68 Co 112/2022- 103

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Kateřiny Sedlákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka], k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 209/2021- 73 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I), jakož i žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok II), a zavázal žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované. Ten měl spočívat v tom, že žalovaná dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovala údaje o majetku žalobkyně, jejích příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení, a to z důvodu jejího postavení veřejné funkcionářky – místostarostky obce Karlova Studánka. Dle žalobkyně tím docházelo k porušování práv na ochranu jejího soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely, kterou byla uvedená povinnost v zákoně [číslo] o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), zakotvena, potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobkyně domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o. z“), jakož i s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), když svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne [datum], ta na něj však odmítla plnit. Žalobkyně zdůraznila, že vykonávala veřejnou funkci v menší obci nad rámec své pracovní doby, namísto respektu a ocenění její činnosti však byla pod hrozbou sankce donucena k „ majetkovému striptýzu.“ Plošným zveřejněním informací o žalobkyni a jejím majetku jí vznikla újma, kterou je stát povinen v každém případě odčinit.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že ke zrušení dochází až uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení do tohoto data, a to ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo].

4. Soud I. stupně vyšel z toho, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že žalobkyně coby veřejná funkcionářka byla povinna podávat každoročně průběžné oznámení dle zákona o střetu zájmů, které bylo plošně zveřejňováno prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů jako protiústavní a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ke dni [datum] zrušil. Žalobkyně se dne [datum] obrátila na žalovanou a předběžně zde uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež jí v důsledku plošného zveřejňování informací (které žalovaná omezila dne [datum]) vznikla.

5. Vzhledem k tomu, že újma, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, jí měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci, posuzoval soud I. stupně uplatněný nárok dle zákona o odpovědnosti za škodu, a nikoliv dle obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti (§ 81 a násl. o. z.), již aplikovat nelze nelze (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, jakož i tam označenou prejudikaturu k nemožnosti postupu podle právní úpravy ochrany osobnosti po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon o odpovědnosti za škodu). Závěr o podřazení žalobou uplatněného nároku zákonu o odpovědnosti za škodu je podpořen i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod tento zákon podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Žalobkyně se pak svého nároku nemůže domáhat ani na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť (jak se podává z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20) naplnění takto ústavně garantovaných práv je třeba posuzovat právě pohledem toho, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona o odpovědnosti za škodu a za podmínek jím definovaných. O přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy lze uvažovat pouze tehdy, pokud tato přímo zakotvuje právo na náhradu škody (odškodnění), jako je tomu například v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod přímý nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládají, a nelze proto dovozovat jejich přímou aplikovatelnost.

6. Soud I. stupně poté, co ocitoval § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Absentuje totiž již první z předpokladů, a to odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, jenž měl spočívat v dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování majetkových oznámení žalobkyně z důvodu jejího působení ve veřejné funkci. Byť zveřejňováním těchto oznámení docházelo k zásahu do soukromí žalobkyně, žalovaná jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů postupovala podle tehdy platného a účinného právního předpisu. V období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, se tak dělo podle § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno vyžadovat právě a jen tolik, aby dodržovala platné a účinné předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, ji ze své vůle nerespektovala. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil jeho vykonatelnost podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Nelze proto ani v tomto období shledat, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

7. Na postup žalované je třeba nahlížet jako na správný i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejné funkcionářky ze strany veřejnosti. V této souvislosti soud I. stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], dle něhož má oznámení podle zákona o střetu zájmů umožnit kontrolu ze strany veřejnosti. Právě i proto Ústavní soud při vyhodnocení kolize zájmu na ochraně poskytovaných informací a zájmu na kontrole činnosti veřejných funkcionářů dospěl k závěru, že pro ochranu ústavně garantovaných práv je dostačující, pokud dojde ke zrušení předmětného ustanovení až k [datum]. Nelze pak Ministerstvu spravedlnosti, jakožto orgánu moci výkonné, vytýkat, že nešlo ve svém chování nad rámec závěrů Ústavního soudu a střet těchto dvou zájmů nevyhodnotilo jinak, resp. vyžadovat po něm, aby právní důsledky derogačního nálezu aplikovalo ještě před tím, než se stal vykonatelným. Ani to, že fakticky žalovaná způsob zveřejňování omezila ještě před datem [datum], nemůže založit závěr, že její dosavadní postup byl nesprávný, zejména když z tiskové zprávy žalované ze dne [datum] vyplývá, že k tomuto kroku přistoupila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za přestupky, které jsou spojeny s nepodáním oznámení z důvodu obavy o ochranu soukromí, tedy vlastně v zájmu toho, aby nadále docházelo ke zveřejňování oznámení, neboť jinak by (s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9As 173/2020) veřejní funkcionáři nemohli být sankcionováni za nepředložení oznámení, tedy by je fakticky nemuseli podávat. Za dané situace (a v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) se tento postup žalované (od [datum]) jeví rovněž jako řádný a neodůvodňuje závěr o tom, že by předtím postupovala nesprávně.

8. Pokud jde o přímou aplikaci Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práva svobod), případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze rovněž odkázat na nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 326/2021 - 134, které vyložilo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, které podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy.

9. S použitím výše uvedené argumentace shledal soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou, a proto ji v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalované přiznal paušální náhradu [částka] za každý ze tří úkonů, které v řízení vykonala (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.).

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, a to proti všem jeho výrokům s odkazem na § 205 odst. 2 písm. b), d) e), g) o. s. ř. Namítala, že práva, která jí zakládá ústavněprávní pořádek, nepokládá za práva zdánlivá, ale za práva skutečná, o jejichž ochranu lze v případě jejich porušení usilovat před nezávislými a nestrannými soudy. Základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a respektu ze strany státu a jsou pod ochranou nezávislé soudní moci; není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací především tzv. norem jednoduchého práva byla tato ústavně zaručená práva oslabena nebo dokonce„ vypnuta“. Novelou zákona o střetu zájmů (zákonem č. 14/2017 Sb.) došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil Centrální registr oznámení, v němž začal plošně a přímým způsobem zveřejňovat privátní informace o soukromí a majetkových poměrech, které povinné osoby musely do registru vkládat. Do září [rok] byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné oznámení u tajemníka úřadu, když podaná oznámení se poskytovala na základě individuálních žádostí. Zásadní změna právní úpravy (zákonem č. 14/2017 Sb.) umožnila anonymní přístup do registru, který obsahoval vysoce privátní informace, přičemž šíření těchto informací představovalo významné bezpečnostní riziko pro osoby, které tyto informace ze svého soukromí poskytovaly. Zmíněná novelizace následně podnítila masivní odpor vůči postupu státu, a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí. Tuto klíčovou část zákona napadli také senátoři u Ústavního soudu, který ve věci rozhodl nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobkyně vyzdvihla nosné části tohoto plenárního nálezu, konkrétně citovala z bodu 117, 128, 123, 114 a 141 nálezu. Volně dostupné informace o majetkových poměrech, které žalovaná o žalobkyni zveřejňovala, opět komukoli anonymně, a nezajišťovala ani jejich elementární ochranu, pokládá žalobkyně za přímou pozvánku k neoprávněnému nakládání s takovými údaji. Pokud by z plošného zveřejňování těchto citlivých informací ze soukromí žalobkyně neměla plynout žádná újma, jistě by nevedla Ústavní soud ke zrušení předmětné zákonné úpravy pro zásadní vady protiústavnosti. Ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto žalobkyně pokládá za opodstatněné, aby za to stát nesl odpovědnost. Žaloba není účelová, ostatně již předžalobní výzva vedla žalovanou k tomu, že ještě před [datum] podaná oznámení přestala automaticky zveřejňovat a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu. Informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představují velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o osobních záležitostech žalobkyně, tak o jejích majetkových záležitostech, a žalobkyně se proto dovolává svých ústavně zaručených práv dle čl. 7 a čl. 10 Listiny. V žalobě se zaštiťovala rovněž § 81 odst. 2, § 90 a dále § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z., tedy ustanoveními na ochranu svých osobnostních práv. Bylo by obecně neslučitelné s právem na přístup ke spravedlnosti, pokud by stát mohl odejmout soudům a jiným orgánům ochrany práv pravomoc rozhodovat o celé množině žalob či návrhů, a mohl se tak zbavit veškeré odpovědnosti vůči určitým skupinám osob (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3112/17, bod 15, ESLP [číslo], [firma] proti Spojenému království). Stát sám sebe nemůže v případě porušení ústavně zaručených práv vyvinit a konstatovat, že odpovídá jen částečně, či na základně jiných předpisů, či že neodpovídá vůbec. Takový postup nemůže obstát již jen ve světle čl. 36 odst. 3 Listiny v širším smyslu. Žalobkyně je přesvědčena, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě určené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. Žalovaná si odporuje, když uvádí, že se do konce roku [rok] musela řídit účinným zákonem, neboť od jeho aplikace ustoupila již ke dni [datum] (a nikoliv až po [datum]). Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, v níže je závěr o odložené vykonatelnosti vykládán tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, sp. zn. I. ÚS 3599/15, sp. zn. Pl. ÚS 28/13). Parlament nadto lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel a úpravu, která byla nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze zákona o střetu zájmů vyškrtnuta, nenahradil. Žalovaná se proto uchýlila k praxi, že podaná oznámení zveřejňuje k individuálním žádostem podle zákona č. 106/1999 Sb. Ani tuto její praxi nelze mít za ústavně konformní a žalovaná je prověřována ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. V reakci na dopis jeho předsedy ze dne [datum] se žalovaná uchýlila k ještě absurdnějšímu přístupu, když v současné době neposkytuje informace ani podle zák. č. 106/1999 Sb., což zcela popírá smysl a účel zákona, spočívající mj. v zájmu veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů, jímž žalovaná před nalézacími soudy opakovaně argumentuje. Ostatně i soud I. stupně uvedl, že bylo narušeno soukromí žalobkyně, a musí proto následovat nějaká forma reparace vzniklé újmy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila. Uvedla, že soud I. stupně uplatněný nárok správně posoudil v intencích zákona o odpovědnosti za škodu, neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci (při výkonu veřejnoprávních pravomocí). Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 nároky spadající pod zákon o odpovědnosti za škodu nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanskoprávních předpisů, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je mu uložena povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který takovéto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy řídila platnou a účinnou právní úpravou, pak se nepochybně vždy jednalo o správný úřední postup. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností, uplynutím dne [datum]. Žalovaná se v pozici orgánu moci výkonné nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného právního předpisu, a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Co se týče doby od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu, tak soud I. stupně správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], dle kterého v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Žalobkyně ve svém odvolání závěry Ústavního soudu, vyjádřené ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], relativizuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., sp. zn. I. ÚS 3599/15, [číslo] Sb., bod 27.) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací]). Tyto však nejsou pro tuto věc přiléhavé ani aplikovatelné. Pokud by žalovaná byla jako orgán moci výkonné povinna postupovat podle derogačního nálezu od okamžiku jeho vyhlášení bez ohledu na odložení vykonatelnosti, pak by možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost derogačního nálezu postrádala jakýkoliv smysl. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do registru oznámení, samo o sobě neznamená, že by před tímto datem jednala vadně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána, a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů, který byl shledán jako ústavně souladný. Nesprávný je též názor žalobkyně, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu jí vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny. Příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobkyně na náhradu škody bez ohledu na úpravu v zákoně o odpovědnosti za škodu. Správný závěr soudu I. stupně o podřazení žalobou uplatněných nároků právě tomuto zákonu je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod jeho režim podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody, či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny přímý nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládají, a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavně právních předpisů ve vztahu k nároku uplatněnému žalobkyní. Žalobkyně ve svém odvolání též opakovaně konstatuje, že její ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem. K tomu žalovaná uvádí, že dle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 36/08, legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoliv z veřejnosti po překonání formální překážky (podání žádosti) přístup ke stejným údajům o stejných osobách. Závěrem žalovaná zdůraznila, že nemajetková újma žalobkyně se nepresumuje, a žalobkyně je povinna tvrdit a prokázat zásahy do své osobnostní sféry. Žalobkyně však žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry způsobené plošným zveřejňováním údajů v Centrálním registru oznámení netvrdila, natož prokazovala, a neunesla tak břemeno tvrzení a důkazní. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

12. Žalobkyně na vyjádření žalované reagovala replikou, v níž zdůraznila, že informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného práva na soukromí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. v [spisová značka], vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí. Žalobkyně na podporu své argumentace poukázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21, bod 68, z něhož citovala. V případě porušení základního práva (čl. 7 a 10 odst. Listiny) musí dojít k reparaci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]). Konečně žalobkyně odkázala i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci ochrany práva respektování soukromého a rodinného života, zejména rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [firma] proti Slovinsku.

13. Odvolací soud dle § 101 odst. 4 ve spojení s § 211 o. s. ř. vyzval usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 68 Co 112/2022 - 90, obě účastnice, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení vyjádřily, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť byť žalobkyně ve svém odvolání v obecné rovině odkazuje i na důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) o. s. ř., je z jeho obsahu zřejmé, že brojí výhradně proti právnímu posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalobkyně i žalovaná s navrženým postupem odvolacího soudu souhlasily, a proto bylo o odvolání žalobkyně rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř.), a odvolání žalobkyně neshledal důvodným. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostačujícím pro posouzení (ne) důvodnosti žalobou uplatněného nároku a správně jej posoudil i po stránce právní, pokud jej podřadil režimu zákona o odpovědnosti za škodu.

15. Žalobkyně se po žalované domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena postupem žalované, spočívajícím ve zveřejňování oznámení o majetku žalobkyně v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboli žádala náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu). Žalovaná, jež je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení, totiž vystupovala ve vztahu k žalobkyni v pozici svrchovaného nositele veřejné moci a v této působnosti se řídila zákonem o střetu zájmů. Nárok žalobkyně tudíž nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle o. z., neboť (jak správně uvedl již soud I. stupně) úprava odpovědnosti státu za škodu je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace o. z. je proto v nyní souzené věci vyloučena.

16. Předpokladem odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti za škodu je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody (újmy) a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (újmy) s tím, že všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Vzhledem k tvrzením, z nichž žalobkyně odpovědnost státu dovozovala, bylo namístě zkoumat, zda žalovaná byla oprávněna přistoupit ke zveřejňování údajů o majetku způsobem, kterým tak činila.

17. Postup žalované byl upraven zákonem o střetu zájmů, který byl s účinností od [datum] novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. tak, že dle § 14b odst. 1 tohoto zákona každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci. K další změně § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů došlo s účinností od [datum] novelou [číslo] Sb. tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

18. Nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jenž byl vyhlášen dne [datum], byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum] Ústavní soud vyložil, že:,, I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto 6 500 evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat“.

19. V období předcházejícím vydání nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených ustanovení zákona o střetu zájmu deklarována, žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami, a nelze proto považovat její postup za nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. V této souvislosti je nutno poznamenat, že žalovaná jako orgán veřejné moci, spravující registr oznámení, nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které se při zveřejňování oznámení řídila, je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů se závěrem, že § 14b odst. 1 písm. a), b), c) odporuje ústavnímu pořádku, pak nelze pominout, že Ústavní soud v nálezu odložil jeho vykonatelnost (dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, zatímco po dobu odkladu vykonatelnosti se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny (oprávněny) takovou právní úpravu aplikovat. Neboli státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby při svém rozhodování či postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]). Lze proto uzavřít, že žalovaná se ani v tomto období nesprávného úředního postupu nedopustila.

20. Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani se zřetelem na to, že již dne [datum] (tedy před datem [datum]) začala žalovaná informace v registru zveřejňovat jen v omezeném rozsahu. [jméno] tato skutečnost nemůže nijak zpochybnit závěr, že dosavadní postup žalované nebyl neoprávněný. Pokud žalobkyně namítala, že žalovaná později svůj postup ještě zpřísnila a že v současné době neposkytuje informace ani podle zákona č. 116/1999 Sb., sluší se připomenout, že postup žalované v období následujícím po [datum] (až do současnosti), kdy stále není přijata právní úprava předvídaná Ústavním soudem, nebyl předmětem projednávané věci.

21. Za důvodnou nelze mít ani odvolací námitku, s jejíž pomocí se žalovaná dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, příp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod. Totožnou otázkou, totiž zda zásah veřejné moci v konkrétním případě umožňuje jejich přímou aplikaci, se zdejší soud ve skutkově i právně obdobných věcech zabýval již opakovaně (viz např. rozsudek sp. zn. 30 Co 326/2021 či sp. zn. 58 Co 116/2022), když zkoumal míru intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona o střetu zájmů ze strany žalované. Vzal v úvahu, že stežejním cílem, jenž je tímto zákonem sledován, je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, vyloučení či minimalizace možnosti zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i prohloubení důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud ve svém, opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, označil za protiústavní pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat docházelo, nikoliv však samotné oznámení, které plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci, a proto je nelze mít za nepřiměřené, zvláště když stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky. Při vstupu do veřejné funkce je pak třeba počítat s určitými omezeními, neboli míra intenzity namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře za výkon své funkce, které odpovídá i kontrola jeho majetkových poměrů ze strany veřejnosti. Od veřejného funkcionáře lze proto očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu sledovaného zákonem o střetu zájmů. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalované, aplikující účinnou právní normu, v rozhodném období vznikla.

22. Od výše uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Jinými slovy postup žalované nebyl shledán jako nesprávný ani z pohledu účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobkyně coby veřejné funkcionářky ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Lze uzavřít, že postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona - možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že postup žalované obstojí i v testu přiměřenosti, a nelze jej ani z tohoto pohledu hodnotit jako vadný.

23. Třebaže žalobkyně nespojuje vznik újmy s přijetím protiústavního právního předpisu, lze právě v něm spatřovat primární příčinu tvrzené újmy, neboť nebýt ho, žalovaná by k plošnému zveřejnění oznámení nepřistoupila. Za proces normotvorby ale žalovaná neodpovídá. Zákon o odpovědnosti za škodu umožňuje odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného v situaci, kdy ke vzniku újmy došlo v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015), přičemž státním orgánem se rozumí orgán moci výkonné nebo soudní; patří sem sice i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup, tím méně pak rozhodnutí (srov. např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc.

24. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v obou zamítavých výrocích o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř potvrdil, stejně tak i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení, ohledně nějž lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž byla procesně úspěšné žalované coby nezastoupené účastnici přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za vyjádření k odvolání (viz § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení