65 C 82/2022

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] za kterou jedná [anonymizováno 7 slov], sídlem [adresa], [PSČ] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje, co do částky 70.000 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 36.603 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75% p.a.

III. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 93.397 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27.5.2022 do zaplacení ve výši 11,75% p.a.

IV. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zákonný úrok z prodlení z částky 200.000 Kč od 27. 1. 2012 do 8. 4. 2022

V. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zákonný úrok z prodlení z částky 130.000 Kč od 9. 4. 2022 do 26. 5. 2022.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 22.933 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 8. 4. 2022 domáhá náhrady nemajetkové újmu za nepřiměřenou délku řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo řízením kompenzačním, a jehož byl žalobce účastníkem. Nárok vyčíslil na částku 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2022 do 8. 4. 2022 a z částky 130 000 Kč od 9. 4. 2022 do zaplacení. Řízení bylo dle žalobce nepřiměřeně dlouhé a zatížené zmatečností postupů, v důsledku čehož vznikla žalobci újma.

2. Svůj nárok žalobce uplatnil u žalovaného dne 26. 11. 2021, kdy žalovaný rozhodl o přiznání částky 70 000 Kč dne 6. 4. 2022, a žalobce ji obdržel dne 8. 4. 2022.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nárok neuznává co do důvodu a výše, a to ani z části. Učinil nesporným, že žalobce skutečně dne 26. 11. 2021 nárok na náhradu škody ve výši 200 000 Kč uplatnil, přičemž dne 6. 4. 2022 bylo jeho žádosti co do 70 000 Kč vyhověno, neboť byl konstatován nesprávný úřední postup a bylo rozhodnuto o odpovídajícím zadostiučinění.

4. K řízení před [název soudu] žalovaný uvedl, že žalobce byl žalobcem i v tomto původním řízením, přičemž to bylo zahájeno dne 18. 3. 2014. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 7. 12. 2021. Dle žalovaného tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy namítané řízení trvalo 7 let a 8 měsíců, kdy prodlevy byly zjištěny zejména v rozhodování [název soudu] a mezi jednáními dne [datum] a [datum], kdy soudkyně odešla na stáž.

5. Za dostatečné zadostiučinění považuje žalovaný již vyplacenou částku ve výši 70 000 Kč, a to s odkazem na sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR.

6. Při jednání dne 7. 3. 2023 vzal žalobce žalobu zpět co do částky 70 000 Kč, neboť ta byla žalobci ze strany žalovaného uhrazena dne 8. 4. 2022. Žalovaný s částečným zpětvzetím souhlasil. Soud proto podle ust. § 96 odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. řízení co do této částky zastavil ve výroku shora ad. I.

7. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, která vzal soud za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 o.s.ř., má za prokázané, že žalobce zaslal žalovanému dne 26. 11. 2021 žádost o přiznání náhrady škody, resp. odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo dle žalobce nepřiměřeně dlouhé a zatížené průtahy. Žalobce žádal odškodnění za celou délku řízení, přičemž v době podání žádosti nebylo řízení pravomocně skončeno. Újmu, která byla nepřiměřenou délkou žalobci způsobena, vyčíslil na částku 200 000 Kč (viz důkaz žádost žalobce ze dne 26. 11. 2021).

8. Soud má dále za prokázané, že žalovaný reagoval na žádost žalobce dne 30. 11. 2021, kdy žalobci zaslal potvrzení o přijetí jeho žádosti a informoval jej, že pokud shledá jeho žádost jako důvodnou, proplatí mu zadostiučinění ve lhůtě 6 měsíců od podání žádosti (viz důkaz potvrzení registrace žádosti ze dne 30. 11. 2021).

9. Soud má dále za prokázané, dne 6. 4. 2022 žalovaný sdělil stanoviskem žalobci, že v řízení vznikla žalobci škoda způsobená nesprávným úředním postupem, ve výši 70 000 Kč (viz důkaz Stanovisko ze dne 6. 4.2022).

10. Účastníci učinili nesporným, že žalobce od žalovaného obdržel dne 8. 4. 2022 částku 70 000 Kč jako úhradu přiznaného odškodnění k žádosti ze dne 26. 11. 2021, a dále, že žalobce uplatnil u žalovaného dne 31. 10. 2013 nárok ve výši 9.620.000 Kč (předmět původního řízení).

11. Ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka] se podává, že dne 31. 10. 2013 byl u [země] uplatněn nárok na odškodnění nemajetkové újmy, dne 18. 3. 2014 podal [celé jméno žalobce] (žalobce ve zdejší věci) proti [země] – [stát. instituce] k [název soudu] (dále jen jako„ OSP 5“) žalobu, kterou se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve věci trestního stíhání pro pokus trestného činu podvodu, které bylo následně zastaveno z důvodu, že jednání obviněného není trestným činem (žaloba č. l. 1). První úkon ve věci učinil OSP 5 dne 31. 3. 2014, kdy vyzval žalovaného k vyjádření (usnesení č. l. 14). Žalovaný se vyjádřil 2. 5. 2014 a OSP 5 dne 12. 5. 2014 vyžádal spisy nutné k rozhodnutí ve věci (vyjádření č. l. 16, referát č. l. 25). Tyto spisy byly dále urgovány dne 19. 6. 2014 (referát č. l. 31). Ze sdělení žalobce na č. l. 42 ze dne 27. 10. 2014 pak plyne, že žalobce označil chybně spisovou značku vyžadovaných spisů. OSP opakovaně vyžadoval spisy k zapůjčení, přičemž dne 10. 2. 2015 nařídil jednání na den [datum] (urgence č. l. 48, referát č. l. 47). Toto jednání bylo ale odročeno na žádost žalované (č. l. 52 + 55). Nové jednání bylo dne 3. 4. 2015 nařízeno na den [datum] (referát č. l. 55). První jednání ve věci tedy proběhlo dne [datum], přičemž za účelem pokračování v dokazování bylo odročeno na [datum] (protokol o jednání č. l. 70). V mezidobí vyžádal OSP [anonymizováno] spis od [anonymizována čtyři slova] [obec] (žádost na č. l. 144). Dalším úkonem ve věci tak bylo až jednání dne 15. 3. 2016, které bylo za účelem dalšího dokazování odročeno na den [datum] (protokol o jednání č. l. 160). Jednání dne [datum] proběhlo, a dále bylo odročeno na den [datum], neboť [anonymizována dvě slova] se stále nepodařilo připojit jeden ze spisů (protokol o jednání č. l. 185). Při jednání dne [datum] byl vyhlášen rozsudek (protokol o jednání č. l. 202) Proti tomuto rozsudku si žalobce podal dne 15. 8. 2016 odvolání (č. l. 198). Dne 12. 9. 2016 si předsedkyně senátu požádala o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení předmětného rozsudku, a to do 14. 10. 2016 (žádost na č. l. 209). Rozsudek byl účastníkům rozeslán dne 14. 10. 2016 (rozsudek na č. l. 210 + referát na č. l. 209). Téhož dne podal žalobce návrh na vydání opravného usnesení ve vztahu k výroku II. rozsudku, a zároveň doplnil své odvolání proti rozsudku (podání žalobce na č. l. 216). [anonymizována dvě slova] vydal opravné usnesení dne 18. 10. 2016 (č. l. 220). Dne 27. 10. 2016 si do rozsudku podala odvolání i žalovaná (odvolání na č. l. 230). Věc byla předložena [název soudu] jako soudu odvolacímu dne 10. 11. 2016 (předkládací zpráva na č. l. 237). Odvolací soud rozhodl dne 9. 2. 2017, kdy vydal rozsudek, kterým změnil výrok I. rozsudku, potvrdil část výroku II. a zbylou část včetně výroku III. zrušil a vrátil [anonymizována dvě slova] k dalšímu řízení (protokol o hlasování + rozsudek na č. l. 255). Rozsudek odvolacího soudu rozeslal [anonymizována dvě slova] dne 14. 3. 2017 (referát a doručenky na č. l. 258). Dne 28. 3. 2017 bylo ve věci nařízeno jednání na den [datum] (referát č. l. 260). Žalobce dne 6. 4. 2017 podal do rozsudku odvolacího soudu dovolání (č. l. 264). Spis byl s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu ČR dne 9. 5. 2017 (předkládací zpráva na č. l. 271). Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání dne [datum], a to tak, že dovolání žalobce odmítnul. Spis byl zaslán na [anonymizována dvě slova] dne 9. 5. 2019 (č. l. 273 + 274). OSP nařídila další jednání ve věci dne 24. 7. 2019, a to na den [datum] (referát na č. l. 278). Při jednání dne [datum] bylo provedeno dokazování a jednání bylo za účelem doplnění rozhodných skutečností odročeno na [datum] (protokol o jednání na č. l. 283). V rámci jednání konaného dne [datum] bylo opět prováděno rozsáhlé dokazování, přičemž jednání bylo odročeno na den [datum] (protokol o jednání na č. l. 429). Dne [datum] bylo v rámci jednání předsedou senátu konstatováno toliko to, že žalobce nezaslal soudu podání, kterým by označil spisy, kterými bude prokazovat skutečnosti z trestního stíhání žalobce. Jednání bylo odročeno na [datum] (protokol o jednání na č. l. 435). Žalovaná požádala o odročení tohoto jednání dne [datum] (č. l. 437). [anonymizována dvě slova] žádosti vyhověl a jednání odročil na [datum] (referát na č. l. 438). I toto jednání bylo odročeno, a to z důvodu epidemiologické situace spojené s COVID 19, a to na den [datum] (referát na č. l. 439). Žalovaná požádala o odročení pro kolizi s dalšími jednáními (č. l. 451). Jednání proto bylo opakovaně odročeno, a to na den [datum] (referát č. l. 452). Při jednání dne [datum] bylo stran účastníků konstatováno toliko to, že nejsou další návrhy k dokazování, přičemž zástupce žalobě trval na provedení důkazu pouze jedním ze spisů. Jednání bylo odročeno na [datum] (protokol o jednání na č. l. 468). Při jednání dne [datum] bylo pokračováno v dokazování a jednání bylo odročeno za účelem písemných závěrečných návrhů na [datum] (protokol o jednání na č. l. 470). Při tomto jednání bylo skončeno dokazování, konstatovány závěrečné návrhy a za účelem vyhlášení rozsudku bylo jednání odročeno na [datum] (protokol o jednání na č. l. 476). Dne [datum] byl ve věci vyhlášen rozsudek (protokol o vyhlášení rozsudku č. l. 477). Lhůta pro vyhotovení rozsudku byla prodloužena do [datum] (č. l. 478). Rozsudek byl stranám rozeslán dne 2. 8. 2021 (referát + doručenky na č. l. 486). Téhož dne podal žalobce do rozsudku odvolání (č. l. 488). Dne 17. 8. 2021 si do rozsudku podala odvolání i žalovaná (odvolání na č. l. 490). Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil dne 27. 8. 2021, a zároveň tímto podáním doplnil své blanketní odvolání (č. l. 495). Podání žalobce bylo žalované zasláno dne 15. 9. 2021 (referát + doručenka na č. l. 497).

12. Věc byla předložena [název soudu] jako soudu odvolacímu dne 19. 10. 2021 (předkládací zpráva na č. l. 499). Odvolací soud rozhodl dne [datum], kdy vydal rozsudek, kterým potvrdil výroky I. a II. rozsudku a změnil výrok o nákladech řízení (protokol o hlasování + rozsudek na č. l. 506). Spis byl [anonymizována dvě slova] vrácen dne 2. 12. 2021 a stranám byl doručen dne 7. 12. 2021. Žádná ze stran si proti rozsudku odvolacího soudu nepodala dovolání, rozsudek nabyl právní moci, která byla dne 18. 1. 2022 vyznačena, a řízení tak ke dni 7. 12. 2021 pravomocně skončilo. (viz důkaz spis [spisová značka] [název soudu])

13. Soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že získal dostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném v rozhodném období (dále jen„ OdpŠk“) Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a. rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b. nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 a 2 OdpŠk Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Podle § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku, přičemž náhrady škody u soudu se může poškozený domáhat pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Při posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku soud nejprve konstatuje, že podmínka uplatnění nároku dle ustanovení § 14 a 15 OdpŠk byla splněna.

15. Ve vztahu k zákonné úpravě odpovědnosti státu za škodu soud poznamenává, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka.

16. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Současně je třeba připomenout, že skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení.

17. Soud rekapituluje výše uvedené, že posuzované řízení vedené [název soudu], sp. zn. [spisová značka] (dále jen:„ posuzované řízení“) je řízení, ve kterém žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve věci trestního stíhání pro pokus trestného činu podvodu, které bylo následně zastaveno z důvodu, že jednání obviněného není trestným činem (viz výše).

18. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 31. 10. 2013 (uplatnění nároku na odškodnění) posléze byla podaná žaloba dne 18. 3.2014 a řízení skončilo 7. 12. 2021 (viz výše).

19. Ve vztahu k projednávané věci je třeba připomenout ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen:„ Stanovisko“) vyjádřené, že je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení bylo samo nepřiměřeně dlouhé, či aby v jeho průběhu dokonce docházelo k dalším průtahům. Jinými slovy řečeno, není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení se znovu i v tomto řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení. K obavám z přílišného prodlužování délky řízení o kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se ostatně vyjádřil i ESLP v konečném rozhodnutí senátu páté sekce ze dne 16. 10. 2007, o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České republice, odst. 61.

20. Při posouzení otázky, zda doba trvání posuzovaného řízení je nepřiměřeně dlouhá, je soud názoru, že v posuzovaném řízení byla řešena skutkově nesložitá otázka délky naříkaných řízení a naplnění odpovědnostních předpokladů státu za škodu, kdy, a to je třeba zdůraznit, se vznik nemajetkové újmy presumuje a odpovědnost státu je objektivní. V posuzovaném řízení se lze se přiklonit k hodnocení, že žaloba tak, jak byla podána, byla projednatelná a soud při postupu dle § 114a a násl. o.s.ř. mohl ve věci rozhodnout v menším rozsahu procesních úkonů. Procesní aktivity žalobce a obsah jeho jednotlivých podání, dle názoru soudu, nelze hodnotit tak, že by zásadní měrou způsobily prodloužení doby posuzovaného řízení. Soud se tak přiklání k názoru, že, ač spory vycházející z odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk jsou spory svojí náročností vybočující z běžné agendy, a to zejména s ohledem na teoretické a judikaturní konsekvence aplikace právní úpravy, nelze dobu posuzovaného řízení (bez mála 8 let) považovat za přiměřenou. Soud jenom připomíná, již výše uvedené, že využívání procesních práv účastníkem, daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska délky řízení. To samé platí i ve vztahu k organizačnímu zajištění výkonů veřejné moci.

21. Soud tak částečně uzavírá, že doba trvání posuzovaného řízení je nepřiměřená.

22. Ve vztahu ke vzniku škody spočívající v nemajetkové újmě dle § 31a OdpŠk soud připomíná ve Stanovisku vyjádřený názor Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že Evropský soud vychází ze„ silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Uvedené neznamená, že poškozený žalobce nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1 o.s.ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Jde tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou, co by rozhodné skutečnosti, obtížně prokazovatelné, i proto by bylo nadbytečným zjišťovat je prostřednictvím výslechu účastníka dle § 131 o.s.ř. Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.

23. Soud tak částečně uzavírá, že žalobci v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vznikla nemajetková újma, za kterou nese odpovědnost žalovaný.

24. Pro formu odškodnění nemajetkové újmy je na místě připomenout Nejvyšším soudem ČR opakovaně vyjádřený závěr, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

25. Byť dovolací soud formuloval, že přípustným není, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným. Obecně platí postulát, že každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení.

26. Soud tak částečně uzavírá, že pro odškodnění nemajetkové újmy žalobce v posuzovaném řízení za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nepostačí jako satisfakce konstatování porušení práva, ale je na místě přiznat mu odškodnění peněžité.

27. Jak Nejvyšší soud ČR ve Stanovisku uvedl, pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250 Kč až 1.667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500 Kč až 10.000 Kč).

28. V posuzovaném řízení tak soud vycházel ze Stanoviska, kdy pro určení základní částky vycházel z dolní hranice tj. 15.000 Kč vzhledem k tomu, že dobu trvání posuzovaného řízení nelze považovat za extrémně dlouhou, byť přesáhla dobu přiměřenou. Pro výpočet základní částky pak platí výsledek součinu celkové doby posuzovaného řízení (2959 dní) a částky 15.000 Kč/rok, za první dva roky (730 dní) snížené na polovinu. Tj. 15.000 + 91.603 Kč = 106603 Kč.

29. Takto stanovená základní částka, byla následně modifikována ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. soud přihlédl při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Uvedená kritéria musejí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musejí být hodnoceny ve své celistvosti.

30. Z hlediska celkové délky řízení již bylo v posuzovaném řízení výše konstatováno (pro určení základní částky), že ač soud dospěl k závěru, že doba posuzovaného (dosud neskončeného) řízení je nepřiměřená, nejedná se o extrémní délku řízení (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení bylo rozhodováno i o opravných prostředcích). Je třeba neopomenout, že posuzované řízení probíhalo v době opatření proti epidemii COVID, což také negativně ovlivnilo dobu trvání řízení. Soud je tak názoru, že není dán důvod pro navýšení základní částky z hlediska celkové délky řízení.

31. Z hlediska složitosti řízení je třeba v posuzovaném řízení zohlednit již uvedené, že v řízení bylo opakovaně rozhodováno o opravných prostředcích před více stupni soudní soustavy, kdy každé z těchto dílčích řízení vyžaduje odpovídající lhůty k realizaci procesních postupů. Tato skutečnost pak soud vede k závěru, že složitost řízení se na celkové délce podílela 20%, což zakládá důvod pro snížení základní částky v této výši.

32. Z hlediska jednání poškozeného v řízení, lze dle názoru soudu uzavřít, že nelze v konání žalobce shledat znaky obstrukčního chování a nelze mít za to, že žalobce zavinil průtahy v řízení či se negativně podílel na celkové době řízení. Dle názoru soudu tak není dán důvod pro moderaci základní částky z hlediska jednání žalobce v posuzovaném řízení.

33. Pro hledisko postupu orgánů veřejné moci během řízení lze postup ve věci lze hodnotit jako poměrně pravidelný, v rámci procesních mantinelů a v přiměřených reakcích na jednotlivá podání účastníků. Zásadním z hlediska délky posuzovaného řízení byla doba rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání cca 25% délky řízení (Žalobce dne 6. 4. 2017 podal do rozsudku odvolacího soudu dovolání (č. l. 264). Spis byl s dovoláním předložen Nejvyššímu soudu ČR dne 9. 5. 2017 (předkládací zpráva na č. l. 271). Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání dne 29. 4. 2019). Ač již soud uvedl, že ve fázi rozhodování před soudem prvního stupně mohlo být využito méně procesních úkonů, současně tyto úkony byly realizovány v přiměřených lhůtách a postup soudu nevybočoval ze zákonných mantinelů. Dle názoru soudu se tak jeví přiměřeným moderovat základní částku z hlediska postupu orgánů veřejné moci a navýšit jí o 20%.

34. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného již bylo výše uvedeno, že sice dovolací soud formuloval, že přípustným není, aby se osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení, nejedná se o vyzdvihnutí důležitosti kompenzačních řízení oproti řízením jiným. Obecně platí postulát, že každé řízení má být vedeno k co možná nejrychlejšímu rozhodnutí ve věci samé, a to při zachování principů zákonnosti a spravedlivosti řízení. V tomto ohledu kompenzační řízení není výjimkou a není tedy ani možné činit závěry, že by takové řízení mělo skončit dříve (nebo naopak později) oproti řízením jiným. Kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovně-právních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam. Řečeno jinými slovy, pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení. Soud je tak názoru, že není dán důvod pro navýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobce.

35. Soud tak uzavírá, že při určení výše nemajetkové újmy pro žalobce v posuzovaném řízení dospěl k základní částce 106.603 Kč, kterou dále při zohlednění individuálních znaků posuzovaného řízení ponížil o 20% z důvodu složitosti posuzovaného řízení a navýšil o 20% z důvodu postupu orgánů veřejné moci v řízení. Celkem tak za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení přísluší žalobci náhrada nemajetkové újmy ve výši 106.603 Kč. Protože však žalovaný žalobci přiznal částku ve výši 70.000 Kč jako kompenzaci nepřiměřené délky řízení, soud od celkové částky odečetl již poskytnutou kompenzaci a žalobci přiznal rozdíl těchto dvou částek tj. částku 36.603 Kč s příslušenstvím ve výroku shora ad. II. O úroku z prodlení rozhodl soud dle § 1970 OZ, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kdy dle Stanoviska má žalobce právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk, tedy ode dne 27. 5. 2022 do zaplacení. Jako nedůvodnou soud shledal námitku žalobce týkající se počátku prodlení žalovaného, a neshledává § 15 odst. 1 OdpŠk jako protiústavní, neboť nelze přehlédnout, že v případě předběžného projednání je potřeba si vyžádat spisy, kdy mnohdy posuzovaná řízení stále trvají, tudíž je nelze předložit hned, nadto je třeba, vyžádat si i vyjádření od orgánů, do jejichž věcné působnosti problematika spadá, tudíž lhůtu 6 měsíců lze považovat za zcela adekvátní a přiměřenou.

36. Ve vztahu k požadavku na„ valorizaci“ základní částky soud toliko konstatuje, že neshledává důvody pro navýšení základní částky a odkazuje na právní závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3678/2021, v němž Nejvyšší soud ČR shrnul:„ …na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, na který žalobkyně poukázala v doplnění dovolání).“ 37. Ve zbytku tak soud žalobu zamítl ve výroku shora ad. III. a IV. V.

38. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu splňuje podmínky aplikace ust. § 136 o.s.ř. (neboť neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit výši přiměřeného zadostiučinění). Pokud se tedy žalobci podařilo prokázat nesprávný úřední postup, imateriální újmu mu způsobenou i příčinnou souvislost mezi touto újmou a nesprávným úředním postupem, prokázal základ nároku a je třeba na něj v zásadě hledět jako na úspěšného účastníka řízení. Jevilo by se jako nespravedlivé, pokud by za to, že jeho odhad výše odškodnění nesouzněl s úvahou soudu, měl být žalobce sankcionován v rámci náhrady nákladů řízení (pro srovnání nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1310/09). Soud tak žalobci přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč a dále odměny advokáta dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen„ advokátní tarif“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2599/2013), tj. z částky 50.000 Kč ve výši 3.100 Kč (§ 7 advokátního tarifu) za celkem 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, odvolání do usnesení o místní nepříslušnosti úkonu, námitky úkonu, vyjádření ve věci, účast u jednání soudu dne 7. 3. 2023). Součástí náhrady nákladů řízení je i paušální náhrada 6 hotových výdajů ve výši 300 Kč, tj. 1.800 Kč. K odměně a náhradě advokáta byla dále přiznána i částka připadající na daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Celková výše náhrady nákladů tak představuje částku 22.933 Kč.

Poučení