68 Co 179/2022- 111

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Kateřiny Sedlákové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 126/2021 - 79 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. zamítl žalobu se žádostí o uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:,, Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [jméno] [příjmení] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou“ (výrok I), jakož i žalobu se žádostí o zaplacení [částka] (výrok II), a zavázal žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy výše uvedeného znění a zaplacení částky ve výši [částka] v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované. Ten měl spočívat v tom, že žalovaná dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovala údaje o majetku žalobce, jeho příjmech a závazcích v Centrálním registru oznámení, a to z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře – starosty městské části [obec] - [část obce]. Dle žalobce tím docházelo k porušování práv na ochranu jeho soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod). Protiústavnost novely, kterou byla uvedená povinnost v zákoně [číslo] o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), zakotvena, potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS. [číslo]. Žalovaná nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen, a proto se žalobce domáhá výše uvedených nároků žalobou na ochranu osobnosti s odkazem na § 81 odst. 2, § 86 a § 90 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen,,o. z.“), jakož i s odkazem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“), když svůj nárok předběžně uplatnil u žalované dne [datum], ta na něj ale odmítla plnit. Žalobce zdůraznil, že vykonával veřejnou funkci v menší obci nad rámec své pracovní doby, namísto respektu a ocenění jeho činnosti však byl pod hrozbou sankce donucen k „ majetkovému striptýzu.“ Plošným zveřejněním informací o žalobci a jeho majetku mu vznikla újma, kterou je stát povinen v každém případě odčinit.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Poukázala na to, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], vyhlášeným [datum] pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že ke zrušení dochází až uplynutím dne [datum]. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení do tohoto data, a to ani po [datum], neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmínila stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo].

4. Soud I. stupně vyšel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce coby veřejný funkcionář byl povinen podávat každoročně průběžná oznámení dle zákona o střetu zájmů, která byla plošně zveřejňována prostřednictvím internetu. Ústavní soud shledal plošné neadresné zveřejňování těchto údajů jako protiústavní a příslušná ustanovení zákona o střetu zájmů ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, ke dni [datum] zrušil. Žalobce se dne [datum] obrátil na žalovanou a předběžně zde uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu v důsledku plošného zveřejňování informací vznikla. Z tiskové zprávy žalované ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 9 As 173/2020, omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámení veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou přístupné jen na základě individuální žádosti. Zákonná úprava, která by nahradila zrušenou část zákona o střetu zájmů, dosud nebyla zákonodárcem přijata (viz dopis Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne [datum]).

5. Vzhledem k tomu, že újma, jejíž náhrady se žalobce domáhá, mu měla být způsobena postupem Ministerstva spravedlnosti při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů, tedy výkonem veřejné moci, posuzoval soud I. stupně uplatněný nárok dle zákona o odpovědnosti za škodu, a nikoliv dle obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti (§ 81 a násl. o. z.), již aplikovat nelze (k tomu viz nález sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Avšak ani z pohledu zákona o odpovědnosti za škodu nemůže být žaloba důvodná, neboť absentuje již první z předpokladů, a to odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. Ten měl spočívat v dlouhodobém, systematickém a plošném zveřejňování majetkových oznámení žalobce z důvodu jejího působení ve veřejné funkci. Žalovaná jakožto subjekt spravující Centrální registr oznámení dle zákona o střetu zájmů však při tomto zveřejňování postupovala podle tehdy platného a účinného právního předpisu, a to zejména v období předcházejícím vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. V tomto období ještě nebylo Ústavním soudem deklarováno, že tato zákonná úprava je protiústavní, a po žalované, jakožto orgánu moci výkonné je nutno vyžadovat právě a jen tolik, aby dodržovala platné a účinné předpisy, když nemá žádné zákonné zmocnění k tomu, aby v případě, že by dospěla k závěru o protiústavnosti konkrétní zákonné úpravy, ji ze své vůle nerespektovala. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, pak soud I. stupně uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne [datum] odložil jeho vykonatelnost podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), až do [datum]. Teprve tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Nelze proto ani v tomto období shledat, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat.

6. Na postup žalované je třeba nahlížet jako na správný i z hlediska účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobce jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. V této souvislosti soud I. stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 173/2020, dle něhož oznámení podle zákona o střetu zájmů má umožnit kontrolu ze strany veřejnosti, a proto ani Ústavní soud nezrušil povinnost podávat oznámení jako takovou, a navíc rozhodl o odložení vykonatelnosti svého nálezu až po [datum], aby veřejnost nebyla z možnosti kontroly (do doby nové zákonné úpravy) zcela vyloučena. Ačkoliv žalobce nespojuje svou újmu s přijetím prostiústavního předpisu, je zřejmé, že právě to je primární příčinou jeho újmy, nicméně za proces normotvorby žalovaná neodpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Závěrem soud I. stupně poznamenal, že žalobce netvrdil žádný konkrétní dopad do své osobnostní sféry, jehož příčinou by byl právě postup žalované. Z toho dovodil, že mu ani žádná nemajetková újma nevznikla, v čemž lze spatřovat další důvod pro zamítnutí jeho žaloby.

7. S použitím výše uvedené argumentace shledal soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou, a proto ji v celém rozsahu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalované přiznal paušální náhradu [částka] za jeden úkon (vyjádření k žalobě), který v řízení vykonala (§ 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhl. č. 254/2015 Sb.).

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, a to proti všem jeho výrokům s odkazem na § 205 odst. 2 písm. b), d) e), g) o. s. ř. Namítal, že rozsudek soudu I. stupně fakticky„ vypíná“ ústavně zaručená práva, jichž se svou žalobou dovolával. Tato základní práva jsou hodna nejvyšší ochrany a respektu ze strany státu a jsou pod ochranou nezávislé soudní moci; není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací především tzv. norem jednoduchého práva byla tato ústavně zaručená práva oslabena nebo dokonce popřena. Novelou zákona o střetu zájmů (zákonem č. 14/2017 Sb.) došlo ke zcela zásadní změně tehdejší právní úpravy, kdy stát zřídil Centrální registr oznámení, v němž začal plošně a přímým způsobem zveřejňovat privátní informace o soukromí a majetkových poměrech, které povinné osoby musely do registru vkládat. Do září [rok] byla úprava zcela odlišná, pro komunální prostor spočívající v povinnosti uložit příslušné oznámení u tajemníka úřadu, když podaná oznámení se poskytovala na základě individuálních žádostí. Zásadní změna právní úpravy (zákonem č. 14/2017 Sb.) umožnila anonymní přístup do registru, který obsahoval vysoce privátní informace, přičemž šíření těchto informací představovalo významné bezpečnostní riziko pro osoby, které tyto informace ze svého soukromí poskytovaly. Zmíněná novelizace následně podnítila masivní odpor vůči postupu státu, a to zejména ze strany představitelů menších měst a obcí. Tuto klíčovou část zákona napadli také senátoři u Ústavního soudu, který ve věci rozhodl nálezem ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce vyzdvihl nosné části tohoto plenárního nálezu, konkrétně citoval z bodu 117, 128, 123, 114, 141 a 158 nálezu. Volně dostupné informace o majetkových poměrech, které žalovaná o žalobci zveřejňovala, opět komukoli anonymně, a nezajišťovala ani jejich elementární ochranu, pokládá žalobce za přímou pozvánku k neoprávněnému nakládání s takovými údaji. Pokud by z plošného zveřejňování těchto citlivých informací ze soukromí žalobce neměla plynout žádná újma, jistě by nevedla Ústavní soud ke zrušení předmětné zákonné úpravy pro zásadní vady protiústavnosti. Ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo státem porušeno, a proto žalobce pokládá za opodstatněné, aby za to stát nesl odpovědnost. Žaloba není účelová, ostatně již předžalobní výzva vedla žalovanou k tomu, že ještě před [datum] podaná oznámení přestala automaticky zveřejňovat a přístup k nim podmínila individuální žádostí. Pokud žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], proč tak neučinila již bez zbytečného prodlení po vydání nálezu Ústavního soudu ? Informace, které byly žalovanou zveřejňovány, představují velmi citlivé informace soukromého charakteru jak o osobních záležitostech žalobce, tak o jeho majetkových poměrech, a žalobce se proto dovolává svých ústavně zaručených práv dle čl. 7 a čl. 10 Listiny. V žalobě se zaštiťoval rovněž § 81 odst. 2, § 90 a dále § 2956 a § 2951 odst. 2 o. z., tedy ustanoveními na ochranu svých osobnostních práv. Bylo by obecně neslučitelné s právem na přístup ke spravedlnosti, pokud by stát mohl odejmout soudům a jiným orgánům ochrany práv pravomoc rozhodovat o celé množině žalob či návrhů, a mohl se tak zbavit veškeré odpovědnosti vůči určitým skupinám osob (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3112/17, bod 15, ESLP [číslo], [firma] proti Spojenému království). Stát sám sebe nemůže v případě porušení ústavně zaručených práv vyvinit a konstatovat, že odpovídá jen částečně, či na základně jiných předpisů, či že neodpovídá vůbec. Takový postup nemůže obstát již jen ve světle čl. 36 odst. 3 Listiny v širším smyslu. Žalobce je přesvědčen, že odložená účinnost nálezu byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve lhůtě určené Ústavním soudem, nikoli pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu, v níž je závěr o odložené vykonatelnosti vykládán tak, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, sp. zn. I. ÚS 3599/15, sp. zn. Pl. ÚS 28/13). Parlament nadto lhůtu určenou Ústavním soudem nedodržel, a úpravu, která byla nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze zákona o střetu zájmů vyškrtnuta, nenahradil. Žalovaná se proto uchýlila k praxi, že podaná oznámení zveřejňuje k individuálním žádostem podle zákona č. 106/1999 Sb. Ani tuto její praxi nelze mít za ústavně konformní, a žalovaná je tak prověřována ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. V reakci na dopis jeho předsedy ze dne [datum] se žalovaná uchýlila k ještě absurdnějšímu přístupu, když v současné době neposkytuje informace ani podle zák. č. 106/1999 Sb., což zcela popírá smysl a účel zákona, spočívající mj. v zájmu veřejnosti na kontrole veřejných funkcionářů, jímž žalovaná před nalézacími soudy opakovaně argumentuje. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení, případně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se s rozsudkem soudu I. stupně ztotožnila. Uvedla, že soud I. stupně uplatněný nárok správně posoudil v intencích zákona o odpovědnosti za škodu, neboť žalovaná při vedení Centrálního registru oznámení podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci (při výkonu veřejnoprávních pravomocí). Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 nároky spadající pod zákon o odpovědnosti za škodu nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanskoprávních předpisů, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy jsou orgány moci soudní povinny posoudit, zda zákon, jehož má být při řešení věci použito, není v rozporu s ústavním pořádkem, a dospěje-li soud k závěru, že tento rozpor dán je, pak je mu uložena povinnost předložit věc Ústavnímu soudu. Žalovaná však v tomto případě vystupovala jako orgán moci výkonné, který takovéto oprávnění (povinnost) nemá. Pokud se tedy řídila platnou a účinnou právní úpravou, pak se nepochybně vždy jednalo o správný úřední postup. Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jenž byl vyhlášen dne [datum], zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, a to s odloženou vykonatelností, tj. uplynutím dne [datum]. Žalovaná se v pozici orgánu moci výkonné nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu ve Sbírce zákonů postupovala zcela v intencích tehdy platného a účinného právního předpisu, a činila tak s ohledem na legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Co se týče doby po vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu, tak soud I. stupně správně vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], dle kterého v případě, kdy Ústavní soud využije možnosti posunout okamžik vykonatelnosti derogačního nálezu až na budoucí dobu, pak se po dobu takovéhoto odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto úpravu aplikovat. Ústavní soud k tomuto doplnil, že státní orgány naopak nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto staly vykonatelnými. Žalobce ve svém odvolání závěry Ústavního soudu, vyjádřené ve stanovisku sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], relativizuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09, [číslo] Sb., body 53. a 54., sp. zn. I. ÚS 3599/15, [číslo] Sb., bod 27.) a Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]). Tyto však nejsou pro tuto věc přiléhavé ani aplikovatelné. Pokud by žalovaná byla jako orgán moci výkonné povinna postupovat podle derogačního nálezu od okamžiku jeho vyhlášení bez ohledu na odložení vykonatelnosti, pak by možnost Ústavního soudu odložit vykonatelnost derogačního nálezu postrádala jakýkoliv smysl. Skutečnost, že žalovaná dne [datum] omezila dálkový přístup do registru oznámení, samo o sobě neznamená, že by před tímto datem jednala vadně. Žalovaná tak učinila z důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboť dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] nemohli být za neplnění této své zákonné povinnosti sankcionováni. Tento postup žalované byl motivován výlučně tím, aby v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] byla oznámení veřejných funkcionářů i nadále řádně podávána, a byl tak zajištěn legitimní cíl kontroly činnosti veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů, který byl shledán jako ústavně souladný. Nesprávný je též názor žalobce, že nárok na poskytnutí omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu mu vyplývá z přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny. Příslušná ustanovení Listiny nejsou přímo aplikovatelná v tom smyslu, že by sama o sobě zakládala nárok žalobce na náhradu škody bez ohledu na úpravu v zákoně o odpovědnosti za škodu. Správný závěr soudu I. stupně o podřazení žalobou uplatněných nároků právě tomuto zákonu je podpořen i nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3076/20, který pod jeho režim podřadil dokonce i poskytování informací v případech zákonem výslovně neupravených. Z výše citovaných rozhodnutí se pak rovněž podává, že o přímé aplikovatelnosti ústavní úpravy bylo rozhodováno v situacích, kdy tato přímo zakotvovala právo na náhradu škody či odškodnění, jako tomu je například v čl. 36 odst. 3 Listiny nebo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Naproti tomu čl. 7 či čl. 10 Listiny přímý nárok na náhradu škody či odškodnění v případě porušení informační povinnosti nezakládají, a nelze tak i z tohoto důvodu dovozovat přímou aplikovatelnost těchto ústavněprávních předpisů ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem. Žalobce ve svém odvolání též opakovaně konstatuje, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v některých částech shledán v rozporu s ústavním pořádkem. K tomu žalovaná uvádí, že dle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 36/08, legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Ze strany Ústavního soudu bylo shledáno jako souladné s ústavním pořádkem, pokud i nadále bude mít kdokoliv z veřejnosti po překonání formální překážky (podání žádosti) přístup ke stejným údajům o stejných osobách. Závěrem žalovaná zdůraznila, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje, a žalobce je povinen tvrdit a prokázat zásahy do osobnostní sféry. Žalobce však žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry způsobené plošným zveřejňováním údajů v Centrálním registru oznámení netvrdil, natož prokazoval, a neunesl tak břemeno tvrzení a důkazní. Ze všech těchto důvodů žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek soudu I. stupně byl jako věcně správný potvrzen a byla jí přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

10. Žalobce na vyjádření žalované reagoval replikou, v níž zdůraznil, že informace o majetkových poměrech osoby spadají do samého jádra ústavně chráněného práva na soukromí. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. v [spisová značka], vstupem do služeb státu osoby zastávající veřejné funkce toto základní právo neztrácejí. Žalobce na podporu své argumentace poukázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21, bod 68, z něhož citoval. V případě porušení základního práva (čl. 7 a 10 odst. Listiny) musí dojít k reparaci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka]). Konečně žalobce odkázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci ochrany práva respektování soukromého a rodinného života, zejména rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] rozsudek velkého senátu ze dne [datum] ve věci [číslo] [jméno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] proti Finsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] – L.B. proti Maďarsku, rozsudek ze dne [datum] ve věci [číslo] [firma] proti Slovinsku.

11. Odvolací soud dle § 101 odst. 4 ve spojení s § 211 o. s. ř. vyzval usnesením ze dne 18. 5. 2022, č. j. 68 Co 179/2022 - 98, oba účastníky, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobce bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť byť žalobce ve svém odvolání v obecné rovině odkazuje i na důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) o. s. ř., je z jeho obsahu zřejmé, že brojí výhradně proti právnímu posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalovaná s navrženým postupem odvolacího soudu projevila výslovný souhlas v podání ze dne [datum] (viz č. l. 107), žalobce se ve stanovené lhůtě, která mu marně uplynula dnem [datum], nevyjádřil. V souladu s poučením, které mu bylo ve shora citovaném usnesení uděleno, se tak má za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. O jeho odvolání proto bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 o. s. ř.), a odvolání žalobce neshledal důvodným. Soud I. stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostačujícím pro posouzení (ne) důvodnosti žalobou uplatněného nároku a správně jej posoudil i po stránce právní, pokud jej podřadil režimu zákona o odpovědnosti za škodu.

13. Žalobce se po žalované domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované, spočívajícím ve zveřejňování oznámení o majetku žalobce v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů, neboli žádal náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena žalovanou při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu). Žalovaná, jež je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení, totiž vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci a v této působnosti se řídila zákonem o střetu zájmů. Nárok žalobce tudíž nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle o. z., neboť (jak správně uvedl již soud I. stupně) úprava odpovědnosti státu za škodu je zároveň úpravou speciální v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3076/20). Aplikace o. z. je proto v nyní souzené věci jednoznačně vyloučena.

14. Předpokladem odpovědnosti státu podle zákona o odpovědnosti za škodu je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody (újmy) a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (újmy) s tím, že všechny tyto tři předpoklady musí být splněny kumulativně. Vzhledem k tvrzením, z nichž žalobce odpovědnost státu dovozoval, bylo namístě zkoumat, zda žalovaná byla oprávněna přistoupit ke zveřejňování údajů o majetku způsobem, kterým tak činila.

15. Postup žalované byl upraven zákonem o střetu zájmů, který byl s účinností od [datum] novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. tak, že dle § 14b odst. 1 tohoto zákona každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci. K další změně § 14b odst. 1 zákona o střetu zájmů došlo s účinností od [datum] novelou [číslo] Sb. tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

16. Nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jenž byl vyhlášen dne [datum], byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum] Ústavní soud vyložil, že:,,I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího věcí veřejnou, tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. [obec] širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. III. Pokud se stát rozhodne zavést centrální registr oznámení, a namísto [číslo] evidenčních míst vytvoří jedno centrální, nemůže případné náklady či administrativu spojenou s rozsahem takto vzniklé agendy, tedy např. právě s poskytováním údajů na žádost, vyřešit tím, že většinu údajů plošně zveřejní, čímž se vyřizování žádostí vyhne. Měla by totiž důsledně platit zásada, že stát má ukládat jen takové povinnosti, jejichž dodržování je schopen též kontrolovat a vymáhat“.

17. V období předcházejícím vydání nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, kterým byla protiústavnost shora uvedených ustanovení zákona o střetu zájmu deklarována, žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami, a nelze proto považovat její postup za nesprávný ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu. V této souvislosti je nutno poznamenat, že žalovaná jako orgán veřejné moci, spravující registr oznámení, nemohla posuzovat, zda právní norma, podle které se při zveřejňování oznámení řídila, je v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Pokud jde o následující období od [datum] do [datum], kdy již Ústavní soud zrušil část zákona o střetu zájmů se závěrem, že § 14b odst. 1 písm. a), b), c) odporuje ústavnímu pořádku, pak nelze pominout, že Ústavní soud v nálezu odložil jeho vykonatelnost (dle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) do [datum]. Až tímto dnem byla protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena, zatímco po dobu odkladu vykonatelnosti se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a orgány veřejné moci jsou povinny (oprávněny) takovou právní úpravu aplikovat. Neboli státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby při svém rozhodování či postupu uplatňovaly důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]). Lze proto uzavřít, že žalovaná se ani v tomto období nesprávného úředního postupu nedopustila.

18. Od tohoto závěru není důvod se odchýlit ani se zřetelem na to, že již dne [datum] (tedy před datem [datum]) začala žalovaná informace v registru zveřejňovat jen v omezeném rozsahu. [jméno] tato skutečnost nemůže nijak zpochybnit závěr, že dosavadní postup žalované nebyl neoprávněný. Pokud žalobce namítal, že žalovaná později svůj postup ještě zpřísnila a že v současné době neposkytuje informace ani podle zákona č. 106/1999 Sb., sluší se připomenout, že postup žalované v období následujícím po [datum] (až do současnosti), kdy stále není přijata právní úprava předvídaná Ústavním soudem, nebyl předmětem projednávané věci.

19. Za důvodnou nelze mít ani odvolací námitku, s jejíž pomocí se žalobce dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, příp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod. Totožnou otázkou, totiž zda zásah veřejné moci v konkrétním případě umožňuje jejich přímou aplikaci, se zdejší soud ve skutkově i právně obdobných věcech zabýval již opakovaně (viz např. rozsudek sp. zn. 30 Co 326/2021 či sp. zn. 58 Co 116/2022), když zkoumal míru intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona o střetu zájmů ze strany žalované. Vzal v úvahu, že stežejním cílem, jenž je tímto zákonem sledován, je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, vyloučení či minimalizace možnosti zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i prohloubení důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud ve svém, opakovaně zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, označil za protiústavní pouze způsob, jakým ke zveřejnění shromážděných dat docházelo, nikoliv však samotné oznámení, které plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci, a proto je nelze mít za nepřiměřené, zvláště když stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky. Při vstupu do veřejné funkce je pak třeba počítat s určitými omezeními, neboli míra intenzity namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře za výkon své funkce, které odpovídá i kontrola jeho majetkových poměrů ze strany veřejnosti. Od veřejného funkcionáře lze proto očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu sledovaného zákonem o střetu zájmů. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobci v souvislosti s postupem žalované, aplikující účinnou právní normu, v rozhodném období vznikla.

20. Od výše uvedených závěrů nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Jinými slovy postup žalované nebyl shledán jako nesprávný ani z pohledu účelu, k jehož dosažení směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobce coby veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem. Lze uzavřít, že postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona - možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že postup žalované obstojí i v testu přiměřenosti, a nelze jej ani z tohoto pohledu hodnotit jako vadný.

21. Lze souhlasit i s poznámkou soudu I. stupně, že byť žalobce nespojuje vznik újmy s přijetím protiústavního právního předpisu, lze právě v něm spatřovat primární příčinu tvrzené újmy, neboť nebýt ho, žalovaná by k plošnému zveřejnění oznámení nepřistoupila. Správný je i závěr, že za proces normotvorby žalovaná neodpovídá. Zákon o odpovědnosti za škodu umožňuje odškodnit zásah do osobnostních práv poškozeného v situaci, kdy ke vzniku újmy došlo v důsledku výkonu státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015), přičemž státním orgánem se rozumí orgán moci výkonné nebo soudní; patří sem sice i orgán moci zákonodárné, nicméně zákonodárná činnost nepředstavuje úřední postup, tím méně pak rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1210/2009); v případě činnosti moci zákonodárné stát odpovídá toliko za situace, kdy nejde o vlastní zákonodárnou (normotvornou) pravomoc.

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v obou zamítavých výrocích o věci samé (ad I a II) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř potvrdil, a stejně tak i akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení (ad III), ohledně něhož lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

23. Je však na místě dodat, že přistoupil-li soud I. stupně k zamítnutí žaloby rovněž i z důvodu, že žalobce dostatečně netvrdil vznik nemajetkové újmy, jejíž příčinou měl být postup žalované, tedy v podstatě na podkladě nesplněné povinnosti tvrzení, nelze takový závěr akceptovat. Je tomu tak proto, že soud I. stupně rozhodl bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř.) a v takovém případě lze věc projednat a rozhodnout jen za předpokladu, že skutkový stav věci lze náležitě zjistit již z listinných důkazů předložených účastníky. Ukáže-li se však, že účastník řízení dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné, musí soud prvního stupně - i kdyby účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili - vždy nařídit jednání a poskytnout účastníku poučení podle § 118a o. s. ř. Bez nařízení jednání (a poskytnutí poučení dle § 118a o. s. ř.) nelze založit rozhodnutí na závěru, že účastník neunesl svou povinnost tvrzení či důkazní (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 či sp. zn. 25 Cdo 773/2006). Byť tedy nebylo možno žalobu (bez nařízení jednání) zamítnout z důvodu neúplných tvrzení stran vzniku nemajetkové újmy, resp. takový postup by byl vadný ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., věcná správnost napadeného rozsudku (jenž stojí především na závěru, že žalovaná se nesprávného úředního postupu ve vztahu k žalobci nedopustila) tím přesto není nijak dotčena.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s nimiž byla procesně úspěšné žalované coby nezastoupené účastnici přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] za vyjádření k odvolání (viz § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a/ a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.).

Poučení