65 C 121/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o na náhradu škody podle z.č. 82/1998 Sb. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 523.924 Kč.

II. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 290 409 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 26.684 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce žalobou uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy s ohledem na okolnosti případu, tj. nepřiměřenost délky správního řízení včetně navazujících soudních řízení a charakter řízení, požaduje za přiměřené poskytnutí zadostiučinění ve výši celkem 814.333 Kč. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce jakožto oprávněné osoby, pan [příjmení] [celé jméno žalobce] uplatnil dne 28. 4. 1992 restituční nárok podle zákona o půdě, jako oprávněná osoba ve smyslu ustánovení § 4 odst. 1 zákona o půdě na vydání bývalé zemědělské usedlosti [adresa] v k.ú. [anonymizováno], kterou získal spolu s otcem [jméno] [celé jméno žalobce] na základě kupní smlouvy [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum], zapsanou v jejich prospěch ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro k.ú. [anonymizováno]. Vzhledem k tomu, že původní spoluvlastník pan [jméno] [celé jméno žalobce] zemřel dne [datum] stal se oprávněnou osobou v celém rozsahu pan [příjmení] [celé jméno], jako jeho zákonný dědic, což bylo potvrzeno Potvrzením Státního notářství [obec] ze dne [datum] Pan [obec] [celé jméno] zemřel dne [datum]. Podle usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], byli zákonnými dědici manželka [jméno] [příjmení], dcera [jméno] [příjmení] [příjmení] a synové [jméno] [celé jméno] a [celé jméno žalobce]. Podle vyjádření ze dne [datum] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce] nežádají, aby byl restituční nárok v jejich prospěch vyřizován. Vzhledem k tomu se na základě usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] ve spojení s ustanovením § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, stal oprávněnou osobou pan [celé jméno žalobce]. Z toho důvodu rozhodoval [anonymizována dvě slova] o uplatněném restitučním nároku jen ve prospěch žalobce. Žalobce poukazuje na to, že jeho restituční nárok, jakožto nárok oprávněné osoby nebyl po dobu 30 let od jeho uplatnění vyřízen. Taková délka restitučního řízení je zjevně nepřiměřená. Vzhledem k tomu, že správní řízení včetně navazujících soudních řízení nejsou do dnešního dne, tedy po uplynutí 30 let od uplatnění restitučního nároku, zcela skončeny, uplatňuje žalobce ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce restitučního správního řízení, včetně navazujících soudních řízení. Žalobce podotýká, že z jeho strany nedošlo k žádnému zdržování či pochybení ve věci, které by vedlo k neúměrnému prodlužování restitučního řízení, když se nechoval obstrukčně a naopak se aktivně snažil stav řízení zjisti a jeho ukončení urychlit. Žalobce poukazuje také na význam restitučních řízení, když hlavním cílem restitucí je ze strany státu napravit nespravedlnosti a křivdy, kterých se stát v minulém nedemokratickém režimu vůči poškozeným osobám dopustil. Zároveň vzhledem k celkovému množství předmětných nemovitostí je zřejmé, že význam takového řízení je pro žalobce vysoký.

2. Žalovaný k žalobě uvedl, že lze učinit nesporným, že restituční řízení, vedené podle zákona o půdě trvá od [datum], kdy právní předchůdce žalobce uplatnil nárok u pozemkového úřadu, dosud, protože [země] [anonymizována čtyři slova] podala dovolání do rozsudku rajského [anonymizována dvě slova] [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Žalovaný uvádí, že se jednalo o obzvláště složitý restituční případ, neboť se jednalo o nedokončené přídělové řízení, v důsledku čehož chyběly doklady o přechodu požadovaného zemědělského majetku na stát a podklady umožňující identifikaci tohoto majetku. Správní orgán uvádí, že se žalobce a ani jeho právní předchůdce aktivně nepodíleli na vyřizování restitučního nároku. Svědčí o tom skutečnost, že z jejich strany nebylo reagováno na výzvy k doplnění dokladů a v případě žalobce ani na předvolání k ústnímu jednání. Délka restitučního řízení byla ovlivněna především zcela mimořádnou složitostí tohoto řízení, posuzováním, zda se jedná o nedokončené přídělové řízení a od toho se odvíjejícího rozdílné posouzení restitučního nároku správním orgánem, který vycházel ze znění zákona o půdě ve spojení se závazným pokynem a podklady vypracovanými příslušným katastrálním úřadem, a soudem, který vycházel ze znaleckého posudku oprávněného zeměměřického inženýra [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení] [číslo] [příjmení], [anonymizováno], který provedl identifikaci parcel a geometrický plán, podle kterého mohl být proveden zápis vydávaných pozemků do katastru nemovitostí. Ke zvýšenému významu řízení pro žalobce pak nelze v této věci vůbec přihlížet, když se v prvé řadě jedná o přídělce (a nikoliv původní vlastníky majetku) a samotné přídělové řízení nebylo dokončeno. K tomu je třeba též zohlednit, že ve věci bylo rozhodováno nejméně na pěti stupních správních a soudních orgánů, přičemž až soud konstatoval, že lze nahradit ztotožnění parcel provedené katastrálním úřadem znaleckým posudkem. S ohledem na to, že je prokázáno, že restituční řízení trvá více než 30 let, je zároveň prokázáno, že došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, v němž je uvedeno, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 pak Nejvyšší soud vyložil, že na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Vzhledem k výjimečné složitosti věci a charakteru původního řízení se konstatování porušení práva, za které se tímto žalovaný žalobci omlouvá, jeví jako vhodnou a dostatečnou formou zadostiučinění. Proto žalovaný navrhuje žalobu na úhradu zadostiučinění ve výši 814 333 Kč zamítnout.

3. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, která vzal soud za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř., má za prokázané, že právní předchůdce žalobce jakožto oprávněné osoby, pan [příjmení] [celé jméno žalobce] uplatnil dne [datum] (doručen [datum], datován [datum]) restituční nárok podle zákona o půdě. (viz důkaz spis [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [číslo], uplatnění nároku)

4. Ze spisu [anonymizována čtyři slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [číslo] se dále podává: že původní spoluvlastník pan [jméno] [celé jméno ] zemřel dne [datum] stal se oprávněnou osobou v celém rozsahu pan [příjmení] [celé jméno], jako jeho zákonný dědic, což bylo potvrzeno [anonymizována dvě slova] notářství [obec] ze dne [datum] Pan [celé jméno] [celé jméno žalobce] zemřel dne [datum]. Podle usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka], byli zákonnými dědici manželka [jméno] [příjmení], dcera [jméno] [příjmení] [příjmení] a synové [jméno] [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce]. Podle vyjádření ze dne [datum] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce] nežádají, aby byl restituční nárok v jejich prospěch vyřizován. Vzhledem k tomu se na základě usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp.zn. [spisová značka] ve spojení s ustanovením § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, stal oprávněnou osobou pan [celé jméno žalobce]. (viz důkaz obsažená listina usnesení [název soudu] č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], vyjádření k přechodu uplatněného restitučního nároku ze dne [datum]) 1. 6. 1992 byl žadateli zaslán seznam dokladů, které je nutné doplnit; 6. 2. 1995 - pozemkovým úřadem byla objednána identifikace pozemků; dopisem ze dne 9. 10. 2009 pozemkový úřad vyzval p. [jméno] k předložení chybějících dokladů, které, jak vyplývá ze spisu nedodal; 19. 11. 2009 správním archivem [anonymizováno] zaslány doklady k [anonymizována dvě slova] v k.ú. [anonymizováno]; 12. 5. 2009 pozemkový úřad urgoval p. [celé jméno žalobce] k předložení chybějících dokladů, které dodal pouze částečně; dopisem ze dne 16. 6. 2010 (vypravený dne 17. 10. 2010) pozemkový úřad předvolal p. [celé jméno žalobce] k ústnímu jednání, přičemž ze spisu se nepodává, že by se předvolaný dostavil; dopisem ze dne 30. 8. 2010 (vypravený dne 31. 8. 2010) pozemkový úřad předvolal p. [celé jméno žalobce] k ústnímu jednání přičemž ze spisu se nepodává, že by se předvolaný dostavil. (obdobně také 19. 1. 2011, 17. 3. 2011, 4. 2. 2011); dne 2. 5. 2011 [anonymizována dvě slova] v [obec] vydal rozhodnutí [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] dne [datum rozhodnutí], kterým rozhodl tak, že oprávněné osobě přísluší v celém rozsahu restitučního nároku [anonymizováno] s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a) a f) zákona o půdě (viz důkaz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]); dne [datum] [stát. instituce] [ulice] [anonymizována dvě slova] rozhodnutí [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo] dne [datum rozhodnutí] ve zkráceném přezkumném řízení z podnětu pana [celé jméno žalobce] zrušil rozhodnutím [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], s ohledem na to, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, a správnímu orgánu bylo doporučeno doplnit řízení o podklady (identifikaci parcel) z katastrálního úřadu. (viz důkaz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], čj. [číslo] [číslo], podnět žalobce ze dne [datum] čj. [číslo] [rok] [číslo] doplnění doložení dokladů k přezkumnému řízení ze dne [datum]); [anonymizována tři slova] [obec] požádal o identifikaci parcel, přičemž 17. 8. 2012 odpověděl ředitele [anonymizována dvě slova] [obec] o nemožnosti vyhotovit objednávku plnohodnotného srovnávacího sestavení parcel s odkazem na ustanovení § 13 odst. 5 vyhlášky č. 162/1992 Sb., v platném znění a Pokyn [anonymizována tři slova], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] společném postupu při uplatňování § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. (viz důkaz dopis pozemkového úřadu pro [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [datum] [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována tři slova] [datum] [anonymizována tři slova] [pozemkový úřad]); 1. 8. 2013 proběhlo jednání za účasti zástupce žalobce a Státního pozemkového fondu (viz důkaz zápis z jednání ze dne 1. 8. 2013); 10. 12. 2013 - pozemkový úřad o nároku opětovně rozhodl na základě uvedeného sdělení katastrálního úřadu [anonymizována tři slova], Krajský [anonymizována tři slova] [územní celek], správní orgán, rozhodl opětovně o nároku na navrácení zemědělské usedlosti [adresa] v k.ú. [anonymizováno] rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], a to tak, že panu [celé jméno žalobce] nelze s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě vydat st. p. [číslo] st. p. [číslo] st. p. [číslo] st. [parcelní číslo] vše v k. ú. [anonymizováno] a nelze mu vydat v návaznosti na ust. § 11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě zemědělské pozemky o celkové výměře [anonymizováno], [číslo] ha v k.ú. [anonymizováno]. Současně v tomto rozhodnutí uvedl, že oprávněné osobě náleží za nevydané nemovitosti náhrady dle ust. § 11a odst. 1, 2, § 16 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona o půdě. (viz důkaz rozhodnutí [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum]); dne 3. 11. 2017 proběhlo jednání za účasti zástupce žalobce a Státního pozemkového fondu (viz důkaz protokol z jednání ze dne 3. 11. 2017).

5. Ze spisu sp. zn. [spisová značka] vedeného [název soudu] se podává: žalobce žalobou ze dne 14. 2. 2014 napadl rozhodnutí ze dne 10.12.2013 [číslo jednací], dle části páté o.s.ř. s tím, že požaduje, aby bylo určeno, že je vlastníkem jednotlivých pozemků původního hospodářského přídělu k hospodářské budově [adresa] v k. ú. [anonymizováno]; dne 19. 2. 2014 byla usnesením č.j. [číslo jednací] uložena povinnost zaplatit soudní poplatek; dne 3. 3. 2014 byl zaplacen soudní poplatek; dne 10. 3. 2014 byl o usnesením [číslo jednací] uloženo žalovanému povinnost se dle § 114a o.s.ř. vyjádřit; dne 23. 4. 2014 požádal soud o zapůjčení správního spisu; dne 26. 5. 2014 urgoval soud zapůjčení spisu; dne 4. 7. 2014 rozhodl soud usnesením č.j. [číslo jednací] o přibrání dalšího účastníka; dne 18. 9. 2014 proběhlo jednání ve věci; dne 6. 11. 2014 proběhlo jednání ve věci; dne 28. 11. 2014 bylo k žádosti žalobce odročeno jednání nařízené na den 4. 12. 2014; dne 14. 8. 2015 podal žalobce návrh na přerušení řízení; dne 18. 8. 2015 vyzval soud k vyjádření se k návrhu na přerušení řízení; dne 18. 9. 2015 soud usnesením č.j. [číslo jednací] řízení přerušil; dne 22. 7. 2016 soud usnesením č.j. [číslo jednací] rozhodl o pokračování v řízení; dne 18. 11. 2016 požádal soud o odborné vyjádření; dne 2. 12. 2016 požádal žalobce o sdělení stavu řízení; dne 6. 12. 2016 sdělil soud žalobci postup v řízení; dne 3. 3. 2017 soud ustanovuje usnesením č.j. [číslo jednací] znalce; dne 3. 7. 2017 byl doručen soudu znalecký posudek; dne 11. 8. 2017 soud usnesením č.j. [číslo jednací] přiznal znalečné; dne 23. 11. 2017 proběhlo jednání; dne 8. 2. 2018 proběhlo jednání; dne 2. 3. 2018 soud usnesením čj. [číslo jednací] přiznal znalečné; dne 13. 4. 2018 proběhlo jednání; dne 5. 6. 2018 soud ustanovuje znalce usnesením č.j. [číslo jednací] (doplněné 26. 6. 2018 a 20. 7. 2018); dne 19. 3. 2019 soud usnesením č.j. [číslo jednací] přiznal znalečné; dne 3. 4. 2019 odvolání žalobce do usnesení č.j. [číslo jednací]; dne 30. 4. 2019 předložení věci s odvoláním; dne 26. 7. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o odvolání usnesením č.j. [číslo jednací]; dne 7. 11. 2019 proběhlo jednání; dne 2. 1. 2020 soud přiznal znalečné usnesením č.j. [číslo jednací]; dne 12. 3. 2020 proběhlo jednání; dne 3. 9. 2020 proběhlo jednání a byla připuštěna změna žaloby; dne 15. 10. 2020 proběhlo jednání; dne 27. 10. 2020 soud přiznal znalečné usnesením [číslo jednací]; dne 10. 11. 2020 bylo podané odvolání do usnesení [číslo jednací]; dne 10. 12. 2020 proběhlo jednání; dne 18. 12. 2020 proběhlo jednání – vyhlášení rozsudku [název soudu] č.j. [číslo jednací] rozhodl, že žalobci nelze vydat pozemek [anonymizována dvě slova], který vznikl geom. plánem [číslo] ze dne 6. 12. 2018, jehož součástí je budova s [adresa], [anonymizována dvě slova], pozemek [anonymizována dvě slova], jehož součástí je budova s ev. [číslo] stavba pro rodinnou rekreaci, bývalou budovu [adresa] včetně přilehlých hospodářských budov patřících k hospodářskému přídělu [adresa], pozemek parc. [číslo] pozemek č. parc. [číslo], který vznikl geom. plánem [číslo] pozemek parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí] a odvolal se na § 14 zákona o půdě s tím, že za ně žalobci přísluší náhrada. Soud dále určil, že žalobce je vlastníkem pozemků uvedených ve výroku III. rozsudku, které vznikly, až na pozemky č. parc. [číslo], [číslo] a parc. [číslo] oddělením geom. plánem [číslo] vše v k. ú. [anonymizováno]. Geometrický plán vypracoval úředně ověřený oprávněný zeměměřický inženýr [anonymizována dvě slova] [obec] Čada, [anonymizováno] (viz důkaz rozsudek OS v [obec] ze dne [datum rozhodnutí] čj. [číslo jednací]); dne 15. 2. 2021 bylo podané odvolání do rozsudku; dne 26. 4. 2020 byl předložen rozsudek s odvoláním; dne 28. 1. 2022 proběhlo jednání odvolacího soudu a vyhlášen rozsudek č.j. [číslo jednací], kterým byl výše uvedený rozsudek [název soudu] potvrzen. (viz důkaz rozsudek KS v [obec] ze dne 28. 1. 2022 čj. [anonymizováno] [číslo]); dne 22. 3. 2022 bylo vydáno usnesení o odvolání č.j. [číslo jednací]; dne 26. 4. 2022 předložení věci s odvoláním; dne 30. 5. 2022 rozhodnutí o odvolání do usnesení o nákladech; dne 9. 5. 2022 bylo podáno dovolání; dne 28. 6. 2022 došlo k předložení věci dovolacímu soudu; dne 10. 8. 2022 bylo vydáno rozhodnutí o dovolání usnesením č.j. [číslo jednací] bylo dovolání odmítnuto; dne 16. 9. 2022 nabylo usnesení č.j. [číslo jednací] právní moci.

6. Soud má dále za prokázané, že žalobce uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody dopisem ze dne 30. 5. 2022 doručeného žalovanému dne 31. 5. 2022, přičemž žalovaný dopisem ze dne 9. 6. 2022 tento nárok odmítl. (viz důkaz žádost o poskytnutí zadostiučinění ze dne 30. 5. 2022, reakce MZ [anonymizováno] ze dne 9. 6. 2022)

7. Soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že získal dostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Zamítl tak pro nadbytečnost návrh důkazu: účastnickým výslechem žalobce a výslechem paní [příjmení]. Podle § 5 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném v rozhodném období (dále jen:„ OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 citovaného ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 3 citovaného ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. Při posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku soud nejprve zdůrazňuje, že žalobce se žalobou domáhá náhrady nehmotné újmy za nepřiměřenou délku řízení, a to: -ve správním řízení o restitučním nároku uplatněném dne 28. 4. 1992 (vedený ve spise [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [číslo]); -v navazujícím soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] [název soudu].

9. Soud dále konstatuje, že byla naplněna podmínka předběžného projednání nároku dle § 14 odst. 3 OdpŠk, kdy na řízení správní a navazující soudní je třeba pohlížet jako na jeden celek (viz níže). Žaloba byla podána 31. 5. 2022. Jak z výše uvedeného vyplývá, rozhodným okamžikem se kterým lze spojit konec“ jednotného řízení“ je datum 16. 9. 2022. Žalobce uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody dopisem ze dne 30. 5. 2022 doručeného žalovanému dne 31. 5. 2022, přičemž žalovaný dopisem ze dne 9. 6. 2022 tento nárok odmítl. Podmínka předběžného projednání nároku tak byla splněna.

10. Pro odpověď, zda může žalobce uplatnit úspěšně nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku posuzovaného správního řízení (a navazujícího soudního řízení), je v projednávané věci významné, a to s ohledem na stávající judikatorní závěry, jestli lze v případě posuzovaného správního řízení mít za to, že šlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.

11. Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části:

1. Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku?

2. Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu?

3. Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy? V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky. Při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod [číslo] 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen:„ Stanovisko“), je nutné v takovém případě veškeré závěry ve Stanovisku vyjádřené aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají. (pro srovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn.

III. ÚS 3326/15)

12. Ve světle uvedeného soud zdůrazňuje, že uplatněný nárok žalobce v řízení před pozemkovým úřadem, byl restitučním nárokem, na jehož výsledku závisí konstatování existence vlastnictví nemovitostí, u kterých byl restituční nárok uplatněn. Ať kladné, či záporné rozhodnutí má určující, zásadní a vážný důsledek pro existenci vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. To že vlastnické právo a jeho ochrana má svůj základ ve vnitrostátním právu, a je soukromoprávní povahy, je zcela zřejmé. Současně, jak bylo výše konstatováno, na řízení před správním orgánem navazovalo řízení soudní. Nejvyšší soud již v minulosti postavil najisto, že takové řízení podléhá Úmluvě a potažmo i Stanovisku (k posuzování restitučních řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

13. Další významnou otázkou v projednávané věci, tj. zda a za jakých okolností správní řízení a soudní řízení při posuzování délky řízení tvoří jeden celek, se opakovaně zabýval ve své judikatuře Nejvyšší soud. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, přijal závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014, Nejvyšší soud dále přijal a odůvodnil závěr, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ačkoliv odkazované rozhodnutí spojuje návaznost řízení před správními orgány výslovně s následným rozhodováním soudu v režimu správního soudnictví, skutečnost, zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního soudnictví není určující. Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4728/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2836/2017).

14. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 193/2020, spadají restituční řízení vedená na základě zákona o půdě do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto je třeba jak na správní řízení, tak i navazující soudní řízení, z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domněnka vzniku nemajetkové újmy. (pro srovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4351/2017 ze dne 25. 9. 2019)

15. Řízení o restitučním nároku uplatněném dne 28. 4. 1992 je tedy nutno brát z hlediska posuzování jeho délky za jeden celek až do jeho skončení bez ohledu na to, že postupně probíhalo před různými správními orgány a soudy v režimu správního či civilního soudnictví. (pro srovnání Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4351/2017 ze dne 25. 9. 2019) Současně lze dospět k závěru, že na posuzované řízení je aplikovatelný čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tím i Stanovisko, a tedy i presumpce vzniku nemajetkové újmy.

16. Pro samotnou délku posuzovaného„ jednotného řízení“ je pak pro začátek určující okamžik uplatnění restitučního nároku předchůdcem žalobce tj. 28. 4. 1992. Pro určení konce řízení, respektive rozhodné délky pro určení rozsahu nemajetkové újmy je významné skutkové zjištění, že usnesením č.j. 28 Cdo 1984/2022-638 bylo odmítnuto dovolání a které nabylo dne 16. 9. 2022 právní moci. Soud je tak názoru, že datem rozhodným pro konec řízení z hlediska posuzování délky řízení je den 16. 9. 2022 (K uvedenému soud poznamenává, že žalobce podal žalobu dne 30. 5. 2022, kdy ještě řízení neskončilo, přičemž rozhodující je stav ke dni vydání rozhodnutí a současně, délka řízení od podání žaloby do skončení řízení činí 3,5 měsíce, což je v porovnáním s celkovou délkou naříkaného řízení minoritní část.)

17. Ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč). S ohledem na uvedené zásady, soud u posuzované věci vycházel při stanovení základní částky z hranice tj. 15.000 Kč/rok (tj. 11250 Kč/měsíc), Pro první dva roky řízení byla tato částky snížena o polovinu.

18. Při určení rozhodné délky posuzovaného řízení nelze přehlédnout, že řízení bylo zahájeno žádostí [jméno] [celé jméno] ze dne [datum] a žalobce se účastníkem restitučního řízení stal teprve po jeho smrti dne [datum]. (Pan [obec] [celé jméno žalobce] zemřel dne [datum]. Podle usnesení [název soudu] ze dne 20.7.1999, sp.zn. [spisová značka], byli zákonnými dědici manželka [jméno] [příjmení], dcera [jméno] [příjmení] [příjmení] a synové [jméno] [celé jméno] a [celé jméno žalobce]. Podle vyjádření ze dne [datum] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce] nežádají, aby byl restituční nárok v jejich prospěch vyřizován.) K uvedenému soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud již ve Stanovisku vysvětlil, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Míru odčinění této újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. Stanovisko a rozsudek senátu první sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, v téže věci). Pokaždé je však nutno výslednou částku stanovit s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).

19. Soud tak shrnuje, že pro uplatněný nárok je rozhodným počátek řízení 28. 4. 1992 a rozhodný konec řízení 16. 9. 2022, přičemž v období od 28. 4. 1992 do 22. 1. 1999 byl účastníkem řízení toliko právní předchůdce žalobce. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, by tak soud hodnotil relativně samostatně dvě období, a to období od 28. 4. 1992 do 22. 1. 1999 (kdy byl účastníkem řízení toliko právní předchůdce žalobce) a období od 23. 1. 1999 do 16. 9. 2022 (kdy byl účastníkem řízení sám žalobce). Soud však předesílá, že v případě uplatněného restitučního nároku otcem, který následně přešel po jeho smrti na syna, je možné hodnotit vzniklou nemajetkovou újmu a zásah do sféry chráněných zájmů v souvislosti s nepřiměřenou délkou v principu totožně, neboť je zcela zřejmé, že význam restitučního řízení a odčinění majetkových křivd zasahuje rodinné účastníky v podstatě stejnou měrou, a to právě s ohledem na dědické a majetkové souvislosti rodinného majetku. Jinými slovy, význam řízení pro dědice původního žadatele, a tím i negativní důsledky vyplývající z nepřiměřené délky řízení, jsou pro dědice a původního žadatele totožné. Z uvedeného vyplývá, že lze výši nemajetkové újmy stanovit pro obě období shodně.

20. S ohledem na výše uvedené zásady u posuzované věci soud vycházel při stanovení základní částky z hranice 15.000 Kč/rok (tj. 1250 Kč/měsíc). Pro základní částku platí výpočet: 1250 Kč/měsíc tj. 436.603 Kč (Pro první dva roky byla částka stanovena na , tj. 15.000 Kč).

21. Takto stanovená základní částka, byla v obou obdobích následně modifikována ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. soud přihlédl při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud zdůrazňuje, že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného, přičemž i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, a to jednak projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době, jednak projednání věci v souladu s právními předpisy a s garancí spravedlivé ochrany práv účastníka. Přitom se přihlíží ke kritériím demonstrativně uvedeným v § 31a odst. 3 pod písmeny b) až e) OdpŠk. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být hodnoceny ve své celistvosti.

22. Z hlediska celkové délky řízení je v posuzovaném případě třeba nepřehlédnout, že celková délka„ jednotného řízení“ trvala cca 30 let, kdy původní účastník (otec žalobce) se nedožil jeho výsledku. Soud je názoru, že extrémní délka přesahující 30 let zakládá důvod pro navýšení základní částky, a to o 20%.

23. Z hlediska složitosti řízení je třeba v posuzovaném„ jednotném řízení“ zdůraznit, že se jednalo o složitý restituční nárok. Je zřejmé, že identifikace jednotlivých pozemků a titulů restitučního nároku byla složitou a vyžádala si náročné dokazování. Nelze také přehlédnout, že se sice jednalo o řízení v délce více než 30 let, současně však v rámci tohoto„ jednotného řízení“ probíhala i soudní řízení, a to na všech úrovních soudní soustavy. De facto celé„ jednotné řízení“ sestávalo z několika dílčích řízení (řízení před správním orgánem, řízení před soudem I. stupně, řízení u odvolacího soudu, řízení o dovolání), kdy každé z těchto dílčích řízení vyžaduje odpovídající lhůty k realizaci procesních postupů. Muselo být rozhodováno o procesním nástupnictví. Všechny tyto okolnosti byly významnou příčinou prodloužení řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, že pro závěry o složitosti věci je podstatné, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení, z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků. Dle názoru soudu tak lze mít za to, že složitost řízení se na celkové délce„ jednotného řízení“ podílela 20%, což zakládá důvod pro snížení základní částky v této výši.

24. Z hlediska jednání poškozeného v řízení, lze dle názoru soudu uzavřít, že nelze v konání žalobce (a jejího právního předchůdce) shledat znaky obstrukčního chování a nelze mít za to, že žalobce zavinil průtahy v řízení či se negativně podílel na celkové době řízení. Soud je názoru, že ač lze v procesních postupech žalobce v rámci správního řízení (viz opakované předvolávání, opakované výzvy k doplnění důkazů), nalézt dílčí kroky podílející se na prodloužení doby řízení, podílely se na celkové délce řízení zcela marginální částí. Taktéž nelze přičítat důsledky délky řízení ve vazbě na uplatnění opravných prostředků. Dle názoru soudu tak není dán důvod pro moderaci základní částky z hlediska jednání žalobce (a jejího právního předchůdce) v posuzovaném řízení. Obdobné lze vztáhnout i na hledisko postupu orgánů veřejné moci během řízení, kdy postup správních i soudních orgánů ve věci lze hodnotit jako poměrně pravidelný, v rámci procesních mantinelů a v přiměřených reakcích na jednotlivá podání účastníků. Zásadním je však období velmi řídké činnosti správního orgánu v období od uplatnění nároků tj. r. 1992 až do roku 2011, kdy teprve ve věci vydal první rozhodnutí. Na celkové době řízení (přesahující 30 let) se však především podílela složitost řešeného restitučního nároku a využití jednotlivých opravných prostředků na všech úrovních rozhodování s navazujícími procesními postupy dle právní úpravy. Dle názoru soudu je tak dán důvod pro moderaci základní částky z hlediska postupu správních i soudních orgánů a navýšení o 10%.

25. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je soud toho názoru, že v restitučních řízeních mají průtahy v řízení a jeho nepřiměřená délka zvlášť závažný dopad. V těchto řízeních již nejde„ jen“ o vypořádání restitučních nároků oprávněných osob a k odčinění jim způsobených křivd, nýbrž se ve větším měřítku jedná o vypořádání se s celým minulým režimem a distancováním od této doby bezpráví. Jak se doba vyřízení restitučních nároků oprávněných odkládá, snižuje se i možnost náhradního vypořádání pro případ nevydatelnosti odňatých pozemků, kdy je s během času k dispozici stále méně a méně vyhovujících náhradních pozemků, které jsou již obecně z velké části rozebrány, a je velmi komplikované nějaké takové najít. Ať kladné, či záporné rozhodnutí má určující, zásadní a vážný důsledek pro existenci vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012), že restituční řízení nelze stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu, neboť výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění nespravedlností způsobených v minulosti. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989 (viz např. preambule k zákonu o půdě). Již s ohledem na to, že výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné napravení křivd (byť i„ jen“ majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. Soud tak shrnuje, že při posouzení významu řízení pro žalobce je názoru, že význam předmětu řízení je pro žalobce závažný. S ohledem na uvedené, soud navýšil základní částku o dalších 10 %.

26. Soud tak uzavírá, že při určení výše nemajetkové újmy pro žalobce vycházel ze základní částky ve výši 436.603 Kč, kterou dále při zohlednění individuálních znaků posuzovaného řízení navýšil o 20% z hlediska extrémní délky řízení, ponížil o 20% z důvodu složitosti posuzovaného řízení, a dále navýšil o 10%, z hlediska postupu orgánů veřejné moci navýšil o 10% a z hlediska významu řízení pro žalobce navýšil o dalších 10% Celkem tak přísluší žalobci náhrada nemajetkové újmy ve výši 523.923,6 Kč jak bylo rozhodnuto ve výroku shora ad. I. Ve zbývající části soud žalobu zamítl ve výroku shora ad. II.

27. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu splňuje podmínky aplikace ust. § 136 o.s.ř. (neboť neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit výši přiměřeného zadostiučinění). Pokud se tedy žalobci podařilo prokázat nesprávný úřední postup, imateriální újmu mu způsobenou i příčinnou souvislost mezi touto újmou a nesprávným úředním postupem, prokázal základ nároku a je třeba na něj v zásadě hledět jako na úspěšného účastníka řízení. Jevilo by se jako nespravedlivé, pokud by za to, že jeho odhad výše odškodnění nesouzněl s úvahou soudu, měl být žalobce sankcionován v rámci náhrady nákladů řízení (pro srovnání nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1310/09). Soud tak žalobci přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, ve výši 26.684 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč, a dále odměny advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2599/2013), tj. z částky 50.000 Kč ve výši 3.100 Kč (§ 7 advokátního tarifu) za celkem 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast u jednání soudu dne 7. 2. 2023, 26. 9.2023, vyjádření ve věci) Součástí náhrady nákladů řízení je i paušální náhrada 6 hotových výdajů ve výši 300 Kč, a DPH v zákonné výši.