvrdili běžnou praxi spočívající v nerušeném čerpání těchto přestávek. V řízení bylo prokázáno, že během výkonu dané služby nedocházelo k situacím, kdy by přestávka ve službě nemohla být vyčerpána nebo byla posunuta opakovaně a pravidelně, nýbrž se jednalo o výjimečné situace, a tudíž se krajský soud ztotožňuje s žalovaným, že jednalo–li se o situace výjimečné a mimořádné, nelze paušálně tvrdit, že žalobce ve službách dozorčí služby v denní směně nemohl přestávky v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru řádně čerpat.

19. Dovolává–li se žalobce v souvislosti se zjištěnými 4 případy posunutí čerpání žalobcových přestávek (přepočtenými na procenta jako 10 %, tj. 4 ze 40 případů) rozsudku NSS ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018–44, je třeba uvést, že právě v tomto rozsudku NSS (viz bod 23 rozsudku) uvedl, že pro posouzení dané věci nemohou být klíčové otázky, které se týkají kvantifikace toho, jak často resp. výjimečně došlo v případě daného dopravního inspektorátu v určitém období k tomu, že nebylo vůbec možno přestávku čerpat, či v kolika případech bylo možno přestávku přesunout. Za klíčové naopak označil zjištění, jaký byl reálný charakter výkonu dané služby a zda existovala zastupitelnost běžně umožňující nerušené čerpání přestávky. Obojí bylo přitom v posuzované věci prokázáno. V případě žalobce nedocházelo k situacím, kdy by přestávka ve službě nemohla být vyčerpána nebo byla posunuta opakovaně a pravidelně, nýbrž se jednalo o situace výjimečné. Výkon služby ve výjezdové hlídce OOP Lipník (v denních i nočních směnách 20. Výkonu služby ve výjezdové hlídce OOP Lipník se žalovaný podrobně věnoval na str. 15 až 25 napadeného rozhodnutí. Za „výjezdovou hlídku“ označil skupinu osob, která v případě potřeby vyjede vykonávat služební činnosti mimo služebnu na místo události, a to buď bezprostředně po vyslání (oznámení) nebo s určitým odkladem, na němž se příslušník domluví s dozorčí službou či operačním střediskem, které jej k plnění služebních úkolů vysílají, přičemž zdůraznil, že zařazení do výjezdové hlídky samo o sobě bez dalšího (např. zkoumání charakteru vykonávaných služebních činností či stanovené zastupitelnosti) neznamená, že takový výkon služby nelze přerušit a přestávku řádně vyčerpat. Dále žalovaný uvedl, že ve směnách, ve kterých byl žalobce velen do výjezdové hlídky OOP Lipník, mu byly plánovány 12hodinové denní směny od 7:00 do 19:00 hodin a noční směny od 19:00 do 7:00 hodin, přičemž v každé směně mu byly plánovány dvě 30minutové přestávky ve službě, na dobu plánovaných přestávek mu nebyly plánovány žádné služební činnosti, a tyto přestávky byly rovněž vykazovány jako skutečnost. Prokázáno přitom podle žalovaného bylo, že výkon služby žalobce ve výjezdové hlídce OOP Lipník snesl ve většině případů odkladu a žalobce mohl přestávku běžně bez narušení vyčerpat. S ohledem na přerušitelnost služby žalobce jako člena výjezdové hlídky přitom podle žalovaného nebylo třeba striktně trvat na vzájemné zastupitelnosti policistů během čerpání přestávky, neboť obsahová náplň tohoto typu služby umožňovala žalobci výkon služby po dobu přestávky standardně přerušit, aniž mu bylo uloženo plnit jakékoliv služební povinnosti, nebo by byl objektivně a významně omezen v tom, jak přestávku trávil. Dále uvedl, že tímto postupem současně nebylo ohroženo plnění úkolů výjezdové hlídky, neboť tato nemusela na místo události vyjet okamžitě. Nadto v případě výjimečné potřeby existovala možnost zastoupení hlídkou OOP Přerov, či OOP Hranice.

21. Ani v tomto případě uvedený základní popis charakteru žalobcem vykonávaných služebních činností a organizace jeho směn žalobce nezpochybnil. Závěr žalovaného o nerušeném čerpání přestávek během výkonu výjezdové hlídky OOP Lipník rozporoval žalobce tím, že podle něj z výpovědí svědků plk. H., nprap. V., npor. P., prap. K. a por. D. vyplynulo, že v těchto případech docházelo nepravidelně a nepředvídatelně k narušení přestávek nutností výjezdu k situacím vyžadujícím okamžitý zásah (FHQ), takže žalobce musel být v době přestávek v neustálé připravenosti k výkonu služebních povinností. Tomu podle něj odpovídá i záznam 11 případů nucené změny přestávek. Žalobce tedy musel být po celou dobu naplánovaných přestávek dosažitelný.

22. Krajský soud nepovažuje ani tyto námitky za důvodné.

23. Výjezdům k situacím vyžadujícím okamžitý zásah, označovaným příznakem FHQ se podle zjištění soudu velmi podrobně věnoval již služební orgán I. stupně na str. 23 a 24 jeho rozhodnutí, který vysvětlil výjimečnou povahu těchto výjezdů a uvedl, že obsluha výjezdů k těmto situacím je řešena výlučně operačním střediskem, které rozhoduje, koho vyšle na místo události, přičemž na místo vysílá nejbližší volnou hlídku. Služební orgán I. stupně uvedl, že policista operačního střediska buď kontaktuje hlídku příslušného obvodního oddělení, nebo prvosledovou hlídku, přičemž ve většině případu jsou takovéto případy předávány přímo dozorčí službě konkrétního obvodního oddělení, pakliže je na něm dozorčí služba zřízena. Rozhodnutí o vyslání hlídek je pak v kompetenci této dozorčí služby. Dále uvedl, že v letech 2018 a 2019 měla službu konající hlídka povinnost hlásit operačnímu důstojníkovi skutečnost, že čerpá přestávku (viz rozkaz policejního prezidenta č. 52/2014, čl. 4 odst. 1 písm. m), bod 6), a to buď ústně za pomoci radiostanice nebo telefonu, nebo lze na radiostanici využít rychlý status „krátká technická přestávka“ (tj. tlačítko č. 8), čímž se status výkonu konkrétní hlídky buď automaticky, nebo úkonem policisty operačního střediska změní tak, že se hlídka přestane zobrazovat jako disponibilní a v rámci operačního řízení není vysílána k událostem. Uvedené zcela vyvrací tvrzení žalobce o nutnosti jeho neustálé připravenosti k výkonu služebních povinností v době přestávek. Výkon pomocné dozorčí služby a zároveň činnosti velitele/člena hlídky (v denních i nočních směnách)

24. K obsahové náplni této služby a možnosti čerpat během ní přestávky žalovaný na str. 25 napadeného rozhodnutí pouze odkázal na argumentaci uvedenou na str. 37 a 38 rozhodnutí prvostupňového, s nímž se ztotožnil.

25. Ani v tomto případě uvedený základní popis charakteru žalobcem vykonávaných služebních činností a organizace jeho směn žalobce nezpochybnil. Závěr žalovaného o nerušeném čerpání přestávek během výkonu tohoto typu služby rozporoval žalobce tím, že zpravidla sloužil ve dvoučlenné hlídce společně s dozorčím, který zajišťoval akceschopnost oddělení nepřetržitě, přičemž v těchto případech byli oba společně (dozorčí i pomocník) povinni vyjíždět řešit situace, které nesnesou odkladu, a to i v době „čerpání přestávky“. Za nepravdivé tak označil tvrzení žalovaného, že byl žalobce v těchto případech zastoupen, tak aby mohl přestávku řádně a nerušeně čerpat.

26. Krajský soud nepovažuje ani tyto námitky za důvodné. Jejich důvodnost vyvrací argumentace na str. 37 a 38 prvostupňového rozhodnutí, na nějž v této souvislosti odkázal i žalovaný. Služební orgán I. stupně popsal, že „Role pomocníka dozorčího pak spočívala v tom, že v případě, že dozorčí (odpovídající za akceschopnost oddělení) čerpal přestávku, pomocník jej v tu dobu zastoupil. S ohledem na to, že tato činnosti nijak neovlivňuje čerpání přestávek, orgán prvního stupně má za to, že z činnosti hlídkové služby a zároveň pomocníka dozorčího vykonávané žadatelem v celodenních službách nelze dovozovat, že by tato služba nemohla být přerušena, a že by mu přestávky neměly být plánovány. Tento závěr podporuje také fakt, že dle výpisu z IS Instruktáž, byla za celé rozhodné období změna času přestávky u tohoto typu služeb vykonávaných žadatelem zaznamenána pouze jedenkrát (15. března 2019), navíc bez udání důvodu.“. K nočním směnám pak služební orgán I. stupně uvedl: „Plánování a čerpání přestávek nebrání ani fakt, že většinou byl žadatel na službě pouze s druhým členem hlídky, který vykonával činnost dozorčího. Vzhledem k tomu, že členové hlídky mohou obecně fungovat samostatně a nezávisle na sobě a akceschopnost oddělení měl zajišťovat dozorčí, žadateli v tomto typu služeb nic nebránilo přestávky nerušeně čerpat. To potvrzuje také fakt, že k narušení čerpání přestávky u tohoto typu služeb došlo dle IS Instruktáž u žadatele za rozhodné období pouze ve dvou případech (2. října a 10. října 2018), přičemž uvedené důvody nesvědčí o nutnosti posouvat čerpání. Ani z činnosti hlídkové služby a zároveň pomocníka dozorčího vykonávané žadatelem v nočních službách nelze dovozovat, že by tato služba nemohla být přerušena, a že by mu přestávky neměly být plánovány.“ Výkon služby ve výjezdové hlídce MO Zličín (v denních i nočních směnách)

27. Při výkonu služby ve výjezdové hlídce ZO Zličín byl žalobce podle žalovaného (viz str. 25 až 27 napadeného rozhodnutí) služebně zařazen jako zástupce vedoucího MO Zličín, přičemž vykonával hlídkovou službu (zejména motorizovanou), byly mu plánovány 12hodinové směny, a to vždy 2x denní směna (od 8:00 do 20:00 hodin) a 2x noční směna (od 20:00 do 8:00 hodin), načež následovaly 4 dny volna, a součástí 12hodinové směny byly dvě plánované 30minutové přestávky. Žalovaný konstatoval, že bylo prokázáno, že služba žalobce v MO Zličín byla službou přerušitelnou, po příslušnících nebylo vyžadováno, aby v době čerpání přestávky vykonávali služební činnosti a nebyli v čerpání přestávky nijak omezeni. Pokud nastala situace, že příslušníci MO Zličín nemohli přestávku vyčerpat v plánovaném čase, přestávku si přesunuli a vyčerpali v kuse později, přičemž tuto změnu instruktáže byli povinni do poznámky k instruktáži zaznamenat. Z poznámek k instruktážím je přitom patrno, že pouze dvě poznámky se týkaly přesunu přestávky žalobce z důvodu plnění služebních úkolů, pročež podle žalovaného nelze konstatovat, že by k narušení čerpání přestávek docházelo běžně a žalobce neměl faktickou možnost přestávky ve službě v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru čerpat.

28. Ani v tomto případě uvedený základní popis charakteru žalobcem vykonávaných služebních činností a organizace jeho směn žalobce nezpochybnil. Závěr žalovaného o nerušeném čerpání přestávek během výkonu výjezdové hlídky MO Zličín rozporoval žalobce tím, že žalovaný nepřihlédl k tomu, že svědek npor. Roztočil připustil, že služba přináší rozličné situace, a že jsou případy, kdy není možné přestávku ve službě čerpat v plánovaném čase. V této době došlo ve dvou případech k přesunu přestávky žalobce z důvodu plnění služebních úkolů. Také se žalovaný podle žalobce nevypořádal s jeho tvrzením, že v době, kdy vykonával službu na Pražském hradě, byly přestávky čerpány hromadně, bez možnosti vzdálit se z místa výkonu služby.

29. Ani tyto námitky nepovažuje soud za důvodné. Výkon služby v MO Zličín hodnotil žalovaný na straně 25 až 27. Popsal (z výpovědi svědka R.), jak příslušníci během výkonu dané služby trávili přestávky v době oběda (ve stravovně Ministerstva vnitra, či v restauraci Globus Zličín, kde měli možnost dotovaného stravování) a kde přestávky odpolední a noční (na služebně, avšak bez jakéhokoli omezení), přičemž k obecnému tvrzení svědka R. o tom, že jsou případy, kdy není možné přestávku ve službě čerpat v plánovaném čase, žalovaný dodal, že četnost takových situací nebyl svědek schopen kvantifikovat. Není tedy pravda, že by žalovaný k této skutečnosti nepřihlédl. Naopak žalobce odhlédl podle krajského soudu od následující pasáže napadeného rozhodnutí v části týkající se MO Zličín, kde žalovaný uvedl další zcela jednoznačná prohlášení tohoto svědka o tom, že při nahlášení nové události během čerpání přestávky operační důstojník hlídku čerpající přestávku na událost nevysílá, že hlídkovou službu je možné přerušit a přestávky čerpat, že nikdo nevyžadoval, aby policista v době čerpání přestávky „poslouchal vysílačku“, tj. ke skutečnostem, které jasně dokládají, že se jednalo o přerušitelnou službu, jež umožňovala nerušené čerpání přestávek. Skutečnost, že v poznámkách k instruktážím figurovaly dvě poznámky o přesunu přestávky žalobce z důvodu plnění služebních úkolů, žalovaný reflektoval tak, že na str. 27 napadeného rozhodnutí uvedl, že z tohoto důvodu (rozuměno zjevně pro tak nízký počet změn) nelze konstatovat, že by k narušení přestávek docházelo běžně a žalobce neměl faktickou možnost přestávky čerpat.

30. K žalobcem tvrzenému výkonu služby na Pražském hradě a nutnosti hromadného čerpání přestávek se sice žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyjádřil, avšak absence vypořádání této dílčí námitky nečiní rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalobce ani v žalobě netvrdí, o jaký počet směn odsloužených na Pražském hradě se jednalo, a zejména netvrdí, jak hromadnost čerpání přestávek ovlivňuje závěr, že se jednalo o přestávky ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Dosažitelnost 31. V řízení bylo podle žalobce prokázáno (výpověďmi svědků P., V., K. a svědkyň M. a D.), že žalobce musel být během celé své služby dosažitelný (radiostanice/mobilní telefon). Minimálně na OOP Lipník to bylo běžné a jak i vedoucí (svědek P.) připustil, toto po svých podřízených vyžadoval, takže závěr žalovaného, že měl–li žalobce v době své přestávky služební pojítka, na které reagoval, jednalo se o jeho volbu a rozhodnutí, nikoliv o rozkaz vedoucího příslušníka, je v rozporu s provedeným dokazováním. Nutnost být na telefonu, aby případně řešil neodkladné úkony, přitom mělo omezující účinek na nakládání s volným časem žalobce, neboť nejistota, která plynula z nepředvídatelnosti přerušení přestávky, ho stavěla do stavu trvalé ostražitosti. Doba, během které žalobce zůstával k dispozici zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, musí být kvalifikována v plném rozsahu jako pracovní doba, bez ohledu na to, zda k výkonu práce docházelo pouze zřídka (C–107/19).

32. K uvedené námitce žalovaný především odkazuje na strany 22 a 23 napadeného rozhodnutí, přičemž s vypořádáním se s tuto námitku ze strany žalovaného se soud ztotožňuje. Žalovaný s odkazem na svědecké výpovědi zdůraznil, že žalobci ani jinému příslušníku výjezdové skupiny žádný zákon ani interní akt řízení povinnost být v době čerpání přestávky stále na příjmu a vyřizovat služební hovory neukládal, a pokud tak činí, dělají to z vlastní vůle s tím, že pokud se rozhodnou trávit dobu volna se služebním mobilním telefonem, nelze klást k tíži služebním funkcionářům, že pak služební hovory vyřizují. V případě, že byla příslušníkům ze strany bezpečnostního sboru plánována služba s přestávkami v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, ale bezpečnostní sbor již dopředu počítal s tím, že příslušníci nebudou po dobu jejího čerpání k dispozici, a to ani na služebním příjmu. Rozhodnutí o ponechání si služebního mobilního telefonu má pak vliv pouze na to, jakým způsobem budou příslušníci přestávku trávit (ve smyslu ochoty v době přestávky zvednout služební mobilní telefon), nikoliv na samotné poskytnutí prostoru pro řádné čerpání přestávky.

33. Ze spisu nadto nevyplývá, že by přerušení přestávky pro řešení oznámení a okamžitý výjezd bylo záležitostí, k níž běžně docházelo, takže ani ponechání si služebního mobilního telefonu ve svém důsledku nenarušuje možnost řádného čerpání přestávky ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Při čerpání přestávky je stěžejní, zda výjezd žalobce snesl odkladu, případně zda byla zajištěna zastupitelnost ve výkonu pří výjezdu na místo události (pokud ve výjimečném případě výjezd nesnesl odkladu), nikoli ve zvedání telefonu. Ostatně ani dispozice se služebním mobilním telefonem v době čerpání přestávky sama o sobě neznamená, že žalobce musel okamžitě vykonávat službu a výjezd nesnesl odkladu.

34. Výstižně pak žalovaný v této souvislosti v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2022, č. j. 7 As 187/2022–26, v němž NSS dovodil, že určitý diskomfort při čerpání přestávky (např. skutečnost, že příslušník na sobě musí mít služební stejnokroj a vysílačku) nebrání tomu, aby čas poskytnutý pro přestávku splňoval požadavky podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru.

35. Na str. 23 napadeného rozhodnutí pak žalovaný zcela případně poukázal také na existenci tzv. iniciativy, tj. specifické zakročovací povinnosti stanovené v § 10 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jež ukládá policistům i v době mimo službu provést úkon v rámci své pravomoci, nebo přijmout jiné opatření, aby odstranil stav bezprostředního ohrožení života, zdraví, svobody osob nebo majetku, nebo zabránil útoku na tyto hodnoty. Má–li tedy policista i v době čerpání přestávky právě za účelem splnění této povinnosti při sobě vysílačku nebo služební telefon, není tím jakkoli dotčen charakter jeho přestávek.

36. K žalobcem připomínanému rozsudku SDEU žalovaný na str. 33 napadeného rozhodnutí uvedl, že tento nelze bez dalšího na případ žalobce aplikovat, neboť dopadá na zcela jinou situaci, a nadto se týká případu z oblasti úpravy podmínek v pracovním právu. S tím se zdejší sud ztotožňuje. V dané věci se jednalo se o případ hasiče zaměstnaného v pracovním poměru k Dopravnímu podniku hl. m. Prahy v období od listopadu 2005 do prosince 2008, kdy měl tento hasič určeny denně dvě třicetiminutové přestávky na jídlo a oddech denně, během nichž ale musel zůstat na pracovišti a do dvou minut být připraven nastoupit k výkonu práce. Přestávky byly pak při výpočtu pracovní doby dotyčného hasiče zohledněny pouze v případě, že byly přerušeny výjezdem, ne nepřerušené přestávky započítávány nebyly. SDEU při posuzování věci dospěl k závěru, že jelikož k přerušení přestávek docházelo nahodile a nepředvídatelně, pak „okolnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za ‚doby odpočinku‘ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti nakládat během těchto dob volně s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány“. Krajský soud se tak ztotožňuje s žalovaným, že se zjevně nejedná o věc skutkově obdobnou s případem žalobce, neboť žalobce neměl v žádné ze svých služeb v praxi stanovený žádný dojezdový čas. Naopak z provedeného dokazování služebním orgánem I. stupně vyplynulo, že okamžitý výjezd výjezdové hlídky OOP Lipník nebyl nutný, neboť ve většině případů událost snesla odkladu a žalobce měl možnost přestávku řádně dočerpat.

37. Příslušníkům OOP Lipník nebyly na dobu čerpání přestávky plánovány žádné služební povinnosti, takže s nimi bezpečnostní sbor pro výkon služby v tento čas nepočítal a žalobce tak nebyl v době přestávky omezen v možnosti se svým časem nakládat volně. Žalobce nemusel být (na rozdíl od hasičů ve výše uvedeném případě) během čerpání přestávek neustále ve střehu. Jestliže tedy nebylo řešení oznámení během přestávky a s tím spojené přerušení přestávky běžné (naopak bylo výjimečné), nelze dovodit přítomnost důvodné obavy žalobce z narušení přestávky a tvrdit, že s jejím narušením počítá. V řízení bylo prokázáno (viz shrnutí zjištění z výpovědí svědků na straně 16 napadeného rozhodnutí), že žalobce zvládal o přestávkách chodit na obědy do restaurace nebo si zajít domů, a taktéž ostatní policisté z oddělení chodili o přestávkách na jídlo i mimo služebnu, na nákupy či venčit psa, z čehož je zřejmé, že pro ně nebyl v době přestávek obvyklý nástup do služby a běžný výkon služby je nestavěl do stavu trvalé ostražitosti, jak naznačuje žalobce. Absence organizačního opatření, posouvání přestávek jen na žádost 38. V řízení bylo prokázáno (výpovědi svědků P., V., D. a R.), že na OOP Lipník nad Bečvou, ani na MO Zličín neexistovalo žádné organizační opatření, které by konkrétně a předvídatelně stanovilo pravidla pro plnohodnotné zastoupení příslušníků v době čerpání přestávky. Tvrzení žalovaného, že byl žalobce v době své přestávky plnohodnotně zastoupen jiným příslušníkem, a proto mohl svou přestávku nerušeně čerpat, odporuje jeho zjištěním, neboť pokud by byl žalobce plnohodnotně zastoupen, pak by nedocházelo k situacím, ve kterých musel žalobce přestávku přerušit, popř. ve kterých musel přestávku posunout na jiný čas, anebo přestávku nečerpal vůbec. Pokud např. žalobce vykonával službu ve dvoučlenné hlídce, ve které sloužil jako pomocník dozorčího, nemohl být zastoupen pouze dozorčím, který měl nepřetržitě zajišťovat akceschopnost oddělení (v situacích, kdy sloužil dozorčí spolu s pomocníkem noční či denní službu, přitom žalovaný dospěl k závěru, že žalobci při výkonu dozorčí služby neměly být přestávky plánovány). Naplánovanou zákonem zaručenou přestávku nejdéle po 5 hodinách služby tak nešlo nerušeně čerpat, přičemž posouvání této přestávky na později lze jen se souhlasem příslušníka (NSS sp. zn. 8 As 257/2018 a Městský soud v Praze sp. zn. 18 Ad 5/2022).

39. K těmto námitkám je třeba uvést, že žalovaný nepopřel, že mohla nastat či nastala situace, kdy žalobce nemohl přestávku v plánovaném čase vyčerpat, pročež došlo k jejímu posunu, avšak při rozhodování o možnosti žalobce čerpat přestávky ve službě v souladu s § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru vzal za stěžejní, že k takovému posunu docházelo zcela výjimečně. V tom se pak posuzovaný případ liší od případu řešeného Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 28. 2. 2023, č. j. 18 Ad 5/2022–51, kde se posouvání čerpání přestávek přinejmenším v určité části služby stávalo běžně. Na straně 20 a 21 pak žalovaný shrnul judikaturu relevantní k otázce posouvání přestávek, s jejímiž závěry se zdejší soud ztotožňuje a v podrobnostech na její shrnutí v napadeném rozhodnutí odkazuje.

40. Stran žalobcem namítaného organizačního nezabezpečení zastupitelnosti žalovaný z popisu obsahu pracovní náplně jednotlivých druhů služeb (zejména výjezdové hlídky) zcela správně dovodil a v napadeném rozhodnutí opakovaně zdůraznil, že na striktní zastupitelnosti této hlídky nebylo v posuzovaném případě vůbec třeba trvat, neboť (až na zcela výjimečné případy) nemusela tato hlídka vyjet k případům ihned, a tudíž její členové mohli využívat jen přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Shodně také rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2022, č. j. 9 As 89/2021–65. Připravenost zasáhnout 41. Tvrzení žalovaného, že nemožnost vyčerpat přestávku nastala výjimečně, nemůže jako argument pro neproplacení přestávek ve službě obstát, neboť právo na odměnu náleží i za pouhou připravenost zasáhnout (II. ÚS 1854/20).

42. K (ne)aplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, zn. II. ÚS 1854/20 na žalobcův případ se opět podrobně vyjádřil žalovaný ve vyjádření k žalobě, přičemž krajský soud se s ním i tentokrát ztotožňuje. Ve věci posuzované Ústavním soudem šlo totiž o odlišnou skutkovou situaci. Předmětný nález řešil situaci hasiče v pracovním poměru, kterému byl veřejnoprávním předpisem určen limit akceschopnosti v časovém horizontu 3 minut, a to i během přestávek na jídlo a oddech. Žalobci však žádná taková povinnost stanovena nebyla. Průtahy v řízení 43. Podle žalobce žalovaný řízení neúměrně protahoval, čímž porušil § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru.

44. Podle § 175 odst. 5 zákona o služebním poměru je služební funkcionář povinen rozhodnout o podání do 30 dnů a ve složitějších případech do 60 dnů od jeho doručení. Z obsahu správního spisu je přitom zjevné, že tato lhůta nebyla služebními funkcionáři v prvostupňovém ani odvolacím řízení dodržena.

45. Judikatura NSS (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 10. 2006, č. j. 6 Ads 50/2005–63, či ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 187/2017–55), ale dospěla k závěru, že průtahy řízení nepředstavují takovou vadu, která by odůvodňovala zrušení správního rozhodnutí vydaného po příslušných lhůtách. Dotčený účastník správního řízení se takovému jednání může bránit podáním žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, podat následně žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s., případně se domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

46. Krajský soud proto nemohl pro tento druh nezákonnosti napadené rozhodnutí zrušit. Neprovedení všech důkazů 47. Závěrem žalobce namítal, že žalovaný neprovedl jím navržené důkaz výslechem bývalého kolegy prap. V. A., který s ním pravidelně vykonával denní i noční službu, ani důkaz porovnáním plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů.

48. K problematice rozsahu dokazování v řízení před správními orgány a tzv. opomenutým důkazům se již NSS opakovaně vyjadřoval ve své judikatuře. Tato judikatura setrvale zastává názor, že správní orgán není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, avšak je vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Žalobce přitom v žalobě netvrdí, že by zdůvodnění neprovedení předmětných důkazů v rozhodnutí žalovaného scházelo.

49. Podle § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru služební funkcionář je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí.

50. Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce již ve fázi řízení před služebním orgánem I. stupně (viz přípisy ze dne 21. 7. 2022, ze dne 7. 2. 2023 a ze dne 4. 4. 2023) navrhl, aby byl k prokázání skutečných poměrů a okolností čerpání přestávek ve službě na OOP Lipník vyslechnut prap. V. A. Služební orgán I. stupně ale tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl, přičemž na str. 7 svého rozhodnutí uvedl, že tento výslech neprovedl z důvodu nadbytečnosti, neboť dospěl k závěru, že skutečné poměry na pracovišti žalobce, jakož i okolnosti čerpání přestávek, již byly dostatečně osvědčeny z jiných provedených důkazů (výslech plk. H., výslech npor. R., písemné odpovědi nprap. V., npor. P. a nprap. K.).

51. V odvolacím řízení pak žalobce znovu (viz přípisy ze dne 29. 5. 2023, ze dne 19. 9. 2023 a ze dne 26. 10. 2023) požádal o provedení výslechu uvedeného svědka za účelem prokázání skutečných poměrů a okolností čerpání přestávek v OOP Lipník nad Bečvou. Žalovaný na str. 30 napadeného rozhodnutí uvedl, že tomuto návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Faktické poměry na služebně byly podle žalovaného dostatečně prokázány již provedenými výslechy příslušníků, pročež považuje provedení dalších výslechů za nadbytečné a má za to, že provedení žalobcem navrženého výslechu nemůže představovat nezbytné skutkové zjištění ve vztahu k projednávané věci (k čemuž odkázal na rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89). Obiter dictum pak dodal, že žalobce se domáhal provedení výslechu tohoto svědka již v řízení před služebním orgánem I. stupně, avšak už jen provést odmítl.

52. Žalobci lze tedy přisvědčit v tom, že služební orgány jeho důkaznímu návrhu výslechem svědka Bc. A. nevyhověly, avšak svůj postup při provádění dokazování řádně zdůvodnily a označily skutkový stav za dostatečně zjištěný z důkazů již provedených.

53. Podle § 180 odst. 4 zákona o služebním poměru služební funkcionář hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

54. Citované ustanovení upravuje tzv. zásadu volného hodnocení důkazů. Jakkoli nic nebrání účastníku řízení ve věci služebního poměru navrhovat důkazy, zejména k prokázání skutečností, které sám tvrdí [§ 174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru], odpovědnost za náležité zjištění skutkového stavu věci tíží správní orgán. Tuto odpovědnost však nelze ztotožňovat s povinnostmi zjistit všechny okolnosti projednávané věci v celé jejich šíři, či provést každý v úvahu připadající důkaz a ani každý důkaz, který je navržen účastníkem řízení. Které důkazy budou v řízení provedeny, je věcí rozhodnutí správního orgánu, jenž je povinen se s uplatněnými důkazními návrhy vypořádat a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, z jakého důvodu je případně neprovedl [§ 181 odst. 5 zákona o služebním poměru]. Neprovedení důkazu lze pak podle judikatury zdůvodnit třemi způsoby. Prvním je argument, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, že určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu I. ÚS 733/01, či sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo též rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89, č. 618/2005 Sb. NSS, či ze dne 13. 12. 2023, č. j. 6 As 289/2022–46).

55. Jak již soud uvedl výše, služební orgány nevyslechnutí žalobcem navrženého svědka zdůvodnily posledním z uvedených argumentů, tj. nadbytečností jeho výpovědi, a to v situaci, kdy již byla v řízení vyslechnuta celá řada osob z řad žalobcových spolupracovníků, přičemž tito popsali podstatné okolnosti chodu předmětných oddělení odlišně od žalobce, tj. ani jeden z nich nepotvrdil jeho verzi o nemožnosti čerpání přestávek a naopak popsali režim předmětného pracoviště tak, že tento běžně umožňoval přestávky řádně čerpat. Pokud pak žalobce nerozporoval věrohodnost svědků již vyslechnutých a pravdivost jejich výpovědí, které korespondovaly s dalšími provedenými důkazy, nebylo ani podle krajského soudu nezbytné vyslýchat další osoby z téhož okruhu, neboť provedenými důkazy již byl zjištěn skutkový stav v souladu s § 180 odst. 1 zákona o služebním poměru, tj. bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

56. V případě namítaného neprovedení důkazu porovnáním plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů žalobce v žalobě neuvedl, co vlastně hodlal tímto porovnáním prokázat či zpochybnit. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že v reakci na výzvu ze dne 4. 6. 2021 žalobce navrhl provedení výslechu celé řady svědků, a dále (opět bez bližšího zdůvodnění) navrhl, aby bylo provedeno porovnání plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů. Dne 23. 6. 2021 pak služební orgán I. stupně vyzval žalobce, aby doplnil svou žádost a mj. uvedl konkrétní dny, ve kterých požaduje provést porovnání plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů. Žalobce reagoval na tuto výzvu podáním ze dne 28. 6. 2021, v němž ale svůj požadavek na porovnání plánu čerpání přestávek s reálnými časy výjezdů nijak nekonkretizoval. Služebním orgánům tak nelze vytýkat, že se tímto imperfektním důkazním návrhem ve svých rozhodnutích blíže nezabývaly.

IV. Závěr a náklady řízení

57. Jelikož soud shledal všechny žalobní body nedůvodnými, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

58. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že na jejich náhradu nemá žádný z nich právo, neboť procesně úspěšnému žalovanému nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí obsahu podání účastníků Žaloba Vyjádření žalovaného III. Posouzení věci krajským soudem Výkon dozorčí služby v denní směně Výkon služby ve výjezdové hlídce OOP Lipník (v denních i nočních směnách Výkon pomocné dozorčí služby a zároveň činnosti velitele/člena hlídky (v denních i nočních směnách) Výkon služby ve výjezdové hlídce MO Zličín (v denních i nočních směnách) Dosažitelnost Absence organizačního opatření, posouvání přestávek jen na žádost Připravenost zasáhnout Průtahy v řízení Neprovedení všech důkazů IV. Závěr a náklady řízení