66 A 2/2025– 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: Tomáš Vlk, IČO 71025383 se sídlem Čisovice 153, Čisovice zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2024, čj. KUJCK 134257/2024, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. 11. 2024, čj. KUJCK 134257/2024, a rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 29. 10. 2024, čj. MUCK 81506/2024/OS/TF, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 21 404,10 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 10. 2024, čj. MUCK 81506/2024/OS/TF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč.

3. K porušení pravidel silničního provozu došlo dne 29. 6. 2024 kolem 05:23:14 hodin v Českém Krumlově na silnici I/39, v ulici Chvalšinské, v úseku cca mezi křižovatkou s ulicí Špičák a ulicí Fialková. Úsekový rychloměr SYDO Traffic Velocity v měřeném úseku 678,7 m zaznamenal jízdu motorového vozidla RZ X, kdy nezjištěný řidič v rozporu s § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu řídil uvedené vozidlo rychlostí 59 km/h (tj. 56 km/h po odečtu tolerance ± 3 km/h) v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. Toto jednání nezjištěného řidiče vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

II. Shrnutí žaloby

4. Žalobce v žalobě uvedl, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech a považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

5. Stěžejní námitka žalobce je založena na tom, že správní orgán prvního stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán prvního stupně podle žalobce zcela proti smyslu právní úpravy přistoupil k jeho potrestání jako provozovatele vozidla za situace, kdy měl veškeré indicie vedoucí ke skutečnému řidiči – pachateli přestupku. Žalobce připomněl, že již před vydáním prvostupňového rozhodnutí sdělil správnímu orgánu prvního stupně jméno, příjmení a místo trvalého pobytu řidiče. Třebaže v řešené věci správní orgán prvního stupně neznal datum narození pachatele přestupku, měl na základě sdělených údajů reálnou možnost řidiče kontaktovat, což neučinil. Správní orgán prvního stupně tak měl vyzvat označeného řidiče k podání vysvětlení, čímž by splnit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jak mu stanoví § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Dle názoru žalobce znalost data narození není podmínkou pro to, aby správní orgán prvního stupně mohl přestupce kontaktovat.

6. Žalobce namítl, že jelikož správní orgány rezignovaly na možnost zjistit pachatele přestupku, nebyly dány zákonné podmínky pro zahájení řízení s provozovatelem vozidla a obě správní rozhodnutí byla vydána nezákonně.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce

7. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Nejprve stručně shrnul skutkový stav věci. Poté sdělil, že žalobce byl poučen o možnosti sdělit totožnost řidiče, přičemž takovými údaji se rozumí jméno, příjmení, datum narození a adresa trvalého pobytu. Žalobce ve svém vysvětlení neuvedl datum narození řidiče, proto ho správní orgán prvního stupně vyzval k doplnění chybějících údajů. Na tuto výzvu žalobce nereagoval, proto bylo zahájeno přestupkové řízení se žalobcem jako provozovatelem motorového vozidla.

8. Žalovaný odkázal na obstrukční taktiky, které se používají v případech odpovědnosti provozovatele za spáchání přestupku neznámým řidičem, např. označení osoby obtížně dosažitelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2020, čj. 4 As 450/2019–36). Žalovaný připomněl i případy, kdy „pátrací povinnost“ správních orgánů je oslabena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2020, čj. 10 As 315/2018–32). Žalovaný tak má za to, že na základě poskytnutých údajů nemohl správní orgán prvního stupně provést vyhledání osoby řidiče z dostupných databází, proto v jednání žalobce spatřuje obstrukční taktiku, a to rovněž za situace, kdy adresa pobytu údajného řidiče, kterou žalobce poskytl, je ve skutečnosti sídlo speditérské společnosti, která se zabývá přeposláním poštovních zásilek z území USA do celého světa včetně ČR. Žalovaný navrhl provést dokazování pořízeným snímkem z webu googlemaps, ze kterého plyne, že bydliště údajného řidiče je komerční objekt a nemůže se jednat o objekt určený k bydlení.

9. Žalobce ve své replice setrval na svém žalobním návrhu a odkázal na judikaturu správních soudů, ze které plyne, že absence sdělení data narození tvrzeného řidiče nebrání správním orgánům pokusit se jej kontaktovat (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2023, čj. 56 A 7/2023–32). Pokud správní orgán prvního stupně rezignoval na obeslání řidiče, jedná se o postup co nejrychlejšího a nejpohodlnějšího dosažení inkasování pokuty (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2014, čj. 30 A 43/2014–40). Žalobce rovněž odkázal na judikaturu správních soudů k otázce doručování výzvy k podání vysvětlení osobám žijícím v zahraničí (zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2021, čj. 5 As 141/2019–22). Žalobce dodal, že správnímu orgánu prvního stupně sdělil korespondenční adresu řidiče. Důkazní návrh žalovaného označil žalobce za irelevantní a bezcenný a doplnil, že nikdy netvrdil, že jde o adresu fyzického bydliště řidiče. Rovněž odkázal na právní úpravu postupu doručování adresátům správního řízení (srov. § 20 odst. 1 a § 22 správního řádu), ze které plyne, že se přednostně doručuje na adresu pro doručování; adresa trvalého pobytu je až třetí adresou, která připadá v úvahu při doručování písemností. Adresátům v zahraničí se doručuje tam, kde je jejich sídlo nebo pobyt, příp. jiná adresa pro doručování podle § 19 odst. 4 správního řádu. Žalobce shrnul, že skutečnost, že se adresa pobytu označeného řidiče nachází mimo území ČR, ještě nezbavuje správní orgány povinnosti pokusit se takového řidiče kontaktovat.

IV. Obsah správního spisu

10. Na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku Městskou policií Český Krumlov ze dne 1. 7. 2024 vyzval správní orgán prvního stupně žalobce jako provozovatele vozidla podle § 125h zákona o silničním provozu, aby uhradil určenou částku či sdělil totožnost řidiče vozidla v době přestupku. Této možnosti žalobce využil a v reakci na výzvu uvedl jméno a adresu řidiče: „K. P.“.

11. Dne 9. 9. 2024 zaslal správní orgán prvního stupně žalobci výzvu (doručenou dne 12. 9. 2024) k doplnění následujících údajů: datum narození označeného řidiče, doplnění dalších dokumentů, prokazujících řízení vozidla tímto řidičem – kopii dokladů, smlouvu o zapůjčení vozidla apod. Na dodatečnou výzvu žalobce nijak nereagoval a chybějící údaje nedoplnil. Správní orgán prvního stupně věc přestupku řidiče usnesením ze dne 5. 9. 2024, čj. MUCK 69820/2024/OS/LS, odložil a zjišťováním pachatele přestupku se dále nezabýval.

12. Posléze příkazem ze dne 10. 10. 2024, čj. MUCK 69821/2024/OS/Če, správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným z předmětného přestupku provozovatele motorového vozidla. Proti příkazu podal žalobce včasný odpor. Současně doručil správnímu orgánu prvního stupně sdělení, že „jméno řidiče bylo sděleno ds28. 7.“ 13. Po podání odporu uvědomil správní orgán prvního stupně žalobce o pokračování v řízení o přestupku a umožnil mu seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Následně správní orgán prvního stupně vydal prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podal žalobce odvolání. O odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.

V. Právní hodnocení věci

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud ve věci rozhodl bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

15. Žaloba je důvodná.

16. Žaloba spočívá na stěžejní námitce, že správní orgán prvního stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku předtím, než zahájil řízení se žalobcem jakožto provozovatelem motorového vozidla.

17. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání, b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona a c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (odst. 2).

18. K povaze odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu lze citovat právní větu uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, čj. 1 As 318/2018–41, publ. pod č. 3917/2019 Sb. NSS: „Pojem provozovatele vozidla je v § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, vymezen na základě evidenčního principu. Postavení provozovatele vozidla a jeho odpovědnost za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu jsou spojeny se zápisem vlastníka nebo jiné osoby v registru silničních vozidel jako provozovatele vozidla, nikoli s pouhým vlastnictvím vozidla jako takovým. Je tedy nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla ve smyslu předpisů soukromého práva, podstatné je, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v registru silničních vozidel.“ Odpovědnost žalobce jakožto provozovatele vozidla za přestupek podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu je odpovědností objektivní (nezkoumá se existence zavinění). Objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (řidiče vozidla).

19. Podle § 125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu platí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

20. Podle § 125h odst. 1 téhož zákona platí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě.

21. Podle § 125h odst. 6 téhož zákona platí, že neuhradí–li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1.

22. Pokud jde o výklad pojmu „nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“ obsaženého ve shora citovaném ustanovení, krajský soud podotýká, že zákon o silničním provozu (ani jiný právní předpis) obsah daného pojmu nijak nedefinuje a blíže nespecifikuje, jaké konkrétní úkony a činnosti je správní orgán za účelem zjištění skutečného pachatele přestupku povinen činit. Není sporu o tom, že podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu jsou zákonným předpokladem objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za přestupek podle § 125f téhož zákona předchozí neúspěšné kroky správního orgánu ke zjištění pachatele přestupku, tj. v daném případě řidiče, který při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost.

23. V nyní projednávané věci sdělil žalobce k výzvě správního orgánu prvního stupně osobu řidiče, který se měl dopustit přestupku. Uvedl jeho jméno, příjmení a adresu v USA. Správní orgán prvního stupně vydal výzvu k doplnění údajů o osobě řidiče, a sice požadoval datum narození a doklady prokazující, že řidič měl vozidlo v užívání. Na to žalobce již nereagoval. V daném případě je tedy nutno posoudit, zda ke splnění povinnosti správního orgánu prvního stupně činit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku došlo v daném případě toliko jedinou výzvou žalobci k doplnění údajů označeného řidiče.

24. Výkladem dotčeného § 125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu a jeho aplikací v konkrétních případech se již mnohokrát zabýval Nejvyšší správní soud v řadě rozsudků. Jelikož se účastníci řízení v řešené věci ve svých podáních výslovně dovolávají řady judikatorních závěrů a nalézají v nich oporu pro svá (odlišná) stanoviska, považuje krajský soud za vhodné alespoň stručně předestřít základní judikatorní rámec stran povinnosti správních orgánů pokusit se před zahájením přestupkového řízení s provozovatelem vozidla zjistit skutečného pachatele přestupku.

25. Pro tyto účely lze využít např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2020, čj. 2 As 303/2020–24, v němž je uvedeno, že: „odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní, za pouze výslovně vymezené správní delikty a je subsidiární vůči odpovědnosti řidiče za přestupek“. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále vysvětlil, že by bylo zjevně proti smyslu úpravy správního deliktu (dnes přestupku – pozn. krajského soudu) provozovatele vozidla „vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají–li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku.“ Na druhou stranu Nejvyšší správní soud dodal, že pokud budou mít správní orgány (ať již na základě oznámení řidiče provozovatelem vozidla či jiných skutkových okolností) reálnou příležitost přestupce zjistit (kontaktovat), musí se o to pokusit (srov. stejné závěry např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, čj. 2 As 346/2018–22, či ze dne 5. 11. 2021, čj. 5 As 353/2020–26).

26. Pokud tedy správní orgán neučiní kroky ke zjištění přestupce, je odložení přestupku předčasné. Zároveň v takové situaci nebudou splněny podmínky pro projednání přestupku s provozovatelem vozidla, neboť existují skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě, označené provozovatelem jako řidič vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, čj. 2 As 293/2018–25).

27. Současně platí, že každý případ je třeba posuzovat individuálně při zohlednění jeho konkrétních skutkových a procesních okolností. Je nezbytné důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky obstrukčního jednání provozovatele vozidla od případů, v nichž ke zneužití práv zjevně nedochází (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, čj. 2 As 249/2016–39, či též ze dne 13. 4. 2017, čj. 10 As 324/2016–46). Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, čj. 3 As 61/2016–44: „nekontaktnost, oprávněné odepření výpovědi atd. na straně označené osoby bránící zjištění skutečností odůvodňujících zahájení přestupkového řízení proti konkrétní osobě, jde k tíži provozovatele vozidla. Tomu samozřejmě musí předcházet reálná snaha správního orgánu o ztotožnění osoby podezřelé z přestupku, má–li k tomu správní orgán nezbytné indicie […].“ 28. V souvislosti s projednávanou věcí, je nutno především zdůraznit, že judikatorní praxe nepovažuje znalost data narození za nutnou podmínku pro to, aby správní orgán mohl přistoupit k pokusu zjistit další údaje o pachateli přestupku či aby se jej pokusil kontaktovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2019, čj. 9 As 445/2017–21). Z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu plyne, že provozovatel vozidla může sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla. I z prosté dikce tohoto zákonné ustanovení lze jednoznačně dovodit, že požadavek správního orgánu prvního stupně na nutnosti sdělení data narození řidiče je excesivní.

29. V nyní projednávané věci není sporu o tom, že žalobce na výzvu sdělil jméno, příjmení a zahraniční korespondenční adresu řidiče. Sporné je pouze to, zda tyto údaje samy o sobě postačují k tomu, aby správní orgán prvního stupně mohl osobu řidiče kontaktovat a doručit jí výzvu k podání vysvětlení, anebo je naopak nezbytné trvat na doplnění dalších identifikačních údajů, na jejichž základě bude možné řidiče spolehlivě identifikovat a následně kontaktovat.

30. Na tomto místě krajský soud konstatuje, že po stránce skutkových okolností se zcela totožnou věcí (pouze s výjimkou státu, ve kterém má označený řidič pobývat – Rumunsko namísto USA) zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2021, čj. 5 As 141/2019–22, na který rovněž přiléhavě odkázal žalobce ve své replice. S ohledem na komplexní pojetí řešené problematiky, podobnost skutkových okolností a značnou přiléhavost závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem, lze z daného rozsudku citovat následující: 31. „V posuzovaném případě sdělil stěžovatel správnímu orgánu I. stupně toliko jméno, příjmení a adresu pobytu řidiče v zahraničí. Ačkoliv označení osoby pobývající v zahraničí za pachatele přestupku jistě patří mezi hojně využívané obstrukční postupy, jak připomněl i krajský soud, nelze bez dalšího každý případ, kdy provozovatel označí za pachatele přestupku osobu pobývající v zahraničí, považovat za obstrukci. Ani v tomto případě nelze pouze na základě toho, že stěžovatel neposkytl datum narození označeného cizince, resp. tvrdil, že toto datum nezná a nemá již možnost ho zjistit, usuzovat, že se muselo nutně jednat o obstrukční praktiku, ostatně ani z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, že by považovaly daný postup stěžovatele za obstrukční, uvádějí pouze, že na základě sdělených informací nebylo možné označeného řidiče vozidla jednoznačně identifikovat. Za dané situace tedy byl správní orgán I. stupně povinen učinit alespoň základní úkony směřující k identifikaci označené osoby a k jejímu kontaktování, mezi takové úkony obvykle patří dohledání údajů o dané osobě v dostupných databázích, je–li to možné, a rovněž pokus o kontaktování řidiče za použití údajů, které poskytl provozovatel vozidla.

32. Nelze souhlasit s tím, že by správní orgán své povinnosti dostál již tím, že stěžovatele opakovaně vyzval ke sdělení data narození přestupce. Na základě poskytnutých údajů skutečně nebylo možné provést vyhledávání v dostupných databázích, neboť k tomu je obvykle zapotřebí kromě jména a příjmení osoby rovněž její datum narození nebo rodné číslo, popřípadě číslo některého dokladu. Nelze však opomenout, že stěžovatel sdělil správnímu orgánu I. stupně nejen jméno a příjmení, ale i kontaktní adresu tvrzeného řidiče vozidla. Skutečnost, že se tato adresa nachází v Rumunsku, sama o sobě nic nemění na tom, že správní orgán I. stupně nepochybně měl možnost pokusit se přestupce kontaktovat, což však neučinil, a nelze tedy uzavřít, že vyvinul dostatečné úsilí ke zjištění pachatele přestupku.

33. Uvádí–li krajský soud v dané souvislosti, že sdělenou adresu nebylo možné ověřit v evidenci, nelze než uzavřít, že to ještě nevylučuje možnost pokusit se na tuto adresu řidiči doručovat, ostatně korespondenční adresa nemusí nutně souhlasit s adresou pobytu evidovanou v databázi. (…) Nepochybně lze souhlasit s tím, že by provozovatel vozidla měl vědět, komu své vozidlo svěřuje, to však nemůže správní orgán zcela zprostit povinnosti vyvinout alespoň elementární úsilí za účelem zjištění a potrestání skutečného pachatele přestupku. Rovněž lze upozornit na to, že ze spisové dokumentace vyplývá, že se správní orgán I. stupně zaměřil v podstatě výhradně na zjištění data narození přestupce. (…) Znalost data narození přestupce však nelze považovat za nutnou podmínku pro to, aby správní orgán mohl přistoupit k pokusu zjistit další údaje o pachateli přestupku či aby se jej pokusil kontaktovat.“ 34. Krajský soud tak dospěl k závěru, že v řešené věci se správní orgán prvního stupně měl alespoň pokusit kontaktovat označeného řidiče, když měl k dispozici jeho korespondenční adresu. Na věci přitom nic nemění skutečnost, že se adresa nachází v zahraničí. Správní orgán prvního stupně se zaměřil pouze na zjištění data narození. Ve správním spise ani v odvolacím spise není založena žádná listina, na základě které by správní orgány ve správním řízení ověřovaly, zda se jedná o existující adresu či nikoliv. Krajský soud má za to, že nelze bez dalšího vycházet z toho, že jde o situaci zcela zjevně obstrukčního postupu provozovatele vozidla, a taktéž nelze bez bližšího zkoumání vyloučit možnost, že označený řidič mohl řídit předmětné vozidlo žalobce. Zjevnou obstrukční taktikou by mohlo být např. uvedení neplatné adresy. V takovém případě by bylo možné dovozovat zjevné obstrukční kroky žalobce, neboť sdělení neexistující adresy bez dostatečné identifikace řidiče by pak mohlo představovat zjevnou překážku v možnosti kontaktovat označeného řidiče. V projednávané věci tomu tak nebylo.

35. Zde krajský soud uvádí, že s ohledem na jednoznačné závěry judikatury, nepovažoval za nezbytné provést důkaz navržený žalovaným, a to i pro nadbytečnost. Žalovaným dovozovaná skutečnost, že na uvedené adrese není budova pro bydlení, opravdu nemůže mít pro právní posouzení této věci žádnou relevanci. Navíc se jedná o značně spekulativní závěr žalovaného, který podle názoru krajského soudu ani nelze vyvozovat z fotografie z internetu.

36. V intencích výše citovaného judikatury, krajský soud konstatuje, že uvedení jména, příjmení a korespondenční adresy řidiče (byť se daná adresa nachází v zahraničí) představuje ve vzájemné kombinaci údaje zcela dostatečné k tomu, aby se správní orgán prvního stupně pokusil označeného řidiče obeslat. Pro účely zaslání výzvy k podání vysvětlení není znalost data narození řidiče v tomto případě nezbytně nutná. Sdělení data narození řidiče nepochybně vhodné je, neboť umožňuje správnímu orgánu využít jemu přístupné databáze, jeho případné nesdělení však správní orgán nezprošťuje povinnosti pokusit se řidiče ztotožnit a kontaktovat na základě dalších poskytnutých informací.

37. Okrajem krajský soud uvádí, že na věci je zarážející i to, že výzva ke sdělení doplňujících údajů byla vydána dne 9. 9. 2024, přitom však již dne 5. 9. 2024 správní orgán prvního stupně vydal usnesení o odložení věci. Ani takový postup se nejeví krajskému soudu jako souladný se zákonem.

38. Lze proto uzavřít, že správní orgán prvního stupně pochybil a neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jestliže při znalosti uvedených údajů ke kontaktování žalobcem označeného řidiče nepřistoupil a místo toho věc přestupku řidiče usnesením odložil (dokonce i před vyzváním žalobce k doplnění údajů). Bezpodmínečné trvání na uvedení data narození řidiče nebylo za dané situace opodstatněné. Krajský soud proto přisvědčil žalobci, že v řešené věci nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla ve smyslu § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu a subsidiární odpovědnost provozovatele vozidla byla dovozena předčasně. Správní orgán prvního stupně se tak dopustil závažné procesní chyby, která měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. V dané věci totiž nebyly splněny procesní podmínky pro zahájení přestupkového řízení s provozovatelem vozidla. Správní orgán prvního stupně porušil § 125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu. Poněvadž žalovaný v napadeném rozhodnutí procesně nesprávný postup správního orgánu prvního stupně aproboval, zatížil i své rozhodnutí vadou totožnou.

39. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalovaným v napadeném rozhodnutí odkazovaná judikatura v podobě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2020, čj. 4 As 450/2019–36, není na případ žalobce přiléhavá, neboť vychází z podstatně odlišných skutkových okolností. V daném rozsudku totiž Nejvyšší správní soud řešil, zda je z hlediska naplnění podmínky nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku nutné opakované zasílání zásilek do zahraničí. Přitom dospěl k závěru, že opakované zasílání výzev nekontaktní osobě má za následek zbytečné průtahy v řízení, pročež podmínku nezbytných kroků splňuje zaslání i jen jediné nedoručené výzvy k podání vysvětlení. V nyní posuzované věci však ani k takové situaci nedošlo, neboť žádná výzva označenému řidiči za účelem podání vysvětlení zaslána nebyla. Obdobnou odlišnost skutkových okolností lze shledat i v případě žalovaným citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2020, čj. 10 As 315/2018–32, neboť v tamní věci správní orgán na adresu údajného řidiče zaslal výzvu k podání vysvětlení, což správní orgán v nyní řešené věci neučinil.

VI. Závěr a náklady řízení

40. Vzhledem k tomu, že se správní orgány dopustily v řízení procesní vady, která měla vliv na zákonnost obou jejich rozhodnutí, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

41. Ve správním řízení bude pokračováno správním orgánem prvního stupně za předpokladu, že dosud neuplynula promlčecí doba k projednání a rozhodnutí přestupku (viz § 30 až 32 přestupkového zákona). V takovém případě správní orgán prvního stupně učiní ve smyslu § 125f odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Vysloveným právním názorem krajského soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta.

43. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika – 4 620 Kč za úkon) celkem v částce 13 860 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce celkem 1 350 Kč (3 x 450 Kč;§ 13 odst. 4 téže vyhlášky); celkem tedy 15 210 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 3 194,10 Kč. Celkem jde tedy o částku 18 404,10 Kč. K této částce se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 21 404,10 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.