68 Co 234/2022- 357

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení [částka], o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 43 C 289/2018-317 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé I mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu I. stupně.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně [částka] a na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka], obojí do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu, podle které by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku [částka] (výrok I) a uložil žalobci jednak povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady státu ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a jednak povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok III).

2. Rozhodl o žalobě, jíž žalobce (po opakovaných úpravách svých skutkových tvrzení) žádal po žalované vydání bezdůvodného obohacení, jehož se jí mělo dostat dílem tak, že v době od listopadu [rok] do listopadu [rok] hradil splátky hypotéčního úvěru žalované, plnění, z něhož bylo investováno do domu [adresa] v k. ú. [obec] ve výlučném vlastnictví žalované (dále jen dům), po [částka] měsíčně, dílem tak, že žalobce zaplatil náklady na zhotovení vestavěných skříní do domu. Dále žalobce tvrdil, že s žalovanou byli partneři, od roku 2000 měli vztah, posléze spolu žili v bytě žalované v [část obce] a po narození staršího syna účastníků [jméno] se společně přestěhovali v listopadu 2006 do domu, kde spolu vedli společnou domácnost až do rozchodu v listopadu [rok]. Dovodil, že po odpadnutí důvodu plnění, dohody o tom, že účastníci spolu budou žít, se jím vynaložené prostředky staly bezdůvodným obohacením žalované.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítla jednak, že nárok žalobce je promlčen, ale sporovala i jeho důvodnost s tím, že žalobce uvedené prostředky vynakládal jako svůj podíl na vedení společné domácnosti účastníků v uvedeném období, zatímco jiné náklady domácnosti hradila žalovaná ze svých prostředků. Poukázala na to, že od listopadu [rok] do listopadu [rok] žalobce v jejím domě žil, aniž by hradil jakýkoli ekvivalent nájemného.

4. Soud I. stupně objasnil skutkový stav věci, vyslechl oba účastníky, provedl řadu listinných důkazů, důkaz opatrovnickým spisem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 14 Nc 614/2015 ve věci péče o nezl. [jméno] a nezl. [jméno] [příjmení] a nařídil znalecký posudek, jenž provedl k důkazu, svá takto získaná zjištění obsáhl do odůvodnění svého rozhodnutí (v bodech 6. až 24. odůvodnění rozsudku), na něž odvolací soud plně odkazuje a z něhož vychází.

5. Soud I. stupně poté vyšel z toho, že účastníci na počátku svého soužití uzavřeli ústní dohodu, že žalobce bude hradit měsíční splátky hypotečního úvěru žalované, a žalobce tak činil od splátky splatné [datum] do splátky provedené [datum]. V dohodě účastníků soud I. stupně shledal právní důvod plnění žalobce a dovodil, že tento důvod odpadl v okamžiku, kdy došlo ke zrušení vedení společné domácnosti účastníků a kdy se žalobce z domu odstěhoval. Věc, tedy okolnosti uzavření smlouvy, nárok žalobce na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení i běh promlčecí doby tak posuzoval s ohledem na dobu vzniku dohody účastníků a absenci vzniku jiné dohody mezi účastníky podle zákona č. 40/64 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (zkráceně obč. zák.).

6. Při hodnocení důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou vycházel z § 100 odst. 1 obč. zák. a § 101 obč. zák. až § 110 obč. zák. a § 107 odst. 1 obč. zák. s tím, že dvouletá subjektivní promlčecí doba žalobci počala běžet v listopadu 2015, skončila v listopadu [rok], žaloba byla podána [datum]. Shledal tak důvod pro zamítnutí žaloby proto, že nárok žalobce je promlčen. Ohledně tvrzení žalobce, že kromě splátek hypotéčního úvěru investoval do majetku žalované [částka] (přičemž provedl, podle soudu I. stupně ne jasný, zápočet částky [částka], kterou mu naopak poskytla žalovaná jako akontaci při nákupu jeho nového vozidla), soud I. stupně uvedl, že nebylo prokázáno, že žalobce z překlenovacího úvěru ze svého stavebního spoření vynaložil [částka] na vybavení domu nebo jeho úpravy. Bylo zjištěno, že překlenovací úvěr byl poskytnut žalobci [datum], vestavěné skříně Woodface byly ale objednány, namontovány i zaplaceny dříve. Jakkoli z dokladů od [právnická osoba] bylo zjištěno, že jsou vystaveny na odběratele [jméno] [příjmení], žalobce neprokázal, z jakých prostředků byly zaplaceny zálohy, které měly být hrazeny převodem z účtu, prokázáno bylo pouze to, že od žalobce byly přijaty doplatky v hotovosti. Žalovaná k tomu namítala, že s ohledem na vysoký stupeň jejího těhotenství v té době za ni žalobce jednal, ale nic to neříká o původu finančních prostředků, i tento nárok žalobce je ale promlčen, protože montáž skříní byla ukončena v listopadu [rok]. Soud I. stupně navíc poukázal na to, že ke splácení překlenovacího úvěru žalobce ze stavebního spoření bylo, k jeho argumentaci, že za peníze z něho poskytnuté uhradil vybavení pro děti do domácnosti, přihlédnuto při stanovení výživného na nezletilé syny účastníků v opatrovnickém řízení. Promlčení, jak soud I. stupně uvedl, by se týkalo i dalších položek, které žalobce původně uváděl (zahradní úpravy, nábytek). Vysvětlil přitom, jak je třeba posuzovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby v daném případě. Soud I. stupně přitom neshledal žádné okolnosti, pro které by byla žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy.

7. Dále soud I. stupně uvedl, že i v případě, že by nárok žalobce nebyl promlčen, nebyl by důvodný. V takovém případě by soud I. stupně musel přihlédnout k tvrzení žalované o tom, že žalobce bydlel po celou dobu soužití účastníků v domě v jejím výlučném vlastnictví, užíval jej celý, po určitou dobu výlučně užíval garáž domu. Pokud by rodina nebydlela v domě žalované, musela by své bydlení řešit jinak. [příjmení] [částka] měsíčně by odpovídala nájemnému spíše v hodně malém bytě, nejedná se tedy o nějakou vysokou částku, nejednalo se tak o platby, které by neodpovídaly pouze uspokojení bytové potřeby rodiny.

8. Jako neprokázané soud I. stupně odmítl tvrzení žalobce (jež ale vzal žalobce posléze zpět – srovnej č. l. 64 spisu – poznámka odvolacího soudu), že by placení hypotéčního úvěru žalované mělo být jeho jednotlivými půjčkami nebo zápůjčkami. K otázce hrazení nákladů společné domácnosti účastníků soud I. stupně uvedl, že nebylo prokázáno, jakými jinými příspěvky do domácnosti žalobce přispíval, žalobce to nijak nedokládal, ale z výpovědí účastníků bylo zjištěno, že další provoz domácnosti hradili účastníci tak, jak bylo potřeba, a sám žalobce i žalovaná vypověděli, že i po dobu své rodičovské dovolené žalovaná nebyla bez prostředků, měla asi [částka] z vypořádání s manželem a pobírala nájemné z bytu, získala dědictví, prodala chalupu. V době, kdy oba účastníci pracovali, byly jejich příjmy zhruba stejné.

9. Soud I. stupně označil jednotlivá zákonná ustanovení, na nichž postavil odůvodnění svého rozhodnutí, citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 3531/2019 s tím, že právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacení vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (zkráceně o. z.), proto se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy. Podle občanského zákoníku [účinnost] bylo potřeba posuzovat žalobcův nárok na vydání bezdůvodného obohacení a případné promlčení tohoto nároku optikou jeho skutkových podstat, jež přicházejí v úvahu, a to, zda k tvrzenému bezdůvodnému obohacení došlo plněním bez právního důvodu, nebo plněním založeném na právním důvodu, který odpadl. Dle ust. § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Dle ust. § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně ztratil své právní účinky, odpadl. Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením, pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení byla stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, subjektivní a objektivní, které běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo ho získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. V případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky, odpadl. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitosti, dům, či bytovou jednotku v tomto směru, z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti, bytu, k tomu účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti, či na jejích stavebních úpravách za účelem získání, či zkvalitnění prostor pro společné bydlení. Ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (soud I. stupně označil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, a sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). Soud I. stupně vysvětlil, že vztah účastníků se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 proto, že tvrzené investice žalobce byly vynakládány na základě právního důvodu - dohody o společném soužití do budoucna, který odpadl. Poukázal také na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020 - 287, byť se týká placení hypotéčních splátek na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů.

10. Soud I. stupně uzavřel, že pokud by žalobce nehradil částku hypotéky za žalovanou, vynakládal by nejméně shodnou částku za bydlení tříčlenné, následně čtyřčlenné rodiny. Nesouhlasil, že by žalobce splátkami hypotéky či tvrzenou platbou za vestavěné skříně za žalovanou zhodnotil její dům, uvedl, že bezdůvodným obohacením není cena investice, tedy výše prostředků vložených do cizí nemovitosti, ale rozdíl tržních cen nemovitosti před a po jejich vložení. Na straně žalované tak nedošlo, pokud jde o položku za vestavěné skříně, k bezdůvodnému obohacení, žalobce neprokázal, že by tyto byly pořízeny výlučně z jeho prostředků, navíc je nárok promlčen, pokud jde o hypoteční splátky, platby z účtu žalobce byly prokázány, ale nárok žalobce je promlčen, navíc po zohlednění částek, které by rodina musela vynaložit na společné bydlení, žalobci žádný nárok nevznikl. Proto soud I. stupně žalobu zamítl.

11. O nákladech státu soud I. stupně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na neúspěch žalobce v řízení a při zohlednění jím zaplacené zálohy na znalecký posudek.

12. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že plně úspěšné žalované náleží náhrada za náklady vynaložené na zastoupení advokátem.

13. Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání žalobce. Uvedl, že je bez pochyb, že se v dané věci jedná o bezdůvodné obohacení, kdy majetkový prospěch byl získán plněním z právního důvodu, který odpadl. K odpadnutí právního důvodu plnění došlo ukončením partnerského vztahu mezi žalobcem a žalovanou, ukončením jejich soužití. V tento okamžik také začala běžet objektivní promlčecí doba, která je tříletá. Žalobce vytkl soudu I. stupně chybné posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby s tím, že tuto otázku posoudil zjednodušeně a v rozporu se skutkovým stavem a ustálenou judikaturou. Žalobce uvedl, že podle rozsudků Nejvyššího soudu 28 Cdo 2716/2008, 28 Cdo 382/2012, 28 Cdo 3053/2013 ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovýchto případech dochází zpravidla v okamžiku, kdy účastníci zrušili společné soužití a společné užívání bytu. Tímto okamžikem sice dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení a počátku běhu objektivní promlčecí doby, avšak nikoliv k počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Podle rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze [datum rozhodnutí] č. j. 2 Cz 35/77, publikovaného ve [příjmení] stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR ve svazku IV„ pre začiatok behu subjektívnej premlčacej doby na uplatnenie práva na vydanie neoprávnene získaného majetkového prospechu sa vyžaduje skutočná, a nie iba predpokladaná vedomosť oprávneného o tom, že na jeho úkor bol získaný majetkový prospech a o tom, kto ho získal. Nie je rozhodujúce, že oprávnený sa mohol o tom dozvedieť pri vynaložení potrebnej starostlivosti.“ Nelze se tedy spokojit pouze s tím, jak byl účastníky jejich vzájemný vztah vnímán v čistě osobní rovině, ale je třeba hledat skutečnosti významné pro právní posouzení žalovaného nároku. Pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (zde žalobce označil další judikaturu). Soud I. stupně se ale spokojil pouze s předpokladem, že žalobce všechny relevantní informace věděl již v okamžiku ukončení společného soužití s žalovanou, což je velmi zjednodušené a nereflektuje to skutečný stav a tvrzení žalobce. Oprávněný se o vzniku bezdůvodného obohacení dozví ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. až tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, když nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného. Ačkoliv žalobci byla známa výše uhrazených splátek, neměl konkrétní vědomost o tom, zda se ze strany žalované opravdu jedná o bezdůvodné obohacení, neboť nevěděl, zda se žalovaná sama nechystá uhradit mu tyto vynaložené peníze. Pak by se z její strany o žádné obohacení nejednalo. Navíc v té době probíhalo opatrovnické řízení a žalobce nechtěl rodinně právní situaci po rozpadu vztahu více vyostřovat vznášením majetkových nároků, proto jakékoliv své majetkové nároky vůči žalované v době, kdy trvalo opatrovnické řízení, neřešil. Opatrovnické řízení skončilo pravomocně rozsudkem Městského soudu v Praze v dubnu 2017.

14. Pakliže měla žalovaná za to, že došlo k promlčení nároku žalobce, měla toto tvrzení prokázat, především doložit, že žalobce prokazatelně věděl o všech skutečnostech, aby mohl toto právo uplatnit u soudu. Žalobce se žalovanou o tomto svém majetkovém nároku nikdy nemluvil, neřešil to, neměl tedy v subjektivní promlčecí lhůtě vědomost o tom, zda žalovaná bude mít zájem plnit, a v takovém případě by žalobci nevzniklo právo podat žalobu na bezdůvodné obohacení. Je nerozhodné, že žalobce si mohl tuto okolnost kdykoliv zjistit. Podstatné je, že tuto informaci neměl. Pokud ano, měla to žalovaná prokázat.

15. Žalobce uzavřel, že pokud soud I. stupně shledal nárok žalobce promlčeným, měl to učinit na začátku řízení a žalobu zamítnout, když námitku promlčení vznášela žalobkyně od počátku. Neměl v řízení pokračovat a rozhodně nemělo dojít k určení znalce a vypracování znaleckého posudku. Na jednání dne [datum] ale soud I. stupně konstatoval, že nárok promlčen není. Dále žalobce odmítl závěr, že by si vynaložené platby na splátky hypotéky tzv.„ odbydlel“. Jde o subjektivním názor soudu nepodložený relevantní judikaturou, právním předpisem či odbornou literaturou, užitý judikát na věc nedopadá. Žalovaná kromě domu vlastní další nemovitost, v jejím bytě by účastníci bydleli zadarmo, neplatili by nájemné, ani splátky hypotéky. Řešením by bylo i zakoupení nemovitosti, kterou byl měl žalobce a žalovaná v podílovém spoluvlastnictví. Platby na splátky hypotéky nebyly jediným„ přínosem“ do domácnosti žalobce a žalované, žalobce hradil i další náklady na chod domácnosti, což připustila i žalovaná. Soud I. stupně mylně staví naroveň hrazení nákladů na chod domácnosti a platbu splátek hypotéky na nemovitost, která je ve výlučném vlastnictví žalované. Z placení nákladů společné domácnosti měli stejný užitek oba partneři (resp. jejich děti) a po rozpadu partnerského vztahu nezůstane ani jeden z jeho účastníků těmito náklady nijak obohacen. Názor soudu, že jsou tyto platby konzumovány možností bydlet, je nepřijatelný.

16. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, že neprokázal, že by výdaje na pořízení vestavěných skříní v domě šly výlučně z jeho prostředků. Účastníci nebyli manželé, každý hospodařil se svými výlučnými finančními prostředky, a je evidentní, že veškeré platby realizované žalobcem pocházely z jeho výlučných finančních prostředků. K náhradě nákladů řízení žalobce zopakoval, že pokud žalovaná vznesla námitku promlčení nejpozději na druhém jednání, nebylo třeba ustanovit znalce a nechat vypracovat znalecký posudek. Řízení trvalo neúměrně dlouho a byla zde provedena řada nadbytečných úkolů (myšleno zřejmě úkonů – poznámka odvolacího soudu). Soud I. stupně nezabránil zbytečnému navyšování nákladů řízení.

17. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhoví a žalované uloží povinnost nahradit náklady řízení státu i žalobci.

18. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce odmítla odvolací důvody s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně je správné, podrobné a přesvědčivé. Správně bylo posouzeno promlčení žalobcova nároku s tím, že promlčecí doba počala běžet nejpozději [datum]. Tvrzení žalobce o tom, že nechtěl vyostřovat vztahy vznášením majetkových nároků v průběhu opatrovnického řízení a že nevěděl, zda se ze strany žalované opravdu jedná o bezdůvodné obohacení, neboť nevěděl, zda se žalovaná sama nechystá něco dobrovolně uhradit, je pro posouzení běhu počátku promlčecí doby irelevantní. Také odvolací argumentaci ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalovaná označila za irelevantní s tím, že jí náklady v řízení vznikly, stejně jako náklady České republice. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a uznal žalobce povinným uhradit náklady odvolacího řízení.

19. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje odvolací důvody stanovené v ust. § 205 odst. 2 o. s. ř., projednal je při jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Odvolání žalobce shledal důvodným jen v nepatrné části.

20. Soud I. stupně objasnil skutkový stav věci, svá zjištění řádně zhodnotil a odvolací soud z jím zjištěného skutkového stavu plně vychází.

21. Soud I. stupně shledal žalobu nedůvodnou primárně se závěrem o promlčení nároku žalobce. V zájmu zachování procesní ekonomiky se tak odvolací soud nejprve zabýval správností takového závěru. Otázku promlčení dílčích nároků žalobce – jednak úhrady jednotlivých splátek hypotéčního úvěru žalované žalobcem, jednak jeho tvrzenou úhradu nákladů na pořízení vestavěných skříní v domě – posoudil odlišně od soudu I. stupně, vyjma poslední platby žalobce na splátku hypotéčního úvěru žalované dne [datum], ale dospěl ke shodnému závěru o důvodnosti vznesené námitky promlčení.

22. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

23. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

24. Podle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

25. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

26. Podle § 646 o. z. mezi manžely nepočne promlčecí lhůta běžet ani neběží, dokud manželství trvá. To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.

27. Z provedeného dokazování bylo zjištěno (nutno říci, že v souladu s tvrzením žalobce), že žalobce jednak v roce [rok] platil cenu za zhotovení vestavěných skříní a jejich montáž do domu žalované (tvrzeně z vlastních prostředků – v tomto směru nebyl pro posouzení důvodnosti námitky promlčení důvod provádět dokazování o tom, zda žalobce k úhradě ceny díla použil společné peníze, svoje výlučné prostředky, či prostředky žalované, jak ona obranně tvrdila), jednak od [datum] pravidelně každý měsíc až do [datum] platil splátku hypotečního úvěru žalované ve výši [částka] převodem ze svého bankovního účtu.

28. Účastníci nikdy nebyli manželé, pro posouzení promlčení tak je podle přesvědčení odvolacího soudu třeba vycházet z dvojího režimu odvislého od v dané době účinné právní úpravy. Pro plnění žalobce do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy do [datum] podle zákona č. 40/1964 Sb., platilo, že jeho jednotlivá plnění se promlčovala samostatně v okamžiku splnění, běh promlčecí doby se nestavěl ve smyslu § 114 obč. zák., jenž dopadal jen na plnění mezi manžely, a v řízení nebylo ani tvrzeno nic o tom, že by si účastníci upravili svá práva a povinnosti odlišně dohodou. To, že při plnění jednoho z partnerů počala běžet promlčecí lhůta pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení samostatně, přitom nebylo bez dalšího možno hodnotit ani jako stav odporující dobrým mravům (srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 22 Cdo 64/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 28 Cdo 1290/2018).

29. V té době byla subjektivní promlčecí lhůta bezdůvodného obohacení vzniklého žalované plněním žalobce dvouletá ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. [příjmení] od okamžiku jednotlivých plnění, tedy jednak od úhrady ceny vestavěných skříní, jednak od každé dílčí platby na splátku hypotečního úvěru žalované od [datum] do [datum]. Žalobce bez pochyby věděl, jakou částku vynakládá, i to, v čí prospěch plní, a komu tak vzniká obohacení, již v okamžiku plnění. K datu podání žaloby, ke dni [datum], byly všechny takto žalobcem ve prospěch žalované zaplacené částky promlčeny, neboť uplynula subjektivní promlčecí dvouletá lhůta (a také objektivní tříletá promlčecí lhůta podle § 107 odst. 2 obč. zák., když z žádného z provedených důkazů neplyne závěr, že by se jednalo o úmyslné bezdůvodné obohacení žalované).

30. S účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy od [datum], je třeba dílčí plnění žalobce posuzovat odlišně. Především podle § 646 o. z. se nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalované začal promlčovat až od zániku soužití partnerů žijících do té doby ve společné domácnosti. Změnila se také subjektivní promlčecí doba bezdůvodného obohacení, která je nově tříletá (§ 629 o. z.). V řízení bylo zjištěno, že k zániku společné domácnosti účastníků došlo v říjnu [rok]. Tehdy počala běžet tříletá promlčecí doba nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalované vzniklého ze všech jeho dílčích plnění na hypoteční úvěr žalované za měsíce leden [rok] a následující. Ve smyslu uvedeného došlo k promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení stran jednotlivých splátek úvěru zaplacených v lednu [rok] až září [rok] včetně, když bylo postaveno najisto (sám žalobce to tvrdil a dokládal výpisy ze svého účtu), že platba byla hrazena vždy 15. dne v měsíci.

31. V tomto směru lze tedy přisvědčit závěru soudu I. stupně, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalované vzniklého jednak úhradou ceny vestavěných skříní do jejího domu (pokud byla zaplacena z výlučných prostředků žalobce – viz výše), jednak platbami hypotečního úvěru žalované do září [rok] je promlčeno, přičemž žalovaná se ubránila žalobě účinně vznesenou námitkou promlčení.

32. K odvolací námitce žalobce, že soud I. stupně měl shledat nárok žalobce promlčeným a zamítnout žalobu na začátku řízení, lze jen dodat, že je to žalobce, kdo je tzv. pánem sporu, tím, kdo má možnost disponovat žalobou. Pokud sám neseznal důvodnost vznesené námitky promlčení a v řízení i poté pokračoval, musí důsledky vedení řízení přičíst především sobě.

33. Pokud ale jde o platbu žalobce zaplacenou na hypoteční úvěr žalované dne [datum] ve výši [částka], ve vztahu k ní námitka promlčení důvodná není. Promlčecí doba tohoto dílčího nároku počala také běžet v říjnu [rok] a uplynula by dnem [datum] (když o vědomosti žalobce o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání platí výše uvedené). Žaloba byla podána dne [datum].

34. Ve vztahu k této platbě žalovaná nesporovala, že byla zaplacena z výlučných prostředků žalobce v její prospěch. Neobstojí ani námitka, že by mělo být zohledněno, že žalobce žil s žalovanou v jejím domě a že spolu hospodařili a pečovali o společné děti, když v době úhrady této jedné, poslední splátky podle zjištění soudu I. stupně již společná domácnost vedena nebyla a mezi účastníky bylo jasné, že jejich vztah skončil, žalovaná již žalobce vyzvala, aby se z jejího domu odstěhoval, a ten si už zajišťoval jiné bydlení.

35. Ve vztahu k platbě žalobce ze dne [datum] ve výši [částka] proto odvolací soud posoudil žalobu jako důvodnou. Rozsudek soudu I. stupně proto ve výroku o věci samé ad I podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], jinak jej v tomto zamítavém výroku podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

36. Nově odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

37. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

38. Česká republika v tomto řízení nesla náklady na znalecký posudek, jež celkem činily [částka], pokud nebyly pokryty žalobcem zaplacenou zálohou ve výši [částka]. Žalobce byl ve zcela převažující míře ve věci neúspěšný, jeho úspěch představuje 0,85 % oproti úspěchu žalované co do 99,15 % předmětu řízení, je tak povinen nahradit náklady státu, které ten platil, tedy částku [částka] O lhůtě k plnění bylo za užití § 2111 o. s. ř. rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

39. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl podle § 211 a § 224 odst. 2 o. s. ř. při aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. Přiznal žalované právo na plnou náhradu všech jí účelně v řízení vynaložených nákladů řízení.

40. Ty tvoří náklady na zastoupení advokátem sestávající z 13 odměn za úkon právní služby (převzetí zastoupení, odpor proti platebnímu rozkazu ze dne [datum] včetně jeho odůvodnění, vyjádření ve věci samé ze dne [datum], vyjádření k nově tvrzeným skutečnostem ze dne [datum], doplnění vyjádření k dalším nově tvrzeným skutečnostem ze dne [datum] a účast u jednání soudu I. stupně ve dnech [datum], 17, 10. 2019, [datum], [datum], [datum] a [datum], když jak jednání dne [datum], tak jednání dne [datum] trvala déle něž dvě hodiny - § 11 odst. 1 písm. g a. t.) po [částka] (§ 6 odst. 1 a § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu /zkráceně a. t.), tedy z částky [částka], dále ze 13 náhrad hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 a. t., tedy z částky [částka], spolu [částka], a konečně podle § 137 odst. 3 o. s. ř. 21 % daň z přidané hodnoty z této částky ve výši [částka]. Celkově tak náklady řízení žalované účelně vynaložené v řízení před soudem I. stupně dosáhly výše [částka].

41. O místu plnění odvolací soud za užití § 211 o. s. ř. rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř., o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

42. Také v odvolacím řízení byla žalovaná neúspěšná jen v poměrně nepatrné části, i zde tak má podle výše označených zákonných ustanovení právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představují 2 odměny advokáta (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po [částka], tedy [částka], 2 náhrady hotových výdajů po [částka], tedy [částka], spolu [částka], a 21 % daň z přidané hodnoty z této částky, tedy [částka] Celkem tak žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží [částka].

43. I zde bylo za užití § 211 o. s. ř. rozhodnuto o místu plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a o lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení