68 CO 371/2022- 95

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], narozená dne [datum] bytem [adresa žalobkyně] b) [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] oba zastoupeni advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 1 250 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. května 2022, č. j. 23 C 147/2021 – 73 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 1 250 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované částku 95 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její advokátky (výrok II).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali na žalované zaplacení částky 1 250 000 Kč jakožto vypořádání nemovitostí (poloviny jejich hodnoty), a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], zahrnující stavbu pro rodinnou rekreaci č. e. [anonymizováno], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] to vše zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], [územní celek], vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ nemovitosti“). Žalobci svou žalobu odůvodnili tím, že žalovaná je vlastníkem nemovitostí, tyto jí byly darovány [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelým [datum] (dále jen„ [jméno] [příjmení] starší“), darovací smlouvou uzavřenou na základě rodinné dohody uzavřené v roce [rok]. [jméno] [příjmení] starší měl dvě děti, syna [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelého [datum] (dále jen„ [jméno] [příjmení] mladší“), přičemž žalovaná je jedno z jeho dvou dětí, a dceru [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelou [datum]. Žalobci jsou dětmi, jedinými dědici, a tak právními nástupci [jméno] [příjmení] (dále i jen„ matka žalobců“). V rámci dohody, se kterou matka žalobců nebyla obeznámena, bylo ujednáno, že nemovitosti budou na žalovanou převedeny pouze z důvodu právní opatrnosti. Tímto důvodem byla skutečnost, že [jméno] [příjmení] mladší jako případný zákonný dědic nemovitostí se potýkal s finančními potížemi. Cílem dohody tedy bylo zamezit věřitelům [jméno] [příjmení] mladšího, aby se uspokojili z majetku, který by mu připadl po smrti [jméno] [příjmení] staršího, pan [jméno] [příjmení] mladší však svého otce o pár dnů předemřel. Proti [jméno] [příjmení] mladšímu bylo dne [datum] u Městského soudu v Praze (dále jen„ MS“) zahájeno insolvenční řízení pod sp. zn. [spisová značka], v rámci tohoto řízení byl insolvenčním správcem proti žalované veden insolvenční spor o určení neúčinnosti převodu jiné nemovitosti v k. ú. [část obce], [územní celek] (tato nemovitost byla na žalovanou převedena ze stejného důvodu jako nemovitosti) a vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, u MS pod sp. zn. [spisová značka], přičemž MS byl vynesen rozsudek ve prospěch insolvenčního správce, žalovaná však podala proti rozsudku odvolání. Matka žalobců měla v úmyslu insolvenčního správce upozornit na existenci nemovitostí a nutnost podání žaloby na určení neúčinnosti převodu vlastnictví i v tomto případě, ale usnesením ze dne [datum] bylo řízení zastaveno z důvodu úmrtí [jméno] [příjmení] mladšího. Rodinná dohoda – darovací smlouva byla uzavřena pouze na ochranu majetku před věřiteli. Právním vlastníkem nemovitosti se stala žalovaná, ale faktickým vlastníkem nemovitosti byl stále [jméno] [příjmení] starší. V jeho prospěch bylo na nemovitostech také v rámci dohody zřízeno doživotní věcné břemeno užívání. Kromě [jméno] [příjmení] mladšího byla zákonnou dědičkou nemovitostí také matka žalobců, která měla nárok na jednu polovinu nemovitostí nebo jejich hodnoty. Vzhledem k nutnosti ochrany nemovitostí před věřiteli [jméno] [příjmení] mladšího a uzavření dohody bylo následně mezi matkou žalobců, žalovanou a [jméno] [příjmení] starším za přítomnosti dalších členů rodiny ujednáno, že nemovitosti budou prodány a výtěžek z tohoto prodeje bude rozdělen rovným dílem mezi matku žalobců a žalovanou. Po smrti [jméno] [příjmení] staršího se matka žalobců obrátila na žalovanou se žádostí o dodržení ujednání o majetkovém vypořádání mezi nimi, a to buď převodem jedné poloviny nemovitostí na její osobu, nebo vyplacením jedné poloviny kupní ceny (správně hodnoty – poznámka odvolacího soudu) nemovitostí, kterou je částka ve výši 1 250 000 Kč, žalovaná však nereagovala. Poté v reakci na předžalobní upomínku matky žalobců žalovaná reagovala odmítnutím vzneseného nároku. Nároku matky žalobců se žalobci domáhají jakožto její zákonní dědici, přičemž vzhledem k zákonné dědické posloupnosti by každý z žalobců měl mít nárok na jednu čtvrtinu nemovitostí, neboť jsou dvěma z celkem čtyř vnuků [jméno] [příjmení] staršího.

3. Žalovaná s žalobním požadavkem vyslovila nesouhlas. Namítla, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, přičemž darovací smlouva mezi ní a dárcem [jméno] [příjmení] starším nebyla uzavřena na základě rodinné dohody. Darovací smlouvou [příjmení] [příjmení] starší zrealizoval svůj úmysl převést darem nemovitosti ve prospěch své oblíbené vnučky, se kterou měl velmi blízký vztah a současně si zajistil zcela běžnými právními instituty právo užívat darované nemovitosti až do své smrti, a to bezplatně.

4. Soud I. stupně dále uvedl, že při jednání konaném dne [datum] žalobcům postupem dle ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uložil, aby doplnili tvrzení a tato prokázali stran své aktivní legitimace, aby řádně specifikovali žalobní petit s tím, že není zřejmé, zda se jedná pouze o žalobu na plnění, nebo zároveň i o žalobu na určení, aby doplnili tvrzení, kde, kdy a jakou formou měla být uzavřena rodinná dohoda a s jakým obsahem, jak, kdy a kým bylo ujednáno, že dojde k vyplacení jedné poloviny kupní ceny (hodnoty nemovitostí – poznámka odvolacího soudu) žalobcům a že tak žalovaná dluží určitou částku (zjevně částku žalobci požadovanou – poznámka odvolacího soudu).

5. Žalobci v reakci na výzvu soudu I. stupně uvedli, že jsou jedinými dědici po [jméno] [příjmení], je s nimi jednáno i v současné době v probíhajícím řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] starším, v němž jsou účastníky namísto své zesnulé matky. [příjmení] původně započatý (zjevně myšleno„ spor“ v předsoudní fázi – poznámka odvolacího soudu) jejich matkou, přešel na žalobce jako její zákonné dědice. O probíhajícím sporu byl informován také notář JUDr. [jméno] [příjmení], který vede řízení o pozůstalosti po panu [jméno] [příjmení] starším, přičemž ten vzal, stejně jako ostatní účastníci řízení, tuto informaci na vědomí a nikdo, včetně žalované, nevyslovil pochybnosti o legitimaci žalobců. Žalobci dále uvedli, že nemovitosti byly žalované darovány [jméno] [příjmení] starším darovací smlouvou na základě rodinné dohody uzavřené v roce [rok], která byla uzavřena z důvodu ochrany majetku před věřiteli [jméno] [příjmení] mladšího. Jako obdarovaná byla vybrána žalovaná, vnučka ([jméno] [anonymizováno] staršího – poznámka odvolacího soudu). Žalobcům není známo, proč jako obdarovaná nebyla vybrána jejich matka. Nemovitosti nebyly převedeny na jejich matku. Rodinná dohoda nebyla uzavřena písemně, jednalo se o ústní dohodu mezi členy rodiny, kterou nikdo nerozporoval, a to ani žalovaná, dokud [jméno] [příjmení] starší nezemřel. Jeho přáním bylo, aby nemovitosti, které daroval žalované, mohl doživotně užívat a aby je po jeho smrti žalovaná prodala a výtěžek z nich rozdělila polovinou rodině [jméno] [příjmení] a polovinou rodině pana [jméno] [příjmení] mladšího. S ohledem na vysoký věk [jméno] [příjmení] starší nezvládal péči o nemovitosti, proto se rozhodl nemovitosti sám prodat ještě za svého života. S kupci aktivně jednal, nemovitosti jim sám ukazoval a mluvil o nich jako o svých, fakticky tedy prodával svou rekreační chatu, která byla pouze na oko psaná na jeho vnučku. Bohužel z důvodu náhlého úmrtí [jméno] [příjmení] staršího k prodeji již nedošlo. Částka 1 250 000 Kč, kterou žalobci žádají po žalované uhradit, vycházela z odhadu ceny nemovitostí na částku 2 500 000 Kč v době, kdy [jméno] [příjmení] starší je zamýšlel prodat. Žalovaná tyto kroky nerozporovala, neboť s realizací prodeje nemovitostí, které byly jen fingovaně na ni napsány, neměla problém. Žalobci tak požadují po žalované vyplacení poloviny hodnoty nemovitostí. Žalovaná tuto dohodu (zjevně o prodeji nemovitostí a následném převedení poloviny utržené kupní ceny matce žalobců, resp. žalobcům – poznámka odvolacího soudu) nikdy nerozporovala, avšak po smrti [jméno] [příjmení] staršího začala jednat v jejím rozporu. Jelikož je spor veden primárně o rozdělení financí, které [jméno] [příjmení] starší zanechal svým potomkům ve formě nemovitostí, tak žalobci požadují jen úhradu částky 1 250 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 250 000 Kč od [datum] do zaplacení (kdy uvedené sdělili na výzvu soudu I. stupně stran požadovaného petitu žaloby – poznámka odvolacího soudu).

6. Soud I. stupně po provedeném dokazování nejprve dospěl k závěru, že žalobci nejsou ve sporu aktivně legitimováni, respektive že ji neprokázali. V této souvislosti uvedl, že z usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto o pozůstalosti po paní [jméno] [příjmení], matce žalobců, nevyplývá, že by částka 1 250 000 Kč, o níž je veden projednávaný spor, náležela do aktiv pozůstalosti po matce žalobců, a to ani jako sporná pohledávka. Pokud tato finanční částka nebyla předmětem řízení o dědictví po matce žalobců a ohledně ní nebylo žalobcům potvrzeno nabytí vlastnictví, nejsou žalobci v tomto sporu aktivně legitimováni. Aktivní legitimaci žalobců v projednávaném sporu nezakládá ani skutečnost, že jsou žalobci účastníky řízení o pozůstalosti po [jméno] [příjmení] starším jakožto právní nástupci jeho dcery [jméno] [příjmení], která zemřela po zůstaviteli ([jméno] [anonymizováno] starším – poznámka odvolacího soudu).

7. Soud I. stupně dále uvedl, že úprava ust. § 1658 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) je jediné řešení, které uvedený zákon v dané věci připouští a kde se stanoví, že započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco vydat, ledaže se jedná o případ uvedený v ust. § 2072 o. z., přičemž v tomto ustanovení se stanoví, že ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit.

8. Soud I. stupně konečně uvedl, že dospěl k závěru, že žalovaná je výlučným vlastníkem nemovitostí na základě darovací smlouvy, přičemž nebylo prokázáno, že by darovací smlouva mezi žalovanou a [jméno] [příjmení] starším byla uzavřena na základě rodinné dohody.

9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení zcela úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení ve výši 95 200 Kč s tím, že tyto jsou tvořeny odměnou (zjevně advokátky žalované – poznámka odvolacího soudu) ve výši 13 300 Kč za úkon právní služby a režijním paušálem ve výši 300 Kč za úkon právní služby, přičemž v řízení bylo učiněno sedm úkonů právní služby. Lhůtu k plnění soud I. stupně zjevně stanovil podle ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

10. Žalobci napadli rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním.

11. V něm nejprve zopakovali, že vycházejí z rodinné dohody, která byla uzavřena ohledně převodu nemovitostí, kdy jejich původní vlastník [jméno] [příjmení] starší přistoupil k jejich darování žalované z důvodu finančních problémů svého syna [jméno] [příjmení] mladšího, neboť se obával, že v případě jeho úmrtí by se nemovitosti dostaly do rukou věřitelů [jméno] [příjmení] mladšího, proto chtěl toto riziko eliminovat převodem na jiného člena rodiny. Převodem však nechtěl narušit dědickou posloupnost, tedy aby nemovitosti či jejich hodnotu nabyli rovným dílem jeho dcera [jméno] [celé jméno žalobkyně] a syn [jméno] [příjmení] mladší. Žalobci byli jako vnuci [jméno] [příjmení] staršího tázáni, zda nechtějí být obdarovanými, aby nemovitosti ve prospěch rodiny drželi, oba ale ze svých osobních důvodů odmítli. Dalšími vnuky byli žalovaná a její bratr [jméno] [příjmení], jehož vzhledem k předchozím osobním a rodinným problémům nebylo možné uvažovat. Proto byly Nemovitosti převedeny na žalovanou. Přáním [jméno] [příjmení] staršího pak bylo, aby rodiny jeho syna a jeho dcery byly z nemovitostí vyrovnány stejným dílem. Protože dohoda mezi členy rodiny nebyla písemná, navrhli žalobci svědky, kteří mohou prokázat, že o tomto záměru bylo mezi jednotlivými členy rodiny jednáno. Soud I. stupně nicméně při jednání zkonstatoval, že navržené svědky předvolávat nebude. Žalobci dále připomněli, že obdobný proces převodu nemovitostí na žalovanou byl uplatněn i u dalších nemovitostí, kdy tento proces byl napaden insolvenčním správcem [jméno] [příjmení] mladšího. Z důkazů předložených žalobci pak mělo vyplývat, pokud by je soud I. stupně provedl, že [jméno] [příjmení] starší dále fungoval jako pravý vlastník nemovitostí i po jejich převodu na žalovanou. O Nemovitosti se sám staral a sám je užíval, dokud mu to zdraví umožňovalo. Na sklonku života se pak rozhodl k jejich prodeji, přičemž si prodej i komunikaci se zájemci o koupi sám zařizoval, k čemuž žalobci opakovaně navrhovali svědka, který byl jedním ze zájemců o koupi nemovitostí a který s [jméno] [příjmení] starším jako s vlastníkem jednal. [jméno] [příjmení] starší pak výtěžek z prodeje zamýšlel rozdělit rovným dílem mezi svého syna a dceru. Ještě před svou smrtí řešily matka žalobců s žalovanou prodej nemovitostí, neboť i nadále bylo v plánu je prodat a výtěžek si rozdělit tak, jak si [jméno] [příjmení] starší přál, kdy k potvrzení této skutečnosti žalobci doložili komunikaci mezi matkou žalobců a žalovanou. Žalobci tak požadují po žalované vyplacení poloviny hodnoty nemovitostí, neboť polovina hodnoty nemovitostí má žalobcům náležet dle přání jejich původního majitele [jméno] [příjmení] staršího, který nemovitosti převedl na žalovanou pouze fingovaně, ve snaze předejít případnému uspokojení věřitelů [jméno] [příjmení] mladšího. Žalobci vytkli soudu I. stupně, že jakkoliv předložili veškeré důkazy, které měli k dispozici, a navrhli výslechy svědků, kteří mohli prokázat tvrzené skutečnosti, tedy jak existenci a genezi rodinné dohody, tak i samotné okolnosti prodeje nemovitostí, jakož i výslechy jich samotných jako účastníků proběhlých událostí, tak z navržených důkazů soud I. stupně provedl pouze zlomek.

12. K závěru soudu I. stupně o nedostatku své aktivní legitimace žalobci uvedli, že soud I. stupně v průběhu řízení k námitce žalované začal pochybovat o jejich aktivní žalobní legitimaci. Žalovaná tvrdila, že žalobci nejsou aktivně legitimováni, neboť žalobu byla oprávněna podat pouze jejich matka, která měla být příjemcem poloviny hodnoty nemovitostí a která také fakticky započala spor s žalovanou, tedy oslovila ji se svým nárokem a zaslala předžalobní upomínku. Žalobci proto doložili usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým bylo rozhodnuto, že žalobci jsou jedinými zákonnými dědici po paní [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Na dotaz soudu I. stupně, zda usnesení obsahuje v seznamu pozůstalosti i nyní žalovanou částku, žalobci odpověděli popravdě, že neobsahuje. Žalovaná částka nebyla zahrnuta do soupisu pozůstalosti, a to i s ohledem na doporučení notářky JUDr. [jméno] [příjmení] projednávající dědické řízení, která konstatovala, že v praxi se sporné pohledávky projednávají dodatečně až ve chvíli, kdy je o nich rozhodnuto. V opačném případě by totiž hodnota sporných pohledávek musela být zahrnuta do hodnoty pozůstalosti, což by zvýšilo náklady řízení a zkomplikovalo situace, kdy by sporné pohledávky ex post nebyly přiznány ve prospěch dědiců. Žalobci pak soud I. stupně opakovaně upozorňovali, že vedle ukončeného dědického řízení po [jméno] [celé jméno žalobkyně] jsou taktéž zákonnými dědici po [jméno] [příjmení] starším, tedy po původním a skutečném vlastníkovi nemovitostí. V tomto dědickém řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] s nimi bylo po celou dobu jednáno jako s jedinými dědici po [jméno] [celé jméno žalobkyně] a tudíž i jako se zákonnými dědici po [jméno] [příjmení] starším, v uvedeném řízení bylo jednáno se čtyřmi zákonnými dědici, tj. žalobci jako dětmi [jméno] [celé jméno žalobkyně] a žalovanou a [jméno] [příjmení] jako dětmi [jméno] [příjmení] mladšího. V tomto řízení bylo dne [datum] vydáno prozatím nepravomocné usnesení o schválení dědické dohody. Žalobci vyslovili přesvědčení o překvapivosti a nepředvídatelnosti rozsudku soudu I. stupně, jenž se nezabýval meritem věci, a zamítl jejich žalobu jen z důvodu absence aktivní legitimace žalobců, aniž by je upozornil, že jejich žalobní legitimaci ani na základě jimi předložených důkazů neuznává. V této souvislosti uvedli, že neměli za to, že by nezahrnutí žalovaného nároku do dědictví mělo činit formální problémy. Žalobci zdůraznili svůj právní názor, že přiznané pohledávky mají dědicové povinnost přihlásit v rámci dodatečného projednání dědictví, přičemž jejich aktivní legitimace nezávisí na přihlášení sporné pohledávky do dědictví a jejím nabytí v dědickém řízení, ale závisí jen na tom, zda jsou dědici zůstavitelky a zda žalobu jako jediní dědici po [jméno] [celé jméno žalobkyně] podali společně, přičemž na podporu svého názoru poukázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 545/2020, rozsudek ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1976/2016, usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5623/2015.

13. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k odvolání žalobců písemně nevyjádřila. Při jednání odvolacího soudu poukázala na to, že jakkoliv soud I. stupně opřel své rozhodnutí o nedostatek aktivní legitimace žalobců ve sporu, tak z odůvodnění napadeného rozsudku je nadto zřejmé, že žalobci uzavření jimi tvrzené rodinné dohody, na základě níž mělo dojít k uzavření darovací smlouvy, neprokázali. Dále uvedla, že vlastník nemovitostí může s nimi za svého života naložit dle svého uvážení, a to bez ohledu na neopominutelné dědice. Rovněž poukázala na vlastní darovací smlouvu, která byla povinně uzavřena v písemné formě, její případná změna by tak musela být také písemná, a v které bylo obsaženo prohlášení o tom, že předmět daru není zatížen žádnými dluhy či závazky. Pokud by v darovací smlouvě byla zakomponována povinnost žalované uhradit předmětnou částku, nešlo by již o darování. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a, 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobců důvodným.

16. Odvolací soud nejprve uvádí, že jakkoliv se se soudem I. stupně neztotožnil stran jeho závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobců ve sporu, kdy naopak se beze zbytku ztotožnil s jejich právní argumentací učiněnou v odvolání a podepřenou jimi zmiňovanou judikaturou, tedy neshledal správným závěr soudu I. stupně, jenž shledal nedostatek aktivní legitimace žalobců z důvodu, že jimi tvrzená a v tomto řízení uplatněná pohledávka nebyla předmětem řízení o dědictví po matce žalobců a ohledně ní nebylo žalobcům potvrzeno nabytí vlastnictví, když naopak jejich aktivní legitimace je dána již tím, že se jedná o jediné dědice matky žalobců (v tomto směru žalovaná ničeho nenamítala), kteří uplatňují tvrzenou pohledávku společně, přesto dospěl k závěru o věcné správnosti napadeného rozsudku.

17. Stran soudem I. stupně zmiňovaného ust. § 1658 a ust. § 2072 o. z. odvolací soud uvádí, že (obecné) závěry soudu I. stupně stran vyloučení požadavku žalobců jakožto dědiců, aby žalovaná jakožto dědic, který za života zůstavitele obdržel dar, se o něj s ostatními dědici (žalobci) podělila, jsou správné. Odvolací soud odkazuje na znění ust. § 1658 o. z. dle něhož„ Započtení na povinný díl nebo na dědický podíl nezakládá povinnost něco vydat, ledaže se jedná o případ uvedený v § 2072“ a na komentář k ust. § 1658 o. z. /Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV (§ 1475 - 1720, dědické právo), nakladatel: Wolters Kluwer (ČR), místo vydání: Praha, datum vydání: 2014 dostupný v ASPI:„ Toto ustanovení odpovídá na častou otázku dědiců, a to zda dědic, který za života zůstavitele obdržel dar, jej má do pozůstalosti vrátit, případně zda se o něj má podělit s dědici, či zda má do pozůstalosti vložit hodnotu daru v penězích. Na všechny tyto otázky nyní občanský zákoník dává zápornou odpověď. Pouze podle § 2072 obč. zák. o odvolání daru pro nevděk, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit, pokud obdarovaný ublížil zůstaviteli (dárci) úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy. V takovém případě může dárce požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny. Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Lze říci, že odkaz na § 2072 vzhledem k započtení nemá smysl, ten lze nalézt spíše v oblasti zařazení darované věci do aktiv pozůstalosti, pokud se zůstavitel za svého života dohodl s obdarovaným na vrácení daru a nebyl dokončen převod vlastnictví na zůstavitele, nebo když zvítězil ve sporu o vrácení daru a k datu úmrtí obdarovaný svůj závazek nesplnil, případně když zůstavitel za svého života u soudu své právo na vrácení daru alespoň uplatnil (§ [číslo] odst. 2). Předpokladem je vítězství v takovém sporu. Dědici by mohli uplatnit právo odvolat dar jen tehdy, když obdarovaný zabránil dárci v odvolání daru, nebo zabránila-li v tom dárci vyšší moc (§ 2074). V případě, že by darovaná věc byla zařazena do aktiv pozůstalosti, byl by i z její hodnoty vypočítán povinný díl.“ 18. Odvolací soud však uvádí, že žalobci svůj nárok nekonstruovali tak, že jako dědici mají právo na to, aby se žalovaná jako dědic, který za života zůstavitele [jméno] [příjmení] staršího, od něj obdržela dar (nemovitosti), s nimi měla povinnost podělit, měla jej vydat, právě z důvodu, že dar oproti nim nabyla.

19. Žalobci svůj nárok konstruovali tak, že existovala dohoda, dle níž byla žalovaná zavázána se s matkou žalobců vypořádat tak, že jí uhradí polovinu hodnoty daru (či že snad na ni převede vlastnictví k ideální nemovitostí). Aniž odvolací soud učinil jakoukoliv úvahu nad právní povahou takové dohody, dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobního požadavku, a to nikoliv proto, že by nebylo prokázáno, že by darovací smlouva byla uzavřena na základě rodinné dohody (kdy tento závěr učinil soud I. stupně), ale že žalobci ani nenabídli dostatečná konkrétní tvrzení stran uzavření takové dohody či dohod. Odvolací soud nejprve poukazuje na samotné znění žaloby, z něhož se pozdává, že darovací smlouva mezi [jméno] [příjmení] starším a žalovanou byla uzavřena na základě nějaké„ rodinné“ dohody, s kterou matka žalobců neměla být obeznámena (pak není zřejmé, o jakou„ rodinnou“ dohodu mělo vlastně jít), kdy po uzavření této„ rodinné“ dohody snad měla být uzavřena další dohoda mezi matkou žalobců, žalovanou, [jméno] [příjmení] starším, a to za přítomnosti dalších členů rodiny, kdy by z této obecně tvrzené skutečnosti mohla či snad měla být tato dohoda nazývána rodinnou. Soud I. stupně proto správně přikročil k výzvě učiněné postupem zjevně dle ust. § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., a to při jednání konaném dne [datum], jeho výzva byl dostatečně instruktivní (mimo jiné stran uzavření dohody a jejího obsahu, tedy závazku žalované uhradit hodnoty nemovitostí), přičemž soud I. stupně neopominul žalobce poučit o následcích nesplnění výzvy, jíž je možnost neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního (zamítnutí žaloby). Žalobci po uvedené výzvě poněkud změnili svá tvrzení, když v písemném podání ze dne [datum] reagujícím na výzvu soudu I. stupně uvedli, že byli přímo účastni rodinné dohody (zřejmě tak jejími účastníky), zopakovali svá obecná tvrzení o uzavření rodinné dohody v roce [rok] (snad v pořadí první), kdy tato byla uzavřena ústně mezi členy rodiny, přičemž přáním [jméno] [příjmení] staršího bylo, aby po jeho smrti žalovaná nemovitosti prodala a výtěžek z nich rozdělila polovinou rodině [jméno] [příjmení] mladšího a polovinou rodině [jméno] [celé jméno žalobkyně] (kdy se tak snad jedná stále o v pořadí první dohodu, není pak zjevné, z jakého důvodu žalobkyně v žalobě uváděla, že s první dohodou nebyla obeznámena a hovořila o dohodě, která měla být uzavřena následně za přítomnosti dalších členů rodiny). Konkrétní obsah tvrzené„ rodinné“ dohody či dohod, konkrétní okolnosti stran jejího (či jejich) uzavření včetně osob, které měli dohodu uzavřít, konkrétní doby, kdy byla či byly uzavřeny, závazku žalované uhradit matce žalobců, resp. jim samým polovinu hodnoty nemovitostí, nebyly žalobci objasněny ani ve smyslu tvrzení, jejich tvrzení zůstala jen v obecné a ne zcela přehledné rovině (žalobci již v žalobě uváděli, že darovací smlouva byla uzavřena na základě rodinné dohody, následně uváděli, že byla mezi členy rodiny uzavřena zjevně po uzavření darovací smlouvy další dohoda, po výzvě soudu I. stupně nabídli tvrzení, z nichž lze dovodit rodinnou dohodu jedinou, nadto započali užívat termín pouhého záměru prodeje nemovitostí a vypořádání členů rodiny; původně uváděli, že dohodu uzavírala matka žalobců, následně, že jí byli účastni oni sami), pročež soud I. stupně nepochybil, pokud neprováděl důkazy (což mu žalobci vyčítají; jakkoliv soud I. stupně měl uvést, že důkazy neprovedl právě z důvodu absence konkrétních tvrzení žalobců), jimiž žalobci zjevně chtěli zacelit mezery ve svých tvrzeních, či dokonce jejich absenci, což je nepřípustné. Provedení důkazů k prokázání rozhodných skutečností však může nastoupit v situaci, kdy je zřejmé, jaká konkrétní tvrzení jimi mají být prokázána. Žalobní požadavek tak pro neunesení břemene tvrzení nemohl obstát, když žalobci svými tvrzeními neplnili svou povinnost stanovenou ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tvrdit pro rozhodnutí věci všechny významné skutečnosti. Co se týče žalobci namítaného navrženého dokazování stran chování [jméno] [příjmení] staršího a stran okolností jím zamýšleného prodeje nemovitostí a jeho přání rozdělit výtěžek prodeje rovným dílem (tedy, že fakticky jednal jako vlastník nemovitostí, že za jeho života obdarovaná proti prodeji a rozdělení kupní ceny ničeho nenamítala), odvolací soud uvádí, že se jedná o irelevantní skutečnosti za situace, kdy to byla žalovaná, kdo byl zapsaným vlastníkem nemovitostí, a za situace, kdy žalobci neunesli své břemeno tvrzení stran (právní) vázanosti žalované vypořádat hodnotu nemovitostí, t. j. převést na jejich matku, resp. na ně jako její jediné dědice částku, jež odpovídá polovině hodnoty nemovitostí.

20. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

21. O náhradě nákladů řízení účastníků soud I. stupně rozhodl důvodně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované, přičemž rozhodl správně i o jejich výši /když ty jsou tvořeny odměnou po 13 300 Kč za sedm úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum], účast na jednání soudu I. stupně dne [datum], účast na jednání soudu I. stupně dne [datum], podání ze dne [datum], závěrečný návrh ze dne [datum], účast na jednání soudu I. stupně dne [datum]) a sedmi režijními paušály po 300 Kč, přičemž k navýšení odměny a náhrad o 21 % daň z přidané hodnoty nedošlo, neboť advokátka žalované není jeho plátkyní/, proto byl i nákladový výrok potvrzen podle ust. § 219 o. s. ř.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

23. V odvolacím řízení úspěšné žalované přísluší náklady odpovídající nákladům zastoupení žalované advokátkou, tyto se skládají z odměny za právní zastoupení žalované ve výši 13 300 Kč za jeden úkon právní služby dle ust. § 7 bod č. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“) a ust. § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (účast na jednání odvolacího soudu) a jednoho režijního paušálu ve výši 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

24. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod. O platebním místě bylo rozhodnuto podle ust. § 211 o. s. ř. a ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.