66 Ad 10/2025– 48

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci žalobce: nezl. P. K. bytem . zast. M. K. bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV–2025/82239–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV–2025/82239–913, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, čj. MPSV–2025/82239–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2024, čj. 10046/2024/VIM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle § 8, § 9 a § 11 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“), ve věci návrhu na změnu výše příspěvku na péči rozhodnuto tak, že se zamítá návrh na změnu výše příspěvku na péči od dubna 2024 a poskytuje se příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně a dále bylo rozhodnuto o poskytování příspěvku na péči ve výši 16 100 Kč měsíčně od července 2024 (na základě změny zákona o sociálních službách).

II. Shrnutí žaloby

2. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu, v níž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalobce požadoval zvýšení příspěvku na péči ze III. na IV. stupeň závislosti. Dle posudkové komise MPSV žalobce nezvládá sedm základních životních potřeb (oproti prvostupňovému řízení, kde bylo uznáno nezvládání pouze šesti základních životních potřeb). Dle žalovaného je žalobce samostatně pohyblivý, problémy s rovnováhou nejsou na úrovni těžké funkční poruchy. Žalovaný též uvedl, že zvládání základní životní potřeby mobilita se neposuzuje ve vztahu k postižení mentálnímu či duševnímu; neschopnost samostatně použít veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnuta v základní životní potřebě orientace. S tím žalobce nesouhlasí.

3. Žalobce namítá, že nezvládá základní životní potřebu mobilita. Problémy s mobilitou jsou u něj jednoznačné. Žalobce je motoricky neobratný, vázne u něj hrubá i jemná motorika. Při chůzi po schodech nahoru umí střídat nohy; dolů ze schodů chodí s opatrností „po jedné noze“.

4. Žalobce dále uvádí, že není schopen zvládat ani základní životní potřebu péče o zdraví. Odkazuje na lékařskou zprávu MUDr. F. K., podle níž není schopen se sám o sebe postarat, sám užívat léky, není schopen zjistit, že je eventuálně nemocný, natož si sám změřit teplotu. Žalobce není schopen ošetřit si drobné rány a nemá to rád ani od ostatních. Na většinu reálných věcí nemá žalobce náhled, což je odvislé od jeho intelektových možností.

5. Žalobce je přesvědčen, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, neboť jeho zdravotní stav a schopnosti vykonávat základní životní potřeby odpovídají IV. stupni závislosti.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný odkázal na závěry posudkové komise MPSV, která k základní životní potřeba mobilita uvedla, že problémy s rovnováhou žalobce nejsou na úrovni těžké funkční poruchy. Žalovaný odkázal na Instrukci náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016, Posuzování zdravotního stavu pro účely zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (Posuzování stupně závislosti pro účely příspěvku na péči), dále jen „Instrukce“, dle níž se zvládání základní životní potřeby mobilita neposuzuje ve vztahu k postižení smyslů a mentálního či duševního postižení, které jsou zahrnuty a hodnoceny v rámci základní životní potřeby orientace.

7. Ve vztahu k základní životní potřebě péče o zdraví žalovaný uvedl, že žalobce nemá trvalou medikaci, nepotřebuje tak každodenní intervenci pečující osoby; nejde tak o mimořádnou péči. Přitom se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

9. Krajský soud rozhodl ve věci podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

10. Žaloba je důvodná.

11. Podle § 7 odst. 1 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby.

12. Podle § 8 odst. 1 zákona o sociálních službách „osoba do 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat čtyři nebo pět základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.“ 13. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby stanovené § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, přičemž dle odst. 3 uvedeného ustanovení se u osob mladších 18 let věku základní životní potřeba péče o domácnost nehodnotí.

14. Dle § 9 odst. 4 zákona o sociálních službách „při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ 15. Dle § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách „pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.“ 16. Dle § 10 zákona o sociálních službách platí, že „u osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ 17. Kritérii pro posouzení zdravotního stavu se zabýval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 Ads 138/2014–73, v němž konstatoval, že „pro posouzení zdravotního stavu je třeba odborných medicínských znalostí, kterými disponují speciální posudkové komise. Bylo–li rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydáno na základě posudku okresní správy sociálního zabezpečení, pro účely odvolacího správního řízení posuzuje zdravotní stav osoby posudková komise zřízená žalovaným na základě § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. V řízeních o žalobách proti rozhodnutím založeným na zmíněných posudcích správní soudy podrobují posudky testu jednoznačnosti, úplnosti a přesvědčivosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/2013–34, ze dne 27. 6. 2014, čj. 4 Ads 68/2014–37, ze dne 26. 3. 2015, čj. 4 Ads 263/2014–60 nebo ze dne 15. 4. 2015, čj. 6 Ads 217/2014–23). Aby byl posudek jednoznačný, úplný a přesvědčivý, je třeba, aby se vypořádal se všemi relevantními podklady (viz § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách) a přezkoumatelnou úvahou z nich vyvodil závěry podstatné pro posouzení zdravotního stavu osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Ads 156/2014–28). V souladu s § 2a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚vyhláška‘), posudková komise musí posoudit zvládnutí dané životní potřeby skrze dílčí aktivity vymezené pro jednotlivé potřeby v příloze č. 1 vyhlášky (rozsudek čj. 4 Ads 68/2014–37). Nezvládnutí byť jen jedné z vymezených aktivit znamená nezvládnutí dané životní potřeby (§ 2a vyhlášky). Opačný závěr musí posudková komise dostatečně a přesvědčivě zdůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 3 Ads 50/2013–32). Vyplývají–li z jednotlivých podkladů rozporné závěry, posudková komise musí tyto rozpory přesvědčivě vysvětlit (srov. např. rozsudek čj. 4 Ads 68/2014–37). Postaví–li posudková komise své hodnocení na rozporných základech, aniž by rozpory odstranila či vysvětlila, je povinností žalovaného žádat doplnění posudku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013–25)“ (důraz doplněn).

18. V nyní projednávané věci je sporu o tom, zda je u žalobce zachováno zvládání základních životních potřeb mobilita a péče o zdraví.

19. Z obsahu správního spisu se podává, že v návrhu na změnu výše přiznaného příspěvku na péči ze dne 12. 4. 2024 zákonná zástupkyně žalobce uvedla, že žádá o zvýšení příspěvku na péči pro IV. stupeň závislosti, neboť žalobce bez pomoci nezvládá žádnou sledovanou činnost a musí mít celodenní neustálý dohled a musí mu být poskytována pomoc.

20. Dne 2. 5. 2024 proběhlo v místě žalobcova pobytu sociální šetření. Z hlediska sporných základních životních potřeb byla uvedena následující zjištění: „Sedět a stát bez opory chlapec nezvládne, je hyperaktivní. Přemisťování předmětů denní potřeby zvládne. Chůzi po rovině, po schodech zvládne. Ven vychází pouze v doprovodu druhé osoby, matka uvedla, že ho musí neustále držet za ruku (bez rozmyslu by vběhnul pod auto). (…) Jednoduchá ošetření provádí matka. V současné době žádné léky neužívá. Matka uvedla, že je chlapec často nemocný, mívá často laryngitidy. Pokud bere léky, připravuje a podává je matka. (…) Do školy dojíždí autobusem v doprovodu dospělé osoby.“ 21. Dne 30. 8. 2024 byl vypracován posudek Institutem posuzování zdravotního stavu ve věci posouzení stupně závislosti žalobce. Z posudku se podává, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je Downův syndrom s těžkou mentální retardací. Z lékařské zprávy praktického lékaře ze dne 3. 7. 2024 bylo zjištěno, že má žalobce ploché nohy, stoj i chůze samostatná houpavým pohybem. Posudkový lékař uvedl, žalobce je samostatně mobilní a že mobilitu zvládá. V péči o zdraví bylo shledáno, že v současné době není třeba mimořádná péče (dle sociálního šetření žádné léky neužívá, logopedie neprobíhá, podávání léků matkou při onemocnění není každodenní záležitostí).

22. Následně nebylo žalobci vyhověno a prvostupňovým rozhodnutí byla jeho žádost o zvýšení stupně závislosti zamítnuta. V odvolání žalobce ve vztahu k základní životní potřebě mobilita uvedl, že po nerovném povrchu se pohybuje velmi obtížně, má problémy s rovnováhou; při pohybu venku nekoordinovaně utíká. Dále bylo namítáno, že sám a bez pomoci není ve svém věku schopen používat dopravní prostředky, např. nastoupit do autobusu a vystoupit z něj, zapnout si bezpečnostní pásy v autě apod. Ve vztahu k péči o zdraví bylo uvedeno, že žalobce sám nezvládá dodržovat jakýkoliv léčebný režim, užívat léky nebo si zalepit drobnou ránu náplastí. K odvolání bylo přiloženo vyjádření zapsaného spolku Eliseus ze dne 21. 10. 2024, který poskytuje sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Ve vyjádření se popisuje, že péče o žalobce znamená být neustále ve střehu, neboť jeho nevyzpytatelné chování vyžaduje neustálou kontrolu nad tím, co dělá, obzvláště pak v prostředí mimo domov. Není reálné, aby byl ponechán bez dozoru dospělé osoby. Žalobce není schopen jít sám ven, říct si o pomoc, pokud mu není dobře apod.

23. V odvolacím řízení byl dne 13. 3. 2025 vypracován posudek Posudkovou komisí MPSV, a to v nepřítomnosti žalobce (nebyl k jednání zván, neboť dle komise byla doložená odborná dokumentace dostatečná pro posouzení funkčních schopností a míry závislosti žalobce v jeho nepřítomnosti). Z diagnostického souhrnu se podává, žalobce trpí Downovým syndromem (středně těžká až těžká mentální retardace), ADHD, vadou zraku, pedes plani (ploché nohy), FoA – spontánní uzávěr, strumou LKS.

24. Posudková komise MPSV zhodnotila, že s ohledem na významné postižení psychických kompetencí žalobce je zdůvodněna mimořádná péče u sedmi základních životních potřeb. Dále bylo zhodnoceno, že žalobce je samostatně pohyblivý (viz zpráva praktické lékařky ze dne 3. 7. 2024). Dále posudková komise k mobilitě uvedla, že namítané problémy s rovnováhou nejsou na úrovni těžké funkční poruchy mobility; hoch je samostatně pohyblivý. Komise konstatovala, že „zvládání ZŽP mobilita se neposuzuje ve vztahu k mentálnímu či duševnímu postižení, problematika neschopnosti samostatně použít veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnuta v ZŽP orientace.“ K základní životní potřebě péče o zdraví posudková komise uvedla, že hoch nemá trvalou medikaci, a proto není potřeba každodenní intervence pečující osoby; nejde tak o mimořádnou péči. Komise zdůraznila, že při hodnocení stupně závislosti u dětí se vyhodnocuje míra mimořádné péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče poskytovaná osobě do 18 let, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. Tyto skutečnosti dle posudkové komise u posuzovaného pro základní životní potřebu péče o zdraví konstatovat nelze. IV.A Péče o zdraví 25. Ve vztahu k této základní životní potřebě žalobce v žalobě namítl, že není schopen se sám o sebe postarat, není sám schopen užívat léky, změřit si teplotu, ošetřit si drobné rány, není schopen zjistit, zda je eventuálně nemocný.

26. Podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), platí, že „schopnost osoby zvládat základní životní potřeby se pro účely stanovení stupně závislosti hodnotí podle aktivit, které jsou pro jednotlivé základní životní potřeby vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce.“ 27. „Za neschopnost zvládat základní životní potřebu se považuje stav, kdy životní potřebu nelze zvládnout v přijatelném standardu, jímž se rozumí zvládání životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby“ (§ 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky).

28. Podle přílohy č. 1 vyhlášky se za schopnost zvládat základní životní potřebu péče o zdraví považuje stav, kdy osoba je schopna 1. dodržovat stanovený léčebný režim, 2. provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, 3. rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc.

29. Jak již bylo citováno shora, dle § 10 zákona o sociálních službách platí, že „u osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ Neschopnost zvládnout některou aktivitu v určité základní životní potřebě z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje se tudíž nepovažuje za neschopnost zvládat konkrétní základní životní potřebu. Uvedené však neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základních životních potřeb nebo některé z aktivit, kterými jsou základní životní potřeby vymezeny, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby, tedy péči poskytovanou navíc (nad rámec péče běžné), která svým rozsahem, intenzitou a náročností přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku bez zdravotního postižení.

30. K základní životní potřebě péče o zdraví posudková komise uvedla, že „hoch nemá trvalou medikaci. V této ZŽP není potřeba každodenní intervence, nejde tak o MP. Komise zde zdůrazňuje, že při hodnocení stupně závislosti u dětí se vyhodnocuje míra mimořádné péče, tj. péče poskytovaná navíc, nad rámce běžně poskytované péče, nepřihlíží se k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče poskytovaná osobě do 18 let, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. Tyto skutečnosti mise u posuzovaného v ZŽP péče o zdraví konstatovat nelze.“ 31. Podle § 9 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že schopnost zvládat základní životní potřebu uvedenou v odstavci 1 písm. h) – tj. potřebu péče o zdraví – se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem.

32. Krajský soud je toho názoru, že jestliže posudková komise MPSV výslovně vycházela pouze z toho, že žalobce nemá stanovenu trvalou medikaci, a proto u něj nejde o mimořádnou péči, pak lze říci, že se vyjádřila pouze k aktivitě dodržování stanoveného léčebného režimu (bod 1).

33. Posudková komise tudíž učinila závěr o tom, že žalobce nevyžaduje mimořádnou péči v rámci základní životní potřeby péče o zdraví, aniž by se však náležitě věnovala všem dílčím aktivitám vymezeným v příloze č. 1 prováděcí vyhlášky.

34. Přitom podle § 2a prováděcí vyhlášky platí, že „pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ Z toho důvodu je klíčové, aby se posudková komise zabývala všemi aktivitami jednotlivě a popsala své závěry. Souhrnné konstatování o zvládání této základní životní potřeby pouze na základě zjištění, že žalobce nemá trvalou medikaci, je naprosto nedostatečné.

35. Posudková komise vůbec nehodnotila, zda je žalobce schopen rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc (bod 3). Neschopnost žalobce uvedenou aktivitu zvládat přitom byla opakovaně popisována v průběhu řízení, a to především s ohledem na konkrétní zdravotní postižení žalobce a potřebu mimořádné péče. V tomto ohledu krajský soud postrádá konkrétní zhodnocení a porovnání toho, jak je uvedenou aktivitu schopna zvládat osoba srovnatelného věku a zda žalobce v tomto ohledu vyžaduje mimořádnou péči či nikoliv, a to s ohledem na jeho zdravotní postižení, které nepochybně značně ovlivňuje stupeň jeho biopsychosociálního vývoje.

36. Žalovaný a posudková komise se touto aktivitou vůbec nezabývali, posudkovou komisí nebyla vůbec hodnocena. Je skutečností, že zvládání této aktivity nebylo zjišťováno ani při sociálním šetření (nebyly v tomto směru zřejmě kladeny žádné otázky). V odvolacím řízení bylo doloženo vyjádření spolku Eliseus, který se angažuje v pomoci rodině s péčí o žalobce. Z tohoto vyjádření plyne mj. i to, že si žalobce není schopen sám říci o pomoc, pokud mu není dobře. Krajskému soudu není tedy zřejmé, z čeho konkrétně posudková komise a posléze i žalovaný dovodili své závěry, když námitky o neschopnosti žalobce zvládat uvedenou dílčí aktivitu bez pomoci třetích osob nebyly posudkovou komisí hodnoceny ani vypořádány. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že posudek posudkové komise nenaplňuje požadavek úplnosti a přesvědčivosti plynoucí z ustálené soudní judikatury (shodně k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, čj. 4 Ads 495/2019–71, rozsudek ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/2015–27, nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2019, čj. 8 Ads 271/2018–34).

37. Podle § 2b vyhlášky platí, že pokud „osoba do 18 let věku nemá z důvodu nízkého věku a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje ještě vyvinutou schopnost zvládat některou ze základních životních potřeb nebo některou aktivitu, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, není pro účely posuzování stupně závislosti považována za osobu, která je neschopna základní životní potřebu zvládat. To neplatí, pokud osoba z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při zvládání základní životní potřeby nebo některé aktivity, které jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce, vyžaduje každodenní mimořádnou péči jiné fyzické osoby.“ Posudková komise MPSV je povinna v posudku vysvětlit, dopad citovaného ustanovení na případ žalobce. To, co posudková komise v posudku uvedla, je nedostatečné.

38. Dále jde i o aktivitu provádění stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používání k tomu potřebných léků nebo pomůcek (bod 2). Z posudku se podává, že byly ve spise k dispozici nálezy z opakovaných vyšetření žalobce ve specializovaných psychiatrických centrech, dle kterých jde o střední až těžké mentální postižení. Posudková komise však nikterak s ohledem na posouzení základní životní potřeby péče o zdraví nezhodnotila, zda má žalobce na základě psychiatrických vyšetření stanoveny nějaké preventivní, léčebné, léčebně rehabilitační či ošetřovatelské postupy a opatření, kterým by se měl ve vztahu ke svému zdravotnímu postižení podrobovat. V tomto směru je krajským soudem taktéž vyžadováno doplnění hodnocení, aby bylo možné závěr o tom, zda žalobce zvládá či nezvládá tuto aktivitu považovat za podložený a odůvodněný (s přihlédnutím ke všemu shora uvedenému, co týče mimořádné péče ve smyslu citovaných ustanovení). IV.B Mobilita 39. Podle přílohy č. 1 vyhlášky se za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu považuje stav, kdy osoba je schopna 1. vstávání a usedání, 2. stoj, 3. zaujímat a měnit polohy, 4. pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, 5. otevírat a zavírat dveře, 6. chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, 7. nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je.

40. V odvolání bylo žalobcem ve vztahu k této základní životní potřebě namítáno, že se pohybuje velmi obtížně, má problémy s rovnováhou, venku nekoordinovaně utíká, sám a bez pomoci doprovodu není ve svém věku schopen používat dopravní prostředky, např. nastoupit do autobusu a vystoupit z něj či si zapnout bezpečnostní pásy v autě.

41. Posudková komise na tuto odvolací námitku a celkově na posouzení zvládání základní životní potřeby mobility reagovala následovně. Posudková komise uvedla, že „namítané problémy s rovnováhou nejsou na úrovni těžké funkční poruchy mobility – hoch je pohyblivý samostatně. Zvládání ZŽP mobilita se neposuzuje ve vztahu k postižení mentálnímu či duševnímu, problematika neschopnosti samostatně použít veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnuta v ZŽP orientace.“ 42. Posudková komise se jednak nevěnovala všem dílčím aktivitám tak, jak jsou vymezeny v příloze č. 1 vyhlášky. Žalovaný a posudková komise se těmito aktivitami jednotlivě vůbec nezabývali, posudkovou komisí nebyly výslovně vůbec hodnoceny (až na zvládání nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je), bez dalšího byl však vysloven závěr o zvládání této potřeby v přijatelném standardu.

43. Posudková komise přitom dále zcela zjevně rezignovala na požadavky stanovené v § 3 písm. g) zákona o sociálních službách a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky, podle kterých je při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby nutno posuzovat nejen tělesné schopnosti, ale rovněž mentální a duševní. V posudku posudkové komise dokonce není ani uvedeno, jaká je rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce; tato kolonka zůstala nevyplněna. Nicméně z kontextu je zřejmé, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce bude Downův syndrom, s níž se pojí významné postižení psychických kompetencí.

44. Podle § 1 odst. 3 vyhlášky se „při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby hodnotí a) tělesné struktury a b) tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zažívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a jemné motoriky, a funkce hlasu, řeči a kůže, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností.“ 45. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky platí, že „při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.“ 46. Ve vztahu k posuzování základní životní potřeby mobilita však posudková komise zcela jednoznačně uvedla, že nelze přihlížet k postižení mentálnímu či duševnímu a že neschopnost samostatně používat veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnuta v základní životní potřebě orientace. Je tedy evidentní, že zvládání základní životní potřeby mobility posudková komise posuzovala pouze z hlediska fyzického postižení pohybového aparátu. Posudek tak nelze považovat za dostatečný a takový závěr o zvládání této základní životní potřeby považuje krajský soud za nepřezkoumatelný a rozporný se zákonem o sociálních službách a s vyhláškou. Jak již bylo uvedeno shora, při hodnocení schopnosti zvládat všechny základní životní potřeby nutno posuzovat nejen tělesné schopnosti, ale rovněž mentální a duševní.

47. Z napadeného rozhodnutí ani z posudku posudkové komise není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil omezení posudkových kritérií (žalovaný v napadeném rozhodnutí opakuje totožné závěry jako posudková komise). Obecně závazná posudková kritéria však obecně vyplývají z právních přepisů. Ani v zákoně o sociálních službách ani ve vyhlášce nejsou žalovaným uvedená omezující pravidla ve vztahu k základní životní potřebě mobilita definována. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že předmětné omezující pravidlo vyplývá z Instrukce. Jestliže však Instrukce omezuje zákonem a vyhláškou stanovená kritéria pro posuzování zvládání základní životní potřeby mobility, a to tak, že u ní vylučuje hodnocení z hlediska mentálních a duševních schopností, neboť je spojuje se základní životní potřebou orientace, pak takovou Instrukci nelze použít pro rozpor se zákonem a s vyhláškou.

48. Krajský soud obecně nezpochybňuje, že metodické pokyny mají ve správní praxi své místo. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, čj. 3 Ads 104/2012–40, publ. pod č. 2982/2014 Sb. NSS, plyne, že „metodické pokyny coby interní (v určitých případech též normativní) akty správních úřadů mohou být za předpokladu, že nejsou v rozporu se zákonem, pramenem uznávané správní praxe, která může poskytovat oporu pro rozhodování v jednotlivých případech a správní soudy mohou takovou ustálenou správní praxi využít při přezkumu správních aktů (viz k tomu zejména rozsudek ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 – 251, přístupný na www.nssoud.cz, publikováno pod č. Sb. NSS 1383/2007)“ (důraz doplněn). Z uvedeného je jednoznačně patrné, že metodické pokyny nestojí nad zákonem a nesmí být se zákonnou úpravou v rozporu. V opačném případě z nich jednoduše nelze v konkrétní věci vycházet, a to je právě nyní projednávaný případ.

49. Jestliže žalovaný aproboval postup posudkové komise podle protizákonně omezených posudkových kritérií, pak je jeho rozhodnutí zatíženo nezákonností. Samotný závěr o tom, že neschopnost samostatně používat veřejnou dopravu z důvodu mentální dysfunkce je zahrnut v základní životní potřebě orientace je zároveň nepřezkoumatelný. Základní životní potřeba orientace v sobě zahrnuje aktivity dle přílohy č. 1 vyhlášky a krajskému soudu není zřejmé bez bližšího vysvětlení, pod jakou aktivitu by mělo užívání dopravních prostředků v rámci potřeby orientace spadat (aktivity jsou vymezeny takto: 1. poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, 2. mít přiměřené duševní kompetence, 3. orientovat se osobou, časem a místem, 4. orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, 5. orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat). Navíc základní životní potřeba mobilita je výslovně nastavena tak, aby v rámci ní bylo hodnoceno zvládání nastupování a vystupování a užívání dopravních prostředků (vč. těch bariérových), a to nejen z hlediska tělesných schopností, ale i mentálních a duševních. Těmto požadavkům zákona a vyhlášky nebylo vyhověno, ač to žalobce v odvolání výslovně namítal a v žalobě závěr o tom, že tato otázka je již zahrnuta v základní životní potřebě orientace uváděl a nesouhlasil s tím.

V. Závěr a náklady řízení

50. Krajský soud tedy uzavírá, že zdravotní stav žalobce nebyl v předchozím řízení dostatečně zjištěn a posouzen v mezích zákonných posudkových kritérií. Posudková komise měla využít dostupných prostředků k řádnému zjištění zdravotního stavu žalobce a určení správného stupně jeho závislosti na pomoci třetí osoby, a sice mohla vyžádat doplnění sociálního šetření za účelem ověření faktického zvládání žalobcových potřeb, případně žalobce osobně vyšetřit. K osobnímu vyšetření posuzované osoby Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře opakovaně dovodil, že toto vyšetření by mělo být pravidlem, od kterého se lze odchýlit pouze tehdy, je–li možno vypracovat jednoznačný, úplný a přesvědčivý posudek pouze na základě písemných podkladů. Případný odklon od tohoto pravidla musí být náležitě odůvodněn (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011–44, ze dne 31. 7. 2015, čj. 8 Ads 138/2014–73, nebo ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Ads 80/2016–22).

51. Zároveň posudková komise měla postupovat podle zákonných posudkových kritérií a vyvarovat se postupu podle Instrukce, která v tomto případě odporuje zákonu a vyhlášce. Za dané situace proto krajský soud nemohl vycházet z neúplného a nepřesvědčivého posudku posudkové komise, ale byl nucen konstatovat, že žalovaný bude povinen za účelem náležitého zjištění a posouzení skutkového stavu věci vyžádat doplnění posudku posudkové komise.

52. Zákonná zástupkyně žalobce přiložila k žalobě lékařskou zprávu MUDr. K., dětské psychiatričky ze dne 23. 4. 2025 o nasazené medikaci pro žalobce a dodatek ke smlouvě o poskytování odlehčovacích služby v centru Arpida ze dne 11. 7. 2025. Tato lékařská zpráva a její obsah a přiložená smlouva nechť jsou zohledněny v dalším řízení před žalovaným a především zhodnoceny posudkovou komisí MPSV. Krajský soud samostatně těmito podklady nevedl dokazování, neboť je vázán skutkovým a právním stavem v době rozhodování žalovaného (datum 3. 4. 2025). Tyto podklady se vztahující až k době po rozhodnutí žalovaného. V dalším řízení před žalovaným však bude tento správní orgán i posudková komise MPSV povinna tyto podklady svědčící o zdravotním stavu žalobce zohlednit.

53. Z uvedených důvodů zrušil krajský soud žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění, a dále podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost spočívající v použití posudkových kritérií rozporných se zákonem o sociálních službách a s vyhláškou.

54. V dalším řízení bude žalovaný povinen obstarat doplnění posudkového zhodnocení závislosti žalobce na pomoci jiné fyzické osoby a zajistí, aby byly náležitě objasněny a posouzeny jednotlivé aktivity sporných základních životních potřeb péče o zdraví a mobilita. Přitom posudková komise odstraní svá předchozí pochybení, která jí krajský soud vytkl. Především u posuzování základní životní potřeby mobilita bude posudková komise vycházet ze zákonných posudkových kritérií rozvedených ve vyhlášce a posoudí, zda žalobce aktivity v rámci této základní životní potřeby zvládá či nezvládá, a to nejen z hlediska tělesných schopností, nýbrž i z hlediska mentálních a duševních schopností. Ve vztahu k základní životní potřebě péče o zdraví se posudková komise vyjádří k jednotlivým aktivitám a vysvětlí, zda žalobce v tomto ohledu vyžaduje mimořádnou péči či nikoliv, což patřičně odůvodní z hlediska zákonných kritérií pojmu mimořádná péče (péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku bez zdravotního postižení). Krajský soud připomíná, že podle § 2a vyhlášky platí, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

55. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil krajský soud věc žalovanému k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem krajského soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

56. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, tak tomu podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly a ani žádné náklady nenárokoval; proto mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Právní hodnocení krajského soudu IV.A Péče o zdraví IV.B Mobilita V. Závěr a náklady řízení