66 A 3/2024– 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobkyně: Jizo s.r.o. se sídlem Žižkova 725, Nové Město pod Smrkem zast. Mgr. Ondřejem Pecákem, advokátem se sídlem Na Ořechovce 199/24, Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, čj. KUJCK 102176/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 4. 11. 2024 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 8. 2024, čj. KUJCK 102176/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Milevsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 6. 2024, čj. MM 30409/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem.

3. K porušení pravidel silničního provozu došlo dne 16. 12. 2023 v 16:47 hodin v obci Hrejkovice, na silnici I/19 (úsek dl. 370 m od čp. 56 po čp. 6), směr Kostelec nad Vltavou, když nezjištěný řidič řídil motorové vozidlo zn. Škoda, RZ X a překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 4 km/h. Automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích byla předmětnému vozidlu v inkriminovaném úseku, na kterém je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, změřena rychlost 57 km/h (tj. 54 km/h po odečtu tolerance ± 3 km/h). Tímto byl porušen § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a toto jednání nezjištěného řidiče vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

4. Za uvedený přestupek byl žalobkyni uložen správní trest pokuty podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu ve výši 1 500 Kč.

II. Shrnutí žaloby

5. Žalobkyně ve své žalobě namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně nebyla ze strany správních orgánů vypořádána materiální stránka přestupku, když se správní orgány omezily pouze na formalistické vyjádření. Žalobkyně namítá rovněž nenaplnění formální stránky přestupku, přičemž uvedla, že se správní orgány nevypořádaly s návrhem na provedení řady důkazů (listinných, i např. výslechem příslušníků Městské policie). Žalobkyně se současně dovolává nezákonného měření rychlosti s odůvodněním, že systém byl „nezákonně provozován třetí stranou.“ 6. Žalobkyně má za to, že se přestupek nestal a že správní orgány při jeho šetření postupovaly nezákonně.

7. Žalobkyně namítá, že byla zkrácena na svých právech (právo na spravedlivý proces) a odkázala na nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného rozhodnutí („zjevný formalismus“). Dále poukázala na skutečnost, že žalovaný ignoroval odvolání žalobkyně proti usnesení – výzvě k doplnění podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a rovnou vydal napadené rozhodnutí. Dle žalobkyně tak nemůže procesně vadné řízení předcházet vydání napadeného rozhodnutí. Předcházející výzva k doplnění odvolání byla podle žalobkyně procesně vadná, neboť všechny podstatné skutečnosti žalobkyně tvrdila již v prvostupňovém řízení a správní spis obsahoval veškeré podklady a stanoviska. Nebylo v podstatě, co dalšího doplnit, jen se žalobkyně domáhala provedení důkazních návrhů.

8. Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. V prvé řadě žalovaný odmítl tvrzení, že by se správní orgán I. stupně nevypořádal se všemi důkazními návrhy. Připomněl, že návrh na výslech policistů byl nadbytečný, neboť přestupek byl zjištěn prostřednictvím automatizovaného technického prostředku a přestupek byl prokázán fotografickým výstupem jízdy předmětného vozidla. Odkázal na znění § 79a zákona o silničním provozu a na souhlas s úsekovým měřením na předmětném místě získaný od Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje dne 17. 3. 2023. Rovněž připomněl specifika řízení o přestupku na základě měření rychlosti automatizovaným výstupem (§ 125g odst. 4 zákona o silničním provozu). Rovněž odmítl tvrzení, že je měření rychlosti nezákonně provozováno třetí osobou a odkázal na dodatek č. 1 smlouvy o pronájmu technického zařízení, který je součástí správního spisu a dle kterého platí město Milevsko paušální platbu za pronájem, přičemž pronajímatel (společnost Gornex s. r. o.) nemá žádný podíl z vybraných plateb za porušení dopravních předpisů.

10. K námitce týkající se ignorování odvolání proti usnesení – výzvě k doplnění odvolání žalovaný odkázal na rozhodnutí ze dne 23. 8. 2024, čj. KUJCK 102154/2024. I přesto, že žalobkyně nedoplnila své odvolání, žalovaný přezkoumal prvostupňové rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející v plném rozsahu a nezjistil nezákonnost či nesprávnost prvostupňového rozhodnutí. Rovněž neshledal důvod pro doplnění dokazování, jelikož skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebyly o něm žádné pochybnosti.

IV. Obsah správního spisu

11. Do správního spisu bylo založeno oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ze dne 17. 12. 2023. Oznámení se týkalo podezření ze spáchání dopravního přestupku blíže nezjištěným řidičem dne 16. 12. 2023, který překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Z fotografického výstupu se podává datum, čas a místo spáchání přestupku (v 16:46 hod., Hrejkovice, silnice I/19, směr Kostelec nad Vltavou, vjezd, okruh č. 1). Maximální dovolená rychlost je na měřeném úseku stanovena na 50 km/hod, přičemž byla na měřicím úseku 373,5 m naměřena rychlost 57 km/hod vozidla RZ X. Po odečtení odchylky jde o rychlost 54 km/hod. Součástí správního spisu je ověřovací list rychloměru č. 8012–OL–70412–23, jehož doba platnosti byla do 19. 6. 2024. Správní spis obsahuje souhlasné stanovisko Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 17. 3. 2023, čj. KRPC–31195–2/ČJ–2023–020506–I, s platností na jeden rok (do 17. 3. 2024) o úsekovém měření rychlosti na úseku silnice I/19 v obci Hrejkovice. Součástí správního spisu je karta vozidla RZ X, z níž se podává, že žalobkyně je provozovatelkou předmětného vozidla.

12. Správní orgán I. stupně vydal dne 18. 12. 2023 výzvu provozovateli vozidla (žalobkyni) k uhrazení určené částky ve výši 400 Kč a poučení o možnosti sdělit totožnost řidiče. Na tuto výzvu žalobkyně nereagovala. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 2. 2024 usnesení o odložení věci, čj. MM 08599/2024, ze kterého vyplývá, že totožnost řidiče nebyla zjištěna ve lhůtě 60 dnů.

13. Příkazem ze dne 21. 2. 2024, čj. MM 08669/2024, byla žalobkyně uznána vinnou za spáchání předmětného přestupku, a to jako provozovatelka motorového vozidla, když nebyla zjištěna totožnost řidiče. Žalobkyně podala včasný odpor.

14. Žalobkyně ve svém podání ze dne 25. 4. 2024 navrhla řadu důkazů. Doplnění důkazů odůvodnila tzv. radarovou pastí na měřeném úseku a nezákonným měřením rychlosti soukromým subjektem (společností Gornex s. r. o.). Z důvodu „obcházení § 79a zákona o silničním provozu“ žalobkyně navrhla výslech svědků – policistů Městské policie Milevsko. Nevyhovující dopravní situaci měli rovněž dle žalobkyně vysvětlit pracovníci Dopravního inspektorátu Policie ČR; proto navrhla i jejich výslech.

15. Do správního spisu byly doplněny tyto podklady – smlouva o nájmu měřicího zařízení a její dodatek č. 1, souhlasné stanovisko Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 17. 3. 2023, uživatelská příručka k měřicímu zařízení a informace o celkovém počtu přestupků spáchaných překročením nejvyšší dovolené rychlosti za rok 2023 řešených Městským úřadem Milevsko.

16. Poté bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání předmětného přestupku. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 8. 7. 2024 blanketní odvolání. Usnesením ze dne 10. 7. 2024, čj. MM 34742/2024, byla žalobkyně vyzvána k doplnění odvolání, které mělo spočívat ve sdělení rozsahu, v jakém předmětné rozhodnutí napadá, a ve sdělení, v čem spatřuje jeho nezákonnost příp. nesprávnost ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním odvolání dne 29. 7. 2024 proti usnesení ze dne 10. 7. 2024 (výzvě k doplnění odvolání). Žalovaný rozhodl dne 23. 8. 2024 o odvolání proti výzvě k doplnění náležitostí odvolání. Žalovaný taktéž dne 23. 8. 2024 rozhodl o odvolání ve věci spáchání přestupku. Obě rozhodnutí žalovaného byla zamítavá.

V. Právní hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

18. Ve věci bylo rozhodnuto při jednání dne 10. 3. 2025. Žalobkyně ani její zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili, ač byli řádně obesláni a lhůta k přípravě na jednání byla zachována. Krajský soud rozhodl, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti. Žalovaný odkázal na své písemné vyjádření a navrhl žalobu zamítnout.

19. Žaloba není důvodná. V.A K námitce nepřezkoumatelnosti 20. Předně krajský soud poznamenává, že v otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013–25). Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

21. Krajský soud konstatuje, že žalobkyně námitku nepřezkoumatelnosti uplatnila v obecné rovině, když nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dovodila ze „zjevného formalismu“ napadeného rozhodnutí. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející nepřezkoumatelné, jelikož žádné pochybení ve výše vyjmenovaných aspektech nepřezkoumatelnosti tato rozhodnutí nezatěžuje. Z prvostupňového rozhodnutí se podává, jakými podklady se správní orgán I. stupně při svém rozhodování řídil.

22. Správní orgán I. stupně se zabýval všemi návrhy žalobkyně, které uváděla v průběhu řízení a v dostatečné míře vysvětlil, jaké podklady vzal v potaz při rozhodování a jaké shledal nadbytečnými či bezvýznamnými. Prvostupňové rozhodnutí rozhodně nelze označit za formalistické, jak konstatuje žalobkyně. Právě naopak se správní orgán I. stupně zabýval námitkami žalobkyně i jejími důkazními návrhy, které hodnotil dle zásad volného hodnocení důkazů a posuzoval konkrétní okolnosti věci.

23. Na tomto místě krajský soud dále upozorňuje, že žalobkyně nevznesla ve svém odvolání žádné konkrétní odvolací námitky. Nelze proto souhlasit s jejím tvrzením, že správní orgány, tj. i žalovaný, ignorovaly řadu věcných námitek. Rozsah odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela odpovídá rozsahu odvolacích námitek, resp. v tomto případě jejich absenci. Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná. V souladu s omezeným revizním principem (srov. § 89 odst. 2 správního řádu) žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Odkázal na relevantní důkazy, které dle jeho názoru prokazují, že měření proběhlo zákonným postupem a vina žalobkyně jakožto provozovatelky předmětného vozidla byla bez důvodných pochybností prokázána. V.B K výzvě k doplnění blanketního odvolání a k souvisejícímu procesnímu postupu 24. Tvrzení žalobkyně o tom, že doplňování odvolání bylo nadbytečné, když její argumentace plyne z prvostupňového správního řízení, a že výzva k doplnění blanketního odvolání byla procesně vadná, nemůže obstát. Obecný odkaz na správní spis nemůže sloužit jako relevantní odvolací námitka. Správní orgán I. stupně postupem v souladu s § 37 odst. 3 správního řádu vyzval žalobkyni k doplnění blanketního odvolání o uvedení toho, v jakém rozsahu prvostupňové rozhodnutí napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy. Ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu jsou toto povinné náležitosti odvolání a požadavek na jejich doplnění byl tedy zcela zákonný a procesně správný. Správní řád totiž oproti správnímu řádu předchozímu [zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] zvýšil odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť jeho dispozici svěřil posouzení skutečnosti, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno, s výjimkou skutečností, které je povinen správní orgán zkoumat bez ohledu na obsah odvolání.

25. K tomu se odkazuje na následující právní názor, který je plně aplikovatelný i na nyní projednávanou věc: „Odvolání jako řádný opravný prostředek je plně v dispozici toho, kdo jej podal. Je to odvolatel, který má vymezit, s jakým okruhem otázek se má odvolací orgán vypořádat; nikdo jiný proto jeho úlohu a pozici nemůže nahradit. Řada skutkových otázek a v návaznosti i právních otázek, které je třeba řešit, totiž může být známa po přečtení odůvodnění prvostupňového rozhodnutí pouze odvolateli. Při podání blanketního odvolání bez uplatnění jakýchkoli právních nebo skutkových námitek je proto v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu povinností správního orgánu přezkoumat v zásadě toliko soulad napadeného rozhodnutí a řízení s právními předpisy. Věcnou správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem (srov. naposledy rozsudek ze dne 15. 8. 2019, čj. 10 As 36/2019–33, bod 12, s citací další judikatury). Z § 89 odst. 2 správního řádu nelze v žádném případě dovozovat, že by byl odvolací správní orgán povinen vyhledávat všechny obranné námitky, kterými stěžovatel brojil proti obvinění z přestupku v řízení před správním orgánem prvního stupně, a s těmi se detailně vypořádávat jako s odvolacími námitkami (viz cit. rozsudek 10 As 36/2019, bod 13).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, čj. 10 As 283/2019–36).

26. Podle § 89 odst. 2 správního řádu platí, že správnost napadeného rozhodnutí přezkoumá odvolací orgán jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem. Z uvedené právní úpravy je zjevné, že rozsah odvolacího přezkumu určuje odvolatel obsahem svého odvolání a v něm vymezených námitek. Jestliže žalobkyně ponechala své blanketní odvolání nedoplněné a nereagovala na výzvu k jeho doplnění, připravila se o možnost doplnit svá tvrzení a důkazní návrhy v rámci odvolacího řízení. Odvolací orgán následně zcela v souladu se správním řádem přezkoumal prvostupňové rozhodnutí pouze v režimu omezeného revizního principu. Krajský soud se současně nedomnívá, že by byl dán veřejný zájem na tom, aby odvolací orgán přezkoumával prvostupňové rozhodnutí z hlediska jeho správnosti z úřední povinnosti.

27. Dále se doplňuje, že není pravdou, že by žalovaný ignoroval žalobkyní podané odvolání proti usnesení – výzvě k doplnění odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 8. 2024, čj. KUJCK 102154/2024, rozhodl o zamítnutí odvolání proti usnesení Městského úřadu Milevsko ze dne 10. 7. 2024, čj. MM 34742/2024, a toto usnesení potvrdil. Žalobkyně nevznáší žádné konkrétní námitky proti obsahu tohoto rozhodnutí žalovaného. Krajský soud se tedy omezil pouze na přezkoumání procesního postupu žalovaného.

28. Žalovaný o odvolání žalobkyně proti výzvě k doplnění blanketního odvolání rozhodl dne 23. 8. 2024, tj. ve stejný den, kdy vydal napadené rozhodnutí ve věci samé, tj. o přestupku. Uvedený postup je procesně zcela v pořádku. Žalovaný rozhodl o odvolání v procesní věci (výzva k doplnění blanketního odvolání) a v okamžiku, kdy měl postaveno najisto, že tato výzva k doplnění odvolání byla zákonná a v odvolacím řízení obstála, mohl přistoupit k rozhodnutí o odvolání ve věci přestupku (tj. k vydání napadeného rozhodnutí).

29. Krajský soud dospěl k závěru, že z obsahu žaloby se jeví, že předmětem soudního přezkumu je pouze napadené rozhodnutí v meritu věci, tj. o přestupku, a že samostatným předmětem soudního přezkumu není rozhodnutí žalovaného ve věci odvolání proti výzvě k doplnění blanketního odvolání. Ostatně žaloba proti takovému rozhodnutí by byla jako nepřípustná odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s., neboť ze soudního přezkumu jsou podle § 70 písm. c) s. ř. s. vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Krajský soud nicméně veškeré související námitky s těmito procesními rozhodnutími vypořádal v tomto soudním řízení, neboť v rámci přezkumu merita věci je povolán i k přezkumu celého řízení, které vydání konečného rozhodnutí předcházelo. V.C K námitce, že „přestupek se nestal“ 30. Úvodem k této námitce krajský soud předesílá, že „míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod, byť i vyhovující, obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto namístě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008–78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Jelikož žalobkyně uplatňuje některé žalobní námitky zcela nekonkrétně, může na ně krajský soud reagovat taktéž pouze v obecné rovině. Není úkolem krajského soudu, aby blíže nespecifikovaná obecná konstatování žalobkyně sám rozváděl, a dotvářel tak za žalobkyni znění žalobních námitek.

31. Žalobkyní vznesená námitka je zcela nekonkrétní.

32. Krajský soud předně konstatuje, že ve správním řízení bylo postupováno souladně s judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle které je třeba nejprve zjišťovat totožnost řidiče vozidla a až poté vést řízení s jeho provozovatelem. Jak plyne ze správního spisu, správní orgán I. stupně se nejprve pokusil identifikovat totožnost řidiče motorového vozidla, které překročilo maximální dovolenou rychlost v obci. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014–45, v němž se uvádí, že „správní delikt provozovatele vozidla vymezený v § 125f zákona lze chápat jako delikt subsidiární. Až v případě, že není možné s určitostí zjistit řidiče vozidla, který spáchal předmětný přestupek, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil řízení vozidla jinému a nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (…). Primárně tedy za spáchaný delikt odpovídá řidič vozidla. Až tehdy, nelze–li skutečného řidiče na základě žádných důkazů či indicií zjistit a vést proti němu přestupkové řízení, nese odpovědnost za delikt provozovatel vozidla.“ V daném případě bylo řízení proti řidiči vozidla odloženo, jelikož nebyla zjištěna totožnost řidiče, a bylo zahájeno řízení o odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla.

33. Krajský soud má z obsahu správního spisu za prokázané, že skutek se stal, tj. že byla překročena nejvyšší dovolená rychlost v obci nezjištěným řidičem, a proto přišla na řadu objektivní odpovědnost žalobkyně jakožto provozovatelky předmětného vozidla.

34. Jestliže má žalobkyně za to, že se přestupek nestal, tak zpochybňuje naplnění materiální a formální stránky přestupku, o čemž krajský soud pojedná níže. V.D K námitce nenaplnění materiální a formální stránky přestupku 35. Žalobkyní vznesená námitka je opět zcela nekonkrétní.

36. Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění zákona č. 261/2021 Sb. (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), se za přestupek považuje společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde–li o trestný čin. Ke vzniku odpovědnosti za přestupek tedy dojde při naplnění jeho formální i materiální stránky. Koncepce přestupku je tedy založena na tzv. materiálně–formálním pojetí. To vyžaduje, aby jednání, které je zákonem za přestupek výslovně označeno, bylo též jednáním společensky škodlivým. To platí též pro přestupek provozovatele vozidla, neboť nejednalo–li by se o společensky škodlivé jednání, nemohlo by se o přestupek jednat.

37. Předmětem řízení o přestupku provozovatele vozidla není přestupek řidiče, nýbrž objektivní odpovědnost za skutek, který pouze vykazuje znaky tohoto přestupku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, čj. 9 As 346/2016–56, odst. 56, a ze dne 13. 6. 2019, čj. 4 As 219/2018–29, odst. 22). Krajský soud se s tímto právním názorem zcela ztotožňuje, neboť „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014–21). Současně objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nevylučuje potřebu posouzení materiálního znaku přestupku. Vzhledem k nemožnosti zohlednit společenskou škodlivost jednání řidiče je však prostor pro jeho posouzení ve vztahu k provozovateli vozidla značně omezen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, čj. 2 As 212/2020–26, odst. 35). Z tohoto hlediska je tak naplněn znak společenské škodlivosti samotným překročením maximální dovolené rychlosti.

38. Obecně platí, že naplnění formálních znaků skutkové podstaty přestupku bude v běžně se vyskytujících případech znamenat i naplnění znaku materiálního, tedy porušení nebo ohrožení určitého zájmu společnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2006, čj. 1 As 237/2015–31). Pouze za předpokladu přistoupení okolností, které snižují škodlivost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru typickou pro běžně se vyskytující případy přestupků, může správní orgán dospět k závěru, že materiální stránka naplněna nebyla (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020–26). Existence společenské škodlivosti přestupkového jednání je dána v důsledku porušení či ohrožení určitého chráněného zájmu společnosti. „Materiální stránka přestupku by nebyla naplněna, pokud by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména: význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele či míra jeho zavinění“ (cit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015–29).

39. Lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008–45, z jehož právní věty se podává, že „samotná skutečnost, že řidič vozidla v provozu na pozemní komunikaci sice překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou právním předpisem nebo dopravní značkou, nicméně rychlost jeho jízdy se hranici nejvyšší dovolené rychlosti blížila, sama o sobě nepostačuje pro závěr o tom, že nebyla naplněna materiální stránka (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 4 citovaného zákona. Měla by však vést správní orgán k tomu, aby na materiální stránku tohoto jednání zaměřil svou pozornost, neboť je třeba posoudit, zda zde nejsou další pro věc relevantní okolnosti, které by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvodňovaly.“ 40. To však není nyní projednávaný případ. Žalobkyně v žalobě netvrdila ničeho konkrétního, z čeho by se daly dovozovat zvláštní okolnosti případu a to, že v jejím případě materiální stránka přestupku nebyla naplněna.

41. Námitku absence materiálního znaku přestupku totiž žalobkyně odůvodňuje v žalobě tak, že pouze došlo k „formalistickému vyjádření“ správních orgánů. Tato námitka je zcela obecná, bez bližšího rozvedení. Konkrétně k otázce materiální stránky přestupku se oba správní orgány v dostatečném rozsahu vyjádřily. Správní orgán I. stupně uvedl, že se jednalo v případě žalobkyně o měřený úsek na frekventované silnici I. třídy v obci o velikosti přibližně 500 obyvatel, která prochází zastavěnou částí obce. V měřeném úseku (370 m) se nachází hospoda, kavárna, obchod s potravinami apod. Provozovatel vozidla (žalobkyně) je povinen zajistit dodržování pravidel silničního provozu. Vozidla překračující maximální dovolenou rychlost již potencionálně vytvářejí nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke škodlivému následku. Žalovaný k tomu doplnil, že nebyla zjištěna taková významná okolnost, která by vyloučila ohrožení či porušení právem chráněného zájmu společnosti.

42. Lze tedy shrnout, že pokud se jedná o materiální stránku přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, je zásadně naplněna již samotným porušením zákonem stanovené povinnosti a vytvořením potenciálně nebezpečné situace tím, že není zajištěno dodržování pravidel silničního provozu ze strany neznámého řidiče vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, čj. 1 As 237/2015–31). K tomuto závěru správně dospěly správní orgány, které se otázkou existence materiální stránky deliktu dostatečně zabývaly (srov. strana 5 prvostupňového rozhodnutí a strana 4 napadeného rozhodnutí).

43. Co se týče naplnění formální stránky přestupku, tak ani tuto námitku neshledal krajský soud jako důvodnou. Odpovědnost žalobkyně za předmětný přestupek je dána, neboť byly naplněny všechny formální znaky přestupku, kterými jsou objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Žalobkyně opět uvedenou námitku blíže nerozvedla, a proto nezbývá než konstatovat, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla (subjekt) svým jednáním (nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu; objektivní stránka) pokrytým objektivní odpovědností (subjektivní stránka – zavinění se nezkoumá) porušila zájem chráněný zákonem, kterým je zájem na bezpečnosti silničního provozu a dodržování pravidel silničního provozu (objekt). K tomu se odkazuje na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí; s tam uvedený se krajský soud zcela ztotožňuje.

44. Krajský soud má bez pochybností za prokázané, že podklady (srov. záznam o spáchání přestupku, fotografický výstup z rychloměru, ověřená platnost rychloměru), které jsou součástí správního spisu, dostatečně prokazují, že došlo k překročení maximální dovolené rychlosti v obci, a to za situace, kdy žalobkyně nezajistila, aby osoba užívající její vozidlo dodržovala pravidla silničního provozu. V.E K námitce vadného postupu při dokazování ve správním řízení 45. Nelze souhlasit ani s tvrzením žalobkyně, že se správní orgány nevypořádaly, příp. nedostatečně vypořádaly se všemi navrhovanými důkazy.

46. Jak plyne ze správního spisu, žalobkyně navrhla v průběhu správního řízení řadu důkazních návrhů, mj. i výslech svědků. Navrhované listinné důkazy byly do správního spisu doplněny. Správní orgány současně ve svých rozhodnutích zhodnotily skutkové závěry z nich plynoucí (např. argumentovaly nadbytečností skutkových zjištění, která z některých podkladů vyplývala, když např. shledaly bezpředmětnost zjištěných statistických hodnot spáchaných přestupků). Krajský soud shledal, že žádný z návrhů žalobkyně nebyl ze strany správních orgánů ignorován. Správní orgány dostatečně podrobně odůvodnily, proč některé návrhy shledaly bezpředmětnými či nadbytečnými.

47. Žalobkyně v podané žalobě odkázala na skutečnost, že nebyly provedeny výslechy policistů Městské policie Milevsko. Krajský soud se i v tomto případě ztotožňuje se závěry správních orgánů, neboť výslech policistů by byl zcela nadbytečný, a to s ohledem na povahu provedeného měření. Měření rychlosti bylo provedeno bez obsluhy automatizovaným rychloměrem a žalobkyně ani neuváděla, že by na místě byli přítomni nějací policisté, natož aby je konkrétně identifikovala.

48. Žalovaný rovněž podrobně vysvětlil smysl zákonné úpravy zakotvující přestupek provozovatele motorového vozidla a jak mají správní orgány při aplikaci předmětné právní úpravy postupovat. Vysvětlil, že nebylo nutné provádět dokazování výslechem strážníků obecní policie za účelem prokázání zákonnosti měření, neboť by to s ohledem na obsah příslušných listin bylo nadbytečné (měření bez obsluhy). V.F K námitce měření rychlosti třetí osobou 49. Krajský soud uvádí, že ani tento žalobní bod není důvodný.

50. Podle § 79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.

51. Naplnění obecně formulovaného požadavku na zvyšování bezpečnosti silničního provozu podle § 79a zákona o silničním provozu lze podle názoru zdejšího soudu dovozovat rovněž z obecně známé skutečnosti, že kontrola dodržování nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěné části obce má pozitivní vliv na předcházení vzniku dopravních nehod, a to s ohledem na specifika silničního provozu a zvýšený výskyt chodců (místních obyvatel).

52. K oprávnění, na základě kterého obecní policie provádí měření rychlosti podle právního předpisu, poukázal žalovaný na listinu: „Úseková měření na silnici II/121 v obci Velká, na silnici I/29 v obci Bernartice a na silnici I/19 v obci Hrejkovice – stanovisko“ Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 17. 3. 2023, dle kterého Policie ČR dala souhlas k měření rychlosti Městskou policií Milevsko v předmětném místě s platností na 1 rok.

53. K monitorování vozidel, potažmo pak osob projíždějících úsekem, ve kterém dochází k měření rychlosti, docházelo prostřednictvím silničního rychloměru typu SYDO Traffic Velocity s platným ověřovacím listem č. 8012–OL–70412–23, který je součástí správního spisu. Ze spisu rovněž plyne, že město Milevsko si předmětný silniční rychloměr pronajalo od společnosti Gornex s. r. o.

54. Žalobce v žalobě namítá, že Městská policie Milevsko a Městský úřad Milevsko nechává systém úsekové měření již několik let nezákonně provozovat třetí stranu. Žalobce má zřejmě na mysli společnost Gornex s. r. o., která je vlastníkem rychloměru a která jej pronajala městu Milevsko.

55. Judikatura již opakovaně vyložila, že § 79a, věta první zákona o silničním provozu nebrání tomu, aby instalaci, nastavení a údržbu hardwaru i softwaru stacionárních měřicích zařízení, které jinak užívá policie pro měření rychlosti vozidel, prováděly i třetí osoby, tedy i osoby soukromé (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2014, čj. 9 As 185/2014–27, a ze dne 30. 5. 2018, čj. 10 As 107/2018–36, č. 3765/2018 Sb. NSS). Pouze není přípustné, aby taková třetí osoba měla jakýkoliv hmotný zájem na výsledcích měření rychlosti stacionárním zařízením. Současně lze doplnit, že vlastnictví samotného měřicího zařízení nemá žádný vliv na postup jeho měření. Je tak bez významu, komu měřicí zařízení patří. Důležité je, aby soukromá osoba neměla žádný finanční zájem na výsledcích měření.

56. Z podkladů založených ve správním spise nic nenasvědčuje tomu, že by společnost Gornex s. r. o. mohla mít na výsledcích měření jakýkoliv hmotný zájem. Ze správního spisu rovněž nevyplývá, že by společnost Gornex s. r. o. mohla zasahovat do měření rychlosti. Součástí spisu je nájemní smlouva a její dodatek č. 1, z nichž plyne, že město Milevsko má rychloměr pronajat od společnosti Gornex s. r. o., za což je hrazena fixní měsíční částka nájemného, která je neměnná. Je naprosto zřejmé, že pronajímatel rychloměru nemá žádný profit z množství vybraných pokut a že nedocházelo k participaci soukromého subjektu na výkonu veřejné moci.

57. Krajský soud dále připomíná, že v daném případě probíhalo měření rychlosti automatizovaným rychloměrem bez obsluhy. Záznamy o provedených měřeních tak byly generovány zcela mechanicky, bez jakéhokoliv zásahu lidského činitele (ať už ze strany zaměstnance společnosti Gornex s. r. o. či příslušníka policie). Nemohlo tak ani z logiky věci dojít k zásahu soukromou osobou do výsledků měření vozidel. Lze tak dospět k závěru, že měření rychlosti bylo provedeno zákonným postupem.

VI. Závěr a náklady řízení

58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Právní hodnocení krajského soudu V.A K námitce nepřezkoumatelnosti V.B K výzvě k doplnění blanketního odvolání a k souvisejícímu procesnímu postupu V.C K námitce, že „přestupek se nestal“ V.D K námitce nenaplnění materiální a formální stránky přestupku V.E K námitce vadného postupu při dokazování ve správním řízení V.F K námitce měření rychlosti třetí osobou VI. Závěr a náklady řízení