66 A 9/2025– 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: A. N. bytem zast. L. L., obecným zmocněncem bytem proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2025, čj. KUJI 22079/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2025, čj. KUJI 22079/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Humpolec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2024, čj. MUHU/38861/2024/Ks (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil z nedbalosti tím, že jako řidič motorového vozidla v rozporu s § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 10 km/h a více. Za to byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč.

3. K porušení pravidel silničního provozu došlo dne 28. 5. 2024 v 15:50 hod., na pozemní komunikaci č. I/34 v km 95,8 ve směru jízdy od obce Pelhřimov do obce Humpolec, kdy v místě, kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 90 km/h, byla motorovému vozidlu tov. zn. X, RZ X (dále jen „vozidlo žalobce“), naměřena silničním rychloměrem TruCam II rychlost 115 km/h (tj. 111 km/h po odečtu toleranční odchylky), čímž žalobce jako řidič motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 21 km/h.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech, a proto navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému řízení.

5. Žalobce namítá, že nedošlo k řádnému projednání věci správní orgány obou stupňů. Žalobce má za to, že nebyla vyvrácena jeho námitka týkající se § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 262/2000 Sb.“), který upravuje situace, za kterých ověření měřicích zařízení zaniká před uplynutím lhůty platnosti. Dle něj nebyl policejní hlídkou předložen důkaz o tom, že některá ze situací uvedených v příslušném ustanovení vyhlášky nenastala. Žalobce dále uvádí, že nebylo řádně projednáno úmyslné a opakované páchání přestupků hlídkou Policie České republiky (dále jen „PČR“) i přesto, že bylo takové jednání v rámci správního řízení prokázáno, přičemž se správní orgány podle žalobce touto skutečností nijak nezabývaly. Dle žalobce bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že zařízení TruCam II obsluhovala osoba, která obsluhu takového zařízení neovládá; zařízení tudíž dle žalobce nebylo řádně nastaveno v souladu s návodem k obsluze.

6. Žalobce shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť z jeho odůvodnění nelze dovodit úvahy žalovaného. Žalobce má za to, že mu bylo odňato právo na spravedlivý proces a byla porušena Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, Evropská úmluva a další mezinárodní smlouvy.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal v celém rozsahu na napadené rozhodnutí a dodal, že je přesvědčen o věcné správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný proto navrhnul, aby krajský soud podanou žalobu zamítnul.

III. Obsah správního spisu

8. Dne 7. 6. 2024 bylo správnímu orgánu prvního stupně předáno oznámení přestupku od PČR, podle kterého byl žalobce podezřelý z výše uvedeného přestupku. V oznámení bylo uvedeno, že žalobce nesouhlasil na místě s uvedeným přestupkem. Sepsané oznámení přestupku žalobce následně odmítl podepsat a odmítl se k přestupku vyjádřit. Společně s oznámením přestupku byl správnímu orgánu prvního stupně zaslán také úřední záznam ze dne 28. 5. 2024, čj. KRPJ–64263–1/PŘ–2024–160007 (dále jen „úřední záznam“), záznam o přestupku č. snímku 3155 (dále jen „záznam o přestupku“), ke kterému jsou přiloženy snímky vozidla pořízené měřicím zařízením TruCam II, dále oznámení přestupku ze dne 28. 5. 2024 ručně sepsané na místě hlídkou PČR, ověřovací list č. X ze dne 21. 3. 2024 (dále jen „ověřovací list“) a protokol o profylakční/periodické prohlídce LTI 20/20 TruCam II ze dne 20. 3. 2024 (dále jen „protokol“).

9. Na základě oznámení přestupku byl správním orgánem prvního stupně vydán příkaz ze dne 24. 6. 2024, čj. MUHU/21145/2024/Ks, kterým byl žalobce uznán vinným z uvedeného přestupku. Proti příkazu podal žalobce včasný odpor. Prvostupňový orgán uvědomil žalobce o pokračování v řízení o přestupku a poučil jej o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním. Dne 12. 9. 2024 se zástupce žalobce dostavil k nahlédnutí do správního spisu a navrhl ústní jednání ve věci.

10. Dne 7. 10. 2024 se konalo ústní jednání ve věci, ke kterému byli předvoláni příslušníci hlídky PČR – K. (dále jen „svědek K.“) a J. (dále jen „svědek J.“), kteří prováděli dne 28. 5. 2024 na pozemní komunikaci č. I/34 v km 95,8 dohled nad bezpečností silničního provozu a měření rychlosti. Svědek K. byl velitelem hlídky a svědek J. člen hlídky, který se žalobcem po jeho zastavení řešil projednání spáchaného přestupku. Ve svých výpovědích popisují místo měření, dále že měřicí zařízení obsluhoval svědek K., který byl i řidičem vozidla PČR. Svědek K. ve své výpovědi také uvedl, že měřicí zařízení nastavoval podle návodu výrobce. Oba svědci shodně uvedli, že k obsluze měřidla byli proškoleni.

11. Následně po ústním jednání ve věci bylo správním orgánem prvního stupně vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti němuž podal žalobce včasné odvolání. O odvolání žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím.

IV. Procesní záležitosti

12. Žaloba byla včasně podána ke Krajskému soudu v Brně. Usnesením ze dne 29. 5. 2025, čj. 32 A 13/2025, byla věc postoupena místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Poté, co byl žalobce poučen o procesních právech, vznesl dne 28. 7. 2025 námitku místní nepříslušnosti zdejšího soudu.

13. Zdejší soud neměl o své místní příslušnosti pochyb a pokračoval bez dalšího v řízení, o čemž žalobce přípisem informoval. Jak se podává z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, čj. 9 As 91/2015–17, publ. pod č. 3333/2016 Sb. NSS, „ve správním soudnictví soud nevydává samostatné usnesení o tom, že jsou splněny podmínky řízení. S námitkou účastníka řízení, že některá z podmínek splněna není, se buď ztotožní a pak vydá rozhodnutí, kterým se řízení před ním skončí pro nesplnění podmínek řízení (§ 7 odst. 4, 5 a § 46 s. ř. s.), nebo se s ní neztotožní a pak ji vypořádá až v odůvodnění rozhodnutí o věci samé.“ 14. Podle § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), platí, že nestanoví–li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má–li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.

15. V nyní projednávané věci rozhodoval v prvním stupni Městský úřad Humpolec. Území města Humpolec patří do obvodu Okresního soudu v Pelhřimově. Obvod Okresního soudu v Pelhřimově spadá do působnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích [srov. přílohy 2 a 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].

16. Součástí žaloby byla žádost o osvobození od soudních poplatků, které krajský soud usnesením ze dne 29. 7. 2025, čj. 66 A 9/2025–20, nevyhověl z důvodu nedoložení absence dostatečných prostředků žalobcem.

V. Právní hodnocení věci

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

18. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 1. 12. 2025. K jednání se dostavil žalobce i jeho zmocněnec; plná moc byla předložena při jednání a založena do soudního spisu. Plná moc ze dne 11. 9. 2025 byla formulována „k zastupování ve věci naše značka NA–HUMU/2024–001, spisová značka 66A 0009/202, vedené KS České Budějovice a ve všech věcech následujících, které tato věc vyvolá, ve všech věcech vždy v rozsahu všech úkonů, avšak s výjimkou doručování.“ Žalobce zmocnil svého zmocněnce ke všem úkonům v řízení kromě doručování, tudíž požadoval, aby byly všechny písemnosti ze strany krajského soudu doručovány přímo jemu. Plná moc byla vůči krajskému soudu účinná od okamžiku jejího předložení dne 1. 12. 2025. S ohledem na rozsah zmocnění podle plné moci bude rozsudek doručen přímo k rukám žalobce, a nikoliv jeho zmocněnci.

19. Při jednání žalobce, resp. jeho zmocněnec, shrnul problematiku měření rychlosti vozidel a nastínil rozdíl mezi radarovými a laserovými měřidly rychlosti. Bylo namítnuto, že policista nebyl oprávněn obsluhovat měřicí zařízení a že ve správním spise chybí osvědčení o proškolení policisty. Dle žalobce nebylo doloženo, že byla policisty před započetím měření rychlosti správně nastavena výchozí hodnota měření 0. Proškolený policista by měl být dle žalobce schopen z hlavy odříkat postup, jak postupuje při přípravě měřicího zařízení. Prostý odkaz na návod k obsluze považuje žalobce za obecný.

20. Bylo namítáno, že se hlídka PČR dopustila při měření rychlosti přestupku a trestného činu; policejní vozidlo stálo na nebezpečném místě a neužívalo výstražných světel. Policisté měli navzájem jeden na druhého oznámit podezření ze spáchání přestupku či trestného činu, což zřejmě neučinili. Zastavení vozidla žalobce na autobusové zastávce považuje žalobce taktéž za nezákonné; hlídka PČR se tak dle něj dopustila trestného činu nátlaku a vydírání ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalobce sporoval i to, že dle žalovaného šlo o křižovatku silnice I. třídy s účelovou komunikací; dle žalobce místo, kde stálo policejní vozidlo, nebylo účelovou komunikací a šlo o klasickou křižovatku.

21. Dále bylo namítáno, že nebylo prověřeno, kde končí a začíná dálnice, což mohlo mít vliv na nejvyšší dovolenou rychlost v daném místě.

22. Policisté se měli dále dopustit porušení § 13 zákona o Policii ČR, neboť žalobce nepoučili o jeho právech. Navíc dle Pokynu policejního ředitele ze dne 23. 11. 2000 jsou policisté nabádáni, aby vedli řidiče k sebeobviňování, což je v rozporu s Ústavou ČR.

23. Dále žalobce namítl, že správné nastavení měřidla pro použití mohli policisté zaznamenat na své osobní kamery, stejně tak jako samotné jednání o přestupku se žalobcem.

24. Dle žalobce je dále v rozporu obsah oznámení o přestupku ze dne 7. 6. 2024 a úřední záznam ze dne 28. 5. 2024 ohledně toho, zda byla žalobci provedena dechová zkouška; z tohoto rozporu žalobce dovozuje, že policisté lhali (nejen o dechové zkoušce).

25. Dále žalobce namítal, že záměrný kříž byl na snímek vozidla dodatečně dokreslen. V okamžiku měření rychlosti se za sebou pohybovala dvě vozidla, což je patrné ze snímku. Žalobce má podezření, že byla změřena rychlost druhého vozidla, které jelo za ním. Snímky o změřené rychlosti vozidla žalobce tak dle něj nejsou průkazné.

26. Žalobce, resp. jeho zmocněnec navrhl provedení důkazu výslechem technického odborníka (dovozce měřicího zařízení) ke způsobu fungování a měření rychlosti příslušným měřicím zařízením. Tento důkazní návrh krajský soud zamítl (viz odůvodnění níže).

27. Žaloba není důvodná. IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti 28. Žalobce v podané žalobě namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění nelze zjistit úvahy, kterými se žalovaný řídil při hodnocení případu.

29. Krajský soud poznamenává, že v otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů.“ Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

30. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí řádně zabýval všemi námitkami, které žalobce uvedl ve svém odvolání. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmý postup žalovaného při jejich vypořádání, neboť nejdříve uvádí konkrétní námitku žalobce, kterou následně rozebírá ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu tak, jak vyplývá ze spisové dokumentace, a dále tuto každou námitku hodnotí po právní stránce. Pakliže žalobce namítá, že z odůvodnění nevyplývají závěry žalovaného, tak krajský soud se s touto námitkou neztotožňuje. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný každý argument žalobce řádně posoudil z hlediska skutkového i právního, a z jeho hodnocení vyplývá, jakým způsobem žalovaný došel ke svým finálním závěrům a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Ze shora uvedeného lze dovodit, že žalovaný požadavku na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí dostál. Napadené rozhodnutí tedy není namítanou vadou nepřezkoumatelnosti zatíženo. IV.B K námitce zániku ověření měřicího zařízení 31. Žalobce namítá, že správní orgány nevyhodnotily a neprokázaly, zda nenastal některý z případů zániku ověření měřicího zařízení před uplynutím lhůty platnosti podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb.

32. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku v souladu s § 3 správního řádu (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011–68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS). Podle § 50 odst. 3 správního řádu platí, že správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Žalobce byl ve správním řízení jakožto obviněný oprávněn uplatnit tvrzení a důkazy, kterými by zpochybnil, že se dopustil projednávaného přestupku, přičemž správní orgán by byl povinen se s předkládanými tvrzeními a nabízenými důkazy řádně vypořádat ve svém rozhodnutí. To ovšem neznamená, že musí všechna taková tvrzení a důkazy následně prověřit a provést, pokud vysvětlí, z jakého důvodu tak neučinil.

33. Ve svém odvolání žalobce argumentoval tím, že před započetím měření rychlosti nebyl policisty proveden test k ověření, zda měřicí zařízení neztratilo schopnost měřit; dle žalobce tak nebylo prokázáno, že zařízení bylo schopno měřit rychlost. Žalobce touto námitkou tedy zpochybňuje i platnost ověřovacího listu, který slouží k osvědčení splnění zákonných požadavků na měřidlo rychlosti. Ověřovací list je součástí spisové dokumentace, přičemž z něj plyne, že doba platnosti ověření měřicího zařízení skončí dne 20. 3. 2025. Krajský soud podotýká, že ověřovací list byl vystaven dne 21. 3. 2024, tedy zhruba dva měsíce před spácháním předmětného přestupku. V souvislosti s uvedeným je důležité poukázat na skutečnost, že ověřovací list je veřejnou listinou, u níž se presumuje správnost. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, čj. 4 As 33/2019–46, konstatoval, že „ověřovací list je veřejnou listinou a ani v souzeném případě z ničeho nevyplývá, že by daný rychloměr vlastnosti, jež ověřovací list potvrzuje, neměl. Stěžovatel nic takového netvrdí a nelze ani seznat, že by autorizované metrologické středisko při ověřování daného rychloměru postupovalo vadně, a tudíž byla vyvrácena pravost a věcná správnost toho, co uvedená veřejná listina potvrzuje.“ 34. Ke zpochybnění správnosti ověřovacího listu musí existovat konkrétní skutkové nebo právní důvody, které vyvolávají rozumnou pochybnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2019, čj. 2 As 116/2018–51 a rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2016, čj. 1 As 101/2016–77). Důkazní břemeno k popření správnosti veřejné listiny a prokázání opaku má přitom ten, kdo správnost veřejné listiny popírá, tj. v projednávané věci se jedná o žalobce. Sám žalobce pouze zpochybnil platnost ověření měřicího zařízení odkazem na výslech policisty, který uvedl, že neprovedl ověření platnosti měřicího zařízení před měřením. K této námitce je nutno uvést, že samotné ověřování měřicího zařízení není v kompetenci policejního orgánu, nýbrž náleží Českému metrologickému institutu (zákon č. 505/1990 Sb., o metrologie, ve znění pozdějších předpisů). Před zahájením měření rychlosti lze pouze zjistit, zda je dané měřicí zařízení správně nastaveno. S ohledem na skutečnost, že svědek K. několikrát uvedl, že měřicí zařízení bylo nastavováno podle návodu k obsluze, lze presumovat, že před samotným měřením byla provedena standardní kontrola měřicího zařízení, přičemž ze spisové dokumentace nevyplývají žádné skutečnosti nasvědčující opaku. Z výpovědi svědka K. lze toliko dovodit, že měřidlo připravil k měření dle platného návodu; z toho je patrné, že měřidlo bylo funkční a připravené k použití. Pokud by bylo měřidlo např. jakkoliv poškozeno a zdálo by se být nezpůsobilým k měření rychlosti, jistě by jej policista k měření rychlosti nepoužil, resp. by příp. ani nebylo způsobilé k použití.

35. Krajský soud konstatuje, že správní orgány ani policejní orgány nebyly v rámci dokazování jakýmkoli způsobem povinny k předložení důkazů, které by nasvědčovaly nenaplnění některé z podmínek podle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že se jednalo o námitku, která zpochybňovala správnost ověřovacího listu, který je veřejnou listinou, bylo povinností žalobce předložit takové důkazy, které by nasvědčovaly přesnému opaku. K takové skutečnosti ovšem nedošlo, neboť se žalobce mylně domníval, že důkazní břemeno leží na správních či policejních orgánech. Vzhledem k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno, je povinen nést negativní důsledky s tím spojené. Krajský soud zhodnotil, že tato námitka žalobce není důvodná.

36. Ostatně to, že neuplynula doba platnosti ověření měřidla bylo prokázáno právě ověřovacím listem [§ 7 odst. 2 písm. a) vyhlášky]. Minimálně pokud jde o případy dle § 7 odst. 2 písm. b), c) a d) mohl si žalobce nechat bezprostředně po zastavení vozidla nechat předložit měřicí zařízení, aby sám vizuálně překontroloval, zda nebyly provedeny změny či úpravy měřidla, zda nebylo poškozeno, zda nebyla znehodnocena či odstraněna úřední značka. Žalobce mohl nechat svá zjištění zapsat do úředního záznamu o přestupku. Jedině tímto způsobem mohla být prokázána jakákoliv manipulace s měřidlem. Jestliže žalobce neučinil kroky na místě k tomu, aby tyto skutečnosti byly ověřeny, nemůže nyní přenášet důkazní břemeno na správní orgány, aby prokázaly, že tyto skutečnosti při zjištění přestupku nenastaly. IV.C K námitce porušování pravidel silničního provozu příslušníky PČR 37. Žalobce dále namítá, že hlídka PČR opakovaně vědomě páchá přestupky proti bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, přičemž dle jeho názoru takové osoby nesmí dokumentovat a oznamovat spáchané přestupky. Správní orgány se podle žalobce touto námitkou nezabývaly.

38. Obdobnou námitku žalobce uvedl již ve svém odvolání, kde konkrétně uvedl, že ze strany hlídky PČR došlo k porušení zákona tím, že donutila žalobce zastavit na místě, kde to zákon zakazuje (autobusová zastávka), a dále tím, že při provádění měření rychlosti stála v křižovatce a v protisměru. Žalobce v souvislosti s touto námitkou poukázal na absenci užití světelné a zvukové signalizace, která by připouštěla výjimku podle § 41 zákona o silničním provozu.

39. Podle § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že řidič vozidla, který při plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností užívá zvláštního výstražného světla modré nebo modré a červené barvy, případně doplněného o zvláštní zvukové výstražné znamení, není povinen dodržovat § 4 písm. c), § 5 odst. 1 písm. h) a odst. 2 písm. f), § 7 odst. 1 písm. b), § 11, § 12 odst. 1, 2, 4, 5 a 7, § 13 až 17, § 18 odst. 2, 3, 4 a 8, § 19, § 20, § 21 odst. 2, 3, 4, 5 a 6, § 22, 23, § 24 odst. 3 a 4, § 25 odst. 1, 3, 4 a 5, § 26, § 27 odst. 1, 2, 3 a 4, § 28 odst. 2, 3 a 5, § 31, § 35 odst. 1 a 2, § 36 odst. 1 a 2 a 4, § 39 odst. 4 a 5, § 39a odst. 3 a 4, § 39b odst. 2 a 4, § 47 odst. 2 písm. a) a c), odst. 3 písm. a), c), d), f) a g) a odst. 5, § 48 odst. 1, 2, 3, 4 a 5, § 53 odst. 2 a § 67 odst. 8; je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

40. Podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu platí, že řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru "T" na protější straně vyúsťující pozemní komunikace.

41. Podle § 27 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu platí, že řidič nesmí zastavit a stát u zastávky tramvaje, autobusu nebo trolejbusu bez nástupního ostrůvku v úseku, který začíná dopravní značkou "Zastávka autobusu", "Zastávka tramvaje" nebo "Zastávka trolejbusu" a končí ve vzdálenosti 5 m za označníkem zastávky, a tam, kde taková dopravní značka není, ve vzdálenosti kratší než 30 m před a 5 m za označníkem zastávky, přičemž je–li prostor zastávky vyznačen vodorovnou dopravní značkou "Zastávka autobusu nebo trolejbusu" nebo "Zastávka tramvaje", platí tento zákaz jen pro vyznačený prostor; to neplatí pro řidiče vozidel, k jejichž zastavení nebo stání je zastávka určena.

42. Podle § 27 odst. 1 písm. n) zákona o silničním provozu platí, že řidič nesmí zastavit a stát před vjezdem na pozemní komunikaci z polní nebo lesní cesty nebo z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.

43. Podle § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu platí, že zákaz zastavení a stání podle odstavce 1 až 4 neplatí pro řidiče vozidel bezpečnostních sborů, ozbrojených sil a vojenského zpravodajství při plnění služebních povinností, řidiče vozidla obecní policie nebo Inspekce silniční dopravy při výkonu jejich působnosti a řidiče vozidel jednotek požární ochrany, zdravotnické záchranné služby a Horské služby při řešení mimořádných událostí. Řidič tohoto vozidla je při zastavení a stání povinen učinit opatření nezbytná k tomu, aby neohrozil bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo aby takové ohrožení co nejvíce zmírnil.

44. Obdobnou námitkou se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 9. 2020, čj. 3 As 124/2018–61 (bod 60), ve kterém uvedl, že „účelem úpravy o užití zvláštních výstražných světel pro vozidla při plnění úkonů souvisejících se zvláštní povinností podle § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu je chránit účastníky silničního provozu, kteří by mohli být mj. ohroženi vozidlem stojícím na místě, kde by představovalo překážku provozu. Je–li však policejní vůz, za užití výjimky dle § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu, zastaven v místě, kde žádné ohrožení provozu nepředstavuje, není k užití zvláštních výstražných světel důvod, neboť jejich použití by pouze mohlo prováděné měření rychlosti mařit [viz obdobně rozhodnutí tohoto soudu k užití zvláštních výstražných světel při užití oprávnění policie překročit nejvyšší povolenou rychlost při plnění jejích úkolů (§ 18 odst. 9 zákona o silničním provozu) ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 As 39/2012–29].“ 45. Při činnosti PČR spočívající v měření rychlosti jedoucích vozidel je primárním účelem zjistit, zda je řidiči dodržována maximální dovolená rychlost jízdy daná v konkrétním měřeném úseku, případně zda dochází k porušování pravidel silničního provozu. Tento úkon by ovšem mohl být lehce zmařen použitím zvláštních výstražných světel, neboť by byli řidiči předem upozorněni na místo, kde se nachází příslušná hlídka PČR, a mohli by tak svoji rychlost ihned dané situaci přizpůsobit. Tímto by nedošlo k naplnění účelu měření rychlosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, čj. 9 As 39/2012–29).

46. Z obsahu spisové dokumentace v souladu s citovanými judikáty je zřejmé, že hlídka PČR při měření nejvyšší dovolené rychlosti dne 28. 5. 2024 nepostupovala v rozporu se zákonem a nespáchala přestupek, jak namítá žalobce. Při úkonu měření rychlosti je příslušný orgán, v projednávané věci tedy hlídka PČR, povinna provést daný úkon takovým způsobem, aby nedošlo při výkonu k jeho maření. Zároveň musí stále dbát na bezpečnost a plynulost silničního provozu a před zahájením takového úkonu vyhodnotit, zda je vybrané místo ke stání policejního vozidla v souladu s § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu. Při splnění těchto podmínek je hlídka PČR oprávněna stát na místě, kde je jinak dán zákaz zastavení nebo stání, a to bez užití zvláštních výstražných světel.

47. Z výpovědí obou svědků vyplývá, že při měření rychlosti stáli na křižovatce na odbočce do lesa v protisměru. K tomuto způsobu zastavení vozidla PČR uvedl svědek K., že vozidlo zastavil v protisměru asi 2 metry od komunikace, aby mohl měřit ze svého místa z okénka, přičemž toto místo vyhodnotil za vhodné, neboť se nejedná o frekventovanou křižovatku. Svědek K. ke zvolenému místu pro měření uvedl, že se jedná o odbočku, vedle níž je místo na zastavení. Krajský soud zhodnotil, že nic nenasvědčuje tomu, že by místo stání policejního vozidla nebylo hlídkou PČR vybráno v souladu se zákonnými ustanoveními. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by hlídka PČR zastavením vozidla na popsaném místě jakkoliv ohrozila bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích. Stání na popsaném místě bylo tudíž při plnění služebních povinností bezpečnostního sboru dovolené dle § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu.

48. K porušení zákona nedošlo ani tím, že byl žalobce hlídkou PČR dne 28. 5. 2024 zastaven na autobusové zastávce. I v tomto případě lze užít obdobné argumentace jako k výše uvedenému stání v křižovatce během měření rychlosti. Toto zastavení na autobusové zastávce proběhlo v souladu s pravidly silničního provozu (§ 27 odst. 6 zákona o silničním provozu). Svědek K. na otázku, kdo zastavoval vozidlo uvedl následující: „Nejspíš kolega zmáčknul světlo (červené a modré) s nápisem stop a jeli jsme za vozidlem. Řidič uposlechl výzvy a zastavil na zastávce autobusu.“ Na otázku, zda chtěli, aby žalobce na autobusové zastávce zastavil, odpověděl: „Ano. Ta zastávka je dost dlouhá, aby se tam vešel i autobus.“ Ze svědecké výpovědi svědka K. tak vyplývá, že místo zastavení žalobce bylo vybráno, tak aby nebylo bráněno v bezpečnosti a plynulosti provozu, tj. tak aby nebylo autobusům bráněno v jejich zastavení na autobusové zastávce. Ze svědeckých výpovědí ostatně vyplývá i to, že po změření překročení dovolené rychlosti žalobcem zapnul svědek J. zvláštní výstražná světla v souladu s § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu. Zastavení na popsaném místě bylo tudíž při plnění služebních povinností bezpečnostního sboru dovolené dle § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu a policejní vozidlo navíc užilo i výstražných světel (§ 41 odst. 1 zákona o silničním provozu).

49. Krajský soud se dále neztotožňuje s námitkou žalobce, že se správní orgány ve svých rozhodnutích nevyjádřily k porušování zákona hlídkou PČR. Oba správní orgány se touto námitkou zabývaly v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. K této námitce se správní orgán prvního stupně vyjádřil na str. 7 prvostupňového rozhodnutí. Ač se jednalo o nepřesnou argumentaci, nemění to nic na tom, že námitka byla vypořádána. Žalovaný v napadeném rozhodnutí se k předmětné námitce vyjádřil na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, kde poukazuje na postup policejní hlídky, která vybírá místo pro stání vozidla tak, aby nedošlo k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Žalovaný dále uvádí, že taková námitka není způsobilá zpochybnit výsledek měření. I žalovaný se tak danou námitkou zabýval. Ač oba správní orgány uvedenou námitku věcně nevypořádaly zcela správně, dospěly k závěru o nedůvodnosti této námitky, což krajský soud zcela aproboval a pouze doplnil další zákonné důvody pro odmítnutí žalobcovy námitky jako nedůvodné. Nosné důvody odmítnutí této námitky žalovaným však samy o sobě obstojí, neboť jsou vystavěny na tom, že hlídka PČR odpovídá za to, aby vybrala místo pro stání policejního vozidla, na kterém nebude docházet k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. IV.D K námitce nezpůsobilosti policisty k měření rychlosti 50. Nedůvodná je též námitka žalobce, který uvádí, že bylo svědeckou výpovědí prokázáno, že měřicí zařízení bylo obsluhováno osobou, která příslušné zařízení neovládá a toto zařízení tedy správně nenastavila podle návodu k obsluze.

51. Příslušníci PČR ze zákona disponují oprávněním kontrolovat, zda jsou při provozu na pozemních komunikacích dodržována pravidla stanovená zákonem o silničním provozu. K provádění měření rychlosti jsou příslušníci PČR povoláni ze zákona podle § 79a zákona o silničním provozu, přičemž je základním účelem této činnosti právě kontrola bezpečnosti silničního provozu. Zájmem samotné PČR je, aby měření rychlosti na pozemních komunikacích probíhalo řádným způsobem.

52. K námitce nezpůsobilosti příslušníků PČR k měření rychlosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2015, čj. 2 As 202/2014–50 (bod 36), v němž uvádí, že „je třeba vycházet z pracovního (a tedy zpochybnitelného) předpokladu, že policistům jsou svěřovány úkoly odpovídající jejich kvalifikaci a pracovnímu zařazení a že jsou k nim adekvátně proškoleni. Měření laserovým rychloměrem přitom z povahy věci není činností extrémně složitou, kterou by běžný policista po přiměřeném proškolení obvykle nedokázal zvládnout. Lze tedy, nejsou–li konkrétní důvody domnívat se opak, pracovně vycházet z předpokladu, že měření prováděl policista, který v zásadě věděl, co činí; zejména tak lze soudit v případě, že služba u dopravní policie je pravidelnou náplní práce daného policisty.“ V souvislosti s projednávanou věcí krajský soud dodává, že je nutno přisvědčit argumentaci žalovaného, který uvádí, že svědek K. je příslušníkem Odboru služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, z čehož vyplývá, že výkon této činnosti je jeho specializací a bez dostatečné znalosti obsluhy měřicího zařízení by nebyl schopen tuto pozici zastávat. Při výslechu byl svědek K. dotazován na to, zda je proškolen k obsluze měřicího zařízení, přičemž odpověděl, že ano. Ve správním spise ovšem skutečně není založen doklad o proškolení policisty k obsluze měřicího zařízení, jak namítal žalobce.

53. Lze nicméně považovat za nadbytečné zabývat se skutečností, zda byli příslušní policisté oprávněni k obsluze měřicího zařízení a zda byli k tomuto úkonu řádně proškoleni, když tento závěr vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011–54, ve kterém se uvádí, že „správní soud ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí.“ Proto ani případná absence osvědčení o proškolení policistů ve správním spisu bez dalšího neznamená, že by měření proběhlo nezákonně. Podstatné je, že předmětné měřicí zařízení bylo ověřeno autorizovaným metrologickým střediskem, z čehož plyne závěr, že měřicí zařízení bylo schopné správně změřit rychlost vozidla. Ač žalobce námitku absence dokladu o proškolení policisty k obsluze měřicího zařízení ve správním spise vznesl poprvé až při jednání, krajský soud se jí přesto zabýval, neboť ji lze považovat za rozhojnění námitky nezpůsobilosti policisty k provádění měření rychlosti. K tomu se tedy uvádí, že formální proškolení policisty není relevantní skutková okolnost v tom smyslu, že jeho způsobilost k provádění měření rychlosti či nastavení rychloměru lze podle ustálené judikatury obecně dovozovat ze samotné povahy jeho služební činnosti.

54. Žalobce zpochybňuje kvalifikaci policisty pro obsluhu měřicího zařízení především na základě svědecké výpovědi tohoto policisty – svědka K. Ten na otázku, jaké úkony nařizuje návod k přípravě měřidla, odpověděl: „dle platného návodu výrobce. Místo, kdo obsluhuje radar, …“ Z takové odpovědi nelze automaticky vyvozovat, že svědek K. nebyl dostatečně kvalifikovanou osobou k obsluze měřidla. Z výpovědi svědka vyplývá, že svědek K. je příslušníkem PČR již 17 let, a lze dovodit, že obsluha měřicího zařízení je běžnou součástí jeho práce, jelikož je příslušníkem právě odboru dopravní policie. Vzhledem k těmto skutečnostem a k tomu, že svědek sám potvrdil, že je řádně proškolen, je zřejmé, že svědek K. je seznámen s postupem při měření rychlosti a s obsluhou měřicího zařízení. Při svědecké výpovědi pouze uvedl, že postupoval v souladu s návodem k obsluze, přičemž tato odpověď vzhledem k jeho pracovní pozici nijak nezpochybňuje správné nastavení a použití měřicího zařízení v době spáchání přestupku žalobcem. V průběhu správního řízení tak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že bylo při měření rychlosti postupováno v rozporu s návodem k obsluze měřicího zařízení. Z výpovědi svědka K. lze toliko dovodit, že měřidlo připravil k měření dle platného návodu; z toho je patrné, že měřidlo bylo funkční a připravené k použití. Pokud by bylo měřidlo např. jakkoliv poškozeno a zdálo by se být nezpůsobilým k měření rychlosti, jistě by jej policista k měření rychlosti nepoužil, resp. by příp. ani nebylo způsobilé k použití. To, že má žalobce vlastní představu o tom, jak podrobná měla být odpověď policisty na otázku, jak bylo připraveno měřicí zařízení před zahájením měření rychlosti, nemůže vést k závěru o tom, že měřicí zařízení obsluhovala neproškolená osoba, která jej neuměla připravit k použití. K otázce správnosti měření lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013–60, v němž se uvádí, že pokud byla rychlost vozidla stěžovatele rychloměrem zaznamenaná, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze.“ 55. Podstatnou skutečností tedy je, zda bylo předmětné měřicí zařízení schopno správně změřit rychlost vozidla, z čehož plyne i závěr, že bylo nastaveno v souladu s návodem k obsluze. O bezchybném fungování měřicího zařízení svědčí pořízený záznam o přestupku a ověřovací list, ke kterému je připojen protokol o prohlídce měřicího zařízení. Snímek pořízený měřicím zařízením, který je zaznamenán na záznamu o přestupku, obsahuje zcela zřetelnou fotografii měřeného vozidla, přičemž je zřejmé, že součástí tohoto snímku je i záměrný kříž, který se nachází nad registrační značkou vozidla. Na záznamu o přestupku je dále uvedeno, jaká byla rychlost vozidla, kdy došlo k měření a jaká je nejvyšší dovolená rychlost v měřeném úseku. V souvislosti se správností měření v souladu s návodem k obsluze poukazuje žalovaný v napadeném rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016, čj. 7 As 276/2015–38, jehož součástí je citace z uživatelského manuálu k měřicímu přístroji TruCAM, který byl použit i v nyní projednávané věci. Tento manuál uvádí, že „funkčnost systému TruCAM je zajišťována pomocí různých algoritmů, které zajišťují, aby nebylo možné zobrazit špatnou hodnotu naměřené rychlosti. Kontrolní mechanismy zajišťují, že pokud TruCAM ukončí měření bez chybového hlášení, je hodnota naměřené rychlosti správná. Než se zobrazí naměřená rychlost, systém provede cyklus několika měření, aby vyloučil statisticky významnou chybu a potvrdil tak správnost naměřené hodnoty. Proto vyhodnotí–li kontrolní mechanizmus, že měření by nemuselo být správné (např. nenadálá překážka v trase paprsku, pohnutí ruky s TruCAMem atd.) objeví se chybové hlášení.“ Z uvedeného je tedy jednoznačně zřejmé, že pokud by nebylo měřicí zařízení nastaveno a použito podle příslušného návodu k obsluze, nedošlo by ani k pořízení snímků měřeného vozidla.

56. Krajský soud konstatuje, že nemá pochyb o tom, že měřicí zařízení bylo obsluhováno proškolenou osobou v souladu se zákonem. Z důkazů, které jsou součástí správního spisu vyplývá, že provedené měření rychlosti bylo učiněno v souladu s návodem k obsluze zařízení, neboť během provedeného měření nedošlo k nahlášení chyby měřicím zařízením. Došlo k zachycení snímků, na kterých se prokazatelně nachází vozidlo žalobce. Měřicí zařízení bylo osvědčeno platným ověřovacím listem. Z výpovědi svědka K. vyplývá, že při obsluze měřicího zařízení postupoval v souladu s návodem k obsluze a že byl k měření rychlosti proškolen. Krajský soud na základě výše uvedeného shledal, že i tato námitka žalobce není důvodná.

57. Pro prokázání, že se skutek stal, jsou dostačující podklady, které spisový materiál obsahuje, a sice oznámení přestupku policie, záznam z měřicího zařízení a platný ověřovací list k měřicímu zařízení. Uvedené podklady poskytují jednoznačný závěr o překročení nejvyšší dovolené rychlosti žalobcem. V.A Ostatní námitky uplatněné při jednání 58. Žalobce, resp. jeho zmocněnec navrhl provedení důkazu výslechem technického odborníka (dovozce měřicího zařízení) ke způsobu fungování a měření rychlosti příslušným měřicím zařízením. Krajský soud tento důkazní návrh zamítl, neboť jej považoval za nadbytečný. Skutkové okolnosti přestupku byly dostatečným způsobem prokázány obsahem spisu a nezavdávaly žádných pochybností o tom, že s měřicím zařízením s platným ověřovacím listem zacházel proškolený policista, který jej užíval podle návodu k obsluze. Žádná výpověď odborně technicky vybavené osoby k fungování tohoto typu měřicího zařízení nemůže ničeho osvětlit ohledně konkrétního skutkového stavu věci, který byl řešen v nyní projednávaném případě.

59. Argumentaci žalobce vznesenou až při jednání, ohledně toho, zda policisté se svým vozidlem stáli na křižovatce silnice I. třídy a účelové komunikace či zda se jednalo o klasickou křižovatku, považoval krajský soud za opožděně uplatněnou (viz níže) a současně nepodstatnou. Krajský soud již vysvětlil výše, že se policisté nedopouštěli přestupku, neboť při plnění svých služebních povinností dostáli požadavkům § 27 odst. 6 zákona o silničním provozu.

60. Námitka o tom, že se policisté dopustili trestného činu při zastavení žalobce na autobusové zastávce či při neoznámení porušení služebních povinností druhým kolegou je opět opožděně uplatněná. Ostatně toto ani není otázka, kterou by mohl posuzovat zdejší soud. Pokud má žalobce za to, že byly konkrétními příslušníky Policie ČR spáchány trestné činy, může se obrátit s trestním oznámením na příslušné orgány k prošetření jeho informací.

61. Námitka neprověření toho, kde končila a začínala dálnice, což mohlo mít vliv na nejvyšší dovolenou rychlost v daném místě, byla poprvé uplatněna až na jednání, tj. opožděně. Obdobné platí o námitce porušení § 13 zákona o Policii ČR, spočívající v tom, že žalobce nebyl policisty poučen. Stejné platí i o protiústavnosti Pokynu policejního prezidenta, podle kterého měli policisté postupoval a protiústavně porušovat zákaz sebeobviňování.

62. Stejně opožděně jsou uplatněny námitky o dodatečném dokreslení záměrného kříže na vozidlo žalobce a o tom, že jsou dány pochybnosti stran toho, zda nebyla změřena rychlost vozidla jedoucího za žalobcem. Průkaznost snímků o změření rychlosti žalobcova vozidla žalobce skutečně v řízení před soudem poprvé zpochybnil až při jednání.

63. Námitka neužití záznamu z osobních kamer policistů, z nichž by bylo možné zjistit, jak policista připravoval rychloměr k měření, je taktéž uplatněna opožděně.

64. Konečně námitka rozporu obsahu oznámení o přestupku ze dne 7. 6. 2024 a úředního záznamu ze dne 28. 5. 2024 ohledně toho, zda byla žalobci provedena dechová zkouška, byla taktéž uplatněna opožděně; z tohoto rozporu žalobce dovozuje, že policisté lhali (nejen o dechové zkoušce). Krajský soud pouze nad rámec dodává, že zde žádný rozpor dán není. To, že žalobci byla provedena dechová zkouška s negativním výsledkem se podává z obou listin.

65. Podle § 71 odst. 2, věty třetí s. ř. s. platí, že rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro podání žaloby. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 14. 3. 2025. Poslední den pro uplatnění všech žalobních bodů byl den 14. 5. 2025. Nové námitky byly vzneseny až při jednání dne 1. 12. 2025, tj. z hlediska včasnosti uplatnění nových žalobních bodů opožděně. Opožděně uplatněnými žalobní body se proto krajský soud nemohl zabývat.

VI. Závěr a náklady řízení

66. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

67. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného III. Obsah správního spisu IV. Procesní záležitosti V. Právní hodnocení věci IV.A K námitce nepřezkoumatelnosti IV.B K námitce zániku ověření měřicího zařízení IV.C K námitce porušování pravidel silničního provozu příslušníky PČR IV.D K námitce nezpůsobilosti policisty k měření rychlosti V.A Ostatní námitky uplatněné při jednání VI. Závěr a náklady řízení