68 CO 138/2022 - 101

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 67/2021 - 80, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení celkové částky 49 999 spolu s příslušenstvím (výrok I) a současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok II).

2. V rozhodnutí soud I. stupně uvedl, že žalobce se po žalované domáhal částky [částka] jakožto plnění pojistitele namísto pojištěného uhradit žalobci jakožto poškozenému škodu na jeho vozidle a částky [částka] odpovídající nákladům na znalečné, když výše škody na vozidle byla stanovena na základě znaleckého posudku. Žalobce blíže uvedl, že dne [datum] v 9:45 hodin řídil své vozidlo Škoda Octavia, [registrační značka], po ulici [ulice] v [obec], když před ním jedoucí vozidlo Škoda Fabia, [registrační značka], řízené [jméno] [příjmení] bezdůvodně a nepředvídatelně začalo prudce brzdit, navíc při odbočovacím manévru jeho řidič nedával znamení směru jízdy, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel. [příjmení] [příjmení] porušil ust. § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen„ zákon č. 361/2000 Sb.“), když náhle snížil rychlost či zastavil, aniž by to vyžadovala bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Jelikož mezi oběma řidiči nebylo sporu o zavinění nehody, došlo k sepisu záznamu o dopravní nehodě, kde byl jako viník označen řidič [příjmení]. Při nehodě došlo k poškození vozidla žalobce, a to krytu předního nárazníku, pravé přední ochranné lišty, předního spojleru, pravého předního světlometu, upevnění pravého předního blatníku, pravého předního blatníku a pravého předního disku. Protože viník nehody měl u žalované sjednáno pojištění odpovědnosti jeho vozidla za újmu způsobenou jeho provozem, obrátil se žalobce na žalovanou s výzvou k náhradě škody, žalovaná mu však dopisem ze dne [datum] sdělila, že uplatněný nárok na pojistné plnění zamítá s odůvodněním, že nehodu zavinil výlučně žalobce nedodržením bezpečnostní vzdálenosti. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil, pročež dopisem ze dne [datum] vyzval žalovanou k úhradě pojistného plnění ve výši [částka] skládajícího se z částky [částka] jakožto škody na vozidle a částky [částka] jakožto nákladů na znalečné.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že nesporným učinila, že dne [datum] došlo k nehodě za účasti obou vozidel, přičemž vozidlo Škoda Fabia bylo v době nehody u ní pojištěno pro případ vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem. Při šetření uvedené pojistné události však žalovaná dospěla k závěru, že viníkem nehody byl žalobce, který svým jednáním porušil ust. § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když si neponechal dostatečnou vzdálenost za před ním jedoucím vozidlem, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti tohoto vozidla nebo jeho náhlého zastavení. Nárok na pojistné plnění podle ust. § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“) tak žalobci nevznikl. Nadto žalovaná sporovala i výši žalobcem požadovaného pojistného plnění, když hodnotu opravy stanovila na částku ve výši [částka] bez daně z přidané hodnoty, neboť žalobce požaduje náhradu i za poškození částí jeho vozidla, která nevznikla v příčinné souvislosti s předmětnou nehodou (poškození disku kola) a žalovaná s ohledem na stáří a nájezd vozidla ani nesouhlasila s použitím originálních náhradních dílů na opravu.

4. Na základě provedeného dokazování, po citaci ust. §§ 3 odst. 1, 6 odst. 2 písm. b), ust. § 9 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., ust. §§ 2918, 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a ust. §§ 18 odst. 2 písm. a), 19 odst. 1, 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., po dovození pasivní legitimace žalované, kdy ta jako pojistitel z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla Škoda Fabia řízené v době nehody řidičem [příjmení], je povinna uhradit každému újmu, která byla vyvolána zvláštní povahou provozu uvedeného vozidla a poté, co s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil otázku (spolu) odpovědnosti poškozeného za škodu /byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce; v rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce; spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich/ soud I. stupně dospěl k závěru, že ke škodě na vozidle žalobce, která vznikla při nehodě, došlo výlučně jednáním žalobce, který nehodu zavinil tím, že porušil ust. § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., když byl povinen za před ním jedoucím vozidlem Škoda Fabia ponechat dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení tohoto vozidla, to však neučinil, a proto za škodu na vozidle neodpovídá ani řidič [příjmení], ani pojistitel jím řízeného vozidla Škoda Fabia, tedy žalovaná. Právě proto, že povinnost udržování bezpečné vzdálenosti za jiným vpředu jedoucím vozidlem je stanovena pro případ náhlého snížení rychlosti či dokonce zastavení takového vozidla, je irelevantní, z jakého důvodu řidič [příjmení] vozidlo před odbočkou k čerpací stanici zastavil. V řízení však bylo prokázáno, že příčinou zastavení vozidla Škoda Fabia řidičem [příjmení] byla jeho obava z vozidla vyjíždějícího z čerpací stanice v kombinaci s jeho relativní řidičskou nezkušeností a neznalostí místa, kde k nehodě došlo. Soud I. stupně však zároveň vyslovil přesvědčení o tom, že řidič [příjmení] s ohledem na okolnosti předcházející nehodě, tedy rychlost jeho vozidla před nehodou 30 až 40 km/h, skutečnost, že dával znamení směru jízdy před odbočením vpravo, které žalobce zjevně přehlédl, a uvedené důvody, pro něž vozidlo zastavil, neporušil žádnou zákonnou povinnost, a to ani ust. § 18 odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., dle něhož řidič nesmí snížit náhle rychlost jízdy nebo náhle zastavit, pokud to nevyžaduje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neboť ho překvapilo z čerpací stanice vyjíždějící vozidlo, tedy nešlo o bezdůvodné zastavení vozidla, ale vyžadovala to situace na vozovce, jak ji vyhodnotil řidič [příjmení] (tedy bezpečnost provozu), ani ust. § 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., dle něhož řidič při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním. Nadto, i kdyby řidič [příjmení] svým jednáním, spočívajícím v úplném zastavení vozidla před odbočením na čerpací stanici, porušil uvedené povinnosti, nebylo by toto jeho jednání v příčinné souvislosti se škodou vzniklou při nehodě na vozidle žalobce, neboť kdyby žalobce ve vozidle dodržel bezpečnostní vzdálenost za před ním jedoucím vozidlem, k nehodě, a tak ani škodě na jeho vozidle, by nedošlo.

5. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy přiznal v řízení plně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení spočívající v odměně jejího právního zástupce za čtyři učiněné úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u jednání soudu dne [datum] a dne [datum]) po [částka] za úkon, čtyřech režijních náhradách hotových výdajů po [částka] a 21% dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je plátcem.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž vyslovil nesouhlas se závěrem soudu I. stupně, že škoda na jeho vozidle byla způsobena výlučně jeho jednáním, když v obdobných věcech je nutné zkoumat zavinění jak škůdce, tak poškozeného. V této souvislosti uvedl, že za zásadní považuje obsah své účastnické výpovědi, z níž vyplynulo, že ve chvíli, kdy před ním jedoucí vozidlo řízené řidičem [příjmení] začalo zpomalovat, přizpůsobil svoji jízdu změně situace a zpomalil na rychlost 20 km/hod. Soud I. stupně však tuto část výpovědi zcela ignoroval. V souvislosti s právě uvedeným žalobce uvedl, že logicky a v souladu se světelnou signalizací vozidla Škoda Fabie očekával jeho odbočení vpravo na čerpací stanici, nemohl však předpokládat, že řidič [příjmení] své vozidlo bezdůvodně náhle zcela zastaví. Požadavek na zcela bezvýjimečné zachování takové vzdálenosti, aby řidič vozidla s dostatečnou časovou rezervou zareagoval i na naprosto neodůvodněný manévr před ním jedoucího vozidla, je iluzorní a nesplnitelný. Žalobce vyslovil přesvědčení o tom, že jako zásadní se jeví, aby byla zjištěna rychlost, kterou se jeho vozidlo pohybovalo bezprostředně před střetem s vozidlem řízeným řidičem [příjmení], z čehož vyplyne, že žalobce na jízdu před ním jedoucího vozidla adekvátně reagoval tak, aby si byl schopen ponechat bezpečnou vzdálenost, přičemž taková skutečnost nekoresponduje se závěrem soudu I. stupně, kdy tento stručně konstatuje, že žalobce neučinil nic pro to, aby si bezpečnostní vzdálenost od před ním jedoucího vozidla zachoval. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně stran věrohodnosti výpovědi svědka [příjmení], kdy tento k dotazu soudu I. stupně, zda měl jiný důvod, pro který na místě nehody uznal své zavinění, než rozrušení, odpověděl, že neměl, ihned na následující otázku soudu I. stupně, v níž byl svědek dotazován, zda mohl připustit své zavinění také z důvodu možného ovlivnění alkoholem, však v rozporu s jeho předchozí odpovědí odpověděl, že i toto byl důvod, proč nebyla k nehodě přivolána Policie ČR a proč vzal nehodu na sebe. Uvedený svědek tak byl motivován k tomu, aby se vyhnul uplatňování regresního nároku žalované, pročež měl v úmyslu vyhnout se příjezdu Policie ČR na místo nehody a přiznáním svého zavinění obelstil žalobce, který na příjezdu Policie ČR netrval, neboť považoval zavinění nehody a tak i odpovědnost za vzniklou škodu na jeho vozidle, za vyřešenou. Policie ČR by však případně byla schopna na místě nehody zajistit také další důkazy jednak o samotném nehodovém ději, jednak o případném ovlivnění řidiče [příjmení] alkoholem. Veškeré tyto okolnosti pak vedly svědka [příjmení] k tomu, aby v rámci své výpovědi zcela změnil svůj původní postoj, a opakovaně obvinil žalobce z nedodržení dostatečného odstupu. Žalobce vyslovil přesvědčení o tom, že ust. § 19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nelze vykládat natolik extenzivně, aby v případě jakéhokoliv střetu provozů dvou vozidel byl jediným viníkem řidič vozidla jedoucího jako druhé v pořadí, aniž by byly vzaty v potaz další specifické okolnosti konkrétní dopravní nehody. Takovou okolností je právě skutečnost, že řidič [příjmení] zastavil své vozidlo zcela náhle a neočekávatelně, ačkoliv již předtím své vozidlo zpomalil za účelem odbočení. V této souvislosti poukázal na výpověď svědka [příjmení], jenž potvrdil, že se nesprávně a nedůvodně domníval, že odbočovat lze na čerpací stanici pouze jednosměrně, pročež ve chvíli, kdy uviděl vyjíždějící vozidlo od čerpací stanice, zazmatkoval a svoje vozidlo náhle zastavil, ačkoliv nadále signalizoval odbočení vpravo. Tímto svým jednáním porušil povinnosti vyplývajících z ust. §§ 18 odst. 2 písm. a) a 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Žalobce vyslovil nesouhlas i se závěrem soudu I. stupně v tom smyslu, že i kdyby bylo možné shledat pochybení na straně řidiče [příjmení], není jeho jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody, neboť dodržel-li by žalobce dostatečný bezpečný odstup, k nehodě by nedošlo, kdy v této souvislosti žalobce zdůraznil, že jeho jednání nemůže vyloučit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním řidiče [příjmení] a vznikem škody, dokonce vyslovil domněnku, že z jeho strany nedošlo k jakémukoliv protiprávnímu jednání, pročež nelze uvažovat, že by se svým jednání na vzniku škody na vozidle podílel. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě zcela vyhoví.

7. Žalovaná k odvolání žalobce k jeho výtce adresované soudu I. stupně, že ignoroval jeho účastnickou výpověď, ve které vypověděl, že upravil rychlost svého vozidla na 20 km/hod, uvedla, že zároveň vypověděl, že odstup mezi oběma vozidly byl minimálně 10 až 15 metrů. V této souvislosti žalovaná uvedla, že na výslech žalobce je třeba nahlížet jako na účastnickou výpověď a tedy jako na důkaz podpůrný, což je vyjádřeno požadavkem, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Žalovaná vyslovila pochybnosti stran žalobcem tvrzené adekvátní reakce na zpomalení před ním jedoucího vozidla, kdy v této souvislosti vyslovila názor, že za situace kdy nebyla mokrá vozovka, při rychlosti 20 km/hod a dodržení vzdálenosti 10 až 15 metrů od před ním jedoucího vozidla, by žalobce musel zvládnout zastavit vozidlo, aniž by došlo ke střetu vozidel. Žalobce tak buď při svém výslechu neuvedl pravdivé informace, nebo porušil zákonem stanovou povinnost věnovat se plně řízení vozidla. K žalobcem namítané nevěrohodnosti svědka [příjmení] žalovaná citovala otázku mu položenou soudem I. stupně, kdy se tak nejednalo o otázku, zda připustil své zavinění z důvodu obavy ovlivnění alkoholem, ale o otázku, zda toto sdělil pojišťovně, tedy žalované. Žalovaná uvedla, že i v případě, že by přistoupila na zcela účelový výklad položené otázky žalobcem, je toho názoru, že rozrušení, na které svědek odkazuje, nebylo způsobeno pouze samotnou nehodou, ale bylo kombinací více faktorů, mezi kterými za jisté byl, ale nutně být nemusel, strach z podstoupení alkoholové zkoušky, jeho řidičská nezkušenost a další. V případě, že by řidič [příjmení] byl skutečně ovlivněn alkoholem a žalobce toto poznal, měl žalobce trvat na prošetření dopravní nehody Policií ČR. Vzhledem k tomu, že takto postupováno nebylo, tak chování řidiče [příjmení] žádné známky ovlivnění alkoholem nevykazovalo a z tohoto důvodu žalobce také netrval na prošetření dopravní nehody Policií ČR. Konečně k výslechu uvedeného svědka žalovaná uvedla, že co se týče dostatečného odstupu, je zcela na místě, že nebyl schopný určit přesnou vzdálenost odstupu vozidla žalobce od jím řízeného vozidla vzhledem k tomu, že za ním jedoucí automobil viděl pouze ve zpětném, případně bočním zrcátku. Nicméně určení, zda se jedná o dostatečný odstup, bez konkrétního určení vzdálenosti obou automobilů, je otázka odlišná a takového posouzení je schopen i začínající řidič. K žalobcově polemice o dodržování bezpečné vzdálenosti vozidel v praxi, žalovaná uvedla, že se nelze dovolávat nedodržování bezpečné vzdálenosti jakožto vzniknuvšího obyčeje, a to vzhledem k jeho zjevnému rozporu se zákonem. Žalovaná své vyjádření k odvolání žalobce uzavřela přesvědčením o tom, že zastavení řidiče [příjmení] nelze zohledňovat jako další okolnost, jak tvrdí žalobce, jelikož mělo svůj původ z možného ohrožení vozidla vyjíždějícího z čerpací stanice, tedy bylo činěno právě z důvodu zachování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

8. Žalobce na vyjádření žalované reagoval s tím, že odstup a rychlost vozidla jím řízeného nelze prokazovat jiným způsobem, než právě jeho výpovědí, když ostatně sám svědek [příjmení] vypověděl, že vzdálenost ani rychlost za ním jedoucího vozidla určit nedokáže, následné hodnocení příčiny střetu provozů vozidel svědkem [příjmení] v odpovědi na otázku soudu I. stupně ohledně jeho zavinění nemá nic společného s tím, jak smyslově svědek [příjmení] situaci vnímal. Pochybnosti žalované o pravdivosti výpovědi žalobce jsou jen nepodloženými spekulacemi. Stran výpovědi svědka [příjmení] žalobce doplnil, že není ani tak podstatné, zda byl svědek [příjmení] v době nehody alkoholem skutečně a prokazatelně ovlivněn, jako spíše, že již z důvodu samotné obavy z možnosti ovlivnění jednal rozporně, když na místě nehody své zavinění uznal a až následně jej začal při komunikaci se žalovanou zpochybňovat. Tímto svým jednáním svědek [příjmení] fakticky znemožnil šetření Policie ČR na místě nehody, když zneužil dobré vůle žalobce, který neměl důvod nespoléhat na společně označenou příčinu předmětné dopravní nehody. Žalobce poukázal na to, že žalovaná v rozporu s výpovědí svědka [příjmení] tvrdí, že důvodem jeho zastavení byla eliminace možného ohrožení vozidlem vyjíždějícím z čerpací stanice. Svědek [příjmení] však přiznal, že nesprávně vyhodnotil místní poměry, neboť ho překvapilo, že výjezd z čerpací stanice, kam se chystal odbočovat, není jednosměrný. Důvodem, pro který svědek [příjmení] neopodstatněně prudce snížil rychlost jím řízeného vozidla tak nebylo jeho možné ohrožení, nýbrž jím přiznaná chyba v úsudku zapříčiněná nedostatečným věnováním se řízení a dopravnímu značení. Žalobce vyslovil přesvědčení o tom, že by na jednání svědka [příjmení] mělo být nahlížet optikou jeho bezprostředního přihlášení se k odpovědnosti za vznik škody při současném požadavku na neoznamování dopravní nehody Policii ČR z důvodu obavy zjištění zbytkového alkoholu. Žalobce zopakoval své přesvědčení o tom, že svědek [příjmení] se svým jednáním dopustil porušení povinností vyplývajících z ust. §§ 18 odst. 2 písm. a) a 21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.

9. Při jednání odvolacího soudu odvolací soud konstatoval, že soud I. stupně učinil ve vztahu k žalobci výzvu učiněnou postupem dle ust. § 118a o. s. ř. stran prokázání žalobních tvrzení, z nichž by bylo lze dovodit zavinění dopravní nehody (soud I. stupně při jednání konaném dne [datum] po provedení dokazování listinami, a to i záznamem o dopravní nehodě, konstatoval, že dosud nemá za prokázané okolnosti bezprostředně předcházející nehodě, z kterých by mohl dojít k závěru, že nehodu zavinil výlučně řidič [příjmení] a vyzval tak žalobce k prokázání žalobních tvrzení a označení důkazů, žalobce reagoval navržením důkazu svým účastnickým výslechem, soud I. stupně žalobce vyzval k označení jiných důkazů, přesto přistoupil k provedení důkazu účastnickým výslechem žalobce, po jeho provedení však soud I. stupně konstatoval, že dosud nemá za prokázané, že nehodu zavinil výlučně řidič [příjmení], pročež přistoupil k výzvě učiněné postupem dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. adresované žalobci, aby označil další důkazy k prokázání svých tvrzení o okolnostech bezprostředně předcházejících nehodě a tak zavinění nehody výlučně řidičem [příjmení], žalobce reagoval k prokázání svých tvrzení návrhem důkazu výslechem svědka [příjmení], tento důkazy byl proveden při jednání konaném dne [datum]), nicméně ani po doplnění dokazování zjevně soud I. stupně nedovodil, že by žalobce svá tvrzení ohledně jím tvrzených okolností stran dopravní nehody, z nichž by bylo lze dovodit zavinění dopravní nehody jím tvrzenou osobou, prokázal. Dále konstatoval, že žalobce ve svém odvolání zpochybňuje správnost zjištění učiněných z provedeného důkazu – výslechu svědka [příjmení]. K výzvě odvolacího soudu žalobce setrval stran prokázání svých tvrzení ve smyslu shora učiněné výzvy soudu I. stupně na již provedených důkazech, kdy výslovně uvedl, že pokud tato nebyla prokázána výpovědí svědka [příjmení], tak jsou prokazována ze záznamu o dopravní nehodě, kdy z něj vyplývá, že nebyla dána pochybnost o zavinění dopravní nehody.

10. Odvolací soud přezkoumal po nařízeném jednání (ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř.) napadený rozsudek soudu I. stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobce důvodné.

11. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud I. stupně z předložených důkazů čerpal (v zásadě – k tomu níže) správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní (v zásadě – k tomu níže) s odkazem na věc přiléhavá ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 361/2000 Sb.

12. Odvolací soud v této souvislosti uvádí, že se se soudem I. stupně neshodl na jeho kategorickém závěru o viníkovi dopravní nehody, jímž byl dle něj žalobce a na alternativním závěru, že i v případě, že by i řidič [příjmení] porušil své povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., nebyla by dána příčinná souvislost mezi porušením jeho povinností a vzniklou škodou na vozidle žalobce. Tyto závěry by bylo případně na místě učinit až za situace, kdy by okolnosti bezprostředně předcházející dopravní nehodě byly spolehlivě zjištěny. Odvolací soud však ve shodě s evidentně předcházejícím (procesním) postojem soudu I. stupně, jenž žalobce opakovaně vedl k tomu, aby svá žalobní tvrzení prokázal, dospěl k závěru o neprokázání tvrzení žalobce stran těchto okolností, z nichž by bylo lze učinit závěr o tom, že dopravní nehodu zavinil výlučně řidič [příjmení] a žalobce nikoliv, respektive že žalobce tuto ani nespoluzavinil. Jakkoliv otázka (spolu) zavinění je otázkou právního posouzení, tak tuto může soud učinit až po zhodnocení skutkových okolností, kdy však skutkovou verzi nabízenou účastníkem (primárně žalobcem) musí účastník prokázat (samozřejmě nejdříve dostatečně konkrétně i tvrdit).

13. S ohledem na ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., po zhodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce svá žalobní tvrzení stran dodržení bezpečného odstupu za vozidlem řízeným řidičem [příjmení], stran reakce žalobce na zpomalení automobilu řízeného řidičem [příjmení] při jeho odbočovacím manévru (odvolací soud nemohl nepostřehnout nekonzistentnost tvrzení žalobce, když nejdříve uváděl, že při odbočovacím manévru řidič [příjmení] nedával znamení směru jízdy, což koresponduje s tím, co uváděl při svém účastnickém výslechu; v odvolání proti rozsudku však již uváděl, že před ním jedoucí vozidlo řízené řidičem [příjmení] začalo zpomalovat, žalobce přizpůsobil svoji jízdu změně situace a rovněž zpomalil, logicky a v souladu se světelnou signalizací uvedeného vozidla očekával jeho odbočení vpravo na čerpací stanici, nemohl však předpokládat, že řidič [příjmení] své vozidlo zcela zastaví – žalobce tak již připouštěl, že při odbočovacím manévru řidič [příjmení] znamení směru jízdy dával) spočívající rovněž ve zpomalení jím řízeného automobilu a podpůrně i stran bezdůvodného zastavení vozidla řízeného řidičem [příjmení], neprokázal. Ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně se tyto okolnosti nepodávají, a to ani z žalobcem zdůrazňovaného důkazu výslechem svědka [příjmení] a ani ze záznamu o dopravní nehodě /přihlášení se k zavinění (právní kategorie) dopravní nehody řidičem [příjmení] o těchto okolnostech (skutkové verzi) ničeho nevypovídá/. V této souvislosti odvolací soud uzavírá, že podle ust. § 101 o. s. ř. a ust. § 120 o. s. ř. je účastník povinen tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a k prokázání svých tvrzení označit důkazy. Oprávněnost tvrzení musí být postavena na jisto, nestačí připuštění možnosti či úvahy o pravděpodobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1508/2007).

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako (ve výroku) věcně správný potvrdil.

15. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl důvodně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované a rozhodl správně i o jejich výši proto byl i nákladový výrok potvrzen podle ustanovení § 219 o. s. ř.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

17. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náklady ve výši [částka], jimž korespondují náklady jejího zastoupení advokátem, kdy tyto se skládají z odměny za právní zastoupení ve výši [částka] za 2 úkony právní služby dle ust. § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“) a ust. § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), dvou režijních paušálů po [částka] dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., přičemž částka odměny a náhrad byla navýšena o částku [částka] odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalované plátcem.

18. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod. O platebním místě bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení