66 A 1/2025– 62

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: X st. přísl. X bytem X přechodně bytem X zast. JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2024, čj. KUJCK 130074/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města České Budějovice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024, čj. SO/16713/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobkyni uložil pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců od právní moci rozhodnutí. Předmětného přestupku se měla žalobkyně dopustit z nedbalosti tím, že dne 5. 5. 2023 kolem 8:54 hod. na dálnici D3, sjezd z dálnice D3 na 127. km, ve směru na obec České Budějovice, řídila motorové vozidlo zn. Toyota Corolla, X, rychlostí 160 km/h (155 km/h po odečtu tolerance) v úseku, kde byla nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 100 km/h.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 14. 9. 2024 odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 11. 2024, čj. KUJCK 130074/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání jako opožděné podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Konstatoval, že dle spisového materiálu bylo prvostupňové rozhodnutí žalobkyni doručeno dne 23. 8. 2024 fikcí, od následujícího dne, tedy od 24. 8. 2024, začala plynout lhůta 15 dnů pro podání odvolání, která uplynula dne 9. 9. 2024.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně namítá, že odvolání podala včas, a proto je napadené rozhodnutí nezákonné. Uvedla, že v průběhu správního řízení jí nebylo doručováno zákonným způsobem. Zejména odkázala na rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, čj. KUJCK 10992/2024, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno původní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 11. 2023, čj. SO/16713/2023, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku citovaného v bodu 1. rozsudku. Dle názoru žalobkyně nebylo citované rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 řádně doručeno a nemohlo tak nabýt dne 4. 3. 2024 právní moci fikcí. Další úkony ve správním řízení tak nemohou být dle žalobkyně legitimní.

5. Sdělila, že citované rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 bylo neúspěšně doručováno oprávněnou úřední osobou (Mgr. P. U.; dále jako „úřední osoba“) jedenkrát prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu žalobkyně na Slovensku, kterou žalobkyně označila jako adresu pro doručování (X; dále jako „doručovací adresa“). Po neúspěšném pokusu o doručení citovaného rozhodnutí ze dne 22. 1. 2024 do ciziny byla písemnost doručována na adresu pobytu žalobkyně v ČR (N. P. 1184/14, P. dále jen „adresa pobytu v ČR“). Tento postup je dle žalobkyně v rozporu s § 22 správního řádu. Správně měla úřední osoba postupovat v souladu s § 32 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 22 a § 19 odst. 4 správního řádu, neboť se měla opětovně pokusit doručit na doručovací adresu do ciziny a po druhém neúspěšném pokusu o doručení (dva pokusy o doručení jsou dle žalobkyně minimum) ustanovit jí opatrovníka z řad osob blízkých.

6. Žalobkyně dále uvedla, že ve správním řízení rozhodovala podjatá osoba. Úřední osoba měla vyloučit sama sebe z následného rozhodování ve správním řízení, neboť zde byl dán důvod pochybovat o její nepodjatosti s ohledem na následné pokusy obhájit nezákonnost svého postupu ohledně doručování.

7. Žalobkyně namítla, že její adresu pobytu v ČR nelze považovat za adresu, na kterou lze doručovat tzv. fikcí ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu, neboť žalobkyně je vedena v informačním systému evidenci obyvatel (ISEO) v jiném režimu než občan ČR a nemůže využít práva zvolit si doručovací adresu podle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o evidenci obyvatel). Jestliže na přechodné adrese pobytu v ČR nebyla zásilka převzata osobně proti podpisu, nešlo dle žalobkyně užít fikci doručení.

8. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěry žalovaného, že v řízení postupovala obstrukčně. Tímto se žalovaný jen snaží obhájit nezákonnost svého postupu ohledně doručování. Zvolená doručovací adresa na Slovensku představuje adresu trvalého pobytu žalobkyně ve vlasti, nemůže tak obstát závěr o účelovosti zvolené adresy pro doručování v cizině či dokonce o zneužití práva. V rámci Schengenského prostoru je povolen svobodný pohyb osob, cestování, zejména za účelem práce. Tvrzení žalovaného o tom, že se žalobkyně „s vysokou mírou pravděpodobnosti zdržuje na adrese pobytu v ČR“, je proto dle žalobkyně spekulativní. Závěr žalovaného o tom, že má žalobkyně označenou poštovní schránku jménem na adrese pobytu v ČR, nemá oporu ve spisu. Samotné spoluvlastnictví nemovitosti v ČR, na jejíž adresu jí bylo doručováno, nemůže taktéž tento nezákonný postup ospravedlnit. Žalobkyně proto namítla nepřezkoumatelnost a nezákonnost závěrů žalovaného, neboť jsou nepodložené. Rovněž dodala, že obstrukčnost jednání nelze dovodit ani ze správního spisu ani ze zákona vzhledem k délce promlčecí lhůty (žalobkyně uvádí délku tři roky).

9. Žalobkyně dále namítla, že byla zkrácena na svém právu účastnit se ústního jednání dne 30. 5. 2024 a klást otázky předvolaným svědkům, jelikož na jednání nebyla řádně předvolána, čímž ji vznikla újma ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy.

10. Žalobkyně též namítla, že svědeckými výpověďmi nebylo v řízení prokázáno, že předmětné vozidlo bylo změřeno v působnosti dopravní značky „B20a“. Žalobkyně zpochybnila výpovědi svědků, kteří se shodli, že policejní vozidlo při tzv. skrytém dohledu bylo označeno zapnutým majákem z důvodu bezpečnosti provozu; uvedené podle ní nemá oporu ve spise a svědci byli navedeni ke shodným výpovědím. Měření rychlosti na dálnici podle ní bylo v rozporu s § 36 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Nakonec dodala, že žalovaný porušil zásadu in dubio pro reo a zásadu legitimního očekávaní, když se ve svém rozhodnutí nezabýval zákonností doručování písemností.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Dle jeho názoru by soudní přezkum napadeného rozhodnutí měl být omezen na posouzení opožděnosti odvolání, nikoliv se týkat věcné stránky přestupku.

12. K postupu doručování žalovaný uvedl, že již při silniční kontrole žalobkyně uvedla adresu jejího pobytu v ČR. Jelikož měla žalobkyně na počátku správního řízení zřízenu datovou schránku, bylo jí doručováno prostřednictvím datové schránky. Následně si žalobkyně zvolila zástupce, proto byly písemnosti doručovány jejímu zástupci, a to do doby než žalobkyně vypověděla plnou moc a nahlásila doručovací adresu v cizině. Učinila tak v průběhu prvního odvolacího řízení proti prvnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o předmětném přestupku. Současně žalobkyně zrušila datovou schránku. Písemnosti byly po vracení věci zpět k novému projednání doručovány do ciziny. Žalovaný uvedl, že si žalobkyně nevyzvedla ani jednu písemnost na doručovací adrese; všechny se vrátily jako nevyžádané. Z výše uvedeného jednání žalobkyně je dle žalovaného zřejmé, že tak činila za účelem znemožnění projednání přestupku a zneužití práva by nemělo požívat právní ochrany. Proto byly písemnosti doručovány na adresu pobytu žalobkyně v ČR.

13. Co se týče opožděnosti podaného odvolání, žalovaný uvedl, že prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno na adresu pobytu žalobkyně v ČR dne 23. 8. 2024 tzv. fikcí a dne 29. 8. 2024 byla písemnost vhozena do poštovní schránky, tedy se dostala do sféry žalobkyně. Žalovaný dodal, že žalobkyně se v ČR zjevně zdržuje běžně, což plyne ze skutečnosti, že byla dne 13. 9. 2024 kontrolována policií. Žalovaný shrnul, že při doručování bylo postupováno podle § 24 odst. 1 správního řádu. Žalobkyně přitom nese odpovědnost za přebírání písemností od správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, čj. 10 As 156/2016–35). Dle žalovaného nebyly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu.

14. K namítané podjatosti úřední osoby žalovaný uvedl, že námitka podjatosti byla rozhodnutím ze dne 6. 11. 2024 zamítnuta, proti čemuž žalobkyně podala blanketní odvolání, které ani po výzvě nedoplnila. Ministerstvo dopravy rovněž neshledalo důvod pro vyslovení podjatosti úřední osoby (viz rozhodnutí ze dne 21. 1. 2025).

15. Ve své replice žalobkyně setrvala na svém žalobním tvrzení. Připomněla, že adresa pobytu v ČR je adresou přechodného pobytu. Na takové adrese nelze dle žalobkyně uplatňovat fikci doručení. Žalobkyně odkázala opět na § 22, § 19 odst. 4 a § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu.

IV. Obsah správního spisu

16. Ze spisového materiálu se podává, že správnímu orgánu prvního stupně bylo dne 18. 5. 2023 doručeno oznámení o přestupku, čj. KRPC–64195–8/PŘ–2023–020041, ve věci podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Z předmětného oznámení plyne, že žalobkyně jako adresu místa trvalého pobytu i adresu pro doručovaní uvedla adresu pobytu v ČR – X. Do správního spisu byl založen výpis z registru obyvatel, z něhož plyne adresa místa pobytu – X.

17. Správní orgán prvního stupně vydal dne 20. 7. 2023 příkaz, čj. SO/16713/2022, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z předmětného přestupku. Příkaz byl žalobkyni doručen prostřednictvím datové schránky dne 27. 7. 2023. Žalobkyně podala včasný odpor a následně si zvolila zástupce (advokáta Mgr. B.).

18. Správní orgán prvního stupně po podaném odporu pokračoval ve správním řízení. Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2023, čj. 4967/23/Skl, SO/16713/2023, byla žalobkyně uznána vinnou z předmětného přestupku. Toto rozhodnutí bylo doručeno dne 30. 11. 2023 žalobkyni prostřednictvím jejího zástupce. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 15. 12. 2023 odvolání, které později doplnila. Dne 9. 1. 2024 bylo doručeno odvolání (vypovězení) plné moci žalobkyně ze dne 5. 1. 2024. Žalobkyně taktéž uvedla, že je v současné době od měsíce ledna 2024 dlouhodobě pracovně na Slovensku a nezdržuje se na území ČR a že si volí jako doručovací adresu X.

19. Dne 22. 1. 2024 žalovaný vydal rozhodnutí pod čj. KUJCK 10992/2024, kterým podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný na žádost žalobkyně předmětné rozhodnutí doručoval na adresu na Slovensku. Žalobkyně si na dané adrese písemnost nepřevzala. Celá zásilka byla vrácena žalovanému jako nevyžádaná (14. 2. 2024). Z výpisu údajů z registru obyvatel si žalovaný ověřil, že žalobkyně má v ČR uvedenou adresu místa pobytu. Po marném pokusu o doručení do ciziny doručoval žalovaný na adresu místa pobytu v ČR. Z doručenky plyne, že toto rozhodnutí bylo dne 23. 2. 2024 připraveno k vyzvednutí a dne 12. 3. 2024 vloženo do schránky. Předmětné rozhodnutí bylo doručeno dne 4. 3. 2024 tzv. „fikcí“ a stalo se téhož dne pravomocným, jak je vyznačeno ve správním spise. Dne 18. 3. 2024 byl celý spisový materiál vrácen ke správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání.

20. Dne 24. 4. 2024 správní orgán prvního stupně vyhotovil vyrozumění o pokračování správního řízení, nařízení ústního jednání na den 30. 5. 2024, předvolání k ústnímu jednání, seznámení se s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k podkladům (písemnosti zaslané na doručovací adresu žalobkyně na Slovensko byly vráceny jako nevyžádané – 20. 5. 2024). Ve spise je založen záznam o kontrole datové schránky s tím, že datová schránka není platná. Ústní jednání nařízené na den 30. 5. 2024 proběhlo v nepřítomnosti žalobkyně. V rámci ústního jednání bylo provedeno dokazování a byli vyslechnuti zasahující policisté. Dne 4. 6. 2024 správní orgán prvního stupně vyhotovil další vyrozumění o pokračování správního řízení, nařízení ústního jednání na den 18. 7. 2024, předvolání k ústnímu jednání, seznámení se s podklady pro rozhodnutí a vyjádření se k podkladům (písemnosti byly zaslány na doručovací adresu žalobkyně na Slovensko, vráceny byly jako nevyžádané – 1. 7. 2024; a současně na adresu pobytu v ČR – doručeno fikcí). Z protokolu o ústním jednání ze dne 18. 7. 2024 vyplývá, že bylo provedeno dokazování a byly předloženy jednotlivé listiny založené ve spise. Na jednání se žalobkyně opět nedostavila.

21. Dne 6. 8. 2024 správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí, kterým shledal žalobkyni vinnou z předmětného přestupku bylo zasláno na požadovanou doručovací adresu na Slovensku. Zásilka byla opět vrácena jako nevyžádaná (3. 9. 2024). Současně správní orgán prvního stupně doručoval na adresu pobytu v ČR. Z doručenky se zjišťuje, že tato zásilka byla dne 13. 8. 2024 připravena k vyzvednutí a dne 29. 8. 2024 vložena do schránky. Předmětné rozhodnutí bylo doručeno dne 23. 8. 2024 tzv. „fikcí“. Na prvostupňovém rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci s datem 10. 9. 2024.

22. Dne 14. 9. 2024 podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V odvolání mimo jiné žádala o určení neplatnosti doručení a žádala o navrácení lhůty v předešlý stav. Společně s odvoláním byla doručena plná moc, ve které si žalobkyně zvolila za zástupce společnost Parafarmacy s.r.o. a substituční plnou moc této společnosti pro Mgr. J. V..

23. Správní orgán prvního stupně usnesením ze dne 24. 9. 2024, čj. SO/16713/2023, žádosti o určení neplatnosti doručení nevyhověl a neprominul zmeškání úkonu – podání odvolání. Toto usnesení bylo žalovaným potvrzeno (rozhodnutím ze dne 23. 10. 2024). Žalovaný následně odvolání žalobkyně zamítl jako opožděné, a to napadeným rozhodnutím.

24. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně uplatnila námitku podjatosti svým podáním doručeným dne 28. 10. 2024 s odůvodněním, že úřední osoba (Mgr. Petra Urbanová) nesprávně doručovala rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2024, čj. KUJCK 10992/2024, a její případné další rozhodování ve věci by pak bylo ohroženo obhajováním nezákonného postupu. O této námitce žalovaný rozhodl usnesením ze dne 6. 11. 2024, čj. KUJCK 130480/2024, tak, že Mgr. P. U. nebyla vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně blanketní odvolání, která ani po výzvě ve stanovené lhůtě nedoplnila. Ministerstvo dopravy rozhodnutím ze dne 21. 1. 2025, čj. MD–60173/2024–160/7, změnilo původní znění „rozhodnutí“ na znění „usnesení“, a ve zbytku napadené usnesení potvrdilo.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

26. Žaloba není důvodná. V.A K námitce podjatosti úřední osoby 27. Krajský soud se nejprve zabýval žalobním bodem, v němž žalobkyně namítla podjatost úřední osoby, která se podílela na projednání a rozhodování ve věci.

28. Podle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Z odstavce 2 citovaného ustanovení plyne, že účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).

29. Dle závěrů komentářové literatury, „postačí přitom pouhé pochybnosti. K podjatosti nutně nemusí dojít, ale musí být dána jistá míra její pravděpodobnosti. (…) Námitka musí mít nějaký reálný podklad.“ (srov. Potěšil, L. Správní řád: komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2020, s. 90–102).

30. Byť lze souhlasit s žalobkyní, že formálně vzato požaduje § 14 odst. 1 správního řádu pro vyloučení úřední osoby z projednání toliko pochybnosti o její nepodjatosti, nelze námitku žalobkyně hodnotit jako důvodnou, neboť zde absentuje požadovaná míra pravděpodobnosti. Samotný § 14 odst. 1 správního řádu klade jako předpoklad pochybností o nepodjatosti poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům, jakož i zájem na výsledku řízení. Lze přitom pro úplnost připomenout, že oproti předchozí úpravě správního řízení klade současná úprava vyšší požadavky pro možnost vyloučení úřední osoby, neboť navíc vyžaduje zájem na výsledku řízení.

31. Jak vyplývá ze správního spisu, námitka podjatosti byla odůvodněna toliko nesprávným úředním postupem oprávněné osoby. Námitka žalobkyně se tak týká pouze postupu v řízení a nelze v ní spatřovat jakékoliv indicie svědčící o vztahu oprávněné úřední osoby k projednávané věci či k žalobkyni a o jejím zájmu na výsledku řízení. Případný nesouhlas žalobkyně s procesním postupem a výsledkem řízení lze uplatňovat opravnými prostředky, nikoliv obecnou námitkou podjatosti úřední osoby. Žalobkyně neuvedla v žalobě ničeho konkrétního, z čeho by se dalo dovozovat, že by byly splněny podmínky pro vyloučení úřední osoby. Krajský soud tak neshledal jakoukoliv pochybnost o nepodjatosti úřední osoby. Procesní postup ve věci sám o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení.

32. Lze dodat, že námitka podjatosti byla ze strany žalobkyně uplatněna „z opatrnosti“ s odůvodněním, že by úřední osoba následně ve správním řízení při rozhodování ve věci zcela určitě obhajovala svůj nezákonný postup při doručování. K tomu se uvádí, že „nelze jen tak účelově obvinit úředníka z podjatosti hromaděním difamujících spekulací a kombinací a očekávat, že bez přesvědčivých důkazů, případně s účelově vytvářenými „důkazy“ nebo dokonce bez důkazů, bude takové obvinění „z opatrnosti“ akceptováno. Takové snahy, směřující k paralyzování výkonu státní správy, nemají nic společného s ochranou jakýchkoli oprávněných zájmů a v principu škodí také ochraně veřejných subjektivních práv účastníků řízení před správními soudy.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, čj. 3 As 107/2013–30).

33. Ze správního spisu rovněž plyne, že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto představeným v souladu se zákonem (srov. § 14 odst. 3 správního řádu). Námitka podjatosti úřední osoby z uvedených důvodů není důvodná. V.B K námitce nepřezkoumatelnosti 34. Je nutno rovněž odmítnout obecně uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud konstatuje, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a vysvětlil, proč je odvolání opožděné. Žalobkyně rovněž nijak nespecifikovala, v čem považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť jí spojila pouze s žalobním tvrzením, že v řízení nejednala obstrukčně (k této námitce podrobněji níže). Rozhodovací důvody žalovaného jsou z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajskému soudu seznatelné (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2004, čj. 5 As 48/2001–47, publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS), napadené rozhodnutí tedy není namítanou nepřezkoumatelností zatíženo. V.C K námitce nezákonného postupu při doručování 35. Těžištěm soudního přezkumu je v nyní projednávané věci otázka včasnosti podaného odvolání žalobkyní.

36. Mezi stranami je sporná účinnost doručení především rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ač žalobkyně sporuje i doručování řady předešlých písemností, vč. správních rozhodnutí). Správní orgán prvního stupně rozhodnutí doručil prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu pobytu žalobkyně v ČR. Jelikož tato písemnost nebyla ve lhůtě uvedené správním řádem vyzvednuta, rozhodnutí bylo dne 23. 8. 2024 doručeno fikcí. Žalobkyně však s výše uvedeným nesouhlasí, neboť se domnívá, že jí písemnost měla být doručována na jí zvolenou doručovací adresu na Slovensku, která byla správnímu orgánu sdělena v průběhu předchozího správního řízení.

37. Podle § 19 odst. 4 správního řádu platí, že nevylučuje–li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může–li to přispět k urychlení řízení (pozn. soudu – důraz doplněn).

38. Podle § 22 správního řádu platí, že adresátům, kteří se zdržují v cizině nebo jejichž sídlo nebo pobyt, popřípadě jiná adresa pro doručování podle § 19 odst. 4 je v cizině, lze doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nebo prostřednictvím příslušného orgánu státní správy pověřeného k doručování písemností do ciziny. Pokud se tímto způsobem nepodaří písemnost doručit, ustanoví jim správní orgán opatrovníka [§ 32 odst. 2 písm. d)].

39. V předmětné věci není sporu o tom, že žalobkyně oznámila jako doručovací adresu podle § 19 odst. 4 správního řádu adresu v cizině. Z komentářové literatury k § 22 správního řádu plyne, že „správní orgán by v případech, kdy se má do ciziny doručovat proto, že o to požádal účastník řízení či jeho zástupce tím, že jako svou adresu pro doručování sdělil adresu v cizině, měl posoudit, zda se v daném případě nejedná o snahu účastníka či jeho zástupce o obstrukce (zejména v sankčních řízeních). Pokud správní orgán dospěje k závěru, že tímto postupem adresát sleduje zmaření účelu řízení, nemusí k žádosti o doručování do ciziny přihlížet a doručovat, jakoby adresát o doručování do ciziny nepožádal (typicky na adresu jeho trvalého pobytu). Takový závěr však musí správní orgán náležitě zdůvodnit a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč se rozhodl takto postupovat (…).“ (Potěšil, L., Hejč, D., Rigel, F., Marek, D.: Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, 916 s., s. 144–145; pozn. soudu – důraz doplněn).

40. Obdobný závěr učinil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 3016, čj. 10 As 5/2016–36. Byť se v tamní věci řešilo doručování na zvolenou elektronickou adresu (dle § 19 odst. 4 správního řádu), závěry v tomto rozsudku uvedené lze obdobně aplikovat i pro případ doručování na adresu pro doručování dle stejného ustanovení správního řádu. Z citovaného judikátu, resp. z jeho právní věty, se podává, že „pokud správní orgán zjistí, že doručování na elektronickou adresu (§ 19 odst. 3 správního řádu z roku 2004; nyní § 19 odst. 4 správního řádu – pozn. krajského soudu) k urychlení řízení nepřispěje, a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takovéto doručování, je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat. Písemnosti tedy doručuje, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Správní orgán je však v takovém případě povinen účastníkovi řízení sdělit, že mu na jím požadovanou elektronickou adresu doručovat nebude včetně důvodů tohoto postupu (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu z roku 2004). Pokud správní orgán nevyužije shora uvedenou možnost a bude účastníkovi na jím uvedenou elektronickou adresu doručovat, ovšem účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn všechny následující písemnosti zasílat bez dalšího tak, jako by adresát o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal (§ 19 odst. 8 správního řádu z roku 2004).“ Z toho plyne, že jsou zde dvě možné situace. V prvním případě správní orgán hned po podání žádosti o doručování na adresu pro doručování (zde adresa v cizině) dospěje k závěru, že takové doručování nepřispěje k urychlení řízení a neshledá–li ani jiné důvody pro takové doručování, je oprávněn na takovou adresu vůbec nezasílat písemnosti, ale je povinen o tom žadatele informovat. Ve druhém případě, což je i nyní projednávaná situace, správní orgán žádost o doručování na adresu pro doručování akceptuje a doručuje podle ní. Pokud se však písemnost na adrese pro doručování nedá doručit, což je i případ, pokud se písemnost vrátí z ciziny jako nevyžádaná, je správní orgán bez dalšího oprávněn následující písemnosti zasílat bez dalšího tak, jako by k volbě adresy pro doručování v cizině vůbec nedošlo, tj. na adresu dostupnou z evidencí.

41. Z uvedených názorů jak doktríny, tak judikatury lze vyvodit, že správní orgán byl v projednávaném případě oprávněn nedoručovat na doručovací adresu na Slovensku, neboť všechny písemnosti se vracely jako nevyžádané, a byl oprávněn spojovat důsledky doručení s adresou pobytu žalobkyně v ČR. Volba adresy pro doručování na Slovensku byla zjevně obstrukční a nemohla tak sloužit ke svému účelu (podrobněji viz níže).

42. Z ustálené judikatury vyplývá, že zneužít lze i práv procesních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008–74). Lze tak konstatovat, že obecně může být zneužito rovněž právo na volbu adresy pro doručování; v takovém případě nemusí správní orgán výjimečně účinky volby akceptovat. Aplikace institutu zneužití práva představuje výjimečný postup (ultima ratio). Jednání směřující ke zneužití práva proto musí být spolehlivě doloženo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, čj. 1 As 27/2011–81, publ. pod č. 2452/2012 Sb. NSS). Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu.

43. Podle § 32 odst. 2 písm. d) správního řádu platí, že správní orgán ustanoví opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat.

44. K povaze institutu opatrovníka pro doručování se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, čj. 7 As 130/2012–29. Z právních vět tohoto rozsudku se podává následující: „(II.) Instituty doručování veřejnou vyhláškou nebo ustanovení opatrovníka (a doručování písemností jemu) jsou koncipovány jako krajní prostředek, k jehož využití lze přistoupit pouze tehdy, není–li možný postup podle § 19 až § 24 správního řádu z roku 2004. (III.) O osobu, které se prokazatelně nedaří doručovat nebo která je neznámého pobytu, se nejedná tehdy, daří–li se jí doručovat, byť fikcí podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004. (IV.) Podmínkou fikce podle § 24 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není, na rozdíl od předchozí právní úpravy, to, že se adresát v místě doručování zdržuje.“ 45. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne, že ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou pro to splněny podmínky a zda nelze použít jiné opatření. Musí být tedy postaveno na jisto, že se účastníkovi prokazatelně nedaří doručovat, resp. že je pobyt účastníka neznámý. Za tím účelem se musí vždy správní orgán pokusit zjistit místo pobytu účastníka a doručit mu na adresu jeho možného pobytu, která vyplývá z provedených šetření či obsahu spisu (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 817/11, a ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1090/2007, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, čj. 5 Azs 41/2008–87, a ze dne 21. 4. 2009, čj. 8 Azs 14/2009–74). V daném případě vůbec nebyly dány důvody pro ustanovení opatrovníka pro doručování, neboť o žalobkyni nebylo možno učinit závěr, že je osobou, které se prokazatelně nedaří doručovat, jestliže zde byla adresa pobytu v ČR, na kterou bylo možno doručovat i fikcí (viz níže).

46. Z výše uvedeného lze shrnout, že není vyloučeno, aby správní orgány v určitých případech volbě doručovací adresy podle § 19 odst. 4 správního řádu nepřiznaly účinky. To mohou učinit zejména tehdy, pokud volba doručovací adresy ze strany účastníka řízení odporuje smyslu a podstatě tohoto institutu a procesní právo na volbu doručovací adresy je tudíž zneužito. Účelem adresy pro doručování je umožnit doručování písemností v místě, kde se účastník řízení fakticky zdržuje a je fyzicky schopen písemnost převzít; to nebyl případ žalobkyně, pokud se všechny písemnosti vrátily jako nevyžádané.

47. V posuzovaném případě žalovaný v prvním odvolacím řízení i správní orgán prvního stupně po vracení věci zpět k novému projednání při doručování disponoval dvěma adresami žalobkyně. Jednak zvolenou adresou pro doručování (na Slovensku) a jednak adresou místa pobytu žalobkyně zavedenou v registru obyvatel (v Praze). Doručovat žalobkyni písemnosti na adresu pobytu v ČR by bylo možné pouze v případě, že by žalovaný k volbě doručovací adresy na Slovensku nepřihlížel a takový postup by odůvodnil. Tak se také v tomto případě stalo.

48. Krajský soud souhlasí se závěry žalovaného, že v dané věci postup žalobkyně nasvědčoval tomu, že volba doručovací adresy v zahraničí byla obstrukční taktikou. Krajský soud dospěl k takovému závěru v návaznosti na všechny okolnosti daného případu.

49. Žalobkyně na místě spáchání přestupku sdělila, že se zdržuje na adrese přechodného pobytu v ČR v Praze. V době zahájení řízení měla aktivní datovou schránku. Zvolila si zástupcem advokáta, kterému byly písemnosti doručovány. Po podaném odvolání proti v pořadí prvnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přestupku, žalobkyně vypověděla plnou moc advokátovi, zneplatnila datovou schránku a oznámila adresu pro doručování v cizině, na které si následně nevyzvedla ani jednu z doručovaných písemností (vracely se jako nevyžádané). Uvedené okolnosti případu, které žalovaný podrobně popsal v napadeném rozhodnutí zcela ospravedlňovaly zvolený postup správních orgánů spočívající v tom, že po nezdařeném pokusu o doručení na udanou zvolenou adresu v cizině (nevyžádaná zásilka) doručovaly na adresu evidovanou v registru obyvatel. Zvolená adresa pro doručování v cizině totiž byla zvolena z obstrukčních důvodů a jako taková zcela evidentně nemohla přispět k urychlení řízení (§ 19 odst. 4 správního řádu). K žádosti o doručování do ciziny tak byly správní orgány oprávněny nepřihlížet.

50. Krajský soud zhodnotil, že správní orgány skutečně nemusely přihlížet k žádosti žalobkyně o doručování do ciziny a mohly doručovat, jakoby žalobkyně o doručování do ciziny nepožádala (typicky na adresu jejího pobytu v ČR), jelikož se jednalo o snahu žalobkyně o obstrukce. Přesto krajský soud upozorňuje, že žalovaný i správní orgán prvního stupně vycházeli žalobkyni vstříc a po celou dobu správního řízení jí doručovali i na adresu pro doručování v cizině, ač tak již činit nemuseli a ani neměli.

51. Co se týče námitky žalobkyně, že adresu pobytu v ČR nelze považovat za adresu, na kterou lze doručovat tzv. fikcí ve smyslu § 24 odst. 1 správního řádu, krajský soud odkazuje na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, čj. 9 As 244/2016–22: „Podle § 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je adresou pro doručování u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručeny písemnosti, není–li taková adresa evidována, adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince na území České republiky podle druhu pobytu cizince.“ Pro účely doručování lze tak využít místo pobytu cizince evidované v informačním systému, rovněž jakož i aplikovat důsledky spojené s doručováním fikcí. Krajský soud připomíná, že každý je povinen zajistit si na adrese pobytu (adrese pro doručování) přebírání písemností zasílaných orgány veřejné moci a v opačném případě je povinen nést příslušné negativní následky včetně následku fikce doručení písemností, o kterých se případně adresát ve skutečnosti ani nedozvěděl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013, čj. 4 As 6/2013–28). Námitka žalobkyně je tudíž nedůvodná. Žalovaný i správní orgán prvního stupně mohli využít pro doručování adresu pobytu žalobkyně v ČR a spojit s doručením právní důsledky podle § 24 odst. 1 správního řádu.

52. Podle § 24 odst. 1 platí, že jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty.

53. Fikce doručení mohla být uplatněna, neboť bylo doručováno na adresu pobytu žalobkyně v ČR evidovanou v evidencích, žalobkyně nebyla dne 13. 8. 2024 na místě zastižena a byla jí zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti vč. řádného poučení (viz doručenka) a zároveň následně marně uplynula desetidenní úložní doba pro vyzvednutí zásilky.

54. Fikce doručení podle § 24 odst. 1 správního řádu je typicky vyloučena v situacích, kdy je doručováno nesprávně, neboť zde byly jiné možnosti, které měli přednost (např. doručování do datové schránky, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2013, čj. 4 As 6/2013–28). To však není nyní projednávaný případ. Bylo řádně odůvodněno, proč k žádosti o doručování do ciziny nebylo přihlíženo a proč je doručováno tak, jako by žádost o doručování nebyla vůbec učiněna. Dále byly splněny i všechny podmínky pro nastoupení fikce doručení (viz výše).

55. Lze tak uzavřít, že z obsahu spisu je ověřeno, že prvostupňové rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024 bylo žalobkyni zcela oprávněně doručováno na adresu pobytu v ČR, a tudíž zcela v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu došlo k doručení fikcí. Stalo se tak v pátek 23. 8. 2024. Odvolací lhůta počala běžet dne 24. 8. 2024 a uběhla v pondělí 9. 9. 2024. Odvolání podané dne 14. 9. 2024 bylo tudíž skutečně podáno opožděně.

56. Lze konstatovat, že doručování správních orgánů nevykazovalo žádné vady. Pro nyní projednávanou věc bylo ovšem rozhodné především doručování prvostupňového rozhodnutí ze dne 6. 8. 2024, od jehož doručení se odvíjel běh odvolací lhůty. V.D Zbývající námitky 57. Další ze žalobních bodů obsahoval námitku, že nebylo provedeno ústní jednání za osobní účasti žalobkyně. Ta je přesvědčena, že takový postup jí krátil na jejím právu dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

58. K této námitce je nutno konstatovat zásadní skutečnost, že krajský soud není v případě, že odvolání bylo zamítnuto pro opožděnost, oprávněn zkoumat jiné otázky a vady řízení než související s onou opožděností podaného odvolání. Krajský soud není tudíž povolán zkoumat, zda došlo v prvostupňovém řízení k procesním vadám stran konaných ústních jednání. I kdyby teoreticky k procesní vadě v prvostupňovém řízení došlo, nemohlo by to vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť odvolání bylo podáno opožděně, a tudíž je přezkum procesních vad v předcházejícím řízení soudem vyloučen (vyjma vad souvisejících s otázkou včasnosti či opožděnosti odvolání). Z toho důvodu je daná námitka nedůvodná.

59. Z povahy věci se krajský soud nemohl zabývat ani věcnými námitkami žalobkyně, které se týkaly okolností, za nichž došlo ke spáchání přestupku (zda k měření rychlosti došlo v působnosti dopravní značky B20a a zda měření rychlosti policisty ze zastaveného vozidla na dálnici bylo v souladu se zákonem o silničním provozu). Vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno opožděně a z toho důvodu bylo zamítnuto, nedošlo ani v odvolacím řízení k řešení věcných námitek. Krajský soud se skutečně mohl omezit pouze na přezkum námitek, které se týkají napadeného rozhodnutí a správnosti či nesprávnosti závěru o opožděnosti podaného odvolání a okolnostmi s touto záležitostí souvisejícími. Shora označené žalobní námitky jsou tudíž nedůvodné, neboť leží zcela mimo rámec soudního přezkumu, jehož rozsah je vymezen obsahem a předmětem napadeného rozhodnutí.

60. Žalovaný na str. 6 napadeného rozhodnutí konstatoval, že ve věci přestupku byly splněny formální i materiální znaky přestupku. To žalovaný činil pouze pro ověření, že neshledává důvody pro zahájení přezkumného řízení, obnovy řízení či vydání nového rozhodnutí (§ 92 odst. 1, věta druhá a třetí SŘ). Tímto postupem z úřední povinnosti žalovaného nedošlo k prolomení již shora konstatovaného omezení tohoto soudního přezkumu pouze na otázku včasnosti podaného odvolání a důvodnosti jeho zamítnutí pro opožděnost.

61. Krajský soud se nezabýval pro svou obecnost námitkou porušení zásady in dubio pro reo a námitkou porušení zásady legitimního očekávaní. Žalobkyně k těmto námitkám neuvedla konkrétní tvrzení, v čem podle jejího názoru spočívá porušení citovaných zásad. Krajský soud dodává, že sám nemůže doplňovat chybějící úvahy žalobkyně vlastní argumentací (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS).

VI. Závěr a náklady řízení

62. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobkyně IV. Obsah správního spisu V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce podjatosti úřední osoby V.B K námitce nepřezkoumatelnosti V.C K námitce nezákonného postupu při doručování V.D Zbývající námitky VI. Závěr a náklady řízení