66 A 5/2024–45

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: B. M., nar. st. přísl. bytem zastoupen JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem Vančurova 2904, Tábor proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha za účasti: T. O., nar. st. přísl. bytem X proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2024, čj. OAM–50271–19/ZM–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2024, čj. OAM–50271–19/ZM–2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta jeho žádost podaná dne 12. 8. 2024 o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (ve formě zaměstnanecké karty) nebyla podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

2. Žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 11. 6. 2024, čj. 3 T 61/2024–53 (dále jen „trestní příkaz“), shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalobci byl uložen peněžitý trest ve výši 40 000 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců. Trestní příkaz se stal pravomocným dne 28. 6. 2024.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce nejprve stručně shrnul skutkový stav věci a namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť nezohlednil závažnost a druh protiprávního jednání žalobce. K tomu dodal, že spáchal přečin, ze který mu byl uložen peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Peněžitý trest zaplatil jednorázově dne 8. 10. 2024, čímž dle jeho názoru došlo k jeho zahlazení přímo ze zákona. Předeslal, že sice ke dni podání žaloby se na něho stále hledí jako na pachatele, avšak v případě zákazu činnosti bude žádat o podmíněné upuštění od zbytku trestu. V průběhu soudního řízení žalobce doložil usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 7. 2. 2025, čj. 3 T 61/2024–84, kterým bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti a žalobci byla stanovena zkušební doba v délce 12 měsíců.

4. Žalobce dále sdělil, že si je vědom spáchání trestného činu a velmi toho lituje, avšak domnívá se, že tento přečin se zahrnuje do kategorie trestných činů, které se vyznačují nižší typovou závažností. V případě žalobce nedošlo ke vzniku žádné škody na majetku a na zdraví. Míra jeho ovlivnění alkoholem byla mírně nad zákonnou hranicí pro to, aby bylo jednání kvalifikováno jako trestný čin. Žalobce si je vědom, že porušil veřejný pořádek, avšak domnívá se, že ne v tak závažné míře. Žalobce se dle svého tvrzení chová vzorně ve svém soukromém životě i v zaměstnání. Tresty přijal. Trest zákazu činnosti striktně dodržuje.

5. Žalobce dále namítal, že žalovaný nedostatečně posoudil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce žije bezproblémově v ČR již 5 let, žije tu spolu se svou rodinou (manželka je zde již trvale etablována a vychovávají zde společně děti; mladší dítě je jejich společné, ač dosud nestihli nechat provést zápis otcovství žalobce; starší dítě je jeho manželky). Žalobce je zaměstnán jako dělník v masně a má pracovní smlouvu uzavřenou až do 31. 8. 2026. Žalobce má i řádně sjednaný nájem bytu do 31. 8. 2025. Žalobce rodinu finančně zabezpečuje, proto zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty má negativní ekonomický vliv na celou jeho rodinu.

6. Z výše uvedeného žalobce dovodil, že je napadené rozhodnutí nepřiměřeně přísné. Okolnosti jeho života podle něj převažují nad závažností narušení veřejného pořádku. Proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. Jako osoba zúčastněná na řízení se přihlásila manželka žalobce. K věci samé se nevyjádřila.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaný uvedl, že ke dni rozhodování o žádosti žalobce nebyl trest zákazu činnosti vykonán a nedošlo tak k zahlazení odsouzení, čímž byl naplněn důvod pro zamítnutí žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty (již pravomocným odsouzením za úmyslný trestný čin je odůvodněno zamítnutí žádosti, srov. závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015–47). Žalovaný tak neměl prostor pro správní uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008–101).

9. Žalovaný připomněl, že mu zákon o pobytu cizinců neukládá povinnost zabývat se přiměřeností dopadu rozhodnutí o zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života žalobce v intencích § 174a zákona o pobytu cizinců, jak uvádí žalobce. V úvahu však připadá aplikace čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Proto se přiměřeností zásahu ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval. K tomu dodal, že žalobce byl povinen tvrdit okolnosti, které by mohly mít vliv na posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života.

10. Konkrétně žalobce uvedl, že se v dubnu 2024 oženil, s manželkou vychovávají společné dítě, u nějž ovšem dosud není zapsán v rodném listu jako otec, pro rodinu zajišťuje na území svým zaměstnáním obživu. Žalovaný dle svého názoru tyto okolnosti vzal v potaz. Připustil, že si žalobce po několika letech pobytu na území vytvořil jisté vazby k ČR, nicméně žalobce stále na území pobýval výrazně menší část svého života (do ČR přicestoval v srpnu 2020) a návrat do země původu by pro něj neměl být náročný. Manželka na území pobývá na základě samostatného pobytového oprávnění (zaměstnanecká karta), které není závislé na pobytovém oprávnění žalobce. Žalovaný proto shrnul, že manželka ani její děti nebudou nuceni se s žalobcem vracet do země původu. Žalovaný také připustil možnost kontaktu rodiny na dálku. Žalovaný dále uvedl, že žalobce je v produktivním věku, neuváděl žádné zdravotní problémy, tudíž by po získání zaměstnání v zemi původu mohl finančně podporovat rodinu ze zahraničí. Nakonec dodal, že zamítnutí žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty neznamená zákaz budoucího pobytu na území. Jakmile se žalobce osvědčí a jeho odsouzení bude zahlazeno, může požádat o pobytové oprávnění a přicestovat za rodinou zpět do ČR. Závěrem uvedl, že dopad do soukromého a rodinného života nelze vyloučit, avšak není takové intenzity, že by to odůvodnilo vyhovění žádosti. Proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

11. Žalovaný doplnil, že žalobcova snaha o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nemůže mít vliv na správnost závěrů napadeného rozhodnutí. Při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí se vychází ze skutkového stavu, který existoval v době vydání napadeného rozhodnutí; pozdější upuštění od výkonu zbytku trestu a zahlazení odsouzení tak nemá vliv na posouzení věci.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

13. Žaloba není důvodná.

14. Podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správní orgán platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

15. Krajský soud předně konstatuje, že při aplikaci § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců správní orgán (žalovaný) nemá prostor pro úvahu o různých aspektech trestného činu, např. zda se jednalo o přečin nebo o zločin, zda cizinec naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu, jaká je zákonná trestní sazba, či jaký druh trestu a v jaké výši byl uložen. Žalovanému je stanovena povinnost rozhodnout určitým způsobem za předpokladu splnění podmínek uvedených v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 5 Azs 214/2017–37, bod 20).

16. Dále lze citovat závěry z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2024, čj. 7 Azs 141/2024–47: „Při rušení (neprodloužení) povolení k dlouhodobému pobytu zákon výslovně nepočítá s posuzováním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života v případech, kdy cizinec spáchal úmyslný trestný čin. Jak vyplývá z § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ten zásadně neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení, nýbrž jde o tzv. rozhodování vázané. Jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), je žalovaný povinen rozhodnout o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015–47).“ 17. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce byl trestním příkazem pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. V intencích výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu v případě neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty z důvodu podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 44a odst. 11 a § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgány nedisponují správním uvážením. Naopak citované předpisy stanoví jednoznačnou povinnost rozhodnout určitým způsobem při naplnění tam stanovených podmínek. Je zcela zjevné, že žalobce naplnil hypotézu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Jak patrno z citované judikatury, nemá prostor pro hodnocení otázek souvisejících se samotným trestným činem ani krajský soud. Proto jsou nedůvodné námitky o nižší typové nebezpečnosti přečinu, o tom, že nebyla způsobena škoda, že žalobce trest přijal a že jej dodržuje, že uhradil peněžitý trest, že míra ovlivnění alkoholem byla pouze mírně nad zákonnou hranicí trestnosti atd.

18. Nepřípadné je i tvrzení, že míra porušení veřejného pořádku žalobcem nebyla natolik závažná. Pokud právní norma pracuje s pojmem veřejný pořádek a s jeho porušením (zpravidla závažným) spojuje určité nepříznivé důsledky pro cizince [např. správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců], tak v tom případě má správní orgán prostor pro správní uvážení o míře porušení veřejného pořádku. Veřejný pořádek je totiž neurčitý právní pojem, jehož obsah musí správní orgán naplnit a vysvětlit, aby mohl ten, který případ podřadit pod konkrétní právní normu. V nyní posuzovaném případě však aplikovaná právní norma s pojmem veřejného pořádku a jeho porušením nepracuje. Pro žalobce byl negativní důsledek spojen již jen s tím, že byl odsouzen za úmyslný trestný čin. Posouzení intenzity veřejného pořádku bude mít své místo až při poměřování přiměřenosti napadeného rozhodnut do soukromého a rodinného života žalobce (viz níže).

19. Žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dle citovaného ustanovení při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle odst. 3 uvedeného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

20. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2024, čj. 1 Azs 168/2024–30, provedl následující rozbor: „(…) správní orgány nejsou povinny automaticky hodnotit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince u všech rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Správní orgány naopak standardně hodnotí přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně ukládá. V případě neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců tato povinnost dána není (srov. např. rozsudky NSS ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 – 51, či ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 – 26). Výjimkou v tomto směru jsou případy, kdy účastník vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť zákon nemůže vyloučit přednostní aplikaci čl. 8 Úmluvy (např. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, či citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 183/2020 – 33).

21. I v tomto ohledu je však nutno před pomyslnou závorku vytknout, že posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života zahrnuje jak hodnocení samotného zásahu do tohoto základního práva, tak i zvažování, zda takový zásah byl v podmínkách dané věci ospravedlnitelný. V tomto ohledu pak nelze popírat význam již zákonodárcem provedeného legislativního či typového testu proporcionality, který se odráží právě v tom, že v některých případech zákon o pobytu cizinců nepožaduje hodnocení přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a.“ 22. V nyní posuzovaném případě tedy žalovaný nebyl povinen postupoval podle § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat kritéria, která jsou v něm fakultativně vymezena. Ovšem byl povinen posoudit otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy, neboť žalobce již ve správním řízení námitku v tomto smyslu vznesl.

23. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Podle odst. 2 téhož ustanovení státní orgán nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

24. Krajský soud odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 Azs 256/2019–39, č. 3990/2020 Sb. NSS, z jehož právní věty plyne, že je při odnětí pobytového oprávnění „ve výjimečných případech třeba čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) aplikovat přímo. Za výjimečný lze považovat případ, v němž cizinec jednak vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti rozhodnutí, jednak jím tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života není již na prvý pohled nemyslitelná či jen zdánlivá.“ 25. K tomu lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, čj. 1 Azs 76/2020–37, z něhož plyne, že „při zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012–39, dále uvedl, že „ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje ‚něco k něčemu‘, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život.‘ Analogicky vztaženo na nyní posuzovaný případ tedy správní orgány musí poměřovat veřejný zájem na ochraně objektů chráněných trestním právem se stěžovatelčiným právem na soukromý či rodinný život.“ 26. K otázce výkladu § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a poměřování veřejného zájmu na ochraně před cizinci páchajícími úmyslnou trestnou činnost v České republice a základního práva cizince na rodinný život v České republice se Nejvyšší správní soud dále vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 7 As 21/2008 – 101, takto: „tento test provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy a shledal, že zájem státu a společnosti na tom, aby se na území České republiky nezdržovali cizinci, kteří spáchali úmyslný trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli tedy představovat byť jen potenciální hrozbu pro společnost, je mnohem důležitější a závažnější, než individuální právo tohoto cizince na ochranu jeho rodinného života.“ 27. Převedeno do podmínek nyní projednávané věci lze konstatovat, že v řízení o žádosti žalobce by musely vyplynout konkrétní a velice závažné důvody, aby nad intenzivním veřejným zájmem na neprodloužení pobytového oprávnění osobě, která se v ČR dopustila úmyslné trestné činnosti, převážil soukromý zájem na zachování jejího rodinného života.

28. V daném případě žalovaný výše uvedeným povinnostem dostál, jelikož z napadeného rozhodnutí (srov. strana 3 až 4) jasně plyne, že posuzoval přiměřenost dopadu negativního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaný konkrétně uvedl, že žalobce vychovává společné dítě se svou manželkou, u kterého zatím nestihl provést zápis otcovství. Žalovaný připustil, že v důsledku zamítnutí žádosti bude žalobce pravděpodobně nucen opustit ČR, pokud nesplní podmínky pro udělení jiného pobytového titulu. Možný odjezd žalobce intenzivně zasáhne do jeho rodinného života, neboť nebude moci pokračovat v soužití s manželkou a společným dítětem. Žalovaný posoudil i skutečnost, že manželka žalobce má další dítě, které si již vzhledem k věku vytvořilo trvalejší sociální vazby v ČR. Odjezd celé rodiny za žalobcem do Mongolska taktéž představuje intenzivní zásah do rodinného života realizovaného v ČR. Žalovaný posoudil i skutečnost, že žalobce v ČR pobývá výrazně menší část života, je v produktivním věku, jeho zdravotní stav je dobrý a je schopen samostatné výdělečné činnosti i v případě návratu do Mongolska. Žalovaný dospěl k závěru, že výše uvedené negativní dopady nemohou přesáhnout veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku. Žalovaný rovněž zdůraznil, že zamítnutí žádosti neznamená správní vyhoštění, tj. není stanovena povinnost žalobci opustit ČR, či stanovena doba, po kterou se nebude moci vrátit do ČR. Žalovaný upozornil, že jakmile bude odsouzení žalobce za úmyslný trestný čin zahlazeno, může si požádat opětovně o zaměstnaneckou kartu.

29. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný v projednávané věci posoudil intenzitu dopadu do soukromého a rodinného života žalobce dostatečným způsobem, poměřil vážené zájmy a své úvahy patřičně odůvodnil.

30. Žalobce namítal, že ztráta jeho příjmu (v důsledku ztráty zaměstnání pro neprodloužení zaměstnanecké karty) by negativně ovlivnila ekonomickou situaci jeho rodiny, neboť příjmy rodiny zabezpečuje především on. Krajský soud konstatuje, že v tomto ohledu vina padá především na bedra samotného žalobce, který spáchal úmyslný trestný čin a od toho se odvíjí i komplikace ekonomického charakteru, jak uváděl i žalovaný (srov. strana 4 napadeného rozhodnutí). Manželka žalobce má zvláštní pobytové oprávnění, které nezávisí na žalobci; má zaměstnaneckou kartu, tj. lze předpokládat, že je výdělečně činná. V případě opuštění ČR žalobci nic nebrání svou rodinu ekonomicky podporovat ze zahraničí.

31. Pokud jde o dopady do rodinného a soukromého života žalobce, je zřejmé, že rodina ponese negativně případné vzájemné odloučení, pokud by žalobce vycestoval. Jak však žalovaný popsal, žalobci nebyl zakázán pobyt na území ČR. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se nenachází v situaci, kdy by neměl možnost vidět se s rodinou či ji ekonomicky podporovat.

32. Při poměřování uvedených aspektů na straně žalobce a jeho rodiny s tím, že žalobce spáchal úmyslný trestný čin, jímž i s ohledem na okolnosti jeho spáchání, nepochybně ohrozil životy, zdraví a majetek dalších účastníků silničního provozu, krajský soud ve shodě se žalovaným uzavírá, že napadené rozhodnutí nebude mít nepřiměřené dopady do soukromých a rodinných poměrů žalobce. Nepříznivé důsledky z napadeného rozhodnutí plynoucí vyvolal žalobce sám svým úmyslným porušením trestních předpisů ČR. Závažnost trestného činu žalovaný nezveličoval. Je zřejmé, že jde o přečin a že je představitelná i závažnější trestná činnost. To však neznamená, že by napadené rozhodnutí muselo být nepřiměřené. Otázku přiměřenosti je třeba posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem žalobcova případu. Z nich, jak bylo uvedeno, také dle přesvědčení krajského soudu plyne, že nejde o takový případ, aby bylo nutno učinit závěr, že s ohledem na čl. 8 Úmluvy je rozhodnutí o neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty nepřiměřené dopadům do soukromého a rodinného života žalobce.

33. Jak vyplývá z judikatury, nezákonnost napadeného rozhodnutí by zakládala skutečnost, pokud by jeho odůvodnění neobsahovalo přezkoumatelnou úvahu o tom, zda neprodloužení žalobcova pobytu je či není v rozporu s čl. 8 Úmluvy. Což se v daném případě nestalo. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný se dostatečně zabýval soukromým a rodinným životem žalobce a nezjistil nepřiměřenost zásahu. Krajský soud uzavírá, že žalovaný vyhodnotil splnění všech podmínek pro neprodloužení zaměstnanecké karty žalobce a postupoval v souladu se zákonem, pokud posuzovanou žádost žalobce zamítl.

34. Krajský soud připomíná, že napadené rozhodnutí žalobci přímo neukládá povinnost opustit území ČR. Napadené rozhodnutí mu také neukládá zákaz vstupu na území.

35. Závěrem k žalobcem namítaným skutečnostem, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí (podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti), zdejší soud konstatuje, že nelze prolomit pravidlo obsažené v § 75 odst. 1 s. ř. s. Podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nemá vliv na přezkum věci samotné, neboť je nutné při přezkumu vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Z toho důvodu neshledal krajský soud návrh žalobce na přerušení řízení důvodným a bez dalšího v řízení pokračoval.

V. Závěr a náklady řízení

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

38. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení