68 Co 100/2023 - 253

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Sedlákové a soudců JUDr. Ludmily Petrákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [jméno zainteresované společnosti] IČO: [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO: [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci], IČO: [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za účasti: [Jméno zainteresované osoby 0/0], soudní exekutor [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] vedlejší účastník na straně žalované o zaplacení 530 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2023, č. j. 43 C 137/2020-159 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou (výrok II) potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované (výrok III) se mění tak, že výše náhrady činí 1 500 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 530 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a z titulu náhrady nákladů řízení uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 1 800 Kč a vedlejšímu účastníku na straně žalované částku 1 800 Kč, v obou případech ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výroky II a III).

2. Žalobce se peněžitého plnění (původně ve výši 975 000 Kč) domáhal z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Tvrdil, že usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 8. 4. 2009, č. j. [spisová značka], byla nařízena exekuce na majetek povinného [jméno FO] (dále jen „povinný“), jejímž vedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. K návrhu povinného byla exekuce zastavena usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 17. 9. 2018, č. j. [spisová značka], a to pro absolutní neplatnost exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu. Škoda představovala rozdíl mezi cenou nemovitostí povinného stanovenou v exekučním řízení a cenou, za kterou byly tyto nemovitosti v exekučním řízení vydraženy. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 8. 2020 povinný postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobce.

3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 12. 2021, č. j. 43 C 137/2020-99, bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby co do částky 445 000 Kč zastaveno. Usnesením soudu prvního stupně, vyhlášeným při jednání dne 21. 1. 2022, byla připuštěna změna žaloby, kterou žalobce svůj žalobní požadavek rozšířil o zákonné úroky z prodlení za dobu od 23. 3. 2018 do zaplacení.

4. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku (a na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V krátkosti lze shrnout, že vzal za prokázané, že usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 8. 4. 2009, č. j. [spisová značka], byla podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného dne 5. 11. 2008 rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO], nařízena exekuce na majetek povinného pro vymožení částky 44 802 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, jejímž vedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. V průběhu exekuce byl dne 18. 7. 2017 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí povinného. Dne 22. 3. 2018 proběhla elektronická dražba nemovitostí, v níž byly nemovitosti vydraženy za částku 445 000 Kč. Následně byla vydána usnesení o příklepu a usnesení o rozvrhu, která nebyla napadena odvoláním. Právní mocí usnesení o rozvrhu, tj. dnem 30. 6. 2018, došlo k zániku exekuce, neboť současně došlo k vymožení pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce. V červenci 2018 byl vedlejšímu účastníku na straně žalované doručen návrh povinného na zastavení a odklad exekuce. O těchto návrzích bylo rozhodnuto usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 13. 8. 2018, č. j. [spisová značka], jímž bylo řízení o návrhu na odklad exekuce zastaveno, a usnesením téhož soudu ze dne 17. 9. 2018, č. j. [spisová značka], jímž byla exekuce zastavena. Důvodem zastavení exekuce byla neplatnost rozhodčí doložky, která měla za následek nevykonatelnost rozhodčího nálezu, podle něhož byla exekuce nařízena. Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 21. 2. 2019. Povinný dne 9. 3. 2020 uplatnil nárok na náhradu škody u žalované, která jeho požadavku na zaplacení částky 975 000 Kč nevyhověla. Smlouvou ze dne 14. 8. 2020 povinný postoupil svou pohledávku za žalovanou na žalobce.

5. Na zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a dovodil, že usnesení o nařízení exekuce není nezákonným rozhodnutím, neboť v době jeho vydání nebylo možno postavit najisto, zda exekuční titul byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky. Ke sjednocení judikatury ohledně platnosti rozhodčích doložek totiž došlo až v roce 2011, a tedy dva roky poté, co došlo k nařízení exekuce. Odpovědnost státu za žalobcem tvrzenou škodu by ale nevznikla ani v případě, že by usnesení o nařízení exekuce nezákonným rozhodnutím bylo, neboť povinný v době od nařízení exekuce až do 18. 7. 2018 nevyužil žádný procesní prostředek k ochraně svých práv. K tvrzené škodě soud prvního stupně uvedl, že žalobce navzdory poučení ze strany soudu neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že v době prodeje nemovitostí v dražbě za ně bylo možné utržit nejméně částku uvedenou ve znaleckém posudku, obstaraném v exekučním řízení. Neprokázána zůstala i příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a usnesením o nařízení exekuce, neboť povinný měl v době dražby více exekucí, a pokud by nemovitosti nebyly prodány v této exekuci, došlo by k jejich prodeji v rámci dalších exekucí vedených proti povinnému.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 a § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), a procesně úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na její straně byla přiznána náhrada nákladů nezastoupených účastníků (§ 151 odst. 3 o. s. ř.), jejichž výše byla určena dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně stran absence odpovědnostního titulu a namítal, že změna judikatury působí i zpětně a že soud je oprávněn a zároveň povinen kdykoliv během exekuce z moci úřední zkoumat, zda exekuční titul byl vydán osobou, která k tomu má pravomoc, a zda je vykonatelný. Exekuční soud (soudní exekutor) tak je povinen zkoumat nedostatek pravomoci rozhodce v každém stádiu exekuce a exekuci případně zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Co se týče škody, její výše vychází ze znaleckého posudku, kterým byla stanovena obvyklá cena nemovitostí částkou 975 000 Kč, neboť žalobce nemůže po nových majitelích žádat, aby doložili nový odhad skutečné ceny; dodal, že nemovitosti byly následně prodány za 3 000 000 Kč. Dále žalobce uvedl, že škoda byla způsobena z důvodu nařízení a provedení exekuce, a nabídl tvrzení stran skončení dalších exekučních řízení, v jejichž vedení soud prvního stupně shledával absenci příčinné souvislosti mezi exekučním titulem a vznikem škody. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví.

8. Odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 68 Co 100/2023-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení II potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení III jej změnil tak, že výše náhrady činí 1 500 Kč, jinak byl i v tomto výroku potvrzen. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Se soudem prvního stupně se však shodl v tom, že není splněna podmínka dle § 8 odst. 3 OdpŠk, totiž že povinný nevyužil procesního prostředku způsobilého ochránit jeho právo v době, kdy mohl mít zamýšlený účinek, v poměrech dané věci v době od pravomocného nařízení exekuce do doby prodeje nemovitostí v dražbě. Uvedl, že ani jemu neunikla pasivita povinného v exekučním řízení, jenž ani proti dalším rozhodnutím směřujícím k prodeji nemovitostí v dražbě nijak nebrojil. Doplnil, že žalobce přitom ničeho neuváděl v tom směru, že by byl v projednávaném případě dán důvod, pro nějž by nebylo možno klást povinnému k tíži nevyužití procesního prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk.

10. K dovolání žalobce byl rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, č. j. 3215/2023-212, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že svůj závěr o tom, že nebyla splněna podmínka dle § 8 odst. 3 OdpŠk, když žalobce současně netvrdil nic v tom směru, že by byl dán jakýkoliv důvod, pro který by nebylo možno klást povinnému k tíži nevyužití procesního prostředku k ochraně jeho práva, učinil, aniž by žalobce k tvrzení takového důvodu v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě hrozil. V důsledku toho je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se v navazujícím řízení znovu zabýval důvody, pro které povinný jako právní předchůdce žalobce nepodal návrh na zastavení exekuce před jejím provedením.

11. V dalším řízení odvolací soud, vázán názorem Nejvyššího soudu, žalobce v rámci přípravy na jednání vyzval usnesením ze dne 29. 5. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-235, k tomu, aby uvedl, zda tvrdí, že a jaký byl dán důvod, pro který nebylo možno povinnému klást k tíži nevyužití procesního prostředku k ochraně jeho práv podle § 8 odst. 3 OdpŠk, podle něhož nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje (a jímž se – mimo jiné – rozumí návrh na zastavení exekuce), a aby k prokázání svého tvrzení navrhl důkazy. Současně žalobce poučil, že při nevyhovění výzvě se vystavuje riziku neunesení břemene tvrzení a důkazního, což může vést k jeho neúspěchu.

12. Na tuto výzvu odvolacího soudu žalobce reagoval nejprve podáním ze dne 13. 6. 2024. Uvedl, že není možné předložit relevantní důkazy, když práva žalobce vyplývají z nového právního hodnocení rozhodčích doložek nejvyššími soudy ČR. Povinnému nelze klást k tíži, že se proti exekuci procesně nebránil v okamžiku, kdy jeho procesní obrana nemohla být úspěšná. Opravné prostředky proti rozhodnutím v průběhu řízení (určení ceny nemovitosti, dražební vyhláška, rozhodnutí o příklepu) nemohly mít význam, když byla už jen následkem rozhodnutí, které bylo považováno za nezákonné mnohem později. I kdyby je povinný uplatnil, nemohl jimi dosáhnout zrušení nezákonného rozhodnutí. Naproti tomu v okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že exekuce byla nařízena na základě neplatného titulu, povinný využil všechny možnosti pro zvrácení negativního následku takového rozhodnutí, a to včetně žaloby na náhradu škody, jež je předmětem tohoto řízení. Jelikož situace vznikla ex post, nelze toto klást k tíži žalobce, když ještě nedošlo k pravomocnému skončení exekuce. Povinný má za to, že § 8 odst. 3 OdpŠk je nutno vykládat v souvislosti s § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., v němž je lhůta pro podání návrhu na zastavení exekuce postavena na subjektivním principu, povinnému vzniká právo podat návrh na zastavení exekuce až ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Není možné, aby lhůta podle § 8 odst. 3 OdpŠk již uběhla, ačkoliv lhůta podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2021 Sb. ještě ani nezačala běžet. Pravidlo stanovené v § 8 odst. 3 OdpŠk požaduje po oprávněných osobách základní míru prevence a obezřetnosti při realizaci svých práv v exekučním řízení, aby nedocházelo k vedení exekučních řízení, která jsou zjevně nezákonná. Pouze laxnost a nezájem povinných jim mohou být kladeny k tíži, nikoliv však oprávněný předpoklad neúspěchu prostředků procesní obrany. Závěrem zdůraznil, že jelikož bylo postaveno najisto, že exekuce byla vedena podle nezákonného rozhodnutí, žalobci nárok na náhradu škody vznikl.

13. V dalším podání ze dne 2. 8. 2024 žalobce sdělil, že doplňuje své předchozí vyjádření o „případ zvláštního zřetele hodný“. Uvedl, že povinný utrpěl při autohavárii ze dne [datum] těžká poranění, mimo jiné poranění mozku, po kterých má trvalé následky, včetně [diagnóza]. Od roku [datum] je v invalidním důchodu. Po poranění mozku má [diagnóza], má obtíže s plánováním, řešením problémů, logickým myšlením a rozhodováním. Dalším následkem poranění mozku je identifikovat a analyzovat problémy, přemýšlet nad možným řešením, rozhodnout se a začít situaci prakticky řešit. Užívá velké množství léků a je neustále sledován na neurologii. Z důvodu autohavárie a zejména [diagnóza] s trvalými následky, zhoršujícími se v průběhu vedení nezákonné exekuce, nebyl schopen jakékoliv adekvátní reakce na stav vyvolaný nezákonnou exekucí, a nelze mu tak klást k tíži nevyužití opravných prostředků. K tomuto podání žalobce připojil potvrzení [Orgán veřejné moci] ze dne 17. 7. 2024 a lékařské zprávy z neurologie.

14. Při jednání dne 5. 9. 2024 odvolací soud žalobce (opětovně) poučil ve smyslu § 118a o. s. ř., že pro jeho procesní úspěch ve věci je třeba tvrdit konkrétní důvody, pro které povinnému nelze klást k tíži, že nepodal v průběhu exekuce, až do dne 22. 3. 2018, kdy proběhla dražba nemovitostí, žádný prostředek nápravy, zejména návrh na zastavení exekuce, a současně aby ke svým tvrzením označil důkazy. V opačném případě se vystavuje nebezpečí, že jeho žaloba bude zamítnuta.

15. Žalobce na poučení odvolacího soudu reagoval tak, že odkazuje na to, co již bylo uvedeno, nic dalšího doplnit nechce. K dotazu odvolacího soudu, v jakém období a jakým konkrétním způsobem měl být povinný v důsledku autonehody omezen, uvedl, že rok po havárii byl povinný v nemocnici a poté se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. V současné době má invaliditu třetího stupně, bere velké množství léků, špatně spí, je roztržitý. Návrh na zastavení exekuce povinný podal až poté, co ho žalobce kontaktoval (napsal mu dopis). Takto žalobce postupoval u všech povinných, pokud měli zájem, sepsal jim návrh na zastavení exekuce a oni si to sami posílali.

16. Žalovaná se k doplněným tvrzením ze strany žalobce vyjádřila při jednání odvolacího soudu dne 5. 9. 2024 tak, že dle jejího přesvědčení žalobce přes poučení ze strany soudu nedotvrdil žádné okolnosti, které by svědčily o tom, že povinný nemohl využít prostředků, s jejichž pomocí mohl v exekuci dosáhnout nápravy. Navzdory tvrzeným následkům autonehody, k níž mělo dojít v roce [datum], si povinný v roce [datum] sjednal úvěr, a to právě ten, kterého se předmětná exekuce týkala, a tedy byl zjevně schopen právně jednat. O tom svědčí i to, že byť nevyužil žádný procesní prostředek do doby, než byly nemovitosti v exekuci v roce 2018 vydraženy, přesto v tom samém roce návrh na zastavení exekuce podal. Ke změně judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek přitom došlo již v roce [datum], a povinný tak měl dost času, aby návrh na zastavení exekuce podat ještě před tím, než proběhla dražba. Žalovaná dále upozornila na to, že rozsudek soudu prvního stupně stojí i na dalších důvodech, s nimiž se žalovaná plně ztotožňuje. Žalobce jednak navzdory poučení dle § 118a o. s. ř. nebyl schopen vysvětlit způsob výpočtu škody, jednak mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím absentuje příčinná souvislost. Bylo prokázáno, že povinný měl i další exekuce, a proto i kdyby mu nemovitosti nebyly prodány v předmětné exekuci, stalo by se tak v rámci jiné jeho exekuce. Žalovaná proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen a aby jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

17. Vedlejší účastník na straně žalované označil argumentaci žalobce za nedůvodnou a zcela účelovou. Poukázal na to, že exekuční řízení trvalo několik let (od roku 2009 do roku 2018), přičemž prokázat, že povinný, který nikdy nebyl omezen ve svéprávnosti, nebyl po celou tuto dobu schopen činit právní jednání, je prakticky nemožné. Jedná se o pouhou spekulaci, která neodpovídá chování povinného v exekučním řízení, tak jak vyplývá z příslušného spisu. Povinný na sebe více než dva roky po nehodě, k níž mělo dojít v roce [datum], platně převzal závazek z úvěru. V době zahájení exekuce (až do června 2010) byl zaměstnán v pracovním poměru, v prosinci 2009 opakovaně žádal o nižší splátky, přičemž obsah jeho podání svědčí o tom, že v problematice byl orientován. Samotný návrh na odklad a zastavení exekuce podal až po jejím skončení, nicméně plnou moc žalobci k úkonům ve věci zastavení exekuce udělil již dne [datum], tedy ještě předtím, než nabylo právní moci rozvrhové usnesení, proti němuž bylo v této době ještě možné se bránit. Povinný si tedy zjevně uvědomoval potřebu svého zastoupení a toto zastoupení, např. prostřednictvím advokáta, mohl vyhledat už dříve.

18. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 a 4 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. zopakoval důkaz usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kterým byla zastavena exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne [datum], ve věci oprávněné [právnická osoba]., proti povinnému [jméno FO]. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí jím bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne [datum], jenž byl exekučnímu soudu postoupen soudním exekutorem dne [datum]. Exekuční soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález, podle kterého byla exekuce nařízena, vydal rozhodce, který k tomu z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky neměl pravomoc. Rozhodčí doložka byla v tomto konkrétním případě sjednána ve smlouvě ze dne [datum] tak, že spor bude rozhodovat rozhodce jmenovaný [právnická osoba], a vybraný ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Exekuční soud, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je pro rozpor se zákonem dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. absolutně neplatná. Odvolací soud dále doplnil dokazování provedením listinných důkazů, které žalobce připojil ke svému podání ze dne 2. 8. 2024. Z potvrzení [Orgán veřejné moci] ze dne 17. 7. 2024 zjistil, že povinný ([jméno FO]) od 26. 10. 2020 pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně. V době od [datum] do [datum] pobíral částečný invalidní důchod, v době od [datum] do [datum] pobíral invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně a v době od [datum] do [datum] pobíral invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Z lékařských zpráv, vystavených na neurologii v dubnu 2023 a květnu 2024, bylo zjištěno, že povinný je po [diagnóza], má spánkové obtíže. Konečně byl proveden důkaz plnou mocí ze dne 15. 6. 2018, kterou předložil vedlejší účastník a kterou povinný zmocnil [jméno FO] (předsedu žalobce) k úkonům ve věci zastavení exekuce.

19. Po takto doplněné argumentaci účastníků a rovněž po doplnění dokazování odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 o. s. ř. a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobce důvodným.

20. Odvolací soud předně nemá důvod cokoliv měnit na svém závěru, že usnesení o nařízení exekuce ze dne [datum] je odpovědnostním titulem ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy nezákonným rozhodnutím, jehož nezákonnost byla deklarována pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce (viz též odst. 15 a 16 rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 5. 2023). Podmínkou přiznání nároku na náhradu škody však je, že poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval a které byly způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Zákonná úprava tak (v § 8 odst. 3 OdpŠk) vylučuje odpovědnost státu v případě, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl škodu odvrátit, avšak neučinil tak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3322/2013).

21. V případě povinného byla exekuce zahájena v roce 2009, přičemž povinnost podat návrh na zastavení exekuce coby podmínka pro uplatnění náhrady škody byla v § 8 odst. 3 OdpŠk zakotvena zákonem č. 396/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013. Od tohoto data byl povinnému tento procesní prostředek k dispozici. Současně se jednalo (nejpozději od roku 2014) o prostředek rovněž účinný, neboť závěr o tom, že rozhodčí nález, jenž byl vydán rozhodcem určeným odkazem na “rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, není způsobilým exekučním titulem a exekuci vedenou na jeho podkladě je namístě zastavit, byl přijat již usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. Cdo 958/2012, které bylo pro laickou veřejnost publikováno nejpozději dne 2. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2552/2023). Vzhledem k tomu, že k prodeji nemovitostí v dražbě došlo až v březnu 2018, povinný měl více než čtyři roky, během nichž se mohl proti exekuci efektivně bránit (a hrozící škodu na svém majetku odvrátit) podáním návrhu na zastavení exekuce. Nevyužití prostředku nápravy v situaci, kdy je povinnému dostupný, je v rozporu s principem prevence dle § 8 odst. 3 OdpŠk; argumentace žalobce odkazem na § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. tak není namístě.

22. Zbývá posoudit, zda má být povinnému jeho procesní pasivita v exekučním řízení kladena k tíži či nikoliv. Žalobce po poučení dle § 118a o. s. ř. doplnil svá tvrzení tak, že důvod zvláštního zřetele hodný, pro který nelze povinnému vyčítat, že návrh na zastavení exekuce nepodal, spočívá v jeho zdravotním stavu po autonehodě z roku [datum], jenž se od této doby neustále zhoršoval, takže povinný nebyl schopen adekvátním způsobem stav vyvolaný exekucí řešit. Aniž by odvolací soud hodlal zdravotní obtíže povinného jakkoliv bagatelizovat (to, že se povinný léčí na neurologii, jakož i to, že mu byl v roce 2007 přiznán částečný invalidní důchod, přičemž aktuálně se jedná již o invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, žalobce doložil), přesto jeho argumentaci nelze přiznat důvodnost. Nehledě na to, že z předložených listin nelze dovodit konkrétní dopady na schopnost povinného využít způsobilých prostředků nápravy v rámci exekuce, jsou žalobcova tvrzení, že povinný vinou svých dodnes přetrvávajících a dále se zhoršujících zdravotních obtíží, jež jsou následkem úrazu z roku [datum], nebyl schopen se proti exekuci bránit, vyvrácena právě již tím, že návrh na zastavení exekuce povinný v červenci 2018 (necelé čtyři měsíce po proběhlé dražbě) podal. Nelze tak mít za to, že by jeho nepříznivý zdravotní stav, jenž tu měl být po celou relevantní dobu (od 2. 1. 2014 do 22. 3. 2018), ale i později, představoval překážku, která by povinnému v podání návrhu na zastavení exekuce v době, kdy jím mohl svůj majetek ochránit, bránila. To, že povinný tímto způsobem postupoval až poté, co jej za tímto účelem žalobce oslovil (a povinný jej dne 15. 6. 2018 k zastupování v exekuci zmocnil), neznamená, že tak nemohl učinit (případně k tomu vyhledat potřebnou právní pomoc) již dříve. To, že si poškozený svá práva nehlídá (lze připomenout i zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“), důsledkem čehož je ztráta jeho nároku na náhradu škody, nelze zohlednit.

23. Lze uzavřít, že žalobce ani po poučení dle § 118a o. s. ř. netvrdil takové skutečnosti, v nichž by bylo možno spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné, pro které povinný nevyužil prostředky dostupné a účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí, zde rozhodnutí o nařízení exekuce. Jelikož povinný, aniž by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný, nevyužil v exekuci procesní prostředek způsobilý odstranit nezákonné rozhodnutí, nelze mu nárok na náhradu škody přiznat.

24. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (ad I) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a rovněž tak i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou (ad II). Změnil jej však podle § 221a o. s. ř. ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, a to jen pokud jde o výši náhrady, jinak jej podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil. Jakkoliv totiž soud prvního stupně správně aplikoval § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. a dále i § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb., výši náhrady neurčil správně. Vedlejší účastník na straně žalované totiž v řízení před soudem prvního stupně vykonal jen 5 úkonů (spočívajících v účasti u jednání soudu), a proto mu náleží toliko částka 1 500 Kč (nikoliv 1 800 Kč).

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V odvolacím řízení úspěšném žalované přísluší náhrada nákladů ve výši 600 Kč za dva úkony (účast u jednání odvolacího soudu ve dnech 3. 5. 2023 a 5. 9. 2024; § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.), vedlejšímu účastníku pak ve výši 900 Kč za tři úkony (účast u jednání odvolacího soudu ve dnech 3. 5. 2023 a 5. 9. 2024 a vyjádření k dovolání ze dne 7. 9. 2023; § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.). O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.