66 A 5/2025– 63

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: O. P., nar. st. příslušnost bytem zastoupen JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem Palackého 357, Tábor proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha za účasti: I) L. P., II) O. S., III) B. F., IV) S. B., všichni bytem . všichni zastoupeni JUDr. Pavlem Bredou, advokátem se sídlem Palackého 357, Tábor o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, čj. OAM–13480–10/ZR–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2025, čj. OAM–13480–10/ZR–2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla zrušena platnost zaměstnanecké karty žalobce podle § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Současně byla žalobci podle § 46e odst. 2 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 9. 2024, čj. 5 T 119/2024–70 (dále jen „trestní příkaz“), shledán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody v délce 10 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce 20 měsíců. Trestním příkazem mu byl současně uložen trest propadnutí věci – padělaného řidičského průkazu Ukrajiny na jméno žalobce. Trestní příkaz se stal pravomocným dne 1. 11. 2024.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce namítal nepřiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Uvedl, že v případě vycestování bude jeho rodinný život nenávratně narušen. Žalobce žije a pracuje v ČR bezproblémově více než 5 let. Trestný čin, kterého se dopustil, byl jednorázovým excesem v jinak bezúhonném životě, který do té doby vedl. Ve společné domácnosti žije spolu se svou manželkou, dcerou (bezdětná a rozvedená), neteří a s kmotřencem (všichni zúčastnění na tomto řízení jako OZNŘ). Syn žalobce v současné době bojuje jako voják na Ukrajině. Žalobce dále uvedl, že pracuje jako dělník ve společnosti BRISK Tábor a. s. Kvůli zrušení pobytového oprávnění by neměl možnost nadále pracovat u svého zaměstnavatele a kvůli nedostatku finančních prostředků by byla ohrožena jeho rodina.

4. Žalobce dále uvedl, že návrat na Ukrajinu není s ohledem na tamní situaci (ozbrojený konflikt) možný; má tak obavu z ohrožení života a možného odloučení rodiny, která je velmi pevná. V případě návratu na Ukrajinu bude zařazen do armády bez ohledu na věk a zdravotní problémy (léčí se s diabetem a má vysoký tlak). K spáchanému přečinu dodal, že nepodal odpor proti trestnímu příkazu kvůli jazykové bariéře (neporozuměl poučení). Dále uvedl, že k protiprávnímu jednání došlo na území Ukrajiny, kde takové jednání není trestným činem. Žalobce doložil k žalobě žádost o pobytové oprávnění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterou podal dne 29. 1. 2025.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Dle žalovaného není žalobce na území ČR integrovaný, neboť spáchal úmyslný trestný čin. Žalobce si rovněž požádal o jiný druh pobytového oprávnění – vízum pro strpění. Na základě tohoto víza lze vyřešit problém společného soužití rodiny, příp. se vyhnout nebezpečí, které hrozí žalobci na území Ukrajiny z důvodu ozbrojeného konfliktu. Rovněž jako občan Ukrajiny může pobývat na území ČR do 90 dnů za každých 180 dnů i bez udělení víza pouze na základě cestovního dokladu s biometrickými údaji. Nedostatečná znalost českého jazyka svědčí dle žalovaného o nedostatečné integraci žalobce.

6. K tvrzeným rodinným vazbám žalovaný uvedl, že manželka žalobce má vlastní pobytové oprávnění, stejně tak jejich společná dcera, která má udělenou dočasnou ochranu; obě jsou samostatně výdělečně činné a ekonomicky nezávislé na žalobci. Společnou domácnost žalobce sdílí dále s neteří a kmotřencem. Žalovaný respektuje rodinné vazby žalobce, avšak dle jeho názoru jsou tyto skutečnosti bezpředmětné, neboť v projednávaném případě mu nepřísluší se zabývat dopadem do rodinného a soukromého života žalobce. V případě žalobce dle názoru žalovaného není důvod ani pro aplikaci čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Rovněž není důvod pro aplikace § 174a zákona o pobytu cizinců.

7. K tvrzenému zhoršení ekonomické situace žalobce a jeho rodiny žalovaný uvedl, že si tento stav přivodil vlastním zaviněným protiprávním jednáním. Jeho rodinní příslušníci jsou všichni zaměstnáni, tudíž mají vlastní příjmy. Vydání napadeného rozhodnutí tak nemůže být pro rodinu žalobce likvidační.

8. Podle žalovaného nucené vycestování žalobce zpět na území Ukrajiny s ohledem na tamní situaci by bylo v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy, avšak to nezakládá důvod pro zastavení řízení o zrušení zaměstnanecké karty. Žalovaný si je vědom, že žalobce nemůže žádat o dočasnou ochranu, avšak to nevylučuje možnost ucházet se o přijetí i v jiné bezpečné zemi. Žalobci navíc nebyl zakázán pobyt na území ČR v budoucnu.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

10. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 28. 4. 2025. Na žádost žalobce byla ve věci ustanovena tlumočnice z a do ukrajinského jazyka. Při jednání setrvaly procesní strany na svých stanoviscích. Žalobce podrobněji rozvedl okolnosti spáchání trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny. Žalobce i osoby zúčastněné na řízení se vyjádřili k tomu, že dopady napadeného rozhodnutí vnímají jako zásah do rodinného života. Žalobce poukázal na svůj nedobrý zdravotní stav. Dále uvedl obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu války a jistého zařazení jeho osoby na frontu. Žalobce navrhl k provedení důkazy svědčící o jeho zdravotním stavu a jeho bezúhonném osobním a profesním životě.

11. Krajský soud provedl k důkazu propouštěcí zprávu z Nemocnice Tábor, a.s. ze dne 18. 4. 2025, z níž se podává, že žalobce byl přijat na interně pro bolest na hrudi a dušnost. Stav pacienta si nevyžádal hospitalizaci a byl téhož dne propuštěn. Dále bylo provedeno k důkazu vyjádření společnosti BRISK Tábor a.s., z něhož se podává, že žalobce je svědomitým pracovníkem. Konečně bylo provedeno k důkazu i prohlášení pronajímatele žalobce, z něhož vyplynulo, že je žalobce spořádaným, slušným nájemníkem, který je vždy ochoten pomoci.

12. Žalovaný při jednání k aktuálnímu vývoji pobytové situace žalobce konstatoval, že žalobci nebylo v dubnu 2025 uděleno vízum pro strpění; žalobce se neměl dostavit ani pro výjezdní příkaz. Dle žalovaného pobývá žalobce na území ČR aktuálně neoprávněně.

13. Žaloba není důvodná. IV.A Naplnění podmínek pro zrušení zaměstnanecké karty 14. Podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mimo jiné z důvodů uvedených v § 37 téhož zákona. Podle odstavce 2 platí, že ministerstvo v rozhodnutí, kterým zruší platnost zaměstnanecké karty, stanoví lhůtu k vycestování z území; cizinec je povinen ve stanovené lhůtě z území vycestovat.

15. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

16. Podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

17. V dané věci je nesporné, že žalobce byl trestním příkazem shledán vinným ze spáchání přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny. To je doloženo uvedeným trestním příkazem a výpisem z evidence Rejstříku trestů, které jsou součástí správního spisu.

18. V důsledku uvedeného pravomocného odsouzení žalobce za úmyslný trestný čin byly splněny podmínky pro použití § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodnil.

19. Jak vyplývá ze samotné dikce § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pro naplnění jeho hypotézy je podstatné pouze pravomocné odsouzení, a to za spáchání úmyslného trestného činu, přičemž pohnutka pachatele nebo okolnosti, které vedly ke spáchání trestného činu, nejsou relevantní. Dané ustanovení zásadně neposkytuje žalovanému prostor pro správní uvážení, nýbrž jde o tzv. rozhodování vázané; jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), je žalovaný povinen rozhodnout o zrušení platnosti zaměstnanecké karty, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023, čj. 2 Azs 135/2023–33).

20. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že stanovisko žalobce k předmětné trestní věci je z hlediska naplnění podmínek § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců zcela irelevantní. Není rozhodné, že k protiprávnímu jednání mělo dojít na území Ukrajiny, příp. že se na území Ukrajiny takové jednání posuzuje jako přestupek, ani to, že žalobce vedl předtím či následně řádný život a již se dalšího trestného činu nedopustil. Stejně tak nelze brát v potaz jazykovou bariéru žalobce, v důsledku které údajně nepodal odpor proti trestnímu příkazu, neboť neporozuměl poučení. To vše jsou okolnosti, které nelze brát v potaz v řízení o zrušení zaměstnanecké karty ani nyní v řízení před soudem. Námitky týkající se okolností spáchání trestného činu proto nemohou být pro krajský soud relevantní. Krajský soud nemůže přezkoumávat výsledek trestního řízení vedeného se žalobcem.

21. V rozsudku ze dne 13. 2. 2020, čj. 7 Azs 192/2019–28, Nejvyšší správní soud konstatoval, že § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „správnímu orgánu nedává prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu.“ Též v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015–47, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě aplikace § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nehraje žádnou roli povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu. IV.B K zásahu do soukromého a rodinného života žalobce 22. Podstata žalobní argumentace směřuje k otázce přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí představuje značný zásah do jeho soukromého a rodinného života.

23. V souvislosti s posouzením dopadů do soukromého a rodinného života cizince je třeba zdůraznit, že v případě zrušení zaměstnanecké karty z důvodu spáchání úmyslného trestného činu [§ 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců] provedl obecný test přiměřenosti již zákonodárce, neboť na rozdíl např. od důvodů uvedených v § 37 odst. 2 téhož zákona nepodmínil aplikaci § 37 odst. 1 posouzením přiměřenosti (viz též § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců). V běžných případech a v obecné rovině lze totiž předpokládat, že spáchání úmyslného trestného činu bude převažovat nad zájmem cizince na nenarušení jeho soukromého a rodinného života.

24. Takový přístup zákonodárce není ojedinělý a týká se řady ustanovení zákona o pobytu cizinců. Pro tyto případy Nejvyšší správní soud dovodil, že i přes absenci výslovného zákonného požadavku jsou správní orgány povinny s ohledem na mezinárodní závazky vyplývající z čl. 8 Úmluvy výjimečně posoudit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života cizince, avšak k potenciální aktivaci uvedeného článku musí cizinec ve správním řízení vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí vypořádat, pokud není na první pohled nemyslitelná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019, čj. 10 Azs 310/2019–32, a judikatura tam citovaná, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2022, čj. 10 Azs 256/2019–39, publ. pod č. 3990/2020 Sb. NSS).

25. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2024, čj. 1 Azs 168/2024–30, provedl následující rozbor: „(…) správní orgány nejsou povinny automaticky hodnotit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince u všech rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Správní orgány naopak standardně hodnotí přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně ukládá. V případě neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců tato povinnost dána není (srov. např. rozsudky NSS ze dne 9. 10. 2013, č. j. 1 As 85/2013 – 51, či ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 – 26). Výjimkou v tomto směru jsou případy, kdy účastník vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť zákon nemůže vyloučit přednostní aplikaci čl. 8 Úmluvy (např. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, či citovaný rozsudek č. j. 10 Azs 183/2020 – 33).

26. I v tomto ohledu je však nutno před pomyslnou závorku vytknout, že posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života zahrnuje jak hodnocení samotného zásahu do tohoto základního práva, tak i zvažování, zda takový zásah byl v podmínkách dané věci ospravedlnitelný. V tomto ohledu pak nelze popírat význam již zákonodárcem provedeného legislativního či typového testu proporcionality, který se odráží právě v tom, že v některých případech zákon o pobytu cizinců nepožaduje hodnocení přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a.“ 27. V nyní posuzovaném případě tedy žalovaný nebyl povinen postupoval podle § 174a zákona o pobytu cizinců a posuzovat kritéria, která jsou v něm fakultativně vymezena. Ovšem byl povinen posoudit otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce ve smyslu čl. 8 Úmluvy, neboť žalobce již ve správním řízení námitku v tomto smyslu vznesl.

28. V této souvislosti platí, že břemeno tvrzení tíží primárně cizince, kterému je konkrétní pobytové oprávnění odnímáno – je to totiž on sám, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky.

29. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Podle odst. 2 téhož ustanovení státní orgán nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

30. K tomu lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, čj. 1 Azs 76/2020–37, z něhož plyne, že „při zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova soukromého a rodinného života je nutné identifikovat intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života v důsledku napadeného rozhodnutí a intenzitu porušení zákona, které vedlo k jeho vydání.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012–39, dále uvedl, že „ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje ‚něco k něčemu‘, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život.‘ Analogicky vztaženo na nyní posuzovaný případ tedy správní orgány musí poměřovat veřejný zájem na ochraně objektů chráněných trestním právem se stěžovatelčiným právem na soukromý či rodinný život.“ 31. Převedeno do podmínek nyní projednávané věci lze konstatovat, že v řízení by musely vyplynout konkrétní a velice závažné důvody, aby nad intenzivním veřejným zájmem na zrušení pobytového oprávnění osobě, která se v ČR dopustila úmyslného trestného činu, převážil soukromý zájem na zachování jejího soukromého a rodinného života.

32. Podstata žalobcovy námitky nepřiměřenosti rozhodnutí uplatněné ve správním řízení spočívala v odloučení od rodiny a ve zhoršení její ekonomické situace. V posuzované věci žalovaný na jedné straně uvádí, že se přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývat nemusí (viz odkaz na zákonná ustanovení), na druhé straně se však touto otázkou zřetelně zabývá a tím naplňuje požadavek čl. 8 Úmluvy a reaguje na žalobcem uplatněnou námitku. Krajský soud ovšem ve shodě se žalovaným nedospěl k závěru o nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí.

33. Žalovaný vycházel z toho, že žalobce je dospělý, ženatý a zaopatřený jedinec. Jeho manželka je zaměstnána a pobývá na území ČR na základě vlastní zaměstnanecké karty s platností do 11. 5. 2026. Jeho zletilá dcera pobývá na území ČR na základě udělené dočasné ochrany a je taktéž zaměstnána. Žalovaný rovněž uvedl, že na území ČR žije neteř a kmotřenec žalobce. Konstatované rodinné vazby a zásah do nich v důsledku napadeného rozhodnutí dle názoru žalovaného nezakládají nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. S tím se krajský soud ztotožňuje.

34. Žalovaný tedy zkoumal i pobytová oprávnění příslušníků domácnosti žalobce (srov. strana 4 napadeného rozhodnutí) a uzavřel, že jejich pobytové tituly nejsou závislé na pobytovém oprávnění žalobce a zhodnotil také možnosti výkonu výdělečné činnosti (tedy možnosti získání vlastních prostředků) těmito osobami na území ČR. Krajský soud těmto závěrům nemá co vytknout. Uvedené závěry jsou adekvátní míře konkrétnosti tvrzení žalobce. Žalobce je dospělou osobou a z okolností případu nevyplynulo, že by žalobce a další členové jeho domácnosti (všichni zletilí) na sobě byli významně existenčně závislí.

35. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neuvedl takové skutečnosti týkající se svých rodinných vazeb, které by svědčily o tom, že v důsledku napadeného rozhodnutí může dojít k nepřiměřenému zásahu do rodinného života žalobce. Krajský soud konstatuje, že žalovaný v projednávané věci posoudil intenzitu dopadu do soukromého a rodinného života žalobce dostatečným způsobem, poměřil vážené zájmy a své úvahy patřičně odůvodnil.

36. Co se týče namítané ekonomické situace rodiny žalobce, lze konstatovat, že ekonomický dopad na rodinu není fatální. Manželka žalobce je výdělečně činná, jeho zletilá dcera taktéž. Žalobce v žalobě uvedl, že všichni členové jeho domácnosti pracují v téže společnosti jako on, tzn. že všichni jsou výdělečně činní a jsou schopni obživy i při výpadku příjmu žalobce, který souvisí se zrušením jeho zaměstnanecké karty. To však lze přičítat pouze k jeho tíži.

37. V případě negativního důsledku spočívajícího v odloučení rodiny, lze odkázat na to, že žalobci nebyl zakázán pobyt na území ČR; může zde pobývat v rámci bezvízového styku v povoleném rozsahu. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se nenachází v situaci (posuzováno k datu vydání napadeného rozhodnutí), kdy by neměl možnost vidět se s rodinou či ji ekonomicky podporovat ze zahraničí. Jak plyne z výše uvedeného, rodina žalobce není ekonomicky odkázána výhradně na něj. Žalobce je stále v produktivním věku, nevykonává specifickou činnost, kterou by nemohl vykonávat i v jiné zemi (žalobce pracuje jako dělník). Z ničeho nevyplývá, že by žalobce nebyl schopen se o sebe postarat mimo ČR. Pokud jde o dopady do rodinného a soukromého života žalobce, je zřejmé, že rodina ponese negativně případné vzájemné odloučení, pokud by žalobce vycestoval. Jak však popsal žalovaný, žalobci nebyl zakázán pobyt na území ČR. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se nenachází v situaci, kdy by neměl možnost vidět se s rodinou či ji ekonomicky podporovat.

38. Krajský soud dodává, že nepříjemné důsledky z napadeného rozhodnutí plynoucí vyvolal žalobce sám svým úmyslným trestným činem. Je v zájmu veřejné bezpečnosti a ochrany pořádku, aby na území ČR nebyl umožněn další pobyt cizinci, který zde páchá trestnou činnost. Chce–li cizinec požívat nerušeně určitý pobytový status v ČR, musí se podrobit nastaveným pravidlům, což je mj. požadavek trestní bezúhonnosti.

39. Při poměřování uvedených aspektů na straně žalobce a jeho rodiny s tím, že žalobce spáchal úmyslný trestný čin, krajský soud ve shodě se žalovaným uzavírá, že napadené rozhodnutí nebude mít nepřiměřené dopady do soukromých a rodinných poměrů žalobce. Nepříznivé důsledky z napadeného rozhodnutí plynoucí vyvolal žalobce sám svým úmyslným porušením trestních předpisů ČR. Závažnost trestného činu žalovaný nezveličoval. Je zřejmé, že jde o přečin a že je představitelná i závažnější trestná činnost. To však neznamená, že by napadené rozhodnutí muselo být nepřiměřené. Otázku přiměřenosti je třeba posoudit ve vztahu ke konkrétním okolnostem žalobcova případu. Z nich, jak bylo uvedeno, také dle přesvědčení krajského soudu plyne, že nejde o takový případ, aby bylo nutno učinit závěr, že s ohledem na čl. 8 Úmluvy je rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty nepřiměřené dopadům do soukromého a rodinného života žalobce.

40. Dále lze doplnit, že teprve v žalobě žalobce tvrdil, že má zdravotní problémy. K tomu nedoložil žádné doklady či lékařské zprávy. Při jednání soudu předložil lékařskou zprávu z dubna 2025, kterou krajský soud provedl k důkazu. Tento důkaz se ovšem týká doby po vydání napadeného rozhodnutí, a proto z něj krajský soud nemohl vycházet. Jediné, co se dá z něj dovodit a vztáhnout i k době vydání napadeného rozhodnutí je, že je žalobce diabetik. Krajský soud se ovšem nedomnívá, že by uváděné zdravotní potíže mohly mít jakýkoliv vliv na již vyslovené závěry.

41. Stejně tak žalobcem doložená prohlášení o tom, že je spořádaným nájemcem a svědomitým zaměstnancem, nemůže ničeho změnit na závěrech krajského soudu již shora učiněných. IV.C K porušení závazku „non–refoulement“ 42. Další námitka žalobce se týkala situace na Ukrajině, jejímž je žalobce státním příslušníkem. Žalobce se obává, že v případě návratu do země původu bude vystaven nebezpečí s ohledem na probíhající ozbrojený konflikt, neboť bude zařazen do armády bez ohledu na svůj věk a zdravotní stav.

43. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 16. 11. 2016, čj. 5 As 104/2013–46, publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS, mezinárodněprávní zásada „non–refoulement“ obsažená v čl. 2 a 3 Úmluvy „stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila“ 44. Nejvyšší správní soud se k obdobnému případu podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 18. 11. 2022, čj. 3 Azs 235/2022 – 27, kdy právě v souvislosti s válkou na Ukrajině konstatoval následující: „Co je dnes již notorietou: na Ukrajině probíhá ode dne 24. 2. 2022, kdy na její území vpadla vojska Ruské federace, válečný konflikt (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 – 31, a na něj navazující rozsudky mj. ze dne ze dne 25. 3. 2022, č. j. 8 Azs 336/2021 – 33, ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 – 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022 – 32, či ze dne 3. 11. 2022, č. j. 3 Azs 337/2021 – 33). Tento konflikt si doposud vyžádal bezpočet obětí nejen bojových operací, ale i vražd, mučení a dalších zločinů spáchaných příslušníky invazních vojsk na civilním obyvatelstvu (srov. rozsudek NSS ze dne ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022–24). Navrácení stěžovatele na Ukrajinu by jej proto mohlo vystavit nebezpečí vážné újmy na životě či zdraví, jakož i případnému nelidskému či ponižujícímu zacházení. Bylo by proto v rozporu se závazkem non–refoulement plynoucím z čl. 2 a 3 Úmluvy. Stěžovateli uložená povinnost vycestovat ve lhůtě 60 dnů z území ČR však sama o sobě v rozporu se závazkem non–refoulement není. Stěžovateli se touto povinností neukládá navrátit se do země původu, nýbrž „jen“ vycestovat z území ČR. Dostát závazku non–refoulement lze přitom například i navrácením cizince do bezpečné třetí země. (…) je třeba rozlišovat uložení povinnosti vycestovat jako zákonného důsledku zrušení pobytového oprávnění od jejího nuceného výkonu. V posuzované věci má stěžovatel k dispozici účinné prostředky, jak výkonu takové povinnosti po dobu trvání důvodů znemožňujících jeho vycestování zabránit. Stěžovateli byl současně se stanovením lhůty k vycestování udělen výjezdní příkaz, na základě něhož je stěžovatel ve lhůtě k vycestování oprávněn pobývat na území ČR (k povaze výjezdního příkazu srov. např. rozsudek ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 Azs 303/2019–49). Stěžovatel v této lhůtě může iniciovat řízení, v nichž bude zohledňována právě nemožnost jeho vycestování. V tomto ohledu se nabízí především možnost žádat o udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, a možnost žádat o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců“ (zdůraznění doplněno zdejším soudem).

45. Krajský soud uvádí, že rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty není správním vyhoštěním z území Evropské unie, které znamená nemožnost získat v době zákazu pobytu oprávnění k pobytu na území Evropské unie. Žalobci byla uložena „jen“ povinnost vycestovat z území ČR. Po splnění zákonem stanovených podmínek si žalobce bude moci podat novou žádost o zaměstnaneckou kartu, případně o jiný pobytový titul v ČR či v jiném státě Evropské unie.

46. Z judikatury Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že přímým důsledkem rozhodnutí, které ruší pobytové oprávnění cizince na území ČR a současně stanoví lhůtu k opuštění území ČR, není nucený návrat na Ukrajinu. Taková rozhodnutí obsahující lhůtu k vycestování z území ČR tedy je možné v případě státních příslušníků Ukrajiny za splnění zákonných podmínek vydat. Vychází se z toho, že cizinec je v takovém případě povinen ve lhůtě k vycestování, která je v rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění stanovena, dostavit se na pracoviště Ministerstva vnitra za účelem udělení výjezdního příkazu, přičemž v době platnosti výjezdního příkazu je oprávněn požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území nebo o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území. O vízum za účelem strpění lze požádat mj. z důvodu, že cizinci ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá, kterou může představovat hrozba skutečného nebezpečí v zemi původu cizince. Proto přímým důsledkem rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění cizince, státního příslušníka Ukrajiny, v němž je stanovena lhůta k vycestování z území ČR, není nucené opuštění území ČR [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, čj. 3 Azs 235/2022–27, body (36–38), či ze dne 29. 5. 2023, čj. 4 Azs 133/2023–38, zejména body (30–32)].

47. Krajský soud dále konstatuje, že je třeba rozlišovat mezi uložením povinnosti vycestovat jako zákonného důsledku zrušení pobytového oprávnění od jejího nuceného výkonu, tj. od zákazu pobytu či vyhoštění. Nucené vycestování žalobce zpět na území Ukrajiny by nyní bylo jednoznačně v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy. Žalobce však není napadeným rozhodnutím přímo nucen opustit území ČR a může získat jiný titul k pobytu. Válka na Ukrajině není důvodem pro zastavení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty žalobce, nýbrž překážkou jeho nuceného vycestování do této země.

48. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2022, čj. 7 Azs 269/2022–27, dle kterého „ukončení pobytového oprávnění a stanovení lhůty k vycestování vede k tomu, že cizinci je stanovena určitá doba, po kterou je na daném území ‚tolerován‘ (obdobně působí i samotný výjezdní příkaz). Jakkoliv má vydání výjezdního příkazu (spojené se stanovením lhůty k vycestování – pozn. soudu) vést primárně k přípravě na vycestování cizince z území ČR, nemůže–li cizinec vycestovat, má právo v době platnosti výjezdního příkazu požádat o povolení k přechodnému pobytu, mj. o vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 zákona o pobytu cizinců (vyjma důvodu podle § 33 odst. 1 písm. c/ téhož zákona).“ 49. K tomu se doplňuje, že jestliže žalobce některý z naznačených institutů nevyužil (resp. mu nebylo vyhověno), a v důsledku toho se dostal do situace, kdy na území ČR zřejmě pobývá neoprávněně (dle tvrzení žalovaného při jednání), tak to není okolnost, ke které by mohl krajský soud zvláště přihlížet. Bude nyní na správních orgánech, jaká přijmou opatření. Z ničeho se ovšem nepodává, že by žalobci v době rozhodování krajského soudu hrozilo nucené vycestování na Ukrajinu. Žalobce má stále zachovánu minimálně možnost žádat o mezinárodní ochranu ve formě doplňkové ochrany.

50. Lze tak shrnout, že rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty spojené se lhůtou k vycestování nevede přímo k nucenému vycestování žalobce z území ČR do domovského státu, přičemž žalobce má k dispozici právní prostředky způsobilé zajistit za určitých podmínek jeho setrvání na území ČR.

51. Závěrem se tedy shrnuje, že žalobci nebyla uložena povinnost vrátit se na území Ukrajiny. Bylo mu pouze uloženo opustit ČR ve stanovené lhůtě. Je na žalobci, kam vycestuje, popřípadě zda si pobyt na území ČR zařídí jiným způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, čj. 3 Azs 235/2022–27). Není porušena ani zásada „non–refoulement“, neboť žalobce není navracen na území země, ve které mu hrozí nebezpečí vážné újmy.

52. Skutečnost, že na Ukrajině probíhá válečný konflikt, není vzhledem k uvedenému bez dalšího důvodem, který by způsoboval nepřiměřenost rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Azs 176/2022–30, bod 18). K bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být žalobce donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění dle § 118 zákona o pobytu cizinců či v souvislosti s rozhodnutím o povinnosti opustit území ČR dle § 50a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2021, čj. 8 Azs 303/2019–49, bod 16). Až v takovém rozhodnutí by tak byla, ve světle aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině, zohledněna zásada „non–refoulement“.

53. Krajský soud tak dospívá k závěru, že porušením závazku „non–refoulement“ není uložení povinnosti vycestovat ve stanovené lhůtě z území ČR, která byla důsledkem zrušení platnosti povolení k pobytu ve formě zaměstnanecké karty. Žalobce může žádat o zvláštní formy ochrany v podobě víza ke strpění pobytu nebo případně i mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.

54. Ostatně Ústavní soud nedávno rovněž konstatoval, že „zrušení povolení k přechodnému pobytu představuje podstatně menší zásah do práv cizinců než v případě jejich vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území ČR. Stěžovatelka může usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území ČR. Správní orgány i soudy přiléhavě poukázaly na to, že například může podat žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění jejího pobytu na území ČR podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu, že jí ve vycestování brání překážka na její vůli nezávislá.“ (usnesení ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 7/22).

55. Krajský soud uzavírá, že jediným řešením žalobcovy situace z hlediska dodržení mezinárodněprávních závazků ČR, včetně Úmluvy, není nutně pouze zachování platnosti zaměstnanecké karty. V situaci, kdy žalobce svým jednáním zapříčinil, že nesplňuje zákonné podmínky pro toto pobytové oprávnění, bylo její zrušení v souladu se zákonem.

V. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

58. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Shrnutí vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Naplnění podmínek pro zrušení zaměstnanecké karty IV.B K zásahu do soukromého a rodinného života žalobce IV.C K porušení závazku „non–refoulement“ V. Závěr a náklady řízení