65 C 166/2021-70

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 529 212,50 Kč takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, podle které by žalovaný byl povinen zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 529.212,50 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 529.212,50 Kč ve výši 8,25 % p.a. od [datum] do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.700 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá úhrady nemajetkové újmy ve výši 229.212,50 Kč za nepřiměřenou délku řízení, které bylo zahájeno dne [datum] [anonymizována dvě slova] [obec] a skončilo [datum] rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec]. A dále požaduje další nemajetkovou újmu, ve výši 300.000 Kč, která mu vznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním domnělého daňového podvodu po dobu několika let, přičemž žalobce označil jako skutečnost rozhodnou (v jejíž příčinné souvislosti vznikla jiná nemajetková újma) nesprávný úřední postup [anonymizována dvě slova] a Policie ČR a současně nezákonné rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [stát. instituce].

2. Žalobce uvedl, že je advokátem, který vykonával v období od [datum] do [datum] funkci likvidátora úpadce [právnická osoba], [anonymizována tři slova], [IČO], t. č. sídlem [adresa]. Žalobce při výkonu funkce likvidátora přijal na svůj depozitní účet částku 800.000 Kč s tím, že tato náleží této společnosti. Tuto příchozí platbu však Správce daně posoudil jako příjem podléhající zdanění a následně za účelem jejího zdanění vydal dodatečný platební výměr. Žalobce s vydáním platebního výměru nesouhlasil a v rámci déle než 10 let trvajícího daňového řízení pak (i po posouzení celé věci Nejvyšším správním soudem) vdané věci uspěl a [anonymizována tři slova] [obec] uznal, že jím provedené dodatečné zdanění této částky bylo neoprávněné.

3. Předmětem tohoto řízení je nárok žalobce na náhradu újmy, jež mu byla způsobena v rámci vedeného daňového řízení. Zde je nutné předně podotknout, že v důsledku předmětného řízení byla žalobci uložena dodatečným platebním výměrem ze dne [datum] vydaným Správcem daně k úhradě daně ve výši 360.928 Kč a dále k úhradě penále ve výši 72.185 Kč, tj. celkem k neoprávněné úhradě částky 433.113 Kč.

4. Tato daňová povinnost byla následně v plné výši žalovaným formou srážek z přeplatků různých daní uhrazena, tj. újma žalobci zcela objektivně vznikla. Okamžikem rozhodným pro počátek daňového řízení je den 19.4.2010, kdy byl žalobci doručen dodatečný platební výměr ukládající mu povinnost zaplatit doplatek daně z příjmu fyzických osob ve výši 360.928 Kč ale především penále z dodatečně vyměřené daně podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků ve výši 72.185 Kč. Toto daňové řízení pak bylo ukončeno dne 9. 7. 2020, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne [datum]. Dané řízení tedy trvalo od [datum] do [datum], tj. více než 122 měsíců.

5. Žalobce podáním ze dne 31. 12. 2020 uplatnil u žalovaného nárok na náhradu způsobené újmy dle zákona o náhradě škody. K dnešnímu dni však žalobce obdržel toliko stanovisko žalovaného popsané výše, s nímž nesouhlasí. Následné stanovisko žalovaného (zda uplatněný nárok na náhradu újmy přiznává (popř. v jaké výši) či nikoliv) již žalobce neobdržel.

6. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznává. Žalovaný uvedl, že dne [datum] [anonymizována tři slova] [územní celek] rozhodnutím [číslo jednací] přiznal žalobci úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 391 792 Kč. Podle § 254 odst. 6 daňového řádu úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.

7. Žalovaný tedy konstatuje, že přiznaný a vyplacený úrok z neoprávněného jednání správce daně představuje ve smyslu § 251d daňového řádu účinného ode dne 1. 1. 2021 (mimo jiné) specifickou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení řízení svým předmětem spadajících do aplikačního rámce tohoto zákona, přičemž úpravu obsaženou v tomto ustanovení je na základě zásady lex specialis derogat legi generali v takových případech nutno aplikovat přednostně před obecnou úpravou náhrady újmy způsobené při výkonu veřejné moci, obsaženou v zákoně o odpovědnosti státu za škodu. Tato peněžitá sankce plní i funkci reparační – vyjadřuje paušalizovanou náhradu škody za vydaná nezákonná rozhodnutí či nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na skutečnou daňovou povinnost žalobce.

8. Žalovaný dále uvádí, že žalobce uplatňuje žalobu za nepřiměřenou délku řízení, kdy řízení trvalo od 15. 4. 2010 do 9. 7. 2020. Posuzuje se tak období od roku 2010 do roku 2020, kdy se jedná o tvrzený nesprávný úřední postup, který má spočívat v nepřiměřené délce řízení, přičemž jelikož se posuzuje celková délka vedeného řízení, je nutno vycházet z předpisů, které platily v době, kdy bylo řízení fakticky ukončeno, tedy v okamžiku doručení rozhodnutí [anonymizována tři slova] [číslo jednací], kterým změnilo rozhodnutí správce daně ze dne 15. 4. 2010 (dodatečný platební výměr). Následná saturace postupu správce daně pak byla rovněž přiznána v roce 2020, konkrétně rozhodnutím [číslo jednací] ze dne 19. 8. 2020. Lze tak shrnout, že za tvrzený nesprávný úřední postup v řízení, které bylo ukončeno v roce 2020, byl žalobce kompenzován částkou ve výši 391 792 Kč, a to rovněž v roce 2020, přičemž tato kompenzace je plně započitatelná v intencích výše uvedené argumentace. S ohledem na učiněné zpětvzetí části nároku v částce 300 000 Kč, kdy ve zbývající části je požadován nárok v částce 229 212,50 Kč, je zcela evidentní, že došlo k plné kompenzaci žadatele a žaloba je tak zcela nedůvodná.

9. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, která vzal soud za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř., má za prokázané, že dne 18. 1. 2010 [anonymizována dvě slova] v [obec] zahájil u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Následně dne 15. 4. 2010 správce daně vyměřil žalobci dodatečným platebním výměrem [číslo jednací] daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 360 928 Kč a penále ve výši 72 185 Kč (viz důkaz protokol o daňové kontrole ze dne 18. 1. 2010, dodatečný platební výměr ze dne 15. 4. 2010, [číslo jednací])

10. Soud má dále za prokázané, že proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 15. 4. 2010 podal žalobce dne 28. 4. 2010 odvolání, na jehož základě vydalo dne 22. 12. 2010 [finanční ředitelství] v [obec] jako odvolací orgán pod [číslo jednací] rozhodnutí o odvolání, kterým odvolání žalobce zamítlo. (viz důkaz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 22. 12. 2010, [číslo jednací])

11. Soud má dále za prokázané, že dne 1. 10. 2015 [název soudu] žalobu žalobce ze dne 22. 2. 2011 proti rozhodnutí [finanční ředitelství] v [obec] zamítl rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne 1. 10. 2015 (viz důkaz rozsudek [název soudu] ze dne 1. 10. 2015, č. j. [číslo jednací])

12. Soud má dále za prokázané, že dne 28. 4. 2016 [název soudu] rozhodl o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku [název soudu] ze dne 1. 10. 2015 č.j. [číslo jednací] rozsudkem sp. zn. [číslo jednací] tak, že rozsudek [název soudu] i rozhodnutí [finanční ředitelství] v [obec] ze dne 22. 10. 2010 [číslo jednací] zrušil a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. (viz důkaz rozsudek [název soudu] ze dne 28. 4. 2016, č. j. [číslo jednací])

13. Dne 22. 11. 2016 [anonymizována tři slova] vydalo pod [číslo jednací] nové rozhodnutí, ve kterém vyslovilo závěr, že odměna likvidátora je příjmem podle ust. § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Dne 22. 12. 2016 napadl žalobou žalobce rozhodnutí [anonymizována tři slova] ze dne 22. 11. 2016, [číslo jednací] u [název soudu]. Dne 20. 8. 2019 [název soudu] rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 22. 11. 2016 zrušil rozsudkem č.j. [číslo jednací], kdy konstatoval, že žalovaný v napadeném rozhodnutí posoudil žalobcem přijatou částku 800.000 Kč jako příjem z podnikání podle § 7 zákona o daních z příjmů, ačkoliv podle rozsudku [název soudu] ze dne 28. 4. 2016 [číslo jednací] se jedná o příjem ze závislé činnosti podle § 6 zákona o daních z příjmů. (viz důkaz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 22. 11. 2016, [číslo jednací], rozsudek č.j. [číslo jednací])

14. Dne 3. 7. 2020 [anonymizováno] rozhodnutím [číslo jednací] změnilo rozhodnutí správce daně ze dne 15. 4. 2010 tak, že ve výroku napadeného rozhodnutí se text za slovy:„ ze dne 12. 04. 2010“ nahrazuje textem: stanovuje základ daně podle § 5 zákona o daních z příjmu ve výši: 327877,00 Kč, vyměřuje daň ve výši: 104928.00 Kč, vyměřuje daňovou ztrátu ve výši: 0.00 Kč, a stanovuje nárok na daňový bonus podle § 35c zákon o daních z příjmů ve výši: 0.00 Kč a současně Vám sděluje výši penále z dodatečně vyměřené daně podle § 37b odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků 20.985.00 Kč (viz důkaz rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 3. 7. 2020, [číslo jednací])

15. Soud má dále za prokázané, že rozhodnutím ze dne 19. 8. 2020 [anonymizována tři slova] [územní celek] rozhodl o výši úroku z neoprávněného jednání správce daně, kdy uvedl, že daňovému subjektu byla neoprávněně vyměřena daň ve výši 256.000 Kč a penále ve výši 51.200 Kč a proto mu přísluší dle § 254 odst. 1 daňového řádu úrok ve výši 391.792 Kč (viz důkaz rozhodnutí ze dne 19. 8. 2020, č. j [číslo])

16. Dne 31. 12. 2020 [stát. instituce] obdrželo žádost o přiměření zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, náhradu nemajetkové újmy vč. prožitých duševních útrap, dne 28. 6. 2021: [anonymizováno] sdělením [číslo jednací] žalobci sdělilo, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat. (viz důkaz Přijetí žádosti o náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. – sdělení [anonymizováno] ČR ze dne 28. 6. 2021)

17. Soud v řízení provedl i další důkazy, z nichž však pro posouzení věci nevyplynula nad rámec výše uvedeného žádná další skutková zjištění, významná pro posouzení věci, a to výpis z OR společnosti [právnická osoba], vyrozumění o převedení přeplatku.

18. Soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že získal dostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Zamítl tak pro nadbytečnost návrh důkazu: stanovisko ČAK, stanovisko Výboru pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů, odborný článek Likvidátor ze dne 1. 11. 2010, rozhovor s JUDr. Baxou, bulet advokacie č. 4/11, spis [anonymizováno] [obec], vyrozumění o možnosti prostudovat spis, výzva k nápravě. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném v rozhodném období (dále jen„ OdpŠk“) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a. rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b. nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 a 2 OdpŠk Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody u soudu se může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Při posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku soud nejprve konstatuje, že podmínka uplatnění nároku dle ustanovení § 14 a 15 OdpŠk byla splněna.

20. Žalobce vzal žalobu podáním ze dne 14. 4. 2022 částečně zpět, a to co do částky 300.000 Kč, v rozsahu nároku na poskytnutí další nemajetkové újmy. Soud se souhlasem žalovaného žalobu v tomto rozsahu zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř. usnesením ze dne 8. 6. 2022 č.j. 65 C 166/2021-36. Předmětem řízení tak nadále zůstává nárok na úhradu nemajetkové újmy ve výši 229.212,50 Kč za nepřiměřenou délku řízení, které bylo zahájeno dne 15. 4. 2010 [anonymizována dvě slova] [obec] a skončilo 9. 7. 2020 doručením rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství.

21. Ve vztahu k zákonné úpravě odpovědnosti státu za škodu soud poznamenává, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka.

22. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Současně je třeba připomenout, že skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení.

23. Ve vztahu k daňovému řízení je třeba s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zmínit, že dovolací soud zastával názor (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014), dle kterého v případě správního řízení svědčí účastníku právo na jeho přiměřenou délku pouze tehdy, jde-li o řízení, které svým předmětem spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015, dospěl Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) k závěru, že předmětem daňové kontroly není právo nebo závazek, které by mělo civilněprávní povahu, a tudíž nejde o řízení, které by spadalo pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na judikaturu ESLP, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, dospěl k závěru, dle nějž účelem kontrolního řízení je pouze prověření, zda subjekt daně řádně splnil svou daňovou povinnost. Jeho obligatorním následkem není doměření daně a stanovení penále. Platební výměr nebo dodatečný platební výměr následuje pouze tehdy, pokud výsledky kontrolních zjištění odůvodňují dodatečné stanovení daně. Kontrolní řízení nemá trestněprávní povahu, proto nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a není možné na ně aplikovat závěry uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“). Pro účely odškodňování nepřiměřené délky řízení je kontrolní řízení třeba chápat jako samostatné řízení. Dále rovněž s odkazem na judikaturu ESLP dospěl k závěru, že uložení daňového penále obnáší„ trestní obvinění“, a tudíž daňové řízení, v němž je daňovému subjektu uložena povinnost zaplatit penále, spadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Současně je však třeba respektovat ustálenou judikaturu ESLP také v závěru ohledně relevantního počátku tohoto řízení pro účely posouzení jeho přiměřené délky, případně stanovení přiměřeného zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délku. Daňové řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a tedy i Stanoviska od okamžiku, kdy je platební výměr, či dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, nebo od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví. Od tohoto okamžiku se tedy uplatní závěry uvedené ve Stanovisku a uplatní se i silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, ze které vychází ESLP, totiž že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Naopak odčinění případné újmy související s délkou řízení ve zbývajícím rozsahu se lze domáhat pouze v souvislosti s konkrétními průtahy. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, ze dne 31. 8. 2021 se však od tohoto původního názoru odklonil a vyslovil, že daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž jeho účastníkovi svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

24. Ústavní soud vyslovil ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. Pl ÚS-st. 33/11, že daňové řízení a dílčí oprávnění správce daně v jeho průběhu se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal nepřiměřeným a v důsledku porušujícím princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Obdobně Ústavní soud v minulosti shledal, že při procesu zjišťování, ověřování a vymáhání daňové povinnosti je správce daně vázán čl. 2 odst. 2 Listiny. V nálezu ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 23/20 (230/2021 Sb.); v bodě 41. Ústavní soud výslovně uvádí - v souladu s nálezem sp. zn. II. ÚS 570/20 a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3118/20 daňové řízení spadá pod ochranu práv a svobod zaručených Listinou a pod ochranu principů vlastních uspořádání společnosti v demokratický právní stát. Ústavní soud výše vysvětlil, že principy, práva a svobody zaručené ústavním pořádkem se projeví v souladu s odkazovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu i v eventuální (ne) možnosti daňového subjektu nakládat s daňovým přeplatkem na dani ve prospěch splnění jiné daňové povinnosti.

25. Judikatura se také ustálila na názoru, že správní řízení a navazující soudní řízení je třeba z ústavněprávního hlediska považovat za řízení jediné. Rozhoduje-li obecný soud podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, přihlédne při stanovení celkové délky řízení, ve kterém mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rovněž k délce správního řízení, které soudnímu řízení předcházelo. (pro srovnání nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV.ÚS 2404/21).

26. Soud částečně rekapituluje, že žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku daňového řízení, které bylo zahájeno dne 15. 4. 2010 (vydání a doručení dodatečného platebního výměru správcem daně [číslo jednací]), a skončilo doručením rozhodnutí [anonymizována tři slova] dne 9. 7. 2020 (ze dne 3. 7. 2020 [číslo jednací]). S ohledem na výše konstatované, soud shrnuje, že z hlediska celkové délky řízení je do celkové doby trvání řízení nutné započíst i dobu trvání navazujících soudních řízení ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) a na posuzované řízení lze vztáhnout závěry Stanoviska, tj. presumpci vzniku nemajetkové újmy.

27. Ve vztahu ke vzniku škody spočívající v nemajetkové újmě dle § 31a OdpŠk soud připomíná ve Stanovisku vyjádřený názor Nejvyššího soudu, který uvedl, že Evropský soud vychází ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou, co by rozhodné skutečnosti, obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o.s.ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.

28. Při posouzení otázky, zda doba trvání posuzovaného řízení je nepřiměřeně dlouhá, je soud názoru, že v posuzovaném řízení, které bylo zahájeno dne 15. 4. 2010 (vydání a doručení dodatečného platebního výměru správcem daně [číslo jednací]), a skončilo doručením rozhodnutí [anonymizována tři slova] dne 9. 7. 2020 (ze dne 3. 7. 2020 [číslo jednací]), byla řešena standardní otázka vzniku daňové povinnosti žalobce a povinnosti uhradit penále. Ačkoliv ve věci proběhl soudní přezkum, soud považuje dobu trvání posuzovaného řízení delší 10 let soud za dobu nepřiměřenou. Lze tak konstatovat, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení s důsledky vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 31a OdpŠk.

29. Pro formu odškodnění nemajetkové újmy je na místě připomenout Nejvyšším soudem opakovaně vyjádřený závěr, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit. Ať již s ohledem na předmět řízení, či rozsah uložených povinností nepovažuje soud posuzované řízení za řízení zvýšeného významu, ale současně, také nelze mít za to, že se jedná o řízení významu sníženého, případně nepatrného. Soud tak částečně uzavírá, že pro odškodnění nemajetkové újmy žalobce za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nepostačí jako satisfakce konstatování porušení práva, ale je na místě přiznat mu odškodnění peněžité.

30. Jak Nejvyšší soud ve Stanovisku uvedl, pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč).

31. V posuzovaném řízení tak soud vycházel ze Stanoviska, kdy pro určení základní částky vycházel z dolní hranice tj. 15.000 Kč vzhledem k tomu, že dobu trvání posuzovaného řízení nelze považovat za extrémně dlouhou, byť přesáhla dobu přiměřenou. Pro výpočet základní částky pak platí výsledek součinu celkové doby posuzovaného řízení (3738 dní) a částky 15.000 Kč/rok, za první dva roky (730 dní) snížené na polovinu. Tj. 15.000 + 123.616 Kč = 138.616 Kč.

32. Takto stanovená základní částka, byla následně modifikována ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. soud přihlédl při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být hodnoceny ve své celistvosti.

33. Z hlediska celkové délky řízení již bylo v posuzovaném řízení výše konstatováno (pro určení základní částky), že ač soud dospěl k závěru, že doba posuzovaného (dosud neskončeného) řízení je nepřiměřená, nejedná se o extrémní délku řízení (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno i o opravných prostředcích). Je třeba neopomenout, že posuzované délky řízení je zahrnuta délka samostatných soudních řízení o žalobách a kasační stížnosti, která tvořila nezanedbatelnou část celkové délky řízení. Soud je tak názoru, že není dán důvod pro navýšení základní částky z hlediska celkové délky řízení.

34. Z hlediska složitosti řízení je třeba v posuzovaném řízení zohlednit již uvedené, že v řízení bylo opakovaně rozhodováno o opravných prostředcích, dále i před více stupni soudní soustavy, kdy každé z těchto dílčích řízení vyžaduje odpovídající lhůty k realizaci procesních postupů. Tato skutečnost pak soud vede k závěru, že složitost řízení se na celkové délce podílela 20%, což zakládá důvod pro snížení základní částky v této výši.

35. Z hlediska jednání poškozeného v řízení, lze dle názoru soudu uzavřít, že nelze v konání žalobce shledat znaky obstrukčního chování a nelze mít za to, že žalobce zavinil průtahy v řízení či se negativně podílel na celkové době řízení. Dle názoru soudu tak není dán důvod pro moderaci základní částky z hlediska jednání žalobce v posuzovaném řízení.

36. Pro hledisko postupu orgánů veřejné moci během řízení je na místě zdůraznit, že podstatná část řízení (2016 2020) byla způsobena nerespektováním závazného právní názoru uvedeného v rozsudku [název soudu] ze dne 28. 4. 2016, č. j. [číslo jednací], a to rozhodnutím ze dne 22. 11. 2016 [anonymizována tři slova] pod [číslo jednací] (viz výše). Dle názoru soudu se tak jeví přiměřeným moderovat základní částku z hlediska postupu orgánů veřejné moci a navýšit jí o 40%.

37. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného již bylo výše uvedeno, že posuzované řízení (daňové řízení, včetně soudního přezkumu) nelze považovat za řízení vybočující z běžného významu, ať již s ohledem na předmět řízení, či rozsah uložených povinností. Soud je tak názoru, že není dán důvod pro navýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobce.

38. Soud tak uzavírá, že při určení výše nemajetkové újmy pro žalobce v posuzovaném řízení dospěl k základní částce 138.616 Kč, kterou dále při zohlednění individuálních znaků posuzovaného řízení ponížil o 20% z důvodu složitosti posuzovaného řízení a navýšil o 40% z důvodu postupu orgánů veřejné moci v řízení. Celkem tak za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení přísluší žalobci náhrada nemajetkové újmy ve výši 166.339 Kč.

39. Dle názoru soudu však nelze přehlédnout skutečnost, že žalovaný poskytl rozhodnutím ze dne 19. 8. 2020 dle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, žalobci úrok z nesprávně stanovené daně ve výši 391.792 Kč (viz výše rozhodnutí ze dne 19. 8. 2020, č. j [číslo]). K uvedenému je třeba zdůraznit, že do 31. 12. 2020 platilo (a bylo účinné) ustanovení § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020, které obsahovalo odst. 6 ve znění:„ Úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně“. (Ustanovení § 254 bylo s účinností od 1. 1. 2021 změněno zákonem č. 280/2020Sb., kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony novým zněním, které již odst. 6 neobsahovalo.) Také Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 391/2015 ze dne 17. 6. 2015, konstatoval stanovisko:„ Ohledně námitky žalobce týkající se započtení částky vyplacené jako úrok z neoprávněného jednání správce daně na náhradu nemateriální újmy poukazuje Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 14. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 2542/2005, kde ohledně ustanovení § 64 odst. 6 věta pátá zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyslovil, že toto ustanovení vychází nikoliv z pojmu skutečné škody, jak ji má na mysli ustanovení § 442 obč. zák., ale z celkové částky, kterou je stát (jakožto žalovaný, potažmo povinný subjekt) povinen poškozenému subjektu (žalobci, potažmo oprávněnému) na základě své odpovědnosti uhradit. I když posledně citovaný zákon byl nahrazen daňovým řádem, je ustanovení, k němuž judikoval Nejvyšší soud, svým zněním i účelem identické s ustanovením § 254 odst. 6 daňového řádu. Nelze tedy dovodit, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Žalobci sice lze přisvědčit, že podle předmětného ustanovení daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2014, úrok přiznaný podle tohoto ustanovení se započítává na přiznanou náhradu škody způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, avšak možné pochybnosti o jeho výkladu byly odstraněny novelou provedenou zákonem č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, kde je již výslovně uvedeno, že uvedené plnění se započítává na přiznanou náhradu škody nebo přiznané zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně.“ 40. Vzhledem k právě uvedenému soud konstatuje, že žalobce nárokoval náhradu nemajetkové újmy za období od 15. 4. 2010 do 9. 7. 2020, přičemž plnění přiznané žalobci dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, bylo poskytnuto dne 18. 8. 2020, tedy za účinnosti ustanovení § 254 zákona č. 280/2009 Sb., do 31. 12. 2020, kdy toto ustanovení obsahovalo odst. 6 výše uvedeného znění. Lze uzavřít, že žalovaný (prostřednictvím správního orgánu) poskytl v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením žalobci finanční kompenzaci, která se dle ustanovení § 254 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 započítávala na nemajetkovou újmu způsobenou daňovému subjektu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně. Jinými slovy, žalovaný stanovil výši poskytnutého plnění v rozhodnutí ze dne 18. 8. 2020 s ohledem na skutečnost, že se jedná o komplexní satisfakci žalobce za nesprávný úřední postup žalovaného. V tomto rozsahu žalovaný plnění od žalovaného akceptoval. Lze tak shrnout, že za tvrzený nesprávný úřední postup v řízení, které bylo ukončeno v roce 2020, byl žalobce kompenzován částkou ve výši 391.792 Kč, a to rovněž v roce 2020, přičemž na tuto kompenzaci lze započíst výše konstatovanou nemajetkovou újmu ve výši 166.339 Kč. Soud tak uzavírá, že žalobci byla nemajetková újma, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, kompenzována v rámci rozhodnutí ze dne 19. 8. 2020. Soud tak žalobu ve výroku ad. I. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř ve spojení s § 146 odst. 2 o.s.ř. a § 151 odst. 3 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že žalovaný byl v řízení zcela úspěšný (v části, ve které bylo řízení zastaveno, to byl žalobce, kdo, procesně posuzováno, zavinil zastavení řízení) a nebyl zastoupen právním zástupcem. Soud tak žalovanému přiznal náhradu v celkové výši 2.700 Kč za 9 úkonů v paušální výši á 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava na jednání, jednání [datum], vyjádření k doplněnému dokazování, příprava na jednání, jednání [datum], vyjádření ze dne 29. 11. 2022, příprava na jednání, jednání [datum]) dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Poučení