65 Af 110/2016 - 70

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D. a Mgr. Michala Rendy ve věci žalobkyně: Č. a.s., IČO X sídlem B. 1146/8a, O. zastoupena daňovým poradcem Ing. Radkem Lančíkem sídlem Divadelní 4, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2016, č. j. 31551/16/5200-11431-711360, ve věci daně z příjmů právnických osob takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) doměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 176475/15/3101-51524-802673 žalobkyni daň z příjmů právnických osob (dále jen „daň“) za zdaňovací období roku 2010 ve výši 71 820 Kč, a dále dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 176497/15/3101-51524-802673 daň za zdaňovací období roku 2011 ve výši 338 770 Kč, a současně vyčíslil v obou platebních výměrech penále. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně pochybila při provádění daňových odpisů nosných nosných konstrukcí (stojanů na panely), kabelových svodů a souvisejících stavebních úprav fotovoltaické elektrárny, kterou vybudovala na střechách objektů na adrese svého sídla (dále jen „FVE B.“). Žalobkyně dle správce daně porušila § 23 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) a neoprávněně si snížila základ daně, neboť náklady vynaložené na dodávku konstrukcí FVE B. pevně spojených se střechami budov a na související stavební úpravy střech nesprávně zařadila do pořizovací ceny zařízení k výrobě elektřiny, ačkoli je měla jakožto technické zhodnocení staveb odpisovat v rámci vstupní ceny těchto nemovitostí.

2. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správce daně tak, že za zdaňovací období roku 2010 snížil doměřenou daň z částky 71 820 Kč na částku -9 310 Kč a za zdaňovací období roku 2011 snížil doměřenou daň z částky 338 770 Kč na částku 58 710 Kč. Současně snížil za obě zdaňovací období penále. S odvolací námitkou žalobkyně vůči nesprávnosti závěru správce daně o tom, že nosná konstrukce FVE panelů je technickým zhodnocením budovy, se žalovaný vypořádal odkazem na § 26 odst. 2 ZDP. Uvedl, že při zatřídění FVE do odpisové skupiny se postupuje podle Přílohy č. 1 ZDP a určení příslušné odpisové skupiny záleží na konkrétním druhu hmotného majetku, přičemž soubor movitých věcí se zařazuje podle hlavního funkčního předmětu. Dále odkázal na Pokyn D-6 GFŘ k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení ZDP č. j. 32320/11-31 (dále jen „Pokyn GFŘ D-6“), z jehož bodu 1 k § 26 ZDP dovodil, že kabelové svody a stojany, které jsou pevně spojeny s budovou (jejich odstraněním by došlo ke znehodnocení stavby, na které jsou tyto svody a stojany umístěny), jsou samostatnými movitými věcmi a jsou tedy technickým zhodnocením stavby, neboť se jedná o jeden funkční celek. Dále v tomto kontextu žalovaný odkázal na § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ“), a judikaturu Nejvyššího soudu vykládající pojem „znehodnocení“ věci. Na toto ustanovení dle žalovaného věcně navazuje vysvětlivka +++++) uvedená v Příloze č. 1 ZDP, korespondující i s Pokynem D-300 Ministerstva financí č. j. 15/107 705/2006, k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení ZDP (dále jen „Pokyn MF D-300“) a následně od 1. 1. 2011 i s Pokynem GFŘ D-6. Demontáží nosné konstrukce by dle žalovaného došlo ke znehodnocení funkce a účelu budovy, neboť by již nesloužila k instalaci majetku využívaného k výrobě elektřiny. K závaznosti a významu pokynů ministerstev odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2010, č. j. 2 Afs 53/2010-63. Žalovaný tedy souhlasil se správcem daně, že v případě, kdy je FVE umístěna na střeše budovy, jsou nosné konstrukce pro FVE panely a kabeláže pro rozvod elektrické energie z FVE článků, včetně nákladů vynaložených na provedené stavební úpravy, technickým zhodnocením stavby a podle § 33 odst. 1 a 3 ZDP se považují za modernizaci, tj. rozšiřují vybavenost nebo použitelnost majetku, přičemž o tuto hodnotu se pak navyšuje vstupní či zůstatková hodnota staveb dle § 29 odst. 1 a 3 ZDP, kdy se pro účely odpisů postupuje podle § 26 odst. 5 a § 28 odst. 3 ZDP. Nosnou konstrukcí se dle žalovaného budovám udělila nová funkčnost a montážemi se nosné konstrukce staly nedílnou součástí těchto „nosných“ budov, tj. jejich technickým zhodnocením. V případě solární elektrárny instalované na střeše budovy tak dojde jednak k technickému zhodnocení budovy, a dále ke vzniku samostatné movité věci – fotovoltaického systému produkující elektrický proud. Tento systém do 31. 12. 2010, tj. do přijetí zákona č. 346/2010 Sb., pro účely odpisování spadal do položky (3-35) SKP 31.10 v 3. odpisové skupině s dobou odpisování 10 let. S účinností od 1. 1. 2011 pak došlo dle nového § 30b ZDP u hmotného majetku označeného v SKP kódem skupiny 31.10, 31.20 a 32.10 (technologická část FVE) k prodloužení daňového odpisování z 10 let dle § 30 ZDP pro hmotný majetek zařazený do 3. odpisové skupiny na 20 let.

3. Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného. Nesouhlasila se závěrem žalovaného, že nosné konstrukce pro FVE, které jsou přišroubované ke střeše budovy, jsou technickým zhodnocením budovy. Namítala, že: a) nestačí zkoumat pouze pevné spojení, ale je nutné zkoumat spojení funkční podle § 26 odst. 2 ZDP (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 Afs 147/2013-53 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 3/2010-144). Na otázku, zda přišroubováním nosné konstrukce pro FVE dojde k jejímu splynutí s budovou, nelze odpovědět bez zjištění, zda nosná konstrukce pro FVE panely slouží k funkci budovy nebo k funkci FVE panelů pro výrobu elektřiny ze slunečního záření. Nosné konstrukce FVE panelů jsou sice pevně spojeny s budovou, ale z hlediska funkčnosti netvoří s budovou funkční celek, neboť neslouží k funkci budovy, ale slouží pro výrobu elektřiny. Jedná se tedy o dva hmotné majetky, a to budovu a nosné konstrukce FVE panelů. I přes pevné spojení s budovou tak nosné konstrukce pro FVE panely netvoří s budovou funkční celek; b) při oddělení nosných konstrukcí FVE panelů od budovy nedojde k funkčnímu a účelovému znehodnocení budovy, protože v budově výroba elektřiny neprobíhá a je možné elektřinu ze slunečního záření vyrábět i mimo ni, např. na poli či na louce. Nosné konstrukce FVE panelů nejsou vyžadovány pro funkci a účel dané stavby z hlediska stavebního zákona, a proto nejsou součásti budovy pro účely ZDP jako její technické zhodnocení. Mít na střeše nosné konstrukce pro FVE panely není pro fungování dané budovy z hlediska stavebně technického nezbytné, neboť vyrobená elektřina ze slunečního záření budovu nenapájí. Neumístění nosných konstrukcí FVE na střeše tak neznemožňuje funkci a účel stavby (shodně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2009, č. j. 22 Ca 280/2008). Nosné konstrukce FVE panelů by sloužily k funkci budovy tehdy, pokud by jimi vyrobená elektřina ze slunečního záření byla zdrojem napájení budovy (srov. rozsudek Najvyššieho súdu Slovenskej republiky ze dne 23. 4. 2009, č. j. 3 Sžf 101/2008); c) žalovaný se nemůže odvolávat na bod 1 Pokynu GFŘ D-6 k § 26 ZDP, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 3/2010-144 tento pokyn sice vyjadřuje záměr, ale neodpovídá textu ZDP. Citovaný pokyn nerozlišuje mezi druhy staveb podle účelu a funkce a jde nad rámec zákona. Jakkoli lze rozumět záměru, tj. aby byly dříve odepsány věci s kratší dobou životnosti, text ZDP tomuto záměru neodpovídá. Nosné konstrukce FVE panelů slouží pro výrobu elektřiny, nikoli funkci budovy, jejich odstraněním tudíž dojde k znehodnocení FVE, nikoliv budovy, ta bude bez nosných konstrukcí FVE panelů fungovat stále stejně. Nosné konstrukce FVE je tedy možné je považovat za hmotný majetek, avšak nikoli za technické zhodnocení budovy, neboť slouží samy o sobě a provoz budovy na nich není závislý.

4. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. K žalobním bodům uvedl, že: ad a) ani on ani správce daně se nezabývali pouze pevným spojením, nýbrž právě otázkou funkčnosti – viz napadené rozhodnutí, v němž s odkazem na civilní judikaturu žalovaný vymezil pojem součást věci, resp. znehodnocení věci; ad b) demontáží nosné konstrukce pro FVE by došlo ke znehodnocení budovy, která by již dále nesloužila k instalaci majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření. O technickém zhodnocení lze uvažovat pouze u takových zásahů do majetku, které se týkají jeho nedílných součástí. Je-li nosná konstrukce FVE umístěna na střeše budovy, je tato, stejně jako kabeláž pro rozvod elektrické energie z FVE článků, včetně nákladů vynaložených na provedené stavební úpravy, technickým zhodnocením stavby a podle § 33 odst. 1 a 3 ZDP se považují za modernizaci, tj. rozšiřují vybavenost nebo použitelnost majetku. O tuto hodnotu se pak navyšuje vstupní a zůstatková cena staveb dle § 29 odst. 1 a 3 ZDP, kdy se pro účely odpisů postupuje dle § 26 odst. 5 a § 28 odst. 3 ZDP. Nosnou konstrukcí FVE se tedy budově udělila nová funkčnost a montáží se tato nosná konstrukce stala nedílnou součástí této „nosné“ budovy, tj. jejím technickým zhodnocením. Stejný názor dle žalovaného sdílí i odborná literatura – např. článek Ing. S. v Daňovém expertu 2011/8. Elektřinu ze slunečního záření lze bezpochyby vyrábět i bez budovy, avšak oddělením nosných konstrukcí FVE panelů již budova neslouží k instalaci majetku využívaného k výrobě elektřiny ze slunečního záření, čímž ztrácí tuto svoji funkčnost a dojde tím k jejímu znehodnocení. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2009, č. j. 22 Ca 280/2008, jehož se žalobkyně dovolává, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 3/2010-144, který v něm dovodil, že je nutno vždy pro daňové účely zkoumat a priori hledisko funkční a účelové a nejprve je proto třeba individuálně určit funkci a účel stavby a teprve následně posoudit, co ten který účel stavby umožňuje. Žalovaný popsaným způsobem v posuzované věci postupoval. K rozsudku jiného státu odmítl žalovaný přihlížet; ad c) rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, č. j. 5 Afs 3/2010-144 se vyjadřuje k Pokynu MF č. D-300, a to ve vztahu k starším zdaňovacím obdobím. Pokyn GFŘ D-6 z hlediska použití nahradil Pokyn MF D-300. Žalovaný vycházel při výkladu nejen z pokynu GFŘ D-6, ale i z Přílohy č. 1 k ZDP. Závěrem žalovaný uvedl, že žalobkyně si svým jednáním odporuje, neboť na jedné straně tvrdí, že v případě nosných konstrukcí FVE panelů a kabeláže pro rozvod elektrické energie z FVE článků se nejedná o technické zhodnocení hal, zároveň však na straně druhé doložila veškeré údaje k tomu, aby mohla uplatnit odpisy z technického hodnocení budov, které jí byly v rámci odvolacího řízení zohledněny.

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Krajský soud rozhodoval o věci samé bez jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

6. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 65 Af 110/2016-46 žalobou napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro vadu způsobenou vnitřní rozporností odůvodnění rozhodnutí v otázce povahy předmětných nosných konstrukcí FVE, a dále pro nezákonnost v podobě nesprávného právního posouzení z důvodu nesprávného výkladu pojmu technické zhodnocení budovy. Krajský soud se přiklonil k závěru, že nosné konstrukce jsou součástí technologického vybavení FVE. Krajský soud přiznal relevantnost tvrzení žalovaného, že instalací nosných konstrukcí FVE získaly předmětné budovy novou funkci pasivního „stojanu“ či „nosiče“ FVE, avšak nesouhlasil se závěrem, že by tímto způsobem došlo k technickému zhodnocení budovy ve smyslu její modernizace a že by případné odinstalování těchto nosných konstrukcí budovy znehodnotilo.

7. Rozsudek krajského soudu byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 8 Afs 233/2018-35, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2019. Současně vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

8. Nejvyšší správní soud nejprve vyslovil nesouhlas se závěrem krajského soudu o vnitřní rozpornosti rozhodnutí. Uvedl, že při zasazení závěrů žalovaného do kontextu celého rozhodnutí je zřejmé, že tyto nejsou protichůdné a že žalovaný dospěl jednoznačně k závěru, že stavební část elektrárny je nutné odepisovat jako technické zhodnocení budovy. Nejvyšší správní soud tudíž neshledal, že by odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahovalo vady, které by vedly k rozpornosti takové intenzity, že by bylo nutné jej zrušit pro nepřezkoumatelnost.

9. K posouzení stěžejní námitky žalobkyně Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek v obdobné věci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 Afs 307/2017-33, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, z něhož zdejší soud vycházel. V uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že stavební část fotovoltaické elektrárny (nosné konstrukce - stojany, kabelové svody, zabezpečení, přípravné práce a výměnu střech) není možné odepsat postupem dle § 30b zákona o daních z příjmu, přičemž uvedl, že v této věci neměl důvod se od závěrů uvedeného rozhodnutí odchýlit.

10. Dále Nejvyšší správní soud výslovně uvedl: „

19. Jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 346/2010 Sb., kterou bylo výše uvedené ustanovení přijato do zákona o daních z příjmu, s ohledem na to, že „více jak tři čtvrtiny nákladů je nutné vynaložit na technologickou část solárních zařízení a pouze necelou jednu čtvrtinu na stavební část solárních zařízení s tím, že stavební část těchto zařízení je zpravidla zařazena v odpisové skupině 4 s dobou odpisování 20 let (v případě staveb na dobu určitou dokonce zpravidla na 30 let), se navrhují uvedené změny jen pro technologickou část tohoto majetku. Z důvodu jednodušší aplikace návrhu je technologická část, která je tvořena zejména solárními panely, měniči a rozvaděči, vymezena jejím zařazením do skupin Standardní klasifikace produkce kódem 31.10, 31.20 nebo 32.

10. Změna je navržena s přihlédnutím k tomu, že u solárních technologií došlo k výraznému snížení pořizovacích cen zejména solárních panelů a ke zvýšení jejich účinnosti.“

20. Nejvyšší správní soud se zabýval také tím, zda při posuzování předestřené právní otázky lze vycházet ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2010, čj. 5 Afs 3/2010-144, jak učinil krajský soud, a dospěl k závěru, že nikoliv. Uvedený rozsudek se sice obecně zabýval výkladem pojmu „samostatná movitá věc“ pro účely daňových odpisů u věcí spojených s nemovitou věcí, ale nezabýval se nijak odpisy majetku využívaného k výrobě elektřiny. Pro tento majetek jsou však zákonem stanovena výše uvedená speciální pravidla.

21. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 21. března 2019, čj. 5 Afs 307/2017- 33 „znění § 30b zákona o daních z příjmů je jednoznačné a nevzbuzuje pochybnosti, kterého hmotného majetku se režim odpisování dle tohoto ustanovení týká. Nadto je smysl a účel ustanovení zřetelně vysvětlen v důvodové zprávě (jejíž znění krajský soud v napadeném rozsudku opomenul). Podle citovaného ustanovení se odpisuje výhradně taxativně vymezený hmotný majetek označený ve Standardní klasifikaci produkce (SKP) kódem skupin 31.10, 31.20 nebo 32.

10. Vzhledem k povaze produkce, která splňuje uvedenou klasifikaci, do těchto skupin spadají například solární panely, měniče a rozvaděče. Odpisování podle § 30b zákona o daních z příjmů se má zjevně týkat pouze takto vymezené tzv. technologické části FVE (nejedná se o právní pojem, ale o pomocné jazykové vyjádření toho, jakých zařízení se ustanovení v obecné rovině týká). Oproti tomu tzv. stavební část FVE do uvedených skupin zařadit nelze a její odpisování zůstalo beze změny (odpisuje se dle jiných příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů).“ Jak Nejvyšší správní soud poukázal v citovaném rozsudku, výše uvedené závěry jsou ostatně obecně přijímány taktéž odbornou literaturou.

22. V daném případě je podstatné, že stojany a kabelové svody byly pevně spojeny s budovami, na jejichž střeše je FVE umístěna; jedná se tak o technické zhodnocení budov, které zvyšuje jejich vstupní (zůstatkovou) cenu. Vzhledem k tomu, že vlastník budov jako pronajímatel udělil v části II. bodu 4 písm. d) nájemní smlouvy ze dne 24. 9. 2010, která je součástí správního spisu, žalobkyni souhlas s odepisováním technického zhodnocení budov, Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s posouzením stěžovatele, podle něhož kabelové svody, zabezpečení a stojany měly být odpisovány podle § 28 odst. 3 zákona o daních z příjmů (jako technické zhodnocení pronajatého hmotného majetku).

23. Za nepřiléhavé považuje Nejvyšší správní soud také tvrzení žalobkyně, z nichž vyšel v napadeném rozsudku krajský soud a které nemohou zvrátit výše citované závěry, že umístění fotovoltaické elektrárny na střeše budovy nemá vliv na její funkci a účel. Nejen z faktického stavu, o kterém není žádných pochyb (tj. že na budovách je umístěna funkční fotovoltaická elektrárna vyrábějící elektrickou energii, která je dodávána do sítě), ale také z nájemních smluv plyne, že na střechách budov byla se souhlasem vlastníka umístěna fotovoltaická elektrárna a v důsledku uvedeného byla na budovách umístěna potřebná zařízení (kabeláž apod.). O popsané změně budov byl zjevně zpraven také stavební úřad, který k této stavbě vydal dne 11. 10. 2010 kolaudační souhlas. Ačkoliv z obecné judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se daňových odpisů, z níž vycházel krajský soud v napadeném rozsudku, vyplývá, že je třeba vycházet z původní funkce a účelu, za jakým byla „nosná“ budova zkolaudována, pro účely daňových odpisů FVE nelze s ohledem na § 30b zákona o daních z příjmů vycházet pouze a výhradně z původně vydaného kolaudačního rozhodnutí (souhlasu).

24. Stejně jako již Nejvyšší správní soud učinil ve věci sp. zn. 5 Afs 307/2017, je pak na místě závěrem poukázat na to, že závěry o odpisování stavebních částí fotovoltaické elektrárny nelze dovodit z Pokynu D-6, jak to činí stěžovatel. V bodu 1 k § 26 je pouze stanoveno, že technologická zařízení na výrobu elektrické energie jsou samostatnou věcí, i přesto, že jsou pevně spojena se stavbou. Odpověď ve vztahu ke stavební části fotovoltaické elektrárny z uvedeného dovodit nelze.“ 11. Z citovaných závěrů vyplývá, že se Nejvyšší správní soud vypořádal se všemi žalobními body, přičemž tyto shledal nedůvodnými. Nejvyšší správní soud vyvrátil argumentaci žalobkyně, že nosné konstrukce jsou samostatným hmotným majetkem a naopak aproboval závěr žalovaného o tom, že kabelové svody, zabezpečení a stojany, jejichž pomocí je technologie fotovoltaické elektrárny umístěna na střeše budovy, a které jsou s budovou pevně spojeny, jsou technickým zhodnocením budovy, které zvyšuje jejich vstupní (zůstatkovou) cenu, a tudíž je nelze odepisovat podle § 30b ZDP.

12. Žalobkyně po doručení kasačního rozsudku zaslala soudu dne 12. 5. 2019 podání, které nazvala doplněním žaloby, v němž vyjádřila svůj nesouhlas jak s některými tvrzeními krajského soudu ve zrušeném rozsudku, tak se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem. Zejména zdůraznila, že dle jejího přetrvávajícího názoru nejsou nosné konstrukce součástí pořizovací ceny FVE, ani nejsou technickým zhodnocením budovy, nýbrž jsou samostatným hmotným majetkem. Namítal, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně zabýval tím, zda nosné konstrukce slouží funkci budovy. Vytknul Nejvyššímu správnímu soudu, že se nevyjádřil k tvrzení žalobkyně, že vyrobená elektřina z FVE panelů umístěných na střeše nenapájí budovu, ani se elektřina v budově nevyrábí, tudíž mohou těžko nosné konstrukce funkci a účelu budovy sloužit. Dále žalobkyně rozporovala závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že by odstraněním nosných konstrukcí došlo k účelovému a funkčnímu znehodnocení budovy, neboť není-li budova elektřinou z FVE panelů napájena ani se v budově elektřina nevyrábí, slouží budova stále stejně svému původnímu účelu v porovnání se stavem před umístěním nosných konstrukcí a stavem po jejich oddělení. Odstraněním nosných konstrukcí tak sice dle žalobkyně dojde ke snížení vybavenosti budovy, nedojde však ke snížení vybavenosti z hlediska funkce. Technickým zhodnocením budovy by dle žalobkyně byly nosné konstrukce tehdy, pokud by se v budově vyráběla elektřina ze slunečního záření. V takovém případě by byly přiléhavé závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 ve věci výroby elektřiny z vodní turbíny umístěné v budově, které Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2019, č. j. 5 Afs 307/2017-33 citoval. V případě žalobkyně se však v budově elektřina ze slunečního záření nevyrábí a budova tak k funkci FVE panelů neslouží. Nosné konstrukce proto nemohou být technickým zhodnocením budovy. O nesprávnosti závěru Nejvyššího správního soudu dle žalobkyně svědčí důsledek v podobě nutného, avšak nesmyslného závěru o tom, že v případě umístění nosných konstrukcí na pozemek dojde k technickému zhodnocení pozemku. Odstraněním nosných konstrukcí pro FVE panely by však bezpochyby k funkčnímu znehodnocení pozemku nedošlo, neboť ten by i nadále sloužil stejně kvalitně svému původnímu účelu. Závěrem žalobkyně opětovně odkázala na závěry, které učinil Najvyšší súd Slovenskej republiky v rozsudku ze dne 23. 4. 2009, č. j. 3 Sžf 101/2008.

13. Krajský soud k citovaným výtkám uvádí, že revidoval části rozsudku, v nichž reprodukoval obsah podání žalobkyně a vyňal ta tvrzení, u nichž žalobkyně namítla jejich nesoulad s obsahem žaloby. Revidovat závěry Nejvyššího správního soudu však krajskému soudu nepřísluší, neboť je právním názorem Nejvyššího správního soudu dle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán. K rozsahu vázanosti krajského soudu zrušujícím rozsudkem se sám Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 74/2017 - 28, kde uvedl, že „pokud krajský soud (byť i důvodně) nesouhlasí s právními závěry či skutkovým hodnocením Nejvyššího správního soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozsudku, je přesto povinen je v dalším řízení respektovat (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Princip kasační závaznosti právního názoru instančně nadřízeného soudu je procesním odrazem hierarchického uspořádání soudní soustavy. Není přitom samoúčelný, smyslem jeho zachovávání je jednak rychlost a hospodárnost výkonu soudnictví, jednak právní jistota účastníků soudního řízení a z ní vyplývající důvěryhodnost rozhodovací činnosti soudů“ Krajský soud za této situace nebyl oprávněn jakkoli měnit či korigovat rozsudek Nejvyššího správního soudu či s ním polemizovat.

14. S ohledem na výše uvedené krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení